***

***

Anotace: Je to takové moderní fantasy, zatím jediné, které jsem na přání dopsala celé. Pokud se to někomu vůbec podaří přečíst celé, budu ráda...

Julie pevně svírala Danielovu ruku. Když se zastavil, znejistěla. Pokaždé to bylo na problém. Anděl úporně napínal své smysly, jak se snažil poodhalit roušku tomu, co leželo před nimi schováno ve tmě. Julie nedokázala dohlédnout ani na krok. Kolem Daniela stále vládla bílá aura, která jí umožňovala vidět věci v bezprostřední blízkosti, ale ne dál.
„Co se děje?“ zeptala se šeptem.
„Končí to, chodba je zatarasená,“ zněla odpověď.
Julie neochotně povolila sevření jeho dlaně. Vydala se kupředu, pomalu ji následoval.
Napřáhla ruku a po dalším kroku se její zmrzlé prsty dotkly zdi. Vzduch byl vlhký a chladný. Z úst jim unikaly obláčky páry. Přejela po překážce, která ukončovala jejich cestu.
Mokrá omítka se pod tím dotykem rozdrolila a obarvila jí ruku lepkavou šedou pastou, jenž se po oschnutí změnila v bílý prášek. Z nenadálého popudu se ke zdi přitiskla celým tělem. Způsobila tak hromadný opad starého povlaku. Jakmile zdivo slezlo, měnící jí při tom barvu trička na bílo, staré temně rudé cihly dostaly konečně možnost odhalit svou chladnou tvář. Julie k nim přilnula. Snažila se zachytit jakýkoliv zvuk, který by ze světa za onou zdí mohl vycházet. Daniel zatápal rukou a jen, co se dotknul pevného bodu, udělal totéž co ona.
„Máš lepší sluch než já. Slyšíš něco?“ zeptala se ho.
„Ne, nic,“ zakroutil hlavou anděl.
„Myslíš, že tam něco je?“
„Někam to pokračovat musí,“ odpověděl.
„Co uděláš?“ naklonila se k němu Julie s automatickou otázkou.
„Proč já?“ zasmál se.
„Protože já tu zeď asi těžko prorazím,“ řekla Julie a změřila si ho pohledem.
Sahala mu sotva po hrudník.
„Dobře, ustup,“ přikázal a zamával křídly.
Všimla si, že to dělá téměř pokaždé, musí-li použít sílu. Zřejmě si tím uvolňoval svaly na pažích. Napřáhl se a udeřil do zdi pěstí. Viděla, jak nakrabatil čelo, ale vždycky tvrdil, že necítí bolest. To byla jistě pravda, mnohokrát se o tom mohla přesvědčit, ale i přesto musel cítit něco nepříjemného, soudě podle výrazu, který měl vepsán ve tváři. K jejich nohám se sesypala červená suť a zanedbatelný obláček prachu se ve vlhkém prostředí vytratil jako vzduch, unikající z plic tonoucího.
Anděl vytáhl ruku z proraženého otvoru. Pár cihel vypadlo, při čemž jedna z nich skončila Julii neomylně na noze. Zanadávala a vztekle předmět odkopla, takže se roztříštil na spoustu kousků. Daniel ohmatal rozdrobené okraje díry a vytrhnul velkou část stěny, čímž zvětšil vytvořený vchod.
„Zapomněl jsem se zeptat, jestli nestojíš za mnou,“ řekl provinile.
„To je v pořádku,“ zamrmlala Julie. „Já většinou uhýbám automaticky, když vidím, že bereš něco do ruky.“ Konejšivě ho poplácala po zádech.
Daniel to přešel bez dalšího komentáře, jen se kysele šklebil.
Julie nahlédla do otvoru. Kupodivu zevnitř vycházelo až neobvykle hodně světla. Zelenkavý přísvit a příjemná květinová vůně ji donutily zaváhat.
„Cítíš to?“ nakrčila noc.
„Ano,“ odstrčil ji stranou. „Mohla by to být past.“
„Svítí od tama světlo,“ upozornila.
„Jakou má barvu?“
„Takovou nazelenalou.“
„Zatraceně,“ ulevil si Daniel.
„Znáš to tady?“
„Něco mi to připomíná.“
„Stejně musíme vpřed, ne?“
„Ano, ale opatrně,“ řekl Daniel a podal jí ruku, aby ho vedla.
„Kdyby něco, ukryj se za mě.“
„Stačíš to zastavit, kdyby na to přišlo?“ zeptala se.
„Ne, ale než to zmasakruje mě, máš šanci utéct.“
Julie překročila rozdrolené sutiny a vstoupila.
Cítila svěží vůni lesa.
Nezaměnitelné aroma jehličí a bylin se vznášelo vlhkem. Snažila se rozkoukat, avšak neviděla nic z toho, co jí napovídal čich. Podlaha byla stále stejná - kamenná, jen pár kroků před nimi se zelenal ostrůvek svěží trávy. Zatahala anděla za paži, aby mu dala najevo, že chce být následována.
„Co tady je? Rychle povídej,“ vyzval ji Daniel, dychtivý informací.
„Je tu trávník.“
„Trávník?“ podivil se.
Cítila psychickou vlnu, jak začal rozpínat svůj dar, aby přišel na věci skryté. Když byla blízko a on se soustředil příliš silně mohla vnímat, jak jeho dar prochází skrze její ochranou bariéru. Náhle se zarazil.
„Ach ne,“ vydechl.
Postoupil kupředu a v těchto chvílích vypadal, jakoby mu ztracený zrak vůbec nechyběl. Jen Julie věděla, že si není jistý. Neunikly jí jeho skryté pohyby, když špičkou boty zkoumal prostor před sebou. Jakmile narazil do trávníkového kopečku, poklekl.
„Kde jsi?“ zašeptal.
Julie ustoupila z dosahu mohutných křídel a dřepla si vedle něho.
„Jsem u tebe.“
„Je tady mlha a vlhko,“ nakrčil nos.
Skutečně, před nimi se válely cáry bílé mlhy, která vypadala jako ukradená z opravdového lesa. Anděl popolezl pár metrů po měkkém trávníku. Julie ho se zájmem pozorovala. Musela si přiznat, že vypadá trochu směšně a neohrabaně, ale ne zas až tak, aby ji to přinutilo vyloudit na tváři úsměv. Mlhavý opar pomalu mizel, to se jí nelíbilo, vypadalo to až příliš strojeně. Byl tohle ukazatel, že něco ovládalo zdejší místo svou myslí? Věřila v Danielovy schopnosti. Snad věděl, co dělá. Rozhlédla se. Strop se nijak nelišil od těch v předchozích chodbách. Celá loučka vypadala jako vložená do kamenné cesty a působila dojmem neskutečného ostrova zeleně v moři mrtvých studených chodeb. Při pozorování stropu ztratila rovnováhu. Položila dlaň na trávu, aby zabránila pádu a ke svému údivu ucítila něco mezi drceným kamenem a zetlelým listím. Hmota byla prapodivnou mokrou směskou. Pohled směrem, kterým zmizel její průvodce, jí napověděl, že se vzdaluje, avšak obrysy křídel byly i v mlze stále dobře viditelné. Něco hledal.
„Tady,“ zavolal na ni.
Vstala a utíkala k němu, při čemž si orosila boty. Opravdu, ta tráva byla vlhká rosou. Obrátila oči v sloup, při pomyšlení na Danielovy kalhoty. Spočinula rukou na svalnatých zádech, ale on ji stáhl rychle k sobě dolů.
„Podívej,“ ukázal, ale pak náhle znejistěl, bylo jasné, že jeho schopnost odešla.
Malý kousek od jeho ruky zazářila v tmavě hnědé půdě fialka.
„Roste tam květina,“ potvrdila Julie.
„Iboja,“ řekl Daniel a kvítek se naklonil, aby ho pohladil po blízké dlani. Anděl sebou polekaně trhnul, protože netušil, co se ho dotklo, když se ani nepohnul, při tom srazil Julii ramenem. Dívka spadla do mechu, který nahrazoval trávník na druhé “ lesní “ straně. Od sebe je dělily vysypané pásy tmavé zeminy. Anděl se poplašeně otáčel, nevědíc co má dělat dřív.
„Julie?“
„Uklidni se, jsem v pořádku,“ řekla a zvedla se. Na mokré kalhoty, které ji teď studily v nepatřičných místech, raději nedbala.
„Co to bylo?!“
„Ta květina se tě dotkla,“ konstatovala Julie.
„Oslovil jsi ji jménem, asi tě poznala.“
„Znám ji,“ řekl, protože věděl, že se stejně zeptá.
„Kdysi byla Iboja mojí známou.“
„Přítelkyně?“
„Kamarádka,“ odpověděl. „Moc mi tehdy pomohla, naučila mě číst a psát a vůbec spoustu jiných věcí. Byla strašně hodná.“
Kvítek sklopil fialkovou hlavičku, jakoby rozuměl.
„Iboja, takové jméno neznám…“
„Ruské, přišla odtamtud,“ vysvětlil anděl.
„Někdy si říkám, že bych se měla více zajímat o historii. Zajímalo by mě, co bylo v těchto místech, než je lidé poddolovali.“
„To opravdu nevím. Tak dlouho tady nejsem ani já. Za války i po ní tady bylo hodně cizinců, lidé se sem stěhovali za prací nebo za majetkem. Nedivím se jim. To jen teď to tady vypadá jak po větší katastrofě. Co se jí pak stalo, že se ocitla tady a takhle?“
„Myslel jsi světovou válku? Proč od vás odešla?“ vyzvídala Julie. Přikývl.
„Prostě už měla své roky, chtěla odejít nahoru a znovu zkusit štěstí. Co pak nevím, zeptám se,“ řekl Daniel, naklánějíc se k rostlině.
„Zvu tě jménem Iboja, patří-li ti, odpověz mi.“
Vánek ovoněný jehličím rozptýlil poslední zbytky mlhy, ale nic jiného se nezměnilo. Daniel poklidně natočil hlavu na stranu.
„Říká něco?“ pronesla otázku Julie a snažila se do toho vložit trochu úcty.
„Ne,“ zamumlal anděl. „Nemůže, snad jen…“ vzal její ruku, kterou přitiskl lehce k okvětí.
„Tobě to možná řekne,“
Odtáhl dlaň, aby se mohla uvolnit ve svém vidění.

Běžela chodbou, která se kolem ní uzavírala jako ruka kolem nechtěného předmětu. Pád na podlahu ji způsobil bolest a nepříjemně pálil chladným dotykem. Drobné kamínky bodaly do rukou i kolen, už od dřívějška rozedřených. Černé vlasy se mihly kolem. Vyděsila se. Chtěla vstát, zrychlit své pohyby, ale byla stále přikována na jednom a tomtéž místě, z něhož se nemohla hnout o víc, než stačilo k tomu, aby byla dostižena. Čísi těžká bota přitiskla její zesláblé tělo k zemi. Nedokázala se bránit, jen zparalyzovaně ležela, odevzdaná svému pronásledovateli na milost a nemilost.
„Tak ty sis myslela, že mi utečeš!“ ozvalo se zvonivé zasmání.
Když kořist omdlévá, lovec se směje.
Hlavou se jí mihla spousta slovních charakteristik, vzorců, pravidel, dokonce i říkanek, které si zpívala, když byla malá. Všechno bylo k ničemu. Zoufale zaškytala, neměla pražádnou šanci. Viděla přívaly krve, jenž padaly ze stropu, sunouce se po zdech jako rudí hadi, byly všude. Podlaha však nechtěla životodárnou tekutinu vstřebat, bůh ví, z jakých tepen pramenila. Černé oči před ní zasvítili jako maják ve tmě.
„Co uděláš teď, Ibojo?“
Krev jí tekla po tváři, ale nebyla její. Z popraskaných spárů mezi kameny pramenily stále další potoky, které nebraly konce. Pod rukama jí cosi zapraskalo. Nechtěla uvěřit, že to jsou kosti. Nedokázala udržet svou váhu. Klesla na zem a tekutina barvila škubající se tělo do ruda. Někdo ji popadl za kůži jako kotě a zvedl. Proč měla pocit, že jí chce stáhnout za živa? Křičela, ale hlas zněl, podobný hlasu dítěte, spíše ubohým vzlykáním, než poslední snahou se zachránit. Bezvládné končetiny táhly k zemi a hrozily tak, že se odtrhnou od trupu. Všude se válela temnota hustoty mléka. Ruka, svírající její krk, povolila sevření a ona z milosti padla zpátky na zem. Cítila jak změklé kosti uvnitř jejího těla praskají, pak omdlela.
Julie se prudce odtrhla od zdroje a lapala po dechu.
Mátožně se opřela o Daniela, ale nakonec se přece jen raději zhroutila na mokrou zem. Bylo jí opravdu špatně.
„Duše je volná,“ slyšela v uších.
„Mrtvé tělo se rozpadlo, jen duše se zformovala do podoby fialky, aby přetrvala.“
Ani nepostřehla, že to vyslovila nahlas.
„Mnoho duší se po smrti vtěluje v květiny, asi proto, že tomuhle místu, tak moc chybí. Možná se…bojí tady umřít. Je to podivné, zůstat v opuštěné chodbě. Smutné,…“ zamyslel se Daniel.
„Vždyť ty nikdy neumřeš,“ připomněla mu zhluboka oddychující Julie.
„Netušíš jak moc bych chtěl, někdy ti závidím.“
Zakašlala, protože něco, co stále nebylo u konce a chtělo být ukončeno, ji nutilo k soustředění.
„Přetrvala v podobě fialky, …aby varovala!“
Julii znovu probleskla před očima vidina.
„Utečte!“
V okamžiku se postavila, čímž strhla Daniela sebou.
„Co se děje? Viděla jsi něco?“
„Musíme pryč,“ vykřikla a tahala ho neúprosně dál.
Rozběhli se, ale Daniel byl pomalý. Klopýtl a málem upadl.
„Běž sama!“ postrčil ji.
„Neblázni, nenechám tě tady!“ odporovala mu.
Ohlédla se: nikde nikdo. Třeba začala panikařit zbytečně, nic zlého tady nemuselo čekat na další oběť. Zpráva mohla být stará, přesto....
Před očima jim ze tmy vytanula zeď. Zadržela anděla, aby nenarazil. Daniel však úmyslně praštil do zvlhlého zdiva a to pod jeho dotykem bez odporu povolilo.
„Mohli jsme ji vzít sebou,“ křikl na Julii.
„Je mrtvá,“ snažila se ho odradit od umanutého úmyslu.
„Ale…“
Ztrápeně vzdychla, znala ten jeho smutný výraz, kdyby se pro ni vydal on, jakože to měl jistě v plánu, než by ji našel, zdržel by je ještě víc, …
„Zůstaň tady!“ nakázala mu a sama se rozběhla zpět. Ze tmy se nečekaně vyřítila oblačná ruka. Spár ostrý jako břitva minul jen o kousek. Překulila se po zemi a utřela si z obličeje bahno, které vystříklo z mechu při pádu. Vytrvalým kopáním se zbavila u druhé končetiny, jenž jí stále podrážela nohy. Zbytek cesty dolezla po čtyřech. Pak nabrala do dlaní květinu i se zeminou a poděšeně se ohlédla. Temnota se zhmotňovala v různých tvarech a pozorovala ji zářícíma očima. Něco černého vyrazilo, ale minulo svůj cíl. Na poslední chvíli se odvalila stranou, jenže při pokusu postavit se uklouzla. Praštila se do loktu až ji ruka zabrněla. Do vlasů ji dopadly kapičky čehosi mokrého. Po čele se spustily krvavé stroužky a zkrápěly její tvář. Déšť zalil celou místnost. Tma, rozzářená tisícem párů očí se přibližovala. Náhle nevěděla, ze které strany přišla. Kudy tedy měla jít zpátky?
„Danieli!“ vykřikla
Temnotu proťal bílý paprsek andělovy moci.
Bestie schované pod rouškou mlhy, s kvílením odlézaly stranou, aby utekly z dosahu příliš jasného světla. Paprsek se rozšířil a utvořil tak cestičku.
„Pojď!“ křikl Daniel. Vyběhla, uhýbala chňapajícím tlamám, které se přece jen, i za výši ceny, odvážily porušit pravidlo rovnováhy. Stvůrné slintající mordy se na ni šklebily ze všech stran. Kličkovala mezi nimi, když v tom ji jedna nečekaně uchopila za tričko a strhla sebou dolů. Pokusila se o zpětné škubnutí, při čemž upadla na zem. Hlína jí propadávala mezi prsty, zatímco se ona dívala do zvířecky hladových očí s velkými zornicemi. Žlutým odleskem se k ní pohledy vracely, avšak puch, který se tvorovi řinul ze chřtánu byl nanejvýš odporný. Udělalo se jí špatně už jen z pomyšlení, že by skončila v tak smrduté tlamě. Daniel musel držet kouzlo, takže jí nemohl přijít na pomoc. Kdyby povolil, oba by se propadli do temnoty a tak zbývalo na ní, jestli přežije nebo ne. Bílé světlo sice sdíralo ze zvířat kůži zaživa, ale bestie byly tak vyhladovělé, že je bolest nemohla nadlouho zadržet. Uvolnila jednu ruku přesýpáním kvítku do druhé. Byť to z duše nesnášela, píchla příšeru prstem do oka. Nejen tak okrajově, ale zatlačila ze všech sil, jak jí to jen žaludek dovolil, aby pronikla tou odpornou hmotou dovnitř. Víčko drtilo vnikající prst a po ruce jí kapal sliz. Vykřikla, protože to byl pocit nanejvýš odporný. Vytrhla prst obalený nechutným obsahem ven z rány. Sklivec se nedal sice jen tak rozbít, ale i tak dosáhla alespoň nějakého účinku. Stvůra sebou škubala a vyla, ale nechtěla se spokojit s tím, že kořist pustí. Zoufalé zvuky přilákaly další tvory, jejíchž tváře se stále dotvářely, čím více se přibližovaly ke světlu. Julie se pokusila odtrhnout chycený kus látky, avšak neměla již tolik síly. Pak uviděla kousek od sebe velký zbytek cihly. Stisk na jejím rameni stále sílil a nemohla se mu vyškubnout. Svinula se proto do klubíčka, aby si mohla zdivo přisunout nohou, hodlala ho použít jako zbraň. Jen co měla kámen pevně ve volné ruce, rozmáchla se s ním vší silou a nelítostně počala bít do příšerné tlamy svého věznitele tak dlouho, dokud z ní nestříkala tmavá krev. Zvíře vrčelo, škubalo sebou, snažíc se zakousnout své zuby hlouběji do masa, ale Julie se nedala tak lehce. Ostatní zatím váhali, jenže bylo jen otázkou času, kdy se přidají ke svému společníkovi. Naposledy praštila do zkrvaveného čenichu, který se po té s kňučením stáhnul do ústraní. Zbylé oko zvířete si ji měřilo až příliš inteligentním pohledem plným nenávisti. Další otevřená morda se pokusila využít situace, avšak dívka byla rychlejší. Několikrát se pokusila postavit a téměř vždy byla opět sražena na zem. Nepřátelé se stávali z obou stran čím dál dotěrnější. Po čtyřech, respektive po třech, v jedné ruce stále držela Iboju, se plazila pryč. Chlupatá hlava po ní znovu chňapla, ale nemohla se nechat znovu chytit. Rozzuřeně jí nakopla nohou až zasažená bestie vykvikla. Už chyběl jen tak malý kousek. Ten pohled do ní vlil novou naději. Vzepjala se a rozběhla. Před ní se v tu chvíli vztyčila největší psovitá šelma, jakou kdy viděla. Na kůží potažené lebce svítila černá srst a v prázdných očních důlcích plály pekelné ohně. Špičáky měla až příliš dlouhé, takže trčely z tlamy ven, čímž dopomáhaly slinám k tomu, aby mohly volně vytékat. Pekelný pes sklopil uši, čímž je takřka odlepil od stropu a vydal triumfální zavytí. Julie leknutím znovu uklouzla a chybělo už jen málo k tomu, aby nekřičela zoufalstvím. Praštila se bolestivě do kolena, ochromená mohla jen přihlížet následnému počínání. V tom se mihlo vzduchem třpytivě bílé tělo neznámého tvora. Srazil Pekelníka k zemi a v chumlu, jako jedno tělo, spadli přímo mezi pohybující se masu těl. Potlučená dívka si utřela z obličeje lepkavou krev ve snaze očistit se a z posledních sil vběhla do andělského náručí. Daniel, který byť byl slepý, věděl alespoň zhruba, co se kolem něj děje, na nic nečekal a prostrčil ji otvorem ve stěně. Julie rozhodně nečekala, až je začnou pronásledovat, protože hlad byl věčný. Krom toho, ochranná kouzla bez Danielova udržování nevydrží.
„Pojď, rychle,“ křikla na něho. Snažil se seč mohl, aby vyhověl jejím prosbám. Když míjeli odbočku, strhnul svou vůdkyni nečekaně stranou.
„Počkej! Tudy vede cesta.“ Zatlačil na kámen, který vypadal naprosto stejně jako ostatní, jen rychle vypočítal jeho pořadí od kraje zdi. Tajné dveře se otevřely a obě postavy pozřely.
Autor Gabrielle Taroka, 13.09.2006
Přečteno 2664x
Tipy 8
Poslední tipující: El Fantasto, Denael, Double_U_is_usually_W, KORKI, Rhiana E. Nebresk
ikonkaKomentáře (39)
ikonkaKomentujících (21)
ikonkaDoporučit (7x)

Komentáře

You missed the basic point here. Nenapadám to, že někdo může mít jiný názor, to je samozřejmé a pro umění vždy lepší. Ptal jsem se, k čemu víceméně bezobsažný adorující komentář, který nikomu a ničemu nepomůže, a k čemu konkrétní hanění někoho, o kom mluvčí neví, ani co by se za nehet vešlo.

Jinak souhlasím s uzavřením diskuse a omlouvám se za off topic téma.

10.12.2009 11:32:00 | Perilan

Tak hele, už mě opravdu unavují podobné debaty! kolik lidí, tolik chutí, umění je vždy subjektivní. pokud chcete polemizovat o nevyřešitelných malichernostech, dělejte si to někde jinde, mě to opravdu nebaví číst. na debaty máte forum. nepotřebuju dělat reformu písemnictví a upřímě je mi absolutně jedno jestli někdo tady ano, to ať raději fušuje do politiky. konec diskuze!

10.12.2009 00:49:00 | Gabrielle Taroka

Edit2, pardon :)

a) Jen někdo někomu závidí? Nevidíš lidem do hlavy ;)

b) I člověk, co píše - míněno kvalitou - na poloviční úrovně než autor, může kritizovat. Nevím, proč by nemohl a kdes vzala, že nemůže. Čekám na vysvětlení.

Tak, snad už všechno :)

10.12.2009 00:26:00 | Perilan

Drobný edit, který se do původní reakce nedá vecpat: co znamená ten smysl pro detail a kde se projevuje? (Všimla sis, že někdy je vykreslování detailů scéně - ať popisné, nebo výpravné - naopak na škodu?) A jak můžeš hodnotit kritizujícího, patrně Konstantina, když zde má jednu už dva roky starou ani ne stránkovou povídku? Co víš o jeho kompletní tvorbě, že můžeš soudit, jak je na tom s talentem?

Promiň, ale komentář adorujícího jednoho - snad na základě skutečnosti, byť emotivně zabarvené - a hanící druhého, o kterém zhola nic nevíš, a přece soudíš, říká naopak něco o vyspělosti Tvé. Bez urážky.

10.12.2009 00:17:00 | Perilan

Rhiana.. jistě si tím vysloužím punc závistivého hnidopicha, ale přece: zkus si přečíst vítězné pokusy ze soutěže Vidoucí, ročenku z rukavice Lorda Trollslayera, vítěze dalších známých i ne-fantasy soutěží. Tam poznáš dobré autory.
Možná je Gabrielle úplně nejlepší na liter.cz, ale upřímně - zkus si někdy namátkově projít povídky a z deseti letmo otevřených najít jednu opravdu dobrou a schopnou snést konkurenci mimo tenhle server. Nejspíš neuspěješ. Být tady nejlepší není žádná výhra.

A aby měl komentář vůbec nějakou pointu: proč jsi tohle psala? Abys Gabrielle zvedla sebevědomí? K čemu to? Zaprvé píše a zadruhé, jak tuším, to nepotřebuje. Píše slušně, nikoli špičkově, znám mnohem lepší autory než ona. Snad ne talentovanější, ale lepší. Drahokam je třeba brousit. A právě tímhle komentářem tomu broušení, pilovaní a cizelování nadání, zcela očividně bráníš. Talent potřebuje konstruktivní kritiku, ne spánek na vavřínech, který tímhle vyvoláváš.

Sám za sebe, přál bych si, aby takových na literu bylo víc, nad takovýmhle 'komentářem' kroutím hlavou. Není k ničemu, hýčkání ega ještě žádného autora do knihkupectví nikdy nedostalo.

10.12.2009 00:14:00 | Perilan

Vzhledem k tomu, že tvé povídky čtu již od doby co je píšeš musím jen říct, že nikdo na Literu na tebe nemá, protože nepíšeš o kravinách jako většina lidí, povídky mají tedy děj, nějaký příběh. Není to patlanina mladého telete, navíc se věnuješ detailům což většina autorů na Literu úplně přehlíží, takže nechápu jak někdo takový může tvou povídku kritizovat, když sám neumí psát ani polovičně jako ty. Jde prostě vidět, že někteří lidé nikdy nedospějí. Takže si z takových lidí a jejich komentů nic nedělej. Jen ti závidí talent a smysl pro detail, který jim chybí.

09.12.2009 15:30:00 | Rhiana E. Nebresk

Gabrielle.. jsem rád, že se shodneme v tom, že to další komentáře nepotřebuje :) Třeba už jsi v tomhle ohledu vážně trochu vyspěla. Budu držet palce.

08.12.2009 15:25:00 | Perilan

Já osobně v některých bodech souhlasím s Konstantinem. Začátek byl vážně strašně poutavý, ale pomalu to chřadlo, teda aspoň pro mě. Já mám fantasy moc ráda a jsem v tomto směru také dost náročná, ale nemůžu říci, že se mi to nelíbilo. Má to svoje kouzlo.

A co se týče tvé reakce, dostala mně. Jistě si i ty sama někdy někoho zkritizovala a o to tu jde. Vždy to není jen o chvále. Chybami se člověk učí.

Takže piš dál, tento styl ti sedí, píšeš uceleně, vážně dobrý styl.

08.12.2009 14:24:00 | Zuz

no comment :-)

08.12.2009 14:06:00 | Gabrielle Taroka

Co já se nedozvím, když sem po nějaké době zase nezavítám...

Gabrielle, drž si prosím úroveň a nelži. Žádné sprosté maily se nekonaly, s Konstantinem jsem sám tou dobou mluvil a vím, že s Tebou byl v kontaktu, a pokud si dám tu práci, najdu i citované útržky vaší vzájemné korespondence. Zkrátka si přiznej, že ses neudržela a neunesla jsi nepříliš pozitivní kritiku.

Domněnka, že jde o nějaký klon, je už naprosto mimo.

PS: Pokud se mi tohle pokusíš vrátit někde jinde, zkus si prosím své stanovisko aspoň obhájit relevantnímu argumenty a ne dočasným emocionálním stavem. Díky.

08.12.2009 01:11:00 | Perilan

jj díky za komentář, ten výlev se netýkal ani tak toho komentáře, ale byla to poslední kapka po tom, co mi napsal pár sprostých mailů. myslím, že to dokonce byl jeden z nicků známého big d nebo tak. prostě už jsem toho měla plné zuby.

07.10.2009 12:25:00 | Gabrielle Taroka

Určitě piš povídky dál, mě se to moc líbilo, je to zase o něčem jiném. =) Musím pochválit i jméno Daniel, vyloženě mi k té postavě sedí x)
Přečetla jsem si i komentáře a došlo mi, že bude asi víc dílů, proč je sem nedáš? Jsem zvědavá =)
No, co mi dojem trochu kazí (a nesouvisí ani tak s povídkou samotnou), je tvoje přemrštěná reakce na Konstantinovu kritiku, říkej si co chceš, ale každý má svůj názor a neměla bys hned vyjíždět, když se ti zase tak nelíbí =(

06.10.2009 12:49:00 | Double_U_is_usually_W

Můžu ti poslat některé z jeho emailů, co mi pořád píše tenhle superkritik, určitě si s ním užiješ spoustu srandy. beztak je to další nic Horatia.

25.05.2008 12:42:00 | Gabrielle Taroka

Gabriello chtěla jsem ti jen říct, že jsi se přede mnou hodně schodila:Podle mě je sice Konstantinův názor přemrštěnej, ale pořád je to jeho názor.A ty jako autorka by jsi měla nechat čtenáře aby mu to vyvraceli a ne se na něj obořit.Za to, že napsal svůj vlastní komentář.

06.01.2008 18:11:00 | Ninwe

Hrozně se mi to líbilo.Musím říct že si podle mě dobře zvládla toho anděla.U většiny povídek s anděli si musí člověk hodně dávat pozor aby mu to nepřecházelo v klišé,či něco horšího.Rozhodně mě to upoutalo

15.11.2007 20:46:00 | Bastet

Ještě dodatek. Svědomí mám čisté, protože si nejsem vědom toho, že bych se zde na serveru nějak prohřešil proti jakýmkoli pravidlům.
Dodatek číslo dvě: tomu, že autorku osobně neznám, jsem vskutku rád.

24.09.2007 23:20:00 | Konstantin

Ke svému komentáři dodám, že ony překlepy považuji za chybu korektury, nikoli autorky (což jsem opomněl poznamenat) - nicméně u úryvku z budoucí knihy by se takové chyby vyskytovat neměly.
Hodlá-li mne autorka hodnotit nulou (či pod ní), nemám s tím vůbec žádný problém - ať pak ale laskavě napíše komentář, který řekne, proč se tomu tak stalo, případně co je třeba zlepšit. Já osobně jakoukoliv kritiku uvítám.
Nikdo není dokonalý.

24.09.2007 23:18:00 | Konstantin

tohle byl opravdu trapný koment a jsem ráda, že mě vůbec neznáš. užij jsi to s čistým svědomím. kdybych měla hodnotit já tebe jsi pod nulou jednoznačně.

24.09.2007 21:24:00 | Gabrielle Taroka

Přečetl jsem si "kritiky" ostatních a řekl jsem si, že na něco tak dokonalého se musím podívat. Možná proto, že jsem čekal něco víc, jsem zklamaný. 60%; ze začátku velice čtivé, originální, atmosferické. Byl jsem překvapen, bylo to skvělé, už jsem si maloval, jak budu jednou hodnotit za 100%; bohužel to byla planá naděje. Jak děj pokračoval, byl stále více plytký a vyzpytatelný, což vedlo k tomu, že jsem se posledních cca 5 stran nutil dočíst - a nebylo to proto, že jsem byl zvědavý, jak to dopadne, ale proto, abych mohl hodnotit. Konec s hlavou sochy a jejími krvavými slzami mi přijde už takový "nucený" - styl "Dobrý příběh, nucená pointa".
Na osmé stránce je místo "jsi" psané "si"; na deváté stránce je hrůzná formulace "Rychle si roztřesenýma rukama zavázal šátek a utáhl si ho tak, že se mu látka zařízla do hlavy." - zkrátka si neumím představit, jak se někomu látka zařízne do hlavy - chce to lepší formulaci. Na čtrnácté stránce záměna "se" a "si", zřejmě překlep :)
Autorka psát umí, a když chce, velice čtivě; protože jsem měl tu čest přečíst i mnoho jejích básní, musím znovu dodat, že se mi nelíbily ohrané "dark, cool a in" motivy, jako už zmíněné krvavé slzy...
Svět se mi velice líbí, a i když je nemožné v povídce popsat jeho principy, bylo by dobré, aby byly alespoň o něco lépe a více nastíněny a popsány.
Celkově na mě povídka působila velice sympatickým dojmem, a i přes částečné zklamání se těším na další díla. 60% je krásný výsledek!

24.09.2007 14:14:00 | Konstantin

nejkrásnější na tom je, že i Anděl řekl, že v "nebi" není žádný bůh***

20.08.2007 12:13:00 | Vénëa

Výborné čtení...

17.08.2007 22:08:00 | Bíša

tahle povídka je skvělá.Hlavně proto,že ve mně nechala něco,nad čím jsem ještě chvíli přemýšlela..a to pro mě znamená,že je to fakt dobrý ;) 100% a zaslouzene :)

19.07.2007 22:12:00 | petit angelet

tak zatim je to jedna z nejlepsich povidek jake sem tady cetla...musim uznat ze je nadherne psana a cetla sem to jednim dechem...doslova se od toho nedalo odtrhnout...ale...mam pocit, ze konec sel mozna o trosicku vic propracovat...megairina smrt se mi zdala dost rychla a zvlast po tom co jsi peclive propracovavala predchozi udalosti...ale to je tak jedine co mi trosku vadilo:) je to moc pekne a mozna by to chtelo i dalsi kousky...

12.06.2007 08:46:00 | saphra

četla jsem dvakrát - s odstupem času - a musím říct, že pokaždé mi to dalo něco jiného. asi jako když se díváš podruhé na dobrý film... škoda že nepíšeš víc povídky... btw mám strašnou slabost pro jméno Daniel..to jen tak na okraj:o)

18.04.2007 15:49:00 | Darwin

Byl jsem velmi zvědavý na povídku, která zaujímá na literu první místo, zvláště když jsem zjistil, že je takhle šíleně dlouhá...respektive normálně dlouhá, protože povídka má být dlouhá, ale na čtenáře literu se mi to zdálo až moc. Vlastně, přečíst mi to, trvalo hodinu. Navíc vím, že tu byly nějaké změny a že jsi mazala a přidávala čico a nevím, jestli jsem četl správnou věc, ale jelikož tu nic jeného krom básní nemáš, asi jsem se trefil :-).
Samozřejmě bych se dlouhou povídkou bez názvu jinak nezabýval, ale jak už jsem psal, zajímalo mě, co je na ní tak supr čupr...a upřímně, nemám tušení.
Tedy píšeš velmi "dospěle", stylem knižním, úvodní navození atmosféry je dost dobré, opravdu jsem se bál (možná to je i tím, že jedna hodina ráno a jsem sám doma ;-) ) a vlastně po celou povídku je to napsáno dost hutně a kvalitně. No ale kvalitní styl psaní podle mně nestačí...možná jsem díky vysokému hodnocení čekal příliš, ale ten příběh mě moc neoslovil. Padlý anděl zamilovaný do lásky, kterou nemůže mít...co se mi líbilo byl způsob vyprávění příběhu. Vlastně hlavní hrdinka byla ta holka, ale ve skutečnosti to byl příběh o Danielovi. To je styl, který mě docela baví číst, protože poznáváme tak charakter z jiných očí a to je zajímavé.
Takže abych to shrnul - je to hodně dobře napsané, jen odstavců by mohlo být víc a oddělení přímé řeči novým řádkem by taky neuškodilo. Ale příběh se mi nezdál nijak zajímavý, asi je na místě omluva, protože tu máš samou chválu, ale asi jsem čekal něco víc. Kvalitnější děj.

15.04.2007 01:58:00 | Walome

Tuhle povídku jsem si strašně moc oblíbila...Je nádherná...

29.11.2006 19:24:00 | Sis.si

je to naprosto uzasny, jeste sem tak peknou povidku necetla. :)

22.10.2006 22:28:00 | Jarra Wen

No já moc zkušeností nemám, píšu teprve dva roky a něco. Pár soutěží jsem obeslal, ale neúspěšně. Hold konkurence je dneska tvrdá:-)Člověk to nesmí vzdávat.
Já se momentálně nacházím ve Zlíně. To jsem psal, nebo ne? A víš co, nechceš si radši psát na email? Tahle debata už s komentáři nemá moc společného...

10.10.2006 18:55:00 | Filip Pivoňka

Teda to mě docela překvapuješ , že píšeš fantasy a neznáš časopisy :-))Přece Ikarie a Pevnost, ne? A pak je cela řada nakladatelství, ktere se specializují na sci-fi a fantasy. Netopejr, Triton, Leonardo, hodně ho dělá Laser-books, nebo Straky na vrbě, které specializují na českou. A pak je tu tolik literárních soutěží, až to hezké není.
Jo a s tou čajkou: odku že jsi?
P.S. jax to myslela s těma šestnáctkama? :-)

07.10.2006 19:51:00 | Filip Pivoňka

Teda to mě docela překvapuješ , že píšeš fantasy a neznáš časopisy :-))Přece Ikarie a Pevnost, ne? A pak je cela řada nakladatelství, ktere se specializují na sci-fi a fantasy. Netopejr, Triton, Leonardo, hodně ho dělá Laser-books, nebo Straky na vrbě, které specializují na českou. A pak je tu tolik literárních soutěží, až to hezké není.
Jo a s tou čajkou: odku že jsi?
P.S. jax to myslela s těma šestnáctkama? :-)

07.10.2006 19:51:00 | Filip Pivoňka

Jo a Kalevalu jsem četl, na tu mě nedostaneš :-)). A moc dobře vím, jak moc z ní Tolkien čerpal. A k Tolkienovi mám úctu, ale můj neoblíbenější autor to rozhodně není. Takový Gaiman ... že tys od něj četla jenom jednu knihu a nemáš o něm udělaný obrázek?
Jinak do čajky jít klidně můžem, ale Korny nám tam asi nezahrají. To spíš někde v rockovém klubu... :-)
uriens@seznam.cz

04.10.2006 17:07:00 | Filip Pivoňka

Tak v případě tvého kamaráda bych musel vědět co píše a komu to nabízel. Já jsem neřekl, že to mladí autoři mají jednoduché, nebo ideální, ale pamatuju si situaci z první poloviny devadesátých let, kdy nemohli vydávat vůbec a když jo, tak jen pod anglickým pseudonymem. To, že by nějaký neznámí mladý autor vydal knihu pod svým jménem, jak se to děje dnes, bylo nemyslitelné. Srovnávám tuto situaci se současností a vychází mi, že mladí autoři to dneska mají dobré.

04.10.2006 17:04:00 | Filip Pivoňka

Originální a se skvělou atmosférou. Připadá mi to trošku ovlivněné autory new weirdu, ale to možná jen pro to, že jsem teď dočetl Veniss Underground:-). V honocení zůstanu konvenční...
P.S.A Plamínky byl jen takový hříšek mládí. Poezii se už věnovat nebudu, neboj:-)

03.10.2006 19:04:00 | Filip Pivoňka

Normálně takhle dlouhé povídky nečtu,ale jsem ráda, že tuhle jsem si přečetla. Asi tak v polovině textu jsem musela přestat,ale to že jsem se k tomu druhý den vrátila jen nasvědčuje tomu, že mě to fakticky neobvykle zaujalo a potřebovala jsem vedět jak to dopadne. zvlášť na začátku to mělo supráckou sugestivní horrorovou atmosféru,která člověka vtáhla do příběhu.

17.09.2006 15:15:00 | Valenis

No..."The longest journey" je taková fantasy počítačová hra, jedna z mých oblíbených. Je tam taky taková holka, která je jiná než ostatní.:)

14.09.2006 16:00:00 | Isabella Monvoisin

Miluju anděly, miluju anděly-škoda, že můj starej není anděl :-( No neva, já ho vidím jako anděla! Miluju anděly!! ;-)

14.09.2006 14:57:00 | Rhiana E. Nebresk

ty vogo! no to je síla, fakt se to čte jedním dechem! je to boží!!!!
Lady : to mi musíš taky vysvětlit to neznám ani já tu Galanterii nebo co...

14.09.2006 14:56:00 | Kuře co si hraje na tryskáč

Je to vážně dobré, měla bys v psaní povídek pokračovat! Ale připomíná mi to pár věcí...anděl Daniel fotku z obalu jednoho cedla od Dimmu borgir, trošku "The longest journey" a taky legendu o Galateii a tom sochaři...ale je do skvělé!:)

14.09.2006 13:23:00 | Isabella Monvoisin

no já teda čumím! věděl jsem , sice, že píšeš i fantasy, ale tohle jsem nečekal:-) ovšem si mě příjemně překvapila.

13.09.2006 14:20:00 | Exodus

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí