Tajemný úkol

Anotace: Experiment :) nikdy jsem fantasy nepsala... ;)

„KIARO! Jak jsi to sakra mohla udělat?!!“ Výkřik proťal ranní vzduch. 
„Je mi líto. Je příliš pozdě.“ Oznámil lékař. „Použila cyankáli. S tím se nedá nic udělat.“ 
Odvrátil oči. Takové mladé děvče. Kolik jí mohlo být? Sotva začala žít... Vzdychl. Ve svém povolání se s tím setkával často. Ta druhá dívka, ta živá, která třásla s tím nehybným tělem... Vypadala, že potřebuje pomoct. 
„Slečno... Vezmu vás do nemocnice. Potřebujete něco na uklidnění...“ 
Mlčky zavrtěla hlavou. Dívala se na tvář, kterou tak dobře znala. Kolikrát jen na ní ty oči koukaly... Teď je mrtvá. Mrtvá... Myslela si, že ji zná... Že o tom jen mluví, ale nikdy to neudělá... Věděla, že ji to bydlení, ze kterého sešlo dost vzalo. Říkala, že se zabije, jestli neseženou byt, že tím to pro ni končí. Ale proč to myslela vážně? Proč proboha sebrala kyanid, proč si brala život? 
„Kio... Ty jsi byla tak hloupá... Vždyť jsme toho mohly ještě tolik dokázat...“ Vždyť i ten byt by se časem našel... 
„Proč ses rozhodla umřít? To neměl být konec...“ Vzpomněla si na zprávu, kterou jí včera večer poslala. 
„Má milá Ar... Moc mě to mrzí. Je po všem. Pro mě už není naděje... Ty se drž.“ 
Byla to poslední zpráva, co si od ní kdy přečetla... Mohla něco dělat? Něco víc? Zabránit jí..? Jestlipak napsala Die, co se chystá provést. Té své milované Die, profesorce, které vděčila podle ní i za to, že ještě žila... 
„Ona to doopravdy udělala, že?“ Ozvalo se za ní. Prudce se otočila. Ano, napsala jí to. Teď tu ona stála a koukala. „Aretto... Je... Je mrtvá?“ 
„Vzala si KCN, paní profesorko... Nedalo se...“ 
„Nic dělat. Ach Bože... Doufala jsem, že jí to vymluvím... Proč jen myslela tolik srdcem a tak málo hlavou.“ 
„Byla hloupá, že? Jak mi to mohla udělat... Vždyť byla... Kamarádka... Vždycky tady...
A teď je pryč...“ 
„Nebyla hloupá. Bohužel ne... Ani trochu. Kdyby ano, podřezala by si žíly... A teď by žila.“ Pohlédla na její tělo. Byla krásná, ve své smrti... Dětská tvář, jako by jen spala... 
„Paní profesorko, to kvůli tomu bytu... Nechtěli jí to dovolit... Radši umřela, než by šla na kolej. Tolik jsem se snažila něco sehnat, ale... Žila by, kdybych se víc snažila...“ 
„Anebo kdybych ji já nikdy nenaučila chemii. Nesmíte se obviňovat. Je to jenom její volba... A třeba není tak daleko, jak si myslíte.“ 
„Co tím... Co tím chcete říct?“ 
„Pojďte se mnou.“ 
Opustily tu postavu, schoulenou v trávě. Její duše, ta, kterou mělo tolik lidí rádo, byla už stejně pryč.
„Přiznám se vám, že to vůbec nechápu.“ Řekla Dia a otevřela svůj mail. „Ale tohle mi napsala.“ 

„Tam, kde stíny nebe léčí, 
číhá jisté nebezpečí, 
za vodou a krásnou strání, 
modrá barva smutku brání. 
Smrt je slovo, taky žena, 
půl gramu je moje cena, 
když vlaštovka letí nízko, 
já jsem tady, já jsem blízko. 
Otoč se a v očích tvých, 
zazní zase mrtvých smích, 
tvoje slzy, trochu lásky, 
bolest Ar, žal zlatovlásky. 
Voda všechno utiší... 
Mluv, a já tě uslyším...“ 

„To je všechno. Myslíte... Že víte, proč to psala?“ 
„Ne... Netuším... Modrá barva smutku brání... To by mohla být její chata, milovala ji, a voda i stráň tam je... Půl gramu... Možná cyankáli?..“ 
„Stačilo jí několik miligramů... Nemusela si brát zrovna půl gramu. Vlaštovky lítají nízko před bouřkou... Tvoje slzy, trochu lásky... Měla jste ji hodně ráda?“ 
„Byla jako moje sestra. Ale nevím, jestli o tom tak úplně věděla...“ 
„Takže měla... Já taky. Ale co to má k sakru znamenat? Bolest... A ta zlatovláska mám být nejspíš já... Ale co to nebe a stíny, žena Smrt... A to ostatní... Nedává to smysl.“ 
„Zní to, jako by chtěla, abychom něco udělaly společně. Vždycky byla blázen. Ale to po vás nemůžu chtít, paní profesorko. Radši půjdu.“ 
Dia přikývla. Ale neloučily se nadlouho. 
Pohřeb při němž se složila celá rodina, kamarádi brečeli a slova na rozloučenou byla pronášena chvějícím se hlasem patřil mezi zážitky, které by si Aretta nechala ujít. Ale přišla tam. Něco jí říkalo, že by měla. Stála stranou od ostatních, prožívala si své vlastní utrpení... 
A nechtěla vidět její rodinu. Dia, která taky přišla, se tomu nevyhnula. 
„Měla vás radši než mě... Proč jste jí v tom nezabránila, pro všechno na světě... Poslechla by vás... Proč jste jí neřekla, že kolej je lepší než byt...“ To byla Kiary máma. 
„Nech ji, teto... Nemůže za to, co se stalo...“ Uvědomělá kamarádka... 
Dia spatřila Arettu a zamířila k ní. 
„Dobrý den... I když, spíš velmi smutný. Bolí vás to?“ Zeptala se soucitně. 
„A vás ne?“ 
„Ano. Mě rozhodně. Myslela jsem, že jednou přijde a řekne, že je šťastná... A zatím... Kdybych aspoň chápala, proč... Chci říct...“ 
„Vím, co chcete říct. Taky to tak cítím.“ 
Za dva dny poté přišel Ar, která teprve naplno pocítila smutek z její ztráty, najednou bylo tak ticho a prázdno, mail. V životě si s Diou nepsala... 
„Aretto, musíte přijít. Něco se děje a potřebuji vaší pomoc. D.H.“ 

Přišla za ní. 
„Tohle se mi objevilo na stole,“ Ukázala Dia roztřeseně na jakýsi předmět. Když Ar přišla blíž, uviděla dokonale vyleštěný kámen kovového vzezření, v němž bylo vyryto několik symbolů. 
„To jsou runy? A ten kámen..?“ 
„Já nevím! Vypadá to tak... Je to nejspíš hematit, ale nevím to jistě... Ničemu nerozumím... A tohle má být co?“ Vyhrnula si rukáv a ukázala své předloktí, na kterém byla jasně patrná jakási značka. Stříbrná. Vypadalo to, jako hvězda... 
„To je znamení, paní profesorko...“ Vydechla Aretta. 
„Já vím... Ale zaboha mi nic z toho nedává smysl.“ 
„To ani mě. Taky něco mám. Našla jsem to na půdě, ale přísahala bych, že to tam nebývalo...“ Vytála z kabely velkou knihu. 
„Ten nápis... To jsou přece ty samé runy...“ 
„Jsou, ale vevnitř je psaná normálně. Podívejte.“ Dia otevřela tu bichli. 
„Riole hitei amare... Cassio gveii tanare...“ Četla. „Co to proboha je?“ 
„To nevím. Připadá mi to jako... Zaříkávadla.“ 
„Zkuste to vy...“ Pobídla ji profesorka. Přemýšlela a věci jí začínaly dávat smysl... 
Aretta zopakovala to, co předtím četla ona. Ale z jejích úst to znělo jinak. Dořekla to a runy na obalu knihy se změnily v písmena. „Kniha, jež tě naučí.“ Ale co je má naučit?? 
„Zkuste to na kámen.“ Ale s tím neudělala ta slova nic. 

Obě věděly, že musí odejít. Musí najít odpovědi, na otázky, vyřešit úkol... A i když neznaly jeho váhu, něco uvnitř nich jim říkalo, co mají dělat. 
„Takže začneme na té chatě, protože to je něco, co víme.“ Řekla Dia, oblečená v dlouhém černém plášti. Báseň, kámen s runami a knihu měly v torně, kterou nesla Ar. Proto ona, protože její starší společnice zařizovala vše ostatní – třeba jízdenky na vlak. Jely na Kiařinu chatu... 
Ve vlaku si k nim přisedla stará paní. Sotva spatřila jejich tváře, roztála v širokém úsměvu. 
„Vy jste tady... Vaše výsosti... A mladá učednice... Bůh vám žehnej, zachránkyně, Bůh vám žehnej...“ Než se vzpamatovaly, byla pryč. 
„Děje se tu něco divného, nemyslíte??“ Znepokojeně se ptala Ar. Dia přikývla, ale dál koukala z okna. Jen kdyby mohly rozumět... 
„Aretto... Na něco jsem asi přišla... Když jsem byla malá... Moje babička a několik jejích kamarádek si povídaly jisté příběhy. Slova, jako učednice a zachránkyně se tam vyskytovala... Jenže si nemůžu vzpomenout, o co tam šlo...“ Zoufale si tiskla ruce ke spánkům... Ale nevzpomněla si na nic. Ta její zatracená paměť... 
Když došly k modré chatě ve svahu, kousek od řeky, věděly, že jsou tam. Cítily to. Bylo jim mnohem hůř. 
„Nechala tu otisk, energetický otisk své duše...“ Poznala Dia. „A my nemáme klíče, do háje. Musíme spát venku.“ 
Nakonec se ubytovaly v hospodě. Ale věci tam stejně nenechaly. Seděly na verandě chaty, Ar listovala knihou a snažila se něco najít, co by jí oslovilo, Dia se pokoušela oživit svou paměť a četla pořád dokola tu básničku. 
„Mimochodem, Aretto, přišla jsem na další divnou věc. Ta básnička byla odeslána z jejího mailu až po době, co určili dobu požití kyanidu. Byla už po smrti, když mi to někdo poslal... Když mi to ONA poslala.“ 
„Tiio verte so drio, jeffte roze ker morte. To co je nám blízké, nikdy nezemře. Taky zajímavý. Ach Bože...“ 
„Co je, Aretto, co se děje?“ 
„To bolí... Hrozně moc... Moje srdce to bolí, ona je pryč, zemřela...“ 
„Ano... Ztratily jsme mnoho. Obě dvě... Je to jako propast... Nikdy už nenapíše...“ 
Pocítila náhle hluboký žal. Vyprchávala z nich chuť žít. Byla půlnoc... 
„Bolest Ar, žal zlatovlásky, Aretto, to je ono... Musíme k vodě...“ Dia byla silná, v jejím nitru byla jakási nezlomitelnost. Přesto se teď cítila velmi slabá. 
„Musíme k řece...“ Opakovala. „Tak pojďte...“ 
Vzala Ar za ruku a přinutila ji vstát. 
„Já ji měla tak ráda...“ Kvílela ta. 
„Já vím... Pojďte, ona to tak chce...“ 
Než došly k řece, trvalo jim to dlouhé minuty. Voda v ní byla úplně černá. Ale jen do chvíle, než se jí Dia dotkla rukou se znamením hvězdy. V tu chvíli se řeka rozzářila stříbrem, jako by v ní bylo tisíce diamantů... Tak, jak byly oblečené, do ní vlezly... Neviditelná síla je vtáhla pod hladinu, pohrávala si s nimi a z jejich duší vymývala všechnu bolest, slabost, smutek... 
Nechávala vzpomínky, ale léčila rány. 
Když se znovu vynořily, byly změněné. Dia už na sobě neměla žádnou černou, žádné džíny... Byla celá v bílém. Dlouhé bílé šaty, bílý plášť... A byla bosa... Aretta oproti ní zahalena v černé byla. Černá sukně, vysoké černé boty, černý plášť... Jen halenku měla temně rudou. A na hlavě černý klobouk. V Diiných vlasech, teď ještě víc zlatých, se skvěla čelenka z perel. 
„Ježíši... Jak takhle oblečené půjdeme dál? A kde jsou naše věci?!“ 
„Tady.“ Ukázala Ar na břeh, na černý kožený batoh. „A jak budeme pokračovat, by mě taky zajímalo.“ 
„Mluv a já tě uslyším...“ Zamumlala profesorka. „Kiaro? Slyšíte mě? Kde jste? Proč..? Co..?“ 
Nic. 
„Je to hloupost.“ Řekla zklamaně. 
„Ne, není. Je tam, že slyší... Ne, že může mluvit. Kio, jsme tady a chci ti jen říct, mám tě MOC ráda. Byla jsi nejlepší kamarádka... Ach tolik mi chybíš...“ 
„Kiaro, mě taky chybíte. Moc mě to mrzí.“ 
Voda ještě trochu zajiskřila, než zčernala. Bylo to znamení? 
„Doufám, že to chápeme správně.“ Vzdychla Ar. „Budeme muset do skal. Je tam údolí, jmenuje se Zelený důl. Nad ním je velká jeskyně. Něco mě tam táhne...“ 
Dia přikývla, že souhlasí. 
Nazítří se tam vydaly. Ar v pevných botách se šlo dobře, ale andělsky vyhlížející Dia trochu skučela. Byla stále bosa... Než došly k jeskyni v lese, měla už na nohách první krev... 
Prohledaly údolí, ale i když vypadalo dost strašidelně, nic divného nenašly. Až potom... 
„Támhle, podívejte se...“ Zašeptala Ar okouzleně. Mezi stromy prosvítalo cosi bílého... Vypadalo to jako nějaké zvíře... Ale bálo se to přiblížit. 
„Ta značka... Pálí...“ 
„To je znamení. Rozdělíme se. Já půjdu do jeskyně, vy zkusíte zjistit, co je to zač. Ano?“ 
„Dobře.“ 

V jeskyni hořely svíčky, ale nikdo tam nebyl. Skoro jako by to bylo nachystáno na něčí příchod, napadlo Ar. Neměla to tu moc v lásce. Sedla si však doprostřed kruhu ze svíček a otevřela svou knihu. To bylo jediné, co měla. Zbytek si vzala s sebou její profesorka. 
Měla ji už prostudovanou, věnovala tomu zbytek minulé noci. 
„Arche mort, beih sollum fai torio. Porres hag ges reiche ruo.“ Naděje Smrti, ukaž cestu světla. Půjdeme tam, kde je cesta. 
„Torio ruo. No porres sa amore sa sut.“ Ukaž cestu. My přicházíme v lásce, ve smutku. 
Najednou se před ní ve vzduchu objevila slova... A další... 
„Vítej, čarodějná bytosti... Tvá slova jsou důkazem moci, kterou v sobě máš. Však cesta nelehká čeká tě. Jdi pořád za světlem a dojdeš k potřebným.“ 
Aretta dočetla, sebrala knihu a utíkala ven. 

Zatímco se mladá učednice činila v jeskyni, Dia šla pomalu za tím tajemným zvířetem. Stálo nehnutě mezi stromy, a čím byla blíž, tím ví hřála její značka. Když poznala, co to je, vydechla. Bílý kůň s křídly, symbol nevinnosti a čistoty... Pegas... Natáhla ruku. 
„Neboj se. Přicházím za tebou v míru. Potřebuji tvou pomoc...“ 
„Ne, to já tě čekám, má paní.“ Uslyšela v hlavě. Nádherné zvíře došlo až k ní. 
„Jmenuji se Silve. To znamená ve starodávné řeči hvězda. Rád tě doprovodím kamkoliv, má paní. Nedoufal jsem, že někdy přijdeš. Říkalo se, že jsi ztracená...“ 
Koukala na něj nechápavě. 
„Óoo, ty nevíš, kdo jsi, má milá?“ Dotkl se Silve nozdrami jejího čela. „Vidím to, vzali ti paměť na příběhy, které jsi slýchávala... Ale tvoje babička ti nikdy neřekla... Jsi princezna, má paní, a jsi už třetí ve vaší rodině, kdo má dar... Teď jsem já tvůj...“ 
A s dotykem jeho hřívy na tváři jako by zmizel mlžný opar v její hlavě. Vzpomněla si... 

„Paní profesorko!! Už vím kudy jít... Ach, to je krásné zvíře...“ 
„Jeho jméno je Silve. Hvězda. Říká, že jsem jeho paní... Vrátil mi paměť. Takže, babička vyprávěla příběhy o tom, že se může stát něco zlého ve světě mrtvých, něco, co nemůže nikdo zvrátit, jen ten, kdo má čisté srdce a dost místa v něm, někdo, kdo měl rád a ztratil, kdo prošel bolestí a znovu povstal... Někdo, kdo je vyvolený kouzlit a kdo má dar. My jsme dvě. Já mám dar, jsem jezdcem na Pegasovi... A podle Silve i princezna. Ty jsi dívka, která se může naučit kouzla a tu tajemnou řeč. Všechno to zapadá. TOHLE se nám snaží Kiara říct... Ale... Proč?“ 
„Má paní, copak nechápeš? Pokud dojde ke zničení světa mrtvých, ztratíte je navždy. Ztratíte všechny vzpomínky. A tím i sami sebe...“ Přerušil ji pegas Silve. 
„Ale jak to můžeme změnit?“ 
„Jmenuje se Mortion a je bratrem Smrti. To on nad ní má nyní moc a usiluje o zničení všeho. Vy ho najdete. Jen vy ho můžete zničit... Tím kamenem, co máš, má paní. Je na něm totiž napsána nejstarší modlitba na světě. Modlitba k přírodě, plná pokory a lásky. To ho zničí.“ 

A tak vešly obě, do jeskyně. Lezly tunelem za nepatrným světlem, který viděly asi jen ony dvě, tak dlouho, až narazily na stěnu. 
„No, super. Co teď?“ Znervózněla Ar. 
„Myslete... Ta stěna je z jiného kamene, než to ostatní. Je to brána... Tvoje slzy, trochu lásky... Aha, slzy a krev, krev je láska. Tu asi budete muset dát vy.“ 
Pak se zamyslela. Vzpomínala na své ztracené blízké, na Kiaru, kterou učila a ona se toho potom všeho vzdala... A dvě křišťálové slzy se jí skutálely po tvářích a spadly do písku před branou. 
Ar vytáhla malou dýku, kterou měla za pasem. Řízla se do prstu a krev potřísnila zem na stejném místě, jako Diiny slzy. Stěna se s rachotem rozestoupila... A ony vylezly ven. Do krajiny pochmurně šedivé. 
„To je říše mrtvých.“ Šeptla Dia. 
„Správně má paní. Bývalo to tu ale mnohem hezčí.“ Řekl Silve, který tu už čekal. „Umím procházet mezi dimenzemi. To ty a tvá společnice bohužel nemůžete.“ Vysvětlil. 
„Co tady chcete?!“ Ozvalo se rázně. Cestu dál jim zastoupila žena v černém. 
„Vy jste Smrt?“ 
„Ano. Co tu pohledáváte, když jste ještě živé?“ 
„Chceme vrátit této říši mír... Znamení a kouzla nás sem dovedla...“ 
„To se vám nepodaří. Ale za tu kuráž, pustím vás dál. Když mi zaplatíte.“ 
„A co chcete..?“ Zeptala se Ar znepokojeně. 
„Půl gramu duhy, milé smrtelné duše...“ 
Ztuhly. To přece není možné..? 
„Je to možné, má paní. Nasedni na mě a já tě donesu až k ní. Potom si z ní jen odebereš a naplníš lahvičku, co ti podává Smrt.“ 
„Nač chce duhu?“ 
„Jen ta ji chrání před tím, aby ji bratr neuvěznil ve věčném zatracení.“ Povzdechl si Silve. 
„Máš chytrého pegase, princezno Dianelle.“ Poznamenala Smrt. 
Dia nasedla na Silveho a ten se s ní rychle vznesl do oblak. 
„Duha je támhle!“ Křikla, ale to už mířili k ní. Byla to duha, z jakýchsi vlákének, které teď netrpělivě nacpala co lahvičky a pobídla pegase k letu dolů. 
„Tady máte.“ 
„Dobrá. Můžete jít. Buďte opatrné...“ 

„Už chápu ten zbytek.“ Oznámila Ar. „Podívejte, blýská se a hřmí, bude bouřka... Kiara tu někde musí být.“ 
„Za námi.“ Hlesla Dia. 
Otočily se ve stejnou chvíli... A jejich zemřelá se zhmotnila z ničeho. 
„Ar, moje nejdražší! Paní profesorko!“ Vrhla se k nim. Byla tak skutečná, když je objímala. „Moc mě mrzí, co jsem vám způsobila. Nemohla jsem nést dál svůj úděl... Pro mě bylo už moc pozdě. Ale vy teď můžete všechno zachránit... Jste báječné, pochopily jste můj vzkaz... Máte ještě ten kámen, paní profesorko?“ 
„Samozřejmě, že mám. Dovedete nás k tomu, koho máme zničit?“ 
„Ano.“ 
„To nebezpečí číhá tady, že jo?“ Zeptala se Ar po chvíli cesty. Kia přikývla. 
„A tady taky nebe léčí bolest, stíny. Tady to je. Musíte přes to jezero. Já nemůžu s vámi. Duše tam nemohou, proto ho nemůže nikdy nikdo odsud porazit... Jen vy. Vy ještě žijete.“ 
„No, ale chodit po vodě neumíme...“ 
„Nemusíte umět. Pegas vás unese obě dvě. Jen ho přemluvte, paní profesorko.“ 

Dia mluvila se Silvem. Nejprve se bránil tomu, nést na hřbetě jinou osobu, než tu vyvolenou... Ale když mu vysvětlila, jak je to pro ni důležité... Souhlasil. Dia se na něj vyhoupla, pomohla Arettě nasednout za ní a Silve se odrazil k letu. 
„Taková ostuda, kdyby mě někdo viděl... Jako bych byl nějaká kobyla...“ Mumlal si dotčeně pod fousy, ale slyšet ho pochopitelně mohla jen Dia, anebo Smrt, vševědoucí. 
„Tady jsme, má paní. Hodně štěstí.“ Popřál jim. 
Obě se rozeběhly do podivného, černého paláce. A Mortiona našly ve velké síni. 
„Smrtelnice! Jak se opovažujete vstoupit na posvátnou půdu MÉHO paláce?!“ Zaburácel. 
„Jsem princezna Dianelle... A moc ráda vás poznávám, vaše veličenstvo. Snila jsem o vás od svého dětství...“ Zapředla sladce Dia. 
Ráda bych napsala, že ten, kdo ohrožoval celou říši mrtvých, byl alespoň chytrý. Ale nebyl. Byl to muž, i když démon, a Dia byla krásná žena. Velmi krásná. 
Sestoupil z trůnu, aby se na ni podíval. 
„Chci být vaší ženou. Jen vaší, už navždy...“ Pokračovala. 
„Pojď ke mně, smrtelná krásko.“ Přišla k němu. 
„Polib mě, můj pane...“ Zašeptala. Sklonil se k ní. Na to čekala. „...a přijmi svůj konec!“ 
Vykřikla a přitiskla kámen k jeho hrudi.
Aretta tu chvíli začala v té starodávné řeči mluvit o tom, co je to láska a přátelství, o tom, jak měla ráda Kiu... 
Démon nelidsky řval, kámen ho už ze své moci nepustil a slova ho dorazila. Obávaný vládce říše se rozplynul, jako pára nad hrncem... 
Celá říše mrtvých oslavovala statečné zachránkyně jejich světa. Kámen se starou modlitbou byl umístěn do trůnu, který opět převzala Smrt a nastolila řád, jaký tu vládl předtím a vládnout má navěky. Znovu vysvitlo slunko a vysušilo i jezero před palácem. 
Ale Dia i Ar měly jiné starosti. 
„Vrátíš se teď s náma?“ Zeptala se Ar Kiary, když se s ní znovu sešly. 
„Ne. To ani nemůžu.“ 
„Takže se vrátíme a nic nám nezbyde?“ 
„Aretto, zbyde. Zachránily jsme přece vzpomínky i celou tuhle říši...“ Řekla Dia a pak se otočila ke Kiaře. „Chci vám něco říct... Nebudu vám vyčítat, co jste udělala. Děkuju za to, co bylo, dokud jste žila... A doufám, že teď jste našla klid a mír, po němž jste tolik toužila...“ 
„Našla. A děkuju, má milovaná paní profesorko... Nebýt vás dvou, už nikdy bychom se nesešly. Ale teď... Neloučíme se navždy. Až se naplní váš čas, přijdete sem a já tu budu čekat... A potom budu s vámi už navždy.“ 
„Bude se mi moc stýskat. Nemám nikoho, než tebe.“ Vzlykla Ar. 
„Arinko... Něco ti dám. Tohle je zrcadlo z hladiny moře. A ne obyčejného, z moře porozumění. Kdykoliv se do něj podíváš, budeš se mnou moci mluvit. Tak s tebou zůstanu, i když už nejsem ve vašem světě. A vám, paní profesorko, dám tenhle kámen. Je ze skal Andělů... A bude vás chránit před smutkem a neštěstím. Teď musím jít. Ale pamatujte, neloučíme se navždy... A budu vás navštěvovat ve snech.“ Objala je obě a rozplynula se. 
„Má paní, můžeš teď odejít zpátky do světa živých i s vaší společnicí. Já tam počkám.“ Řekl Silve. Prošly zpátky jeskyní a vylezly na světlo. 
„To je divné,“ Podívala se Ar na hodinky „tam vůbec neplyne čas. Je stejně, jako když jsme prošly branou...“ 
„Má paní... Čeká nás loučení. Já s tebou nemohu jít tam, kde žiješ. Ale vždycky budu čekat v tomto lese, až se zase objevíš. Je náš osud být spojenci. Abys nikdy nezapomněla, vezmi si jednu žíni z mé hřívy.“ Jednu mu tedy vytrhla. Vypadala jako stříbrný drátek. 
„Pověs na ni ten kámen a nos ji u sebe, jako já budu tebe nosit v srdci.“ 
„Děkuji, příteli... Nikdy nezapomenu.“ 

„Ta knížka! Je pryč!“ Vykřikla Ar. 
„Řekni té mladé čarodějce, že už ji nepotřebuje. Umí už všechno, co se mohla naučit.“ Vzdychl Silve. Dia to Arettě přetlumočila. Pak se s nádherným pegasem rozloučily. 

„Paní profesorko, musím vám něco říct... Tam s Mortionem v paláci... Vy to s muži opravdu umíte.“ Zamumlala Ar, když se vracely z lesa k chatě ve svahu. 
„No jo,“ Zasmála se Dia „Však mi je taky skoro čtyřicet. Mám už něco za sebou. Až budete v mém věku, taky to budete umět.“ 
Ve vlaku mlčely. Měly dost o čem přemýšlet. Znovu viděli starou paní, tentokrát se slzami štěstí v očích děkovala, že zachránily lidské bytí... 
„Co teď budete dělat, paní profesorko?“ Zeptala se Ar na nádraží v jejich městě. 
„Vrátím se do práce a budu se snažit dál žít... A vy to udělejte taky. Jste šikovná holka. Zvládněte to a opatrujte se...“ Zlehka položila ruku se znamením hvězdy na její paži a usmála se. „Mějte se krásně.“ 
„Vy taky... Jste výborná profesorka i člověk.“ 

Pak se tedy dvě největší hrdinky v historii bytí rozešly. Dál už šly každá svou cestou a žily ještě mnoho dalších let. Ptáte se, proč je nazývám největšími? 
Lidé zachraňovali leccos... Své životy, prohrané bitvy... 
Ale jenom ony zachránily podstatu lidského života jako takového... 
Zachránily vzpomínky a naději pro všechny, kdo v ni věří...