Pravdivý přiběh z Knihovny

Anotace: ...i knihy žijí své, šustivé životy...

„Konec čtenářů v Čechách?“
„Děláš si srandu, tady nějací existují!“ pobaveně pronesl Slovník cizích slov.
„Ale teď vážně! Co si myslíš?“ kniha Českých pohádek se přikolébala blíže a opřela se o stěnu.
„Já si myslím, že na mém názoru houby záleží!“ Slovník si trošku povytáhl záložku a obrátil se k Pohádkám „nezáleží na tom, co si myslím. Kdyby ano, tak už tady sakra netrčím tak dlouho!“ ostatní knihy, zaujaty vznikající diskuzí, se natočily titulní stranou k mluvícímu a se zájmem šustily.
„Prosím klid, neslyším!“ ze zadu se ozvala Pravidla českého pravopisu. Šustění ustalo a knihovnou se rozhostilo tíživé ticho.
„Kde jsem to jen … no ano, všichni zde víme, že už nejsme žádané! Nejspíše se musíme vypořádat s tím, že klasickým knihám už prostě odzvonilo!“ někde ze spodních řad se ozvalo slaboučké zakašlání. „Prosím, nám ještě ne!“ drobný Slabikář se napřímil a odhalil tak intenzivně užívaný přebal, plný čmouh, rýh a skvrn od marmelády.
„Slabikáře se nepočítají! Ty jsou povinné!“ odmítavá odpověď ze strany Zločinu a trestu Slabikář uvedla do rozpaků. Trošku se začal stydět a raději zalezl hlouběji do temnoty police.
„No tak, prosím už klid! Nesmíme se prát mezi sebou!“ důstojnému hlasu Slovníku nikdo nedokázal odporovat.
„Situace je prostě taková, že pokud mladé nedonutíte číst, tak se knížek ani netknou! Teď je to pořád jen nějaký ten Internet…“
„Prosím a to je co?“
Slovník cizích slov se zdál být trošku vyvedený z míry. Mít hlavu a ruce, tak by se určitě podrbal. Ostatní vycítili to rozrušení a vrhli zlostné pohledy na dotazujícího se, shodou okolností Elektrotechnické skripta.
„He … no, jak to jen…“ bylo vidět, že Slovník byl v této oblasti nezkušený bruslař. „Nerad to říkám, ale nikdo nemůže mít v hlavě slovník!“ police začaly zuřivě šustit „No ale to jsem myslel jen obrazně!“ záhy dodal Slovník a police ze souhlasného mručení ustály. „Chtěl jsem jen říct, že i JÁ všechno neznám. Jsou věci, milé dámy a pánové, které za našich mladých let ještě neexistovaly. A dnes! Nemám odvahu vám říci, co se dnes venku děje! Kde jsou ty doby, kdy si mě lidi půjčovali! Brávali „ven“! Četli! Ale teď? Pche, trčím už tady snad 100let a marně doufám, že si mě někdo všimne a odnese!“ jako mořské vlny se zvedaly poryvy šumu, jak knihy souhlasně šustily listy a otíraly se o sebe. „Musíme se ale holt spokojit s tím, co jsme! Naše časy jsou už pryč. Nastala nová doba! Knih už není potřeba…snad krom Slabikářů…a nám nezbývá nic jiného než buďto doufat v někoho, kdo si nás odnese a nebo se prostě smířit s tím prachem, který na nás usedá a přát si nějakého velikého mola, co nás pošle do království knižního! To je náš osud, naše předurčení! Můžeme sice proti tomu bojovat ale stejně prohrajeme. A ten Internet nás stejně převálcuje!“
Plně vyčerpán se Slovník opřel o stěnu a záložkou si otřel chuchvalec prachu ze hřbetu. V knihovně se spustil vášnivý rozhovor mezi jednotlivými knihami. Diskutovaly všechny, snad až kromě toho malého Slabikáře, co měl tolik otázek. Ležel si tam ve stínu a raději si nechával pro sebe, co věděl. Vždyť to nemůže být tak, jak říká ten Slovník. Vždyť ON byl venku, děti si ho často půjčovaly a viděl vnější svět. Nebyl zdaleka tak zlý, jak ho teď slyšel. ON byl venku a vytvořil si vlastní názor na svět. Sice nerad ale i přesto podezíral Slovník cizích slov z účelné dezinformace a očerňování dneška. Ano, byl tady sice ten Internet, ale byly tady i jiné knihy. Když polehával na stolech, viděl je. Vyrovnány v řadách podle velikosti na zaprášených poličkách vysoko u stropu. Viděl, jak děti knihy, které se jim válely na zemi, brávaly a házely po sobě. Jak je otevíraly a stříhaly. Vždyť to byl jistý druh čtení, nebo snad ne? Má snad ten Slovník pravdu? Opravdu knihy končí?
Chodbou se ozvalo několik druhů kroků. Knížky ustaly v rozhovoru a vyrovnaly se do řad, tak jak byly. Jen nepatrně ze zvědavosti nakukovaly a sledovaly příchozí. Jednalo se vesměs o svalnaté chlapíky s helmami a papíry v rukou. Pokud se Slovník cizích slov nepletl, tak to, co za těmi muži pobíhalo a křičelo byla jejich stará, drahá knihovnice. Vždy usměvavá, teď plakala a drápala se po příchozích. Ti si ji však vůbec nevšímali. Plně se věnovali procházení se úzkými uličkami mezi policemi a metrem vyměřovali velikost místnosti. Anna Karenina neodolala a ze zvědavosti se nahnula ještě více aby viděla. Nedopatřením však uklouzla a spadla na jednoho z mužů. Ten ji, se zlomyslným úšklebkem, roztrhl ve dví a odhodil do kouta. Kriticky pak projel pohledem police a prohodil ke svým společníkům : „No chlapi, tady nás čeká pořádný kus práce!“
Knihovna byla nakonec zbourána, na jejím místě vyrostla internetová kavárna, stará knihovnice odešla do důchodu a většina knih byla použita na výrobu toaletního papíru. Několik jich však bylo „zachráněno“, příležitostnými chmatáky, kteří potřebovali něčím topit. A u jednoho takového zrovna teď leží Slovník cizích slov, do půlky vytrhaný a se smířeným výrazem na titulní straně.