Igor a Severus

Anotace: Fan fiction, ke které mě inspirovala vystřižená scéna z HP4. Poznáte které? Nemenší podíl má také moje kamarádka Romča, která mě neúnavně přesvědčovala, že to prostě musím napsat :-) )

Severus se opíral o černý kočár a mělce oddechoval. Ne, neudělá to. Nikdy nic neudělá. To napětí bylo už skoro hmatatelné, nedalo se to snést. Jsou k sobě tak blízko. Měl jej teď na dosah ruky. Proč na něj pořád jen zírá? Proč nic neudělá? Je to tak frustrující! Cítil, jak se mu v rozkroku rozlévá teplo a doufal, že si jeho společník nevšimne, jak se mu nadouvá poklopec.

 

Ach, kéž by si raději všiml! Pootevřenými rty proudil horký zrychlený dech. Ticho bylo čím dál tíživější. Proč se konečně nevymáčkne? Proč nic neříká. Proč ho tak probodává svýma chladnýma černýma očima? Bože, ty oči! Jen neuhnout, musí vydržet se mu dívat upřeně do očí. Jinak ho prohlédne. Co by tomu asi řekl?

"Severusi, to nejde už dál!", zvolal Igor Karkarov a zoufale rozhodil rukama.

„Igore.“, zašeptal Snape skoro v mdlobách.

„Už to dál nevydržím!“, řekl rozhodně a Severusovi se začaly podlamovat nohy.

„Igore, nevím, co říct.“, soukal ze sebe omámeně. Měl pocit, že mu srdce vyskočí z hrudi.

„Vím, že to cítíš stejně.“, řekl Karkarov a přistoupil k Severusovi blíž. „Severusi!“, vzdechl.

 

Dělilo je sotva deset centimetrů. Severusův horký dech ovíval Igorovu tvář. Severus se zhluboka nadechl. Teď už mu to může říct. Konečně se zbaví toho hrozného břemene. Otevřel lehce ústa, ale nevydal ani hlásku. V krku měl knedlík a v hlavě prázdno, a tak jen zíral na Igora Karkarova s pootevřenými ústy a dychtivostí v očích.

 

„Odpusť!“, vydechl Karkarov a lačně přitiskl své rty na Severusova rozechvělá ústa.

 

Očekával odpor nebo alespoň překvapení. Severusovo tělo se ale naopak uvolnilo a přitisklo k němu. Oba muži brzy pocítili jasný důkaz, že touha je vzájemná. Nebylo již úniku. Kostky byly vrženy a cesta zpátky nadobro ztracená. Oba bývalí smrtijedi se topili ve vášni.

 

„Do kočáru! Honem! Než nás někdo uvidí!“, táhl Snape Karkarova za ruku.

„Ne, na mé lodi budeme mít větší soukromí.“, rozhodl Igor.

 

Snape jen přikývl a oba dychtiví muži se vydali k Černému jezeru.

 

***

 

Karkarovova kajuta byla útulná. Stěny byly obloženy tmavým dřevem, naproti bohatě zdobené posteli s nebesy byl falešný krb, a před ním medvědí kožešina s vycpanou hlavou. Černé závěsy byly zatažené. Severus Snape se zahleděl z okna kajuty a přemýšlel. Karkarov je ženatý. Co na to řekne jeho žena? Nemůže je nachytat? Takový skandál si nemůže dovolit! Normálně si nic nedělal z toho, co si o něm lidé myslí. Tohle však byla síla. Otevřel jednoduché masivní dveře vedle krbu a vstoupil do malé koupelny. Pečlivě za sebou zamkl. Co se má stát, ať se stane. Dá si sprchu a pak se uvidí. Chladná voda mu pomůže si vyčistit hlavu.

 

Z koupelny vyšel opět plně oblečen. Nechtěl, aby Igor věděl, že se kvůli němu vydrhnul do růžova. Mohl by ho mít za slečinku, a to by bylo velmi ponižující. Objekt jeho touhy konečně vstoupil do místnosti. Všechen klid, nabytý chladnou sprchou, byl ten tam.

 

„Doufám, že ses tu nenudil, příteli?“, pravil Igor a políbil Severuse do vlasů. Severus se zachvěl a zavřel oči blahem. Místo odpovědi se jen slabě usmál. Tohle šílenství už musí skončit.

„Promluvíme si.“, odtušil Snape tak chladně, jak jen dovedl.

 

Karkarovovi zmizel úsměv z tváře. „Ty sis to rozmyslel.“, řekl trpce a poklekl před Severuse. Vzal jeho ruku do dlaní a upřel na něj své zoufalé oči. Mísila se v nich láska a zoufalství.

„Já vím, co ty si myslíš, Severusi. Ale mýlíš se.“

 

Severus Snape jen tázavě zvedl obočí, a tak Karkarov dodal: „Ty víš, že tě miluju!“

„Prosím?“, skoro vykřikl bradavický profesor. Vypadal jako by se o něj pokoušel infarkt.

„Proč myslíš, že jsem za tebou stále chodil s těmi rádoby konzultacemi? Co všechny ty partie šachu? Proč myslíš, že jsem ti nosil stále všelijaký ten plevel? A kdo si myslíš, že ti nechával nosit ty snídaně každé ráno?“

 

Odpovědí mu bylo jen ticho a Snapeův nechápavý výraz. Nemohl tomu uvěřit! Takže to Karkarov měl na svědomí ten stalking? Všechny ty dárky a snídaně.

 

„Igore, já nevím, co říct! Netušil jsem…totiž myslel jsem…nevěděl jsem, že je to vzájemné.“, koktal Snape a snad poprvé od dětství mu zčervenaly tváře. „Ale co tvá žena?“, zeptal se náhle a štěstí vystřídala úzkost.

 

„Nic netuší. Ale já už dál nemůžu! Severusi!“, volal Karkarov v zápalu náklonosti a povalil Snapea na postel. Ten chtěl vzdorovat, ale bylo to silnější než on. Ty polibky byly příliš opojné. Ten horký dech a to silné tělo si ho zcela podmanily.

 

***

 

„Co bude dál?“, zeptal se Severus do ticha, když bylo po všem. Tiskli se k sobě a nechávali doznít poslední záchvěvy nedávné extáze.

„Cokoliv chceš, Severusi.“, zašeptal Karkarov něžně a dodal: „Miluju, jak zní tvoje jméno.“

 

Severus se usmál a přitulil se těsněji ke svému milenci. Přemýšlel.

 

„Utečeme.“, navrhl Karkarov.

„Ale kam? A jak budeme cestovat?“, namítl Severus.

„Kde by se vám líbilo, profesore?“

 

Profesor Lektvarů se zasnil. Takové myšlenky opustil už dávno. Zvykl si na svůj monotónní osamělý život. Byl naprosto spokojený. Zalézal si do svého sklepního království, občas si s někým vyměnil pár sov nebo přežil nějakou tu zdvořilostní kávu s někým z kolegů. A pak se objevil v Bradavicích Karkarov. Jednou při snídani se jejich pohledy setkaly a celý jeho život byl náhle vzhůru nohama.

 

Igor Karkarov si významně odkašlal a vytrhl tak Severuse z jeho melancholických úvah. Trochu ho tím naštval. Nebyl zvyklý, že by někdo přerušoval tok jeho myšlenek. Na to si bude těžko zvykat. Možná by se z toho dalo ještě vycouvat, pomyslel si. Jeho zaječí úmysly byly však vzápětí ty tam, když mu Karkarov začal bříšky prstů přejíždět po páteři. Ne, nemůže vycouvat. Nyní mu připadalo nemožné, aby přežil bez Igorových doteků.

 

„Ne.“, začal Severus.

„Co prosím?“, vyjekl Karkarov a zamrzl uprostřed pohybu, jako by jej někdo právě proměnil v kámen.

„Nejprve o nás řekneš své ženě a vyrovnáte se.“, řekl Severus rozhodně a jeho milenec jen zalapal po dechu.

„Ty-ty chceš, abych opustil svou ženu?“, marně se snažil nabýt zpět ztracenou duševní rovnováhu. Severus jen tázavě povytáhl obočí. Takže to s tím útěkem nebylo zase až tak žhavé, jak to vypadalo. Vystřelil z postele a spěšně začal sbírat své věci.

 

„Ne! Ne!“, vzlykal Karkarov. „Severusi, prosím! Neodcházej! Vysvětlím to!“

„Sbohem.“, odtušil Snape a jeho plášť za ním efektně zavlál, když prosvištěl dveřmi z ložnice. Přesně to Igorovi imponovalo, ty ostré pohyby, ten efektně vlající netopýří hábit, kdykoliv se pohne. Cítil, jak se mu odkrvuje mozek. Nyní však byl ve své kajutě sám. Nahý, při chuti, ale sám.

***

 

Miloval svoje sklepní království. Bylo to jediné místo na světě, kde se cítil nedotknutelný. Věděl dobře, že je to jen iluze vytvořená přívětivým interiérem, ale zrovna tenhle blud si hýčkal. Někde člověk musí přece čerpat sílu. Každý potřebuje místo, kde by se cítil bezpečně. Místo, kde necháte všechnu tíži za dveřmi. Místo, kde se můžete schovat přede vším a přede všemi. Třeba i před tím, koho tak vroucně milujete.

 

Snídaně na stole začínala pomalu osychat a hladina původně teplého mléka se pokryla škraloupem. Ani se té snídaně nedotkne. Stál u jediného okna ve své ložnici a pozoroval tichou krajinu ozářenou sluncem, zatímco usrkával kávu. Zásoby kávy má naštěstí vlastní. Pro snídani si zajde později do kuchyně. Plýtvání, pomyslel si. Nemohl však jinak. Dal by mu tím naději, že všechno bude v pořádku a oni dva budou spolu. Nebudou. Ten zbabělec si z něj chtěl udělat milence. Severus Snape se ale o to, co miluje, nedělí. Buď mít, nebo nemít. Nic mezitím pro něj nestojí za řeč.

 

Ozvalo se lehké zaklepání a do místnosti vstoupil domácí skřítek. Snape byl pověstný mezi bradavickými skřítky svou krutostí. Kdykoliv nějaký skřítek nesplnil Snapeovo očekávání na nejméně 100%, byl zpravidla nucen posloužit Snapeovi jako pokusný králík pro testování experimentálních lektvarů a zaklínadel. Ne vždy se to obešlo bez následků. Proto skřítek přišel, jak nejpokorněji dovedl. Při chůzi se klaněl obávanému kouzelníkovi tak hluboko, že mohl stejně dobře přilézt po čtyřech.

 

„Panu profesorovi nechutnalo?“, zeptal se potichoučku, když viděl netknuté okoralé jídlo na podnose.

„Pan profesor si především nepřeje, abys mu nosil jídlo takhle pod nos. Rozumíš, skřítku? Ani ty, ani žádný jiný skřítek! Pokud o to sám nepožádám, nic mi sem nenoste! RO-ZU-MĚL-JSI-MI-SKŘÍT-KU?“, slabikoval Snape poslední větu s obličejem sotva pár centimetrů od skřítkových vyděšených očí.

„A-ano, j-jistě. P-pane.“, koktal skřítek, popadl spěšně tác a uháněl s ním pryč.

 

Místnost zaplnilo ticho. Tíživé ticho. Dřív to ticho miloval, ale dnes ho uvnitř drásalo a rvalo na cucky. Ale ne, nepovolí. Jestli to myslí vážně, tak to své ženě řekne. To by se mu tak líbilo, utéct na pár dní či týdnů na nějaké vzdálené opuštěné místo, tam si spolu užívat a pak se zase vrátit do starých kolejí. K ženě, která ho miluje a ctí, pečuje o něj. Zpohodlnělý, zparchantělých slaboch to je. A on by kvůli němu opustil tohle všechno. Své sklepní království, laboratoř, pohodlí bradavického hradu, nemluvě o dobrém platu. Ne, neobětuje život, na který je zvyklý kvůli jednomu odpadlému Smrtijedovi, který si s ním beztak chce jen pohrát.

 

V hloubi srdce však věděl, že by Igorovi obětoval všechno. Stačilo by slovo a opustí hrad, laboratoř a vše, na co je zvyklý a co je mu tu milé. Půjde s ním kamkoliv. Konečně laboratoř si dokáže zbudovat kdekoliv. Ale nejdřív důkaz. Karkarov si prostě musí vybrat.

 

***

 

Ležel natažený na posteli a vzpomínal na včerejší večer. Pořád dokola si přehrával všechny pohyby, doteky, zvuk jeho dechu. Zavřel oči. Tělem mu probíjelo vzrušení. Stačilo na něj i jen pomyslet a kalhoty mu rázem začínaly být znovu těsné. Chtěl by ho mí tady u sebe. Hladit ho po černých zplihlých vlasech, líbat jeho úzké rty. Ale Severus se vyjádřil jasně. Buď on, nebo Jolana. Jeho věrná Jolana. Copak jí to může udělat? Obětovala mu přece všechno. I když už ho dávno nepřitahovala a láska se dávno rozpadla, pociťoval k ní neskonalou vděčnost. Nikdy ho neopustila. Dokonce ani, když ho zavřeli do Azkabanu. Nemůže jí to udělat.

 

Vrátil se v myšlenkách k Severusovi a jeho kalhoty se opět začaly nadouvat v rozkroku. Časem snad dokáže zapomenout. Jeho rozjímání přerušilo zavrzání dveří. Do ložnice vstoupila jeho žena Jolana.

 

„Hodláš dnes vůbec vstát?“, obořila se na svého manžela. Chtěla ještě cosi dodat, ale její pohled upoutal manželův rozkrok. Zůstala stát a kulila oči na nevšední úkaz. „Igore!“, vydechla.

 

Její manžel mlčel. V hlavě měl zoufalé vzduchoprázdno. Veškerá krev se z mozku přesunula do jeho pohlavního údu. Zatracený Snape ve svém netopýřím hábitu!

 

„Koho tu máš?!“, zvolala Jolana a začala těkat očima po místnosti. Jako by se případná milenka snad mohla schovat mezi prkna obložení nebo na okenní římsu.

„Nikoho, drahá. Vážně.“, vysypal ze sebe překotně Karkarov.

„Aspoň mi nelži, Igore! Myslíš si, že jsem pitomá? Vím dobře, že tě moje tělo už dávno netankuje!“

 

Bývalý Smrtijed ani nedýchal.

 

„Takže kde je?“, uhodila na něj.

„Nikdo tu není, Jolano!“, vybuchl Karkarov a posadil. Erekce neustávala. Do prdele! Zvadni! Zvadni!, snažil v duchu poručit svému neposlušnému údu. Nebylo to nic neplatné, jeho přirození nic nedbalo situace a trčelo si vesele dál.

 

Jolana Karkarovna se prohledala ložnici i koupelnu. Nikdo.

 

„Buď mi řekneš, o co tu jde-“, začala Jolana výhrůžně.

„Nebo co!“, vyštěkl Karkarov.

„Nebo využiju situace a dopřeji si to, co ty mi už tak dlouho upíráš. Možná už nejsem tak krásná jako za mlada, ale pořád jsem žena. Mám také své potřeby.“, řekla se škodolibým úsměvem. V tváři Igora Karkarova se zračilo čiré zděšení.

 

„Ne, Jolano, prosím.“, zašeptal.

„Jméno té ženy a ani se k tobě nepřiblížím.“

 

Igor zavřel oči. Jak tohle jen říct?

 

„Nejde to.“

„Pak je to jasné.“, řekla s úsměvem Jolana a začala si odkládat svršky. „Ani se na mě nepodíváš?“, provokovala ho.

 

Igor jen zavrtěl hlavou. Pak otevřel oči a prohlédl si svou nahou manželku. V hlavě mu začínalo svítat. Mozek se začal pomalu zase prokrvovat.

 

„Smůla, drahá!“, vydechl s úlevou, ale dal si záležet, aby to vyznělo maximálně jízlivě.

 

Jolana se nezmohla na slovo. Stála tam nahá a bezradná. Bylo jí do pláče. Cítila obrovský stud a ponížení. Začala se oblékat.

 

„Kdo je ta žena?“, zeptala se zlomeně. „Igore, prosím, musím to vědět. Miluješ tu ženu?“

 

Igor si povzdechl. Jolana na něj dál upírala své modré oči. Odrážela se v nich hluboká bolest. Jako by těma očima křičela. Nemohl to snést.

 

„Miloval jsem tě, Jolano. Celým svým srdcem.“, začal. Jolaně zvlhly oči. Neřekla nic, a tak pokračoval: „Ale víš sama, že láska zřídka trvá celý život. Jsem ti tolik vděčný. Jsi dobrá manželka. Stála jsi při mně v dobrém i zlém. Neopustím tě.“

 

„Nechci, abys se mnou byl z vděčnosti. To já opustím tebe. Sbohem, Igore.“, řekla Jolana tiše a zlomeně. Pohladila svého muže po tváři a odešla z ložnice. Karkarov osaměl, tentokrát oblečený a bez chuti do čehokoliv. Takhle to nechtěl.

 

***

 

 Byl zničený. Týdny běžely a nic. Jolana se nevrátila. S tím vlastně ani nepočítal. Zpočátku mu sice chyběla, ale zároveň cítil, jak v něm sílí pocit naděje. Nyní už nemusí nic tajit. Nemusí se držet zpátky. Nyní se může Severusovi dvořit veřejně. Bude-li o to vůbec kdy ještě stát. Měl si vše dobře promyslet, než popustil uzdu své vášni.

 

Bradavičtí domácí skřítkové vytrvale odmítali profesoru Snapeovi něco doručovat. Prý to sám zakázal. Když na ně zkoušel zatlačit, zdvořile ho odmítli s tím, že musí především respektovat přání pana profesora. Vypadalo to, že si výmluvu dobře nacvičili. Byli vážně přesvědčiví. Igor však dovedl poznat, když někoho sžíral strach. Z očí těchto domácích skřítků jako by přímo křičel děs a hrůza. Čím je ten mizera asi zastrašuje?

 

Začal tedy posílat sovy se vzkazy. Ze začátku tak jednou za tři dny. Déle nevydržel doufat, že jeho vyvolený se k odpovědi snad jen nedostal. Během ani ne měsíce se počet vzkazů vyšplhal na tři denně. Studenti i profesoři si už pomalu začínali stěžovat na nedostatek sov v sovinci. Igor začínal být zoufalý. Severus nejen, že neodpověděl na jediný vzkaz, ale navíc se mu pečlivě vyhýbal. Kruvalský ředitel jej začínal pomalu podezřívat, že snad vlastní neviditelný plášť.

 

Jednoho večera už to ale nevydržel a vyrazil do sklepení. Už to nebylo možné prodlužovat. Čekal už dost dlouho. Dlouhými kroky se blížil ke dveřím Snapeova kabinetu. Jednoduše s ním musí mluvit. Prostě musí! A jestli mu neotevře, tak prostě vyrazí dveře!

 

Asi metr před kabinetem se ale zarazil. Co když je už vše ztraceno? Snape ho mohl přece odepsat už dávno. Uplynulo už mnoho dní od té osudné noci. To je jedno! Musí to prostě zkusit! Nevzdá se! Ne, dokud mu Snape sám neřekne, že už o jeho lásku nestojí. Zhluboka se nadechl a vykročil ke dveřím. Jeho čerstvě nabyté odhodlání nebylo sice příliš konzistentní, ale muselo to stačit. Víc ze sebe prostě nevymáčkne. To by se musel zaklít. A není přece blázen!

 

Už už natahoval pěst, aby zabušil na dveře. Silně a naléhavě, nervózně a zoufale. Sotva ale stačil pohnout paží vpřed, dveře se otevřely. Severus se tvářil překvapeně a naoko naštvaně, jeho oči ale prozrazovaly lásku a radost. Igor stál naproti němu se zdviženou paží a rukou sevřenou v pěst. Jako by ztratil řeč. Všechny mozkové buňky si zřejmě vzaly dovolenou. Prostě tam stál, paži stále vzhůru a střídavě otevíral a zase zavíral ústa. Být na místě nějací mudlové, jistě by ho některý z nich otituloval „hajlující kapr“.

 

„Ano?“

Severusův chladný hlas srazil Igora zpět na zem: „Severusi!“

„Ano?“, zopakoval Severus netrpělivě.

„Nereagoval jsi na žádný vzkaz. Prakticky jsem tě neviděl. Proč se přede mnou schováváš?“

Snape mlčel a probodával Igora svýma černýma ledovýma očima.

 

„Prosím, řekni něco.“, zaprosil Karkarov. „Severusi! Udělám cokoliv! Jen promluv!“

„Poklekni!“, poručil Snape.

 

Karkarov přišel k prvnímu schodu do Snapeova kabinetu a poklekl. „Severusi!“ Sklonil hlavu a čekal. Severus nad ním stál a nepřestával jej probodávat pohledem. Byl sice jen o tři schody výš, ale Igorovi připadal jako nějaký mytický Bůh, jak se nad ním tyčil v celé své netopýří kráse. „Prosím.“, zašeptal.

 

„O co?“

„Cože?“

„O co prosíš, Karkarove?“, zaburácel Snape netrpělivě.

„Odpusť mi, Severusi. Nepromyslel jsem to. Tehdy. Jolana je pryč a já se teď chci odevzdat tobě. Napořád.“

„Nevěřím ti. Řekls jí o nás?“

„Ne.“, přiznal Karkarov a svěsil opět hlavu.

 

Snape mlčel. Nevěděl, co dál. Část ho chtěla seskočit s těch schodů, zvednout Igora na nohy a zasypat jeho tvář polibky. Dát mu tak příslib odpuštění a věčnosti. Ale přišel by ten hajzl, kdyby ho Jolana neopustila?

 

„Vím, co si myslíš, Severusi. Vím, že mi nevěříš. Chápu to. Už tě nebudu obtěžovat. Sbohem, má lásko.“, pronesl Igor hlasem tak zlomeným, že se z jeho melodramatických slov rázem vytratil všechen patos. Zvedl se a vydal se pryč ze sklepení. Nejraději by se rozběhl. Ramena se mu otřásala vzlyky. Čert vem důstojnost! K čemu ji, když se sám odsoudil k samotě. Jeho srdce bije jen pro něj. Teď už to ví. Už to ale nikdy nebude smět říct. Ne Severusovi.

„Vrať se.“, uslyšel hlas ve své hlavě. Otočil se a viděl Severuse stát pod schody s úsměvem na rtech. Rozběhl se zpět. Padl svému milému kolem krku tak prudce, že jej málem povalil. Tiskl ho k sobě, jako by se bál, že mu snad uteče. Severus stěží mohl dýchat.

 

„Půjdeme dovnitř? Uvařím kávu.“, řekl Snape a vzal Igora za ruku. Ten se nechal vést dovnitř Snapeova kabinetu a připadal si jako ve snu. Nádherném snu, ze kterého se doufal už neprobudit.