Kdo jsem?

Anotace: fantasy povídka o hledání sama sebe...

To ráno jsem se probudila s pocitem, že něco není v pořádku. Zůstala jsem ležet v posteli a snažila se přijít na to co, ale nic mě nenapadalo. Jen ten divný pocit ve mně zůstával, i když jsem se snažila zklidnit. Po chvilce přemýšlení jsem vstala. Roztáhla závěsy ve svém krásném malém pokoji a vítala jsem nový den. Jako každé ráno - pohledem do krásného údolí na východ slunce.

Hned po snídani mě maminka vzala za ruku a pověděla: "Dnes nepůjdeš do školy, holčičko, jsou důležitější věci, které musíš znát. Pojď se mnou." A vedla mě ven do toho překrásného dne.. Pořád jsem měla divný pocit, který mi měl být předzvěstí toho nového a nepoznaného a který chování mě matky jen znásobil.. Něco ve mě sice říkalo, že se bát nemusím. Přesto jsem však měla strach z nepoznaného.

Došly jsme do lesa na okraji údolí.. Před námi se rozprostírala malá mýtinka. Uprostřed jí byl kamenný stůl a na něm rozložené různé bylinky okolo malého ohně nad kterým visel kotlík s vroucí vodou.. Kolem stolu stály mé dvě tety - matčiny sestry a babička. Na sobě měli krásné splývavé šaty a ve tváři slavnostní výraz.. Já byla zmatená.. Babička ke mě přistoupila, dala mi také šaty, které jsem si měla obléknout.. A pověděla mi: "Zítra je ti právě 17 let, věk kdy se má čarodějka dozvědět o tom, kdo je a naučit se s tím být...musíš si vybrat kterou cestou se dát. Máš čas do půlnoci." Polekaně jsem těkala pohledem z jedné na druhou a nevěděla jsem, co si myslet.. Nikdy přece nebylo na žádné z těchto žen znát, že jsou čarodějky, že jsou jiné.. Podívala jsem se na šaty ve svých rukou. Nemohla jsem uvěřit svým očím a smyslům, že by tohle mohla být pravda.. Ne, je to sen, říkala jsem si vduchu a snažila se přesvědčit sama sebe, že se mi to opravdu jen zdá.. Matka se na mě podívala svýma modrýma očima.Jako by mi tím pohledem říkala: "Nezdá se ti to, holčičko moje. Vítám tě do nového světa čar a kouzel"..."Neeeeee, to nemůže být pravda", zakřičela jsem proti větru a rozeběhla se pryč...

Zastavila jsem se až na svém oblíbeném místě, kde jsem mohla v klidu přemýšlet ve stínu staré lípy, Na polštáři z mechu. Potěšit se pohledem na krásné luční květy... Zaposlouchala jsem se do šumění listů a za chvilku jako bych slyšela v tom šumu poselstí... Jako by někdo říkal jemným šepotem: "Patříš k nám..vždycky jsi byla jiná než ostatní,jen sis to neuvědomovala.. Často jsi tady sedávala a naslouchala nám. Jen jsi neuměla rozumnět tomu, co jsme ti říkaly. My víly a bytosti lesa a přírody.. Jsi jedna z nás a víš to. Tvůj vnitřní hlásek ti to šeptá už dlouho. Dnes ráno víc než kdy před tím.. Jsi čarodějka... Umíš naslouchat přírodě.. Měla bys na to být pyšná..."

Pyšná?!! Pyšná na to, že mám dělat nějaké čáry?!! Říkat nesmyslná zaklínadla a kouzla?!! Vždyť to ani není reálné...
Ale co můj pocit z dnešního rána?
Pocit každého nového dne, kdy zdarvím slunce a krajinu okolo? Moje radost z přírody? Tenhle hlas, co slyším a povídá mi, kam patřím? Co moje rodina?
Zamysli se nad tím, říkala jsem sama sobě.. Nikdy se v rodině nenarodil chlapec.. Vždy jen dívky.. Jsme čarodějky už po celá staletí.
Tak tedy opravdu jsem čarodějka?! Mohu svými kouzly pomáhat?! Opravdu ano?????
"Ano,ano,ano...", ozývalo se to krásné šepotání celým mým nitrem, celým okolím...

Pak se stalo první kouzlo v mém novém životě.. V náručí jsem najednou měla plno krásných květů. Vlasy se mi rozpletly z dlouhých copů a jemně vlály spolu s větrem a šaty - ty šaty, co mi dala babička jsem měla na sobě... Naplnil mě pocit štěstí.. Pocit, že konečně vím, kam patřím. Vím, kdo jsem a co mám v životě za úkol...

Pak se najednou setmělo.. Zvon na kostele začal odbíjet půlnoc.. Rázem jsem se octla zpět na mýtině, kde ostatní čarodějky z rodiny a jiné ženy - také čarodějky míchali nápoj.. Nápoj pro mne..

Nejstarší žena ke mě přistoupila z dvěma poháry a pravila hlubokým hlasem: "Nyní si musíš vybrat. V jednom z pohárů je nasbíraná ranní rosa, která tě učiní čarodějkou. V tom druhém je ale bylinný lektvar, který když vypiješ ti dá zapomenout na dnešní den..Který z těchto dvou pohárů si vybereš je na tobě.. Řiď se svými instikty a láskou!" Všechny ostatní čarodějky se shromáždily okolo mne a čekaly. Zpívaly přitom něžnou melodii plnou smutku, radosti, očekávání a nadějí... Zavřela jsem oči a poslouchala hlasy ve mně...Chci být čarodějkou nebo obyčejnou dívkou jako doposud??

Sáhla jsem po jednom z pohárů a napila se...

To ráno jsem se probudila s úplně novým pocitem...S pocitem, že jsem jiná než dřív...S doslova kouzelným pocitem...