Nevyhnutelný konec

Anotace: Zde je o povídka, kterou bych možná někdy chtěla proměnit v něco delšího.

Promýšlela jsem témata pro článek na příští pondělí. Zdálo se, že můj poslední příspěvek z nějakého důvodu lidi šokoval. Možná bych se pro příště měla zabývat něčím méně temným. Třeba nadcházejícím jarním plesem. Náhle se mě zmocnil neklid. Přešla jsem malým pokojem tam a zpátky. Cítila jsem se, jako kdyby nade mnou visel balvan, který mohl každou chvíli spadnout. Jako kdybych stála na chatrném mostě, který se během vteřiny zřítí do propasti. Vyhlédla jsem z okna. Tam dole u dveří rodinného domu, stáli oni. Ne, že bych je viděla. Vojáky černého knížete přece nemohl spatřit nikdo. Samozřejmě všichni nějakým způsobem věděli, že existují, stejně jako tušili, že za dobrotivou maskou starosty Ondřeje Dočekala číhá něco mnohem zlověstnějšího, ale nikdy o tom nemluvili. Tabu příliš silně ovládalo jejich myšlení. A já jsem ho porušila. Víc než křiklavým způsobem. Napsala jsem totiž o jejich existenci do novin.
Jsou všechny zprávy o pobytu černých vojáků na orkánem zasažených místech pouhou fámou nebo se zakládají na pravdě? A není – li to čirý výmysl, co z toho vyplývá? Ptala jsem se ve sloupku na téma: Množství katastrof zasáhlo Shilenský kraj. Napsala jsem o černých vojácích a vyšlo to v novinách. Šéfredaktor, editoři ani korektorka si ničeho nevšimli, a tak se zpráva skvěla černá na bílém v deníku Zřídlo. Stovky občanů obohatily svůj slovník o sousloví černí rytíři, odkud byl již jen krůček k vyslovení: „Černý kníže.“
A proto teď byli tady. Přišli si pro mě. Zřetelně jsem cítila jejich přítomnost před dveřmi domu. No, já jim ty dveře neotevřu! To mě ani nenapadne. Jenže byla tu moje domácí paní Pekařová. Ozvalo se zazvonění.
Vyběhla jsem z pokoje. Mohutná paní Pekařová se vyvalila z kuchyně. Ne! Jestli jim otevře, může se stát cokoliv. Nebyla jsem si jistá, co mě ti vojáci chtějí udělat, ale určitě to nebylo nic příjemného. Možná by vztáhli své meče i na moji domácí.
Rozběhla jsem se po schodech. „Neobtěžujte se, paní Pekařová, já otevřu!“
Matrona v květované zástěře na mě podezřívavě pohlédla. Ke dveřím jí zbývaly už jen dva kroky. Vždycky jsem se divila, jak se může při své tloušťce pohybovat tak rychle.
„Vždyť už jsem skoro u dveří a beztak to bude pan Valík, že se jim zase zaběhl pes,“ zabručela.
Ruku vztáhla ke klice.
„Nee!“ zaječela jsem, jako kdyby mi šlo o život. (Chacha, jako? Spíš protože.)
Znovu se na mě ohlédla. „Copak je to dneska s vámi, slečno Ořechová? Potuluje se nám snad po městě masový vrah?“
Krátce se zasmála.
„To ne, ale z blázince prý uprchl…,“ improvizovala jsem.
Neposlouchala mě. S trhnutím otevřela dveře, ani se nepodívala do kukátka.
Vrhla jsem se k ní. „Ustupte,“ naléhavě jsem ji zatahala ze zadu za zástěru.
„Zvláštní, nikdo tu není,“ zabrblala.
Zaslechla jsem zasvištění. V žilách mi tuhla krev. To musel být…
Kolem krku mojí domácí se objevila krvavá obruč. Cosi prolétlo těsně nad mojí hlavou. Naštěstí, nebo lépe řečeno naštěstí pro mě, byla paní Pekařová vyšší než já.
Vřískla jsem. Ten zvuk mě trochu vzpamatoval. Proběhla jsem halou. Ve dveřích do obývacího pokoje jsem se ohlédla. Mohutná postava mojí domácí padla k zemi s uťatou hlavou. Nejspíš celý dům shoří a naše těla se tu nenajdou, aby rytíře nikdo nepodezíral, prolétlo mi hlavou.
Zabouchla jsem za sebou. Sakra, proč ty dveře musí být prosklené? A kde je od nich klíč? Potřebuju své pronásledovatele zdržet. Horečně jsem očima těkala po pokoji. Ze všeho nejvíc se mi chtělo zvracet, ale nemohla jsem. Přece se nevzdám! V hale jsem zaslechla kroky. Pohovka, skříň, stolek s televizí. Ne, nestihnu to. Znovu jsem se dala do běhu. Dostala jsem se do zimní zahrady. Ve chvíli, kdy jsem zakopla o květináč, cosi vylomilo prosklené dveře z pantů. Co teď? Vrhla jsem se k pootevřenému oknu zimní zahrady. Nejsem sice žádná gymnastka, ale tudy se protáhnu. Víc jsem se opřela do okenní tabule. No, tak otevři se ještě o kousíček, prosím. Stihnu to, já to stihnu. Okno povolilo.
„Nám neutečeš,“ zasyčeli dva zlobné hlasy.
V zátylku jsem ucítila mravenčení. Bylo už pozdě na útěk. To jsem věděla. Nějaká síla mě odhodila od okna.
„Au, to bolí,“ zaúpěla jsem.
Přistála jsem na hromadě květináčů. K mé smůle byly v některých kaktusy.
Rytíři se zasmáli. Zabijí mě a já se ani nevzmůžu na obranu. Jak se mám ubránit něčemu, co nevidím? Zůstala jsem ležet. Copak má cenu se zvedat? Za chvíli uslyším zasvištění meče. Umřu v pouhých pětadvaceti letech. Jen ať to moc nebolí! Zavřela jsem oči. Maminko, tatínku, bráško, měla jsem vás ráda. A najednou jsem je uviděla. Pluly před mým duševním zrakem. Dvě vysoké postavy v pochmurném černém brnění. Přilbice zcela stínila jejich tváře. Jen z hledí blýskaly dvě oči. Podobaly se plamenům ohně. Avšak kolem rytířů se šířil chlad. Jeden ze služebníků černého knížete zvedl meč. Moc jsem si ho neprohlížela. Zaujalo mě jeho ostří, které zajiskřilo v březnovém slunci. Pokusila jsem se odvalit stranou. Nešlo to. Byla jsem jako zmrazená. Takhle to přece neskončí!
Otevřela jsem oči. Kupodivu jsem teď viděla rytíře bez obtíží. Meč se zastavil v letu. Jeho čepel se roztekla. Rytíři couvli. Upírala jsem na ně svůj náhle vidoucí zrak. To tihle tvorové jsou zodpovědní za všechny ty požáry, vichřice, chřipkové epidemie, autonehody… Temní tvorové zvedli ruce před oči. Jako by se snažili zaštítit. Před čím? Před sluncem? To těžko, svítilo celou dobu. Přede mnou? Ale proč? Cítila jsem, jak mi z očí proudí energie.
„Nech nás,“ temné postavy se zhroutily k zemi.
Brnění se rozpadlo v prach. Z popela vyšlehly plameny. Popel se rozvířil. Když se usadil, oheň byl pryč.
Nevěřícně jsem na to zírala. Kdo jsem? Jak jsem to dokázala? Já pouhá začínají novinářka deníku Zřídlo? Cítila jsem se příliš vyčerpaná na to, abych nad tím uvažovala. Pomalu jsem odplouvala do blažených končin nevědomí.

Starosta Ondřej Dočekal alias temný kníže vztekle pohlédl na svůj kancelářský stůl. Ten se okamžitě změnil v hromadu třísek a začal doutnat. Rozezněl se alarm. Temný kníže ho však ignoroval. Zdá se, že ve městě, kde se mu tak dařilo, se skutečně objevila vidoucí. Nejspíš bude muset o dům dál. Není přece tak hloupý, aby se s ní pouštěl do války. Odejde pryč, dokud ta žena ještě neví, co všechno může.

Probrala jsem se mezi kaktusy. Hlava mě bolela jako čert. Oči mě nesnesitelně pálily. Ale co se stalo? Vůbec na nic jsem si nevzpomínala. Možná jsem se na včerejším večírku na počest šéfových narozenin opila a tohle byl důsledek. No, nazdar, bůhví, co jsem vyváděla. Zděsila jsem se. Opatrně jsem se postavila. Bolelo mě celé tělo. Dám si teplou sprchu a bude to v pohodě, řekla jsem si a zamířila do koupelny. Však já si časem vzpomenu, co se stalo, určitě.

Mrtvolu paní Pekařové a i oba zničené služebníky dal odstranit. Při troše štěstí si ta žena, ani nevzpomene, co se onoho dne v městě Chabara stalo. A on a jeho věrní před ní budou v bezpečí v nějakém lidském sídle na druhém konci světa, kde budou znovu rozvíjet svou činnost.

Vzpomněla jsem si. Paměť se vracela postupně, ale nakonec se s nevyhnutelností přihlásila o slovo. Prvním impulsem bylo záhadné zmizení paní Pekařové. V tu chvíli se mě zmocnil intenzivní pocit, že vím, co se s ní stalo. Jejímu manželovi jsem to ale neřekla. Nechtěla jsem toho drobného mužíka vyděsit historkou o mém snu, v němž ležela jeho milovaná choť na podlaze haly s useknutou hlavou. Nevěděla jsem, kdo byl zodpovědný za její smrt. Ne, v tom snu jsem ji jen viděla mrtvou a krev se pomalu rozlévala po dlaždicích. Paměť si mi úplně vrátila za půl roku. Sledovala jsem zprávy. Reportérka procítěně líčila strašlivé sucho, které postihlo jižní Africii. Předtím nebohé obyvatelstvo sužovala epidemie ropušího moru, požáry, větrné bouře… V tu chvíli se mi v hlavě rozezněl poplašný zvonek. Ten hajzl! Jeho černí neřádi se znovu dali do díla! Ale já to tak nenechám! Pocítila jsem v sobě příval obrovské energie. Zmítala mým nitrem jako vichřice. Kde jsi, ty tvore temnot, bezpáteřní hade?

Kulaťoučký král Muhmud Abraf alias černý kníže pocítil lehké znepokojení. Jeho instinkty mu říkaly, že něco není v pořádku. Ale na to, aby se v jižní Africii objevil vidoucí, bylo přece ještě příliš brzy. Že by ta novinářka? Proč kvůli ní cítí znepokojení? Je přece na druhém konci světa, a i kdyby se jí již vrátila paměť, nemohla ještě vědět, že může…

Viděla jsem ho jasně před sebou jako na filmovém plátně. Zdánlivě neškodný tlouštík v turbanu a hedvábném rouše seděl na bohatě zdobném koberci a upíjel čaj. Zase ničíš životy tisícům lidí? Ani jsem si to pořádně neuvědomila a zúžila jsem oči. Ve spáncích mi tepala energie.

Ucítil ji. Chtěl se skrýt, zaštítit se před tím palčivým světlem. Před sebou viděl její zelené oči, které jiskřily jako smaragdy. Pokusil se obklopit se štítem, ubránit se tomu strašlivému pohledu. Příliš pozdě. Král Muhmud Abraf zmizel. Zůstala po něm jen hromádka popela.

Nepřítel lidí je poražen! Pomyslela jsem si s uspokojením. Já jsem se však cítila slabá, nesmírně slabá. Život mě opouštěl. Můj čin si vybral vysokou daň. Sbohem světe. Světlo, nádherné bílé světlo!