V duchu víry

Anotace: Mladá dívka Felis se jen těžko vzpamatovává ze smrti svých příbuzných, když tu najednou jí vkročí do života neznámý a velice tajemný muž. Jeho přítomnost vyvolá více otázek, než by se jí líbilo.

Seděla na prochladlé zemi a sledovala mihotavý plamínek hřbitovní svíčky. Čtrnáct dní starý hrob působil mezi ostatními bizarně svěžím dojmem. Přibližně dva metry pod těžkou kamennou deskou ležela žena, která ji přivedla na svět. Co tu dělala ona? S nepřítomným výrazem ve tváři se trápila představou červů, které hodují na matčině rozpadajícím se těle. Za posledních pět let její život postupně ztrácel smysl. Smrt jí brala jednoho milovaného člověka za druhým. A teď, když byla mrtvá i její matka, získala prázdnota nový, ještě zoufalejší rozměr.

Z celé její rodiny jí zbyl jenom samotou prostoupený dům, plný věcí mrtvých lidí. Včera ráno, když se po dlouhé době umyla a učesala, si našla na hlavě shluk šedivých vlasů – a to jí bylo teprve pětadvacet. Už si ani nepamatovala, kdy naposledy spala déle jak čtyři hodiny. Pocit z toho, že je na vše sama, ji dlouho do noci nenechával usnout. Se zlomyslnou radostí držel její kotníky a pokaždé, když začala zabírat, za ně škubnul a připomněl jí tak její nešťastnou existenci. Celou tu situaci měla zaseklou v hrdle jako suchý knedlík. A kdo ví, zda se jí ještě někdy podaří polknout. Právě teď věřila spíš tomu, že se brzy udusí.

Najednou si uvědomila, jaká je jí celou dobu zima. Zvedla se a zamířila k autu. „Dobrou noc, mami. Brzy se zase stavím.“ Pak se zamyslela a řekla. „Možná ještě dřív.“ Před hřbitovní bránou jí upadl z kabátu knoflík. Nastartovala auto a rozjela se směr prázdný dům.

Bylo jedenáct hodin večer, všude tma a kupy sněhu. Z rádia hrálo Only you od Elvise. Nádhera, o kterou se neměla s kým podělit. Cestou potkala jen jedno auto, které na ni přátelsky bliklo. Neodpověděla. Za dvacet minut byla doma. Vystoupila z auta, došla doprostřed zahrady a tam si lehla na zem. Její dům je příliš blízko města, než aby byly vidět hvězdy. A tak tam jen ležela, dělala skomírajícího anděla a na hlavě měla tu červenou pletenou čepici od babičky. Pak už jen ležela, zapadávala sněhem a z nekonečné únavy minulých dní začínala usínat. Ještě, než jí opustil poslední střípek vnímání, si pomyslela, že když tu dnes v noci umrzne, najdou ji až na jaře, protože je tak postradatelná…

Zvuky… hlas… muž…“Slečno Hofmanová, vzbuďte se!“ Otevřela oči a všimla si, jak moc se celá třese. Před ní klečel mladý muž v hnědém zimním kabátě a něco jí říkal. „Slečno Hofmanová, slyšíte mě? Vstávejte, musíte jít domů. Kde máte klíče?“

Takže tu opravdu někdo je, nebyla to jen vymrzlá halucinace. Chraplavě promluví. „Nezamykám“ Muž ji vzal do náruče a odnesl do domu. Postupně se probudila a uvědomila si, že leží na gauči. Nezvaný zachránce ze sebe oklepal sníh a zmizel do kuchyně.

Po chvíli se vrátil s hrnkem horkého čehosi. „Tady, vypijte to prosím, potřebujete se zahřát.“ Vzala si hrníček a automaticky odfoukávala páru. Mlčela, protože nevěděla, co má říct. Nevěděla, jestli se má bát muže, který ji v pondělí o půlnoci našel na zahradě zapadanou sněhem. Nemohla se rozhodnout, kdo z nich dvou je ten divnější. Muž však její problém vyřešil a ticho prolomil.

„Už je vám lépe? Čekám tu na vás už dobrých pár hodin.“

Přeměřila si ho podezíravým pohledem. Čeká tu na ni? Proboha proč? „Byla jsem ve městě. Nečekala jsem žádnou návštěvu. Kdo jste?“

Muž jen lehce přikývl a sundal si kabát. „Jmenuji se Tomas Lung. Už pár let sledujeme vás i vaši rodinu. Něco málo o vás vím. Jmenujete se Felicity Hofmanová, bydlela jste tu s rodiči a babičkou, ale ti všichni jsou teď mrtví. Zemřeli náhle a lékaři vám každou diagnózu sdělili podivně nejistým tónem.“ Ticho.

Felis se zamračila, nemá ráda, když se někdo nimrá v jejím soukromí. Zvlášť v otázce smrti jejich příbuzných. „Tohle není žádné tajemství, to vám mohla povědět každá bába tady na zastávce. O co vám vlastně jde? Dům vám neprodám.“ Napadlo ji to, jako jediné logické vysvětlení. Dům byl v dobrém stavu, tedy zatím. Všichni ve vesnici ale věděli, že na něj sama nestačí. Bydlela v třípatrové rodinné vile, kterou tu někdy před sto lety postavil majitel továrny na dřevěné hračky. O takto staré domy se musí pravidelně pečovat, jinak se vám před očima promění ve zříceniny.

Tomas však zakroutil hlavou. „Jsem tu, abych vám pomohl. Myslím si, že vím, proč vaši příbuzní zemřeli, a obávám se, že jste další na řadě.“

Felis to nechápala. Babička zemřela ve spánku, stářím. Otec měl infarkt a matka plicní embolii. Dobře věděla, co si smrt vymyslela, aby si mohla její rodinu odvést. Odložila hrníček a pomalu se postavila. „Myslím, pane Lungu, že je čas abyste šel. Asi bych vám měla být více vděčná za mou záchranu, ale bohužel nejsem. Nevím, o čem to tady mluvíte a popravdě mě to ani nezajímá.“

Tomas po celou dobu rozhovoru sledoval každý její pohyb. Pak se otočil a vyrazil ke dveřím. Felis si myslela, že prostě odejde, ale neslyšela žádné vrznutí ani zvuk zavírání dveří. Šla se podívat proč. Tomu, co viděla, vůbec nerozuměla. Ten muž měl tu drzost přehrabovat se v kabátech, které vysely v předsíni na věšáku. „Hledáte něco? Vážně byste měl jít.“ Začínala být nervózní.

Místo odpovědi se jí však dostalo ještě více matoucí otázky. „Nechybí vám náhodou na kabátu knoflík?“

Nejdřív ho chtěla poslat do háje a zavolat policii, pak si ale na něco vzpomněla. Dnes (nebo možná už včera) jí jeden knoflík skutečně upadl. „Možná, proč vás to vůbec zajímá?“

Tomas na chvíli zavřel oči a chytl se prsty kořene nosu. Pak si sedl na botník. „A máte ho nebo ne?“

„Co, ten knoflík? Tak ten nemám, upadl mi někde před hřbitovem. Dost tam sněží, jestli jste si nevšiml.“ Celá ta situace jí připadala absurdní. Nějaký pan Lung stojí u ní v předsíni a hledá upadlý knoflík? Možná je to všechno jen sen a ona pořád leží venku a mizí ve sněhu.

Tomas se na ni dlouze podíval a pak se postavil a začal se pomalu přibližovat. Felis ustoupila a narazila přitom do zdi. Stopl si k ní tak blízko, že si ho mohla poprvé lépe prohlédnout. Byl poměrně vysoký a štíhlý. Do čela mu padaly světle hnědé vlasy pocuchané větrem a sněhem. Vzal její pravou ruku a sundal z ní promáčenou rukavici. Ucukla. „Já nejsem ten, koho byste se měla bát, slečno Hofmanová.“ Řekl a podíval se jí přímo do očí.

„Co chcete dělat s mojí rukou?“ Neodpověděl. Vytáhl z kapsy malou stříbrnou placatku a odšrouboval víčko. Pak se nadechl a ruku polil čirou tekutinou. Felis najednou ucítila, jak jí po celém těle polévá docela příjemné teplo, a všimla si červeného zbarvení dlaně. Byla vyděšená. Zmohla se jen na prosté - „Proč?“

„Cítila jste při tom něco?“ Zeptal se Tomas.

„Takové zvláštní teplo po celém těle. Není to nic nebezpečného? Proč je červená?“

„Ruka se brzy vrátí do původního stavu. Polil jsem vás svěcenou vodou. Normálnímu člověku by to nemělo nic udělat.“

„Takže mi chcete naznačit, že nejsem normální člověk? Kde jste vůbec přišel ke svěcené vodě? A navíc, já na tyhle blbosti stejně nevěřím, na světě byste jen těžko hledal většího ateistu.“

„No právě.“ Řekl Tomas a uklidil si placatku zpátky do kabátu. „Měla byste jít spát." Pak se ji změřil zkoumavý pohledem a dodal. "Nebo se o to alespoň pokusit."

"Udělám cokoliv, jen když konečně odejdete." Řekla Felis a utírala si při tom mokrou ruku do kalhot. Tohle noční představení ji začínalo unavovat. Snažila se vybavit kam pohodila klíče od domu, které už tak dlouho nepoužila. Dnes v noci se rozhodně zamkne.

"Nebojte se, už jsem na odchodu. Nebudu vás déle zdržovat od vašeho, jistě velice zajímavého, života. Ale brzy se tu zase objevím." Řekl a pak se na moment odmlčel, jako kdyby očekával okamžitý protest. Felis však mlčela a tak pokračoval dál. "Teď, když jsem se dozvěděl vše potřebné, vyrazím do dětského domova v Krakově, odkud si vás rodiče před 23 lety vzali."

Felis se probrala z letargie. "Já nejsem adoptovaná." Zaprotestovala.

"Když myslíte." Řekl Tomas a vydal se ke vchodových dveřím. "Brzy na viděnou." Zavolal ze zádveří a zabouchl za sebou.

To se stalo v zimě. Felis se z toho nějakou dobu vzpamatovávala, ale za pár dní se jí podařilo podivnou událost vytěsnit z paměti a znovu se oddávat svému pravidelnému ploužení po prázdném domě a návštěvám hřbitova. Tak pokračoval její život až do jara.