Prokletí /část čtrnáctá/

Anotace: Abych nějak vykompenzovala tu směšně krátkou kapitolku z minula, bude další část o něco delší než obvykle. Vítám jakýkoliv komentář, hlavně pak od těch, kdo se nebojí kritizovat.

Sbírka: Prokletí

Všechny okolní zvuky najednou utichly. Patrick slyšel jen tlukot vlastního srdce. Kolem něj panovalo zvláštní mihotavé šero. Slyšel Yaelin křik, ale jakoby z velké dálky. Skoro se vznášel. Alespoň mu to tak chvíli připadalo. Nad ním byl prostor světlejší. Ano, rozhodně tam zářilo světlo. Chtěl se k němu dostat, ale tíha na ramenou mu v tom trochu bránila. Nemohl dýchat. Zapřel se proto nohama o dno a vynořil se nad hladinu.

„Cos říkala?“ zeptal se provokativně a nadhodil si Yael na ramenou.
„Abys mě pustil!“ zakřičela znovu Yael a se smíchem do něj bušila pěstmi.
„Jak chceš,“ zakřenil se a shodil ji ze zad do vody. Plácla sebou jak široká, tak dlouhá o hladinu a za chvíli se s prskáním vynořila. „Copak?“ zeptal se svatouškovsky a ještě si přisadil tím, že na ni cáknul. Yael po něm skočila a chtěla ho také shodit, jenže Patrick hbitě uhnul, chytil ji za pas a mrsknul s ní zpět do vody.
„Ty jsi nemehlo, fakt,“ smál se jí, když se znovu postavila na nohy. „Vážně, to tě nemůže některý z tvých kamarádů naučit ovládat vodu? Protože jsi v ní fakt nemožná,“ popichoval ji.
„Neznám žádného vodního elementála,“ ušklíbla se Yael, ponořila se po krk do vody a opatrně a pobaveně si Patricka prohlížela, kdyby po ní snad chtěl znovu skočit a potopit ji. Bylo to poprvé od odchodu z jeskyně, co přišla řeč na magii. Celou cestu k řece sice mluvili, ale povídali si o naprosto obyčejných věcech, o škole, o zájmech a koníčkách, bavili se prostě jako dva úplně normální lidé na běžném výletě do přírody. Smáli se a řešili nesmysly a o magii ani o prokletí se nikdo nezmínil. Cestou narazili na palouk plný borůvčí, kde se chvíli zdrželi, a když odcházeli, byli modří snad od hlavy až k patě. Bohužel nikde ani stopa po lidech, takže borůvky byly to jediné, co za celý den jedli. Když konečně došli k řece, bylo už dlouho po poledni. Slunce nesnesitelně pražilo, a proto netrvalo dlouho a skočili jen tak oblečení do vody.
Patrick stál po pás ve vodě a mokrá ofina se mu lepila k čelu. Prohrábl si tedy vlasy a založil si ruce v bok. „Myslel jsem, že se tak jako… všichni znáte?“
„Ne, to vůbec ne,“ zavrtěla hlavou Yael. „Je nás mnohem víc, než tušíš. Je nemožné, abys znal úplně každého.“
„A co teda umí ti, které znáš?“ zeptal se zvědavě. „Vždycky jsem chtěl umět číst myšlenky,“ ušklíbl se.
„To neumí nikdo. Ale všichni dokážeme cítit emoce. Každý člověk vyzařuje určitou auru a z té můžeme vyčíst, jak se zrovna cítí. Existuje ale takové nepsané pravidlo, abychom toho využívali jen minimálně, protože se to dá snadno poznat.“ Vysvětlila mu, že všechna elektronika má také své magnetické pole, které je dost podobné lidské auře. Když se mág snaží odhadnout emoce druhého, rozvíří auru do okolí a ta může narušit pole okolní elektroniky. Potom se stávají takové věci, jako že zrní televizory, blikají světla a vypínají se telefony.
„Nebo třeba přestanou tikat hodiny,“ zakončila vysvětlování, významně na něj pohlédla a Patrickovi se vzápětí rozsvítilo.
„Tenkrát ve třídě…!“ vydechl, ukázal na ní a Yael přikývla. „Kolikrát jsi to na mně ještě zkoušela?!“
„Jen párkrát,“ zalhala a pokrčila rameny.
Patrick ještě chvíli zamyšleně mlčel a potom se začal znovu vyptávat: „A co ještě umíte? Tvoje sestra hýbe věcmi, to už vím, ale co ostatní?“
„No… April ovládá elektřinu a Charon… to je trochu složitější,“ pokrčila rameny.
„Máme čas,“ rozhodil rukama Patrick.
„Totiž…“ vynořila se z vody a vydala se ke břehu. „Charon je Převozník.“
„Jako ten od řeky Styx?“
„Ne. Vlastně tak trochu. Totiž, Převozníků je na světě hrozně málo, celkem asi jedenáct nebo dvanáct. Dokážou… jak to vysvětlit…“ zamračila se Yael a sedla si na travnatý břeh.“Dokážou něco jako… manipulovat s životní energií, říkej tomu, jak chceš, podle mě je to něco na způsob duše. Umí léčit, ale taky tě můžou snadno zabít,“ vysvětlovala a ždímala si u toho cíp modrého trička. „Bohužel se jich většina rodí s nějakou vadou. Charon je slepý. A jeho maminka…“ zazírala kamsi na vodní hladinu, prohrábla si mokré vlasy a krátce se zasmála. „Když se dozvěděla, že se jí narodí Převozník, vybrala mu to jméno, protože jí to prostě přišlo stylové.“
To Patrick raději nekomentoval a přesunul se z vody k ní na trávník. „A jak to mohla vědět, že z něj bude Převozník?“
„Jeho narození vždycky dopředu oznamuje Basyra.“
„A to je kdo?“
„To byla poslední věštkyně. Kdysi jich na světě žilo poměrně dost a o některých jsi určitě slyšel, ale dnes už žádná neexistuje. Prostě se jednoho dne přestaly rodit. Basyra byla poslední žijící vědma.“
„Co se s ní stalo?“
„Prý ji vězní někde v katakombách sídla Enkaeru a udržují ji při životě, ale já už bych ji za živou ani nepokládala. Je už hodně stará a slabá, takže nevidí do budoucna, ale ví o všem, co se na světě děje. Zaživa se vyznala v magii jako nikdo jiný a říká se, že znala odpověď úplně na všechno. Teď ji využívají k tomu, aby díky ní mohli evidovat všechny mágy, co se na světě narodí. A taky hlídá… jestli se náhodou někdo moc nerozpovídal o prokletí,“ nevesele se na Patricka ušklíbla.
„Takže to ona nás práskla?“ zamračil se.
„Tak nějak,“ zasmála se Yael.
„A může taky prozradit, kde teď jsme?“
Yael se nesnažila zakrýt, že ji ta otázka už nenapadla. „To asi ne. Je tak slabá, že se ji snaží budit co nejméně.“
Patrick přikývl a položil se na záda. Založil si ruce za hlavou a zavřel oči. Prochodili celý den, prakticky nic nejedli a ten teplý, těžký vzduch byl svým způsobem také vyčerpávající. Kdyby to bylo jen na Yael, už by byli zase na cestě za hledáním lidského obydlí, kde by si mohli opatřit něco na sebe a k snědku. Byla z dob ve společnosti poutníků zvyklá opatřovat si potřebné věci různými způsoby. Ale i když netušila, kolik mají ještě času, než je najdou, rozhodla se, že neuškodí, když si chvíli odpočinou.

Najednou se přistihla, jak upřeně na ležícího Patricka civí, a rychle odvrátila zrak k vodě ubíhající v řece. Netrvalo ale dlouho a znovu stočila oči na křížek na jeho krku. A potom pokračovala pohledem níž na jeho hruď a břicho, které bylo určitě zvyklé na posilování, a… zprudka zavrtěla hlavou a raději si lehla na záda. Snažila se soustředit na nehybné listí stromů nad sebou. Neměla ráda, když nevál vítr. Zatřepetala prsty pravé ruky a donutila listí tančit ve slabém vánku. Usmála se a pohlédla na Patricka, ten měl ale pořád zavřené oči a vypadal, jako by spal.

- Vypadal, jako by spal. Byl tak klidný.
„Ethane…“ vydechla plačtivě, jak klečela u jeho mrtvého těla. -

Nepřestávalo ji udivovat, jak moc je Ethanovi podobný. Připadala si sama sobě zvrhlá. Nechtěla s ním Patricka srovnávat, ale copak to šlo? Ostatně právě proto se ho rozhodla zachránit. Občas se přistihla, že si v Patrickově přítomnosti připadá, jako by Ethan nikdy nezemřel. Že se jí jejich obrazy v mysli občas propojí a ona je nedokáže rozlišit. Jako by to nebyl Patrick, ale pořád Ethan. Co chvíli měla pocit, že pokud se ho okamžitě nedotkne, pokud ho ihned nepolíbí, zastaví se jí srdce. A potom se cítila provinile, když si uvědomila, že ji Patrick přitahuje, protože věděla, že je to jen proto, že jí připomíná jejího mrtvého přítele. Byla sama sobě nechutná.

„Yael?“ promluvil najednou Patrick a vytrhl ji z přemýšlení. Trhla sebou a provinile se začervenala.
„Ano?“ stočila rychle pohled zpět k listí nad sebou, než stihl otevřít oči a podívat se na ní.
„Říkala jsi, že ta Basyra zná odpověď na všechno,“ pronesl zamyšleně a nadzvedl se na lokti.
„No, ano,“ přisvědčila, natočila se k němu a snažila se odhadnout, na co myslí.
„Takže taky ví, jak zrušit prokletí,“ upřeně jí pohlédl do očí.
Yael na něj chvíli němě zírala a potom vydechla: „Samozřejmě.“ Zprudka se posadila. „Samozřejmě! To by mohlo být ono!“ zářivě se na něj usmála a on jí úsměv oplatil. Jak to, že ji to taky nenapadlo? Vzápětí jí to došlo a dobrá nálada ihned vyprchala. „Nikdy se k ní nedostaneme.“
„Jak to?“ protáhl Patrick zklamaně obličej.
„Drží ji v sídle Enkaeru. Tam se nikdy nedostaneme, aniž bychom se prozradili.“
„A co je to za sídlo? Kdo jsou enkaeři?“
Yael mu ale neodpovídala a znovu si lehla na záda. Zavřela oči a zamračeně přemýšlela. Kdesi poplašeně vypískl pták. Listí nad ní přestalo šustit. Uslyšela hlasité šplouchnutí, asi někde z řeky vyskočila ryba. Snažila se vypudit všechny okolní zvuky z hlavy, aby se mohla soustředit. Možná by to nějak šlo. Možná by se dal vymyslet plán.
„Yael?“
Co si to namlouvám, okřikla sama sebe v duchu, nikdy by se nám něco takového nepodařilo.
„Hele, bylo by šílenství něco takového-“ opět se posadila, ale zarazila se, když zjistila, že Patrick už vedle ní není.
„Yael!“
Otočila se po výkřiku a strnula. Patrick měl kolem kotníků omotaný jakýsi provaz a cosi ho táhlo do vody. Zoufale se snažil zachytit čehokoliv kolem sebe, ale měl smůlu. Ve vteřině zvířil vodní hladinu a zmizel pod ní. Yael vyskočila a běžela za ním. Vběhla do řeky a snažila se ho zachytit, ta věc ho ale táhla pořád dál od břehu. Plavala za ním až k místu, kde se zastavil, a ponořila se. K jejímu zděšení měl Patrick kolem kotníků omotaný šlahoun vodních řas, který ho stahoval ke dnu. Zmítal sebou a snažil se vyplavat k hladině, ovšem s každou vteřinou přicházel o víc a víc kyslíku. Yael doplavala ke šlahounům a snažila se je přetrhnout, ale s každou utrženou řasou se ze dna vymrštily dvě další a omotávaly Patrickovy nohy čím dál silněji. Vzdala marný boj a vyplavala nad hladinu, aby se nadechla. Rychle se však vrátila k Patrickovi a tentokrát mezi dlaněmi vedla velkou vzduchovou bublinu, kterou jakoby nasadila Patrickovi na hlavu. Ten se lapavě nadechl, jelikož mu právě docházel kyslík. Yael se rozhlédla kolem sebe a snažila se vymyslet, co dál. Rozhodla se plavat ke dnu, zdali nenajde nějaký ostrý kámen, kterým by přeřízla všechny řasy najednou, a snad by Patrick stihl vyplavat dřív, než by ho omotaly nové šlahouny. Rukama panicky prohrabávala bahnité dno a akorát tak vířila nečistoty kolem sebe, díky čemuž viděla čím dál hůř. Za chvíli se musela znovu vynořit, aby se nadechla. Patrick mezitím dál zápasil s rostlinami pod sebou, které už mu stihly omotat i obě zápěstí. Yael se nad hladinou sípavě nadechovala a zuřivě vymýšlela způsob, jak ho osvobodit.

Bublina kolem Patrickovy hlavy znenadání praskla a zůstal tak opět bez vzduchu.

Počkat, napadlo Yael, tohle je řeka. V řece žádné řasy kvůli silnému proudu nerostou. S neblahým tušením se ponořila do vody, dříve než se ale dostala ke dnu, všimla si, že Patrick přišel o bublinu. Vrátila se na vzduch, aby vytvořila novou, ale než s ní stihla doplavat k Patrickovi, praskla. Zkusila to ještě několikrát, než jí to došlo. Rychle plavala ke dnu a konečně si toho všimla – všechny šlahouny vyrůstaly z jedné pukliny v zemi. Jsou tu další elementálové. Vší silou se odrazila a nad vodou se rozhlížela po březích. Skutečně. Tam, kde ještě před chvílí byli oni sami, stály tři postavy. Muž s rozježenými vlasy po ramena a v dlouhém kabátu na ni zlomyslně zamával a i na tu dálku bylo poznat, jak arogantně se šklebí. Vypadal na stopaře, zcela určitě to byl aerokinetik a byl to taky právě on, kdo tu rušil všechnu její magii. Druhý muž byl naopak holohlavý a soustředěně vztahoval ruce jejím směrem. On ovládal ty řasy. Třetí postavou byla vztekle se tvářící žena, jež vší silou držela na vodítku dva zuřivě štěkající, vzpouzející se psy, kteří by se očividně nejraději vrhli do vody za nimi, jen aby je mohli co nejdříve rozcupovat. Pokud se teď s těmihle lidmi pustí do boje, Patrick se mezitím dole udusí. Zhluboka se nadechla, ponořila se k němu a uchopila jeho tvář do dlaní. Na chvíli se na ni podíval, jako kdyby se zbláznila. „Zrovna teď? To nemyslíš vážně,“ říkal jeho pohled, ale Yael neměla na vysvětlování čas. Vdechla mu vzduch přímo do úst a plavala zpět k hladině. Víc toho teď pro něj nemohla udělat a získala tak trochu času.

Vynořila se, na nic nečekala a snažila se silným větrem srazit postavy na břehu k zemi. Rozježený muž však jen ledabyle mávl rukou a proměnil poryv v neškodný vánek. Ze zoufalství to zkusila ještě jednou, ale i tentokrát se její útok minul účinkem. Z posledních sil šlapala vodu a docházelo jí, že odtud nic nezmůže. Jenže na to, aby se dostala na břeh, nemá dost času. Rozhodla se pro zoufalý pokus. Udělala gesto, jako by pod sebe tlačila něco těžkého, a voda u břehu se začala divoce vlnit, jak se vzduch dostával níž pod hladinu. Potom se prudce rozmáchla a než mohl aerokinetik na její snahu odpovědět, uvězněný vzduch vyšplíchl obrovské množství vody na břeh. Vlna všechny tři porazila, žena omylem upustila vodítko a osvobodila tak psy. Yael neváhala a poryvem větru je odmrštila na ležícího aerokinetika, který se je ze sebe snažil shodit, tím je však akorát tak víc rozdráždil a popudil proti sobě. Holohlavý muž se mezitím snažil vyškrábat na nohy. Teď, když se stopař nemohl věnovat tomu, aby rušil její kouzla, mávla Yael rukou a odhodila druhého elementála proti nebližšímu stromu. A potom znovu a znovu. Vítr s mužem pohazoval jako s hadrovou panenkou a tloukl s ním o kmeny stromů, dokud si nebyla jistá, že upadl do bezvědomí. Možná je dokonce mrtvý, napadlo ji. Nezajímalo ji to. Měla hrozný vztek. Ti lidé se tady právě snaží zabít člověka. Také je jim to jedno. Snaží se zabít… Patrick!

Bleskově se pro něj potopila. Přesně jak doufala, řasy povolily ve chvíli, kdy přišel zemní elementál o vědomí. Patrick k tomu ale také neměl daleko. Už se ani nesnažil osvobodit a jen ochable klesal ke dnu. Stále měl však pootevřené oči a sledoval Yaelino počínání. Ta začala rozmotávat řasy kolem jeho končetin, s posledními už se ani nezdržovala a nemilosrdně je utrhla, popadla Patricka a vyplavala s ním nad hladinu.

Když se oba s kašláním a prskáním vynořili, žena se právě na břehu snažila odtrhnout divoké psy od stopaře. Ten ležel na zemi zbrocený krví a nevypadal, že by se chystal v nejbližší době vstát. Stejně tak holohlavý muž o kousek dál. Přesto se museli dostat co nejrychleji pryč.
„Musíme na druhou stranu,“ zasípala Yael, Patrick se však ještě tak úplně neprobral z šoku a jen zíral na scénu na břehu.
„Co je to za lidi? To jsou mágové?“ hlesl napůl nepřítomně.
„Plav pryč! Patricku, prosím plav!“ zaječela prosebně a snažila se ho táhnout opačným směrem. Tomu konečně došlo, že na něj Yael mluví, a oba se vydali na opačný břeh. Tam se vyškrábali z vody, vysíleně padli na zem a ztěžka oddechovali. Yael, která v posledních chvílích jen stěží zadržovala pláč, zabořila Patrickovi obličej do prsou a hlasitě se rozvzlykala. Ten ji konejšivě objal a moc rád by řekl něco, čím by ji utěšil, ale při pohledu na protější břeh ho zkrátka nic vhodného nenapadalo.
„Díky,“ hlesl nakonec. „Děkuju.“

*

April seděla u počítače a vyťukávala na klávesnici desítky čísel z papírů rozházených po pracovním stole. Řekla si, že když dnes nemůže do kanceláře, udělá alespoň nějakou práci doma. Stejně neměla co dělat mezitím, co čekali, až se jim ozve někdo z Enkaeru. Nevěděla, za jak dlouho se jim Yael a toho kluka podaří najít, nebyla ale zvyklá jen tak sedět s rukama v klíně. Ohlédla se za sebe a zkontrolovala Emmu. Spala teď na gauči a poprvé za dlouhou dobu vypadala klidná. Celou noc byla vzhůru, tak jí April nabídla, aby si u nich odpočala. Bylo dobře, že se na chvíli přestala nervovat. A nikdo se jí nedivil – Yael byla jediná, kdo jí z rodiny zůstal. April se otřásla při představě, že by mělo jít o Charona.

Vstala ze židle a protáhla se. Z dlouhého sezení jí zakřupalo v zádech. Přikryla Emmu dekou a vydala se nahoru po schodech. Pootevřenými dveřmi do koupelny viděla, že se v ní svítí. Vešla a zjistila, že je místnost prázdná. Ona nebo Emma zřejmě zapomněla při odchodu zhasnout. Ukázala prstem na žárovku a ta v okamžiku potemněla. April měla sice ráda, když kolem sebe cítila elektřinu, nenáviděla ovšem plýtvání. Ale to jsou věci, jaké si člověk uvědomí teprve ve chvíli, kdy musí živit domácnost.

Na druhou stranu vítala to, že má normální práci. Vždy na pár dní v týdnu odjela do hlavního města, usedla do kanceláře a věnovala se účetnictví. Pro kdekoho by šlo o naprostý stereotyp, nudný životní styl, se kterým by se nedokázal smířit. Ale pro April to znamenalo návrat do normálního života. Obyčejná práce v kolektivu obyčejných lidí. Příjemná změna po letech, kdy nebylo prioritou mít hotové tabulky do konce kvartálu, ale dožít se dalšího dne stráveného na útěku.

Co se vrátili, byl Charon zalezlý ve svém pokoji. Jako obvykle na sobě nedával nic znát, ale i tak April poznala, že není úplně v pořádku. Zaklepala na dveře jeho pokoje, a když se nedočkala žádné odpovědi, vešla dovnitř. Strnula, když zjistila, že pokoj je prázdný.
„Charone!“ zavolala do chodby. Žádná odezva. April prošla všechny místnosti v domě, ale nikde nebyl. Ani na zahradě. Ani na půdě. Byl pryč.

*

„Jsem rád, že ses rozhodl přijít, Charone.“
„To já jsem rád, že jste byl ochotný mě přijmout. Chápu, že jste teď mimořádně zaměstnaný,“ promlouval Charon tichým, klidným tónem.
„Na takové, jako jsi ty, si vždy čas udělám,“ usmál se blahosklonně muž ve vojenské uniformě a přecházel po místnosti, která svým vybavením ze všeho nejvíc připomínala středověkou mučírnu, s výrazem takové blaženosti, jako by mu nedělalo větší potěšení, než celý den zbožně prohlížet své hračky. Nikdy nijak neskrýval, že nerad vidí, jak se Mistr Raoul snaží sídlo zmodernizovat. Hrad byl starší než oni všichni dohromady a vždy dokázal fungovat i bez takových zrůdností jako elektrické osvětlení, které se postupně rozrůstalo a šířilo chodbami jako mor. Měl rád tu starobylou atmosféru, jakou místu dodávaly pochodně a starý nábytek. Proto zůstávaly katakomby sídla vlhké a osvětlené pouze mihotavou září ohně. V návštěvnících to vyvolávalo strach, bezmoc a beznaděj. Přesně tak to chtěl. Bylo to jeho malé království, jemuž s radostí vládl.
„Tím jsem samozřejmě poctěn, Mistře,“ sklonil Charon pokorně hlavu.
„Říkej mi Walthere, hochu,“ poplácal ho bodře po rameni a Charon se zdvořile usmál. „Pověz mi, co tě tak náhle donutilo změnit názor? Pokud vím, Mistr Raoul ti mnohokrát nabízel, aby ses přidal k našim Převozníkům.“
„Jistě jste si nemohl nevšimnout událostí dnešní noci týkající se…“ na vteřinu se zarazil, pevně semkl rty, ale jinak na sobě nedal nic znát a dál upíral slepé oči přímo před sebe. „Slečny Hickneyové.“
„Ach, chápu,“ potutelně se usmál Walther. „Ten proklatec ti zdrhnul s holkou, co hochu?“ rozchechtal se na celé kolo a poplácal Charona po zádech takovou silou, až chlapec málem upadl. Když se dost nasmál, povzdechl si: „Jo jo, není lepší důvod k pomstě nežli láska.“
„Jistě, Mistře,“ zamumlal Charon prkenně a poprvé za celou dobu vypadal nervózně, snad že doufal, aby ho Walther znovu nezačal tlouct do zad.
„Už jsem ti řekl, abys mě oslovoval Walther,“ připomenul mu a začal s nepěkným úšklebkem opět přecházet po místnosti. „A naučím tě, jak rozvinout svoje schopnosti do takových rozměrů, o jakých jsi ani netušil.“