Van'Nhaskia

Anotace: -

Už? Už jsem mrtev? Ach, to bylo ale nepříjemné... Ale co to-?

 

„Caesare?“

 

„Nečekal jsi mne zde, Brute?“

 

„No... Já si tak trochu myslel...“

 

„Že jsi tu sám?“

 

„No ano...“

 

„Neblázni. Celý svět jen pro tebe? Musel by jsi provést něco nepředstavitelně příšerného.“

 

„Třeba zabít člověka?“

 

„Nerad to říkám, ale i to je málo. Asi bys musel zničit svět. Způsobit Van'Nhak. Apokalypsu.“

 

„Ale... Kde to tedy-?“

 

„Místní tomu říkají Van'Nhaskia. Poušť Smrti.“

 

„Ehm... Místní?“

 

„To co jsi teď i ty, co jsem já. Jsme Spektrae; v naší řeči pravděpodobně duchové. A samozřejmě s námi také trochu hmotnější bohové.“

 

„Takže Vanaskia je místo kde člověk přijde po smrti?“

 

„Říká se Van'Nhaskia. Zvykneš si. Nuance místního jazyka se dají pochytit velmi rychle.“

 

„Van'Naskia.“

 

„Van'Nhaskia.“

 

„Van'Nhaskia.“

 

„Skvělé. Učíš se rychle. Ostatně vždycky jsi byl velmi bystrý.“

 

„Co jsem tedy udělal špatně? Proč jsem teď mrtev?“

 

„Byls učenlivý, ale tohle ti asi uniklo. Lid miluje emoce.“

 

„Co tím myslíš?“

 

„Tak čím si myslíš, že si Marcus Antonius získal dav?“

 

„Je dobrý řečník...“

 

„Kdepak. Projevil velmi silnou emoci. Sám dobře víš, že jeho smutek tě zahnal až sem do Van'Nhaskie.“

 

„Mění se tu někdy... Počasí?“

 

„Na poušti Smrti? Vždyť ani slunce se tu nehýbe.“

 

„Myslíš tu černou hvězdu?“

 

„Jmenuje se Umerdån*.“

____________________________________________________________________

 *Umerdån je zvláštní jev, který může být viděn jen na poušti Smrti – Van'Nhaskii. „Å“ v tomto slově je posvátné a jeho správná výslovnost [jan] s vysokým důrazem na „j“ a vzhledem ke zdvojenému „n“ také s důrazem na poslední „n“ tzn. [umerdJaN]. Tato výslovnost je samozřejmě pouze přibližná, jelikož posvátné „a“ umí říci pouze Van'Nhaskijští bohové. Duchové, kteří se opravdu snaží, se dokáží na nanoslabiku přiblížit perfektní výslovnosti.

________________________________________________________________________________________

 

„Umerďan?“

 

„Ne ne... Umerdån. Je to snad nejtěžší slovo. Když se naučíš pojmenovat Černý Záblesk, můžeš říct, že jsi zvládl posmrtný jazyk.“

 

„Záblesk... A je na obloze takhle pořád. Není to mylné?“

 

„Pro některé je tahle poušť jenom sen a Umerdån opravdu jenom záblesk.“

 

„Takže se odtud dá dostat?“

 

„Samozřejmě.“

 

„Jak?“

 

„Bohové.“

 

„Ano, již jsi je zmínil. Kdo jsou?“

 

„Rozhodují o nás. Když jsi sem přišel, prošel jsi rukama boha Quind'hu, boha Smrti. Teď čekáš na bohyni Vdyinke. V našem jazyce by její jméno znamenalo propuštění, při trochu větším důrazu na „k“ by to bylo odpuštění. Když bohové seznají, že už není důvodu proč by jsi zde měl zůstávat, ujme se tě bůh Renhaas, bůh znovuzrození. Najde ti osobnost a sešle tě zpátky tam dolů.“

 

„Jazyk zde hraje neuvěřitelnou roli.“

 

„Ano. Duchové odsouzení na velmi dlouhou dobu o něm dokonce sepsali knihu. Její jméno se sestává z několika velmi složitých slabik, které neumím správně vyslovit, ale je to věda o Nhaskijštině. Dokonce počítají na kolik slabik ses přiblížil tak zvané dokonalé výslovnosti.“

 

„Zmínil ses, že nás mohou seslat 'tam dolů', jsme tedy... Někde nahoře?“

 

„Je to sporné. Máme nebe, máme Černý záblesk, máme dokonce moře – Lathok, ale kde jsme ti nedokážu říct. Ale na Svět vždycky můžeš pohlédnout skrz dreunu. Přeložil bych to jako „oko zjištění“, ale přesné to taky není. Možná proto jsem měl vždycky pocit, že jsme někde nahoře... Dreuny jsou jakési skelné kaluže. Díval jsem se, jak tě dav pohltil, jak ti došlo, že tě odsoudil k smrti, jak jsi utíkal pryč. Viděl jsem tvůj strach a tvou ruku když jsi sám sebe umlčel. Aby jsi už nemusel poslouchat ty hlasy, co ti našeptávaly, že brzy zemřeš.“

 

„Caesare, kdy se mi dostane odpuštění? Kdy se odsud dostanu?“

 

„To je na tobě Brute. Jak moc lituješ toho, že jsi mne zabil? Čeho všeho lituješ?“

 

„Měl jsi zemřít. Víme to oba.“

 

„Ano, bylo to nevyhnutelné, ale lituješ toho?“

 

„Nechtěl jsem ti ublížit, ale tvé smrti nelituji.“

 

„Lidé tu jsou za skutky které spáchali a litují jich. Jsou tu za věci, které neudělali a litují toho ještě víc. Nemusíš být vrah abys tu byl celá staletí. Můžeš být jen muž, který cinkal sestercií v kapse a nehodil ji žebrákovi. Můžeš být žena, která potratila a nikdy si to neodpustila. Můžeš být dítě, co nechtě převrhlo mísu oliv. Musíš pouze litovat.“