Prokletí /část dvanáctá/

Anotace: „Běž!“ křikla Yael, ale to už Patrick prchal pryč a vlekl ji s sebou. Na chvíli je obklopilo mračno prachu.

Sbírka: Prokletí

Patrick otevřel oči a chvíli jen tak nehybně ležel, aby si ujasnil, kde vlastně je. Zřejmě musel ve spánku sklouznout podél stěny, protože ležel na boku. Pravděpodobně ho vzbudil chlad, na kůži ho studila kamenná podlaha jeskyně. Zvedl se do sedu a prohrábl si vlasy. Uvnitř jeskyně teď bylo vcelku viditelno, slunce stálo na obloze zhruba v takovém úhlu, aby částečně osvětlovalo nejbližší okolí vchodu. Nikdy se nenaučil určovat čas podle polohy slunce na obloze, takže se musel spokojit s tím, že je „zřejmě dopoledne“. Na opačné straně jejich úkrytu spala Yael, otočená zády k němu. Taková provokace, pomyslel si, raději by umrzla, než aby se mnou mluvila. Takto otrávený se zvedl, vyšel ven a snažil se neuhodit se do hlavy.

Naskytl se mu výhled na rozsáhlé lesy, z nichž čas od času vystupoval menší či větší palouk, a v dálce se třpytila hladina řeky. Předtím si toho nevšiml, ale bylo tu nádherně. Za jiných okolností by tu snad i rád zůstal. Nastavil tvář slunci a nechal se hřát, rozhýbával ztuhlé prsty a napadlo ho, jaký má hrozný hlad. Protáhl se a posadil se ke vchodu, tam, kde předtím hlídkovala Yael. Nevěděl, jak dlouho tam seděl, pozoroval krajinu pod sebou a přemýšlel, jestli to, před čím utíkají, neublížilo jeho rodičům, ale když se Yael objevila v průchodu do jeskyně, bylo slunce zase o něco výš. Zhluboka se nadechla, přešlápla bosýma nohama na místě a omotala si ruce kolem těla. Nevypadala úplně odpočatě, ale už na ní nebyl tak žalostný pohled, jako včera. Popošla dál od Patricka a usadila se na kraj převisu. Byla stejně prochladlá, jako před chvílí Patrick, a tak hřejivé sluneční paprsky jedině uvítala. Natáhla před sebe do vzduchu hubené nohy v šortkách a pozorovala, jak její bledá kůže na slunci téměř září.
„Tak jaký je tvůj plán?“ prolomil ticho Patrick, Yael ho však okázale ignorovala. Povzdechl si, vstal a šel si sednout vedle ní. „Nebo se tu snad budeme schovávat navždy?“ ušklíbl se. Žádná odezva. „Kruci, to tě ani nebude doma nikdo hledat? Obávám se totiž, že mě jo!“
„Pokud ti to nedošlo, doma už mě hledají všichni,“ řekla tiše a svěsila nohy.
„A to je ti jedno, že o tebe teď mají rodiče strach?“
„Moji rodiče jsou mrtví.“
„Ach,“ zarazil se Patrick. „To… to je mi líto, omlouvám se…“
„V pořádku, nemohl jsi to vědět,“ potřásla hlavou a zahleděla se na krajinu. Patrick už raději dál nic neříkal. Po chvíli Yael znovu promluvila: „Ty jsi věřící?“ zeptala se a bylo vidět, že ji ta otázka pálí už hodně dlouho. Stočila pohled k jeho stříbrnému řetízku s nenápadným křížkem, který se na slunci jemně třpytil. Patrick k němu také sklopil zrak.
„No, vlastně ne,“ přiznal. „Rodiče jsou křesťané a snažili se mě k tomu vést taky, jenže se jim to nepodařilo.“
„Tak proč to nosíš?“ podivila se.
„Ani nevím. Asi kvůli mámě,“ pokrčil rameny a to, že zjistil, že některým ateistkám připadá křížek na krku nějakým zvláštním způsobem sexy, si raději nechal pro sebe. „Proč se ptáš?“
„Rodiče byli taky křesťané,“ vysvětila. „A jejich Bůh je stejně neochránil,“ řekla téměř nenávistně, zvedla se na nohy a vydala se zpět do jeskyně. To bylo něco, co Patrick ani trochu nečekal. Vstal a pospíchal za ní. Našel ji sedět dál od vchodu, v místech, kam už zvenčí nedopadalo tolik světla. Poskládal se na zem naproti ní a zády se opřel o kamennou stěnu. Cítil na holé kůži každý hrbolek a výčnělek.

- Sedí naproti sobě a hledí si do očí. -

Yael chvíli zamyšleně pozorovala křížek na jeho krku. V tom šeru to bylo dost obtížné. Když zvedla zrak, zjistila, že si ji Patrick prohlíží stejně jako ona jeho. Povzdechla si. Asi si zaslouží vědět, proč je tady. Nechtěla mu nic říkat, bála se prozrazení a to poslední, co potřebovala, byl útok attorií. Jenže když teď Patrick stejně věděl o jejích schopnostech i o prokletí, nebyl důvod před ním tajit zbytek.

- Nic je nedělí kromě prostoru mezi nimi. -

Patrickovi začalo docházet, že tajemní pronásledovatelé nejsou jediní, před čím Yael utíká. Neuměl si představit, co by dělal, kdyby jemu zemřeli oba rodiče. Jasně, choval se k nim někdy dost nevděčně, bral je jen jako „živitele“, celé noci trávil venku bez ohledu na matčiny starosti, ale když tu teď seděl a bál se, aby se jim nic nestalo, uvědomil si, jak moc je miluje. Co když ti pronásledovatelé půjdou i po nich?

Jeho úvahy záhy přerušila Yael. „Je mi líto, že tu musíš být.“ Když na to nic neodpovídal, pokračovala: „Měl jsi pravdu, můžu za to já. Měla jsem Emmu zastavit, dřív, než…“
„Emmu?“ Patrick se snažil zapátrat v paměti, kde už to jméno slyšel. „To je…“
„Moje sestra,“ vysvětlila Yael. No jistě, pomyslel si Patrick, včera v noci se o ní a o pár ostatních zmínila.
„Neříkalas, že bych se s ní měl znát?“ vzpomněl si.
„Samozřejmě. Tu noc, co…“ pochopila a zarazila se. „Ty si to nepamatuješ,“ vydechla. Patrick se na ni vyčkávavě díval. „Sestra dělá v podniku, kde jste byli s kamarádem.“

- Blond servírka. -

„Po zavíračce ses vloupal do sklepa.“

- Rozbité sklo. -

„To jsem udělal?“ podivil se. „Jsem idiot,“ zaúpěl, ale Yael pokračovala.
„Emma ovládá telekinezi. Viděl jsi ji, když přerovnávala zásoby. Zpanikařila a pokusila se tě zastavit, jenže jsi jí utekl.“

- Zběsilý běh. -

„Poprosila mě, abych tě vystopovala.“

- Dvě dívky u něj na zahradě. Po jednotlivých střípcích se mu v mysli začala skládat celá noc. -

„Nesměl jsi nás prozradit. Rozhodla se tě zbavit,“ mluvila čím dál tím tišeji.

- Dotek na hrudi a pak už jen tma. -

Patrick ohromeně zíral před sebe a ani si neuvědomil, že mu spadla čelist. Yael mu trpělivě vysvětlovala, co takové prokletí obnáší, a že už měl být touhle dobou teoreticky dávno po smrti. „Proto se to pořád stupňuje. Ti mrtví ptáci zaskočili i mě, ještě jsem nikdy nic takového neviděla,“ zakroutila hlavou. „Magie zřejmě cítí, že něco není v pořádku, když jsi pořád naživu.“
„A co…“ zachraptěl Patrick a musel si odkašlat. „A co jsi dneska v noci viděla za oknem? Před čím se schováváme?“ Nedokázal si představit něco ještě horšího než to, co ho potkalo cestou z nemocnice.
„Říká se jim attorie,“ objasnila mu. „Jsou něco jako strážkyně, slouží našim mistrům. Vysílají je, když někdo z mágů poví lidem o prokletí. Mají za úkol mága najít a zajmout a na oplátku si můžou s oním člověkem dělat, co chtějí. Většinou má ten nešťastník tolik štěstí, že zemře ihned,“ zakončila zlověstně a když si všimla Patrickova zděšeného výrazu, rychle dodala: „Nás ale nenajdou. Maskovala jsem za námi stopy. Attorie nejsou dobré stopařky, útočí sice rychle, ale musí se jim přesně ukázat, kam a na koho. A kdyby na nás použili psy, nezachytí naši stopu. Problém bychom měli teprve, kdyby povolali dalšího aerokinetika.“
„A to udělají?“
„Nevím. Možné to je,“ přiznala Yael a vyzvala ho, aby si vzduch a všechny pachové stopy představil jako vlákna napjatá na tkacím stavu. Vzdušný elementál dokáže tahle vlákna zamotat a zpřeházet jejich umístění. Takřka „zamíchá“ vzduchem a jedině další aerokinetik dokáže tyto uzly „rozmotat“, trvá to však déle. „V každém případě jsme získali trochu času.“
„Trochu času na co?“
„No…“ zarazila se Yael. Na co vlastně potřebovali čas? Patrick měl pravdu, navždy se tu schovávat nemohou.
„Máš nějaký plán, ne?“ zeptal se s nadějí v hlase.
„Popravdě ne.“ Co si vlastně myslela? Že bude Patricka chránit – musela se zasmát, když ji to spojení napadlo – před smrtí až do smrti?
„Fajn,“ vydechl a zvedl se. Na poslední chvíli si uvědomil, že má sklopit hlavu, aby se neuhodil, a takto směšně skrčený natáhl ruku k Yael. „Tak vstávej.“ Ta sice chvíli jeho dlaň nechápavě pozorovala, ale poté se ho chytila a nechala se vytáhnout na nohy. Stáli teď jako dva hrbáči v nízkém prostoru jeskyně, ačkoliv byla Yael alespoň o hlavu nižší, než Patrick. Podívali se na sebe a jako na povel se rozesmáli. Připadalo jim to jako stovky let, kdy se naposledy takhle od srdce smáli. Patricka napadlo, že za celou dobu ještě neviděl Yael se usmívat. Najednou už mu nepřipadala tak paličatá a trucovitá. Když se konečně mohli nadechnout, znovu na sebe pohlédli. Vždyť je to úplně normální holka, došlo Patrickovi, musí se bát stejně jako já. Ten smích, jako by z nich na chvíli odplavil všechno napětí. Yael se na něj mile usmála, když v tom je oba zasypala sprška štěrku.
„Co to-?!“ pohlédla Yael nad sebe, ale přerušilo ji zlovolné zahřmění. Ve chvíli, kdy oběma došlo, že hřmění nezní zvenčí, ale z útrob jeskyně, sypaly se na ně už kameny velikosti pěsti. „Běž!“ křikla Yael, ale to už Patrick prchal pryč a vlekl ji s sebou. Vyběhli ven, kde je oslepilo náhlé sluneční světlo, a dvě vteřiny na to se mezera ve skále zhroutila do sebe. Na chvíli je obklopilo mračno prachu a dráždilo je ke kašli.
„P-promiň, mohlo mě napadnout, že se t-ta jeskyně zhroutí,“ kuckala Yael.
„Jak bys to asi mohla vědět?“ zapochyboval Patrick, a když si uvědomil, že ji stále drží v náručí, honem ji pustil. Yael si místo odpovědi poklepala plochou dlaně o hrudník a pozvedla obočí. „J-jasně,“ pochopil, když po ní to gesto zopakoval. „Jsem prokletý smolař.“
„Byla otázka času, než se stane něco dalšího. Odteď musíme být opatrnější.“
„Fajn, co chceš dělat? Stát tu na místě a nic nepodnikat, aby se mi náhodou nic nestalo?“
Yael ho zpražila pohledem.
„Tak dobře, vidím to takhle,“ pokračoval honem, aby si ji zase nerozhádal. „Oba se chceme umýt, najíst, možná sehnat něco na sebe, protože ty jsi sice oblečená, ale já jsem jen v teplácích a začíná mi to být trapné.“ Na to se Yael pobaveně uchechtla. Bingo. „Takže navrhuju vydat se támhle k té řece,“ ukázal do dálky na třpytící se hladinu. „Třeba cestou narazíme na nějakou chatu nebo tak něco.“
Yael se ohlédla a zjevně nedůvěřivě zkoumala terén vedoucí k vodnímu toku. Nakonec ale přikývla. „Lepší plán nemáme.“
„Fajn,“ usmál se spokojeně Patrick. „Můžeme si dát závod,“ navrhl zpola žertem.
„Myslím, že netušíš, koho právě vyzýváš,“ ušklíbla se Yael a v očích jí čertovsky zajiskřilo.
„Pche, tebe porazím levou…“ oplatil jí Patrick pohled, ale ona sebou zčistajasna mrskla, rozběhla se k okraji převisu a střemhlav skočila dolů. „Yael!“ vykřikl a zděšeně pohlédl dolů. Yael se vznášela metr nad zemí s rukama rozpřaženýma a vzduch pod ní vytvářel cosi jako polštář. Přetočila se břichem nahoru, jako by plavala na vodě, a se smíchem zvolala: „Tak dělej, než tě nechám dolů lézt po svých!“
Patrick na ni sice chvíli nedůvěřivě shlížel a snažil se odhadnout výšku, ale potom si řekl, že by Yael asi zbytečně neriskovala, kdyby nevěděla, co dělá. Nechránila ho přece takovou dobu, aby teď její vinou skončil rozpláclý na zemi. S tou myšlenkou se pousmál, zacouval o pár kroků, rozeběhl se a skočil do prázdna.