Zasvěcení II.

Anotace: Druhá část povídky a zároveň její ukončení.

Dovedli ji do stísněného a temného sklepení pod katedrálou. Toto sklepení představovalo bludiště, kde se vyznaly pouze kněží a nikdo jiný. Bylo prakticky nemožné nalézt cestu ven. Kněz je však jistým krokem vedl do středu. Když rozžal pochodně, Laila potichu zasténala. Ve středu bludiště byl obětní oltář, po kterém stékala čerstvá krev a na ní se zmítala umírající Rauha, jedna z předních členek Kapinnu. Laila vzlykla – viděla, jak kolem poskakují kněží pod vlivem omamných látek, zatímco někteří si na ni vybíjeli své zvrácené choutky. Takové ponížení své přítelkyně v hodině její smrti neunesla a omdlela.

Když se probrala, byla pevně přivázaná ke zdi řetězy a tvář měla mokrou od slz. Kněží byli nyní klidní a nehnutě stáli okolo oltáře. Na něm seděl kněz, který ji sem dovedl. Poprvé si všimla, že kolem zdi jsou přivázáni i jiní členové Kapinnu a…její učitelka. Visela v řetězech a husté, šedé kadeře jí spadaly do obličeje.

„Milá Lailo, vidím, že jsi vzhůru,“ kněz očividně potěšen seskočil z dosud zakrváceného oltáře. „Doufám, že tě příliš nepoděsil náš zwayrg – to by mě moc mrzelo. Jedná se pouze o oběť velkému Thöstornovi, aby uchránil naše krásné město od moru!“

„Jste banda zvrácených uctívačů zrůdy!“ náhle ucítila strašlivou bolest v břiše, když ji jeden z kněžích přetáhl řetězem. Udělal to bez jakýchkoliv emocí. Bez sebemenšího záchvěvu vzteku.

„Promiň, nesmíš urážet našeho pána. Respekt – to je vše, co od tebe žádáme!“ promluvil klidně hlavní kněz a přikročil k ní. Zachvěla se odporem, když jí přejel rukou po tváři. Ruka byla chladná a bez života a Laila si myslela, že by snad tomu muži ani nenašla tep: „Nesmíš urážet pána!“ opakovali mezitím šeptem kněží.

Velekněz spokojeně přikývl: „Jsi to skutečně ty. Laila, ta která má dle proroctví zničit samotného Thöstorna. Nepochybně bychom tě měli zabít. Víme, že proroctví jsou ovlivnitelná a tento způsob je jednoduchý. Možná až příliš….“ Velekněz hovořil napůl k sobě, napůl k ostatním. Během jeho proslovu Lailina učitelka zdvihla hlavu a pohlédla na Lailu. Ta viděla, že ji učitelka poznala: „Rovnováhu, dítě…“ zašeptala a vydechla naposledy.

„…a proto jsem se rozhodl, že ji nezabiji, ale nechám vyřknout samého Thöstorna, jaký osud potká tuto ženu. Vlastně, ona sama si může vybrat!“ nepěkně se usmál.

Stvůry popadly Lailu a položili ji na oltář. Bránila se, ale stvůry vyvíjely nadlidskou sílu a byla pro ně asi tolik, co umírající stařena. Velekněz začal zpívat v dávno zapomenutém jazyce. Během zpěvu ji rozřízli ruku a z malé modly Thöstorna začala stékat voda a kanout do její rány. Laila zavyla. Tekutina pálila, ale po několika kapkách byla její rána zhojena. Kněží začali odříkávat formule, zatímco Laila se zmítala stoupající bolestí. Když už byla bolest nesnesitelná, oči se jí zamlžily a ona proletěla rudobílým světlem, až stanula před shrbenou postavou v černém plášti s kápí přetaženou přes hlavu.

„Laila…“ zavrčela postava.

„Thöstorne?“ snažila se zůstat klidná.

„Máš dvě možnosti Lailo, jen dvě a vol dobře. První je ta, že se přidáš k mým služebníkům Peldüggům – získáš nadpřirozenou rychlost, sílu a budeš mnohem svobodnější, nebudou tě zužovat žádné přihlouplé emoce. Druhá je ta, že zešílíš a následně zemřeš. Tedy vol. Smrt, nebo sílu. Odkryji ti svou tvář a ty si vyber! Sklop svůj zrak, jsi má, zůstaň mi čelit a padneš do osidel smrti!“

Když Thöstorn odkryl kápi, Laila nebyla schopna čelit. Pomalu sklopila zrak: „Dobře,“ zavrčel bůh.

Laila však hmátla do boty, vytrhla dýku, zahleděla se do strašlivého obličeje a mrštila po něm dýku. Bůh uhnul, ale její troufalost ho rozběsnila, zařval a vyrazil k ní, ale to už se Laila vzdalovala a byla ve svém těle. Nad sebou slyšela velekněze: „Tedy uvolila se mu sloužit!“

„Jsem Peldügg!“ pomyslela si zoufale. Něco ovšem nebylo v pořádku – právě to zoufalství. Cítila se dobře, ale zároveň lidsky. Prudce otevřela oči a přetrhla řetězy, které ji věznily, jako nit. Velekněz zbledl, ale natáhl amulet: „Ge ön las…!“

„Nech svého zaříkání, knězi. Postavila jsem se mu a dostalo se mi náležité odměny!“ rozdrtila kněze o zeď jako brouka a vyběhla z katakomb.

Vzdálenost mezi městem Ylevä a její chatou překonala během jediného dne. Nyní seděla a vyráběla nový luk. Zdvihla bílou hlavu a usmála se – bude bojovat a tentokrát zvítězí