Poslední II

Anotace: Dokážeet si přdstavit, že žijete ve světě, kde vám nikdo nerozumí a i když se snaží, nedokáží vám pomoct a nemohou pochopit vaše trápení? Vy sami jej nechápete a snažíte se to řešit hloupými nápady...které vás ale mohou přivést na cestu k vám podobným...

Tak už je to pět dní a Soraya pořád nikde. Starostlivě sleduju telefon, co chvíli jí píšu a volám. Jenže to není nic platné. Nezbývá než čekat. Jako vždy. V práci jsem měla plnou hlavu jí, takže jsem se tomu moc nevěnovala. Naštěstí stačilo jedno nepatrné kouzlíčko a bylo vše v pořádku. Ztahaná z cesty jsem přišla domů a myslela jsem, že bude klid, když mi otevřel šlachovitý hubený muž s řídkou bradkou hnědých chlupů. Zubil, své špičáky do oplzlého úšklebku, když si mě tak měřil.
„Jééé masíčko se vrací domů…“
„Uhni Dave.“ Odstrčila jsem ho a zamířila do obýváku, kde, jak jsem očekávala, ležela Soraya na gauči. Na břiše s hlavou na polštáři a špinavýma, smradlavýma, bosýma nohama na druhým. Zamračila jsem se a šla k ní. Něž jsem cokoliv stačila říct, chytil mě zezadu David. Jednou dlaní mi přikryl ústa a druhou za pas. Trhla jsem hlavou, když jsem ucítila ty studené ruce. Jako kdyby je měl v mrazáku. Nepříjemné.
„Buď potichu rudý kvítku, Soraya spí.“
„Nesahej na mě!“ Sykla jsem a ohnala se po něm. Věděla jsem ale, že kdybych se trefila, s největší pravděpodobností, bych si hodně ublížila. David se přitočil ke spícímu vlkodlakovi. Dřepl si, hladil jí po vlasech a usmíval se jako dobrý přítel. „Nech jí!“
„Tak tebe se nesmím dotknout a jí taky ne? To není fér.“ Mrkl na mě. Zvedl sem i z něj žaludek. „Navíc, jí obdivuji. S tolika upíry se pobít a vyhrát…“
„Ona se zase rvala?“
„No jistě.“ Zvážněl. „Po úplňku obyčejně má nabrat energii ale ona se jen tak plouží. Myslely, že bude snadná kořist.“ Znovu na mě mrkl. „Trochu jsem pomohl.“
„Jí zřídit…“ jak jsem to řekla, vydala jeho hruď podivný syčivý zvuk. „Nechci tě tady, takže prosím odejdi.“ Přešla jsem k balkónu a otevřela ho. Nevím, proč ho oni dva používají místo vchodových dveří. Dave se zašklebil a jako blesk ke mně přiběhl a pevně mě chytil za zápěstí.
„A co kdybych se ještě napil, než půjdu?“ Z toho jeho krvetoužícího pohledu mě zamrazilo.
„Tak na to zapomeň?!“ Cítil, jak mi ustrašeně tluče srdce. Jsem hold posera.
„A co pusu?“ usmál se. Znechuceně jsem se zašklebila a snažila se mu vyvléct. Byl na mě ale moc silný. Natáhl se ke mně s pootevřenou pusou. Svítila jsem jak se třesu. Nejen pod jeho ledovým dotekem ale i tím mrazivým dechem. Jeho rty byli jen kousíček od mé tváře. Co se teď stane? Kousne mě? Dovolí si to když…co to bylo? Ten teplý závan?
„Dave dej pokoj.“ Hlesla unaveně Soraya, mající jedno oko ostražitě otevřené. „Než jsme sem přišli, snědl jsi dvě holky.“ Zjistila jsem, že Soraya má také tak trochu pokřivenou mysl. Nedělá jí problém mluvit o mrtvých či zabitých nebo hůře snědených lidech. A to i o mladších. Zvedl se mi z té představy žaludek.
„Pravda.“ Zhluboka se nadechl a pustil mě, na oko zklamán. „Mám na pár dní klid.“ Temně se zasmál a hodil po mě nebezpečný pohled. To už Soraya zase vypadala, že spí. „Vždyť já jsem hodný.“
„Díky, že jsi mi pomohl, ale teď chci už spát takže…“
„Elegantní způsob jak poděkovat.“ Poznamenal s úšklebkem a zasyčel. Soraya měla už obě oči otevřené a jen ho pražila pohledem. „No vždyť už jdu.“ Sledovala ho, jak odchází ale, když jsem zavírala dveře už zase spala. Chvíli jsem tam jen tak stála a přemýšlela.
„Proč nespíš ve své posteli?“ neodpověděla. „Proč jsi ho sem zvala?“
„Protože, by jinak nesměl vstoupit do bytu.“ Odpověděla konečně. Nechápavě jsem kroutila hlavou a chtěla odejít, když jsem si všimla, že má zase otevřené oči. Byla snad ve stavu, kdy sama dojít domů…nemohla? Nebo…by to nedokázala kvůli zraněním?
„Co je?“ Zeptala jsem se, mající v hlase nervózní podtón.
„Drž se od Davida dál.“ Tohle nebyla žádost. Nevím, proč se mě to dotklo. Přece mi nebude zakazovat, s kým se smím vídat….ale co to kecám s ním se přece stejně vídat nechci!
„S velkou radostí.“ Vyprskla jsem. Stále se tak vyčítavě dívala. Bylo mi z toho úzko. „Cooo?!“
„Já to vím.“
„Co zase?“ nechápala jsem, kam tím míří.
„On si toho jistě taky všiml, je to dost…okaté.“
„Nech toho všeho.“ Zamračila jsem se a dala ruce v bok. „O co jde?“
„Líbí se ti.“ Cože? To myslí vážně? Podle toho pohledu asi jo. Zhluboka jsem dýchala, abych ovládla vztek, který mě najednou naplnil. Jak to může takhle říct? Je to magor, který nemyslí na nic jiného než na to jak mě nejlépe posvačit a mě se má líbit? Kdy se setmělo?
„Nelíbí.“
„Ale jdi.“ Ten její ledový klid mi drásal nervy a nutil mě dávat větší důraz na to co říkám.
„No ne!“ Pořád se tak kouká. Štve mě to. „Snad já vim, co se mi líbí a co ne! Sakra!“
„Hani…nechci, abys s Davem cokoliv začínala. Je nebezpečný. Jakýkoliv upír.“
„Vlkodlaci ne?“
„Ne.“
„Proč?
„Protože jediný vlkodlak v okruhu tohohle světa jsem já!“ zahřměla. Uskočila jsem dozadu, protože najednou byla u mě. Vůbec jsem nevěděla, kdy to stihla. Vyčítavě se mi dívala do očí a zhluboka vydechovala horký vzduch z nosu. Až moc horký. To teplo z ní přímo sálalo. Ustoupila jsem pár kroků dozadu. Je to možné, že jsem takový strašný strašpytel? Bojím se své nejlepší přítelkyně. Asi si toho všimla. Vycítila to. Zhluboka se nadechla, zavřela oči a vydechla. Když je otevřela, byly opět takové, jaké byly poslední dobou. Vyčerpané. Mívá většinou strašné výbuchy hněvu ale, teď se ovládla. Naštěstí. Vždycky všechno roztříská…je tak těžké žít s vlkodlakem. Možná už vím, proč zbyla jen ona. Prostě jim všem šiblo.