Nejroztomilejší bomba

Anotace: Příběh ze života likvidátora magických nehod.

Jmenuji se Darius. Mým povoláním je napravovat omyly a chyby mágů, kterým se jejich čarování vymklo z rukou. Někdy jde jen o rutinní úklid toho, co z čarodějů zbylo, jindy zachraňuji svět před zkázou vyvolanou neopatrným experimentem, který svého vyvolávače „většinou“ zabil. Jako ten poslední.
Teda řeknu vám, potkal jsem v životě už různý miláčky, ale tenhle mazlík byl fakt výživnej. Nejenom, že ho vyvolal student magie, kterej si četl ty nesmysly načmáraný na školních záchodech. On ho ještě jeden z profesorů omylem obdařil božskou silou, čímž z něj vyrobil pořádnej oříšek i pro arcimága Bělovouse.
Byl jsem otrávenej už v něděli večer, když mi do rozečtenýho románu u číše vína zapískalo komunikační zrcadlo a v něm se zjevila tvář Bělovouse s očima navrch hlavy a poslala mě do školy magie v nějakém zapadákově, a to ihned. „Zpropadenej šéf a zpropadená práce. Copak nikdy nebudu mít čas, si chvíli hodit voraz a přečíst jednu knížku naráz?“ nadával jsem, když jsem se převlíkal do pracovního.
Když jsem přicestoval „dimenzionálkou“ na radnici Koňských mlýnů, starosta mi sdělil, že je ta věc ve škole zavřená a každej, kdo ze školy stihl utýct, už je prej evakuovanej do místních hotelů. Je to totiž jako každá škola magie, internátka. Na radnici mě čekali jen tři profesoři a dva žáci, kteří toho drobka viděli a přežili a starosta města se svou asistentkou.
Problém nastal už při výslechu svědků. Každej popisoval něco poněkud jinýho o tom, jak vypadal a jak se magicky projevoval ten uličník, co je vyhnal z postelí a ze školy.
Podle profesora alchymie Bernarda Huňatého to nejdříve byla jen roztomilá přerostlá kočka se zvláštní růžovou aurou. Prej byla velká asi jako velkej ovčáckej pes. Po zásahu profesora Osvalda Marcipánka, který chtěl kočku zbavit vší magie, milá čičinka vyrostla na velikost koně a její aura se stala sytě fialovou, navíc ožila a jako chapadla chobotnice nejdřívě vše kolem osahávala a zdála se být neškodná. Až do chvíle, kdy se chtěl k čičince někdo přiblížit, nebo na ní seslat nějaký to zaklínadlo. V tu ránu se stal terčem hněvu tý astrální chobotnice. Buď ho popadla a vymetla s ním místnost, nebo po něm vrhla všechno, co šlo. Jo a pár chudáků prej micka slupla jak čokoládovej bonbón.
Podle profesorky Květy Podlahové, botaničky, to byla fialka. Nejprve velká jako kosatec, nádherně vonící a krásná jak ten pověstnej z růže květ. A když na ní profesor Marcipánek seslal kouzlo, které jí mělo zbavit vší magie, nabyla velikost jabloně a vůně začla být i vidět. Ovšem jakmile se někdo přiblížil, nebo se pokusil čarovat směrem k ní, vyšlehly jí z pod listů šlahouny, které si onoho nešťastníka podali jako gang skřetů, nebo ho popadli a stáhli pod kořeny a byl fuč.
Podle Tarase Dirumy to byla největší tarantule, jakou svět viděl, která pak ještě víc narostla a všem dala pořádný kapky. Nohama se oháněla, jako by uměla elfský bojový tanec a do toho z tesáků stříkala jed, nebo svou obě‘t posvačila.

Podle studentíků to byl roztomilej králík s fialovejma očima, anebo chodící roztomilá panenka.
Z toho se dá vyvodit jen pár věcí. Jak se to cejtí ohrožený, jde to po vás jak rozzuřenej trpaslík, a způsobuje to iluze, protože každýmu se to jeví jako ta nejroztomilejší a nejneškodnější věc, jakou daná osoba zná. Má to něco společnýho s fialovou barvou, a žere to lidi.
Pak jsem si šel obhlídnout terén. Škola byla předpisově v uctivé vzdálanosti za městem a obehnána pořádnou zdí, aby se nic nepěkného nedostalo ani dovnitř, ani ven, když je třeba. Vylevitoval jsem se tedy na zeď a koukám, jak si po školním dvoře poskakuje fialovej gumovej medvídek velkej jak kráva a vysmátej jak zkouřená duha. Věděl jsem, že jak se pohnu směrem k němu a budu moc blízko, sejme mě. Když na něj sešlu nějaký kouzlo, taky si mě poddá. Tak jsem zkusil past a sledoval jsem, co se stane očarovaným zrcátkem. Byla to jednoduchá kontaktní past s omračujícím kouzlem. Když na ní ten bonbónek hupnul, jen to zapraskalo a cukrkandl poskakoval vesele dál. Ale něco navíc se přece jen stalo. Malinko povyrostl. Netrénovanýmu oku by to ušlo, ale ne mně. S tím, co jsem zjistil, jsem se pochlubil šéfovi. Ten se pohladil po vousech, a že prej tohle musí vidět.
Když jsme stáli na školní zdi oba, rozchechtal se, až jsem myslel, že se stařík rozsype. Prej vidí barevnýho motýla velkýho, jak dvouletej drak, co sosákem troubí tu srandovní písničku šašků. Pak jsme zkusili jednu jeho past, která to měla zbavit onoho iluzorního kouzla. No, jenom to zaprskalo a motýlek povyrostl. Došli jsme tedy k závěru, že se to magií krmí. Co potom ale ti lidé které to sežralo?
Vyslechli jsme tedy znovu naše svědky. Aha, ony to byly magické bytosti. Jedna víla a jeden rohatej. Teda aspoň z těch, které přeživší viděli, že to žere. Ale prej to nepovyrostlo, když je to spuclo.
Byla už fakt pozdní noc, nebo brzký ráno a tak jsme si s Bělovousem řekli, že se na to přemejšlení vyspíme, ve škole je to bezpečně zavřený, takže se nic nemůže stát. Ráno, nás probudilo neodbytný bouchání na dveře hotelovýho pokoje. Neptejte se jakýho! Asi je to jasný, když všechny slušný hotely i jejich pokoje byly obsazený učitelstvem a žactvem ze školy. Když jsem otevřel dveře, začal na mě starosta Střevlík hulákat cosi o tom, že ten křeček utekl a terorizuje město. Na důkaz své pravdy, ukázal na okno, a že ať se sami mrkneme. Teda nevím jak Bělovous, ale já viděl gumovýho medvídka, většího než všechny domy, vesele si poskakujícího v ulicích až to otřásalo i naším hotelem. „Ten by nakrmil všechna děcka na světě a ještě by možná zbylo.“ pomyslel jsem si a rychle se nasoukal do oblečení. Bělovous mezitím z okna vyzval celé město k evakuaci a hlavně k magickému klidu. Nemusel, do toho rezonančního kouzla ale dávat tolik energie. Myslel jsem, že ohluchnu, když jsem byl jen kousek od něj.
Na radnici už byl svolanej krizovej štáb města a Bělovous se chopil velení nad akcí „zastavení bestie“ a nechal to, co se jemu jevilo jako velkej srandovní motýl zabarikádovat v jedný ulici stržením několika domů a přestavěním sutin v nové zdi pomocí magie. Vlastně to byla taková kamenná megaklícka na kouzelnýho megaracka. To zafungovalo a začalo pátrání po tom, jak se ta věc dostala ze školy a jak jí zneškodnit?
Z celého města přicházely zprávy nejen o tom, jak to vypadalo, ale i koho všechno to snědlo, zašláplo, nebo po kom co hodilo. Bylo by to fakt zábavný čtení, kdyby situace nebyla tak vážná. Mezi všemi těmito zprávami se vyskytlo několik zajímavých.
Stráže, které dorazily ke škole, aby zjistily, jak se ta potvora dostala ven, hlásí, že je otevřená hlavní brána a u ní leží v bezvědomí jedna z učitelek. Hlídka, jenž dohlížela na zabarikádování monstra v ulicích, si prý všimla, že jedna malá holčička se k tý obludě přiblížila a dokonce jí i pohladila a nic jí to neudělalo. A že se u barikád začínají zjevovat v čím dál větším množství kočky.
Samozřejmě Bělovous vydal rozkazy, ať probuděj tu spící krasavici, přivedou to odvážný děvčátko a zkusej pustit jednu z koček k tomu monstru.
Holčička u nás byla jako první, tak jsme si poslechli, co přesně se stalo. Z toho co nám řekla, se dá soudit, že kdo se k tý věci blíží z čistě laskavých pohnutek, toho si to nevšimne. To nám o několik chvil později nepřímo potvrdila zpráva od stráže s kočkami. Kočka, kterou vypustili k tý bestii, k ní přiběhla a začala se k ní lísat a olizovat jí a nic se jí nestalo. Nejvíc zvědaví, jsme ovšem byli, na úču od brány. Ta se probrala až někdy před polednem a tvrdila nám, že jí porazil velikánskej pindík, když otevřela bránu školní zdi, protože si šla pro nějakou důležitou knížku, kterou si v tom spěchu zapomněla ve svém kabinetu. Myslela si, že poplach byl spuštěn kvůli nehodě v alchymistické laboratoři a že nebezpečí už je pryč.
Mimochodem, „Pindík“ je údajně jméno jejího potkana.
Jelikož zabarikádováním toho ohromnýho gumáka, nastal ve městě zase relativní klid, šli jsme se do místní krčmy na oběd. Bělovous si dal jako obvykle hrachovou kaši s vejcem, nemá totiž už skoro vůbec zuby a nový nechce. Já tomu teda přezdívám vítr do gatí, ale co, už jsem si zvykl. Já si dal kančí guláš a oba jsme přemýšleli, jak se toho monstra zbavit. Mezitím jsme oknem pozorovali davy, prohánející se před hospodou po ulici. Když jsem měl před sebou guláš a pivo, pustil jsem se do jídla, a myšlenky nechal jen tak volně plynout.
„Miluju kančí guláš a tenhle se fakt povedl. A co pivo? Lahoda! Kam ty lidi všichni choděj? O čem to tak živě diskutujou? Možná chtěj vidět toho přerostlýho gumovýho medvěda. Asi se bavěj o tom, co si myslej, že uviděj a ti co jdou zpátky o tom, co viděli. Hehe. Takovou atrakci nikde nemaj, zrcadlo kousku duše o velikosti velkoměstskýho baráku. Asi by to byla fajn atrakce jako poutní místo. Jen kdyby to s každým použitým kouzlem nerostlo. Trochu mi to připomíná studnu pravdy v orákulu v Lině. Ta zase zobrazuje, to co má člověk nejradši. Byl jsem u ní dvakrát. Když mi bylo šest, viděl jsem tam mámu s tátou. Když mi bylo šestnáct, culila se na mě z hladiny ta bloncka ze školy. Byl jsem do ní tehdy blázen. Jak se jenom jmenovala? Flávie. Jasně. Ale jak dál? Bylo to takový divný dlouhý jméno. To je fuk. Proč to přitahuje kočky? Přoč ne psy, nebo krysy? Těch je tu taky spousta. V čem jsou psi a krysy jiný než kočky? Jasně víc věřej čichu. No jo, ale jedna úča říkala, že to vypadalo jako fialka a vonělo to. Tak čím se ještě lišej?“
Mrknu na Bělovouse, jak si krz plnovous cedí kaši a vyslovuji tu otázku nahlas: „Čím vším se lišej psi a krysy od koček?“. Bělovous polkl kaši a povídá „Řídí se víc čichem, než zrakem.“ „To vím taky, ale jedna profesorka říkala, že to vonělo.“ „Nevím, nic mě nenapadá.“ pronesl Bělovous a ucpal se vejcem.

Tak přemýšlím dál: „Co na tý věci teda může přitahovat kočky, ale ne psy ani krysy? Kočky jsou většinou samotářky a psi i krysy žijou spíš ve společenství. No jo to mi ale nijak nepomáhá. My lidi a nám podobní, také žijeme ve společenství a…“
„Přijde nám to roztomilý.“ ozývám se do cinkotu jídelního lomozu v lokále.
„Cože?“ vypadlo z bělovouse i s kusem vejce.
„No, nám i kočkám to přijde roztomilý. Proto to přitahuje tolik pozornosti. Ale psům a krysám to buď roztomilý nepřijde, nebo je to tak nezajímá.“
„To je hezký, ale co s tím můžeme dělat? Můžeme toho nějak využít?“
„Zatím mě nic nenapadá, šéfe. Ale rozhodně to něco napovídá o podstatě tý věci.“
Následuje další myšlenkovej tok: „Co za bytost by na sebe mohlo brát podobu toho, co nám přijde nejvíc roztomilý? To je vážně dobrý pivo, musím si dát ještě jedno. Džin? Ne, ten spíš plní přání. Měňavec? Ten na sebe bere jednu konkrétní podobu, takže ho všichni, kdo se na něj dívá najednou, vidí stejně. Nevím. Ale vzpomínám si na jedno kouzlo, kterým se očarovávala zrcadla, aby zjevovala tajná přání. Takže by to mohlo bejt něco očarovanýho. Fajn, ale co to, že roste po magii a žere to lidi? Musí to bejt něco živýho. Ale asi na tom bude hromada kouzel proplétajících se jako hadi. Do háje, kterej vůl s čím experimentoval, že stvořil takovou obludu?“
„No jasně! Musíme prohledat školu a zjistit pokud možno nejvíc o tom odkud se ta věc vzala.“ Zakřičel jsem, až Bělovous a půlka lokálu nadskočila a některým zaskočilo.
„No jo. Škola se teď vlastně může prozkoumat, když už to tam není.“ zajásal stařík.
Na to další pivo už nedošlo, protože jsme museli hned do školy. Stopovat takovou bezstii odkud přišla, bývá někdy obtížný, ale tady to byla brnkačka. Stačilo jít po stopách demolice a skázy. Kupodivu, cesta byla prakticky přímá, nikde žádný slepý odbočky. Nakonec jsme došli až na chlapecké záchody, kde na nás čekal poněkud nechutnej výhled na tělo týnejdžra zamáčknutýho do latrýny. „Chudák, ani se nestačil utřít.“ Pronesl jsem pobaveně. Bělovous na mě vrhnul vražednej pohled se slovy „Nech si ty blbý fóry a hledej!“. Tak jsem hledal. Přemejšlel jsem při tom, co je mi na tom klukovi, nacpanym v záchodě, divnýho? „Jak se do toho záchoda dostal? Něco ho tam muselo zamáčnout. Asi ten veselej cukrouš. A odkud vlastně vylezl? Z toho hajzlu asi těžko. Nikam jinam stopy nevedou. Muselo se to objevit tady na těch záchodech. Ale je fakt že rozbořená je jenom kabinka s tím klukem. To on to musel přivolat. A jak to tu bylo, tak ho to zabilo. Že by si zkoušel zaklínadla, když seděl na trůnu? No jo. Cvičební hůlku má ještě v ruce. Hehe, ale překvapilo ho to. No jooo ale něco takhle mocnýho jenom cvičební hůlkou? Blbost! S tou ani sebelepší mág, nemůže vykouzlit nic tak mocnýho, ani velkýho. Všichni říkali, že to nejdřív bylo velký jako ovčáckej pes. Ale kouzlením to rostlo. Když na to Marcipánek seslal svoje kouzlo normální hůlkou, pořádně to nakrmil. Co když to sem přišlo, jako něco malinkýho?“
Začal jsem v rozbitý kóji hledat náznaky přítomnosti něčeho něčeho malýho a neobvyklýho, ale nic jsem neviděl. Za to, jsem si všiml, že stěny kóje jsou hojně popsaný. A tak jsem si jednotlivý nápisy začal taky číst. Něco z toho byly jen vzkazy, různé malůvky, něco verše, nebo vtipy. Ale našel jsem i několik magickejch run a frází. Když jsem si je přečetl, nedávaly mi nejmenší smysl, ale ukázal jsem to Bělovousovi.
To bylo něco pro jeho hlavu. Začetl se do stěn záchodový kóje jak osmnáctka do milostnýho dopisu a po nějaký tý chvilce začal vykřikovat různá hesla a že ať to píšu. Když se konečně odpoutal od tý četby, šli jsme si najít třídu s tabulí, na kterou ta hesla rychle přepsal a začal kolem nich kreslit čáry. Pak mi vysvětlil, že se asi mladíkovi povedlo něco očarovat směsicí kouzel a různých druhů magie, a ty čáry kolem těch slov je sdružují do množin, který sdružujou nějaký společný znaky. Pak jsme začali vypisovat všechna kouzla za použití oněch frází a run, který jsme na záchodě našli. Z toho seznamu pak už nebylo těžký vybrat ty, který se mohly hodit na tu naší potvoru. Jedna skupina frází byla část projekčního kouzla, kterým se daly promítat myšlenky sesilatele buď na zrcadlo, nebo do mysli někoho druhýho. Další množina bylo pár run, který se společně užívají v několika různejch ochrannejch kouzlech. Zejména jedno bylo zvláštní, protože absorbuje magickou energii útočníka a tu pak může mág použít pro svý účely. Jenže k tomu je potřeba magický předmět, který tu energii pojme. Další skupina frází se užívá k telepatický magii. To by mohlo vysvětlovat to, že každý vidí co je mu nejroztomilejší. Jedna runa, naštěstí relativně neužívaná, se používá k dimenzionální magii. To by nám mohlo dát naději, že ti, který to „sežralo“ by mohli jen bejt někde jinde, ale naživu. Ale nic nevysvětlovalo onu agresivitu, která každého útočníka chtěla zabít.
„Jak tedy všechna tato kouzla můžeme odstranit?“ vystřelila ze mě otázka jako šipka z kuše.
„Vzhledem k tomu, že jsme zatím neodhalili, co je zač ta agresivita, která všechny, kdo se o něco pokusí, chce zabít, asi zatím nijak. Musíme se vrátit na toaletu a najít další stopy.“ Odpověděl můj mentor a už se hrnul ke dvěřím. Netušil jsem, ale že šéfa žene víc hrách a vejce, než touha po dořešení tý záhady. Na to jsem přišel až na chodbě, kde ozvěna zveličovala zvuky, jako by měl Bělovous v gatích chycenýho čmeláka o velikosti orla. Takže zatímco se Bělovous ubytoval v jedný z nerozbitejch kójí, já se hrabal v troskách tý rozbitý a hledal další magický formule. Na nic jsem nepřicházel, ale páprda v kóji asi jo. Protože když vylezl, začal kouzlit a stavět tak kóji do původní podoby. Když byla zrekonstruovaná, vešel dovnitř a začal tam něco přeříkávat. Pak vykřikl „Mám to!“ a já to měl rázem taky, ale v gatích, jak jsem se lekl. „Ten trouba si na to musel ukazovat tou svojí hůlkou, kterou si svítil, navíc na svícení použil kouzlo, které zanechává světelnou stopu, tedy může se s ním ve vzduchu ‚psát‘. A tak, jak si na jednotlivé nápisy svítil, hůlkou vykreslil pečeť, která má na svědomí tu agresivitu. Přivolal tak a zapečetil do něčeho ‚ducha strážce‘.“ „A to všechno dokázal se cvičnou hůlkou?“ „Jistě, přivolání ducha tohoto typu není tak náročné jako u démonů, protože u přivolání ducha záleží jen na množství energie, kterou do toho vložíš a ta je přímo úměrná tomu jak mocného ducha vyvoláš. Tomu mladíkovi se ovšem povedlo ho rovnou zapečetit do nějaké bytosti, třeba brouka a provázat onu pečeť s tou směsicí kouzel. Třeba část toho absorpčního může mít za následek to nafukování při použití magie. Veškerá magická síla, kterou ono kouzlo absorbuje, se ukládá skrze pečeť k tomu duchovi. A protože to je duch strážce, pak každého, kdo na jeho nositele útočí, musí zneškodnit. K tomu může magickou energii tvarovat, ale může používat i další kouzla přivázaná k pečeti, jako je to dimensionální.“ „Takže to ohromný monstrum tam ve městě, vlastně není tak veliký, je to jenom něco titěrnýho s pečetí, která je nafouknutá jako balón.“ „Ale je zvláštní, jak se to pohybovalo. Normálně bych řekl, že se něco takovýho bude pohybovat rychlostí nositele, což v našem případě může bejt brouk, kterej zrovna rychle neleze. Ale tu nestydu roztržitou to v bráně převálcovalo a omráčilo, což vypovídá o pořádný rychlosti.“ „No vzhledem k tomu, že to šlo rovnou, je možné, že to je k někomu přivázané, jako pouťový balónek.“ „Takže je možný, že až to dosáhne svýho adresáta, něco to udělá a rozpadne se to samo.“ „Ano, Dariusi, to je možné. Co je horší, je fakt, že mě stále nenapadá, jak to zneškodnit. Nepřiblížíme se k tomu, nic na to nesešleme, protože všechna kouzla takového druhu to bude považovat za útok a navíc je to obrané absorbuje.“ „Je to vlastně taková inteligentní bomba, o který nemáme tušení, co udělá, až dosáhne svýho cíle. Tak co zavolat specialisty na magický pasti ať se na to podívají?“ „To není potřeba, všechno co ti kluci vědí, vím já také.“ „Fajn šéfe, tak co teda navrhuješ?“ „Nejdřívě objevit adresáta a pak je oba vyhnat někam na pole. Je mi líto, ale bude nezbytné obětovat toho ubožáka. Jinak se tento svazek kouzel neukončí.“ „Tak to jsem rád, že tu jste šéfe. Nerad totiž lidem říkám, že je musíme obětovat.“ „Zmetku mladej. Ale máš pravdu. To musím udělat já.“
A tak jsme se vydali zpět do města. Bylo už pokročilý odpoledne a od západu vál příjemný vlahý větřík. Večer jsme svolali celou školu k barikádě a postupně jsme nechali všechny přejít po uměle zbudovaným chodníku nad střechami domů a v uctivé vzdálenosti od tý magický bubliny. My dva jsme pak pozorovali, ke komu ten balónek chce letět. Vyhrál asi desetiletej klučík. Samozřejmě jsme ho nejdříve podrobili výslechu. Potřebovali jsme vědět, jaký vztah měl s tím chudákem napasovaným do latríny. Byl to jeho mladší bratr. Celou dobu brečel, že je mu to líto, že to nechtěl udělat a že chce staršího bráchu zpět. Bylo mi toho malýho sviště vážně líto. Včera se pohádal s bráchou a ten hned po tom umřel. To by zdrtilo i statnýho, válkama ostřílenýho chlapa, natož takovýho malýho caparta. A to ještě chudák neví, co ho čeká dál. Možná se s bráchou brzo shledá na onom světě, jestli byl ten génius z hajzlu v momentě sesílání kouzla na toho prcka naštvanej. Bylo mi z celý tý situace zle. Nemůžeme přece říct malýmu usmrkanýmu capartovi, že se musí obětovat, támhle si stoupnout na pole a počkat až k němu přiletí bomba, která ho možná zabije. Obdivuju Bělovouse, jak mu to podal. Vysvětlil tomu prckovi, že jediná možnost, jak se tý obludy venku zbavit je nechat to její kouzlo dojít cíle. Že takto propletená kouzla není možné odstranit, protože se navzájem chrání. Řekl, že jeho bratra obdivuje, jak se mu podařilo skloubit tolik různých magických stylů, do jednoho funkčního zaklínadla, a že kdyby se nestala tahle nehoda, určitě by z něj byl jednou mocný čaroděj. Pak mu ale musel sdělit, jak to kouzlo dojde svého cíle. Na to se hoch zeptal „A co se stane, až mě to dostihne?“. „To nikdo neví, hochu. Nikdo totiž nezná přesné znění formule a pečeť, jenž tvůj bratr vykouzlil.“ „Takže se nemusí stát nic?“ upnul se hošík hned k lepší variantě. „Prostě to jen zmizí?“
„To je určitě možné, ale také to může nechat rozkvést celou louku, seslat déšť s duhou, nebo přivolat spoustu roztomilých králíčků, může se stát vlastně cokoli. Také to může vyvolat ohromnou explozi a zabít tě.“ Tahle varianta už nebyla tak veselá, ale klučík by měl vědět, co všechno se může stát.
Dominik, se otočil a zadíval na to, co on viděl jako ohromné roztomilé stěňátko. „Já vlastně nechci, aby takový veledílo mýho bráchy zmizelo, když on už tu není. Nemůže tak udělat nové. Tohle, i když to umí být nebezpečné, je vlastně moc hezké. Lidi se na to celý den chodili koukat. Moc všechny zajímalo, co jim přijde nejroztomilejší. Dozvěděli se něco sami o sobě.“
„Já vím Dominiku, ale desítky lidí, včetně tvého bratra zemřely, když se k tomu jen zkusili přiblížit, nebo to nějak neutralizovat. Několik lidí dokonce zmizelo a teď jsou, bůh ví kde. Je velmi pravděpodobné, že ještě žijí. Měli bychom se je pokusit zachránit. Co myslíš?“
Hoch jen potáhl a přikývl. Dál se díval na to obří veselé štěně a zase se dal do pláče. „Řekl jsem mu, že ho nenávidím, a že ho nechci nikdy vidět. Vyčítal mi, že si místo učení jen hraju. Chtěl, abych si udělal všechny úkoly dřív, než si půjdu hrát. A já jsem nechtěl. A když odcházel z mého pokoje, byl naštvanej a řekl, že jsem malej rozmazlenej fracek.“
„Bratrská láska je silnější, než pár školních úkolů, Dominiku. Damien tě měl moc rád. Chtěl pro tebe to nejlepší a proto se tak staral.“
„To ale neznamená, že na mě nebyl naštvanej, když udělal tohle. Já nechci umřít!“ zaječel hošík a rozplakal se ještě víc.
Bělovous chlapce nějakou chvíli nechal brečet a pak ho jedním přívětivým kouzlem poslal do říše snů a dopravil do postele jeho internátního pokoje.
Pak jsme se oba v krčmě strašlivě opili, abychom spláchli aspoň na chvíli hořkokyselé myšlenky na to, co nás příští den čeká a snáze usnuli. Ráno Bělovous rozdal rozkazy a sám se vydal do školy pro chlapce. Plán byl jasný, odvede hocha na pastviny daleko za městem a až vydá znamení, zboříme barikádu a tím propustíme ten magickej balón, aby letěl za svým adresátem. Nevím, jestli mi bylo víc zle z kocoviny, nebo z pocitu viny. Všechny může zachránit jen desetiletej Dominik, kterej před dvěma dny přišel o bratra a spoustu kamarádů a kterej by si ještě měl hrát a ne zachraňovat svět sebeobětováním.
Slunce už bylo vysoko, ale ještě ne na poledníku, když se ukázalo znamení od Bělovouse. A tak jsme strhli jednu hradbu a sledovali, jak si gigantickej fialovej gumovej medvídek poskakuje ulicí směrem, odkud září červenej paprsek, a jak za ním utíká armáda koček. Medvěd byl vskutku svižnej běžec, protože mu to netrvalo dlouho a zmizel nám i kočkám kompletně z dohledu. Někdo šel domů, do krčmy, nebo kamkoli jinam se najíst, nebo dělat cokoli jiného a někdo jako já pořád stál na provizorně zbudovaném chodníku nad střechami domů a hleděl směrem k červenému paprsku, pln zvědavosti, co se stane, až bomba dorazí k chlapci.
Když se to stalo, zablesklo se, z onoho místa se vyvalila mračna kouře, která utvořila černý, rudě žhnoucí mrak, z nějž se rozpršely ohnivé kapky a metal blesky jako nějaký zuřivý bůh. Byla to úžasná i hrůzná podívaná a mě bylo jasné, že tam nastalo peklo. Zase se mi udělalo zle a nemohl jsem se dívat do konce. Že ohnivý déšť ustal, mi oznámila hlídka až přibližně hodinu po tom, co jsem slezl a klaněl se jednomu patníku. Tou dobou jsem seděl na radnici s celým krizovým štábem města, řešil úklidové práce, pietu obětem a očekával, jestli se neukáže nějaká zpráva o tom, zda Dominik s Bělovousem přežili. Po skončení bouře se stráže měly dívat k obzoru, jestli neuvidí znamení od Bělovouse. Ihned také byla vyslána záchranná jednotka na místo chlapcovy oběti. Čekání bylo zdrcující. Čím dýl nepřicházely žádný zprávy, tím víc jsme myšlenkami padali do propasti beznaděje. Už se začalo smrákat, když jsme konečně obdrželi zprávu od záchranné jednotky. V zasažený oblasti prej nebylo možný používat jakoukoli magii a tak postup rozpáleným, hořícím a spáleným polem byl velmi zdlouhavej. Nakonec našli chlapce i Bělovouse. Šéf jakož to starej mazák nabalil na sebe i na kluka všechna obranná kouzla, která znal a samozřejmě s ním byl celou dobu. Jak prej, ale přiběhl motýl a nastalo peklo, nebylo možný seslat vůbec nic. Takže se oba jen skrčili a čekali, jestli ochranná kouzla vydrží. S postupem času se vyskytl ještě problém s dýcháním, protože všudypřítomnej oheň dělal vzduch pomalu nedýchatelnej, ale Bělovous je chytrej jako liška a tak oba dýchali vzduch z jeho vaku opatřenýho dimenzionálním kouzlem. Dominik sice vypadal jako spráskanej špinavej pes, ale byl naživu. Jenom mu nějakej čas potrvá, než se z toho dostane.
Druhej den byla v Koňských Mlýnech oslava. Důvodů bylo hned několik. Že škola i město přestály takovou pohromu, že všichni mají nového hrdinu, já slavil, že jím nejsem já a každej tam slavil, že přežil. Tím hrdinou je Dominik, desetiletej capart, kterej pro záchranu všech dal v sázku vlastní život a učinil tak nesobecký rozhodnutí, který by leckterej dospělej učinit nedokázal. Je i mým hrdinou. Kdykoli si na něj vzpomenu, uroním slzu jen při představě, jak se musel cítit a cítím ohromnou hrdost, že to stejně zvládnul.