Případ Bonabelly Blackové

Případ Bonabelly Blackové

Anotace: Jedna čarodějka, jeden velice smutný osud... Ale svět se musí dozvědět, co se stalo.

„Bee! Ach můj Bože...“ Výkřik proťal teplý vzduch letního večera a nemilosrdně ukončil pohodu, která do té doby vládla. A s ní také víru v určitou čistotu lidské duše.
Ta slova se vydrala z mého hrdla.
Třesoucíma se rukama jsem rychle našla dýku, přeřezala pevně utažené provazy kolem jejího krku, zápěstí a pasu. Drobná postavička se z dřevěného sloupu, ke kterému byla předtím přivázaná, téměř neslyšně svezla na zem. Otočila jsem ji na záda, uvolnila jí ústa – dali jí roubík, aby nemohla křičet, zoufale hledala známky, že ještě neodešla z tohoto krutého světa a hlavou mi běželo jediné. Pane, prosím, zachraň její život, neber si ji k sobě, ještě ne...

Moje oživovací pokusy se zdály být zbytečnou formalitou. Srdce bilo velice slabě... Když tu přece... Sípavě, bolestně zalapala po dechu. Vzduch trhaně proudil do jejích plic a vracel tu nešťastnou duši zpátky mezi živé. Dýchala mělce, zrychleně a vědomí se jí nevracelo. Ale byla tu, žila.
Po tváři mi tekla osamocená a hořká slza. Bože, děkuji ti...
Dívala jsem se na ni. Na tu skřítkovskou tvář a téměř bílé vlasy. Oči, které tak nápadně připomínaly chalcedon, měla zavřené. Jako by spala... Zápěstí rozedrané od provazů tak strašně, že prosvítaly kosti. Rýha na krku zlověstně připomínala, co měl být její osud. Musela tak moc bojovat o život, a přesto by nevyhrála, kdybych se neobjevila... Byla to jen náhoda, že jsem ji našla. Několik minut by bývalo stačilo a už by tu nebyla. A bylo by o jednu méně. O čarodějnici...
Patřila k Temnotě, ona byla zlem proti kterému jsem měla bojovat. Byla jsem zrozena jen pro tento úkol. Ale, pohlédla jsem na ni, bezmocnou hromádku neštěstí, já to nedokázala. Teď byla tak zranitelná, stačil by jeden úder mojí dýky, jeden jediný rovnou do srdce...
Smutně jsem se usmála a přejela prstem po jedné cestičce zaschlé krve na jejím předloktí.
„Bee, ach Bee...“ Vzdychla jsem. Rada je již na cestě, bylo mi jasné. Jestli tu zůstane...
Pomalu otevřela oči a uviděla mne. Z úst jí vyšlo jen zašeptání, ale rozuměla jsem.
„Proč... Proč jsi to... Udělala?“

Už když jsem Bee poznala, byla to nepříjemná, jízlivá osoba, kterou si rozhodně nešlo zamilovat. Nenáviděná postava zdaleka ne jen pro ty, kteří ji mohli chtít zlikvidovat. Jmenovala se Bonabella, ale říkalo se jí vždycky jenom Bee. Myslím, že své jméno musela nenávidět – bona znamená dobrá a pro lidi byla vždy dobrá tak leda jako živý terč, bella znamená krásná. Ona se prý, ale to vím jen z doslechu, každé ráno podívala do zrcadla, pak s ním mrštila o zem a v noci, když byla tma, střepy znovu vyspravila... Krásu v ní nikdo neviděl a navíc ani nehledal.
Ani já bych ji tak zrovna nepopsala, když jsem ji viděla poprvé. Změřila si mě, oči se jí zúžily do pouhých škvírek, z nichž byl poznat nepochopitelný vztek, pootevřela ústa, jako by se dívala na něco opravdu hnusného, odhrnula si z tváře pramen vlasů až příliš světlých na její pleť a řekla mi, že mě ráda poznává takovým tónem, který říkal jediné: Vypadni.
Zřejmě mě nenáviděla ještě dřív, než jsem vešla do dveří. To bylo kdysi, na jednom soustředění, ale na tom už teď nezáleží. I Bohové na to zapomněli. Každopádně tehdy ještě nejspíš nepatřila k Temnotě, i když tak vypadala. Měla tam jistou práci a já také. Nevěděla, že patřím do stejného světa, jako ona. Já to o ní také jen tušila a to ještě dost opatrně, takže jsme se tvářily jako obyčejné lidské bytosti.
Znovu jsme se setkaly za dvě, nebo možná tři léta. Vypadala i tvářila se pořád stejně – že by byla nejradši, kdybych opustila planetu. Ale ona se tak tvářila na většinu lidí.
Pokud se mě zeptáte, kdy a proč jsem začala přemýšlet o její duši, odpovím vám, že se to stalo ten večer, kdy o mně nevěděla. Stála tehdy na balkóně té budovy, kde jsme měly cosi na práci, bylo už šero a proto si také nevšimla, že ji pozoruji. Dívala se dolů a já poprvé viděla v její tváři něco jiného, než tu nepříjemnou masku. Stála nehnutě a když zvedla hlavu, aby obrátila svou pozornost k obloze, spatřila jsem v jejích očích něco, co schovávala až na úplné dno své duše. Jakýsi smutek a bolest, co nešlo odplavit slzami... Jakousi touhu... Plakala pro něco, co chtěla a co jí Osud odepřel. Tak ona touží po tom, aby ji někdo měl rád, pomyslela jsem si..
„Bože...“ Promluvila tehdy tiše a, já nevím, zlomeně. „Nezvládám jít cestou, již jsi mi vybral... Dej prosím, ať mi odpustí všichni, které... Miluji... Dej, aby mě dokázali znovu...“
Nemohla dál, protože jí selhal hlas, mohla už jen vzlykat a modlit se pouze v myšlenkách. Nebylo ale těžké domyslet si, o co prosí.
Tak tehdy to bylo. Tehdy se mi nad ní poprvé sevřelo srdce náhlou lítostí a soucitem. Chtěla jsem pomoci té ublížené dušičce, kterou jsem na tu krátkou chvíli zahlédla.
Nedovolila mi to. V domě Aliance, té budově, kde nás učili, jsem ji už neviděla.
Ale potkaly jsme se jindy a jinde, na obyčejné lidské dovolené.

 

„Zdravím Tě, Bee.“ Pozdravila jsem ji, když jsem si jí v tom parku všimla.
Podívala se po mně, v očích problesklo překvapení a pak už jen ta její maska a ani trochu přátelská otázka: „Ty mě oslovuješ jménem? Kdo vůbec jsi? Co chceš?“

Dříve jsme měly jiná, civilní jména. Ale to její znali všichni, jak bylo divné a v rozporu s ní.
„Jmenuji se Signenta, ale říkají mi Sig... Jsem učednice.“
„Hm, učednice... Takže nic neumíš. Co tady chceš? Neměla bys mě zabít?“
„Měla bych. Ale nechci.“
„Tak to jsi opravdu špatná čarodějka a měla by ses stydět.“
„Nevěřím, že jsi propadla Temnotě. Nevěřím, že tvoje srdce opravdu náleží zlu.“
„Nech si to. Zmiz odsud, Signento, protože jinak zabiju já tebe.“
„Nevěřím, že to uděláš.“
„Tak mě poslouchej. Nahoře v pokoji mám truhlu. V ní černý plášť, pentagram na krk, černé kožené kalhoty. Ty mají pásek, na tom je pouzdro a v něm má dýka. A tou ti můžu probodnout srdce, jestli mě nenecháš na pokoji a nezmizíš z mého dosahu.“
„Bee, sice nechápu, proč mě nenávidíš, ale v pokoji mám kabelu, v ní bílý plášť a pentagram, bílou sukni, ta má kapsy a v jedné je moje hůlka...“
„...kterou na veřejnosti nesmíš použít, takže ti opravdu gratuluji.“
„...a ve druhé dýka, která taky dokáže zabíjet. Jsem dlouho učednicí. Sám Kalig mě učil bojovat a mám jeho uznání...“
Kalig, nejvyšší čaroděj v Radě a velký učitel, zřejmě na chvíli vzal i Bonabelle slova.
Zdálo se mi to, nebo jí v očích opravdu probleskla ta nezhojená bolest?
Sklonila pak hlavu, otočila se, odešla a já ji opět delší dobu neviděla.

Chtěla jsem zjistit, co je zač. Hrozně moc jsem chtěla. Pochopit její slzy. Otevřít to srdce, v němž jsem cítila něco zvláštního... Možná kdyby ji měl někdo rád, nebyla by vůbec nikdy taková...
Třeba se jen trápí, marně touží po přijetí...
Moje jméno Signenta je od slova signa, tedy označ. Poznamenej. Tedy něco jako „poznamenaná“. Asi věděli, proč mi ho dávají...
Nechtělo se mi věřit, že by pouhé vyslovení Kaligova jména stačilo, aby odešla. Proč to udělala? Sklonila hlavu, jako by se vzdávala... Neřekla ani slovo o tom, že se vrátí, aby mě zabila, nebo že si najde jeho a utká se s ním. Kdyby byla opravdu tak zlá, jak nám po jejím odchodu z Aliance vykládali členové Rady a nejvíc sám Kalig, udělala by to...
Měla to být mocná čarodějnice, ale podle jeho slov hloupá, ošklivá, k ničemu a největší zklamání pro slušnou společnost, proto přešla k temné straně. On sám toužil po tom smočit dýku v její krvi a zbavit svět takového tvora, jako byla ona. Myslela jsem, že ji musel nenávidět už dříve, když ještě patřila k Alianci a stejně, jako my ostatní, se snažila bránit Temnotě v páchání zla. Jak se později ukázalo, nebyla jsem daleko od pravdy...
Ano, já vím, měla jsem ji vyzvat na souboj a probodnout srdce plné zla, když jsem ji zastihla nepřipravenou, měla jsem dát zprávu nejvyššímu z Rady, měla jsem asi tisíc věcí z nichž většina způsobuje utrpení a smrt, ale neudělala jsem to. Nic z toho. Zatajila jsem dokonce Radě, že jsem ji viděla. Věděla jsem snad už tehdy, že Zlo není Zlem, Dobro Dobrem a svět je všechno, jen ne černobílý?

A tak jsem se namísto boje začala ještě více zajímat a hledat všechny známé informace o životě, původu a osudu Bonabelly Blackové. Rada mi nebránila, poznat dobře nepřítele je součástí strategie. Jen Kalig to neviděl rád. Mělo mi stačit to, co o ní řekl on. Ale nestačilo.

 

Bonabella se dle všeho narodila v nějaké kouzelnické rodině, která si po dvou chlapcích velmi přála dceru. Jména jejích rodičů a bratrů se ale nikde neuváděla a nikdy, za celou dobu mého usilovného studia, jsem nenašla další zmínky, natož pak kontakt na její blízké. Nakonec, o dost později, jsem zjistila proč to nebylo možné, ale k tomu se teprve dostanu.
Jako mladá a nevinná čarodějka se začala v Alianci učit ovládat své síly, zacházet s kouzly a se svou osobností a pak připravovat pro boj se zlem.
Prý, podle slov starých pánů a paní, kteří ji vedli na této obtížné cestě tak, jako všechny z nás, byla neobyčejně zlostné a vzpurné dítě, cokoliv se naučila, použila dříve nebo později proti svým spolužákům. Nosila s sebou černou kočku a povídalo se, že s ní mluví a bere na sebe i její podobu. To nebylo zas až tak zvláštní – také já na sebe beru podobu kočky a je nás víc jak polovina ze všech kouzelníků, co to umí, ale v pramenech to bylo popisováno jako něco špatného a odsouzení hodného, jako předzvěst jejího dalšího života. Rostla v mladou ženu, nikým nemilovaná a nepochopená, jak jsem mezi řádky vyčetla a pochopila.
Podle knih, přesto, že sloužila Alianci, její srdce bylo vždy bližší ďáblu. Odešla poté, co zjistila dost, aby mohla citlivé informace Aliance vyzradit svému novému pánu a s tím i celé Temnotě. Zradila všechny, kteří ji v dobré víře učili, svou rodinu, která ji i přes složitou povahu upřímně milovala a dokonce zabila i tu černou kočku, aby jí nic nepřipomínalo minulost na straně Dobra a ona se mohla cele odevzdat Zlu.
Tak se o ní psalo a tak o ní bylo vyprávěno. Existovaly však i jiné názory...

Starou paní Lilu, čarodějku ve výslužbě, která se kdysi přímo účastnila boje s čarodějnicí Temnoty, jménem Harpia, a nakonec ji připravila o moc a o život, jsem našla po dlouhém hledání v malé vesničce v Irsku. Kdysi znala Bonabellu, také ji vedla k poznání.
„Bonabella? Ach ano... Ubohé dítě. Nikdy nepatřila mezi ty nejlepší, i když se tolik snažila, a přece musela být. To víte, její otec z ní chtěl mít premiantku, pochopitelně... Dětem byla dávána za vzor kvůli původu, takže ty ji samozřejmě nenáviděly. Pamatuju si na to moc dobře, jak jí neustále vyměňovali hůlku za atrapu pro předškoláčky, nebo jak na ni pokřikovali... Byla tiché, odstrčené a plaché dítě, žádný div, že přilnula k té svojí kočičce. Říkala jí Snufy. No, tu ji pak také vzali...“

„Paní Lilo, odpusťte mi tu troufalost, ale v knihách se píšou úplně jiné věci...“
„V těch, které psala Rada?“ Zasmála se trpce. „No jistě, v těch ji líčí jako proradný nástroj zloby už od jejího početí, že? Ach, jak se změnila doba...
Já vám sice nemohu vyzradit víc informací o ní, byť by si to zasloužila, protože žít v tom, v čem žila ona, byla bych taky utekla a mnohem, mnohem dříve, ale mohu vám něco přece říct. Když jsem já byla mladá a bojovala s Temnotou, zabíjení bylo vždy smutné pro všechny. Ano, já dostihla Harpii a musela jsem ji i zabít, ale nechlubím se tím. Už padesát roků se modlím za její duši. A tak by se to mělo dělat i dnes! Dnes každý zabíjí ze záliby. Nakonec je to víc temné, než ta sama Temnota.“
Víc mi neřekla, neboť ji vázal jistý slib a za prozrazení by byla potrestána. Avšak po rozhovoru s ní jsem si byla jistá, že mluvila pravdu a že právě taková, jak ji tato stará paní popsala, Bonabella byla. Alespoň kdysi. Ale proč o ní Rada lhala...?

„Pane Kaligu,“ Zašla jsem s důvěrou za Nejvyšším z Rady. „Chci poznat, co je zač náš hlavní nepřítel, čarodějnice Bonabella. Prosím, povězte mi o ní víc.“
„Co víc chceš ještě slyšet, dítě, než to, co je v moudrých knihách? Je nástrojem zla, ani jako malá nebyla nevinná a čistá, ale jen zlomyslná, zlá a proradná. Ubližovala dokonce i svým bratrům, pokusila se dostat Ďábla přímo mezi nás a prodala duši za temnou moc. Nebyla v ničem dobrá, línější a neschopnější čarodějnici nenajdeš, ale Temnotě to nevadí, ona dá každému obrovskou sílu. Najít ji, podříznu její hrdlo vlastníma rukama a to černé srdce spálím na popel.“
„Ano, pane, ale mluvila jsem s paní Lilou...“
„Ubohá stará Lila, dítě, vždyť jí je už přes tři sta let, má právo na výpadky paměti. Rozum jí, žel Bohu, už neslouží tak, jako dříve, ale zaslouží si úctu a uznání za své činy. Jistě by i ona, kdyby viděla tu ďáblovu děvku před sebou, poznala zlo a zabila ji právě tak, jako tu ohavnou Harpii.“

Tak tedy mluvil Nejvyšší. Jeho slova, to byl pro náš svět zákon.
Ale... Já pořád viděla ty její oči. Snad chalcedonově chladné a jízlivé, když je upírala na mne, ale tak hrozně smutné, osamělé... Za nimi byla jiná Bee, jiná čarodějka, než ta, o které mluvil Kalig a jeho knihy. A nikdy jsem neviděla tak vitální a života plnou starou dámu, jako byla paní Lila. Ta rozhodně nemluvila z cesty.
Sevřelo se mi srdce, když mi před očima vytanul pohled na krásnou, mramorovou učebnu Aliance, kde jsem se naučila vše, co umím, jak v ní sedí dvacítka malých kouzelníčků a čarodějniček, a mezi nimi dívenka s extrémně světlými vlasy, vážná a soustředěná, daleko od ostatních, kteří se bavili a smáli... Smáli se jí... Najednou jsem cítila její strach, že zase nebude dost dobrá a doma se dočká výprasku, i bolest z posměšků těch, mezi které si přála patřit.
Bože, byla to jen malá holčička... Byla to její vzpomínka. A mně se zachtělo ji obejmout.

Hledala jsem její spolužáky, kohokoliv, kdo ji ještě znal, ale krom staré Lily už se mnou byl ochoten mluvit jen jeden kouzelník, a ten tvrdě hájil verzi Kaligovu.
Nakonec jsem přece přemluvila ještě jednu její spolužačku, nyní poměrně významnou bojovnici proti Temnotě, váženou paní Irisset.
„Bonabella? Proč ta tě, maličká, zajímá? Já po ní nejdu, myslím, že není ničím zvláštním nadána a Kalig trochu přehání, protože... No, to je jedno. Vzpomínám si na ni ze školy... Ano, divná holka. Ten její obličej a k tomu to hrozné jméno... Nemohu říci, že bych ji nelitovala. Taková malá chudinka!
Každému se snažila zavděčit, jak pes žadonila o náklonnost. Byla pro smích. Smutné je, že na víc neměla, zrovna ona, která měla být královnou naší generace, když její otec... No, ve skutečnosti bys nenašla v ročníku nic podřadnějšího, než ji. Hrozně chtěla v něčem vyniknout, ale celkem marně. No prostě Bonabella...
Jenže ji nešlo ani mít ráda, maličká, byla tak divná, odtažitá, nepřátelská... Nakonec se úplně stáhla do kouta s tou svou kočkou. Pěkné zvíře. Proslýchá se, že ji zabila, ale nemyslím si to – tu kočku milovala, je-li schopna takového citu, víc než kohokoliv.“
To mi vypověděla paní Irisset a zapřísáhla mě, abych o tom s nikým moc nemluvila.
Tak to byla další tvář „strašné“ Bee. Namísto nádoby zla se tu rýsovala malá, zakřiknutá holka, kterou z různých důvodů nikdo neměl rád, i když ji očividně několik lidí alespoň litovalo.
Pak už jsem věděla, že ji chci najít a proniknout za zeď, kterou kolem sebe má. Byla jsem přesvědčena, že ji mohu zachránit před osudem zavražděné... Když rozbiju tu černou skleněnou klec, do níž se uzavřela, když její srdce navrátím Dobru a přivedu ji zpět, Aliance ji přijme...
Ach, jak moc jsem se mýlila...
Když Bůh tvořil mou duši, dostala jsem zvláštní dar – schopnost pochopení. To já jí mohla dát, po čem toužila. Dokázala bych přijmout zraněné srdce, obejmout tu malou holku uvězněnou v ní, a držet ji tak dlouho, než by přestaly bolet všechny ty rány...
Nemohla jsem se chovat, ani to vidět, jinak, i když teď už vím sama, jak naivní to bylo.
Měla jsem ale pochybnosti o Kaligovi. Alespoň v něčem jsem se nespletla.

 

Bee jsem našla, schovávala se před světem v chatrči doslova na konci světa. Zastihla jsem ji v situaci, ze které nebyla ani trochu nadšená, že ji vidím.
Když jsem objevila tu skrýš, zaklepala jsem na vratké dveře a otevřela je.
Uviděla jsem Bee oblečenou ve světle modrých šatech, schoulenou v klubíčku a zoufale plačící. Dívala se do nějaké knihy a vedle sebe měla položenou lahev s jakýmsi alkoholem. Zavrzání dveří přes své vlastní vzlykání neslyšela. Samotné mi bylo úzko a cítila jsem se velmi nepatřičně, takto zasáhnout do soukromí jiné čarodějky jsem nechtěla, ale nebylo již cesty zpět. Nestihla jsem vycouvat, protože dřív ona zvedla hlavu a uviděla mě ve dveřích. V tu chvíli vyskočila, instinktivně udělala pár kroků dozadu, popadla nejbližší věc, což byl cínový svícen, který hodila po mně a pak přidala ještě tu otevřenou láhev. Obojímu jsem se ovšem vyhnula.
„Ty! Zase ty!“ Zavřískla. „Co tu chceš?! Proč mě nenecháš na pokoji?! Vypadní!“

„Omlouvám se, promiň, tohle jsem nechtěla... Nemáš zvonek, promiň mi to, Bee...“
Nevěřícně na mne vytřeštila oči.
„Zvonek? A to si myslíš, že tady čekám na návštěvy, nebo co?“
„Ne, to ne... Víš jak dlouho mi trvalo, než jsem našla, kde jsi?“
„Čas se přestěhovat, koukám.“ Odsekla, ale pak o něco smířlivěji dodala: „A proč jsi mě proboha hledala? To nevíš, že je na mne vypsaná odměna? Že mě máš zabít okamžitě, když mě uvidíš? Nebo jsi přišla právě proto? A víš co, jestli ano, tak to klidně udělej, tady máš dýku, já už mám stejně všeho po krk.“ A podala mi svůj obřadní nůž athame.
Zaskočená tou změnou, protože najednou mluvila úplně lidsky, jsem přejela pohledem její ruce. Dlouhé jizvy od loktů k zápěstím vyzradily víc, než tisíc slov. Nic jsem neřekla. Čarodějka ani kouzelník se nemůže zabít sám, prostě to nejde.
Můžete vypít botulotoxin a nestane se nic. Rány po noži se ihned zajizví. Kulka vám proletí mozkem a nezůstane ani stopy. Že by ale tohle nevěděla?
„Už jednou jsem ti říkala, že tě nechci zabít... Bonabello, já...“
„To zatracené jméno!“ Vykřikla a už tu byla zpátky ta známá Bee. Vytrhla mi svůj nůž a hodila ho do kouta. „Proč mi říkáš tím zatraceným, hnusným jménem?! Je tak hnusné, jako, jako asi já!! Bona-Bella, nenávidím ho, nenávidím! A tebe taky! Já tě nechci zabít – co je to za pózu?! Proč tu jsi, tak mluv!“
„Abych ti řekla, že ti neublížím. Je mi líto, co se ti stalo.“
Zarazila se. Nevěděla, co si myslet, ani co vím.
„Co tím myslíš?“
„Vlastně bych chtěla znát tvůj život, Bee... Malá Bee, kterou nikdy nikdo nepochopil...“
„Přečti si knížku, Rada jich vydala několik. A nikdo tě neprosí o soucit.“
„Ale sakra Bee, já je všechny četla a stejně nevěřím, že jsi taková! Proč se chováš takhle, proč odmítáš pomoc? Já tě přece nemám důvod nenávidět, naopak, chci pochopit a mít ráda to, jaká jsi doopravdy. Copak to není to, co chceš?“
Koukala na mne neschopná slova. Pak jsem řekla něco, co jsem říkat neměla.
„Co se stalo? Kdo ti ublížil? A co udělali se Snufy, Bee? Je mi to tak líto...“
Potemněla. Řekla mi, ať ihned odejdu a když jsem se k tomu neměla, došla ke mně, chytila mě a vystrčila ze dveří, které následně zabouchla.
Slyšela jsem, jak se pár vteřin na to zhroutila na ty zavřené dveře a dala se opět do pláče. Bylo mi hrozně. Chtěla jsem jí pomoci a místo toho jsem jí jen připomněla dávné neštěstí.
„Bee, odpusť mi to...“
„Vypadni!“ Hlas jí přeskakoval. A o poznání tišeji, jen pro sebe, dodala: „Je pozdě, pro mne už je pozdě na všechno, ty naivní hloupá holko...“

No a teď tu ležela... Sotva dýchala, nemohla vstát, natož se bránit. Jestli ji tu Rada najde, zabijí ji a nebudou s tím ani mít moc práce. Vždyť už ji zlynčovali nějaké lidské hyeny, co nejspíš četli Kladivo na Čarodějnice... Takové zbytečné utrpení. Ty hrozné rány...
Bylo to teprve půl roku od mé návštěvy u ní. Objevila se tady, ve své rodné zemi, a málem tu našla smrt. Rada měla dokonalý přehled a tento lynč jim neunikl...

„Ustup od ní, Signento, ať konečně zbavím svět téhle špíny!“
Zaburácel Kaligův hlas kousek za mnou. Uskočila jsem, ale tak, abych svým tělem ještě víc zakryla ležící čarodějku.
Dorazil rychle, sám Nejvyšší, a s ním dvě čarodějky Rady, zodpovědné za procesy s chycenými stoupenci Temnoty.
„Ustup maličká.“ Vlídně mě oslovila starší z nich.
„A co s ní budete dělat?“ Zeptala jsem se.
„Nejvyšší ji zvedne kouzlem na nohy, aby jí mohl dýkou zabít. Musí probodnout její hrdlo, nebo srdce. A to potom spálí. Neboj se, nemusíš se na to dívat. Odvedla jsi dobrou práci, našla jsi zlou čarodějnici, už je skoro po všem.“
Dívala jsem se na Kaliga, na pohrdání v jeho očích. Byla v nich radost a já si vzpoměla na slova staré paní Lily. Ano, zabít živou bytost by mělo být smutné. Nenáviděl ji do morku kostí... Nenávist je dílem Temnoty mnohem víc, než jedna zmatená a schovávající se čarodějka.
Ona, těžce zraněná, zvedla nepatrně hlavu. Ty chalcedonové oči... Podívala se na něj. Její slova mi málem podrazila nohy, když promluvila tím nejsmutnějším, nejprosebnějším hlasem na světě.
„Tati... Prosím...“
Zastavil se čas. Otevřela jsem ústa údivem, Kalig se rozzuřil a křičel na ni ty největší nadávky a obvinění. Křičel i na mne, ať konečně uhnu a dovolím mu vykonat to, co musí.
Stalo se to ve vteřině. Klekla jsem k ní, sevřela ji v náručí.
„Nevydám ji.“

 

„Bee, prober se, Bee...“ Třásla jsem o okamžik déle s nehybnou postavičkou tisíce kilometrů daleko, na místě, kde nás ani Rada nemohla najít. Území nikoho a přitom všech.
Měla jsem strach, že zemře, protože cestovat kouzlem není snadné a ona byla tak slabá...
Bylo tolik věcí, co mi musela vysvětlit.
Tati... Ona řekla Kaligovi tati... To přece nebylo možné, nemohla být... A jestli byla...

„Bože, nenechej ji zemřít, prosím Tě při všem, co je mi drahé... Dej, ať se mi ji podaří ji zachránit... Staniž se vůle Tvá, jako na Nebesích tak i na zemi, až navěky, amen.“

Otevřela oči, ale bylo vidět, kolik sil ji to stojí. Vytáhla jsem z kapsy svou kouzelnou hůlku a vyčarovala nejprv pohár a potom do něj léčivý elixír. Vzala jsem ji za ruku a mlčky polévala hluboké zářezy od provazu tak dlouho, než se zacelily. Potom na druhé ruce a také opatrně ošetřila rýhu na krku. Muselo to hodně bolet, ale ona jen zatínala zuby a nevydala ani zvuk.
Ztratila spoustu krve, byla tak bílá... Byl jenom jeden způsob jak ji zachránit.
„Nedělej to, proboha nedělej to...“ Zašeptala, když viděla, jak si speciální maličkou dýkou, ukrytou v hůlce, vytvářím otvor na zápěstí.
Odhalila jsem si žílu. Nemohla mi odporovat, když jsem pevně chytila její zápěstí a provedla jí to taky. Zbývalo jen probodnout stěnu. U ní a pak hned u mne.
Tiskla jsem volnou rukou své zápěstí k jejímu a soustředěně odříkávala kouzelné formule.
Jak má krev proudila do jejího těla, cítila jsem jen mírný úbytek energie, však jsem také byla mladá a v dobré kondici. Ale Bee strašně vyváděla a já musela vší silou držet její a svou ruku ve spojení, aby se kouzlo nepřerušilo.
Byla prohnutá do luku, křičela. Nemohlo to bolet, ale křičela zoufalstvím, vztekem, že mi v tom nezabránila, žalem, který tak dlouho držel její duši...
Pak bylo po všem, rány se ihned zacelily. Byla v pořádku. Alespoň tedy fyzicky...
„Co jsi to udělala... Ach co jsi to jenom udělala...“ Plakala.
„Nemohla jsem tě nechat umřít...“
„Ty naivní blázne! Já ti za tohle přece nestojím!“
„Co když stojíš, Bee? Co když jsi někdo jiný, než za koho tě všichni mají? Teď už mi doufám věříš, že to myslím vážně. Řekni mi všechno.“
Skryla si tvář do dlaní. Dveře byly otevřeny, stavidla zadržovaných slz opět přetekla, byla jsem příliš blízko a věděla příliš mnoho.
„Bee... Nechápeš? Já to prostě cítím. Odjakživa...“
Uplakanýma očima studovala mou tvář, jestli mi může svěřit tajemství. Asi jsem obstála, protože se nadechla, zaváhala a přece tiše řekla: „Kalig je můj otec.“
Hlavou mi proběhly všechny ty jeho výroky o tom, jak touží v její krvi smočit svou dýku... Pro Boha, co za cítící bytost se dokáže takhle vyjádřit o vlastním dítěti?
„Ach Bože...“
„Má matka zemřela, když mě přiváděla na tento svět, své první a navždy i poslední dítě. Přál si syna a já nejen, že byla holka, ale navíc jsem ho připravila o ženu, kterou miloval. Říkal, že se musím snažit, když umřela kvůli mně, abych mu alespoň nedělala ostudu. Jenže s mojí tváří, tím hloupým jménem... Ne, nikdy mě neměl rád, on, ani nikdo jiný. Nebyla jsem... Nebyla jsem krásná, talentovaná, nebyla jsem nic, co jsem měla být... Říkal, jak se stydí za tak hloupé a škaredé děcko. Že nejsem nic než omyl, že jsem zničila jeho život. Já se snažila... Tolik jsem se snažila udělat mu něčím radost, Sig, to si neumíš představit... Těch obrázků, co jsem se jako holčička namalovala, ale on se na ně ani nepodíval... Nechápala jsem, proč mě nenávidí, bylo mi to hrozně líto... Když jsem se začala učit, bylo to jenom horší. Těch výčitek, křiku... Chápeš, žila jsem celý život jen v tom, že jsem strašná, neschopná, nikdy mě nikdo nepochválil, nikdy se mi nic nepovedlo... Dávali mě za vzor dětem, jako dceru Nejvyššího, já měla být ideál, ve skutečnosti se mi všichni smáli a trápili mne... Občas si ze mne někdo udělal legraci, že se mnou bude kamarádit, jen aby mi potom mohl ještě víc ublížit... Doma bylo k nevydržení. Byla jsem dítě a chtěla jsem umřít, protože jsem byla přesvědčená, že má táta pravdu a já si nezasloužím nic dobrého... Znáš Facii, tu čarodějku, co ji obdivuje svět? Takovou mě chtěl mít a já to nedokázala.
Potom, když jsem se začala učit bojovat, abych alespoň v Alianci neničila jeho pověst svým nepovedeným zjevem a schopnostmi, se mi stala na jedné lekci nehoda... Vzplálo na mně oblečení, nikdo mi nepomohl, já ještě neuměla zastavit kouzlem plameny, panikařila jsem... Zachránila mne až učitelka z jiné skupiny, slyšela křik... Otec... On tam stál a díval se. Nechal by mě býval umřít. Znovu jsem ho zklamala. Nejhorší bylo, že potom jsem už nedokázala pokračovat ve výcviku, strašně jsem se bála, prostě to nešlo... Lámal mě násilím tak dlouho, než mě nahnal do souboje s jinou čarodějkou, ale já se tam zasekla, přede všemi, začala jsem brečet... Tak potom řekl, že už nejsem jeho dcera. Já... Já se ještě kolik let snažila... Chodila jsem do domu Aliance, prosila ho, ať mi dá šanci... Řekl, ať mu dokážu, že jsem bojovnice. Chtěl... Chtěl... Promiň...“
Přemohl ji pláč. Mračila jsem se jako nebe před bouřkou. Jak se mohl tak chovat k malé holčičce, kterou měl milovat a chránit před smutkem? Jak jí mohl tak strašně ublížit?

„Chtěl abych mu dokázala, že, že... Že dokážu zabít... Vzal... Vzal dýku, a mou ruku... Byla tam Snufy, jen na ní mi v životě záleželo... Byla tam...“
„On tě donutil zabít...?“ Byla jsem v šoku.
Zoufale se rozeštkala, nehty si zaryla do tváří...
Pochopila jsem, jak vypadá někdo, kdo chce celým svým srdcem zemřít. Nemohla jsem se na to dívat a rychle ji objala. Tak teď ty nehty zarývala do mne. Popravdě jsme v tu chvíli nahlas brečely obě. Bylo to tak příšerné, co jí otec udělal, že bych ho v tu chvíli dokázala zabít i bez dýky a kouzelné hůlky, jen holýma rukama.
„Ten hajzl, ten bezcharakterní, odporný, hnusný hajzl... Bee je mi to tak líto, tak strašně líto...“

„Potom se smál a křičel na mne, že jsem bezcenná špína, kterou nikdy nikdo nebude milovat a ať si to konečně uvědomím... Potřeboval se mne zbavit, tak mě z Aliance vyhnal a rozhlásil, že patřím Temnotě. Byla jsem ještě nevinná, to se mu nehodilo, to přece každou pannu tak trochu chrání, tak mne prodal jednomu vlivnému kouzelníkovi, vyměnil mou nevinnost za volební hlasy, aby zůstal Nejvyšším v Radě... Bylo to hrozné, ale moje srdce zničil už dávno, tohle už byl jen konec...
Potom napsal ty knihy, řekl, že jsem se spustila se samotným ďáblem... Kdo by nevěřil tak milému a mocnému muži, jako je můj otec... Zabil by mě, mít možnost... Zabil by mě, kdyby sis dnes nestoupla mezi nás a neochránila mne. A já vážně nechápu, proč to děláš...“
„Zasloužíš si to, Bee...“
„Sig, vždyť jsem se k tobě nikdy nechovala hezky. Není na mně nic, co bys mohla mít ráda. Jsem jen hloupá, ošklivá, neschopná, pošpiněná krví, zneužitá pro peníze... Nestojím nikomu ani za pohled. Ani já sama se nemohu vidět...“

Byla úplně na dně. Zřejmě poprvé v životě někomu vypověděla všechnu tu hrůzu. Otec jí ukradl život... Zničil život dítěti, které mělo sny, čisté srdíčko a právo na lásku... Ukradl jí duši a rozdrtil na prach, zničil její nevinnost, zlomil ji... Vzal jí veškeré dobré mínění o sobě, přinutil ji provinit se proti všemu co milovala, spáchat nejodpornější zločin... Když umírala chudinka Snufy, byla to i Bee, kdo zemřel... Pane Bože, jak vůbec mohla unést tolik utrpení?
A nejhorší bylo, že zatím dospěla... Už nešlo, aby si ji vzala k sobě jiná kouzelnická rodina a vrátila ji štěstí, byla už velká a neměla vůbec nikoho... Nenáviděla se, byl jí odporný každý pohled na sebe... Otec jí úplně vymyl mozek, naprogramoval ji na sebezničení...

„Bee... Kdybych ti já mohla dát všechnu lásku světa, udělala bych to...“
„Já... Já si nezasloužím tvoje přátelství... Sig, udělej to... Odejdi...“
„Zasloužíš si aby tě měl někdo rád, Bee... Zlomil tě, zničil, to všechno je jen a jen jeho vina...
Sama to přece víš, někde uvnitř to musíš vědět, to on zabil chudinku Snufy, jen u toho přitiskl tvou ruku na tu dýku... Ty nejsi vrah, Bee, nejsi, rozumíš?
Otec tě měl milovat, ne ti zničit život! Nikdy jsem nevěřila těm jeho knihám. Chudinko Bee... Chudinko malá... Je mi to tak líto.“

Objímala jsem ji a mé srdce se zalykalo těžkou, dusivou bezmocí. Pro všechno dobro světa, jak jen utišit tu hroznou bolest, která z ní tak tryskala...? Jak vyspravit rány v srdci, když to ubohé srdce je od nich proděravělé jako ementál? Vím, že ačkoliv tak moc plakala, necítila vůbec žádnou úlevu. Nikdy, za celý svůj život.

„Proč by mě měl milovat. Podívej se na mne.“
„Dívám se, Bee... To je právě to.“
„Zabij mě. Prosím.“

 

Bonabella upadla do naprosté letargie. Snažila jsem se o ni postarat. Teď jsem já byla ta silnější, i když sotva odrostlá učednice. Kdyby nás byl někdo překvapil, bez váhání bych se pustila do boje, abych ochránila ji. Tolik jsem se upnula na to, že ji musím zachránit.
Ale nedocházelo mi, že ji zachránit nejde... Ne před ní samotnou.
Sedala dlouhé hodiny pod takovým velkým stromem, ve svém černém plášti, opřená o kmen a dívala se do prázdna. Někdy plakala, někdy ne. Nemluvila. Ta černá barva, to vůbec nebyl znak Temnoty. Byla to prostě jen barva smutku a prázdnoty.
Mluvila jsem na ni, ale ona byla netečná... Hodně spala, ale odmítala jíst. Když jsem se na ni dívala, poznala jsem, že je někde hodně daleko. Byla jako za oparem a přála si nikdy se nevrátit.
Pořád ji vidím... Pořád, kdykoliv si na ni vzpomenu, vidím ji, jak tam sedí. Jak fouká vítr, cuchá jí ty bílé vlasy... Slzy jí stékají po tvářích a malý sluneční paprsek se je snaží zahnat, zkoumá tu zvláštní tvář, v níž nikdo nehledá vůbec žádný půvab... Rty má pootevřené, ale jako bez krve, dýchá, ještě dýchá a nesnáší to... A ty oči... Oči upřené kamsi do prostoru, téměř nemrkající... Chalcedon je krásný kámen a mohu říct, že to její oči byly snad jedinou krásou, co se na ní dala najít. Teď, když z nich zmizela nenávist... Ale ani chalcedonovým očím moc nesluší slzy. Ty její by stačily na několik moří...

„Bee! No tak!“ Třásla jsem s ní.
Uplynuly asi tak tři týdny a ona stále nechtěla jíst, komunikovat a žít.
Vypadala jako nemocný stín.
„Bee, nezlob mě a koukej jíst! Nemůžeš to vzdát, to přesně tvůj otec chce! Děláš to, co chce! Slyšíš mě?! No tak Bee! Bonabello! Bee!!!“
„Proč...?“ Ozvalo se tiše.
„Protože mně na tobě záleží a nenechám tě tohle dělat, prostě ne! Tvůj otec musí zaplatit za to, co udělal. A jestli se vzdáš, vyhraje on...“
Vzdychla a odvrátila hlavu. Znovu jsem s ní zatřásla.
„Mně už je všechno jedno, Sig. Nemám sílu... Je pozdě...“
„Neříkej to. No tak, bojuj, snaž se Bee...“
„Noci beze snů, dny s výčitkami... Já takhle nemůžu žít, Sig. Snažila jsem se, celý život jsem bojovala, ale nemám už síly dál bojovat. Už nechci. Otec vyhrál, dávno už vyhrál... Vzal mi úplně všechno, co mi bylo drahé. Nemám pro co tady být. Já vím, že se moc snažíš mi pomoci. Děkuju, vážím si toho i tebe, jsi první člověk, který mi dává najevo sympatie... Ale je příliš pozdě, já už prostě nemůžu... Je po všem. Ale... Alespoň ty víš, že jsem snad nebyla tak úplně špatná...
Sig... Že na mne nezapomeneš? Povíš někomu můj příběh? Třeba... Třeba si alespoň někdo řekne... Že mi ublížili...“
„Bee, nemluv takhle... Prosím...“ Tekly mi slzy. „Já tě umřít nenechám. Musíš přece ukázat světu, že nejsi špatná. Protože ty nejsi. Musíme dokázat, že tvůj otec...“
„Nikdy se to nepodaří... Měla jsem zemřít u toho sloupu, ke kterému mě přivázaly děti... Moje duše se s tím smířila, to jen tělo bojovalo o vzduch. Proč jsi mě zachránila...“
„Kdybych to neudělala, nikdy bych se nedozvěděla pravdu. Teď ji vím. A musí ji zjistit i ostatní.“
„Sig, jsi hodná, ale naivní... Nikdo ti neuvěří, otec dokázal přesvědčit celý svět, udělá to znovu. Tvoje slovo proti jeho knihám a tvrzení, nemůžeš vyhrát. A krom toho, víš snad, co jsi udělala. Zachránila jsi mi život, odmítla mu poslušnost... Doufám, že nevěříš tomu, že tě pustí ke kouzelnickému soudu, že ti vůbec dovolí se bránit? Nesmíš se vrátit, jinak tě zabije. Pokud se nevrátíš s důkazem, že jsi zabila ty mne...“
„To nikdy neudělám!“
„Sedni si ke mně... Prosím, buď tady se mnou, objímej mě a drž mě, buď jako moje sestra... Alespoň na chvíli... Jsi první, kdo mě má rád. Asi se ti zdá, že nejsem vděčná... Ale já jsem. Jsi na mě tak hodná, staráš se o mne, jako bych byla malá... Škoda, že se to všechno stalo až teď, když už je pozdě... Buď se mnou prosím. A pak mi pomoz odejít z tohoto světa. Já to tak chci, Sig. Prosím, udělej to pro mne. Žiju už moc dlouho a příliš to bolí...“
Držela jsem ji pak, opírala se o mne a už nic neříkala. Že usnula jsem poznala jen proto, že její dech se stal pravidelným. Ale i ve spánku z ní byl ten smutek cítit.
A mě poprvé došlo, že to myslí vážně. Že pro ni je smrt cestou z utrpení. Já ji mohla mít ráda, ale nemohla jsem změnit její život, to, co se už stalo, ani to, co bylo teď. Snila jsem o tom, že Kaliga svrhneme a jeho dcera povede normální život... Ale vždyť ona měla pravdu, byla jsem teď vyhnanec stejně, jako ona. Ji mučilo svědomí a vyhlídky na to, že by ji někdy někdo miloval prostě neměla. To jsem si nemohla namlouvat ani já. Vždycky bude jiná, navěky poznamenaná...
Vždyť co měla...


Jako dítě možná beze slov volala o pomoc, ale nikdo to nechtěl vidět. Jako mladá dívka znala jen práci na sobě, za kterou nepřišla pochvala, ale jen výčitky, že není dost dobrá. Potom ta nehoda s ohněm, kdy její vlastní otec přihlížel a nic neudělal. Možná, že kdyby se pak už dál nic nedělo, byla by ještě šance... Ale ta strašlivá věc s její milovanou kočičkou... To jí srdce ne zlomilo, ale roztříštilo na tisíce kousků, které už nešlo slepit. Snufy byla její nejlepší kamarádka... To ona s ní byla, když v noci plakala, protože ji tak mrzelo, jak ji otec nemá rád. K ní se mohla přitulit, protože jí chyběl byť i jediný přívětivý dotek... Jí mohla svěřit svoje trápení... Snufy za ní přišla vždy, když byla potrestána za něco, za co většinou vůbec nemohla, aby ji utěšila.
To, co se stalo... Jednou mi o tom ještě vyprávěla. Brečela, nechtěla se ani pohnout, křičela, nechtěla, jenže otec ji nepustil a kočička bohužel neutekla. Nejspíš nechtěla opustit svou paničku... Co jsem pochopila, Kalig ji doslova vláčel po zemi, držel její ruku s dýkou... Snažila se vytrhnout, ale on měl velkou sílu. Zabil Snufy jediným bodnutím. Pak Bee pustil. Viděla tu kočičku umírat a sama sebe držet dýku... Zůstala ležet na zemi a doslova prý řvala. V tu chvíli ji zničil. Tehdy ztratila naději.
To, že nikdy nepoznala žádnou lásku a její nevinnost otec prodal... Ani ji ten kouzelník prý nechtěl, že je ošklivá... Jenže spojit se s pannou přináší sílu. No, to už byl jen bonus.
„Nenáviděla jsem je oba dva. Bolelo to, ale popravdě mi to už bylo jedno. Stejně by mě nikdo nikdy nemiloval. Sig... Já ani nevím, jaké to vůbec má být.“ Řekla mi k tomu.

Byla zvláštní. Z letargie se mi ji podařilo probrat na krátkou chvíli. Měla jsem podezření, že o nás už Rada ví a brzy nás „navštíví“. Takže jsem se vydala zjistit, kam se dá uchýlit. Místo jsem našla, ještě hlouběji v území nikoho a všech. Byla tam zřícenina hradu a kouzelnický svět se tomu místu vyhýbal, takže to bylo celkem bezpečné.
Abychom se tam dostaly, sehnala jsem nám koně. Nebylo to těžké, v tu dobu se totiž páslo nedaleko nás stádo, jedno z těch, které nepatří nikomu a živí se jak jen dovedou. Byli to drobní, ale hezky narostlí koníčci s milou, zvídavou povahou. Vyčarovat si postroje nebyl problém. Přivedla jsem dva mladé hřebce. Černého a plavého, nejspíš to byli bratři a stádo je už začalo vyhánět. Tak to u koní chodí, museli si najít vlastní místo, ve stádě už jeden hřebec, jejich otec, byl. Požádala jsem je, zda nám pomohou, souhlasili. Děláme to tak. Každý kůň ví, jak nést jezdce, musí ale souhlasit.
Jen blázen by se nezeptal.
Bee seděla u stromu, jako každý den, když jsem se s koňmi objevila. Jakmile je spatřila, vstala a pomalu došla až k nám. Vybrala si, jak mi bylo ostatně jasné, černého. Stála tam, naproti krásnému zvířeti, beze slov, jen oči mluvily. Udělal k ní krok sám a pak ho objala kolem krku. Hřebec stál, hlavu položenou na jejích zádech, sálal z něj klid, ale zároveň obrovská síla a pochopení.
Já jsem si plaváčka zamilovala ihned, jak jsem ho ve stádě uviděla. Byl o něco méně energický, ale to mi nevadilo. Líbila se mi jeho mazlivost a zvědavé oči.
Umění jízdy na koni se učí každá čarodějka i kouzelník. Košťata jsou v dnešní době příliš nápadná, cestovat kouzlem je zase dost náročné, auta a jiné stroje lze očarovat (čehož vaši nepřátelé využijí), ale myslící bytost kouzlem ovládat nelze. Proto je kůň dobrý cestovní prostředek snad pro všechny z nás. Jen Nejvyšší, Kalig, na koni nikdy necestuje. Proslýchá se, že nikdy neovládl toto umění a že ho dokonce téměř každý kůň ze svého hřbetu shodil.
Zato jeho dcera... Bee byla úžasná. Dívala jsem se na ni, jak sedí, jak hřebce pobízí a ten reaguje... Vypadala, jako by se pro to narodila. Tak jemné ovládání, tak krásný, vyrovnaný sed, jsem nikdy neviděla. To znamenalo, že přece existuje něco, v čem je dobrá...
„Bee! Ty jsi skvělá... Neříkej, že za tohle tě nikdo nepochválil...“
Otočila se na mne a usmála se. To bylo poprvé, co jsem ji viděla se smát. Také naposledy... Její tvář tím zjemněla a konečně jsem viděla přece jen náznak krásy. Škoda, že měla v životě tak málo důvodů se usmát...
„Děkuju... Mně otec zakázal se učit jezdit na koni, považuje to za podřadný způsob cestování.
A taky... Taky věděl, jak moc mám ráda zvířata. Byl by to pro mne únik, koně bych milovala, to nechtěl dopustit...“
„Chceš říct, že sedíš na koni poprvé?“ Vytřeštila jsem oči.
„No, v podstatě ano...“
„V tom případě máš obrovský talent Bee... Vážně jsi krásná, když sedíš na tomhle hřebci, mluvíš s ním beze slov, usmíváš se a on poslechne cokoliv, co jen náznakem chceš...“
„Jsi příliš hodná...“ Usmívala se dál a byla očividně dojatá.
„Říkám, co vidím.“ Vrátila jsem jí usměv a naznačila svému plaváčkovi, který se zrovna zastavil, že opravdu má jít dopředu. Otočil ke mně hlavu, jestli to myslím vážně.
Celou cestu byla Bee s černým tak úžasná... Když jsme dorazily na místo, byl čas koně zase pustit. Nechtělo se jí se loučit, i když už byli oba hřebci odsedláni a já pohlazením poděkovala svému společníkovi za to, že mne nesl na zádech, ona pořád stála, hladila černého a já na ní viděla, jak zase smutní... Objala ho, něco mu zašeptala ho ucha, kůň byl trpělivý. Jen jemně se vymanil a poodstoupil od ní, když byl čas odejít.
„Bee,“ Chytila jsem ji lehce kolem ramen. „Nech ho jít...“
Koně odešli klidně, až pak se rozeběhli, lehce jako vítr. Byli volní.
„Nebuď smutná, Bee... Pojď ke mně,“ Objímala jsem chvějící se postavičku. „Malá, no tak...“
Chvíli jsem ji držela. Zdálo se, že zvířata jí jsou každopádně bližší, než lidé.
Rozhodně byla vyjímečná. Čím lépe jsem poznávala její plachou, dobře skrývanou duši, tím raději jsem ji měla a tím víc jsem nenáviděla Kaliga. Byla nejistá, vnímavá a citlivá. Podle svého otce nejspíš slabá. Nebyla jako on. Byla mnohem lepší. Sice jsem ji nikdy nepoznala jinak, než tak strašně nešťastnou, ale přesto jsem si tím byla jistá. Kdyby bývala měla prostor pracovat se zvířaty... Čarovat jsem ji moc neviděla, styděla se přede mnou, protože byla přesvědčená o své nešikovnosti, ale když už prováděla kouzla, vždy s lehkostí a jistou grácií. Neřekla bych, že byla bez talentu, naopak. A jestli se kdysi učila pomaleji, než ostatní, nebylo to znát...
Bylo znát, že není zvyklá na lidskou společnost a hlavně ne na přátelství. Kdykoliv jsem jí vyjádřila podporu, pochválila ji, nebo se k ní chovala hezky, byla zmatená a nevěděla, jak reagovat. Za každý projev náklonnosti byla hrozně vděčná.
Dala bych hodně za to, kdybych mohla dát do pořádku její život a ona si mohla jen tak žít...
A snad cokoliv za to vídat ji tak, jako když seděla na koni, s nesmělým úsměvem a překvapenýma očima, že se může cítit i docela šťastná. To ale nebylo možné. Čím víc mi vyprávěla, tím to bylo jasnější. Vím, že někdy čekala, že ji i já odsoudím... Že taky řeknu, že je nemožná.
Možná to i chtěla, to jediné znala... Ne, že by jí to snad chybělo, ale s vlídností nevěděla, jak naložit.
Den po dni se mi víc a víc svěřovala se svým životem, ale taky mě víc a víc prosila, abych jí pomohla z tohoto světa odejít. Naléhala na mne, že už nedokáže dál nést svůj kříž, že se jen trápí a není naděje na cestu ven. Jedině skrz náruč Smrti...

Věděla jsem, že to tak bude muset skončit, přesto jsem se nechtěla vzdát naděje. A pak se stalo něco, co se snad ani nemělo nikdy stát. Pro ni jen další bolest.

„Sig! Sig, pojď sem, prosím tě!“
Poznala jsem, že se stalo něco zlého.
Nechodila ze zříceniny pryč, jen místo u stromu teď seděla na hradbách a dívala se dolů. Věděla ale, že i kdyby skočila, nezemře... Ten den jsem ji přesvědčila teprve asi potřetí od našeho příchodu, aby se šla porozhlédnout po okolí. Šla. A teď se jí něco stalo a byla to moje vina...
Ze zmateného vyprávění proloženého vzlykáním jsem pochopila, že potkala nějakého kouzelníka, člena Rady – už zase nás tu našli – který ji chytil a pohrozil jí, že zavolá Kaliga. Ten mohl dorazit do několika minut. A co by následovalo pak... Ona se smrti nebála, ale smrti z rukou svého otce... Toho se bála hrozně moc.
Řekl jí, že nezavolá Kaliga a dá jí čas na útěk, pokud se mu poddá. Co následovalo potom snad nemusím vyprávět.
Tak tedy znovu. Poprvé pro otcovu moc, podruhé pod pohružkou smrti... Ubohá Bee...
Opustily jsme zříceninu, opět, tentokrát kouzlem, neboť šlo o čas, a přemístily své životy do vesničky na pobřeží Skotska. Nevlídné, studené místo...
Starala jsem se o Bee, která byla incidentem samozřejmě otřesená, a proklínala jsem celou Radu. Bylo-li tohle denním chlebem té prokleté instituce – ubližovat, zabíjet, znásilňovat, trestat nevinné a zelenou dát grázlům, co si zasloužili kouzelnický kriminál, pak bych i já radši přešla k Temnotě. Nebo tam vlastně Rada patřila? Či jen někteří z ní a zbytek radši ze strachu mlčel? Ať to bylo jakkoliv, opět ublížili.
Bohužel, anebo to bylo štěstí?, se to tentokrát neobešlo bez následků.
Zhroutila se, když si uvědomila, že čeká dítě. Ona, nikým nemilovaná, s vyhlídkou smrti, pokud jen vystrčí nos na veřejnosti... Ona, která nezvládala ani svůj vlastní život... Ona, tolik znalá krutosti doby a osudu, který by čekal i jejího potomka, prostě jen proto, že jeho matkou by byla ona... Copak mohla?
„Copak můžu? Pane Bože... Copak můžu přivést dítě na tento svět? Já? Odsoudila bych ho k utrpení... Já nemohu být matkou, to si to dítě nezaslouží, to mu nemohu udělat... To se nemělo stát, tohle už ne... Sig, vezmu život tomu dítěti a ty potom zabiješ mě, nemůžu žít s tím... Ale nemůžu porodit! Dítě by mělo stejně strašný život, jako já... Ani nevím, jak se máma chová... Co mám dělat? Nemůžu si ho nechat...“
Chápala jsem ji. Mít miminko v její situaci byla hloupost... Neměla vůbec kam jít. Kalig ji nikdy nenechá na pokoji a dítě by bylo odsouzeno stejně, jako ona, k věčnému strachu... A kdyby se dostal k dítěti... Bee plakala jen při té představě. Další dítě, které by tolik trpělo... To nebylo fér, nechat je narodit.
Jenže tu byl problém – to dítě už tu bylo. Zabít je by byl hřích... Zabít něco tak nevinného, zlatíčko, které za nic nemohlo... Bee by to nedokázala udělat.
Znovu upadla do letargie. Nemluvila, většinu času jen ležela. Bydlely jsme teď v podobné chatičce jako byla ta, kde jsem ji onehdá překvapila návštěvou. Bylo tu neútulno i přes mou snahu a Bee se skoro pořád třásla zimou. Zdálo se, že jak roste děťátko, jeho máma chřadne a mizí před očima.
Řekla, že mi své dítě svěří. Měla jsem je přijmout za své, aby mělo naději na normální život.
„Postarej se o moje dítě.“ Prosila mě.
Ji jsem zachránit nemohla. Ale to maličké...
„Sig, poslouchej mě. Já dám život tomu maličkému... Ale ty mi potom pomůžeš umřít a vezmeš si ho k sobě. Je to nejlepší možnost... A jediná šance pro něj...
Vrátíš se mezi ostatní, řekneš, že jsi mě zabila a že jsi byla v ústraní kvůli těhotenství a porodu dítěte. Co bude dál, to už bude na tobě... Jinak... Jinak bych musela zabít dítě... Pak už by mi nezáleželo na ničem. Šla bych za otcem...“
Věděla jsem, že není jiná šance. A proto jsem to chudince Bonabelle slíbila...
Rostlo jí bříško. K dítěti se snažila netvořit vztah, protože věděla, jak brzo ho opustí. Vím, že to bylo strašně těžké. Mnohokrát jsem ji viděla nevědomky miminko skrz své břicho hladit, myslela na ně... Ale věděla, že musí zemřít, aby ono mohlo žít lépe.
„Bee... Měj to miminko ráda. Ničí tě to, že nemůžeš...“
„Mám strach, Sig... Bojím se, že ho budu milovat a budu tu chtít zůstat...“
„Tak zůstaň, zůstaň tu s námi...“
„To nemůžu. Přece víš, že by to dítěti vzalo naději. Teď už nejde jen o mne, Sig. Nebojím se... Jediné, co mě mrzí je to, že nestihnu poznat to malé... Ale věřím ti, že mu dáš všechno...“
„Bee... Bude se mi tolik stýskat.“
„Díky, že to říkáš...“

Za dobu jejího těhotenství jsme se musely pětkrát přemístit, Rada nám byla na stopě. Tedy, byli na stopě mně, protože Beeinu existenci se nám dařilo tajit od nešťastného dne pod zříceninou.
V mojí pozdější verzi toho, co se stalo, měla už být totiž mrtvá.
Dítě se rozhodlo přijít na svět jedné noci, přímo uprostřed bouřky, zrovna když jsme musely azyl najít v opuštěném domě ve Skotsku na pobřeží. Na útesy zuřivě narážely obrovské vlny, domek se nakláněl ze strany na stranu, venku kvílela vichřice a burácely hromy.
Alespoň Beein křik nemohl nikdo slyšet. Trvalo to několik hodin a já byla s ní. Nechtěla jsem, aby i v této chvíli byla sama, když už byla sama celý život. Starala jsem se o vše, co bylo třeba.
Porodila bez komplikací, za mého povzbuzování, že je statečná.
Najednou bylo po všem, asi minutu bylo ticho. Absolutní, slyšely jsme svůj dech i tep srdce, dokonce i když venku byla stále ta bouřka. A pak... Dítě poprvé zakřičelo. Bylo v pořádku, žilo... Bee se rozplakala úlevou, já dojetím. Držela jsem maličké v náručí a teprve teď se podívala, co má, jestli dceru, nebo syna.
„Máš holčičku Bee... Je to krásné, zdravé děvčátko... A je ti strašně podobná...“
„Ukaž mi ji, ukaž alespoň na chvilku...“ Vztáhla ruce a vzala si svoje miminko.
V náručí mámy se maličká utišila. Tiskla ji k sobě a já je obě přikryla dekou.
Dívala se na dcerku a děťátko upíralo velikánské oči zase na ni. Chalcedonové, úplně stejné, jako maminčiny...
„Maličká... Co jsem ti to provedla, že jsem tě přivedla na tenhle svět...? Jsi tak krásná... Děťátko moje... Maminka tě musí opustit... Ale neznamená to, že tě nemá ráda. Jsi moje všechno, ale kdybych s tebou zůstala, ublížím ti tím... Teta na tebe bude dávat pozor... A já taky, z Nebe se na tebe budu dívat, budu s tebou, holčičko... Přísahám... Sbohem, broučku...“
Políbila ji na čelo a pak mi ji podala.
„Bude se jmenovat Dolores... Dej ji spinkat, prosím tě...“ Řekla tiše.
Dívala se za malou, když jsem ji odnášela, dívala se a tiše plakala, protože srdce bolelo víc, než mohla snést. Zamávala jí, pak skryla tvář do deky, která lépe pohltila zoufalé štkaní nešťastné mámy. Položila jsem Dolores do postýlky. Spala za chviličku, unavila ji cesta ven z matčina těla.
Pak jsem přistoupila k Bee.
„Bee... Ještě není pozdě si to rozmyslet...“ Objala jsem ji, zamotanou do deky.
„Že na mne nikdy nezapomeneš? Budeš jí o mně vyprávět, viď, že ano? Slib mi to, Signento, prosím, slib mi, že neumřu sama a nebudu navždycky zapomenutá... Že se postaráš o Dollynku, že bude šťastná, viď? Budeš ji milovat, budeš si s ní hrát a budeš na ni tak hodná, jako jsi i na mne? Ochráníš ji před mým otcem, že nedovolíš, aby jí někdo ublížil? Že vyroste a bude krásná a spokojená, bude mít lásku a bude žít šťastně...? Ach Sig, tak moc ji miluju... Že ji to nebude moc bolet, když umřu teď hned, když jí ještě není ani den? Myslíš, že si bude pamatovat... Mne?“
Vychrlila na mne tolik otázek...
Tolik s ní cloumaly mateřské city, ale také rozum...
„Přísahám ti, Bee... Budu ji milovat jako bych ji nosila já sama... Na tebe nezapomenu, nikdy, nikdy na tebe nezapomenu a postarám se, aby Dolores věděla, kdo byla její maminka... Vím, že na tvoje oči nezapomene, ani na tvou tvář, jsi její máma... Vždycky budeš. Uvidí tě, když se sama podívá do zrcadla. Nikdo jí neublíží. Bee... Bee, já nechci abys odešla... Bude tu bez tebe smutno a prázdno. Zasloužíš si žít a vychovávat dítě... Ach Bee... Kéž bych mohla změnit tvůj osud, umřít místo tebe...“
„Víš, že jsi první, kdo mi kdy pomohl. Jsem ti vděčná za všechno. Udělala jsi pro mne hodně a i když teď ti připadá, že to bylo zbytečné, protože já umřu... Nebylo. Jen díky tobě jsem poznala jaké to je, když tě má někdo rád... A i když to byla jen chvíle, byla tu. Děkuju. Budu s tebou, ve tvých myšlenkách...“
„A v mém srdci. Mám tě ráda Bee... Nikdy nezapomenu. A tvoje jméno... Ono se k tobě hodí. Máš dobré srdce a krásnou duši a když se usmíváš, tak i tvář. Chci, abys to věděla. Ty nesmíš odcházet sama a s tím, co řekl tvůj otec. Neměl pravdu, nikdy ji neměl. A já se postarám o to, aby vyšla najevo ta opravdová a jediná pravda. I to ti slibuju.“

Mlčky mi podala dýku.
„Bee...“
„Udělej to.“
„Nebude tě to bolet? Nechci aby tě to bolelo... Nedokážu to...“
„Ale dokážeš. Vždyť mi tím pomáháš ukončit trápení.“
Věděla jsem, jak to provést, ale bylo to tak těžké, tak strašně moc... Zabít nepřítele není lehké, ale zabít přítele, i když vás o to prosí...
„Sbohem, Sig. Bodni.“
„Sbohem...“ Šeptla jsem. Třásly se mi ruce, když jsem se napřahovala... Musela jsem do toho jediného úderu dát obrovskou sílu, aby ji zabil a ne jen poranil...
Všechno ve mně křičelo „ne!“.
Bodla jsem. Už nebylo cesty zpět.
Držela jsem v náručí její tělo, ze kterého rychle vyprchával život. Čistý zásah, do srdce. Bylo po všem.


Na tváři jí zůstal jemný úsměv, že končí ta neustála bolest a výčitky... Oči, smutné modré oči zoufalé matky, která musela opustit své novorozeně, rychle pohasinaly a já je dlaní opatrně zavřela. Světlé vlasy vypadaly jako svatozář. Ano, kolem tváře té, jež měla náležet Temnotě... Té, jež byla čistější, než polovina členů Rady. Vypadala jako skřítek. Nebyla ošklivá.
Jako by jen spala, takový klid z ní teď sálal. Jen ta veliká skvrna na hrudi, krev, která se rychle rozlívala... Přikryla jsem ránu rukou, takže i ta teď byla od krve. Beeiny krve. A já pochopila slova paní Lily, bylo to strašně moc smutné a věděla jsem, že se budu modlit za její duši a za to, aby v Nebi našla pokoj, den co den, až do své vlastní smrti.
Nemohla jsem plakat, abych nevzbudila maličkou Dolores, ne tady. Tak jsem se přesvědčila, že spinká, a pak tělo její matky odnesla ven a zavřela dveře. Ve stálém burácení hromů tak nebyl slyšet ani můj zoufalý křik a pláč. Když jsem ji pohřbila, udělala řádný hrob s bílým náhrobním kamenem, na němž byla i jemně vyvedená podobizna s jejím jménem, datem narození i úmrtí a nápisem „Andílku, křidélka Ti vzali, srdíčko křehké polámali, konec je Tvé věčné bolesti dnes, odešla duše Tvá přečistá do Nebes.“, jíž ovšem mohli vidět pouze osoby nechovající k ní nenávist, ale alespoň lítost, padla jsem na kolena a konečně dala průchod svému žalu. Prsty jsem zarývala do tmavé půdy a můj nářek byl pohřební písní, kterou se svět, i když vlastně jenom já, loučil s tak zvláštní čarodějkou.
Když jsem se pak vrátila dovnitř, malá Dolores pořád spinkala. Neměla, drobeček, ani tušení o tom, co se stalo. Prohlížela jsem si ji, moje srdce se svíralo smutkem a láskou k té maličké. Teď jsem tedy byla matkou.
„Zvládneme to, beruško, uvidíš. Ty budeš mít krásné dětství, o to se postarám.“ Slíbila jsem spícímu dítěti, sama sobě i Bee. Zvládneme to, protože odteď všechna moje láska patří jen té malé holčičce.
Vždy jsem toužila mít děti. Hodně dětí... Nikdy by mě však nenapadlo, že první děťátko přijde do mého života touto cestou. Já jsem dokonce ještě byla nevinná... A přesto spalo v postýlce bezbranné miminko, zcela závislé na mně. Stála jsem tam a dívala se na ni hrozně dlouho, asi bych to vydržela celé hodiny, kdyby se neprobudila. Zavrtěla se, zafňukala a pak se rozkřičela naplno. Měla hlad, potřebovala přebalit, pochovat a ukonejšit. Moje mateřské povinnosti začaly.

 

Ještě několik týdnů jsme zůstaly ve skotské chatičce. Malá Dorinka, jak jsem jí říkala, byla hodné a vnímavé dítě, které se vždy nádherně uklidnilo, když jsem je vzala do náručí a přivinula k sobě. Zadumaně na mne koukala, v pusince nacpanou nejlépe celou drobnou pěstičku, měla jsem občas pocit, že přemýšlí, kdo vlastně jsem, ačkoliv to samozřejmě bylo na malé miminko nadsazené.
Ta její veliká kukadla... Dívala se moudře a nevinně zároveň. Na hlavičce jí už rostly první vlásky, po narození žádné neměla, a ty byly stejně světlé, jako měla její matka. Vůbec byla mamince hodně podobná. A mně přišla nejkrásnější na světě.
Bylo jí asi deset týdnů, když jsem se rozhodla pro návrat do civilizace. Nelíbilo se mi to, co budu muset udělat, abychom se vrátit vůbec mohly, ale pro vývoj Dorinky to tak bylo lepší. Nemohla jsem ji přece odchovávat v izolaci. To by pro ni nechtěla Bee, a nechtěla jsem to ani já.
Tak jsme se tedy vrátily. Zaklepala jsem na dveře Domu Aliance a vyprávěla jim historku o tom, jak jsem po zadržení Bonabelly zpanikařila a ztratila nad sebou vládu, takže jsem ji nevydala Kaligovi... Řekla jsem jim, že mě očarovala a držela ve své moci, ale nakonec se mi podařilo vymanit se a zabít ji. Chtěla jsem se pak sice vrátit, ale protože jsem na cestě zpátky potkala jistého mladého muže a s ním se spustila a počala dítě, odložila jsem návrat, neboť jsem neměla sil na cestování. Děťátko po porodu stonalo, ale teď už je v pořádku a proto jsem konečně přispěchala do sídla Aliance, kam moje srdce patří, a prosím o odpuštění.
Protože v Síni Svící se mohli přesvědčit, že Bonabella již opravdu nežije, uvěřili mi. Jen Kalig se díval s neskrývaný odporem a podezřením na mne a Dolores. Ovšem nakonec mě přijal, bez nadšení, ale přijal – přece jen jsem zabila jeho největší nepřítelkyni... Jeho nebohou dceru.
Takže to byla pohádka pro Radu. Ve skutečnosti jsem už v hlavě měla plán na boj za pravdu, za očištění Beeina jména a za odhalení všech zločinů jejího krutého otce.


Čekala jsem – potřebovala jsem čas, aby mi Kalig uvěřil, musela jsem si být hlavně jistá, že až promluvím, dokážu se pak ubránit a hlavně ubránit malou. Bylo jasné, že se nás potom pokusí zbavit a to jsem nemohla dopustit. Spojence jsem našla v paní čarodějce Lile, ale trvalo dlouho, než jsme se domluvily na postupu. Pak jsem se i s Dorinkou přestěhovala k ní.
Dolores už se učila chodit, když konečně nastal den D... Paní Lila byla připravena pomoci nám s obranou, její dům byl zabezpečen ze všech stran, já měla shromážděné podklady i výpovědi mé spojenkyně. Rozloučila jsem se s Dori polibkem na čelo, stejně jako její maminka před smrtí, když jsem opouštěla to ráno dům. Budova kouzelnického Soudu leží v Paříži. Z Irska, kde jsme teď žily, mi to netrvalo dlouho.
Zaklepala jsem na veliké, dubové dveře kanceláře nejvyššího soudce. Byl to starý, moudrý muž, známý tím, že s každým jednal sám, bez prostředníka. Otevřel mi a usmál se v očekávání mé žádosti.
„Dobré ráno, Ctihodnosti. Jsem Signenta Connors, čarodějka Aliance. Chci podat návrh na soudní prošetření případu týrání dítěte, bezdůvodného zabití zvířete, neposkytnutí pomoci, podvodu a dalších zločinů, kterých se dopustil Nejvyšší Rada kouzelník Kalig na své dceři. Mám sepsaná svědectví a jsem připravená vypovídat...“
Soudce se na mne díval trochu překvapeně, ale pak mi ukázal na křeslo ve své kanceláři.
„Pojďte dál, slečno a posaďte se. Trochu jste mě zaskočila, jen co je pravda. Nikdo zatím neměl odvahu proti Nejvyššímu vést spor, i když nejste jediná, kdo se proti němu vymezuje. Ale o jeho dceru zatím nikdy nešlo. Tak mi povězte, co víte.“
Vypověděla jsem ten den všechno, co jsem o Bee věděla, do detailů, jaké jsem znala jen já, protože nikomu jinému neměla možnost o nich vyprávět. Soudce pozorně poslouchal, nepřerušoval moje vyprávění a když jsem skončila, zavrtěl hlavou. Pokleslo mi srdce. Tak on mi nevěří...
„Teď jděte domů, slečno Connors. Pošlu vám vyjádření poštou.“
Rozloučili jsme se. Odcházela jsem s hlavou skloněnou a slzami v očích. Čekala jsem, že příběh Bee se dotkne i ostatních, ne jenom mne...
„Tak co, dítě, byla jste úspěšná?“ Přivítala mě doma paní Lila.
„Je to špatné. Myslím, že mi vůbec neuvěřil...“ Vzdychla jsem a vzala do náručí Dorinku, která ke mně dolezla a teď se dožadovala zvednutí na nožičky.
„Dorinko, zlatíčko moje, jakpak se dnes máme? Nezlobila jsi paní Lilu, kočičko?“ Musela jsem se usmát, při pohledu na okatou holčičku a úsměv, který odhaloval klubající se zoubky.
„Baba,ba...“ Odpověděla a zamávala ručičkama.
Kouzelné dítě, má maličká...
Už druhý den ráno mě přišla probudit paní Lila velmi rozrušená.
„Signento, slečno! Přišlo vyjádření Soudu – a myslím, že podle toho, co se děje v kouzelnickém tisku, bude to asi stát za to!“
Vyletěla jsem z postele jako blesk, roztrhla obálku a očima jen kmitala po řádcích...
„Vážená slečno Connors, na vaši žádost jsem prověřil a otevřel k jednání politováníhodný případ Bonabelly Blackové...“
Dál jsem už nemusela číst. Tekly mi slzy radosti. Boj započal.

Rozpoutalo se menší šílenství. Ukázalo se, že spousta lidí s Kaligovou politikou a chováním nesouhlasila, ale mlčeli, nejspíš ze strachu, nebo lhostejnosti, kdo ví. Teď však měli příležitost promluvit, já stála v jejich čele a vzala na sebe celou zodpovědnost. Bylo najednou mnoho těch, kteří přicházeli za panem soudcem, vypovídali proti Kaligovi, podepisovali petice na jeho okamžité odvolání z funkce a protestovali proti jeho činům. Nutno tedy podotknout, že v podstatě nikomu z nich vůbec nešlo o Bee, většinou měli vlastní zájmy, které hájili na úkor těch Kaligových, ale v tu chvíli bylo dobře, že svědčí pro nás a ne proti nám, to bylo důležité a na to jsem koukala.
Byly tu ovšem i osoby, které vypovídaly opravdu o tom, co se stalo Bee a kterým její osud nebyl zcela lhostejný...

V první řadě to byla samozřejmě paní Lila.
To ona Bee učila několik let základy kouzel, když ta byla ještě malá holčička. Vypověděla o plaché, zakřiknuté dívce, která měla hrůzu z otce, o tom, co se jí povedlo z malé Bee dostat – její pocity méněcennosti a otcova tvrzení, která jí vrýval s děsivou silou do mozku. Byla to také ona, kdo o několik let později slyšel křik o pomoc mladé čarodějky, opět Bee, při tréninku boje. To paní Lila jí přiběhla na pomoc, uhasit plameny, které by ji jinak zahubily. Ošetřovala jí zranění a dostávala ze šoku, zatímco Kalig jen stál, přihlížel jak jeho dcera trpí a nadával jí do nešikovných a neschopných budižkničemů... Když o tom mluvila, hlas se jí třásl zlostí.
„Bylo to takové milé děvče, ale on se k ní choval jako ke kusu hadru, ještě hůř, jako ke špíně na podlaze. Měla popáleniny, klepala se od nervů a jemu to bylo úplně jedno, vůbec ho to nezajímalo, jen ji ponižoval a trápil. Já se s ním pohádala a on mě potom přinutil k odchodu na odpočinek. Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem té chudince malé nedovedla pomoci víc. Víte, když mi někdy po výuce pomáhala uklízet učebnu a byly jsme spolu samy, bylo to tak zlaté dítě, vděčné za každou pozornost, hodné, šikovné... Bývala bych se obrátila na soud o mnoho let dříve, kdyby mi ten zloduch nevyhrožoval smrtí... Zasloužil by vytrpět to, co musela ona!“

Znovu byla ochotná vypovídat i vážená paní Irisset. Její vyprávění z pohledu spolužačky jasně mluvilo o rysech v chování Bee, které přímo křičely, že jde o dítě týrané. Také několikrát slyšela rozhovor Kaliga s jeho dcerou...
„Jednou mi jí bylo opravdu moc líto. Učili jsme se jedno kouzlo, myslím, že to bylo vyčarování poháru vody ze vzduchu, a Bonabella se to strašně dlouho nemohla naučit. Měla ztuhlá zápěstí a nevěřila si, takže nemohla provést ten správný pohyb rukou a vyslovit tu formuli pořádně. Ale ten den se jí to konečně podařilo. Měla z toho velkou radost, což se u ní moc často nestávalo, většinou byla vážná a skleslá, ale tehdy se usmívala a pořád to kouzlo ukazovala, že už to umí... Chtěla to otci převést, když pro ni přišel – to dělal, aby se s nikým nemohla moc vybavovat, kdyby chtěla –
a on na ni začal křičet, že co mu to ukazuje, že to zvládají už děti ve školce a ona je úplně blbá a neschopná, že se to naučila až teď, a že jí má plné zuby a nejradši by ji neviděl... Já vím, že tohle na kriminál asi nestačí... Ale takhle se chovat k dítěti, to se nedělá. Tenkrát jsem si asi poprvé uvědomila, jaké musí mít doma peklo...“

A byla tu ještě dvě velice zajímavá svědectví. Jedno podal člen Rady, jistý pan Dammon, a týkalo se zabití chudinky Snufy. Kouzelník vypověděl, že se mu Kalig veřejně chlubil, co udělal a jak dal dceři „za vyučenou“. Ten samozřejmě tvrdil, že jde o výmysl, smál se nám všem do očí. Bohužel pro něj ale s panem Dammonem mluvil v budově Aliance a tam jsou všechny prostory snímány. Tudíž existuje záznam toho rozhovoru...


S druhým klíčovým svědectvím přišla krásná a neobyčejně talentovaná čarodějka Facia, vzor mnoha z nás, bojovnice proti zlu a taková celebrita našeho světa. Byl to její otec, komu Kalig nabídl nevinnost své dcery, když mu zařídí hlasy ve volbách Nejvyššího Rady. Mladá čarodějka náhodou slyšela rozhovor svého otce s Kaligem, i odmítnutí. Ze zvědavosti pak sledovala Bee, protože chtěla vědět, zda dojde k nevyhnutelnému... A na vlastní oči viděla, jak k tomu pak s jiným členem Rady došlo. A to teď řekla všem. Nemohli jsme si přát lepší svědectví.
Facia byla otřesena způsobem, jakým se ještě dalo Bee ublížit.
„Nikdy by mě nenapadlo, že tohle někdo udělá... Že otec prodá vlastní dceru, jako nějakou prostitutku... Je to odporný, zvrhlý čin, tím víc, že byla panna. Někdo musí potrestat viníky, už příliš dlouho k tomu veřejnost mlčí. Já viděla víc, než jsem měla – a nikdy nezapomenu na její tvář a její oči.“
„Dobrá, slečno Facio, ale jak si můžete být jista, že šlo o kalkulovaný akt a ne o dobrovolnou věc?“ Zeptal se soudce, tiše, z povinnosti.
„Slyšela jsem předtím ty dva zločince mluvit o hlasech a penězích.“
„To jako důkaz stačí. Děkuji vám.“

Později celé svědectví potvrdil i sám Faciin otec, kouzelník, kterému byla Bee nabídnuta.


Hlavním vypovídající čarodějkou jsem byla samozřejmě já. Vše, co mi řekla Bee, paní Lila a další, jsem znovu a znovu uváděla, každá maličkost, každá chvíle, co prožívala ona, dokud ještě žila, musela být zaznamenána. Svět se musel dozvědět pravdu, ať byla jakkoliv krutá a nepříjemná. Doznala jsem se ale i k tomu, že jsem Bee zabila. To jsem nemohla a ani nechtěla skrývat. Byla jsem svědek, ale také obžalovaná. Řekla jsem také pravdu o Dolores, že je to její dcera, kterou vychovávám jako vlastní.

Věci se děly pomalu, ale děly. Knihy, které o Bee napsal a vydal její otec, ty lži o její příslušnosti k Temnotě a zlu v ní, byly staženy z prodeje i knihoven, nebo doplněny o dodatek vysvětlující pravdu. Každý další důkaz, každou výpověď, vše bylo třeba prozkoumat, potvrdit, zaprotokolovat, ověřit... A bylo tolik svědectví o různých činech, které Kalig spáchal, že to celé trvalo roky.
Bývalý Nejvyšší Rada byl v kouzelnickém vězení, ale rozsudek ještě nebyl vynesen. Nemohl nás odtamtud ohrozit, ale podařilo se mu, nevím jak, několikrát nám poslat zprávu. Vždy vyhrožoval smrtí mně a nejvíce malé Dolores. Vědomí, že žije Bonabellina dcerka, pokračování jí samé, její malá kopie, ho dohánělo k zuřivosti. Byl také neuvěřitelně samolibý. Přesto, že dobře znal obvinění i důkazy proti němu, byl neustále přesvědčen, že soud vyhraje a znovu se zmocní vlády. Nebyla to berlička, opravdu si tím byl jist. Byl to šílenec.
Narozdíl od něj jsem se já svůj rozsudek dozvěděla celkem brzy. Svědek toho, co se stalo, nebyl, protože v té době byla v místnosti jen novorozená holčička a ještě k tomu spala, ale já se doznala ke všemu. S ohledem na to, že mě Bee o smrt opakovaně prosila, čemuž soudce věřil, že jsem to byla já, kdo započal spravedlnost v jejím případu, a také proto, že jsem vychovávala její dceru, která na mne byla zvyklá a potřebovala mne, udělil mi kouzelnický soud milost.

 

Zatím, co se táhl proces s Kaligem, malá Dolores rostla.
Dávno běhala a namísto dětského žvatlání se v chaloupce, kde jsme už dlouho bydlely, hned vedle našeho bývalého útočiště u paní Lily, ozývalo: „Sisi, Sisi, podívej na toho broučka!“, „Mamííí, pomoc, mně zrůžověly vlásky!!“, „Sisi! Tlapka má koťátka!“ anebo „Mami, já se bojím, nechci spát, můžeš mi povídat o mamince?“.
Dorinka mě oslovovala „Sisi“ i „mami“. Od malička jsem jí o Bee vyprávěla. Věděla, že já jsem její druhá maminka, která ji miluje nadevše, ale že měla ještě jednu maminku a ta ji přivedla na svět a milovala neméně. Jak rostla, vyprávěla jsem jí víc a víc věcí. Musela znát život svojí mámy, i to, že jsem jí pomohla odejít...
Byla šikovné dítě. Zatím nechodila do školy, ráda trávila čas v zahradě – měla tam zvířata, své kamarády. Nosila mi ukázat všechno, co kde našla, abych jí řekla jméno a stručnou charakteristiku zvířátka. Všechno si to pamatovala a později, když zvládla umění psát, vedla si o tom deníčky. Protože byla tak nadšená milovnice zvířat, pořídila jsem pro ni postupně celé naše hospodářství. Krávu Rozárku, černobíle strakatou, jsme koupily jako tele, aby neskončila v biftecích.
Slepice Tinku, Pam a Unu jsme dostaly od staré sousedky. Už moc nenesly, ale zato se naučily chodit za Dorinkou jako malé procesí.
Kočka Tlapka k nám přišla sama a pak se jí narodila čtyři koťátka. Malá si je chtěla nechat všechna, ale dovolila jsem jí aby si vybrala dvě, a tak nám zůstal kocourek Albert, černobílý, jako jeho matka, a mourovatá kočička Tuli.
Pejsek Andy byl voříšek, nalezenec, paní Lila ho přinesla a vypiplala s vydatnou Dorinčinou pomocí. Dorosl velikosti menšího ovčáka.
Pak jsme ještě měly dva hnědé králíky, Roba a Boba, suffolk ovci Lucinku a hnědou kozu Terezku, ti měli všichni čtyři skončit v troubě nebo na grilu...
A dva koně. Poníka, lépe řečeno ponici Molly, legrační, poněkud křivonohé, zavalité zvíře světle šedé barvy, s krásně krémovou hřívou i ohonem, a jen o malý kousek vyšší, postavou podobnou kobylu Boo, tmavě rezavou, s malou hvězdičkou na čele. Molly byla nechtěné hříbě na nedalekém statku, Boo alias Bobinu také doma nechtěli, byla totiž trochu moc svá. Například odmítala tahat vozík, zato milovala květinové záhony – chodila si do nich lehat, když utekla z ohrady.
Dolores zdědila talent svojí matky, na koňském hřbetě seděla přirozeněji, než na židli a věděla, jak s nimi komunikovat, aniž by ji to někdo učil.
Milovala náš zvěřinec. Když s ní náhodou nespala v posteli žádná kočka, byl tam zcela jistě Andy. Dokonce někdy chtěla nocovat na seně ve stáji.
Jednou jsem seděla na zápraží a dívala se na ni, jak jezdí na Bobině. Ne nadarmo se Irsku říká „zelený ostrov“, jsou tu vskutku úchvatné louky... Na jedné takové právě stojí naše chaloupka a ve vrostlé trávě Boo cválala, s mou dcerkou na hřbetě. Holčička natrhala květiny, ozdobila klisně uzdečku a udělala si z nich věneček. Světlé vlásky, sahající skoro k pasu, mnohem delší, než kdy měla Bee, za ní vlály, světlé lněné šaty také, smála se... Naše luční víla, nebo možná malý lesní skřítek. Kéž by tu s námi mohla být její máma...

Chyběla nám. V některých chvílích opravdu moc. Jako, když šla Dori poprvé do školy. Měla strach z neznáma, z toho, že jí nepůjdou kouzla a čáry, že si nezapamatuje formulky a nebude dost šikovná. Byla to jemná dívenka, trochu nejistá, tak jako Bee... Teď teprve jsem mohla plně pochopit dopad necitlivého chování okolí k takovému dítěti. Teď, když jsem měla doma Dorinku a viděla radost z drobných pochval a jak byla pyšná, když se jí něco vydařilo a já to viděla...
„Myslíš, že mě máma vidí?“
Zeptala se přede dveřmi Domu Aliance, kam jsem ji vedla na ten velký den. Dokonce do té samé mramorové učebny, kde jsem se učila já a kde si dost vytrpěla od spolužáků její matka. Bílé vlásky měla spletené do dvou copů, slavnostní modré šaty a byla celá vyplašená.
„To víš, že ano, Dori. Dívá se na tebe a je moc pyšná, jakou má krásnou a šikovnou holčičku.“
Věřila jsem tomu. Že se z Nebe dívá...
A Dorinka byla nadšená a trpělivá žačka od prvních dní. Když jí něco nešlo, opakovala to znovu a znovu, dokud se nenaučila správné pohyby rukou, slova, myšlenky... Nevztekala se, ani nebyla zoufalá, jen to zkoušela tak dlouho, než se to najednou podařilo. Pak byla celá šťastná a hned mi to předváděla. Vždy se dočkala chvály a uznání.

 

A pak jednoho dne přišla obálka. Dopis začínal takto:
„Slečno Signento Connors a malá Dolores Blacková,
oznamuji vám, že proces čarodějky Bonabelly Blackové byl po dlouhém vyšetřování uzavřen...“
Klepaly se mi ruce, jak jsem četla dál... A pak jsem tam ještě dlouho seděla a tekly mi slzy. Bylo po všem, konečně bylo po všem. Trvalo to deset dlouhých let...
Deset let nejistoty, zda bude spravedlnosti učiněno zadost. Deset let obav, aby se Kaligovi nepodařilo nějak uniknout z vězení. Deset let, za které Dori tak vyrostla...
Přečetla si ten dopis také, pak mi seděla na klíně a plakaly jsme spolu. Nevím, zda zcela chápala, co to znamená, ale možná to tak bylo. Matku nikdy nepoznala, ale její oči, ty si pamatovala...
Kouzelník, který „koupil“ Beeinu nevinnost a zařídil za to Kaligovi hlasy a větší moc dostal dalších 10 let vězení. Někteří členové Rady, kteří o všem věděli a nic neudělali, museli zaplatit vysoké pokuty, které jako odškodnění částečně dostala Dorinka.
A Kalig... Ten, který zničil jeden cenný život, byl odsouzen za souhlasu celého tribunálu k tomu, aby zaplatil životem vlastním. Měl být popraven za tři dny po vynesení rozsudku.
Mohly jsme být přítomny vykonání popravy, ale já tam jít nechtěla a malá Dori už vůbec ne. Nebylo to potřeba. Nemusely jsme vidět, jak zemře. Stačilo vědět, že už nikdy neublíží nikomu dalšímu.
Když přišel další dopis, že byl verdikt vykonán a srdce bývalého Nejvyššího spáleno na popel, cítily jsme úlevu. Už jsme se nemusely ničeho bát.

„Tak vidíš, Bee... Zaplatil za to, co ti udělal. On, i ti další. Nebylo to nikdy v pořádku... Už nejsi vyhnanec, už všichni vědí, jak to bylo. Chtějí ti postavit malý pomník před budovou Aliance, aby nikdy nebylo zapomenuto, k jakému neštěstí tu, před zraky celé společnosti, došlo. Už tu nejsi, aby ses mohla radovat s námi. Ale věřím, že to víš... A že víš, jak moc tě máme rády.“
„Maminko... Chybíš mi. Ty to víš...“

Pomodlily jsme se u jejího hrobu, položily kytičku. Teď už ten nápis, co kdysi byl možná jen pro mne, viděli všichni – a spousta lidí sem chodila přidat květinu, nebo se za Bee pomodlit.
Dokázaly jsme to. Náš svět už nikdy nebude stejný a její památka už nikdy nebude zapomenuta.

Autor genca, 03.09.2013
Přečteno 499x
Tipy 2
Poslední tipující: NatalieDevlin
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 | Facebook, Twitter