Protože on chtěl 36. kapitola

Anotace: ...

Možná by jsme tam seděli ještě dlouho a otevřeně se povídali…možná by jsme jen seděli a trapně mlčeli, nebo by jsme seděli, mlčeli a oba byli spokojení. Každopádně nad tím už jsem teď mohla jen přemýšlet, protože naše „vylévání srdcí“ přerušil Alex svým telefonátem a mě se ani po hodině cesty nepovedlo ze Sama dostat proč pro něj jedeme. V hlouby duše jsem ale tušila… Průšvihář na to, aby se nehlídal byl víc než dost a proč by to taky dělal. Jednoduše lusk prsty a nikdo nic nevěděl. Na druhou stranu jsem si nemyslela, že je to takovej blb, aby toho využil hned první den školy. Časem nad tím přece nikdo musí začít přemýšlet.
„Ty bys měla přemýšlet nad tím, jak moc přemýšlíš,“ zadíval se na mě posměšně a zahl k budově školy. Venku nebylo vidět ani na krok.
„Tak toho nevyužívej…“
„Promiň, já jen chtěl vědět jestli ti to dojde, abych nemusel nic vysvětlovat…“
„Stejně budeš…“
„O tom rozhodnu já hmm?...Zůstaň tady.“ Prohodil s vážným pohledem a sáhl po klice.
„Jdu taky,“ rozhodla jsem se ho následovat.
„To teda nejdeš!“ Podíval se na mě tak vražedně, jako nikdy jindy. Zaujala jsem stejnou pozici jako předtím a ani necekla.
„Vidíš že to jde,“ sykl panovačně a zamířil ke škole.
Parkoviště bylo opuštěné, vítr si jemně pohrával s pohozenými novinami. Šoupal s nimi tam a zase zpět. Občas je jemně zvedl do vzduchu a zase zahodil do dálky. Pak nabral na síle a zavrzal obrovskými železnými vraty. Přesně tenhle zvuk, mě přesvědčil o tom, že tady sama nebudu. Rychlým krokem jsem zamířila přes parkoviště a modlila se, abych už zalezla do budovy školy. Mohlo mě ale napadnout, že oni si svítit nebudou, takže parkoviště vypadalo rozhodně líp. Couvnout už jsem ale nechtěla. Na konci dlouhé temné chodby cvakly dveře. Ještě chvilku jsem zaváhala, ale pak jsem odhodlaně vkročila před. Zarazila jsem se, když se dveře opět otevřeli. Skrz chodbu se mihla postava. Zavrzali další dveře. Znovu. Zase někdo prošel na druhou stranu a vkročil do dalších dveří. Udělala jsem pár kroků dopředu, ale strach mi nepovolil jít dal. Naštvaně praštil dalšími dveřmi. Až když se dostatečně přiblížil mi došlo, že Alexe ještě nenašel. Mohla jsem být chytřejší, mělo mi to dojít hned. Pár Rychlými kroky jsem k němu došla. On se ale ani neotočil. Prostě jen pokračoval v systému prohledávání. Neopovažovala jsem se ani ceknout.
„Říkal, jsem ti ať tam zůstaneš…nemůžeš mě sakra jednou poslechnout?“ zasyčel nepříčetně. Věděla jsem že není nejlepší chvíle na to se s ním hádat a tak jsem radši dál mlčela. Očividně to nečekal.
„Konečně,“ zašeptal, když vyrazil do dveří těsně vedle mě. Nějakou dobu mi trvalo než jsem ve třídě rozpoznala dvě osoby. Ani jedna se ale nehýbala.
„Zatraceně!“ Zanadával a přiskočil k Alexovi. Párkrát ho profackoval, ale stále nejevil žádnou známku života stejně jako dívčina, která ležela vedle něj. Snažil se s ním třepat, ale pořád nic. Najednou si poposedl vedle té dívky, chytl jí za ruku a vyhrnul rukáv. Zdálo se, že se mu ulevilo.
„Co se děje?“ Neudržela jsem svoji zvědavost na uzdě.
„Fetka,“ špitl, ale v jeho hlase byla znát úleva.
„Bude v pohodě?“
„Je zfetovanej, to víš že bude,“ zasmál se, jako bych byla úplně nejblbější.
„Počkej…já myslela že tak holka….“
„Jo, ta holka… sakra! Posloucháš někdy co ti říkám?!?“ Skočil mi do řeči.
„Působí to na vás mnohonásobně,“ špitla jsem na obhajobu.
„No vidíš. Musíme je dostat do auta a vypařit se.“ Prohodil a přehodil si Alexe přes rameno.
„Je??“
„Pochybuju, že jí stihl nechat zapomenout… omdlel, jakmile se mu to dostalo do oběhu, a ona pravděpodobně na ztrátu krve, měl nehorázný štěstí, že toho v sobě neměla moc…Počkej tu s ní než se vrátím. A tentokrát mě poslechni, jasný?“ Zadíval se na mě prosebně. Oči měl celé zalité krví a bylo na něm vidět, že mu děla obrovský problém se udržet. Jen jsem přikývla. Zůstala jsem stát uprostřed místnosti a neměla jsem ani v plánu svojí polohu měnit. Když jsem si tak přehrála zpátky udivilo mě, že jsem to vzala tak v klidu, bez vyvádění. Mírně se mi rozklepaly kolena. Naštěstí sebou Sam hodil dostatečně rychle takže se nestihly rozklepat nějak výrazně.
„K…kdo jsi?“ Zakoktala když jí zvedal do náruče.
„Mlč,“ zabručel a vyšel ze třídy se mnou v zádech. Docela jsem si ulevila když jsem zalezla zpět do bezpečného auta. Teda jestli se dalo nazývat bezpečným se zfetovaným upírem na zadních sedadlech a polomrtvou holkou v kufru.
„Promiň že jsem tu nezůstala,“ špitla jsem když zabouchl dveře.
Jen se na mě vyrovnaně podíval.
„Věděl jsem, že tu nezůstaneš,“ usmál se, nastartoval a poměrně velkou rychlostí opustil školní parkoviště.
„Ani muk před Gabrielem jasný?“ Zpomalil, když se ujistil že je od školy dostatečně daleko.
„Dobře…“
„Udělal by pro mě to samý. Musíme se nějak zbavit tý holky. Zastavit to krvácení a hlavně jí nechat zapomenout. Byl by průšvih kdyby to prasklo.“
„Kde jí vůbec hodláš nechat přes noc.“
„Noc? Je půl čtvrtý ráno…“
„Dobře, tak kam jí hodláš dát než se probere.“
„Hodíme jí do koupelny. Gabriel v osm odjede do práce tak jí pak někam odvezeme, bude už snad vědět kam patří. Ráno zavolám do školy že nedorazíme.“
„Hned druhej den…budou nás mít moc rádi.“
„Můžu tě tam hodit, jestli chceš,“ rýpl si. Jen jsem ho usadila pohledem.
„Klidně spi, vzbudím tě až dorazíme.“
„Děkuju, to bych za těhlech podmínek nedala,“ ujistila jsem ho.
Jenomže, trošku milně. Stačilo zapnout rádio, naladit něco pomalejšího, a já spadla do bezesného spánku.