Prokletí /část třináctá/

Anotace: Dnešní kapitola je trochu kratší, jelikož - nebudu lhát - toho zkrátka víc nemám. Ale zapracuju na tom tento týden. Fakt. N-Joy.

Sbírka: Prokletí

Ozvalo se trojí zašumění a žena u spoře osvětleného stolu zvedla zrak od novin. Ona a vlastně i celý její stůl vypadali, jako by sem ani nepatřili, byla by to dočista obyčejná vrátnice, jen s tím rozdílem, že se nacházela v kamenné podzemní místnosti, do které se právě přemístili tři lidé.
„Jména?“ protáhla nevzrušeně.
„April Marplová, Charon Auten, Emma Hickneyová,“ odpověděla April.
Vrátná sice chvíli vypadala nepřístupně, ale když zaznělo jméno „Hickneyová“, vzhlédla od archu, kam všechna tři jména zapisovala. „Takže od té nešťastnice?“ zeptala se účastněně. „Někdo pro vás přijde,“ dodala ihned a zavadila rukou o zvonek na desce stolu.
„Tušili, že přijdeme,“ zašeptal Charon April přes rameno a Emmě se znovu zalily oči slzami. Doteď byla ještě šance, že se jedná o někoho jiného než o Yael. Za chvíli se otevřely dveře v rohu místnosti a vysoký muž s bradkou jim pokynul, aby ho následovali. Provedl je dlouhými chodbami osvětlenými poblikávajícími zářivkami. Že stoupají na povrch, poznali podle toho, že se cesta mírně svažovala vzhůru. Několik minut šli mlčky. Nakonec je muž zavedl do jedněch z mnoha dveří po stranách. Vedly do útulně vybaveného salonku laděného do červených a zlatých barev. Všichni tady už jednou byli, nevěnovali tedy pozornost bohaté výzdobě ani početné knihovně zabírající plochu celé levé stěny, zaměřili se rovnou na mohutný stůl, za kterým seděl mladě vyhlížející člověk.
„Mistr Raoul,“ sklonila April hlavu a Emma s Charonem ji napodobili.
„Slečna Marplová,“ rozzářil se Raoul a postavil se. Mohlo mu být jen něco málo pod pětatřicet a pružné tělo mu zakrýval splývavý hábit. Vzhledem k rozloženým svitkům na stole byl právě uprostřed jakési práce, což mu ovšem nebránilo obejít stůl a vykročit ke skupince před ním. Gestem pokynul muži s bradkou, aby je nechal o samotě, a otcovsky položil obě dlaně April na ramena. „Rád vás všechny vidím, ovšem, víc by mne potěšilo, kdybychom se sešli za trochu jiných okolností.“
„Zřejmě už víte, že jsme se přišli zeptat na Yael.“
„Samozřejmě, čekali jsme, kdy se tu slečna Emma objeví,“ blahosklonně se na Emmu usmál. Ta jen mlčky slzela. „Posaďte se, za chvíli by měla přijít Martha.“
Všichni tři se usadili na starobylou pohovku, zatímco Raoul se vrátil za svůj stůl. Místo, kde se snad kdysi mohly pořádat čajové dýchánky, si uzpůsobil k svým potřebám a vytvořil z něj přepychovou pracovnu.
„Co ty, Charone? Pořád sis nerozmyslel odpověď na mou nabídku?“ položil si Raoul ruce na stůl, propletl mezi sebou prsty a zkoumavě si Charona prohlížel.
Ten k němu však ani nenaklonil tvář se zavřenýma očima a odtušil: „Obávám se, že budu muset znovu odmítnout.“
„Taková škoda,“ nespokojeně mlaskl Raoul. „Máš talent, chlapče. Mistr Walther by si tě vzal pod svá křídla, mohl by ses dál rozvíjet…“ promlouval k němu a pozorně sledoval jeho výraz, když ovšem nespatřil ani sebemenší náznak změny, zklamaně vydechl. „Chápu, že k nám stále nemáte důvěru, mohu vás ovšem ujistit, že od doby, co jsem převzal tento úřad, se mnohé změnilo. Sami víte, že nebýt mne, pobývali byste ještě teď v podzemních kobkách.“

Měl pravdu. Když enkaeři vtrhli do tábora poutníků a všechny přeživší zajali, byli mezi vězni i oni čtyři. Patřili ovšem k těm šťastnějším. Neuběhly ani dva dny, co je uvrhli do žalářů v podzemí, a na místo nejvyššího Mistra se dostal právě Raoul. Ten byl daleko umírněnější než jeho předchůdce, a rozhodl o propuštění všech válečných vězňů. Nezbývalo jim tedy než být mu vděční a chovat se k němu s úctou. To se April a Emmě víceméně dařilo, ovšem Charon a Yael stále nepřekonali tu nevraživost, kterou k enkaerům po celá ta léta chovali. Proto Charon stále tvrdošíjně odmítal Raoulovy výzvy, aby s nimi pobýval v sídle Enkaeru a učil se rozvíjet svoje schopnosti. Znal Walthera, věděl, jak krutý je to člověk, a odmítal využívat své schopnosti tak, jak je za dob válek využíval právě tento vůdce jednotek. Navíc ho urážela myšlenka, že by byl jen další sběratelský kousek v Raoulově pomyslné sbírce.

„To samozřejmě víme a jsme za to vděční,“ vložila se do hovoru April. „Ale Charon musí ještě dostudovat,“ vytasila se s omluvou, kterou Raoulovi předkládala pokaždé. Před další argumentací je zachránilo náhlé zaklepání.
„Volal jsi mě?“ zeptala se, když vešla, zhruba padesátiletá žena s utaženým drdolem a silným maďarským přízvukem, taktéž oblečená do dlouhého hábitu.
„Martho, slečna Hickneyová se přišla zeptat na svou sestru,“ pokynul Raoul směrem k pohovce.
„Jistě,“ zavřela žena dveře a založila si ruce na prsou. „Basyra dnes ráno, přesněji ve čtyři hodiny a devět minut, oznámila prozrazení. Šlo o Yael Hickneyovou, aerokinetička, osmnáct let, a jakéhosi dvacetiletého člověka. Vyslala jsem na to místo skupinu attorií, které je sledovaly i potom, co se slečna Hickneyová i s člověkem přemístila.“ Vyslovovala vše se suchou úředností, jako by vše předčítala ze záznamu. Teď se však nespokojeně zamračila a několika kroky přešla k Raoulovu stolu. „Tam ovšem ztratily stopu. Zcela určitě onoho člověka stále kryje, což jí při soudu moc nepomůže.“ Emma ze sebe vyrazila úzkostný vzlyk. Martha se otočila čelem k Raoulovi a pokračovala: „S Mistrem Waltherem jsme se dohodli, že další hledání přenecháme jinému aerokinetikovi.“
„Ovšemže,“ přikývl Raoul a otočil se k ostatním: „Tak jste to slyšeli. Dělá nám jisté potíže ji najít, ale věřím, že bude v pořádku. Můžete tu samozřejmě počkat, naše sídlo je vám k dispozici.“
„To nebude nutné, děkujeme,“ zvedla se April a měla se k odchodu.
„Dobrá tedy,“ povzdechl si Raoul a za chvíli se ve dveřích objevil opět muž s bradkou. „A nemějte o Yael strach. Nic se jí nestane.“
April se ještě otočila ve dveřích a posmutněle se usmála. „V to taky doufáme.“