Bezedná kapsa 2/10

Anotace: Povídka o hledání bohatství ze světa bez lidí a bez měsíce

     „No konečně, už jsou tady,“ přerušil nakonec pohodu Sevir. Společnost od stolu se otočila ke dveřím hostince. A celá místnost s nimi.

     Tam stály dvě postavy. První byla honosně oblečena, na rukou prsteny, kolem zápěstí řetízky, kolem krku řetězy a to vše bylo z drahých kovů poseto drahými kameny. Dlouhý tmavě zelený plášť měla postava rozhrnutý, takže bylo vidět hnědozelenou koženou vestu a široký pás.

     Druhý muž, který stál krok za právě popsaným, byl na první pohled osobní strážce. Mírné strniště, vlasy střižené na krátko, kožená helma se železnými proužky v ruce schované v kožené rukavici, na těle kroužková košile překrytá taktéž vestou. Vysoké boty, v nichž se ztrácely nohavice kalhot. U pasu zavěšený meč pro jeden a půl ruky a dýka.

     Drlat Lichvář a jeho strážce Karlahan, jehož druhé jméno před ním nevyslovoval nikdo, kdo nechtěl zemřít. A u těchto dvou bylo velice těžké rozhodnout, který je horší.

     Kruc se podíval po Sevirovi a i když to nebylo po tolika džbánech piva zrovna lehké, rozeznal na jeho obličeji výraz, který se mu ani v nejmenším nelíbil.

     „Ty tu na něj čekáš, že jo?“

     Sevir se na zlomek vteřiny zatvářil provinile, avšak rychle tuto emoci nahradil lhostejností.

     „A co má být, potřebuji s lichvářem projednat jednu věc. Moc dobře víte jakou,“ obořil se na trojlístek zvídavých tváří, když viděl jejich pohledy.

     „Cože, s nimi?!“ zvrátil oči v sloup Pahejl.

     „Ať už máš v plánu cokoliv, zapomeň na to, Sevire. S někým jako oni dva si není lehké začínat,“ pokáral Sevira Malar a nakrátko ukázal ke dveřím.

     „Moc dobře víš, Malare, že na tu cestu potřebujeme peníze.“

     „Probuď se! To se chceš zadlužit a platit skoro jednou tolik co dostaneš? Je to lichvář, a jestli se něco pokazí, je po nás. Už jsi zapomněl, jak to dopadá s těmi, co mu neplatí? Znám jednoho rovana a ten už nikdy neohne prsty na ruce.“

     „Až se vrátíme, budeme mít penězi nacpané všechny kapsy a pytle co uneseme,“ odfrkl mladík.

     „A co když nebudeme?!“ vyhrkl na něj Malar. „ Copak ty tomu opravdu tolik věříš? Myslel jsem, že to děláme jen ze zvědavosti. Pro ten pocit, abychom věděli, co všechno by na tom mohla být pravda. To si fakt myslíš, že tam někde venku na nás opravdu čeká hora zlata? Že otevřeme začarované dveře, vyřešíme hádanku a poklad je náš? Dělal jsem to, jen abych ti pomohl v tvém pátrání po příběhu z dětství. Nikdy jsem si nemyslel, že tu pokladnici opravdu najdeme. Pravděpodobně skončíme někde v pustině a nebudeme vědět kudy dál.  Jistě, potřebujeme peníze na cestu, ale ty se dají sehnat i jinak, ty blázne!“

     Nastala chvíle ticha, kdy Sevir jen prázdně zíral na špinavý stůl.

     Jenže mě už se nechce čekat. Mě tu na rozdíl od tebe nic nedrží a nic nečeká, honilo se Sevirovi hlavou. Tato cesta byl jeho sen. Možnost dostat se pryč z té bídy, ve které žil. Posledních několik měsíců tomu dal vše, co mohl a doslova tím žil. Dokáže to. On to ví a víc nepotřebuje. Nechtěl být nadosmrti dělníkem.

     Je to jediná práce, kterou můžeme dělat, abychom nebyli příliš nápadní, říkával pořád otec.

     Ale já myslel, že teď už na nás mají být ostatní druhy hodné, divil se vždy malý Sevir.

     Má to tak být. Avšak kdyby se dozvěděli, kdo doopravdy jsme, odvrátili by se od nás a do smrti by nás pronásledovali a kontrolovali Měsícové. Svět bohužel nikdy nebyl takový, jaký by měl být, synu.

     Tak jsi neměl odcházet a mohli jsme žít dál mezi ostatními v poušti.

     O tom jsem já rozhodnout nemohl. Nadešel den, kdy jsme byli zbaveni hříchů našich praotců a tak jsme museli jít. Ven z pouště za svobodným životem. Nyní již nejsme Leordé, vrátili jsme se ke svému původnímu druhu - k rovanům. Nyní již můžeme žít svobodně.

     Tento rozhovor proběhl již dávno a po něm přišlo mnoho podobných.  Avšak Sevir se se svým údělem nikdy nesmířil.

     Svobodně? Co je svobodného na tom dřít každý den od východu slunce dlouho do odpoledne a to za pár jisker, které vystačí sotva na jídlo? Co je svobodného na schovávání svého těla pod vrstvami oblečení a uhýbání před podezíravými pohledy? Co je svobodného na té spoustě věcí, které kvůli hříchům dávno mrtvých předků, jenž se odklonili od víry v Zábleska a stali se vyznavači jiného boha, nemohl dělat, a po kterých ponese na svém těle znamení po celý život?

     Pomalu zvedl hlavu. Příchozí dvojice si mezitím razila cestu k baru. A ti nebožáci, kteří jim přitom vstoupili do cesty, za to draze platili.

     Lichvář došel k barovému pultu, pravou rukou se o něj opřel a levou chytil spícího muže - opírajícího si hlavu o prsa - za vlasy a škubl s ním dozadu. Spáč se svalil a okamžitě probral.

     „Která svině?!“ zařval a rychle vstal. Ruce zvednuté před sebou a pěsti zaťaté.

     Lichvář se po něm otočil a ušklíbl se: „My.“

     Muž se zatvářil užasle, poté mu došlo, co to slovo bude znamenat pro jeho budoucnost a obličej se mu zkřivil strachem.

     To vše proběhlo rychleji, než srdce dvakrát udeřilo. A jakmile udeřilo podruhé, přistála na mužově tváři pěst v kožené rukavici a odhodila ho stranou. Lichvářova stráž popošla za mužem a zvedla ho. Tomu po oblečení a bradě tekla krev. V jeho bojácném šklebu chyběl zub. Muž cosi slabě mumlal, a pokud nebyl úplně hloupý, byly to omluvy.

     Karlahan ho na pokyn pánovi ruky odstrčil stranou a zaujal místo u baru vedle Lichváře. Sedl si však čelem do místnosti, opřel si lokty o pult, a jak se rozhlížel, všichni klopili pohledy a otáčeli se zpět ke džbánům a přerušené zábavě.

     „A s těma dvěma si chceš něco začít?“ zeptal se Malar, když se situace trochu uklidnila.

     „Nejsou tak hrozní, abys věděl. Drlat se takhle chová jen občas. Většinou na veřejnosti. Musí si udržet respekt. A Karlahan? Všichni snad víme, čím si prošel a co se s ním stalo. Mít druhé jméno jako on, chtěl bych tě vidět, jak by ses s tím vypořádal.“

     „To, že se mi ostatní smějí kvůli směsnému jménu, neznamená, že je kvůli tomu můžu tlouct pěstmi nebo někde v temných uličkách probodávat. A ani tu pusu neotvírej, moc dobře vím, co chceš říct. Ano, nebyl takový vždy. Mohl se z něj stát hrdina, byl k tomu opravdu blízko. Ale stejně blízko byl i k tomu, aby mu cvaklo v hlavě a stala se katastrofa. Bohužel se stalo to druhé.“

     „Nemáš tak docela pravdu – “ začal Sevir, ale byl záhy přerušen.

     „Ale, tak z tebe se teď místo povaleče, zlodějíčka a hledače pokladů stal důvěrník místních rváčů a nebezpečných obchodníků?“

     „Táta se s ním zná, abys věděl! Občas pro něj dělá nějakou práci. A tím myslím opravdu práci,“ dodal, když si všiml pohledů kolem stolu. „Proto doufám, že ke mně bude vlídnější a prsty mi kladivem lámat nebude, kdyby se náhodou něco pokazilo.“

     Pahejl s Krucem se pomalu uklidnili. Malar se ale stále tvářil zamračeně a bylo na něm poznat, že horečnatě přemýšlí.

     Drlat mezitím dostal svůj džbán a dvě dívky ho doprovodily k jeho stolu. Stál na malém stupínku v rohu místnosti.

     Lichvář usedl, před sebe na desku stolu položil minci a obě ruce - dlaněmi dolu a kolmo k tělu. Dal tak signál všem, kteří si na pár minut přáli potěšit ho svou přítomností. V sále se zvedlo několik postav od svých stolů a zamířili k němu.

     Sevir pil v poklidu dál své pivo, protože mu bylo zcela jasné, že na řadu se dostane až tak za hodinu.

     A Malar se pořád mračil.

     „Jsi blázen!“

     Poslední slova, která mladík zaslechl, když vstal od stolu. Čas proti jeho vůli utíkal dnes večer opravdu rychle a nadešla ta chvíle, kdy přišla řada i na něj.

     A tak se stalo, že se přistihl, jak sedí naproti Drlatovi Lichváři a nezmůže se na pořádnou větu.

     Zatracenej Malar a jeho zpřerážený prsty, proběhlo Sevirovi hlavou. A bohužel to nebylo během tohoto rozhovoru naposled.

     Lichvář naproti se zatím opíral zády o židli, hrál si s mincí na stole a lehce se usmíval. Karlahan se díval po místnosti a tvářil se, jako by chlapec a lichvář za ním vůbec neexistovali.

     „Takže, ty po nás chceš několik set jisker, aby sis mohl zaplatit jakýsi výlet, a přitom doufáš, že při návratu budeš mít dost peněz na splacení,“ suše konstatoval Drlat.

     „Ano, pane,“ odpověděl Sevir a díval se přitom na lichvářovu ruku, která točila mincí.

     „A co když se nevrátíš?“

     To chlapce trochu zaskočilo. „A proč bych to dělal? Tedy spíše nedělal?“

     Drlat se přestal usmívat. Mince se přestala otáčet. „Myslíš si, že jsme úplný hlupák?“

     Nastalo ticho. Lichvář se na chlapce upřeně díval a tomu zatím v mozku běhali tisíce myšlenek. A valná většina z nich byla o pokroucených přelámaných prstech. A o bolesti.

     „Ne, pane,“ dokázal ze sebe nakonec vysoukat. „ To bych si nikdy nedovolil. Samozřejmě, že bych se vrátil. Slibuji. Dostanete všechny své jiskry zpět i s úroky. Slibuji.“

     Lichvář se uvolnil. „ Ale sliby jsou ti v tomto případě k ničemu. Potřebujeme jiné jistoty, když chceš opustit město. Hmotné jistoty.“ Mince se začala znovu otáčet.

     „Znáte mého otce. On pro vás…“ Chlapec nedořekl. Prudký náraz chlupaté ruky a srpkovité mince na dřevo mu sevřel hrdlo.

     „Tohle na nás nezkoušej!“ rozčílil se lichvář a znatelně zvýšil hlas. „My známe tolik otců, synů, matek a dcer, že bys to nedokázal ani za deset otočení spočítat.  A všichni jsou podle svých příbuzných hodní a pracovití a Záblesk ví co ještě. A že pro nás pracují? To na věci nic nemění. My víme totiž své. Peníze a obchody rodinné známé neznají. Se známostmi, které nemají cenu, na mě nechoď.“

     Sevir byl v šoku. Věděl, že to bude těžký rozhovor, avšak toto nečekal. Jedna jeho část se chtěla zvednout a utéct někam daleko. Domů.

     Domů? Projelo mu hlavou.

     Domů!

     „Myslím,“ řekl pomalu, „že mám něco, co by vás mohlo zajímat.“

     A lichvář se znovu pousmál. Mince se roztočila.