Prokletí /část desátá/

Anotace: Díky prázdninám je to teď s přidáváním nových dílů složitější. Další část tedy vychází o něco později a navíc v neděli, jedenáctá část taky nevyjde načas. Mně osobně to ale žíly netrhá, vám snad ano?

Sbírka: Prokletí

Patrick běžel a nevěděl kam. Kolem něj se míhaly stromy a pod nohama mu šustělo listí. V duchu děkoval, že nejsou v jehličnatém lese, jelikož byl úplně bos. I přesto ale co chvíli našlápl na větvičku a zaklopýtl o kořeny. V té tmě se snažil nenarazit do některého ze silných kmenů a neztratit z dohledu Yael. Naštěstí měla na sobě světlé tričko, takže ji v té černotě lépe našel. Nepromluvila s ním od té doby, co se přemístili. Objevili se na jakémsi palouku a od té doby jen běželi. Netušil, kam Yael míří, ale cítil, že bude lepší, když nebude remcat a nechá se vést, protože to, co zřejmě bylo za jejich zády, by určitě potkat nechtěl.

Zrovna uvažoval o tom, kolik metrů ho ještě nohy tímhle tempem unesou, když viděl, že se Yael zastavila.
„Jsme na místě?“ vyrazil ze sebe přerývaně.
„Nevím, kde jsme,“ oddechovala a Patrick po ní vrhnul nevěřícným pohledem.
„A kam to tedy celou tu dobu běžíme?“
„To je jedno. Hlavně co nejdál.“
Patrick zaúpěl, opřel se dlaněmi o kolena a v předklonu se vydýchával. Yael mezitím přecházela po okolí.
„Támhle nahoře je něco, co vypadá jako jeskyně. Můžeme přespat tam,“ mžourala do tmy a ukazovala na blízký skalnatý kopec za hranicí lesa.
„Nahoře jako… tam nahoře?“ zíral Patrick směrem, kterým ukazovala. Rozhodně se mu teď nechtělo lézt po skalách. Byl vyčerpaný, nevyspalý, neobutý a prakticky polonahý ve svých šedých teplákách na spaní. Teď, když se stačil trochu vzpamatovat z běhu, mu došlo, že je vcelku chladno. Yael na tom nebyla o moc lépe, baleríny také nechala v Patrickově pokoji a přešlapovala bosýma nohama v trávě, na které se již tvořily první kapky studené rosy. Ale navzdory tomu, že byla oblečená pouze do trička a džínových šortek, na sobě nedávala znát, že je jí zima.
„Budeme tam mít rozhled a bude to bezpečnější, než spát tady dole, kde je to nechráněné,“ vysvětlila a bez dalších řečí se vydala daným směrem.
Patrick se za ní neochotně rozešel. „Hele, vždyť jsi ten aero…“
„Aerokinetik,“ doplnila ho za pochodu.
„Jo, to,“ zabručel. „Tak proč tam nahoru prostě… nedoletíme?“
„Umíš si vůbec představit, jak je těžký korigovat lidský tělo za letu? Aby ho vítr třeba nestrhl na skalní stěnu nebo se nezapletlo do větví?“ prskla podrážděně. „Jestli chceš, můžu to s tebou zkusit, ale je tady šance, že nahoru dorazíš v úplně jiném stavu, než v jakém jsi vyrážel.“
„Jenom jsem myslel…“
„Tak udělej něco pro svět a už prosím tě nemysli, ano? Prostě tam vylez,“ odsekla.
„Můžeš mi říct, proč jsi taková?!“ bránil se Patrick. Yael se otočila tak prudce, až couvl o krok dozadu. Mezitím, co vyšli zpod stromů, se začínalo rozednívat, takže dobře viděl, jak vztekle se tváří.
„Protože to kvůli tobě jsme teď tady a máme co dělat, aby nás nenašli!“ rozkřikla se na něj.
„Kvůli mně?! Všechno tohle se začalo dít, až když ses tu objevila ty!“
„Já?!“ vřískla. „Kdyby ses ty...! A víš co, teď už je to jedno,“ zaprskala, otočila se a bez dalších řečí šla dál.
„Vidíš? Zase nejsi schopná mi nic říct! Jak jsem měl vědět, že se o tom… prokletí nesmí mluvit, když jsi mě ani nevarovala?“
Nereagovala na něj a mlčky šla rázně dál.
„Yael!“
Žádná odezva. Nezbývalo mu, než s ní srovnat krok, jestli nechtěl zůstat uprostřed neznámého lesa sám. Když došli ke skalní stěně, Yael se zastavila a se založenýma rukama čekala. Patrick si povzdechl a vydal se nahoru jako první. Kopec nebyl strmý, jen se nebylo moc čeho držet. Všechny silnější stromy byly až o pár metrů výš u jeskyně, zatímco dole byly jen mladé a slabé stromky. Ohlédl se a zjistil, že ho Yael stále pozoruje zezdola.
„Proč nelezeš?“ křikl za ní a v tu chvíli se mu pod nohou oddrolil kus zeminy a kamení a Patrick přepadl přes převis, na který se právě pracně vyškrábal. Zachytil se konečky prstů, ačkoliv mu bylo jasné, že mu to moc nepomůže, a čekal pád. Vykřikl, ale najednou ho nadzvedl poryv větru a nešetrně ho kopl zpátky na převis. Teď mu teprve bylo jasné, proč zůstává Yael pod stěnou. I za normálních okolností by s jeho lezeckými schopnostmi byla pravděpodobnost pádu dost vysoká, natož, když teď trpěl chronickou smůlou. To zatracený prokletí, pomyslel si v duchu vztekle a přemýšlel, jestli by on dokázal Yael také proklít. Kdyby to uměl, byl by to v tuhle chvíli zcela určitě udělal.

Po pár větrem zbržděných pádech se konečně vydrápal nahoru k jeskyni. Na výšku byla sice o něco nižší než Patrick, ale do šíře byla překvapivě prostorná. Pohodlně by se v ní naskládalo klidně i pět lidí. Snažil se dohlédnout, jak daleko až vede, ale to se mu nepodařilo. Ještě chvíli počkal, než se nahoru dostala i Yael. V dobrém úmyslu jí chtěl s posledními pár centimetry pomoct, ale ona jeho nabízenou ruku s okázalým nezájmem přešla a i přes očividné obtíže se na poslední převis vyškrábala sama. Patrick protočil očima a ruku zase stáhl. Yael se postavila na nohy a rozhlédla se po nejbližším okolí.
„Vypadá to, že jsme tu sami,“ promluvila po dlouhé době, ale ani se na něj neotočila. „Za chvíli bude svítat, ale jestli chceš, můžeš jít ještě spát.“
Patrick měl sice spoustu otázek, ale domyslel si, že v tuhle chvíli z Yael nic nevypáčí. Navíc myšlenku spánku jedině uvítal, i kdyby to mělo znamenat, že bude ležet na studené kamenné zemi, takže se beze slova odebral do útrob jeskyně. Musel se v ní přikrčit a neviděl, kam daleko až sahá, ale než ho vůbec stačilo napadnout prozkoumávat, jestli ten tmavý tunel někam vede, zaslechl, jak za ním ještě Yael volá, aby se držel co nejblíž vchodu. Napadlo ho, že jeskyni může obývat nějaké divoké zvíře, ale ihned tu myšlenku zavrhl, když si uvědomil, jak nepřístupný by byl takovýhle terén třeba pro medvěda.

- Před čím ksakru utíkáme? -

Sedl si na studenou zem a zády se opřel o stejně chladnou stěnu. Zmocňoval se ho zvláštní pocit naprosté apatie. V tuhle chvíli ho nezajímalo žádné prokletí, nechtěl se ptát, proč je do toho zatažený zrovna on, bylo mu jedno, že se zničehonic ocitl na naprosto neznámém místě a poslouchá rozkazy od holky, co ovládá aerokinezi. Naneštěstí pro něj, tahle holka zřejmě věděla odpovědi na všechny ty otázky a vyznala se ve světě, do kterého se nějakým omylem dostal i on, takže mu nezbývalo, než se jí držet. Neměl na výběr. Stočil zrak směrem ven a viděl, že Yael zaujala podobnou polohu jako on, s tím rozdílem, že seděla u východu z jeskyně a zřejmě hlídala. Asi by mu mělo být hloupé, že nehlídá on sám, ale to by mu teď nesmělo být všechno tak ukradené. Věděl, že až se trochu vyspí, tenhle stav blažené otupělosti zmizí. Ale slíbil si, že najde způsob, jak z Yael vypáčit nějaké uspokojivé vysvětlení. S tou myšlenkou zavřel oči a za chvíli skutečně usnul.