Partie králů: Prolog- část I/II

Anotace: PROLOG JE ROZDĚLEN NA DVĚ ČÁSTI. CELÍ ROMÁN JE TÉŽ ROZDĚLEN NA MIKRO – ČÁSTI.

Sbírka: Partie králů

Chronologická poznámka: Partie králů je vyprávěna z hlediska postav, které jsou od sebe vzdálené mnohdy i tisíc mil a které se většinou znají pouze z doslechu. Některé části popisují den, jiné pouze hodinu a některé i půl roku. Čas od času se některé části zabývají minulostí a na dějovou linii románu nenavazují. Tyto „skoky“ časem slouží k objasnění některých věcí, které se staly pře začátkem románu a vedly k ovlivnění některých postav. V takovém případě bude čtenář na tyto „skoky“ časem upozorněn. Musím též varovat, že některé dějové linie se překrývají a popisují stejnou událost, ale z jiného pohledu. Román nepopisuje pouze příběhy hlavních postav, ale i vedlejších, opět pro doplnění maličkostí, které mohly čtenáři uniknout.
MÁM PŘEDPŘIPRAVENO ZHRUBA SEDMDESÁT ČÁSTÍ, TAKŽE O ČTENÍ NEBUDE NOUZE. Nyní se ponořte do čtení a zahlťte mě palbou kritiky.





Foukal studený vítr a napětí z očekávaného střetu se na křídlech potrhané mlhy neslo mezi napjatými vojáky, kteří se mlčky vyrovnávaly do řad a pevně svíraly své zbraně, hledajíc útěchu v chladném kovu, který se matně leskl v raním slunci, jehož prodlužující se paprsky barvily vzdálený obzor purpurem a tiše hlásily odchod tmy a příchod nového dne. Planina se ježila stovkou praporců, které se tyčily k nebi a mizely v mlze, která se převalovala ve výšinách a na několika místech se rozplývala. Vedle královniných praporců s rudým Tobarským lvem ve skoku, vlály Dórnské zástavy plné zlatavých hvězd, které měl na své zbroji vyryté každý Dórnský bojovník, jako připomínku na předky, kteří sestoupaly z hvězd a vystavěly Dórn.
Samotný Dórn, město Tisíce hvězd, stále tonulo v příšeří, ukryté kdesi mezi zalesněnými kopci na západě a z Planiny připomínalo sotva viditelnou tečku, utopenou v koberci spadaného listí. Příroda nezahálela a neovlivněna lidskými střety pokračovala ve svém neměnném rytmu. Zima se blížila a rudé listy utíkali od pokroucených větví a sluneční paprsky ztrácely teplo. Vysoká tráva se oblékla do jinovatky a květiny se schovaly pod zem. Jen vlci, ať čtyřnozí nebo dvounozí, se neúnavně pachtily po stopách své kořisti.
Zachmuřený Baldric Maine, lord Dórnu a královnin horliví vazal, si sundal zašpičatělou přilbu a očima brouzdal po tmavém mraku, který se neskutečně pomalu plazil po Planině a jen s obtížemi mu rostl před očima. Vzdálené dunění bubnů se neslo vzduchem a tříštilo se o jeho netečnou tvář, ve které se nepohnul jediný sval. Jen chladný větřík si pohrával s jeho kaštanovími vlasy, které jizvily nenápadné prameny šedi, která se klikatila i v jeho pěstěném plnovousu. Jeho tělo bojovalo z časem, který se zmohl pouze na to, že mu do tváře vtiskl sotva postřehnutelné vrásky. Stále se pyšnil širokými rameny a ocelovými svaly, které mu nadouvaly plátovanou zbroj. Tělem byl pořád tím mladíkem, který vstoupil do armády svého otce a za své lehkovážné činy se vypracoval až na lorda. Jenom hnědé oči křičely do světa jeho stáří a daly nahlédnout do jeho duše.
A dnes, jakoby se vracel do svého mládí a vše prožíval na novo. Opět cítil to příjemné mrazení v zádech, které se vždy ozývalo před každou jeho bitvou a utišilo ho pouze svištění šípů a sténání ocele o ocel. Cítil tu nedočkavost, to svrbění v dlani, která příliš dlouho nedržela meč. I přes to všechno, bohužel cítil i to, jak z vojáků za ním vyprchává odvaha a nenápadně si to šine pryč. Rok co rok umíraly dobří vojáci a ti co je nahrazovaly, připomínaly ne zrovna dobře vyvedené parodie. Dórn neválčil po tři generace a muži odvykly tíze zbroje a stále si nedokázaly uvědomit, že to není pouze zlí sen, ale krutá realita, co od nich žádá, aby vyjeli a umíraly pro Turan. Za hradbami Dórnu si každý mladík maloval, kolik nepřátel pobije, aniž by bral na vědomí, že válka není hra, ve které lze říct stop a jen tak odejít, jako je tomu v běžném životě. Ale Baldric byl pevně rozhodnut, že tuto partii odehraje s tím co má a nebude se ohlížet na to, co by mohl nebo chtěl mít.
„Flory tvrdil, že jich je sotva osm stovek,“ zamumlal Baldricův pobočník, dlouhán s kozí bradkou a tváří poďobanou od neštovic. Krysíma očkama těkal po blížícím se mraku a nervózně se ošil. „Někdo by toho piráta měl naučit počítat.“
Tommas se zachumlal do indigového pláště a prstem si přejel po promodralých rtech. Byl to nemocí sužovaný diplomat, kterému se ani za mák nelíbilo, že stojí v první řadě a jen tak nechává čas, aby si s ním zahrával. Minuty se vlekly neskutečně pomalu a Tommas si poposedl v sedle, které mu přišlo nepohodlné. Zvykl si na luxus Královniny bašty a Planina pro něj byla cizím světem, natolik krutým, že se nabízela otázka, zda je vůbec skutečný. Tommas si přál, aby se probudil a zjistil, že to byl jen sen a že je pořád ve své komnatě, od reality tam venku oddělen kamennou zdí, která tvořila nejzazší hranici jeho bezchybného světa. Jenže byl tady, vystavěn realitě, kterou nedokázal ovládat. Proklínal královnu, která poslechla rady vrtošivého dvora a vyslala ho sem jako vyjednavače. Proklínal celí svět.
Vyjednavač. Směšné slovo na místě, kde se už o všem rozhodlo a nebylo o čem vyjednávat. Vše už bylo řečeno činy a žádná slova nedokázala tuto samozřejmost rozbít. Ve válce se nikdy nenajde kompromis, který by byl přijatelný pro obě strany. I nevinná intrika byla odměněna zasvištěním šípu. Poslaly mě sem umřít, blesklo mu hlavou a vzedmul se v něm hněv. Hodily mu na bedra odpovědnost za něco, co se nedalo změnit. Takže prakticky jediné, co mu v dané chvíli zbylo, bylo stát, vyhýbat se šípům a občas pronést něco v diplomatické hantýrce, aby se neřeklo, že umřel aniž by něco kvákl.
„Všichni se bojí,“ pronesl zbytečně lord Baldric a očima bloumal po strhaných tvářích s vích vojáků. „A když se nad tím tak zamyslím, ani nemám důvod divit se tomu. Slyšíte to dunění? Kolik armád ho asi slyšelo? A kolik z nich stojí stále na nohou? Bojím se tipovat.“
„Strach je užitečný,“ namítl opatrně Tommas a snažil sebou necukat při pohledu na kroužící supi, kteří trpělivě čekaly na svačinu. Tommas Supemsežrán, pomyslel si a donutil své rty, aby se roztáhly do úsměvu.
Lord Baldric se ušklíbl, jakoby překonával střevní potíže a zavrtěl hlavou. „Ve válce ne. Kdo dovolí strachu, aby ho ovládl, zákonitě skončí se šípem v břiše. Tohle není Královnina bašta, milí Tommasi. Tady se před strachem nelze schovat.“
Mrak se přiblížil a dunění rázem utichlo. Následné ticho připadalo Tommasovy ještě hrozivější, než samotné dunění, protože právě to ticho oznamovalo, že se „to“ blíží. Začal rozeznávat jednotlivé vojáky v kroužkových zbrojích a potrhaných pláštích, kteří se řadily za skupinkou jezdců pod černými prapory, jejichž emblémy mu byli cizí. Viděl korouhve se stříbrným supem, který svíral v pařátech řetěz a korouhve se zlomeným mečem. Ostatní byli na dálku nerozeznatelné, kromě korouhve se žaludem, která patřila lordům ze Žaluděnína, vzbouřencům kteří následovaly Lordaka do vyhnanství. Lordak využil svého vyhoštění a sjednotil pod svou vlajku Cizince, válečníky ze severu, o kterých kolovaly v Turanu strašlivé pověsti, které si teď vojáci za lordem Baldricem tiše šeptaly.
Princ Lordak se tyčil na svém opancéřovaném koni a vydával rozkazy okolo stojícím kapitánům. Měl na sobě vskutku impozantní zbroj, plnou trnitých výčnělků a ocelových šupin, které se navzájem překrývaly a bylo velmi těžké skrze ně proniknout. Hlavu měl schovanou pod hranatou přilbou s fialovím chocholem, který se klátil ve větru. Po chvíli se obrátil k Baldricově armádě a zdvihl bíle natřený štít, pobytý železnými cvočky.
„Odpověz mu,“ zavrčel Baldric na vyděšeného vlajkonoše, který se na kuráž napil z hliněné láhve. Rychle jí schoval a zamával modrobílou vlajkou.
A je to tady, ozval se v Tommasově hlavě podezřelí hlásek, který zněl chvílemi vesele, a chvílemi ho zbarvil tón, který se Tommasovy vůbec, ale vůbec nelíbil..