Catella - 20. část

Anotace: ...

„Stejně ale nechápu, jaks to dokázala…“ řekl Matt a tentokráte jsem to byla já, kdo nepochopil narážku. V němé otázce jsem zvedla obočí. „No to, jak se ti podařilo všechny si omotat okolo prstu.“ Aha, tohle myslel. Až na takový malý detail, já si to nemyslela. A to, že se mi to povedlo u Matta, mě překvapilo víc než jeho.
„Tak to nejsi jediný. Taky se tomu divím…“ přiznala jsem mu.
„Matte?“ ozvalo se odněkud z přízemí, podle hlasu jsem poznala, že je to otec rodiny. Myslím, že se jmenoval Sam. Matt se podíval na dveře. Poté ten pohled stočil na mě a pokrčil rameny. Zvedl se a odešel pryč.
Lehla jsem si na gauč a ještě chvíli pochrupovala, v klidu, s prázdnou hlavou. Myšlenky se mi rozutekly někam do neznáma, zůstávala jsem jen já, ten gauč pode mnou, tma a ticho. Trávila jsem čas v takovém limbu až do doby, když se opět otevřely dveře a vyrušily mě tak z toho pocitu vnitřní prázdnoty. Příjemné vnitřní prázdnoty. Myslela jsem si, že je to Matt, takže jsem nepovažovala za důležité otevřít oči. Kdyby po mně něco chtěl, tak by se ozval.
„Ále, pejsek nám spinká.“ ozvalo se ode dveří. Ovšem neřekl to ani Matt, ani Eliot nebo Naomi. Bohužel pro mě to byl Aaron. Otevřela jsem oči a rychle se vymrštila do sedu. To, že se mi při tom zamotala hlava, jsem ani nevnímala. Tušila jsem problémy.
Napřímila jsem se a bojovně vystrčila bradu. Ano, vcelku nelogické, když jsem si v tu dobu nechtěla dělat problémy a přesto jsem ho provokovala, ale to jsem už měla v povaze. Pokusit se mě to přeučit by bylo to samé jako nutit potok téct do kopce…
„Mohli bychom si hrát, co ty na to?“ navrhl mi. Pokud chce, tak ať si hraje, co mi je do toho? Ale nakonec na nic takového nedošlo, jelikož do pokoje vešel Matt a předčasně tak ukončil naše hraní. Zastavil se ve dveřích a očima přelétl situaci před sebou. Poté nasadil masku Angličana a v klidu přešel ke svému stolu. V tu chvíli jsem mu byla vděčná, neměla jsem chuť si kazit ten den. Spolu s tím jsem věděla, že v Mattově přítomnosti si ani Aaron nic nedovolí.
„Něco potřebuješ?“ zeptal se Aarona, zatímco se probíral papíry na svém stole. Při jeho příchodu se Aaron zatvářil jako kdyby ho nutili jíst citron. Jestli jsem já věděla, že při Mattovi na mě nemůže, on to věděl také. Ale na rozdíl ode mě, jemu to vadilo.
„Ale ne, jen jsem se za tebou přišel podívat, když jsi byl teď tak dlouho pryč.“ odpověděl Aaron až překvapivě milým hlasem, který jsem u něj ještě neslyšela. Nechal mě mnou a šel si sednout na stoličku vedle počítače. Celou dobu jsem ho pozorovala nedůvěřivým pohledem, který mi oplácel svým arogantním. Poté začal probírat s Mattem nějaké věci, o které jsem se nezajímala, tak jsem je nevnímala. Zato jsem vnímala něco jiného, a to to, že s Aaronovým příchodem jakoby zhoustl vzduch a já se začala dusit. Ovšem, vážně to byl jenom pocit? Tím jsem si nebyla jistá, spíš jsem měla podezření, že mě Aaron prostřednictvím své moci varuje. Varoval mě před sebou samým.

Asi po hodině jejich tlachání, které šlo úplně mimo mě, někdo zaklepal na dveře a do pokoje nakoukla Naomi, která si mě na chvíli vypůjčila. Ihned poté, co jsem opustila Aaronovu blízkost, se mi dýchalo lépe. Nao mě vytáhla ven, kde už mezitím někdo stačil roztáhnout deku.
„Kde máš Eliota?“ zeptala jsem se jí. Ona se zamračila.
„Zase někam musel, ale ještě dneska se vrátí.“ odpověděla mi a natáhla se na deku. Mezitím stačilo vyjít slunce, ale Nao tomu nevěnovala pozornost, místo toho se pod jeho paprsky kroutila jako mazlivá kočka. Nechápala jsem to, nemělo by ji spálit?
„To ti to slunce nevadí?“ zeptala jsem se jí s nakrčeným obočím, pořád jsem tak nějak doufala, že si z ničeho nic uvědomí, kde je, a uteče z dosahu těch upířích zabijáků. Musela jsem přiznat, že nejednou jsem použila slunce, když jsem potřebovala z nějakého upíra něco ‚vymlátit‘.
„Nee.“ odpověděla mi klidně a dál vystavovala svou kůži rudému kotouči nad námi. Na duben bylo příjemné teplo.
„Jak to? To nechápu, neměla by ses snažit dostat se co nejdříve do stínu?“ podívala se na mě jako na někoho, koho vidí poprvé v životě.
„A proč?“ nechápala.
„Na upíry totiž takto slunce působí.“ oznámila jsem jí a cítila se při tom jako idiot. Není nad to objasňovat staletému upírovi věci o upírech. Zvláště tomu, který se nadšeně vyvaluje na slunci, vysvětlovat, že mu to ublíží.
„Ne, působí tak jen na upíry, kteří nemají toto.“ a vytáhla jakousi lahvičku. Čekala jsem cokoliv, nějakou strašně vzácnou látku umožňující upírům život i na slunných místech. Rozhodně mě nenapadlo, že vytáhne… opalovací mléko. Vyvalila jsem na ni oči, protože něco takového jsem vážně nečekala.
„Copak, tys nevěděla, že to funguje?“ zeptala se mě pobaveně. Já nebyla schopná jiné reakce než otevřít ústa a pomalu kroutit hlavou z leva do prava a zpět. Spolu s vyvalenýma očima to muselo mít úchvatný efekt.
„Tak to jsem vážně nevěděla.“ potvrdila jsem jí a posadila se na deku také. A taktéž jsem nastavila svou tvář slunečním paprskům. Byl to příjemný pocit, prostě jen tak relaxovat, to už jsem dlouho nezažila. Ne že bych nechtěla, ale prostě nebyl čas ani příležitost.
„Dáte si něco, děvčata?“ ozvalo se nám za zády. Bleskově jsem se otočila a uviděla nějakou ženu. Dost jsem se jí lekla, ale s Naomi to ani nehnulo.
„Mohla bys mi nalít trošku toho koktejlu, cos dělala ráno, prosím?“ požádala ji Nao a ani se při tom nezvedla. „Dáš si taky, El?“ zeptala se mě poté. Kývla jsem na souhlas a dál sledovala tu neznámou upírku, která se mezitím ztratila ve dveřích domu.
„Kdo to byl?“ zeptala jsem se Nao, sotva byla upírka z dohledu.
„Máma, Rachel.“ odpověděla má spoluležící. Ale její odpověď mi zamotala hlavu, pokud jsem si dobře pamatovala, Rachel byla malá blondýnka, ovšem toto byla bruneta s postavou topmodelky.
„Vážně?“ zeptala jsem se jí a nadzvedla obočí na znamení pochybností. Naomi otočila ke mně hlavu a rukou si posunula sluneční brýle na čelo.
„Zapomněla jsi? Rachel umí měnit podoby.“ aha, tak tím se to všechno vysvětlovalo.
„Vlastně má stejnou schopnost jaké já bez tohohle módního doplňku.“ poukázala jsem, opět, na svůj náramek.
„Jak to myslíš?“ reagovala na mou poznámku Nao, stáhla brýle zpátky na oči a otočila se obličejem k obloze.
„Vlkodlaci nejsou lidi měnící se ve vlky, ale vlci, kteří na sebe dokážou vzít podobu člověka. Já jsem vlastně vlk. Takže mám pevné šedé zbarvení vlků, ale zároveň se můžu stát člověkem nebo podobou vlkodlaka. U člověka si můžu vybrat všechno: výšku, postavu, barvy… Tedy to, co dokáže Rachel. Jako vlkodlak si můžu vybrat nejen barvy, ale i podoby. Existují tři: krycí, která se hodí na sledování, obranná, kdy jsme nejmohutnější a nejhrozivější, plus nám narostou dlouhé drápy, a pak ještě podoba útočná, to máme menší a mrštnější tělo a větší tesáky. Jenom tu vlčí podobu nezměníme.“ vysvětlila jsem jí další vlkodlačí záležitost. „Jenom teď vypadám tak, jaká jsem byla, když mě pokousali.“
„Tak tady to máte.“ objevila se vedle nás Rachel s podnosem v ruce. Za tu dobu, co byla pryč, si nechala do vlasů udělat tmavě zelené proužky, které jí dodávaly nějakou tu divokost.
„Jinak, já jsem tady matka rodu, ale říkej mi Rachel.“ představila se mi a natáhla ke mně ruku. S nedůvěrou jsem jí potřásla a přitom nepřestávala sledovat Rachelin obličej. Ovšem díky jejímu výrazu milé ženy se má nedůvěra zmenšovala čím dál víc, až nakonec úplně zmizela. Tato žena mi byla sympatická na první, tedy vlastně na druhý pohled.
„El.“ představila jsem se jí jednoslovně, načež mě obdarovala zářivým úsměvem. Tak jsem se seznámila s dalším členem této podivné rodiny.