Prokletí /část patnáctá/

Anotace: ...

Sbírka: Prokletí

V ohništi praskalo hořící dřevo a po nejbližších stromech tančilo mihotavé světlo plamenů. Patrick přikládal další suché větve a v duchu děkoval za toho půl roku ve skautském oddílu, kam ho donutil chodit otec, když mu bylo čtrnáct, ze kterého ho ovšem brzy vyhodili, když ho našli za chatkami s dalšími kluky kouřit cigarety. Byla to jeho první a taky poslední cigareta vzhledem k tomu, že se po ní patřičně pozvracel, a tím mimo jiné přilákal pozornost hlídkujícího vedoucího. Alespoň se tam ale naučil rozdělávat oheň, což se mu v danou chvíli hodilo.
„Jdu ještě pro dřevo,“ oznámil a vytratil se mezi stromy.
Yael jen mlčky přikývla a znovu zazírala do plamenů. Za celou cestu sem s Patrickem prohodila jen minimum slov. Když se dostali dál od řeky, přemístila je doprostřed jakéhosi pole. Potom se dlouho prodírali obilím a kukuřicí, znovu se přemístili a pokračovali v chůzi až do setmění, přičemž Yael za nimi celou cestu zahlazovala stopy. Chtěla si být jistá, že bude obtížné je najít. Nestála o další nečekanou návštěvu. Právě teď se nacházeli někde v hlubinách dalšího lesa. Zdálo se jí to jako vhodnější úkryt, než někde na palouku, kde by byli víc na ráně, ačkoliv Patrick chvíli remcal něco o nebezpečí rozdělávání ohně mezi stromy. Kdyby nebyla tak unavená, snad by jí to v tu chvíli přišlo docela roztomilé.

Seděla opřená o kmen stromu, zachumlaná do potrhaného kabátu, který zcizili jakémusi strašákovi uprostřed kukuřičného pole. Nechali mu jen slaměný klobouk. Patrick se snažil Yael všelijak rozveselit, takže se strašákovi pořád dokola omlouval, zatímco si oblékal jeho flanelovou košili s velikým flekem od zelené barvy, a donekonečna mu vysvětloval, proč ten kus oblečení potřebuje víc než on. Normálně by se tomu Yael smála, ale pořád jí bylo trapně. Nebyla zvyklá před kluky plakat. Přišlo jí to slabošské a jí se přitom do té doby poměrně dobře dařilo zachovat si tvář. Vyrůstala v tom, že má být silná. U poutníků nikoho nezajímalo nějaké fňukání. Nemůžeš? Buď to vydržíš a půjdeš dál, nebo si tu zůstaň a starej se o sebe, jak uznáš za vhodné. Breč, až budeš někde sám. Jenže když se jim podařilo utéct těm třem mágům, byla Yael tak vyčerpaná, vystrašená a zoufalá, že už se prostě neudržela. Jak vůbec může Patricka chránit, když se takhle přímo před ním nechá rozhodit? Začínala silně pochybovat, že to vůbec dokáže. Možná měl Charon pravdu, možná si ukousla moc velké sousto.
Charon…

„Myslím, že už to bude,“ zahlaholil Patrick, když se vrátil s náručí plnou suchých větví, a pohledem zkontroloval kukuřičné klasy opékající se na provizorním dřevěném roštu, který snad držel nad ohněm jen silou vůle. „A i kdyby nebylo, stejně to sním, protože mám hlad. Ty ne?“
Yael přikývla a pousmála se. Bylo milé, jak se teď Patrick snažil. Buď jí byl opravdu vděčný, že ho dnes zachránila, nebo se mu jí zželelo, když viděl, jak se tváří. Možná obojí. Patrick jí opatrně podal jednu kukuřici. Chutnala příšerně, byla nedozrálá, vysušená, těžko se polykala a oba to věděli, ale přesto se na sebe zakřenili a všechnu ji snědli.

„Poslyš,“ promluvila Yael a zamžourala na něj přes oheň. „Přemýšlela jsem a asi nám opravdu nezbývá nic jiného, než se pokusit dostat k Basyře.“
Patrick přikývl, ale přesto to vypadalo, že se daleko víc soustředí na lámání roštu, který předtím poskládal ze silnějších větviček, a jeho postupné pálení.
„Totiž… tohle opravdu nikam nevede. Nemůžeme se vrátit, musíme se přesouvat z místa na místo, nemáme zásoby, pronásledují nás, teď k tomu to prokletí…“
„Je mi to jasný, jsme na tom bídně,“ nevesele se ušklíbl, vykasal si rukávy košile až k loktům a usadil se na opačnou stranu ohniště.
„Tak,“ přikývla. „A jelikož lepší plán jsem nevymyslela, budeme muset nějak domyslet ten tvůj. Potíž je v tom, že netuším, jak se k ní dostat.“
„No ale víme, kde je, ne?“
„Přibližně. Někde v kobkách sídla Enkaeru.“
„Super, začneme tam,“ přikývl snaživě. Neudržel se ale a musel se zeptat: „Co je to Enkaer?“
Yael vydechla a stočila zrak k ohni. „Enkaer byl první mág, vůbec první člověk, co dokázal ovládat magii.“
„Pramág.“
„Přesně tak. A podle něj je pojmenované naše náboženství.“
„Vy máte i vlastní náboženství?“ vykulil Patrick překvapeně oči.
„Enkaeři věří, že se pramág nenarodil náhodou. Že se nějaká vyšší síla rozhodla obdarovat Enkaera a jeho potomky magií, aby učinili tenhle svět lepším. A podobný kecy,“ protočila oči.
„Mně to náhodou zní povědomě. Člověk, který se narodil, aby konal zázraky.“
„Přesně,“ přisvědčila Yael. „Podle mě se enkaer a křesťanství odvíjí od stejného základu. O tom ale enkaeři nechtějí ani slyšet. Křesťané jsou pro ně nepřátelé a není divu – při honech na čarodějnice zahynuly tisíce mágů.“ Patrickovi jako by se v očích rozsvítilo, to už ale Yael pokračovala: „Ještě nedávno se vedly náboženské války. Mistři brojili za to, aby se z našich řad vymýtilo křesťanství.“
„A kdo jsou Mistři?“
„Mistr je titul, který ti udělí, když ovládáš dvě a víc sil. Chápeš, jako že dokážeš ovládat počasí a zároveň jsi ohnivý elementál.“ Patrick přikývl, jako by to bylo přece úplně samozřejmé. „Je to otázka vnitřní síly, sebeovládání a tvrdé práce, je to opravdu velmi těžké. Někteří mágové se nenaučí plně rozvinout svoje schopnosti za celý život, natož aby ovládli víc sil najednou. A pak jsou takoví, kteří bez problémů zvládnou hned tři. Nynější nejvyšší Mistr, Raoul, jich ovládá pět.“
„Páni,“ vydechl Patrick, jako by opravdu tušil, jak úctyhodný výkon to je.
„Celkem je Mistrů i s tím nejvyšším asi devět a shromažďují ve svém sídle svoje učně a mágy, kteří jim slouží. Celkem tvoří docela početnou armádu,“ ucedila hořce.
„Ale nebojují už, že ne?“ zeptal se Patrick opatrně.
„Ne. Války už skončily,“ utrousila vyhýbavě. „Pro nás je teď ale hlavní, že nám tihle všichni stojí v cestě.“
„Jak se přes ně dostaneme?“
„To já právě nevím,“ vydechla, zaklonila hlavu, opřela se o kmen stromu a zavřela oči. „Kdyby tu tak byl Charon, ten vždycky ví, co dělat.“
„Charon… je tvůj přítel, že jo,“ dloubl Patrick větví do uhlíků v ohništi.
Yael otevřela oči a vyvalila je jeho směrem. „Cože? Ne, to určitě ne,“ rozesmála se. „Charon je… je jako můj bratr, vždyť… vyrůstali jsme spolu. Bože. Né.“
Patrick byl rád, že ji konečně vidí se zase smát, a s daleko lepší náladou přiložil do ohně.
„Mám ho strašně ráda. A vždycky mi poradí. Ačkoliv kdyby věděl, že se chystáme vtrhnout sami dva do sídla Enkaeru, určitě by mi to zatrhl,“ usmála se. Na chvíli se odmlčela a dodala: „To on tě vyléčil v té nemocnici.“
Patrickovi se vybavila stříbrná záře a tělem se rozlévající teplo, které ho občas budilo ze spaní. Najednou ale nevěděl, co na to říct, tak jen pokýval hlavou a chvíli byli oba mlčky.
„Nemůžeme tam jen tak vtrhnout a doufat, že nás nezabijí,“ zamumlala Yael, která zase přemýšlela o plánu.
„To by nebyl zase tak velký problém, když máš za kamaráda Převozníka, no ne? Zase by nás mohl vzkřísit,“ pokrčil rameny napůl žertem.
„Pokud zemřeš, nic s tím nenadělá ani Převozník,“ namítla a zamračila se na něj. „Není to tak lehké, jak si to představuješ.“
„Myslel jsem… když tě může zabít… ‚přidat‘ nebo ‚ubrat‘ zdraví…“ koktal Patrick rozpačitě.
Yael si rezignovaně povzdechla. „Je pravda, že bezprostředně po smrti se mu ještě může podařit tě oživit. Než tělo přestane fungovat a než se duše rozplyne, může ji zachytit a do těla vrátit. Musí být ale velmi rychlý. Charonovi se to podařilo jen jednou,“ dodala s podivně přiškrceným hlasem.
„Vážně? Koho oživil?“ zeptal se ohromeně.
„Svojí sestřenici April. Bylo to jen tak tak, ještě chvíli a už by se to nedalo vrátit. Bylo to ale hodně těsné a April… no… od té doby nedýchá.“
„Jako úplně?“ třeštil Patrick oči čím dál tím víc. „Žije bez dýchání?“
„Jo. Plíce jí prostě nefungují, ale všechno ostatní ano a duši se jí podařilo vrátit, takže…“ pokrčila rameny. „Ale nic to pro ni neznamená, nijak ji to neomezuje.“
„No… hustě…“ vydechl. „A jak umřela?“ skoro nadskakoval zvědavostí jako malé dítě.
„Během boje,“ odbyla ho Yael a odvrátila zrak jinam.
„Vy jste taky bojovali?“
„M-hm.“
„Myslel jsem, že ty křesťansko-enkaerské války byly jako… jako před stovkami let nebo tak nějak, chápeš.“
„Poslyš, bude lepší, když půjdeme spát.“
„Počkej, ještě ne, vyprávěj mi to,“ zaškemral jako děcko dožadující se pohádky na dobrou noc.
„Nech to na zítra,“ odsekla, demonstrativně si lehla zády k ohni a přikryla se kabátem.
„Proč mi to nechceš říct?“ vstal, obešel ohniště a sedl si vedle ní. „Yael, proč-“ zarazil se. Teď to pochopil. „Tvoji… rodiče byli křesťané,“ vzpomněl si.
Yael pootočila hlavu a smutně na něj pohlédla svýma hnědýma očima. „Dobrou noc.“
„Jo. Dobrou,“ přikývl zaraženě a odebral se na svoje místo. Sedl si a pozoroval plameny. Tahle holka toho očividně zažila daleko víc, než si dokázal on sám představit. A určitě to nebyly samé příjemné věci. Vždyť přece – zažít válku musí být něco strašného. Navíc, když v ní ztratíme někoho blízkého. Najednou si víc než kdy předtím uvědomoval, jak skvělý má život. Cítil se kvůli tomu skoro provinile. Jako zmoklá slepice civěl do ohniště. Plameny stoupaly poměrně vysoko. Nechtěl už přikládat, aby se oheň nerozšířil, zatímco budou spát. Chtěl počkat, až se oheň trochu zmírní a nechá ho dohořívat. Jenže najednou si uvědomil, že plameny sahají stále výš. Odtáhl se dál od ohniště, jelikož už ho pálil obličej. Přímo před ním vyšlehl plamen tak blízko, až mu málem sežehl obočí. A znovu – tentokrát ale plamen nebezpečně připomínal lidskou ruku, která se k němu natahovala.
„Yael!“
Oheň nabíral nejrůznější tvary. Najednou z ohniště čouhala obrovitá psí tlama, která po něm lačně chňapla. Potom se tentýž plamen proměnil v divokého býka připraveného ho zadupat do země.
„Proboha!“ vyjekla Yael a pozadu couvala před rozrůstajícím se ohněm, dokud nenarazila zády o kmen stromu.
„Udělej něco!“ zakřičel Patrick a taktéž couval co nejdál, plameny byly ovšem pevně rozhodnuté ho zabít a následovaly ho.
„Co jako?“
„Kyslík! Bez kyslíku nemůže hořet!“
Yael zaječela, jak po ní ohnivý medvěd máchl tlapou, a automaticky před sebe vztáhla ruce. Tím si je ale ošklivě popálila a vykřikla.
„Yael!“ zaburácel Patrick a tu zjistil, že už se nemůže nadechnout. V další chvíli plameny zmizely. Yael na okamžik odehnala z okolí všechen vzduch a oheň tak nemohl hořet. Za další tři vteřiny už zase mohli oba dýchat a Yael se po zádech svezla po kmeni stromu na zem.
„Jsi v pořádku?“ doběhl k ní Patrick a přidřepl si k ní. Zírala na svoje dlaně. Měla je ošklivě popálené a naskakovaly jí na nich další a další puchýře.
„Asi… asi to budeme muset dnes v noci zvládnout bez ohně,“ zakňučela bolestně.

*

„Jak to myslíte, že ho musíme najít?“ nakrabatil Raoul čelo a upřel přes svůj stůl na April starostlivý pohled.
„Určitě se vydal pátrat po Yael na vlastní pěst! Je slepý, co když se mu něco-“
„Slečno Marplová, uklidněte se prosím,“ zarazil divoce gestikulující April. „Mohu vás ujistit, že Charon je v bezpečí tady na hradě. Měl jsem za to, že o tom víte?“
„Na hradě?“ vydechla April a přestala přecházet po Raoulově pracovně.
„No jistě,“ přisvědčil. „Konečně se rozhodl přistoupit na náš návrh, aby-“ zarazil se, když zahlédl nevěřícné výrazy obou děvčat. Krátce se zasmál a nervózně si odkašlal: „To je zvláštní, pro vás je to zřejmě novinka.“

Pár minut na to už všichni tři nervózně přešlapovali dole v mučírně.
„Vy víte, Walthere, že to nevidím rád,“ zaprotestoval Raoul tónem, jako by si ho přesto proti sobě nechtěl poštvat, když sledoval ženu připoutanou k jednomu z nástrojů, která vypadala, že už je to nějakou chvíli, co ji k němu připevnili. Hlava jí ochable padala na prsa, jak se z posledních sil snažila zůstat při vědomí. „Co ta nebohá provedla, že si tohle vysloužila? Myslel jsem si, že už jsme od takových praktik dávno pokročili,“ zamračil se nesouhlasně. Walther se ani nesnažil odpovědět a se značnou nelibostí ženu odpoutal; ta se zhroutila na zem, kde zůstala ležet, a nikdo se neměl k tomu, aby ji zvedl. April s Emmou na celou scénu vytřeštěně zíraly z opačného konce místnosti.
„Jen cvičím své žáky, Mistře,“ poukázal na dalších osm Převozníků různého věku, vzhledu a pohlaví. Mezi nimi stál i Charon. Všichni měli na sobě podobné uniformy, jako Walther, z rudé a zlaté látky, jen s daleko méně odznaky. Několik z nich mělo i nějakou tělesnou vadu – zakrnělou ruku, chromé nohy a podobně.
„Ano, dobře,“ přikývl a ignoroval, že právě popřel všechno to, co Waltherovi před chvílí vytkl. Ledabyle překročil ležící ženu a položil Charonovi ruku přes ramena. „Jsme tu proto, že si slečna Marplová dělala starosti o svého bratrance. Můžeme…?“
„Jistěže,“ kývl Walther a Raoul odvedl Charona na druhý konec místnosti k April a Emmě, načež se vrátil a začal s druhým Mistrem o něčem promlouvat. I ostatní Převozníci se mezi sebou začali bavit.
April chytila Charona za ramena: „Cos to udělal? Myslela jsem, že víš, co je Walther zač.“
„Prostě jsem si to rozmyslel,“ odsekl a zarputile třeštil oči do prostoru před sebou.
„Nemluv hlouposti,“ vložila se do rozhovoru Emma. „Všichni tři tady víme, že neříkáš pravdu. Už dva roky se tě snaží přemluvit, aby ses k nim přidal, a tys je věčně odmítal.“
„Co máš za lubem, Charone?“
„Nic. Jen si myslím, že je načase rozvíjet moje schopnosti,“ setřásl z ramen sestřenčiny ruce.
„Vždyť jsi už tak dost silný, bylo ti teprve šestnáct, když jsi mě dokázal oživit! Kdo jiný tohle kdy dokázal?“
„Pokud sis nevšimla, tak od té doby nedýcháš,“ namítl chladně.
„No a? Žiju a to je hlavní.“
„Stačilo málo a už bych to nedokázal.“
„Nechej těch nesmyslů! Jediné, co tě Walther může naučit, je jak někoho umučit k smrti.“
„Možná právě to chci!“
April ani Emma se na okamžik nezmohly na slovo.
„Měly byste jít,“ řekl ledově, otočil se k nim zády a vracel se k ostatním.
„Ty takový nejsi, Charone!“ křikla za ním April. Emma se, když se pohledy všech v místnosti upřely k nim, snažila ji odtáhnout za rukáv ven. „K tomu tě přece rodiče nevychovali!“
Charon ztuhl na místě a zavřel oči. Soudě podle sevřených pěstí se musel přemáhat, aby se na ni také nerozkřičel. Když ale April viděla, že se tak nestane, rozladěně opustila sklepení. Emma vrhla po Charonovi ještě jeden smutný pohled a následovala kamarádku.
„Tedy,“ prolomil trapné ticho Raoul, „raději bych se měl ujistit, že cestou ven nezabloudí v našich chodbách. Tak… pokračujte,“ učinil směrem k Převozníkům jakési povzbudivé gesto a spěšně se vydal za dívkami.
„V pořádku, Charone?“ ujistil se Walther. Chlapec jen souhlasně přikývl. „Až se na to budeš cítit, přijď za námi ke špitálu. Budeme u Oliverova lůžka.“ S tímto se on i celý zástup Převozníků přesunuli ke dveřím po pravé straně a zanechali tam Charona o samotě.

- Jednou to pochopí. Musel jsem. -

Pořád dokola se přesvědčoval, že to, co dělá, je správné. A moc by si přál, aby se mohl April svěřit, ale nechtěl nic riskovat. Šlo přece o toho kluka a o Yael.
Yael…

Vztekle uhodil pěstí do nejbližšího kusu nábytku a v další chvíli už klečel na zemi a držel se za dlaň. Naneštěstí neviděl, do čeho praštil, a zřejmě to byl jeden z mučicích nástrojů s něčím ostrým, jelikož mu z ruky proudem crčela krev. Vyhekl bolestí a dlaň mu začala stříbřitě zářit. Rána se do chvíle zacelila a nezbyla po ní ani jizva. Párkrát sevřel ruku v pěst a zahýbal prsty. Vypadalo to, že je v pořádku. Postavil se a měl se k odchodu, když tu ho někdo chytil za kotník.
„Prosím… nebyla to moje vina…“
Byla to ta žena, kterou odepnuli z mučidel. Probrala se ze mdlob a nyní křečovitě svírala Charonovu nohu.
„Kdyby Oliver zrušil to její kouzlo, nemuselo se to stát, nemusela jsem pustit ty psy. Ovládá vítr, nečekali jsme, že použije vodu. Ona ho… ona ho zabila… zabila Zacharyho…“ zaštkala. Charon se k ní sklonil, ujistil se, že v místnosti není nikdo další a začal uzdravovat i ji.
Počkal, až přijde k sobě, a naléhavě se k ní naklonil: „Pověz mi, co se stalo. Kde jsou teď?“