Případ pro mladého čaroděje

Anotace: Okénko do jednoho z jiných světů, pootevřené nenechavými prsty trochu zvláštního kluka se zmateným srdcem a hlavou v oblacích. (První z volně provázaného povídkového cyklu z Nuady a Eddy.)

Narodil se v Saanfelu, jednom z největších měst v Tysku pod horami. Kromě Tysku pod horami existoval ještě Tysk na pobřeží, oblast plná pirátů, obchodních karavel, divokých bouří tříštících vlny o skaliska a dobrodružství, o kterém po nocích snil. Lothar v Tysku na pobřeží nikdy nebyl. Vyrůstal ve špinavých a zaplivaných křivolakých uličkách starého Saanfelu „perly podhůří“, jak kdysi nešťastně prohlásil jakýsi radní. Od té doby se podivné spojení ustálilo jako místní sarkasmus a štamgasti po hospodách s oblibou po několikátém korbelu upřesňovali, že Saanfel je perla podhůří, kterou kdosi hodil sviním a ty ji vysraly.
Lotharovi bylo patnáct let. Na rozdíl od mnoha chlapců pobíhajících po ulicích a lesích Tysku to věděl naprosto přesně a dokázal datum svého narození zapsat v Adarijských číslicích i starých runách. Musel to vědět. Byl jedním z těch, které si každého půl roku starý převor Sienfeld, ředitel gymnasiatu, předvolal do kanceláře a sepsal stať o jejich studijních výsledcích, mravech i chování ve škole i mimo ni a dobrozdání poslal do biskupství v Jutenu. Co se se zprávami o jeho životě dělo dále, Lothar nevěděl. Věděl jen, že kdyby se nedostavil k inspekci nebo kdyby vynechával školní vyučování, došla by jeho otci kárná obsílka. Ale to se nikdy nestalo, protože Lothar se příliš bál, jak otcova opasku, tak tajemného osudu své složky někde v dalekém Jutenském archivu.
Toho dne se ale měl právo poflakovat. Byla neděle, teplá a slunečná, jen trochu zamželá dýmem z nedalekých sléváren. Lotharovi se podařilo zdejchnout se z otcova domu hned ráno, musel přece na bohoslužbu. A po ní? Komu by se chtělo po zbytek dne hníst těsto na rohlíky, když se stejně dobře dá povalovat na městských hradbách, zkoušet štěstí u nehlídaných krámků na trhu nebo házet kamení po holubech. Dnes se mu ale nechtělo ani do jednoho z toho. Jen otráveně mávl rukou na hlouček stejně starých chlapců ve stejných otřepaných halenách a kamizolách a odřených kalhotách ke kolenům, kteří na něj pokřikovali na nároží. Prokličkoval mezi povozy na hlavní silnici, mrštně jako lasička, a zmizel ve spleti ulic. Byl sám se sebou a město se rozkládalo kolem něj jako lovecký revír. Měl rád tyhle osamělé tahy, vidět, slyšet, cítit a vnímat každou nitkou a sám zůstat nespatřen.
Zamířil ke Křivé bráně, vedla z města na východ, směrem k horám a před ní se prostírala stínava, nejhorší městská čtvrť Saanfelu. Stál tu chudobinec, sirotčinec, blázinec, leprosárium a celý chumel krčem a hampejzů, jejichž střechy se nad úzkými uličkami skláněly až těsně k sobě, jako by si šeptaly. Zabočil do jednoho z průjezdů za domy, vyskočil na vyvýšené zápraží a stiskl kliku oprýskaných dveří. Vevnitř bylo ticho a temné šero. Potichu prošel skladem harampádí, do kterého dveře vedly, a zabočil do chodbičky k sálu. I kdyby neznal cestu, bylo by snadné na ni přijít. Zepředu se ozýval hluk, cinkání korbelů, mužské hlasy, většinou znějící podnapile i v tuhle dopolední hodinu, a sem tam dívčí vypísknutí a zvonivý smích. Před ním visel tmavočervený závěs oddělující sál od zadních prostor podniku. Poodhrnul ho a opatrně vešel.

Octl se za dlouhým dřevěným pultem s barem, před ním se prostírala výčepna šenku. Bylo v ní jen pár lidí, vlastě jen tři zákazníci. Jeden z nich seděl shrbený v rohu a veškerou svou pozornost věnoval zcela očividně láhvi ginu na stole před sebou. Zbylí dva okupovali stůl vprostřed lokálu, vesele halasili a nechávali se obskakovat celým hloučkem dívek v pestrobarevných šatech s hlubokými výstřihy a vykasanými sukněmi.
Lothar si jich nevšímal, natahoval krk zpoza pultu a rozhlížel se po sále. Jednou nohou přitom netrpělivě kopal do dřevěného obložení.
„Hledáš někoho!?“
Chlapec úlekem až poskočil a prudce se obrátil po hlase. Za ním stála žena v dlouhých barevných sukních. Těsně utažený korzet jí vysoko zdvíhal bujné poprsí. Vlasy měla stažené do přísného uzlu a v očích se jí zračilo špatné rozpoložení, jak tak zamračeně sjížděla pohledem nevítaného vetřelce.
„No… ano, hledám Katju, je tu?“
„To víš, že je. Co jí chceš?“
„Nic, jen ji pozdravit.“
Lothar se napřímil a zastrčil palce za pásek kalhot, aby skryl nejistotu, kterou před bordelmamá pociťoval. Dobře věděl, že nerada vidí, jak se jedno z jejích děvčat tahá s mladším kamarádem, místo toho, aby si radši nabrklo nějakého zazobaného šamstra. Katja si ale takový přepych mohla dovolit, nebyla to žádná služtička ani bezradná cizinka. Celý život si dokázala poradit sama, věděla, jak to chodí a rozhodně nebyla žádné hej počkej. Lothar vlastně nechápal, proč se s ním baví, ale byl rád, že to dělá.
„Katja má práci.“
„No, tak já teda počkám.“ Mladík se na majitelku hampejzu smířlivě usmál, a aby potlačil přetrvávající nejistotu, zhoupl se na patách.
„Fajn, ale někde jinde!“
„Proč? Můžu zatím obsluhovat hosty. Práci číšníka hravě zvládnu.“
„Hosti na tebe nejsou zvědavý.“
„No, to jsem rád, já na ně taky ne“ uchechtl se Lothar, „ale nalívat pití jim můžu.“ Na potvrzení svých slov hned popadl jednu lahev ginu zpod pultu a jal se natáčet pivo do dvou korbelů. Bordelmamá na něj celou dobu jen nevraživě zahlížela, ale nepřerušila ho. Její pichlavý pohled ho sledoval, i když vyrazil s tácem obloženým alkoholem do sálu.
„Tak pánové, na vaše zdraví! A nechte si chutnat, piva máme vždycky dost, stačí pomyslet,“ lišácky mrknul na mlsně se tvářící zákazníky. Furiantsky postavil korbely na stůl před veselou dvojici. Chlapíci k němu zvedli oči, ale pak je znovu s radostným leskem stočili ke zlatému moku a bez zdráhání třískli korbely o sebe v bujarém přípitku. Jak si Lothar povšiml, vypadali jako čerstvě zbohatlí rabiáti. V košilích z jemného plátna a bohatě vyšívaných vestách, zapnutých jen tak halabala, vypadali až trochu komicky. Jako by se všechno v nich vzpouzelo té naškrobené parádě.
„Říkám ti, ten chlap to zvládne, bude to terno. Tak se na ně musí, pěkně překvapivě, kreativně a než se naděje, bude mít ten parchant kudlu pod krkem. Vojsko mě začíná už pěkně štvát, všude vlezou, kurvy jedny! Slušnej člověk tu už ani nemůže pořádně podnikat, copak to jde, když kam vlezeš, tam máš za zadkem nějakýho oficíra? Ale teď jim pěkně srazíme hřebínek, uvidíš. Ten bastard bude už brzo čuchat ke kytičkám pěkně zespoda. “ Plesk! Rozjařený chlapík plácl ze samého veselí jedno z děvčat po zadku tak silně, až chudák poskočila a otočila se na něj s nepěkným zamračením. Nezdvořák si toho však nevšímal.
„A seš si jistej, že to bude fungovat? Co když je to nějakej šarlatán? Nechtěl bych, aby se pak sesypali na nás. Znáš je, není s nima sranda. “ slevil druhý na okamžik ze všeobecného veselí a podezřívavě se naklonil blíže ke svému rozjívenému společníkovi.
„Blbost viděl sem ho, nenechal bych se jen tak napálit, to mi věř.“
„A od kdy ty se vyznáš v magii, prosím tě?“
„V magii ne, v podvodech se vyznám. A ten chlap mě nepodved, zatím. A že to ani neudělá, to si už umím vošéfovat, to snad víš, ne?“ chlapík se zlým úsměvem přejel palcem lehce po ostří kudly, kterou vytáhl z pochvy u pasu.
„Jo, to jo, to určitě, o tom nepochybuju, že se nenecháš jen tak podrazit.“ Druhý se spěšně stáhl a ve smířlivém gestu zvedl obě dlaně.
Lothar, kterého bujará debata zaujala, jedním uchem poslouchal, zatímco pokračoval sálem k osamělému pijákovi. Mužík přijal svůj gin s výrazem ghůla, který už dlouho neviděl lidské maso a teď k němu vzhlíží jako ke svatému grálu. Lothar ucukl, když se vyhublé prsty plné jaterních skvrn sevřely kolem hrdla lahve. Mladíkova bujná fantasie se uprostřed pivem páchnoucího lokálu nevěstince rozjížděla na plné obrátky.
„A kdy to jako začne? Nerad bych se tu zdržoval dýl, než je nutný.“ Pokračoval v rozhovoru jeden z rabiátů. Skeptičtější z dvojice byl očividně založením pesimista, protože už se zase tvářil jako psisko nad příliš pečlivě ohlodanou kostí.
„Brzo, neboj, brzo. Prej už má všechno připravený, už prej eminoval všechny potřebný síly, nebo co to žbleptal. Copak já vím, ať si eminuje, co chce, hlavně, když to bude fungovat.“ Veselejší chlapík do sebe obrátil korbel zlatavého moku.
Lothar se otočil od ghůlovitého mužíka a vrátil se k baru s pocitem dobře vykonané práce. Všichni tři strávníci vypadali, že se teprve rozjíždějí a budou pít ještě dlouho.
„Tak, teď už tu můžu počkat?“ vrhl mladík na svou přísnou dohlížitelku zářivý úsměv. Zdálo se však, že ani ten nebyl schopen obměkčit chladné srdce velitelky tohohle potápějícího se veselého korábu. Docílil nicméně toho, že z něj spustila pichlavý pohled a beze slova odešla.
Lothar se posadil na stoličku za barem a s bradou v dlaních sledoval společnost před sebou. Popravdě mu z nich přišel nejzajímavější ten mužík v rohu. Hluční kumpáni byli prostě zloději, kující ve stále podroušenějším stavu své pikle. Takových viděl už spousty, takoví nepřišli v Saanfelu zajímaví ani nejmenším dětem. Zmínka o tajemném čaroději chvíli zaváněla kouzlem zakázaného a nebezpečného, ale to rychle vyprchalo, jakmile bylo definitivně jisté, že ti dva rozumí magii jak koza petrželi a člověk se od nich nic zajímavého nedozví. Stejnak se jejich rozhovor rychle stočil jen k penězům, chlastu a politice a nic z toho nepřišlo Lotharovi ani za mák poutavé. Zato človíček v rohu, který by šel snadno považovat za ghůla, mu přišel zábavný. Hlavu zakuklenou do kapuce pláště skláněl hluboko nad desku stolu, celá jeho postava se přikrčeně choulila a nohy zkroucené pod stolem vypadaly křivé jako vrbové větve. Flekaté vychrtlé ruce s dlouhými prsty nervózně přejížděli po sklence s průhlednou, trochu olejnatou tekutinou.
Ne, tak gin si tady nedám. Vklouzla Lotharovi na okamžik do hlavy prakticky zaměřená myšlenka.
Ghůlové jsou stvoření zlovolná a nepravost páchající, hnusní zplozenci praktik nekromantských, těla mrtvá, která bez lidské duše světem chodí… Zněla mladíkovi v hlavě pasáž z Netvorů pozemských, staré ohmatané bichle, kterou četl ve škole už asi stokrát. Ne, že by měla přímo se školním vyučováním něco společného, na to to byla až příliš zajímavá četba. Lothar nepochyboval, že něco takového by převor Sienfel žákům k výuce neschválil. Ale učitel historie a starých run byl tak neskutečně nevšímavý a do svých vzdálených sfér zahleděný pán, že snad ještě ani nezaregistroval, že mu Lothar do hodin vůbec chodí, natož, co si tam čte.

Vtom zavrzaly stupně schodiště, vedoucího ze sálu do patra. Lothar k nim s očekáváním otočil hlavu a jeho přání se vyplnilo. Po schodišti scházela dívka, asi dvacetiletá. V šatech z jasně zeleného plátna a krátkém pláštíku. Vypadala, že spěchá. Mladík se rychle narovnal a vykročil ke schodišti.
„Ahoj Katjo.“
„Ahoj, Lothare!“ tvářila se překvapeně a potěšeně. „Copak tu děláš? Ach, jistě, slíbila jsem ti, že s tebou půjdu do města, viď? Promiň, ale nepůjde to, musím ještě něco zařídit,“ slečna v zelené se omluvně usmála. V rukou svírala malou kabelku z tmavého plátna vyšívaného růžemi.
„Aha, no… to je škoda.“
„Víš co?“ vykvetl na dívčině tváři úsměv, jak tak pozorovala chlapce, zklamaně dloubajícího špičkou boty suk v podlaze, „Co, kdybys přišel večer, mám dneska volno. Mohli bychom někam zajít pak.“
„To by bylo super! Kdy?“
„Tak v devět večer, hodinu po setmění?“
„No, to by bylo báječné, fakt, určitě přijdu.“
Dívka se rozesmála: „Já si tě snad nechám, jsi roztomilejší než štěně.“
„No dovol!“ urazil se mladík, zamračil se a narovnal, aby dodal svému postoji na důstojnosti.
„Však já tě tak mám ráda, nečerti se hned,“ usmála se starší přítelkyně smířlivě, naklonila se k němu a políbila ho na tvář.
Lothar cítil, jak mu hoří uši.
„Takže večer, budu se těšit,“ mrkla na něj ještě, když odcházela a zvedla malíček levé ruky v důvěrném gestu. Na prstě se jí leskl malý stříbrný kroužek, malý prstýnek. Dal jí ho on, vlastně jí ho sám vyrobil, jako talisman. Sám měl stejný. Použil při jejich výrobě magickou formuli, která způsobovala, že, pokud byl jeden z dvojice talismanů aktivován, navedl svého nositele k majiteli druhého kroužku, pokud ho měl ten na ruce. Vyráběl ty prstýnky s pečlivostí a přímo paranoidní opatrností začátečníka a zdálo se, že jeho snaha nevyšla vniveč. Několikrát si s Katjou hráli na schovávanou v ulicích starého Saanfelu, aby je otestovali a fungovaly bezchybně. Lothar byl na své dílo hrdý.
Stál uprostřed lokálu zastrčeného hampejzu a zrak upíral za mizející dámou svého srdce. Tváře mu hořely a na rtech mu utkvěl široký úsměv. Zaslechl uchechtnutí od blízkého stolu.
„A hele, Casanova.“ Ti dva loupežníci se k sobě nahnuli a rozchechtali se.
Lothar se zamračil a vyšel z lokálu.

Venku oslnivě svítilo slunce a od městské dlažby stoupal teplý vzduch. Lothar už zase neměl co na práci a tak bloumal ulicemi.
Náhle se mu něco otřelo o lýtko. Překvapeně se sklonil a spatřil šedě mourovaný kožíšek. Zvířátko k němu zvedlo veliká kukadla a jemná špičatá ouška lehce přiklonilo ke kulaté hlavičce.
„Mňau.“
„Lízinko, co ty tady? Jakpak se máš, číčo moje huňatá?“ chlapec přiklekl k mourovaté kočce a pohladil ji po zálibně prohlém hřbetu. Pak ji jemně zvednul do náruče. Ocas, huňatý jako štětka na čištění lahví, se mu omotal kolem ruky.
„Fuj, čarodějníci hnusný! A divoká proradná zvěř chodí s nimi. Fuj, fuj!“ Před ním přecházela ulici shrbená stařena o holi v otrhané zástěře a se špinavým šátkem na šedých vlasech. „Zrůdy zatracený, jenom číhaj, až si slušný lidi přestanou dávat pozor.“ Baba si odplivla na dlažbu a křivými rozklepanými prsty udělala znamení hvězdy.
Lothar jenom zakroutil hlavou. Babu Hamerovku znal už dlouho a dobře věděl, že nemá smyls se nad jejími výlevy rozčilovat. Byla sousedkou jejich rodiny ještě dříve, než se narodil. Když mu bylo dvanáct let a za jeho otcem přišli inspektoři z kláštera s tím, že jim přišlo udání a že má svého syna, vykazujícího zvláštní schopnosti, zapsat k nim, prohlásila, že ona vždycky věděla, že ten kluk roste pro kriminál. Podobně o mladíkovi smýšlel kdekdo. Lothara to ale nijak zvlášť neobtěžovalo. Řeči o pranýři a šibenici poslouchala od dětství půlka kluků ve městě a jen málokterý z nich měl zároveň tu výhodu, že mohl bezplatně chodit do školy. Což Lothar dělal nesrovnatelně radši, než pekl chleba v otcově krámu.
Zároveň mu ale baba Hamerovka připomněla, že se během svého poflakování se zatoulal k domovu blíž, než by mu bylo milé. Pohladil tedy ještě jednou vrnící kočku, pustil ji na zem, otočil se a vydal ulicí zpátky.

Prošel přes náměstí plné kramářských stánků a zabočil do jedné z hlavních ulic. Lidí bylo poskrovnu, většina obyvatel města byla doma nebo v krčmách na obědě. Zvony na kostelní věži se rozezněly, slunce stálo v zenitu a na město padla horká deka poledne.
Lothar došel už skoro až k jižní městské bráně a procházel doky na břehu řeky Weiledy, když jej náhle strhl dav. U mostu přes řeku se utvořila skrumáž. Lothara to překvapilo, protože okolí bylo prázdné, až do teď potkával jen osamělé chodce a v docích u vody nikdo nepracoval. V davu to vzrušeně hučelo.
„Co se stalo?“ zeptal se jednoho z mužů, zřejmě řemeslnického tovaryše.
„Do řeky zahučel kočár. Prej v něm jel generál Lichtenstein s rodinou. Koně se jim splašili. Teď je vytahujou.“
Lothar se prodral davem blíž, aby lépe viděl. Z říčního proudu skutečně trčela korba kočáru, ležícího na boku, jedno z velkých kol se ještě pomalu točilo ve vzduchu. Vedle něj leželo v proudu mrtvé koňské tělo. Druhý z koní nešťastně ržál a pokoušel se postavit na nohy. Bylo ale vidět, že ho to stojí beznadějné utrpení. Ke koni přistoupil nějaký voják a se smutným výrazem v očích na něj namířil kuši. Šipka skončila v koňské hrudi. Voják mířil přesně, nešťastný hřebec se ještě naposledy vzepjal a pak dopadl bezvládně do proudu. Další vojáci pomáhali právě na břeh dámě v šatech z vodou nasáklého sametu a se světlými vlasy rozpuštěnými po zádech, která v náručí svírala chlapečka asi čtyřletého. Dítě plakalo a tisklo se na matčina prsa. Jeden z vojáků ženu těsně objal, když jí pomáhal do strmého bahnitého břehu. Lothar si všiml, že na jeho kabátci je šlechtický erb.
Vzpomněl si na slova lotrů z nevěstince: Vojsko mě začíná už pěkně štvát. Ten bastard bude už brzo čuchat ke kytičkám pěkně zespoda…
Znovu se začal prodírat davem, tentokrát rychleji. Dostal se nezpozorován až na zablácený břeh řeky. K muži, který na něm seděl a držel si krvácející ruku. Bahno řeky sice zbarvilo jeho livrej na hnědo, ale pořád na ní šel rozpoznat stejný erbovní znak, jako na kabátci jeho pána, dvě zkřížené snítky koniklece na bílém poli. Muž byl kočí a tvářil se nešťastně a zdeptaně.
„Dobrý den, co se stalo?“ přiklekl Lothar k muži.
„Já, já nevím. Vyzvedl jsem milady s mladým pánem u vily za městem. Všechno šlo dobře. Koně byli odpočatí, kočár v perfektním stavu. Slunce hezky svítilo, tak jsem se na chvíli opřel na kozlíku, prostě jsem si jen udělal pohodlí, mám housera, tak jsem si jen chtěl odpočinout…“ muž sklonil hlavu do dlaní, vypadal, že se každou chvíli rozpláče.
„To je v pořádku, jen pokračujte,“ Lothar přiklekl k nešťastnému kočímu blíž a položil mu ruku na rameno, v gestu podpory. Přestože byl jen hubený a otrhaný patnáctiletý kluk, jeho dlaní jako by do kočího vstoupila nějaká síla. Muž zvedl hlavu a přeci jen se trochu uklidnil.
„No, až k mostu šlo všechno dobře. Pak se ale něco stalo. Nevím co, nechápu to. Most byl prázdný, ale koně najednou odmítli jet dál. Prostě se zastavili a začali se vzpínat. Snažil jsem se je zkrotit, ale byli hrozně vystrašení, jako by viděli před sebou něco děsivého a pak… pak uhnuli z cesty a rozjeli se přímo do řeky. Bylo to šílené.“ Kočí jen zíral před sebe, neschopen dalšího slova.
Lothar se rozhodl. Zvedl se a vyrazil k Lichtensteinovi, který velitelskými gesty organizoval své muže na břehu.
„Pane generále, omlouvám se, ale musím s vámi mluvit. Myslím, že vím, co se tu stalo.“
Lichtenstein se na něj nechápavě a zamračeně zadíval.
„Cože!? Ty s tím snad máš něco společného, jsi z mých stájí?“
„Ne pane, s vašimi koňmi nemám nic společného, jsem z klášterní školy ve městě.“
„A co mi chceš?“ kníže se na něj díval s výrazem člověka, který odhání otravnou mouchu.
„Pane, dnes jsem náhodou zaslechl rozhovor dvou dost podivných chlapů, zřejmě lapků. Domlouvali se na atentátu na nějakého vojáka, pomocí černé magie. Domnívám se, že mluvili o vás.“
„Co to meleš!? Jaká černá magie, jaký atentát? Takový bláboly nebudu poslouchat! Prachobyčejně se splašili koně, něčeho se lekli. Já věděl, že není dobrý nápad zapřahat tyhle mlaďochy. A kočí už je starej chlap, příliš starej, měl bych ho vyměnit. Sakra, vždyť mohl zabít mou ženu i syna!“ Generál se otočil a rozhlédl. S divokým pohledem v očích a rozevlátými vlasy působil dojmem lva zavřeného v příliš těsné kleci. Pak, bez dalšího pohledu na mladíka, odešel.
Lothar zůstal stát na místě a připadal si jako bláznivý spráskaný pes. Co si myslel? Že kníže uvěří jemu, otrhanému klukovi, který ho přijde varovat před tajemným atentátníkem ovládajícím temné síly? Vždyť mu to samotnému znělo jako pitomost.
S hlubokým pocitem zahanbení se otočil a pohled mu sklouzl na muže v davu, který se na něj upřeně díval. Stál dost blízko, nebylo vyloučeno, že jeho rozhovor s generálem slyšel. Jeho tvář byla zvláštním způsobem proměnlivá, špatně zapamatovatelná. Jeho šedé oči se na Lothara upíraly jen okamžik. Pak se dav zavlnil, vyběhlo z něj několik dalších mužů, přicházejících na pomoc s vyprošťováním mrtvol a vozu z řeky, a zastřeli Lotharovi výhled. Když přeběhli, muž už na svém místě nestál, zmizel beze stopy.

Cítil se děsně. Bylo mu líto, že nezjistil, co mají ti dva rabiáti za lubem, mrzelo ho, že jim vlastně ani nevěnoval řádnou pozornost, že mu nepřišli zajímaví, protože kolem sebe nešermovali zaklínadly. Štvalo ho, že nedokázal přesvědčit knížete Lichtensteina, aby bral jeho varování vážně. A bylo mu líto mrtvých koní a propuštěného kočího.
Ta chvíle topení se ve vlastní lítosti mu ale jen ještě víc srazila náladu a kromě toho ho zaplavil vztek na sebe sama, že se mu za celý den nepodařilo ničemu z toho všeho předejít a ničeho dosáhnout. Rozhodnutí mu trvalo jen okamžik. Zabočil do spleti ulic a vydal se ke klášternímu gymnasiatu.
Vešel do budovy školy, starého klášterního areálu z šedého kamene. Chodby byly prázdné a tiché, jeho kroky se jimi hlasitě rozléhaly a ztrácely se v nitru budovy zahaleném šerem. Zamířil do knihovny. Měl celkem přesnou představu o tom, co chce dělat. Věděl, že v knihovně kláštera, který sloužil jako škola pro mladé mágy, se dají objevit spisy o nejrůznějších tajemných naukách a praktikách, i když mnohé z nich drželi vyučující pod zámkem. To ale nebylo něco, co by mohlo odradit mladého dobrodruha. Vplížil se do knihovny a pomalu procházel mezi řadami vysokých polic z tmavého dřeva. Za každým rohem se ohlížel, jestli je v místnosti skutečně sám a nikdo ho nevidí. Bez potíží došel až ke skříni vzadu za pultem iluminátorů. Těžké, intarzované dveře byly zavřené a visel na nich velký, umělecky zpracovaný, kovový zámek. Luther proklouzl za pult a vzal zámek do dlaní.
Železný mechanismus byl sice zajištěn proti většině běžně používaných kouzel určených k odemčení věcí, stejně jako celá skříň proti poškození, ale to pro Lothara nebyl problém. Před pár měsíci se mu povedlo opít knihovníka, dobráckého mága, který měl slabost pro mladíkovu dobrou znalost cizích jazyků a literatury, a ten mu prozradil, jakými kouzly je skříň vlastně zabezpečená. Pro vynalézavého Lothara bylo pak už jen záležitostí malého výzkumu zjistit, jak se dají knihovníkova opatření obejít. Sevřel zámek pevně v dlaních a zavřel oči. Pozorně prozkoumával všechny energetické stopy a obaly, které se vznášely kolem zámku a pronikaly mezi zuby jeho mechanismu i do samotného masivního kovu. Dával si přitom dobrý pozor na drobné triky a iluze, o kterých věděl, že jsou jen klamné a mají sloužit k nachytání zlodějů. Pokračoval tak dlouho, dokud se mu nepodařilo proplést se uzounkou volnou stezičkou, která se vinula zámkem jako malý had. Při průchodu opatrně stiskával jednotlivé zoubky a kolíky zámku, až náhle, zámek cvakl a otevřel se. Lothar nedočkavě rozevřel dveře skříně dokořán a začal hledat, co potřeboval.
Skříň byla plná tlustých tisků a rukopisů, svitků i archů papíru a knih v těžkých deskách. Bylo tu vše, po čem by jen srdce studujícího mága mohlo zatoužit. Nejrůznější bestiáře a herbáře, knihy zaklínadel, starých run i receptů na přípravu lektvarů a výrobu amuletů. Knihy o temných silách, o krocení energie živlů, o ovládání mysli a citů živých tvorů i bytostí, kterých se již zmocnila smrt.
Kniha, kterou Lothar hledal, patřila k nejnebezpečnějším svazkům ve velké skříni, vůbec. Mladík vlastně nevěděl ani jistě, zda tu skutečně je. Tvrdil mu to jeden starší spolužák, který se vychloubal, že se do hlídané skříně dostal už před několika lety. Popravdě se nedalo považovat za pravděpodobné, že by se jakákoli verze Necronomiconu vyskytovala v knihovně určené primárně pro vzdělávání mládeže. Ale na druhou stranu, jak musel Lothar uznat a teď si to neustále s nadějí opakoval, zdejší knihovník byl nadšený sběratel dbající více na úplnost svých sbírek, než na nějakou jejich ideologickou, či jakoukoli jinou vhodnost. Chlapec se tedy nevzdával a prohrabával se hustě naskládanými stohy svazků. A jeho hledání se vyplatilo.
Úplně dole, v zadní řadě, tak, aby nebyla na očích, stála nevelká kniha v černé kožené vazbě. Podle pověstí se tyhle vazby vždy vyráběly z kůže obětovaných tvorů a pergamen uvnitř byl prý z lidské kůže. Lothar na to pomyslel, když opatrně projel stránky palcem. Jak mu tak proklouzávaly pod rukou, působily nicméně naprosto stejně jako obyčejný pergamen, ať už byly, z čeho chtěly. Lothar knížku opatrně vyndal ze skříně, ještě jednou, naposledy se ostražitě rozhlédl a zámek na skříni zamknul opačným postupem, než jej prve odemykal. Ani sám knihovník by teď neměl poznat, že na zámek sahal. Měl v úmyslu strávit četbou nějakou dobu a nechtěl, aby se mezitím na jeho malý zločin přišlo.
Zabalil tlustý svazek do vlastní kazajky a s drahocenným balíčkem pod paží proklouzl ze školy zas ven. Cestou ho jen jednou vyrušily tiché kroky v patře nad ním, ale nepřiblížili se a on se tak bezpečně a nespatřen dostal zpátky na ulici ozářenou sluncem.
S knihou pod paží spěchal městem. Blízko městských hradeb vylezl přes střechu kůlny mezi dva vikýře na střeše měšťanského domu. Bylo to jeho oblíbené místo. Lothar dobře věděl, že v nejvyšším patře domu nikdo nebydlí a že jej tedy nebude nikdo rušit. Navíc zde byl překrásný výhled přes městské hradby do okolní severské krajiny. Lothar si opřel knížku o kolena a začal číst.

Večer přišel pomalu a plíživě, sluneční světlo, omývající svět svou září, zoranžovělo do odstínu pomerančů z dalekého jihu a změklo. Hladilo teď město jako velká konejšivá dlaň. Okolní krajina se zbarvila do odstínů zlata a purpuru a s ní i střechy města.
Kromě krátkého zdřímnutí si a rychlé výpravy za něčím k snědku, Lothar celé odpoledne četl. Dozvěděl se toho mnoho. Dozvěděl se věci, o kterých vůbec netušil. Některé ho zaujaly, jiné znechutily a ještě jiné opravdu vyděsily. Necronomicon byla jednoznačně ta nejzajímavější četba, kterou kdy měl tu možnost poznat. Jak tak obracel jeho stránky, napadla ho kacířská myšlenka, jak skvělé by bylo, moci si ho nechat.
Především se dozvěděl, že pro většinu opravdu silných zaklínadel je potřeba vykonat příslušný rituál, přičemž kouzla směřující k poškození něčího života a zdraví zpravidla vyžadují krvavou oběť. Na tuto kapitolu se soustředil nejvíce především proto, že, jak stálo v úvodu k rituální magii: Výhodou takových prokletí jest, že sesilatel nemusí být oběti nablízku. Zpravidla stačí mít na ni spojení skrze předmět, jenž dlouhým nošením možnost nabít se osobní energií oběti získal. A také jejich účinek může být snadno zaměněn buďto za tragickou nehodu, či za působení nemoci a nezdravých sil v přirozeném prostředí oběti přítomných. Zkrátka Lotharovi přišlo, že kdyby chtěl někoho zabít pokud možno nenápadně a nevysledovatelně, využil by právě takové postupy.
Zdálo se mu, že se rituály černé magie příliš neliší od náboženských rituálů k uctění Pána a Paní, kterých byl tak často svědkem, samozřejmě až na formu a postup obětování. Každopádně měl dobrý pocit z toho, že si dokáže podobný rituál dobře představit a uvědomuje si, co by bylo zřejmě potřeba k jeho překažení.
Rudnoucí slunce ho příjemně hřálo, jak se opíralo svými nízko při zemi se táhnoucími paprsky do střechy, na které seděl. Pomalu, ale jistě přicházel večer. Lothar si uvědomoval, že by měl Necronomicon vrátit dříve, než se škola na noc zavře. Zítra už by nemusel mít příležitost, všude bude spousta lidí a knihovnu zcela jistě nenajde tak liduprázdnou, jako byla dnes. Na druhou stranu se mu do toho ale vůbec nechtělo. No co, knihovník jistě nekontroluje obsah skříně denně a kdyby byla zrovna tahle kniha jeho oblíbenou četbou před spaním, přeci by ji tam vůbec nedával a nechal by si ji u sebe. A taky by se mi ještě mohla hodit, jestli chci seriózně zahájit pátrání.
Pokusit se vystopovat černokněžníka na vlastní pěst se zdálo jako velmi obtížný a nebezpečný podnik, ale Lothar věděl, že se jej musí odvážit. Byl jediný, kdo znal pravdu o tom, co se tu děje. Mohl samozřejmě hned teď běžet do kláštera a pokusit se všechno vysvětlit tamním klerikům, ale proč by mu měli věřit oni, když mu neuvěřil kníže Lichtenstein, chvíli potom, co se i s rodinou vykoupal ve Weiledě? Ne, je nutné sehnat nějaké objektivní důkazy. Neznámý černokněžník se jistě nevzdá po prvním neúspěšném pokusu. Bude muset odvést celou práci ještě jednou a lépe, když se mu při plašení generálových koní nepodařilo ho ani škrábnout, takže bude ještě dost příležitostí, jak ho nachytat a překazit jemu i jeho kumpánům plány. Ještě dost příležitostí ke sbírání důkazů. Kromě potřeby vše řádně objasnit v něm také, pravda, hlodala touha po dobrodružství a nebezpečí. Ale ve kterém patnáctiletém klukovi nehlodá?
A tak Lothar seděl na sluncem zalité střeše, kýval nohama a rozvíjel své odvážné a chrabré plány na boj s temnými silami. Nad krajem se smrákalo.

Na Saanfel padla noc, temná, dusná a podmračená. Vypadalo to, že teplé počasí posledních dnů se schyluje k bouřce. Město zahalilo ticho a temnota, až na těch několik čtvrtí, které žily nočním životem a probouzely se až po setmění. Kroky chlapce, pospíchajícího ulicemi směřovaly právě do takových míst. Prošel kolem krčem, jejichž špinavými okny pronikalo na ulici světlo a hluk bujaré zábavy. Minul blázinec, v jehož zdech se na okamžik ozval výkřik, mrazící až hluboko v kostech. Nakonec vešel do průjezdu vzadu za malým nevěstincem. Dveře na druhé straně dvora se právě otevřely.
Ven se z nich linulo slabé světlo. Lothar v něm spatřil siluetu dívky, která právě vycházela. Dívka jej nespatřila, zavírala malou kabelku, kterou držela v ruce a urovnávala si krátký pláštík přes ramena. Lotharovi se na tváři objevil úsměv a už chtěl tmou vykročit k ní, když se pod zápražím objevila silueta dalšího člověka, muže. Byl oblečený do dlouhého kabátu a do obličeje měl naražen pomačkaný klobouk s širokou krempou. Přistoupil k dívce a promluvil na ni. Lothar zůstal stát v temném stínu průjezdu, věděl, že, ať už se mu to líbí nebo ne, nesmí Katju vyrušovat při práci. Neslyšel tedy, co muž dívce říká. Viděl jen, jak ta odmítavě zakroutila hlavou a chystá se k odchodu. Muž se však nevzdával, chytil jí za rameno a sklonil se k ní blíž. Jeho pohyby přišly Lotharovi podivně povědomé, jako by toho muže už někdy viděl. Dívka ustoupila a v obraném, odmítavém gestu dala ruce před sebe. Lothar se zrovna rozhodl vyrazit jí na pomoc, když v tom se situace změnila. Muž se omluvně uklonil a vytáhl z kapsy měšec. I na tu dálku Lothar viděl, že je pořádně plný. Dívka spustila ruce a v okamžení se její postoj stal přístupnějším. Ukázala muži gesto, z nějž jasně vyplývalo číslo jedna. Sestoupila za ním po schodech a oba zmizeli v temné postranní uličce. Lothara zanechali ve tmě a tichu samotného a zklamaného.
To nic, ona se vrátí, do půl hodiny bude zpátky, uklidňoval se mladík, který se mezitím posadil na vyvýšené zápraží nevěstince. Čekal tedy. Noc postupovala a stíny splývaly s temnotou. Zdálo se mu, že uplynulo už trochu moc času. Začal být nervózní. Přece ten chlap nemohl Katje zaplatit tolik, aby se na něj docela vykašlala. Ve vzteku kopl do zdi, až z ní odpadl kus omítky a rozsypal se na hrudky bílého vápna. Nakonec to nevydržel a vydal se do temné uličky, ve které zmizela jeho kamarádka.
Očekával, že uvidí dvojici někde u zdi a uslyší charakteristické zvuky soulože, věděl, že by Katja nechodila daleko, ani za pytel zlaťáků. Úzká ulička byla ale temná, tichá a zcela jistě prázdná. Zmatený Lothar se jí vydal a ostražitě se rozhlížel okolo. Když vtom se mu o něco zadrhla noha. Něco leželo na zemi a on do toho kopl, jak procházel tmou. Sklonil se, aby to prozkoumal a v ruce ucítil látku s vystouplým vzorem výšivky. Zvedl tu věcičku k očím. Světlo hvězd se zalesklo na měděné sponě malé kabelky vyšívané růžemi, Katjiny kabelky.
Lothar na taštičku chvíli jen upřeně zíral a cítil, jak mu pomalu zamrzá vzduch v plicích. Svíral ten kousek látky tak pevně, až se mu nehty bořily hluboko mezi nitě výšivky. Pak zvedl hlavu a znovu se upřeně zahleděl do temnoty před sebou, jako by čekal, že z ní vyjde známá postava v rozevlátých sukních a s úsměvem řekne, že jí kabelka jen vypadla, poděkuje mu, že ji sebral, a políbí ho na tvář, jak to má rád. Ale nic z toho se nestalo, ulička byla prázdná a tichá jako hrob.

Na svět padla těžká mrazivá poklice, na svět, který se smrskl na jedinou ulici, a zdusila všechny zvuky a všechen pohyb. Lothar doslova slyšel šumění prudce tekoucí krve ve vlastních cévách a těžký tlukot srdce, které ji pohánělo v jejím zběsilém oběhu. A pak ho to napadlo. Nechápal, proč mu to nedošlo okamžitě. Zvedl levou ruku a svlékl si z prstu malý prstýnek. Sevřel jej v dlani a aktivoval.
Jako by se před ním vynořila neviditelná stuha, uvázala se mu na ruku svírající amulet a táhla ho vpřed. Lothar prošel uličkou, zabočil do další a pak ještě další a pak ho stuha náhle donutila si kleknout na zem a sklonit se hluboko k dlažbě chodníku. Klečel u malého okénka do sklepa. Okénko bylo úplně špinavé a pevně zavřené, ale Lothar měl pocit, že jím proniká odněkud zezadu trocha mihotavého světla a, i když si to možná jen namlouval, zaslechl z temné hlubiny tiché a vzdálené lidské hlasy.
Zalomcoval kličkou. Nic, okno se nepohnulo. Lothar se rozhlédl a spatřil nad sebou větší okno v patře. Bylo temné, vlastně jako celý dům. Uvědomil si, že dům, u jehož zdi klečí, je vlastně polorozpadlá a nejspíš neobydlená barabizna, které se rozrůstaly ve stínavě jako houby po dešti. Vyhoupl se na přístěnek na uhlí přilepený ke špinavé zdi, natáhl ruku vzhůru a zalomcoval kličkou většího okna a to povolilo.
Vyhoupl se na parapet a proklouzl dovnitř. Dům byl temný a tichý jako hrobka. Opatrně se vydal chodbou směrem, kterým tušil schody. Na malém odpočívadle se zastavil a znovu zaposlouchal. A tentokrát už nade vši pochybnost něco zaslechl. Znělo to, jako by někdo dole tahal něco těžkého, pak se ozval zvuk, vlastně hlas, který Lothar podle tónu identifikoval jako mužské klení. Rychle sešel schody, tak opatrně, jak jen to dokázal, aby ani nezavrzaly a prošel vstupní halou s dírami ve stropě, kterými pronikaly dovnitř pruhy stříbrného měsíčního světla, ke dveřím do sklepa. Položil ruku na kliku a ucho na prkna dveří.
Zezdola zazněly tiše a nesrozumitelně dva hlasy. Jeden mužský, chraplavý a dýchavičný, Lothar si byl jist, že jej nikdy neslyšel. Druhý dívčí, důvěrně známý, zněl vztekle, bojovně. Až do okamžiku, kdy se náhle zlomil, a sklepením se rozlehlo bolestivé dívčí zavzlykání.
Lothar už na nic nečekal, potichu otevřel dveře a rychlými kroky se vydal po temných schodech dolů, kde jejich patu ozařoval pruh mihotavého světla z chodby. Hlasy se blížily, zněly teď zřetelně před ním. Lothar zrychlil krok a narazil na podivnou věc. Celá chodba byla jemně osvětlená žlutavým svitem, zřejmě olejové lampy, žádný zdroj osvětlení ale v chodbě nevisel. Úplně na konci, kde by světlo mělo být nejjasnější, protože podle stočení stínů zjevně právě odsud přicházelo, náhle narazil na pruh houstnoucího šera a za ním na pevnou zeď. Narazil do ní vztaženou dlaní, byla chladná a trochu vlhká. Lothara to úplně vyvedlo z rovnováhy.
Ucouvl a nechápavě hleděl na zeď před sebou. To šero, které ji zahalovalo, musela být magická iluze, protože jeho přechod z osvětlené chodby nedával vůbec žádný smysl. Ale co zeď za ním? Měl by hledat nějaký jiný průchod, minul snad něco, došel snad do slepé uličky? Ve zmatku znovu prošel kus chodby a snažil se všímat si každého detailu. Nakonec se vrátil zpátky ke zdi. Ke zdi, která prostě nemohla být skutečná. Vlastně byla spíš dost zfušovaná, jak nad tím tak uvažoval. Světlo v chodbě, hlasy, které do ní pronikaly, všechno přímo křičelo jediné slovo „lež!“. Celá iluze byla očividně provedená jen tak halabala a dost možná hodně narychlo. Lothar znovu položil ruku na chladnou stěnu a začal odhadovat její podstatu a slabiny.
Svět kolem jako by pohltily stíny, temnota, chlad a do kostí zalézající vlhko. Jako z velké dálky se mu do uší prodral dívčí výkřik. Zněl bolestně, zoufale, pronikl jím jako ostří nože. A Lothar v tu chvíli bezmyšlenkovitě, zcela bez rozmýšlení a přípravy, pln vzteku a paniky na stínovou zeď zaútočil. Z rukou mu vytryskly dva úzké proudy ohně a rozlily se po povrchu překážky jako jezírko planoucí lávy a zeď pukla. Rozsypala se na kusy připomínající rychle tající černý led. Lothar zdí propadl a vrazil do místnosti za ní.

Okamžitě ho zasáhlo cosi oslepujícího, Lothar zavrávoral, ale měl dost duchapřítomnosti, aby uskočil stranou. Druhý modrofialový blesk proletěl neškodně asi dvě stopy nad jeho hlavou. Rozhlédl se kolem a zoufale se pokoušel zorientovat. Byl v nevelké sklepní místnosti ozářené světlem několika olejových lamp. Před ním stál muž, v obyčejném tmavém oblečení a plášti s kápí. Pod ní prosvítala jeho tvář, s křivým, zřejmě zlomeným nosem, řídkým plnovousem a bledýma očima, ze kterých teď šlehaly blesky vzteku, po bradě mu pomalu stékala slina. Okamžik Lothar jen zíral na tu odpudivou osobu, neschopen slova nebo pohybu. Pak si ale uvědomil, že ve sklepě je ještě jeden člověk. Výhled na něm mu zakrývala hromada beden, za které se mu podařilo uskočit a teď jej obklopovaly jako malá barikáda. Tím člověkem byla Katja.
„Nech ho být, ty prašivej hajzle! Varuju tě!“ Její hlas zněl jako praskání stromu zasaženého bleskem, jako hlas hněvivé bashee nad bitevním polem plným kostí. Byl to hlas ochraptělý, lámající se, ale plný hněvu a ohnivé zloby.
Lothar se postavil. Bojovala za něj a on tu byl proto, aby bojoval za ni. Vzpřímil se, a vztáhl proti černokněžníkovi ruku. Drobné hubené prsty mu začaly olizovat plameny.
„Ty se mi chceš postavit? Ty!?“ černokněžník se rozesmál, „No, to bude opravdu zábavné, se spratkem z ulice jsem ještě nebojoval. Ale hodíš se mi tu. Další mladé masíčko se spoustou krve a rozjitřených nervů, děkuju, žes přišel na naší malou oslavu vítězství, opravdu děkuju,“ jeho hlas se ztišil do vrnivého šepotu. Lotharovi se zvedl žaludek a zavrávoral, ruku ale nespustil.
„Pust ji,“ podařilo se mu dostat hlas ze staženého hrdla. „Pust ji a nech si tu mě. Jsem čaroděj, budu ti užitečnější, ona je jen obyčejná vystrašená holka, žádná pořádná oběť…“
„Já ti dám vystrašenou holku!“ Z míst, odkud přišel rozhněvaný Katjin hlas se náhle ozvala rána. Černokněžník se tím směrem otočil a vztekle zařičel. Lothar vyskočil ze svého úkrytu za bednami a vrhl se na obráceného nepřítele zezadu. Dřív, než to stihnul, ale mág náhle skučivě zaúpěl a skácel se k zemi. Lothar se vrhl na něj a začal do něj bušit pěstmi, stále obalenými zlatavými plamínky.
Před ním ležela Katja, uprostřed runového kruhu načmáraného křídou na zemi. Šaty měla na prsou roztržené a po bílých ňadrech jí stékala krev. Ve tváři byla bílá a zpocená a rty měla nateklé a zkrvavené, v očích se jí však leskl bojovný oheň, jak se snažila vyprostit svázané ruce z hluboko se zařezávajících provazů. S nohama se jí to už povedlo a jejich nepřítel se nepochybně právě svíjel na zemi díky jejímu dobře mířenému kopanci. Lothar naposledy udeřil muže do čelisti. Něco prasklo, z mužských rtů se vyřinula krev a on znehybněl.
Mladík z něj seskočil a vrhl se ke spoutané Katje. Usmála se na něj. Byla tak nádherná, až mu to ve všem tom děsu a hrůze vehnalo slzy do očí. Začal škubat za provazy, které jí poutaly k zemi.
Vtom se ozvala ohlušující rána a dunivé kroky. Zmatený Lothar se s děsem v očích prudce otočil. Všude se míhaly stíny, stíny postav, ve vzduchu zazněl drsný mužský křik. Pak se k němu někdo přiblížil. Nakopl ho těžkou okovanou botou rovnou do žaludku. Chlapec se skácel na záda a lapal po dechu, vůbec nechápal, co se děje, podlaha pod jeho hlavou duněla. Pak se k němu někdo sehnul, zpozoroval chladné mužské oči. Muž se rozmáchl něčím, co držel v ruce, příšerně to zabolelo, podruhé, potřetí, Podlaha pod jeho hlavou se zatočila, padla tma a Lothar ztratil vědomí.

První, co zaslechl, bylo kapání vody. Když se pokoušel otevřít oči, zjistil, že je má celé zalepené. Neohrabaně zvedl ruku a pokoušel se otřít si obličej, nesnesitelně to bolelo. Nakonec se mu podařilo odtlačit víčka od sebe. Kolem bylo šero, jen někde před ním ozařoval zem pruh stříbrného světla, které přicházelo odněkud seshora. Pokusil se pohnout, zašustila pod ním sláma, páchla plísní. Nechápal, co se stalo ani kde to je. Pomalu se posadil, zamotala se mu hlava a musel se přidržet okraje pryčny, na které seděl. Pak se znovu rozhlédl kolem. Nemohlo o tom být nejmenších pochyb, ať už se stalo cokoli, ať už se sem dostal jakkoli, právě teď byl ve vězeňské cele. Zmateně vstal a přešel přes malou zšeřelou místnost k železným dveřím. Zabušil na ně.
„Co chceš?“ ozval se zpoza dveří nevrlý mužský hlas.
„Kde to jsem a proč?“ Jazyk se mu trochu motal a nebyl si jistý, zda mluví dostatečně hlasitě, aby ho bylo za dveřmi slyšet.
„To se brzo dozvíš. Prej si čaroděj, je to pravda?“
„Jo, jsem z klášterní školy magie.“
„Tak to máš pěkně blbý, chlape.“
„Proč?“ nechápal, co se děje, o čem to strážný mluví, proč o tom mluví. Náhle mu hlavou bleskla myšlenka, která jej okamžitě probrala z otupělosti a projela jím jako ostří. Katja.
„Přivedli mě sem s dívkou, asi dvacetiletou, byla zraněná. Co se s ní stalo, kde je?“
„Tak to já nevím, chlape. Já tu mám jenom hlídat tebe, než si pro tebe přijdou od inkvizice.“
„Od inkvizice?“ Lothar mimoděk ucouvl ode dveří.
„Jo, však to říkám, že to máš blbý, chlape.“
Lothar absolutně ničemu nerozuměl. O inkvizici nevěděl ve skutečnosti nic. Znal jen zkazky a pověsti o tajemných lovcích čarodějů a nadpřirozených bytostí. Věděl také, že mají ti lidé něco společného s jeho záznamy a záznamy jeho spolužáků z gymnasiatu. Věděl, protože mu to od dvanácti let vtloukali do hlavy, že pokud by způsobil nějaký průšvih, nebo kdyby se rozhodl vykašlat se na školu, měl by z toho s nimi vážné opletačky. Nevěděl, co by takové opletačky obnášely, ale, stejně jako ve všech dětech ze školy, v něm sídlila hluboko zakořeněná hrůza ze všeho, co s inkvizicí jakkoli souviselo.
A on způsobil průšvih. Nechal přece toho šílence, aby mučil Katju, nepodařilo se mu tomu předejít, mohl ji zabít. Neudělal, co měl. Snad se skutečně měl pokusit zajít za nějakým vyučujícím ze školy, měl Katju varovat mnohem dřív, měl poznat toho chlapa, který ji odvedl, jednoho z loupežníků z lokálu, jak si teď uvědomoval. Měl toho udělat spoustu… a neudělal. Mohl za to, byl zodpovědný za to, co se stalo. A teď ponese následky, trest. Bylo možné, že ho budou vyslýchat, mučit, proklejí ho tajemnými zaklínadly, která mu způsobí nesnesitelnou bolest, či šílenství, bylo také možné, že ho popraví. To se občas stávalo. Lothar viděl takovou popravu jen jednou, když byl ještě malý, ale něco z toho hrůzného zážitku mu utkvělo v paměti a teď to hlodalo jeho hlavou jako odporný masožravý červ.
Chlapec ustoupil až doprostřed své malé cely a v zoufalé panice se rozhlížel kolem, jakoby hledal tajemný pohádkový východ, který se tu přeci musí každou chvíli objevit. Jako by doufal, že se odněkud vynoří bílý králík nebo víla kmotřička a odvedou ho pryč. Pryč od vší hrůzy a bolesti, pryč od krve, která mu stékala z čela a rukou a hlavně pryč od strachu. Od všeho toho strachu, který ho zaplavoval ve vlnách a leptal jako kyselina.
Vtom se železné dveře se skřípotem otevřely. Dovnitř vstoupili dva ozbrojení vojáci v kyrysech a kroužkových košilích. Na talárech nesli znak pohraničních stráží, bílou hvězdu v tmavozeleném poli. Byly to taláry vojáků, kteří bránili Tysk a celý kontinent před východními nájezdníky, před démony a čarodějnicemi. Jeden z mužů na něj kývl. Lothar polkl a na roztřesených nohách se vydal ke dveřím. Vyvedli ho ven, když procházel kolem vojáka, který hlídal jeho celu a který, na rozdíl od nových drábů, nosil uniformu městské stráže, vrhl na něj muž soucitný pohled. Lothar znovu polkl.
Vedli ho chodbami a po schodištích nahoru. Podle výhledu z okna poznal, že je na městské radnici, město venku spalo. Část budovy, do které ho vedli, už vůbec nepůsobila jako šatlava. Mladík si byl čím dál tím víc jist, že jej nevedou do mučírny, nýbrž nejspíše do nějaké kanceláře. Nakonec jeden z vojáků přistoupil k vysokým dřevěným dveřím a zaklepal.
„Dále,“ ozval se zevnitř mužský hlas.
Vojáci s Lotharem mezi sebou vešli. Uklonili se a zas odešli. Lothar zůstal s cizím záhadným mužem v místnosti sám.

„Ty jsi Lothar Heinz.“
„Ano, pane.“
Cizí muž seděl za velkým stolem z tmavého dřeva plným nějakých papírů. Mohlo mu být něco přes padesát, krátké vlasy měl ocelově šedé a v přísné tváři hluboké vrásky. Oblečený byl do černého kabátu a bílé košile s vysokým límcem a manžetami, na krku mu na dlouhém stříbrném řetízku visela posvátná hvězda z osmi třpytících se rubínů a s mléčně bílým krystalem uprostřed a klopy kabátu spínal stříbrný havran s rudou růží na prsou. Jasné, pronikavé, modré oči upíral na chlapce bezradně stojícího vprostřed kanceláře a špinícího perský koberec krví, která mu odkapávala z rukávu.
„Umyj se,“ pokynul mu muž k umyvadlu v rohu místnosti.
„Děkuji, pane,“ zašeptal Lothar.
V zrcadle nad toaletním stolkem, na kterém umyvadlo leželo, si všiml, jak strašně vlastně vypadá. Pokusil se smýt tmavý škraloup krve, který mu pokrýval téměř celé čelo, a který si rozmazal i po tvářích, když se prve pokoušel otevřít oči. Zdálo se mu, že to bude trvat snad věčně. Plachým pohledem se otočil na muže za stolem, ten však jen vyplňoval nějaké písemnosti a nezdálo se, že by ho chtěl popohánět. Lothar si tedy pořádně umyl obličej i odřené ruce a s trochu lepším pocitem znovu přistoupil ke stolu.
„Prosím, posaď se,“ ukázal muž na židli, která stála za stolem naproti jeho křeslu. „Zdá se, že si se v tom sklepení zachoval velmi statečně.“
„S statečně, pane?“ vykoktal nejistě.
„Ano. Tedy, podle informací ze zásahu mám za to, že si se to děvče pokoušel zachránit. A také, že se ti to celkem dařilo.“
„No, to ano, pane. Je to moje přítelkyně a ten muž, ten černokněžník, myslím, že ji chtěl zabít.“
„Ano, to chtěl,“ muž za stolem jej sledoval klidným, chladným pohledem. Prsty širokých rukou spojené nad stolem před sebou.
„Zranil ji,“ pokračoval tiše Lothar. „Pane, je v pořádku!? Co je sní? Kde je teď?“ Rozhodl se, musel to vědět, bylo to to nejdůležitější.
„Bude v pořádku, ošetřili jsme ji. Měla štěstí, že jí přišel na pomoc takový statečný zachránce.“
„Děkuji, pane. Můžu ji vidět?“ Lothar se už už opíral do opěrek židle, aby se zvednul a rozeběhnul za zraněnou přítelkyní.
„Ne, teď ne, je toho ještě hodně, co bych s tebou chtěl probrat.“
Zklamaně dosedl zpátky. Muž si toho všimnul a mírně, káravě zvedl obočí. Lothar zahanbeně a ustrašeně sklonil oči.
„Studuješ tady v gymnasiatu u otce Sienfelda, že?“
„Ano, pane.“
„Vy se tam učíte odhalovat černokněžníky, ničit iluze a vrhat oheň?“
„Ne, to ne, pane.“
„Zvláštní, zdá se, že v tom máš celkem nadání.“
„Jsem samouk, pane,“ přiznal se Lothar těžce.
„Jak jsi věděl, jak se učit?“
„Podle knih z klášterní knihovny.“
„Třeba podle Necronomiconu?“
Lothar k němu zvedl vyděšené oči. Jak tohle mohl vědět? Necronomicon přeci nechal na půdě domu u hradeb, bylo vyloučeno, aby ho tam někdo našel.
„Vím, že jej dnes někdo vzal ze zakázané části klášterní knihovny. Byls to ty, nebo mám vyhlásit pátrání po pachateli?“ Chladné modré oči se mu dívaly až někam dovnitř do hlavy.
„Já, pane, nikoho nehledejte.“
„Dobře. Kde je teď?“
Lothar mu to řekl. Netušil, co se s ním bude dít, ale měl pocit, že toho dnes už zmotal příliš a byl příliš zmatený na to, aby se odvažoval lhát.
„Vypadáš jako opravdu nadaný mladý čaroděj, navíc bystrý a tvrdohlavý. To se mi líbí.“
Lothar nechápal, kam tím míří.
„Máš nějakou konkrétní představu o tom, co bys chtěl v životě dělat?“ zeptal se ho inkvizitor a opřel se v křesle.
„Ne, pane, nikdy jsem o tom neuvažoval. Snad jen, že bych chtěl zůstat na škole, chtěl bych se naučit víc z magie. Kdyby to šlo,“ dokončil tiše.
„Šlo. Jsem toho názoru, že talentem by se nemělo mrhat. Chceš se učit? Dobře, budu tě učit. Jmenuji se Ignacio Scali a jsem vrchním lordem inkvizitorem severních vojsk Jeho jasnosti knížete Adalberta Tyského. “ Vstal, vzal do rukou složku, kterou si prve pročítal a přistoupil k oknu. Lothar si teprve teď všiml, že na deskách je napsáno jeho jméno. Jeho složka, ta tajemná složka z Jutenu. Chtěl si ji přečíst, chtěl vědět, co je v ní napsáno. Inkvizitor si všiml jeho zájmu.
„Chceš vědět, co je uvnitř?“ zadíval se na něj a zvedl složku tak, aby na ni měl mladík lepší výhled. „Dobře, zjistíš to. Pojedeš se mnou do Jutenu a tam, kdo ví, se do ní třeba jednou podíváš. Řeknu vojákům, ať tě odvedou domů, aby sis mohl sbalit věci.“ Muž přešel zpátky ke stolu a zvedl z něj malý stříbrný zvonek.
Zazvonil a do dveří vešli ti dva strážní, kteří sem Lothara ani ne před půl hodinou přivedli, plného strachu z bolestivé smrti. Teď měli za úkol ho odvést, zmateného a nechápajícího. Znovu se uklonili svému veliteli za stolem a on jim rozdal rozkazy.
„Uvidíme se za tři dny v Jutenu,“ rozloučil se s ním inkvizitor. Pak za ním dveře zapadly.

Prošli pomalu se probouzejícím městem, někde daleko na východě nad horami svítalo. Vojáci zaklepali na dveře jeho domu, a když jim otevřel jeho rozespalý otec, vzali si na starost všechno vysvětlování. Lothar byl rád, nevěděl, co by mu měl říkat. Dostal za úkol zabalit si věci. Šel tedy nahoru do svého pokoje.
Když procházel kolem dveří pokoje své mladší sestry, otevřel je a vešel dovnitř. Spala. V bílé noční košilce a s rozpuštěnými světlými vlásky vypadala jako andílek. Mrzelo ho, že se o ni nikdy moc nestaral, že ho nikdy nezajímala. Sklonil se k ní a políbil ji na čelo.
„Sbohem, Gretko, měj se tady dobře. Tvůj bráška tě má rád.“
Pak už si jen zabalil svůj skromný majetek do malého tlumoku a sešel dolů. Jeho otec působil dojmem člověka, který absolutně netuší, co se děje a co se po něm chce. Lothar se s ním ani moc neloučil, nevěděl, jak.
Jediný člověk, se kterým si skutečně toužil promluvit, tu nebyl. Netušil, co se s Katjou stalo, nevěděl, kde je teď, nikdo mu to neřekl. Jeden z vojáků jeho doprovodu se jen zmínil, že je možné, že ji odvezli také do Jutenu, kvůli vyšetřování, že jestli se skutečně jednalo o přípravu atentátu na generála Lichtensteina, mohl by z toho ještě být velký proces.
Vyjeli z města. Před ním ležel Juten, Katja a nejistá budoucnost, za sebou zanechával dětství, rodinu a vše, co znal. Lothar se neohlížel.

Když generál Lichtenstein zjistil, že pověra o atentátu na něj je tvrdou realitou, vzal věci pevně do rukou. Loupeživé bandy z pohraničních hor se uvolnění dohledu nedočkaly, jen pár pěkně se houpajících šibenic. Na svahy Tysku dolehl znovu klid a mír. Tedy alespoň do té míry, jak moc lze doufat v klid a pokoj v kraji plném lotrů bez skrupulí, pověr a záhadných náhod. Co se zřejmě stalo s Černokněžníkem, zjistil Lothar několik let na to. To už je ale jiný příběh.