O strašidlech

Anotace: Co všechno se může přihodit, když si chcete jen tak vyjít na výlet... Nebo mi chcete tvrdit, že strašidla nejsou?

Cesta byla zarostlá vysokou trávou, vysušenou letním sluncem, občas ji přehradily popadané větve a stínil ji les. Vedla po úbočí kopce stále rovně, strmý svah vlevo spadal k potoku, vpravo bylo lze pod hustě rostoucími stromy tušit hřbet. Na první pohled bylo zřejmé, že sem mnoho lidí nezavítá.
„Tak kde je ten hrad?“ Lucka se zastavila na křižovatce kolejí vyjetých traktorem, opřela ruce v bok a rozhlédla se. „Jenom stromy.“
Mapa a turistická značka, zelená v našem případě, ale tvrdily opak. A tak zahneme doprava, hlouběji do stínu stromů. A skutečně, plechová cedule na kmeni hlásá, že zbytky hradu Dobřany jsou tady někde okolo.
„Hm…“ Sestra praštila batohem o zem. „To je fajn.“
„A máme ho hledat vpravo, nebo vlevo?“ Lucka se znovu rozhlédla, zatímco sestra začala lovit v batohu láhev.
„Prý že na nejvyšším bodě…“ Složím mapu a rozhlédnu se rovněž. Jenomže nejvyšší bod, to se lehce řekne, hledejte si ho.
„Přece jsme sem nelezly zbytečně, já chci ten hrad,“ prohlásila sestra spíš k batohu než k nám.
„Tak hledej,“ pobídnu ji, ale ona se raději věnuje pečlivému uklizení flašky zpátky na místo.
Mapu už nepotřebuji, tak ji po ní hodím, ať ji tedy uklidí taky. Terén se v jednom směru přece jenom zvedá, tak se zvolna vydám tím směrem. Žádná pěšinka, jenom popadané stromy a kamení. Ale vypadá to, že vrcholek tu skutečně někde je.
Nakonec se stromy rozestoupily, odhalily hromadu kamení s nějaké dva metry hlubokou prohlubní uprostřed. Výhled žádný, stromů okolo je příliš mnoho, všechno je porostlé lišejníkem a mechem.
Za mnou se ozvalo praskání větví, Lucka se skrze stromy dere za mnou.
„Kde máš Týnu?“
Lucinka se ohlédla a pokrčila rameny. „Říkala, že za chvíli přijde za námi.“ Potřásla hlavou při pohledu na zbytky čehosi, co kdysi dávno snad i mohlo být stavbou. „A to je všechno?“
„Jak vidíš… Mám ale takový pocit, že ten kdo to stavěl, ještě nevymyslel kvádr.“
Zůstanu stát nahoře, Lucka svižně sešplhala na dno prohlubně a chvíli se přehrabovala v kamenech nejrůznějších tvarů a velikostí.
„Co tam hledáš?“
„Nic.“
Kristýna zatím také překonala nástrahy lesa. Postavila se vedle mě a udělala zklamaný obličej. „To‘s nám teda našla obrovský hrad.“
„A co bys chtěla?“
„Nevím, něco zajímavějšího.“
Rozhodím rukama. „Tady široko daleko nic není. Potštejn znáš a posledně jsme tam stejně akorát zmokly. Zato tady jsi ještě nebyla.“
„He… A co že to je?“
„Okrouhlá hradba.“
„Co?!“
„Psali to na té ceduli.“
„Aha.“ Týna shodila ze zad batoh a znovu v něm začala cosi lovit, zároveň se ozývalo cvakání a rachot, jak se Lucka přehrabovala v kamenech. Nakonec v batohu vyhrabala zápisník formátu A6 zabalený do papíru s příšerným obrázkem lebky a začala v něm listovat. Nadepsaný byl „Kniha strašidel“. Vytvořily jsme to, když nám bylo kolik? Osm? Deset? Jak se to zdá dlouho…
„Ty to s sebou táhneš? Kolik ti je?“
„He he,“ zazubila se sestra. „Musíme tu přece najít něco zajímavýho. Co by tu tak asi mohlo bydlet…“ Listovala zápisníkem, otáčela stránky s obrázky všemožných oblud, kterých jsme vymyslely přes dvě stě. „Určitě je tady někde stromovník,“ zvedla oči od papíru a rozhlédla se, „třeba támhle. Kdo se tam jde podívat?“
„Já myslela, že už ti bylo osmnáct…“
„He he.“ Znovu se zadívala na obrázky. „A co třeba oběšovač?“
„Nech toho,“ zasměju se a pomalu se vydám zpět na cestu. Přeci jen už není úplně brzy, na chalupu se určitě vrátíme až za tmy a ještě potkat cestou strašidla, jakkoliv neexistují…
„Co to táhneš?“ slyším za sebou, a tak se naposledy ohlédnu.
„To je na památku. Nebo to dám tatínkovi k narozeninám.“ Lucka má v ruce poněkud větší kamínek a přemýšlí, kam by se asi tak dal nejlépe schovat.
„Já to neponesu,“ usměrní ji sestra okamžitě.
Lucinka pokrčila rameny a schovala šutr do kapsy.
Cestou domů se nepřihodilo vůbec nic zvláštního, akorát se setmělo a zjistily jsme, že máme hlad. A tak bylo potřeba uklohnit večeři a podívat se, jestli v celé chalupě, která byla pod zarostlým svahem téměř na okraji malé vesnice, je ještě vůbec něco k jídlu. Věci z batohu se vyházely, slavná Kniha strašidel skončila na stole a Lucka teatrálně umístila svůj šutr právě na ni.
„Hlavně to tady pak nezapomeň,“ upozornila jsem ji. „My tu máme kamení dost.“
„Neboj se…“
„Hm,“ je slyšet skrz několik otevřených dveří z kuchyně, „tady nic není. Akorát špagety a paštika a rohlíky v mrazáku.“
„To asi nebude moc těžké rozhodování,“ přemýšlí Lucka nahlas, „jsou lepší špagety k večeři, nebo ke snídani?“
„Asi to nechám na vás.“ Stačil mi pohled na dokořán otevřenou lednici a sestru vytahující cosi neforemného a neidentifikovatelného z mrazáku, abych se rozhodla, že tady se raději motat nebudu.
Kristýna se po mně okamžitě ohlédla. To něco zmrzlého jí přitom vyklouzlo z ruky a krystalky ledu se rozprskly okolo. Lucka se s povzdechem otočila po smetáčku. „A co že se bude zítra dělat?“
„Viděl někdo počasí?“ Blbá otázka, přišly jsme až za tmy, takže asi těžko. Rovnou odejdu pustit televizi a listovat programy, dokud nenajdu Čtyřiadvacítku.
„Já myslím, že nejlepší bude spát,“ povídá Lucka přes kovové zvonění hrnců a poklic. Pohled na hodiny také prozrazuje, že půlnoc je nedaleko.
„Spát jsi mohla doma a nemusela jsi za námi jezdit,“ odpovím, aniž odpoutám pohled od lišty s přehledem zpráv.
„Navíc,“ Týna konečně praští o plotnu správně velkým kastrolem, „snad si nemyslíš, že s námi se nějak moc vyspíš?“
Lucinka odpověděla něco, co zcela zaniklo ve zvuku reprezentujícím trhání igelitového obalu špaget.
Tmu, která panovala ve všech místnostech kromě kuchyně a kterou stěží mohla zahnat zapnutá televize, najednou přerušilo jasné světlo zvenčí. Kdo sem v tuhle hodinu jede? napadlo mě nejdřív. Jenže světlo se nehýbalo minutu, dvě, najednou přestávám věřit, že patří reflektorům auta – nehledě na to, že cesta před chalupou vede jen ke třem dalším chalupám a končí v potoce v lese, sem nikdo nikdy nejezdí…
„Co tam Plešoun vyvádí?“ Sestra s vidličkou v ruce vyhlížela hrozivě, zamračila se na světlo a vydala se k oknu. „Se zbláznil, ne?“
Pokrčím rameny. Konečně se dovídám, že zítra bude polojasno až skoro jasno, nejvyšší denní teploty od čtyřiadvaceti do sedmadvaceti stupňů, v tisíci metrech, kam plánuji se vydat, osmnáct až dvacet.
„To nechápu.“ Týna odhrnula záclonu, otevřela okno a vyklonila se ven. „Co tam svítí?“
„Hej, kam’s odnesla tu vidličku?“
„Vem‘ si svoji,“ odsekla sestra směrem ke kuchyni, kde se Lucka starala o špagety. „Poď se podívat.“
Vypnu televizi a zaberu druhé okno. Na štěrkové cestě, kterou od chalupy odděluje koryto potoka, není nic. V domě naproti nám mdle svítí zářivka v akváriu, nic jiného. Dva kužely světla jakoby vyrůstaly přímo ze silnice. „To je divný.“
„Dem se tam podívat?“
„Co? Kam?“
„Hlídej špagety!“
„Tak jo,“ souhlasí Lucka spokojená, že jídlo jí neuteče a už nebude muset dneska ven.
Já se sestrou ovšem zacinkáme klíči, rozsvítíme téměř všechna zbývající světla v chalupě, najdeme boty a vyjdeme ven. Cestou ještě zavadím pohledem o klacek, který tatíček nachystal ke dveřím, kdyby se prý něco stalo. Týně nestačil pohled, rovnou po něm chňapla. Kde nechala vidličku, to nevím. Mně jako výzbroj stačila LED baterka.
Venku nebyla zas tak úplná tma, snažila se ji poněkud rozptýlit pouliční lampa, ovšem jediná široko daleko.
„To sem blázen, vždyť tady nic není…“
Krátce se rozhlédneme po zahradě, ta je ale stále tmavá jako vždycky. A skutečně se zdá, že podivná záře vyvěrá přímo z kamení na cestě.
Přeběhneme mostek, bílé světlo baterky rychle zažene všechny stíny na podezřelém místě. Podezřelá světla se rázem ztratila, něco se začalo rychle pohybovat po silnici a pryč od nás.
„Já se z toho poseru,“ praštila Týna klackem o zem, „vždyť tady je jenom kuře! Co to svítilo?“
No kuře asi sotva. Jenže jsme na nic jiného nepřišly, a tak se zvolna vracíme do chalupy, sestra přitom vztekle máchá klackem okolo sebe.
Mezi stromy nad místem, kde jindy parkuje auto, něco hlasitě zašustilo. Příliš hlasitě na to, aby to byla jen sojka. Okamžitě tím směrem pošlu kužel světla z baterky, ale vidíme jenom dlouhé pokroucené stíny větví. Šustění ale nepřestává, větvičky se vlní a praskají. Vypnu baterku, zjevně s její pomocí nic nezjistím. Obě se ještě chvíli díváme daným směrem, v ten okamžik bych přísahala, že lesem se pohybovala slabá modrá záře.
Znovu zacinkáme klíči a zamkneme za sebou dveře. Špagety už voní celou chalupou, Lucka cinká vidličkou o hrnec a něco volá.
„Co?“ křiknu na ni, protože je špatně slyšet. Je špatně slyšet, protože je tady nějaký podezřelý rachot. Já i sestra si to uvědomíme téměř současně, ztuhneme a podíváme se jedna na druhou. Pak obě pohledem zamíříme k poklopu ve stropě, na půdu.
„To si ze mě děláte srandu,“ zašeptala sestra. Neznělo to pochopitelně ani trochu vtipně.
Nahoře nad námi něco chrastilo a harašilo. Jenže… Máme tam lozit?
„Tady straší,“ poznamenám, víceméně přesvědčená o pravdivosti svých slov.
„Strašidla nejsou!“ zařve sestra, popadne klacek a už leze po žebříku nahoru.
„Co to tam vyvádíte?“ Lucinka vykoukne ze dveří, v ruce tentokrát cedník.
„Nic!“ odseknu, přitom pozoruji sestru, jak uvolňuje západku. Po krátkém zaváhání se vydám za ní.
Jak jsme spěchaly, tak jsme pochopitelně zapomněly rozsvítit, takže sestra se chvíli jen bezradně rozhlížela po tmavém podkroví, zatuchlém a stále ještě vyhřátém od slunce. „Kde je tady vypínač?“
Než stačím odpovědět, ozve se rachot znovu. Není pochyb, něco tady je. Kuna, kočka…? Kužel bílého světla rychle prolétne všemi kouty. Odhalil průsvitnou, hubenou postavu, která se přískoky hnala ke štítu. Ohlédla se, viděly jsme prázdné oční důlky a mastné dlouhé vlasy, pak skočila skrz prkna a byla pryč.
Beze slova jsme stály a zíraly na neporušenou prkennou stěnu.
Tady straší.
„Ty vole,“ uklouzlo sestře, „to se mi zdá.“
Kéž by. Ale nemám ten dojem…
Po krátké chvíli, která se zdála nekonečnou, jsem se odvážila udělat krok směrem ke štítu. Pak další. Baterka svítila stále zcela jasně, neodhalila nic kromě prachu a starých prken.
„Nebyl to ten, půďák?“
„Co?“
Týna už na nic nečekala a slezla po žebříku. Než se mi podaří zavřít poklop, už něco řve z obýváku. Lucinka se na ni jen nechápavě dívá.
„Tady, vole,“ rychle listuje Knihou strašidel. Našla příšerný obrázek čehosi, co prý žije na půdě.
„Neblbni,“ potřásla jsme hlavou, ale do smíchu mi rozhodně nebylo. Vezmu jí zápisník z ruky a otočím několik listů. Nato jí ukážu svítidlo, strašidlo číslo sto čtyřicet osm, podle obrázku kuře se svítícíma očima.
„Jo,“ odpoví sestra přesvědčeně, „svítidlo. Máš lepší nápad?“
„Ne,“ vzdychnu.
„Počkejte, co se děje?“
Nikdo Lucce neodpoví. „Kde je večeře?“
„Co budeme dělat?“ Týna znovu listuje knihou, zatímco Lucka zmizela, patrně trochu uraženě, v kuchyni. „Protože tady můžeme taky chcípnout. Copak my víme, co dělá třeba jepovec? Nebo co když potkáme bluda?“
Pokrčím rameny. „Ráno se mrkneme do lesa, jestli se nám to třeba jenom nezdálo…“
„Do lesa? Se’s zbláznila!“
„Co se sakra děje?“ Lucka vztekle praštila talíři na stůl.
„Něco oživilo strašidla,“ odpovídám smrtelně vážně.
„Neblbněte, já chci spát,“ zívne a významně se podívá směrem k ložnici.
„Ježiš a co ti brání?“ štěkně sestra už skoro hystericky. Nato se znovu obrátí na mě. „Fakt to chceš ještě zkoumat? Já si nemyslím, že se nám to zdá!“
„No tak to zkoumat nebudeme, fajn! A co budeme dělat? Volat policajty?“
„No asi, ty vole! To bude vůbec prdel, až tady začne hořet nebo tu chcípnem, když tady není signál!“
„No tak musíme něco dělat!“
„Ale co?“
Všechen křik na okamžik přehlušilo prásknutí dveřmi do ložnice. Chudák Lucka, ta s námi ještě někdy někam pojede.
Znovu bezradně pokrčím rameny. Nakonec vezmu do ruky kámen a z nedostatku lepší činnosti jej několikrát obrátím v ruce. „Hele, tohle tady bylo?“
„Co?“
Šutr není ani hladký, ani jen porostlý lišejníkem, ale je do něj vyrytý jakýsi symbol.
„Nevím, ptej se Lucinky.“
„Ta mě zabije, jestli ji vzbudím.“
Teď pokrčila rameny sestra.
„Nová teorie? Šutr oživil strašidla?“
„Třeba. A co z toho?“
„Můžeme ho jít vrátit, třeba to pomůže.“
„Co takhle ho odnést do kostela?“
„Myslíš, že svítidla mají něco společného s peklem?“
„Ne.“
„No tak vidíš. Půjdeme tam znova a –“
„A nechceš jet aspoň kus autobusem?“
„Klidně. Kde skončil jízdní řád? Jestli teda na Sněžné něco jede aspoň z Ohnišova…“
Ráno mě z neklidného polospánku vsedě na kanapi probudí mobil. Protivný zvuk sms zprávy se ozval o půl deváté a naštval jak mě tak sestru. „Kdo zase co chce…“ zabručím a kontroluji displej. Maminka se ptá, jestli žijeme.
„Kdo to je?“ bručí Týna, zatímco rovná přehoz na křesle. Pohledem ještě zkontroluje dveře do ložnice, ale Lucka zřejmě stále ještě spí.
„Uu,“ odpovídám. Uu je přezdívka mamky, jeskynní žena, která pečuje o oheň. „Ne,“ ťukám jako odpověď. Signál v chalupě se štěstím stačí většinou právě jen na sms. Jen aby to „ne“ nebyla za chvíli pravda, blesklo mi ještě myslí.
Do pokoje jasně září dopolední slunce, směje se našemu neštěstí z modromodré oblohy. Téměř jako na povel každá otevřeme jedno ze starých rozvrzaných oken a vyhlédneme ven.
„Co to tam kvete?“ ptá se Týna ještě napůl v polospánku a zívne.
„Černá kytka,“ odpovím odevzdaně. Trčí tam, uprostřed posekaného trávníku, jako růže snová. Prostě se tam zničehonic objevila. A černě kvetoucí rostlina podle naší slavné knihy znamená, že za pár dní nás přijde navštívit blud, nejhorší ze všech strašidel, která jsme kdy vymyslely – tím horší, že většina z nich neumí nic jiného než nějakým způsobem značně znepříjemňovat život, když už ne přímo zabíjet. Tenhle nesmysl si samozřejmě obě pamatujeme po celá ta léta.
„Do prdele a co budeme dělat?“
„Autobus jede až o půl jedenácté.“
„To tady jako musíme přežít až do tý doby?“ Sestra zkřivila obličej do znechuceného šklebu a vypravila se do kuchyně. „Kurva, zapomněly jsme vyndat rohlíky z mrazáku!“
„Emm… Já jsem chtěla spát.“ Lucka v růžovém pyžamu s jakýmisi zvířátky se objeví ve dveřích.
„O půl jedenácté jede autobus a tady není nic k jídlu!“ štěkne Kristýna obě zásadní věci dnešního rána.
„Autobus? Kam? Neměly jsme –“
„Jedeme na Dobřany. Vrátit ten tvůj debilní kámen!“
„Co?! Proč?“
Sestra neodpovídá, raději praští na kost zmrzlým rohlíkem o podlahu. Odskočil a přistál v misce s kočičím žrádlem. Ozve se další série nadávek.
Ani já neodpovídám. Dívám se Lucce přes rameno, do chodby. A asi se u toho tvářím všelijak, protože i ji to přiměje se otočit. Obě se tedy díváme na stín, který se rychle pohybuje směrem k žebříku, a pak mizí na půdě.
Já už sílu k nadávání nemám. Kleknu si ke skříňce a hledám něco, co by se dalo sníst. Kolínka. Puding. Krupicová kaše asi vyhraje… „Schovej ty rohlíky,“ pobídnu Týnu a zároveň jí podám krupici.
„Počkejte,“ probere se Lucinka konečně z šoku, „co to bylo?“
„Jepovec!“ štěkne opět sestra.
„Co?“
„Ten tvůj zasranej šutr oživil ty naše pitomý strašidla!“
Bum, třísk, prásk, vzteklá Kristýna manipuluje s nádobím. Lucka ji nevěřícně pozoruje. Já se do debaty raději nezapojuji a jdu hledat batoh.
„Nestůj tady a dělej něco! Čaj není!“
Když to tak poslouchám, nevím, co si asi Lucka myslí. A vědět to snad ani nechci. Batoh, kámen, raději i tu naši knihu, mapu, baterku, klíče, pití…
„To přece nemyslíte vážně,“ obrátí se na mě Lucka, když se objevím v kuchyni, abych naplnila láhev.
Vzdychnu. „Běž se podívat, co nám vykvetlo před chalupou.“
Lucinka pokrčí rameny a jde.
Když se vrátila, byla její kaše už málem studená, já i sestra jsme jen netrpělivě přecházely po chalupě a snažily se nevšímat si hlasitého šramotu, podezřele často se ozývajícího z půdy.
„Kde je foťák?“
Obrátím oči v sloup. Tak tohle je to jediné, co ji zajímá, ach jo, maturovala z biologie, jak jinak. „Na skříni. Jako vždycky.“
„Až zase půjdu do stanice přírodovědců, tak to musím ukázat Šímovi,“ připomněla Lucka cestou ke dveřím našeho bývalého učitele biologie milujícího všechnu tuhle zeleninu a opět zmizela venku.
„Ježišmarja, to je cvok,“ utrousí Týna.
V odpověď jenom pokrčím rameny.
Autobus naštěstí nevypadal jako z jiného světa, dokonce bez nehody dojel přesně tam, kam měl. Teď už musíme jen projít lesem…
Jasné letní slunce naštěstí zahnalo všechny stíny. Sice jsme si všimly několika podezřelých, vesměs modrých a zelených, světélek okolo starých a choroši porostlých stromů, ale patrně jen proto, že jsme je hledaly. V lese se také neustále něco pohybovalo, něco šustilo, chrastilo a lámalo větvičky. Naše snaha nevěnovat zvukům pozornost vycházela většinou naprázdno, otáčely jsme se téměř za každým šustnutím a naše nervozita se zanedlouho přenesla i na Lucinku, která nám asi stále ještě tak úplně nevěřila.
Bude to vůbec fungovat? Vrácení kamene na zříceninu asi není úplně ten nejlepší strašidla zahánějící rituál, přemýšlím, když věž růžového dobřanského kostela úplně zmizela z dohledu. Možná jsme se jenom zbláznily, nic víc. A možná nás tu něco sežere a bude…
A další otázka, jak se takový kámen vlastně vrací?
Les okolo zříceniny byl o poznání tmavší než včera, toho jsme si všimly okamžitě. A byl také živější. Všechny tři jsme zřetelně viděly hubenou postavu přebíhající přes cestu, červená záře kolem jednoho pařezu byla také nepřehlédnutelná a okolo, v suchém listí a jehličí, se bez přestání ozývaly kroky.
„Kdo tam jde?“ Týna se zastavila v takové vzdálenosti od stromů, která se jí zdála bezpečná. „Já teda ne.“
Lucinka, protože za to může, chce se mi odpovědět, místo toho se na Lucku jen podívám. Ta se vyděšeně rozhlíží, nemůže se asi s touhle prapodivnou realitou, v níž my jsme v dětství žily, smířit.
Lucinka tedy raději ne.
A to tam mám jít já?
Nu, vylučovací metodou…
Kristova noho, to špatně dopadne.
Vezmu provinilý šutr, rozhlédnu se, poslouchám. Nic z toho mi ale nepomůže v nějakém hledání nejbezpečnější cesty, zvuky se ozývají ze všech stran, všude něco světélkuje a okolo se pohybují podezřelé stíny.
Takže asi rovně, to bude nejjednodušší.
Nejprve se snažím dělat kroky pomalu, opatrně a nenápadně, ale to mi jen přidává na nervozitě. Mám víc času přemýšlet, rozhlížet se, bát se. V okamžik, kdy minu třetí padlý stromy a mám před sebou nějakých dvacet metrů převážně po balvanech a pařezech, tu pochybnou nenápadnost vzdám. Jestli tu něco je, tak už to o mně stejně ví, co si budu nalhávat…
Přidám do kroku, běžet se ale neodvažuji, to by zavánělo zlomenou nohou, když už ne přímo hřbitovem.
„Co tam děláš tak dlouho?“ křičí Týna.
„Mělas sem jít sama!“ odseknu spíš vztekle než odhodlaně. Vzápětí se vyděšeně ohlédnu směrem, kde právě hlasitě praskla větev. Něco se tam pohybuje, není pochyb.
Krok, skok přes jakousi prohlubeň, další krok. Okolo se pořád něco hýbe, v šeru mě určitě něco pozoruje a plíží se okolo.
Někde poblíž se skutálí z hromady kámen, nebo spíš pěkně velký balvan. V ten moment ztratím nervy, udělám poslední krok, napřáhnu a hodím kámen přes okrouhlou hradbu na dno prohlubně.
Najednou je ticho. Dokonce slyším, jak šutr narazil na zbytky onoho prastarého zdiva.
„Už jdeš zpátky, nebo tě tam něco sežralo?“
„No jo, už lezu!“
Zdá se mi to, nebo je najednou sluneční záře mnohem jasnější?