Prokletí /část šestnáctá/

Anotace: Já vím, že to zpoždění je ohavný, ale začala škola, všechno to běhání kolem toho, prostě výmluv mám spoustu. Ale specielně tuhle megakapitolu jsem nechtěla odfláknout, snad pochopíte. Upozorňuju, že je to tentokrát fakt nálož. Njoy. :)

Sbírka: Prokletí

- Na obloze zářily hvězdy. Byla obzvlášť jasná noc. Náves byla tichá a venku nebylo živé duše. Všichni pokojně spali ve svých domech. Tedy skoro všichni. U jednoho z oken stála na špičkách dvě malá děvčátka v nočních košilkách a blikala baterkou na protější dům. Odtamtud se jim dostávalo odpovědi od rozcuchaného třináctiletého chlapce s rošťáckým výrazem ve tváři. Yael na něj rozpustile vyplázla jazyk a Emma zase přitiskla nos na sklo a zapitvořila se. Ethan se zakřenil a v okamžiku okno děvčat pokryla námraza. Emma si začala třít studený nos a Yael nadšeně zatleskala, když na ulici mezi jejich domy začal pomalu padat sníh.
„Psst!“ zarazila ji Emma šeptem a úzkostně se ohlédla po dveřích. Jestli rodiče zjistí, že nejsou v postelích, vyhubují jim. „Nesmíme vzbudit rodiče!“

Vtom však okolím zazněl nezaměnitelný zvuk lesního rohu. Rodiče to muselo zcela určitě vzbudit, ale to teď děvčata ani v nejmenším nezajímalo. Tiskly se k oknu a sledovaly nazlátlou záři, co se blížila po hlavní cestě. Yael vrhla nechápavý pohled po Ethanovi a ten jí stejně tak oplatil. Sníh se pomalu rozplýval, jak se na něj nesoustředil, a místo toho se také nakláněl co nejblíže svému oknu.
„Co je to, Emmo?“
„Já nevím. Jako by tam hořelo.“ -

S utajením mágů před lidmi to bylo vždycky trochu zvláštní. Snažíme se zůstat v tajnosti, ale přesto nikdo příliš nedbá na to, aby se to dodržovalo. Mistři zasáhnou teprve v okamžiku, kdy už někdo začíná být příliš okatý a počíná si nerozvážně. Ale pokud šlo o to, že si chtěl nějaký mág vzít obyčejného člověka, nikdo to nijak výrazně neřešil. Ostatně, kdybychom si měli hledat druhy jen mezi sebou, brzy vymřeme. Co ale Mistrům vadilo, bylo to, že se tak mezi nás dostalo i křesťanství, ‚lidské‘ náboženství.

Bylo mi deset let, když propukla válka. Enkaeři se rozhodli křesťany z našich řad vyhladit. Obviňovali je z opovrhování našimi předky a vůbec magií, prohlašovali je za zrádce. Enkaerská armáda útočila na celé vesnice, vypalovala kostely a zabíjela ty, kteří odmítli konvertovat. Byly to smutné časy.

- Dveře pokoje se rozletěly.
„Mami, co se to děje?“ vykvikla Emma na blond ženu, která na to však nebrala zřetel.
„Pojďte, honem,“ spěšně je z pokoje vyvedla jen tak, jak byly, bosky a v nočních košilích.
„Kam jdeme?“
„Venku hoří?“
„Kde je táta?“
Paní Hickneyová se nezdržovala odpověďmi a vyběhla s dětmi na náves, kam se se zašustěním přemisťovali další a další lidé a ti z nejbližších domů vybíhali ze dveří. Za chvíli se tu shromáždili všichni z vesnice a se strachem pozorovali planoucí horizont. Enkaeři byli alespoň tak slušní, aby se nepřemístili přímo doprostřed vesnice a nepobili všechny ve spánku. Chtěli jim dát šanci k rozmyšlení. Buď se rozhodnou vzdát, nebo mají trochu času připravit se k obraně.
„Myslím, že je to jasné,“ zahřměl statný muž s plnovousem. „Zůstaneme a ubráníme kostel!“
Většina z davu souhlasila, někteří trochu zdrženlivě, jiní zase souhlasným pokřikem.
„Vždyť jsou tu děti,“ namítla jedna z žen. Za ruku držela desetiletého slepého chlapce v pyžamu. „Někdo je musí odvést do bezpečí.“
„My to uděláme,“ ozvala se Ethanova matka a její manžel souhlasně přikývl.
„Dobrá. Ostatní pojďte se mnou,“ zavelel muž s plnovousem a vydal se ke kostelu. „Ne, ty ne,“ zarazil svou dceru, která se už už hrnula s davem ke vstupní bráně. „Půjdeš s Coleovými.“
„Nejsem už dítě, tati!“ namítla vysoká brunetka. „Můžu vám pomoct!“
„Je ti sedmnáct, April! Udělej to pro mě a pro matku.“
„Tati!“
„Udělej to pro tetu. Postarej se o Charona.“
April si povzdechla. „Tak dobře.“
„Dávejte na sebe pozor,“ upřel na ni prosebný pohled. April objala jeho i maminku a zamířila k hloučku kolem Coleových, kde se právě s dětmi loučili i Hickneyovi a Autenovi.
„Brzo se zase uvidíme,“ šeptala maminka k Yael a Emmě a hladila je po tvářích. Všechny tři plakaly.
„Máme vás s maminkou rádi,“ skláněl se k nim otec. Celá rodina se objala, paní Hickneyová si sundala s pláčem z krku křížek, pověsila ho Yael kolem krku a potom už museli oba rodiče své děti opustit a přidat se k ostatním v kostele.
„Postarej se o něj,“ prosila paní Autenová, když se objímala s April a předávala jí Charona.
„Musíme jít,“ naléhal pan Cole a celá skupinka se spěšně pustila opačným směrem, než odkud přicházela armáda. Autenovi ještě stáli a sledovali, jak jejich jediné dítě mizí s ostatními ve tmě, když se zpoza horizontu vynořili první válečníci. Úplně vpředu šla jako pochodeň planoucí osoba – elementál – a za ní další bojovníci, na koních i pěší, se zbrojí i s dočista holýma rukama, všichni však byli připravení, že budou bojovat až do posledního dechu. Při pohledu na tak silnou armádu všichni ve vesnici na chvíli zaváhali, zda se vůbec dožijí rána. Zvony na věži se však již rozezněly a dávaly tak jasně najevo, že se vesničané kostela jen tak lehce nevzdají. Nebylo cesty zpět. -

Mágové už odpradávna drželi při sobě a zakládali celé osady a vesnice jen pro sebe, aby na sebe upozornili co nejméně lidí. Bylo to tak jednodušší. Jedna z takových vesnic byla právě ta naše. Všichni jsme ovládali magii a bohužel jsme byli křesťané. Jednoho dne vtrhlo vojsko i k nám. Naší malé skupince se podařilo utéct do lesů, kde jsme se chtěli schovat, než boj ustane. Už jsme se ale nikdy nevrátili. Za prvé nebyl důvod se vracet – nikdo nezůstal naživu. Zemřela tam maminka i tatínek. Charonovi rodiče. Rodiče April. Všichni rodinní přátelé a sousedé. Zbyli jsme jen my čtyři, Ethan a jeho rodiče. A za druhé – než jsme se stihli dostat z dosahu boje, dostihli nás.

- „Utíkej!“ pištěla Emma a Yael se nenechala dvakrát pobízet. Proplétali se křovím a mezi stromy a běželi, co jim síly stačily. April byla vpředu s Charonem v náručí, protože by se v té rychlosti nemohl vyhýbat stromům, mohl by zakopnout nebo se ztratit. V těsném závěsu za ní se držela Emma a co chvíli se ohlížela dozadu, kde za sebou Ethan táhl za ruku Yael, která mu sotva stačila. Skupinku uzavírali pan Cole s manželkou a vrhali kouzla do prostoru za nimi, kde se zjevovalo čím dál tím více pronásledovatelů. Přemístit se nemohli, děti to ještě neuměly, a kdyby s sebou měli on, jeho žena i April každý jedno vzít, pořád by tu jedno muselo zůstat a to nehodlal připustit. Útočníci tudíž byli v tomto ve výhodě. Kouzla létala ze všech stran a ve všech směrech a téměř se nedalo rozpoznat, která seslali Coleovi a která útočníci. Yael jen zběžně stíhala sledovat, jak se kolem ní pohybuje zeleň, šlehají blesky, létají samotné zbraně, jako by je nesl někdo neviditelný, probíhají postavy stvořené jen jakoby z čisté energie a jedna kamenná socha a někde v dáli dokonce zaslechla krásný ženský zpěv, který ji nutil k spánku. Ethan ji ale táhl dál, tak jen zatřepetala blonďatou hlavou a běžela za ním. Jedna z vyslaných ohnivých koulí ji jen tak tak minula, nicméně jí škrtla o rukáv noční košile a ten vzplanul. Vyjekla a v panice začala zuřivě máchat rukou ve snaze rukáv uhasit.
„Počkej!“ zarazil ji Ethan, zastavili se a oheň ve chvíli přeměnil v kus ledu.
„Proč stojíte? Běžte!“ vykřikla Ethanova maminka, když je doběhli, najednou se ale přímo k nim přemístil další mág. Paní Coleová se zajíknutím stáhla Ethana k sobě a nechtěně tak od něj odtrhla Yael, kterou teď cizí mág odřízl a soustředil se na boj s panem Colem.
„Ethane!“ vykvikla Yael a natahovala po něm ruce. Jeho však matka svírala v náručí jako v kleštích a dělil je od ní nebezpečný cizinec, který se po zvuku jejího hlasu otočil, a když spatřil desetiletou dívenku, obličej se mu zkřivil nepěkným úšklebkem. Yael se lekla a mimoděk o kousek poodstoupila. Mág se k ní otočil celým tělem a postupoval k ní. Nebe v tu chvíli proťal blesk a strefil se přímo do něj, jak se pan Cole snažil strhnout jeho pozornost zpět na sebe. Mág padl na kolena, ale za malou chvíli stál zase na nohou a vrhl se po Ethanově otci. Yael se otočila na patě a pelášila směrem, kudy původně všichni utíkali. Ještě se naposledy ohlédla za Ethanem a jeho rodiči. Otec pokračoval v souboji s cizincem a musel čelit stále větší přesile, zatímco matka s ním právě prchala hlouběji do lesa. I on se ohlížel. Vyměnili si poslední vyděšený pohled a potom se co nejrychleji rozběhla, aby dohnala ostatní. -

Jako zázrakem se nám podařilo uprchnout, bohužel nás však odřízli od Coleových. Mohli jsme jen doufat, že jsou v pořádku, stejně jako všichni naši příbuzní. My sami jsme vyvázli z nejhoršího, mohli nás ovšem pořád pronásledovat. April nás vedla dál, když jsme potkali poutnici, Luisu. Poutníci byli mágové, kteří odmítli konvertovat. Byli to poslední přeživší po útoku na jejich vesnice a byli nuceni prchat a skrývat se. Některé skupiny byly početnější než jiné, některé zakládaly nové vesnice, jiné podnikaly výpady proti enkaerským vojskům ve snaze je co nejvíc oslabit. Vlastně se buď snažili přežít za každou cenu, nebo se z nich stali záškodníci, jelikož už zkrátka neměli co ztratit. Byl to takový poslední odboj. Luisa nás vzala do své skupiny, kde nás nepřijali zrovna s radostí. Poutníci kočují z místa na místo a další děti, navíc úplně cizí a jedno slepé, by je jen více zpomalovaly. Luisa byla ale skvělá, zastala se nás a bojovala za to, abychom mohli zůstat. Nadělala si tím sice mezi ostatními pár nepříznivců, ale bylo jí to jedno. Snad je zčásti přesvědčilo i to, že mohli mezi sebou vychovat Převozníka. Charon sice do té doby dokázal uzdravit jen pár ptáčat vypadlých z hnízd, ovšem za pár let mohl být pro skupinu velmi užitečným. Nakonec svolili. Luisa se o nás starala a vlastně nám všem svým způsobem nahradila matku. Sama děti neměla a manžel jí zemřel v boji, tudíž si myslím, že jsme si rodinu nahrazovali vzájemně.

Když jsem byla starší, přestala jsem doufat, že nás jednoho dne rodiče najdou. Neměli jsme o nich žádné zprávy, ani o ostatních z vesnice. Jednoho dne jsem se zkrátka probudila a došlo mi, že jsou s největší pravděpodobností mrtví. Nevím, kdy to došlo ostatním, ale na všech bylo vidět, jak se zoufale snaží držet jeden druhého. Emma se upnula na April, vždycky k ní vzhlížela, už před válkou. A April se zase silně připoutala k Luise. Vždycky k ní chodila pro radu a pro útěchu a Luisa tu pro ní i pro nás pořád byla. A my s Charonem jsme měli jeden druhého.

- Po spadaném listí pomalu putoval šnek. Každý další list byl výzva a on bez zaváhání lezl dál. Většině lidem připadají nechutní, ovšem jen málo lidí si uvědomuje, jak urputně se drží svého cíle. Kdo ví, kam měl namířeno tenhle šnek, než jeho trasu najednou přerušil vítr tak prudký, až ho odnesl o několik metrů dál.

Yael seděla na větvi ve zpola opadané koruně stromu a soustředila se na cokoliv, co leželo pod stromem, a mohla to přenést jinam. Právě se zaměřila na těžký kámen, ovšem jediné, čeho docílila, bylo to, že odhodila šneka, který po něm právě lezl.
„Kdy mi to konečně půjde?“ rozhorlila se.
„Zřejmě je to o cviku,“ pokrčil rameny Charon sedící na nižší větvi.
„Tobě se to říká, vám všem už se schopnosti rozvinuly,“ zamumlala nevrle.
„Patnáct ti bylo teprve před několika dny, nemůžeš čekat, že to přijde ze dne na den,“ zasmál se a Yael se nespokojeně ošila. Opřela se zády o kmen a zadívala se na asi dvacet metrů vzdálený tábor. Byli na tomto místě už tři dny, což bylo oproti normálu poměrně dlouho. Sledovala všechna ta malá dočasná obydlí, někdy šlo o bytelné stany, jindy jen o jednoduchou celtu nataženou na kůlech. Na ohništích se vařila voda a opékalo jídlo. Ženy nosily dovnitř deky a všichni se zdržovali poblíž tábora, jelikož na obzoru už zapadalo slunce. Vlastně mohli vypadat jako v nějakém prázdninovém kempu. Až na to, že tihle lidé takhle žili pořád. Ve skupině bylo asi třicet lidí a Yael z nich byla zdaleka nejmladší, tedy až na Taylorovic novorozeně, které teď Susan Taylorová chovala, jak se ho snažila uspat, a přecházela mezi stany sem a tam. Dítě se však daleko víc soustředilo na malé třepetající se víly, které nad ním kroužily a s hihňáním si na něj ukazovaly, chňapalo po nich ručičkama a nevypadalo, že by se chystalo jít spát dřív, než některou z nich chytí. Susan okřikla svého manžela, aby toho nechal, a ten se jen usmál a pochytal víly zpět do dlaní, jako by to byly mýdlové bubliny. Yael nechápala, jak je vůbec mohlo napadnout přivést na svět dítě, když se všude okolo děje to, co se děje. Nikdo z nich není v bezpečí, natož tak malý a bezbranný tvoreček.
„Život pořád ubíhá,“ pokoušela se jí to jednou Susan vysvětlit. „Musí pokračovat, nemůže se jen tak zastavit. Navíc v téhle době je víc než kdy dřív důležité, mít u sebe někoho, koho miluješ. Ale to pochopíš, až budeš starší,“ usmála se postupně na ní a potom na svojí dcerku, která k ní vztahovala ručky.
‚Až budeš starší.‘ Kdyby dostala minci pokaždé, když jí to někdo řekne, odfrkla si podmračeně.

„Co tam vy dva děláte?“ volala z dálky Emma, když se promotala mezi stany a vydala se k jejich stromu.
„Cvičím,“ odtušila prostě Yael. Svetr, do kterého se právě Emma choulila, se začal zuřivě třepetat ve větru.
„A já jsem morální podpora,“ zakřenil se Charon.
„Nech toho prosím,“ zamračila se Emma na sestru a zůstala stát pod stromem s hlavou zakloněnou. Vichr ve vteřině ustal.
„Nekaž jí to,“ zasmál se Charon, ale najednou se zarazil a prudce se narovnal.
„Děje se něco?“ zeptala se znepokojeně Yael.
„Někdo přichází,“ řekl potichu. „Blíží se dvě duše.“ Emma se rozhlédla po okolí, jestli někoho nezahlédne. I Yael zvedla zrak a zahleděla se do dálky. Je možné, že je vystopovali? Zdrželi se na jednom místě příliš dlouho? „Jeden z nich je zraněný,“ vyhrkl, seskočil ze stromu a rozběhl se jihozápadním směrem, kudy vedla pěšina. Přicházejí po cestě, takže je možné, že to nejsou stopaři. Ale přesto...
„Charone, počkej!“ vyhrkly sestry současně. Emma se rozběhla za ním a Yael seskočila ze stromu. Snažila se pod sebou vytvořit vzduchový polštář, dopadla ovšem na tvrdé a narazila si koleno. Nahlas zaklela, ale kulhavě se rozběhla za nimi. V táboře už zpozorovali, že se něco děje, a pár lidí se k nim přidalo.
„Co se děje?“ optal se někdo, když je doběhl.
„Tvrdí, že se někdo blíží!“ křikla Emma a udýchaně se zastavila vedle Charona. Ten teď stál uprostřed cesty a skutečně, z dálky se blížily dvě postavy. Jedna podpírala tu druhou.
„Vidíte je?“ zeptal se Charon a slepé oči upíral do prostoru před sebou. „Kdo je to?“
„Jsou moc daleko.“
„Můžou to být stopaři.“
„Co když je to past?“
Stálo jich tam asi deset a všichni upírali zrak na blížící se cizince. Dopředu vystoupil jeden z mužů a napřáhl před sebe levou ruku. Vzduch před ním jako by se zatetelil a zvlnil, ale nic jiného se nestalo.
„Nejsou v přestrojení,“ oznámil muž, když svěsil ruku. „Neměli by být nebezpeční.“
To byl signál pro Charona, aby vykročil vpřed. Yael si často říkala, že by byl schopný jít a uzdravit každého, bez ohledu na to, jestli to je přítel nebo nepřítel. Měl to prostě v sobě. Všichni ostatní se však ostražitě drželi opodál. Viděli, jak Charon rozmlouvá s cizinci, a teď už dokázali dokonce rozeznat, že jde o mladého muže a zraněnou ženu. Najednou se z nějakého důvodu rozzářil, otočil se a začal mávat a křičet jako pominutý.
„Yael! Emmo! Je tu Ethan! Ethan přišel!“
Děvčata na nic nečekala a tryskem se k nim rozběhla. Ostatní je následovali jen zvolna a rozpačitě. Yael bez rozmyšlení padla Ethanovi do náruče a pevně svého kamaráda z dětství objala. Emma objímala paní Coleovou, která vypadala, že je na pokraji zhroucení, ale šťastná, že někoho našli.
„Yael, já jsem si myslel... Nevěděli jsme, jestli jste...“ koktal Ethan. Odtáhli se od sebe a teprve teď si ho pořádně prohlédla. Od doby, kdy ho viděla naposledy, se výrazně změnil. Stál před ní osmnáctiletý, vysoký, zelenooký mladý muž se světle hnědými vlasy. Obličej už neměl tak dětsky kulatý a strniště na bradě prozrazovalo, že jsou možná na cestě už několik dní. Jen ty uličnické jiskřičky v očích mu zůstaly, ačkoliv je teď tlumila starost o matku a úleva, že vidí svoje kamarády živé a zdravé. Když si to tak uvědomila, zdál se jí dost pohledný. Ale než se stihla začervenat, otočila se k ní paní Coleová.
„Děti zlaté, měli jsme o vás takový strach,“ štkala, jak objímala Yael. „Nikdy si neodpustím, že jsme vás v tom lese nechali.“
Yael došla slova a tak jen úkosem pohlédla na Ethana přes rameno jeho maminky a oba se na sebe zakřenili. Nikdy potom nebyli schopní říct, proč vlastně. -

A najednou tam byli. Poslední přeživší z vesnice. Nebyli jsme nakonec tak dočista sami. Přivedli jsme Ethana a jeho maminku do tábora. Paní Coleová byla zraněná, cestou totiž narazili na enkaerskou hlídku a jen tak tak, že vyvázli. Naštěstí ji už Charon tou dobou uměl uzdravit. Dlouho do noci samozřejmě bylo co vyprávět; sdělovali jsme si novinky, vyměňovali informace, které kdo kde zaslechl... Ethan ukázal na mapě, kudy všude viděli procházet vojska a hlídky, a které vesnice jsou zničené, což nám hodně pomohlo v dalším postupu. Ani oni ovšem neměli zprávy z naší vlastní vesnice. Pan Cole zahynul dva roky před tím, než nás našli, když hlídky objevily jejich tehdejší skrýš. Bránil rodinu a jen díky němu se Ethanovi s jeho matkou podařilo utéct.

Byla jsem tak ráda, že přežil ještě někdo známý! Byla jsem... měla jsem radost, že je Ethan v pořádku. Bylo to, jako by se ke mně vrátil kus dětství, jako by se nic z toho nestalo. Byl to kousek minulosti, který zůstal naživu.

- Charon se zachumlal do svého pláště a párkrát zadupal, aby mu sníh opadal z nohavic. Právě se probrodil závějemi až k lesíku, kam skrz stromy napadalo výrazně méně sněhu. Někde tady musí být zraněné zvíře. Obvykle nijak výrazně zvířecí duše necítil, pokud však byl tvor zraněný, věděl o něm, ať už to byl člověk nebo ne. S těmi to chodilo stejně tak. Zraněného člověka dokázal najít na daleko větší vzdálenost.
Tápal lesem a snažil se nevrazit do žádného stromu. Nechtěl s sebou nikoho brát, zvířata jsou plachá a mohla by se vyplašit. Když byl sám, reagovala daleko klidněji, věděla, že se jim snaží pomoct. Zvířata toho ví daleko víc, než si kdo umí představit. Bezpečně poznají, když se v okolí nachází mág, i jestli pro ně může být nebezpečný.
Zastavil se, když zaslechl skoro až prosebné zakvičení. Zvíře leželo dva metry před ním. Přiklekl k němu a vztáhl k němu ruku. Poznal mladého srnce. Několika doteky poznal, že má poraněnou nohu. Zřejmě byl také prokřehlý a hladový, těžko říct, jak dlouho tam ležel. Charon natáhl ruce nad pochroumanou nohu a už za chvíli se kolem nich rozlila mihotavá stříbrná záře. Netrvalo dlouho a srnec se postavil na všechny čtyři.
„Tumáš,“ promluvil Charon, když zanořil ruku do kapsy pláště a vylovil trochu sušených bobulí. „Víc pro tebe asi udělat nemůžu.“ Srnec vděčně spořádal bobule z nastavené dlaně, lehce do svého zachránce dloubl hlavou a potom už Charonovi tlumený zvuk kopýtek dopadající na sněhovou přikrývku prozradil, že je zvíře pryč.

Postavil se a ještě chvíli naslouchal zvukům lesa. Teď, když už mu mysl nezahlcovalo zraněné zvíře, cítil, že jsou poblíž dvě lidské duše. V první chvíli se lekl, že je někdo vystopoval. Asi by měl pro někoho zaběhnout do tábora. Co když se ale jen někdo zatoulal trochu dál od ostatních? Zvědavost mu nedala a pustil se směrem, kde se ti dva nacházeli.
Mohl od nich být jen pár metrů, když zaslechl šum řeky a hlasy. Jeden mužský a ten druhý... ano, ten smích poznal, byla to Yael. Urychleně se přikrčil a doufal, že se mezi nimi nachází alespoň nějaké křoví nebo strom. Připadal by si vážně hloupě, kdyby si ho všimli, jak tam klečí a snaží se být nenápadný. Natáhl před sebe ruce a pomalu postupoval vpřed, dokud poslepu nenahmatal kmen stromu, za který si vlezl. Byl teď tak blízko, že rozeznával slova. Snažil se ovšem neposlouchat. Samozřejmě tam byla s Ethanem. Od té doby, co se vrátil, je nikdo neviděl odděleně. Nedali bez sebe ani ránu. Charona sice trochu bodlo u srdce, když si pomyslel, že dřív to byl právě on, s kým trávila všechen svůj čas, ale nemohl si nevšimnout její aury kdykoliv byl Ethan poblíž. Opravdu jim to přál. A už vůbec jim nechtěl lézt do soukromí. Kdyby se teď ale vydal pryč, mohl by je vyrušit. Seděl tedy na studené zemi za stromem a ze všeho nejvíc se snažil soustředit na šumění vody.

„... že se prý situace uklidňuje,“ říkal Ethan vzrušeně. „Víš, co to znamená? Už se možná dlouho válčit nebude.“
„Já ti nevím,“ znejistěla najednou Yael. „Moc bych tomu nevěřila.“
„No tak, mysli trochu pozitivně,“ zakřenil se na ni a lehce ji dloubl loktem do boku. Zakymácela se a Ethan ji musel zachytit, aby neupadla. Klouzali se totiž po ledě, který vytvořil. Samotná řeka sice proudila dál, ovšem na místě, kde byli on a Yael, zamrzala v bytelnou vrstvu ledu. Postupně se před nimi tvořila jakási ledová stezka, která tála a rozpadala se ve kry chvíli po tom, co po ní projeli.
„Jen se mi nechce věřit, že by prostě válka skončila ze dne na den,“ zavrtěla hlavou, ale chtě nechtě se pousmála.
„Přemýšlej,“ vyzval ji. „Potkáváme pořád méně hlídek. Útoky na vesnice nejsou tak časté. Stahují svoje vojska,“ vypočítával na prstech.
„Co když jenom chtějí, abychom si mysleli, že jsme v bezpečí?“ zapochybovala. Led byl tak hladký, že ani nepotřebovali brusle. Jen si boty omotali kusy látky, aby je nebrzdily vzorky na podrážkách.
„Podle mě prostě konečně pochopili, že vůbec ničeho nedosáhli. Jen minimum mágů konvertovalo k Enkaeru a zbytek buďto raději zemřel nebo se stáhl k poutníkům. Zkrátka neuspěli, hotovo,“ rozhodil rukama a očividně to považoval za vyřízenou věc.
„Ty si to představuješ moc jednoduše...“
„I kdyby ano, co je na tom špatně? Copak tobě se nelíbí představa, že by to všechno skončilo?“ usmál se na ní, objal ji kolem pasu a tím ji donutil zastavit.
„To jo... to by bylo fajn,“ usmála se a vzhlédla k němu.
„Tak vidíš,“ oplatil jí úsměv. „Nemuseli bychom pořád utíkat. Nikdo by nás nepronásledoval.“
Yael lehce zrudla v obličeji, když jí Ethan prohrábl rukou dlouhé blond vlasy. Stydlivě sklopila oči a posléze nasměrovala pohled kamsi do útrob lesa. Na chvíli měla pocit, že za jedním z blízkých stromů zahlédla lidskou postavu, když jí ale Ethan zvedl obličej a políbil ji, dočista to pustila z hlavy. -

Ethan si myslel, že válka končí, a nebyl sám. Všichni jsme zpozorovali, že se stahují vojska. Netušili jsme proč, ale většina mágů už byla válkou tak zdeptaná, že zkrátka byli ochotní uvěřit, že se Enkaer chystá s křesťany uzavřít mír. Ta představa byla krásná a lákavá. Poutníci se zase usazovali, zakládaly se nové vesnice, některým se dokonce podařilo vypátrat své ztracené rodiny a přátele. Začínali jsme opět normálně žít. My už žádné rodiny neměli, zůstali jsme tedy s naší poutnickou skupinou. Nejprve jsme postavili tábor, ze kterého se později stala vesnice. Náš počet se neuvěřitelně rozrostl a připojilo se k nám několik dalších poutnických skupin. Všichni měli najednu o tolik větší radost do života! Trvalo to jen něco přes rok a už jsme to místo považovali za nový domov.

Tak snadno jsme uvěřili. Dodnes se proklínám za to, jak jsem byla naivní. Enkaeři čekali právě na chvíli, kdy přestaneme být ostražití. A potom – během jediného dne – zlikvidovali hned patnáct osad a devět vesnic po celé zemi. Naše byla mezi nimi.

- Yael ležela s tváří přitisknutou k zemi. Ucítila v puse zrnka prachu a krev. Namáhavě se nadzvedla a před sebou uviděla tělo někoho dalšího. Poznala ty rudé vlasy, které nyní nabraly ještě sytější červenou barvu, jelikož jejich majitelka ležela v kaluži vlastní krve. Byla to Susan Taylorová. Ležela tam mrtvá a už jí nebylo pomoci. V náručí k sobě něco úzkostlivě tiskla, jako by se onen předmět snažila chránit i po smrti. Yael vhrkly do očí slzy, když spatřila, že z toho, co připomínalo balíček šatstva, vykukují i jemné dětské vlásky stejné barvy, jako měla i dívčina maminka. Zvedla se v ní ještě větší vlna vzteku, zvedla se zpět do vzpřímené polohy, otočila se čelem k ženě, která ji předtím srazila k zemi, a navála jí velké množství prachu ze země přímo do očí, aby ji následně mohla silně kopnout do břicha. Dnes se nehrálo fér.

Zaútočili za denního světla, ale zato nečekaně. Obyvatelé vesnice se snažili narychlo udělat v situaci jakýs takýs pořádek. Pobíhali mezi domy, sháněli co nejvíce lidí, sestavovali se do rozestupů a snažili se útočníky zdržet.
„Přichází další!“
„Stáhněte se!“
„Yael!“
Ethan k ní přiběhl právě ve chvíli, kdy útočící ženu přirazila ke zdi nejbližšího domu. Všimla si ho teprve, když její sokyně ke zdi přimrzla a nemohla se odtrhnout.
„Jsou mrtví!“ vřískla hystericky a ukázala na opodál ležící mrtvolu Susan Taylorové s dítětem. „Proč jim to udělali?!“
„Yael,“ chytil ji za ramena a snažil se ji odtáhnout, „všichni se stahují do úkrytu, dá se tamtudy utéct chodbou-“
„Kde je Charon? Proč je neuzdravil?“ ječela jako smyslů zbavená a rozhlížela se kolem sebe, zatímco ženu u zdi led již zcela obklopil tak, že zbývala jen ruka prosebně natažená do prostoru před ní.
„Charon je v krytu s ostatními, pojď!“ táhnul ji pryč do postranní uličky.
„Oni tu bojují a umírají a on je schovaný v...“ zastavila se. „My máme kryt?“
„Ano, pro případ jako je tenhle.“
„Proč o něm nevím?“
„Ani já o něm nevěděl, Yael, prosímtě pojď!“

Doběhli k nevelkým plechovým vratům zapuštěným do země, které vypadaly, že byly ještě před chvílí překryty hlínou. Nyní byly otevřené dokořán a lidé se soukali dovnitř.
„Tak pospěšte si, honem!“ popoháněla je Luisa, která držela jedno z křídel vrat.
„Za chvíli nás tu objeví, přidejte!“ ozývalo se z druhé strany, kde stál očividně někdo neviditelný.
„Kolik nás zbývá, Franku?“ zeptal se Ethan, když se dostali s Yael až k otvoru v zemi.
„Ještě jsme všechny nesehnali,“ ozval se neviditelný muž. „Ale o to se ty nemusíš starat, půjdu je hledat já.“
„Sám to nestihneš, půjdu s tebou,“ rozhodně zavrtěl hlavou a postrčil Yael k průchodu do sklepení.
„Jestli se tam vrátíš, chci tam jít taky,“ zaprotestovala a chytila ho za paži.
„Nesmysl, vlez si dovnitř,“ namítla Luisa a volnou rukou jí zatarasila cestu, kdyby se snad rozhodla proběhnout kolem nich zpátky k té spoušti.
„Vrátím se za chvíli, jen doběhnu pro ostatní,“ ujistil ji Ethan a rychle ji políbil.
„Dávej pozor,“ špitla ještě prosebně, než ho pustila a nechala ho odběhnout směrem, odkud předtím přišli. Levé křídlo vrat se s rachotem zabouchlo, což znamenalo, že Frank je také pryč.
„Tak honem,“ pobídla ji Luisa a nechala ji projít. Yael sestoupila do tmy na úzké kamenné schůdky, otočila se a podala jí ruku.
„Je to tu dost strmé, chyť se“ varovala ji a natahovala k ní pomocnou ruku. Luisa se chtěla chytit, když se najednou prudce napřímila, jako by ji něco silně udeřilo do zad, a ztuhla.
„Co se děje?!“ vyjekla Yael. Luisa vypadala, že se snad za chvíli převáží a po hlavě přepadne do sklepení.
„Utečte,“ vyhrkla najednou a zabouchla vrata.
„Luiso!“ zavřískla Yael, vrhla se ke vchodu, který byl nyní ponořen do naprosté tmy, a zatlačila na plech nad sebou. Nepodařilo se jí však otevřít, pouze malou škvírou, která se vytvořila mezi dvěma křídly vrat, spatřila, že obě úchytky na otevírání jsou k sobě silně připoutané tlustými kořeny. Potom už na ni dopadla sprška hlíny a štěrku, kterou tam zřejmě právě Luisa narychlo nahrnula. Yael se pokoušela průchod otevřít silným poryvem větru, bylo jí ovšem jasné, že to nemá smysl. Uhodila do vrat pěstí a do očí jí vhrkly slzy. Luise se něco stalo. Možná právě nahoře umírá. A ona je tady dole a nemůže jí pomoci. Bodlo ji u srdce, když si uvědomila, že Ethan tam také zůstal. Otočila se ale a potmě sešla schůdky, dokud se před ní neotevřel nemalý podzemní prostor, ve kterém mohlo být namačkáno na padesát lidí.
„Kde jsou ostatní?“ ozvalo se hned z několika míst naráz.
„Nevím... nevím, co se stalo, zřejmě se blížilo vojsko, protože Luisa prostě zabouchla a zatarasila vchod,“ vymáčkla ze sebe a zadržovala slzy.
„Cože?“ vyhrkla April. „Luisa tam zůstala?!“
Yael přikývla a rozhostilo se ticho. Každý jako by si uvědomoval, kdo všechno v téhle místnosti kromě Luisy ještě chybí.
„Máme už jít, nebo počkáme, jestli se objeví ostatní?“ ozvala se jedna žena a ukázala na dveře vedoucí zřejmě do únikové chodby, o které mluvil Ethan.
„Ještě chvíli počkáme,“ rozhodl jeden z mužů a pár lidí souhlasně zamručelo.
Yael si šla sednout k Charonovi na jakési vyrovnané dřevěné krabice. April, která seděla po jeho druhém boku, si objímala kolena a tiskla si je k tělu. Vypadala více než zdrceně.
„Nenávidím tady jen tak sedět a čekat,“ špitl k Yael Charon. „Nejradši bych byl nahoře se zbytkem.“
„To i já,“ odtušila a po chvíli mlčení dodala: „Ethan je tam taky.“
„Byl bych mnohem platnější tam, než tady,“ prskl podrážděně.
„To asi my všichni, jak tu jsme,“ posteskla si tiše Emma, jež seděla o kousek dál na zemi se zkříženýma nohama.
„Tak co tu ještě děláme?“ vyhrkl netrpělivě a vyskočil na nohy, April ho ovšem zarazila. Yael se podívala směrem, kam April upírala oči, a spatřila, že po schodech do místnosti dopadá světlo. Někdo otevřel vrata. Všichni si toho všimli, vyskočili a čekali, kdo sejde dolů.
„Klid, to jsem jen já, jsem tu sám,“ zvolal Ethan, když se objevil u úpatí schodiště. Yael úlevně vyjekla a rozeběhla se k němu.
„Počkej!“ vyhrkl Charon, ale to už Yael padla Ethanovi kolem krku. Nevšiml si toho ani nikdo z ostatních, jelikož Ethan už zase promluvil.
„Vojsko se stáhlo! Vracejí se na sídlo, prý dostali příkaz k ústupu! Můžete všichni nahoru!“ zvolal a místnost propukla v hlasitý jásot. Všichni se nahrnuli ke schodišti a stoupali na povrch v závěsu za Ethanem a Yael.
„Počkejte! Nechoďte tam!“ křičel Charon a snažil se prodrat davem.
„Proč ne?“ zeptala se ho udiveně Emma.
„Říkal, že je sám. Přišel opravdu sám? Nebyl tu s ním nikdo?“ ujišťoval se.
„Ne, nikdo. Proč se-“
„Přišly sem dvě duše! Vím to jistě!“ rozkřičel se, když se konečně prodral k úpatí schodiště a zatarasil východ.
„Chceš říct, že byl...?“ zajíkla se Emma.
„Byl posedlý! Je to past!“
Ti, co zbyli v krytu, ztuhli. Charon ale nečekal a vyběhl nahoru. Poslední ze skupiny právě mizeli za rohem. Běžel za zvukem kroků, které mířily na nevelké náměstíčko uprostřed vesnice. O něco ale zakopl a svalil se na zem. S rostoucí hrůzou onu věc nahmatal.
„Né!“ zavřeštěl kdosi za ním. To už na povrch vyběhli i ostatní v čele s April. Rozběhla se a padla na kolena vedle Luisina mrtvého těla. Ležela obličejem dolů a na zádech měla vypálenou téměř dokonale kulatou ránu. Když ji April s pláčem otočila, zjistili, že je popálená na více místech. Oči slepě třeštila k nebi nad sebou.
„Kdo je to?“ zeptal se roztřeseně Charon.
„L-Luisa...“ vzlykla Emma, která křečovitě svírala rameno April.
Charon ze sebe vyrazil cosi jako potlačované vzlyknutí, udeřil pěstí do země a vyškrábal se na nohy.
„Umřou další,“ varoval je přiškrceným hlasem a rozběhl se s dalšími lidmi, kteří už se vydali směrem, kde před chvílí zmizela skupinka vedená Ethanem.

Na náměstí stál početný hlouček enkaerských. V jejich čele stál Walther a držel za rameno vyhublého mladíka s mastnými černými vlasy až po ramena, který vypadal lehce nepřítomně.
„Ethane,“ vykoktala Yael a zastavila se. „Neříkal jsi, že se stáhli?“
Místo odpovědi se k ní otočil čelem a silou ji uchopil za zápěstí. Ve tváři hubeného mladíka se rozlil výraz čirého šílenství a tentýž výraz se zrcadlil i v Ethanově obličeji.
„Vzdejte se!“ zvolal Walther a tvářil se nadmíru spokojeně. „Obklíčili jsme vás. Vzdejte se a skoro nikdo z vás nezemře.“
Na to se z okolních ulic vynořovalo víc a víc enkaerských. Ještě vteřinu nebo dvě bylo ticho. Potom propukla nevídaná vřava. Poutníci se svorně s křikem vrhli do boje. Všechno se dalo do pohybu. Všichni kromě Charona, Ethana, Yael, Walthera a toho podivného mladíka. Charon, který se v tom nenadálém zmatku nedokázal poslepu zorientovat, stál jako opařený a čekal na jakékoliv znamení, které by ho-
Náhle uslyšel výkřik Yael a spěšně se začal prodírat směrem, kde tušil, že stojí. Ucítil první unikající duše, nedokázal ovšem určit, jestli zemřel někdo z nich či někdo z nepřátel. Měl teď v hlavě jediný cíl – musel pomoct Yael.

Ta se mezitím snažila vykroutit z Ethanova sevření.
„Proč jsi to udělal?! Jak jsi nám mohl něco takového provést?!“ vřeštěla zatímco ji táhl blíž k Waltherovi.
„Copak si špína jako vy zaslouží něco lepšího?“ zeptali se unisono Ethan i mladík po Waltherově boku.
Yael mezi nimi nevěřícně těkala pohledem.
„Ty!“ vydechla a tvářila se zuřivě. Vrhla se na mladíka a chňapala po něm rukama, jako by mu snad chtěla vyškrábat oči. Ethan ji ale chytil za pas a tak nemohla nic než bezmocně kopat nohama a mávat ve vzduchu naprázdno pěstmi. Mladík se tvářil, že je více než spokojený sám se sebou, oči přesto stále nepřítomně třeštil před sebe. Najednou se kolem nich rozpoutal tak silný vichr, až všichni zavrávorali.
„To by stačilo,“ zavrčel Walther, když podržel mladíka, aby neupadl, a chytil Yael za zápěstí. Ta se v tu chvíli zhroutila a začala se zmítat v křečích. Měla pocit, jako by se ji něco zevnitř snažilo roztrhnout vedví. Ječela jako smyslů zbavená a Walther nepřestával.
„Dost,“ zachrčel Ethan jakoby s vynaložením nadlidského úsilí. Jeho loutkář se zatvářil více než vyplašeně – přestával nad ním mít kontrolu. Walther pustil Yaelinu ruku a ta se teď, když ji nikdo nedržel, svezla k jejich nohám.

„Charone, kam běžíš?“ vykřikla April, když bratrance dohnala.
„Yael je někde tam!“ odpověděl a snažil se kolem ní projít, ale zatarasila mu cestu.
„My se tu o to postaráme, ty se jdi schovat!“
„Nebudu se někde schovávat jako-“
„A jak jí chceš pomoct?!“ vyjela na něj. „Jak se jim chceš ubránit, když je ani nevidíš?!“
Na to Charon neměl jak odpovědět, tak jen zarputile zíral před sebe.
„Jsi jediný, kdo mi z rodiny zbyl, prosím, jdi se schovat,“ dodala tak mírně, jak to jen v této situaci šlo.
V tu chvíli je minula jakási letící zbraň a April se jí jen tak tak vyhnula. Charon toho využil, aby kolem ní proběhl a ztratil se v davu.
„Charone!“

„Přestaň!“ vyštěkl loutkář a Ethan to po něm zopakoval. „Nebraň se!“ vykřikli naráz. V další chvíli už se ale Ethan zase zatvářil vztekle a máchl sevřenou pěstí k mladíkově obličeji, ustrnul však v půli pohybu. Očividně sváděl vnitřní bitvu mezi svým vědomím a loutkářovými příkazy. Ruka se mu třásla, jako by jí tlačil proti neviditelné zdi. Nakonec se mu podařilo pohyb dokončit a udeřil mladíka do obličeje takovou silou, že po zádech padl na zem. Pouto povolilo, Walther se po Ethanovi vrhl a ten bleskově uhnul. Walther se kolem něj prohnal, otočil se a zaútočil znovu. Ethan v okamžiku vytvořil a mrštil vzduchem dva ledové rampouchy s mimořádně ostrými hroty.

Když April znovu dohonila svého bratrance, bez okolků ho chytila za ramena a strhla ho ze směru.
„Charone, já tě prosím!“ křikla ještě, než ucítila dva prudké nárazy do břicha a do hrudi. Stočila zrak dolů a spatřila, že se jí do těla zabodly dva ostré kusy ledu. Pohled před sebe jako by jen prohloubil její zmatení. Stál tam totiž Ethan.

Ten se tvářil stejně tak zmateně, jako ona. Zazíral na své ruce a potom znovu na April, té chvilky nepozornosti však využil Walther k tomu, aby ho srazil k zemi. Za nimi napůl seděl, napůl ležel loutkář a upíral nepřítomný pohled na místo, kde ještě před chvílí stál Ethan. Na malou chvíli se mu znovu podařilo ho ovládnout a donutil ho odklonit svůj útok jinam. Tam, kde právě stála April, a halenka se jí nasakovala krví.

Padla na kolena, hlasitě zachroptěla a celé tělo jí zajiskřilo. Ucítila v ústech krev. Jeden z rampouchů, které teď začaly zase pomalu tát, jí nejspíš prorazil plíce.
„April? April, co se děje?“ ptal se úzkostně Charon, když se k ní po čtyřech doplazil. „To ne. Ne, ne, ne, April, to ne,“ zabědoval, když rychlým ohmatáním zjistil, co se stalo.
Padla nabok na zem, naposledy zajiskřila a slepě vytřeštila oči před sebe.
„Tohle ne!“ vykřikl a honem ji začal uzdravovat. Charonovy ruce i rány na těle April začaly stříbřitě zářit. Hluboká bodnutí se zacelila, ovšem April se ne a ne probudit.
„No tak!“ zavrčel Charon prosebně, i když cítil, že se její duše už uvolnila. Jako by mu prokluzovala mezi nataženými prsty a pokračovala dál směrem vzhůru. Nemá to cenu, nezvládne to, vždyť ještě nikdy nikoho nezkoušel oživit.
Jsi jediný, kdo mi z rodiny zbyl...
Ze slepých očí mu sice kanuly slzy zoufalství, nehodlal to ovšem vzdát. Ve tváři se mu rozlil výraz bolestného soustředění. A opravdu, za chvíli cítil, že se Aprilina duše vrací do těla. Teď už zářili oba dva tak oslnivě, že lidé kolem nich ustávali v boji a otáčeli se po zdroji té stříbrné záře. Ta v jediném okamžiku zmizela a Charon roztřeseně čekal, jestli se April probere.
„April...?“ zašeptal. Nedostávalo se mu však odpovědi. Sevřel natažené prsty v pěst a bolestně zaskučel. Kdyby ji byl poslechl, nemuselo se to stát!
Najednou April dlouze vydechla a otevřela oči.
„Nemůžu dýchat,“ bylo první, co vyslovila.
„April! Ty žiješ!“ vyhrkl Charon úlevou i překvapením.
„Nemůžu... nemůžu dýchat! Pomoz mi, nemůžu se-“ rychle se vyškrábala do sedu a rukama si ohmatávala hrudník. „Charone, já nedýchám.“
„Cože?“
„Proč nedýchám? Nemůžu a přesto...“ vyjekla šokovaně, potom se ale podívala na svého bratrance a vděčně ho objala.
Neseděli tak ale dlouho. Kolem nich znovu propukl boj.
„Honem, nezdržujte se tu,“ doběhl k nim jeden z jejich mužů a pomohl těm dvěma na nohy. „Přesouváme se zpět k únikovému tunelu, na nikoho nečekejte, prostě utečte!“
„Pojď!“ chytila April bratrance za ruku a utíkala ke krytu.
„Ale co Yael?“ klopýtal za ní, April už mu ale neodpověděla, jelikož právě elektrickým výbojem omráčila útočníka před nimi.

„Už toho mám dost,“ zavrčel Walther a udeřil pěstí, kterou mě obalenou ledem, o zem těsně vedle Ethanovy hlavy. Led se roztříštil a Walther měl ruku opět volnou. Prali se na zemi mezi omráčenou Yael a loutkářem, který se snažil odplazit nenápadně pryč a se skučením se držel za krvácející nos.
Ethan hmátl rukou Waltherovi do obličeje a kde se ho dotknul, tam začal nepřítelův obličej zamrzat. Walther mu však sevřel prsty ruky, kterou si právě uvolnil, kolem krku.
„Takoví jako ty si zaslouží zemřít jako první!“ vrčel, zatímco ho škrtil. Ethan se snažil vysvobodit, ale nedokázal odtrhnout Waltherovy prsty ze svého hrdla. Jak ztrácel vědomí, začal odtávat i led šířící se po Waltherově těle.
„Nech ho být!“
Překvapivě silný vichr strhl Walthera hned o několik metrů stranou. Yael se probrala z mdlob a spěchala k sípajícímu Ethanovi, aby mu pomohla na nohy.
„Uteč!“ křikl na ni, protože se Walther s hrozivým řevem hnal nazpátek. Další ledová střela neminula cíl – zasáhla nepřítele přímo do prsou. Ten se tím však nenechal rozhodit, ještě za běhu se mu rána zacelila ve stříbrné záři a vší silou vrazil do Ethana. Přišpendlil ho zpět k zemi a otočil se na Yael.
„Dívej se, hloupá holko,“ zavrčel nenávistně. „Takhle dopadnete všichni, pokud se nerozhodnete vzdát.“
Silou mu přitiskl dlaň k hrudi, Ethan sebou jedinkrát škubl, jako by dostal ránu defibrilátorem, a zůstal mrtvý ležet.

Charon právě s April dobíhal k plechovým vratům krytu, když se zarazil uprostřed kroku.
„Co se děje? Musíme dál!“ pobídla ho April a nepouštěla jeho ruku, kdyby chtěl náhodou zase utéct.
Charon ale neodpovídal. Pořád jasněji cítil duše všech lidí, kteří před chvílí zahynuli v boji. Jednu z nich však cítil silněji než ostatní. Tenhle člověk nezemřel na zranění. Jeho duši někdo surově vyrval z naprosto zdravého těla. Byl to ten nejbrutálnější způsob, jak někoho zabít. A něco takového mohl dokázat jen další Převozník.

Vypadal, jako by spal. Byl tak klidný.
„Ethane…“ vydechla plačtivě, jak klečela u jeho mrtvého těla.
Bylo jí jedno, jak bitva skončí. Nezajímala ji hloupá válka. Najednou kolem ní nebyl nikdo, vřava utichla, boj ustal. Vnímala jen nepříjemné hučení v uších. Svět kolem přestal existovat. Seděla tu uprostřed ničeho, ona a Ethan. Necítila nic, žádnou bolest, jen šok a otupělost. Mohla by tu sedět a plakat věky. Mohla by tu s ním zůstat klidně donekonečna. Kdyby ji ovšem od něho tak surově neoddělili. Nechtěla pryč, nechtěla ho opustit. Bránila se. Kdyby ji tu nechali být! Kdyby ji tu nechali umřít! Kdyby ji nenutili odejít!
„Tak Yael! Prosím! Pojď!“ vzlykal kdosi a snažil se ji zvednout.
Pomalu se vracela do reality. Hluk a křik opět nabyl na síle, znovu začala vnímat tu spoustu lidí kolem sebe. Stála nad ní Emma, plakala a snažila se ji odtáhnout pryč.
„Emmo,“ vzlykla. „Je mrtvý.“
„Já vím,“ přikývla Emma a po tvářích jí stékaly slzy. „Já vím, ale s tím už teď nic neuděláme, musíme utéct!“
Naposledy se podívala na Ethanovo mrtvé tělo. Nechtěla ho tu jen tak nechat. Nakonec ale vstala na roztřesené nohy a daly se s Emmou na útěk. -

Ten den zemřela spousta nevinných lidí. Mezi nimi i Luisa, paní Coleová, Ethan,... Pár lidem se podařilo uprchnout. Nikdy jsme se je nepokusili vyhledat, prostě se rozprchli do různých koutů světa. Většinu z nás dohnali a zajali. Mučili nás a chtěli zjistit, kde jsou ti, kterým se podařilo utéct. To jsme samozřejmě nemohli tušit. Někteří si zkrátka něco vymysleli. Mistr Walther totiž dokázal být velmi... rázný, pokud se chtěl něco dozvědět. Navíc se v mučení naprosto vyžíval. Umíš si představit tu bolest, když ti pomalu odtrhává duši od těla? Nezabije tě, jen tě nechá chvíli trpět. Potom si raději něco vymyslíš jen, aby tě už nechal na pokoji.

Byli jsme v žalářích sotva dva dny, když nejvyšší Mistr přenechal svoje místo mladšímu nástupci. Raoul měl na válku úplně opačný názor, než jeho předchůdce, okamžitě vyhlásil mír a všechny nás nechal propustit. Za to sklidil obdiv i nenávist z různých stran, ale ještě se ho nikdo nepousil sesadit.

Emma, Charon, April a já se od té doby co chvíli stěhujeme. Možná už jsme tak navyklí na poutnický způsob života, nebo se snad radši stáhneme ve chvíli, kdy nám hrozí prozrazení. Neupozorňujeme na sebe. O válce se moc často nezmiňujeme. Děláme, jako by se nic nestalo. Moc správné mi to nepřipadá, ale žije se nám tak asi nejlépe. Jakmile totiž zavedeme řeč na rodiče, strhne se většinou hádka. Jednou jsem si strhla z krku křížek po mamce a vyhodila ho z okna, křičela jsem na Emmu, že kdyby Bůh existoval, nepřipustil by přece, aby umřelo tolik lidí. Později jsem ji viděla, jak stála na zahradě a přivolala si ten řetízek k sobě. Ostatně je to jediná věc, která nám po mámě zbyla. Určitě ho ještě někde má schovaný.

„A co všichni ti, kteří zabíjeli pro Enkaer? Walther a ostatní... ty prostě nechali být?“ zeptal se nevěřícně Patrick.
„Raoul nikoho za nic netrestal, jestli se ptáš na tohle.“
„Takže si klidně běhají na svobodě?“ zatvářil se pobouřeně.
„Jednali prý podle příkazů. Slyšela jsem dokonce, že Walther dostal nějaké medaile a ocenění.“
„To nemyslíš vážně!“
„Je to tak,“ pokrčila rameny Yael.

Za celou dobu, kdy Yael vyprávěla, byla k Patrickovi otočená zády. Už zase se prodírali jakýmsi obilným polem, aby se mohli bez obav z vystopování přemístit dál. I tak mu bylo ale jasné, že pláče. V hlase jí to sice nebylo poznat, ale kdykoliv natočila hlavu jeho směrem, spatřil, že se jí na slunci třpytí slzy stékající po tvářích. Možná to bylo vůbec poprvé, kdy tohle někomu vcelku vyprávěla.

„Yael, já...“ začal, ale zjistil, že netuší, co by vlastně měl říct. Chtěl ji snad utěšovat? Nebo by měl jen říct něco ve smyslu, že ho mrzí, co všechno si musela prožít?
„Nemusíš nic říkat.“
Yael se k němu otočila a beze slova ho objala. Uznal, že tak to bude asi nejlepší.