Skrytá pravda - příběh první

Anotace: Fantasy, které nenechá své čtenáře do posledního okamžiku klidnými. Fantasy, jenž si na nic nehraje a vyobrazuje události bez obalu tak, jak jsou. Žádné podlézání čtenářům, ani šetření jejich nervů zlehčováním děje. Tenhle příběh prostě prožijete.

========================ČÁST PRVNÍ========================

„A pane učiteli, co je za tou Velkou vodou? Maminka mě straší velkými zlými příšerami, které přiletí, když budu zlobit, a sežerou mě. Že to není pravda?“

„Něco vám řeknu, ale musíte si to nechat pro sebe a hlavně, to nesmíte říct svým rodičům. Byli by pak na mě nazlobení. Slibujete?“

„Slibujeme!“ Vykřikly nadšeně děti a hned utichly v očekávání, co se dozví tak důležitého.

„Tak poslouchejte.“ Usmál se starý učitel.

„Za Velkou vodou ještě nikdo nikdy nebyl.“ Pravil tajemným hlasem.

„Ale, ale.“ Vyrušil další z mladých posluchačů.

„Ti nejstatečnější a nejodvážnější dokázali přeplout. Přivezli poklady a vyprávějí o obrovských nestvůrách, které museli porazit!“

„Já vím, já vím. Také ty příběhy slýchávám. O ohromných monstrech s tlamou tak obrovskou, že by na jedno sousto snědli kteréhokoliv žijícího tvora. Jejich těla se vznáší na křídlech vyrůstajících jim ze zad. A tak dál a tak dál. Povězte mi, jak by to mohla být pravda, když už dávno nepřilétli a všechny nás nesežrali?“ Nevědomky při otázce pokýval hlavou, jako by se snažil o neexistenci těchto stvoření přesvědčit sám sebe.

„A co když mají omezený dolet, jako lodě. Ty taky nemohou plout neustále a musí doplňovat zásoby. A až se tam narodí příšera s velkýma zásobama, tak k nám doletí a sežere nás!“ Ostatní děti začaly souhlasně pokřikovat a opravdu se zdály býti vyděšené.

„Utište se, zapomněli jste snad? Slíbil jsem vám přeci tajemství, co si musíte nechat pro sebe.“ A najednou byl klid. Napjatě hleděli na starého muže a čekali, co bude následovat.

„Už jsem to sice jednou řekl, ale zopakuji to. Za Velkou vodu se ještě nikdo nepodíval. Chválím vás, že dáváte pozor na hodinách a pamatujete si důležitost zásob pro lodě. Ale asi jste ještě neslyšeli, že dosud nikdo nepostavil loď, která by uvezla potřebný náklad, aby se někomu podařilo přeplout takovou vzdálenost. Ano, mnoho odvážlivců a nejzdatnějších dobrodruhů se snažilo, ale vždy, když spotřebovali polovinu zásob, museli se vrátit. Protože kdyby pluli dál a nedostali by se k pevnině, nakonec by vyhladověli, ale ještě dříve zemřeli žízní.

Učenci před dávnou dobou dospěli k názoru, že pevnina, na které žijeme společně s dalšími národy, je jediné obyvatelné místo. Existuje mnoho názorů, proč tomu tak je, ale tím vás dnes nebudu zatěžovat. Zapamatujte si to nejdůležitější, žádné obrovské příšery neexistují. Všechny příběhy jsou smyšlené, lidé se rádi dohadují a představují si, co by tam mohlo být. No a rodiče?“ Na chvilku se učitel odmlčel, aby si udržel vážný výraz, ale nedařilo se mu to. Tak už jen pokračoval s úsměvem.

„Chtějí mít hodné a poslušné děti, tak vás straší sežráním příšerou.“

„Já to věděl! Až mi tímhle budou chtít zase hrozit, řeknu, že jsem na takové pohádky už velký a vím, že to není pravda.“ Vykřikl ještě před chvílí nejustrašenější z posluchačů.

„Pamatujete si svůj slib? Necháte si to jen pro sebe. Taková byla dohoda. Proto na vás spoléhám. Jestli se to dozvědí vaši rodiče, nebudou chtít, abych vás už učil a říkal vám další tajné věci.“

„Dobře, já jim to neřeknu a budu předstírat, že mě ty příběhy pořád děsí.“

„Já taky.“

„Můžete se spolehnout, nic nepovím.“

„Na mě ne, já všechno řeknu.“ Pravil rozhodně nejmladší z žáků a rozesmál se.

„Dělám si legraci, bude to mé tajemství.“ Ostatní se hlasitě připojili nebo jen mlčky, ale významně přikyvovali.

„Jsem moc rád, že jste už tak rozumní. Dnes vás pustím domů dřív. Musím si ještě něco zařídit, takže poslední hodina počítání odpadá.

„Huráááá! Jste ten nejlepší učitel!“ Překřikují jeden druhého a vzápětí vybíhají ven. Hmm, jsem zvědavý, co si o mně budou myslet zítra, až jim sport nahradím promeškaným počítáním. Pomyslel si trochu škodolibě starý učitel.

Škola nyní zela prázdnotou. Nacházela se v jednom domku o jedné místnosti na kraji malé vesnice. Lid zde nebyl příliš majetný, na rozdíl od větších osad nebo měst.

Proto při zakládání této usedlosti stavitelé nebrali školu vůbec v úvahu. Dětí zde bylo v začátcích opravdu jen pár, ale jak se v průběhu času lid rozrůstal a potomků přibývalo, rozhodli starší o jejím postavení. Z tohoto důvodu se nenachází v samotném středu, jak tomu většinou bývá.

Škola je zařízena jen skromně. Pořídit drahé sešívané ručně psané a kreslené učebnice, které mají ve velkých městech, nebylo možné. Místní jsou rádi alespoň za sešity na poznámky, které mohli dětem zaplatit. Papír je stále ceněné zboží i přes zlepšení výrobního procesu v uplynulých letech. Moc se o tom nemluví, nicméně někteří obchodníci tvrdí, že je vysoká cena papíru udržována uměle. Důvody jsou už jen otázkou spekulace. Chudí podezírají města ze snahy získat ještě více bohatství. Učenci věří tomu, že je jim tímto způsobem záměrně komplikováno získávání nových vědomostí, aby si starší a vzdělaní udrželi svá postavení. Existují i další domněnky, ale ty už zastává jen hrstka lidí.

„Ahoj Donalde. Nepustil jsi děti ze školy nějak brzy? Opět?“ Usmála se na něj mladá žena.

„Ále, potřebuji si jen něco zařídit, tak abych to všechno stíhal. Koukám, Báro, opět sis vzala na starost dřevo. S takovou prací nám hrozně rychle zestárneš.“

„Už zas, jako vždy odvádíš téma. Že ty si jdeš číst tu svou knížku, co jsi na ni tak dlouho šetřil.“ Snažila se vypadat vážně, ale Donalda měla ráda a nijak mu jeho vznešený koníček nezazlívala. Takže se z vážného výrazu vyklubalo cukání v koutcích, jak se snažila ubránit smíchu.

„No, já, ehm, vůbec nevím, o čem to mluvíš, vlastně. Hlavně na sebe dávej pomoc, teda pozor, jestli jdete zas k útesům. Už musím jít, hrozně spěchám.“ Aby vzbudil dojem, že to myslí vážně, bez dalších slov se otočil a rychlou chůzí, kterou mu jeho stařecké nohy dovolily, odkráčel pryč.

„On se urazil, že tak bez rozloučení odběhl?“ Zeptal se Dár Báry.

„Nic takového, je to jen hra, samozřejmě spěchá na kopec za vesnicí, kde si bude číst. Vždyť víš, občas tam s ním chodím a předčítá mi, nebo vypráví různé příběhy.“ Políbila svého přítele a vydala se opět na cestu. „Vážně, můžeš jít kdykoliv opět s námi.“

„Vím, že je pro tebe Donald jako druhý otec, ale já bych tam stejně usnul jako posledně a jen bych si připadal hloupě a nevychovaně.“

„To je v pořádku miláčku, Donald se necítil zneuctěný, naopak, my se tím náramně bavili. A už jsem ti vlastně řekla, že se během spánku občas dloubeš v nose, a to i tehdy před Donaldem?“ Její nádherný smích vynesl vítr do korun stromů a lístek z lístku si předávaly jeho melodický tón. Zprvu vyplašení ptáci opět usedli do svých hnízd, ač jim onen zvuk byl cizí, nalezli v něm zalíbení, ustali v cvrlikání a jen tiše naslouchali. I Dár naslouchal, ani se nedokázal zlobit. Miloval ten smích, miloval Báru.

„To určitě není pravda. Si zase vymýšlíš, abys mě škádlila.“ Na více odporu se nezmohl.

„Do té doby, než někdo přijde s magií, co bude moct zaznamenat obraz, mi budeš muset věřit. Řekla bych ti, ať se zeptáš Donalda, ale ten je až moc taktní a byl by schopný mě prohlásit za lhářku, jak ho tak znám. Ne, že bych mu to měla za zlé. Takové věci se neříkají, ale promiň, nemohla jsem si pomoct. Když je to tak legrační.“

„Hm… Stejně ti nevěřím.“

„Tak se už nemrač, já tě mám ráda se vším všudy.“ A políbila ho na tvář.

K útesům to bylo ještě docela daleko. Ostatní z vesnice chodí na dřevo do nedalekého lesa. Ale Bára si zamilovala útesy. Jejich osada je až u kraje pevniny, je to nehostinná a odříznutá oblast. Je však ideální pro ty, kdo propadli rybolovu, nebo chtějí žít v ústraní a mimo ruch. Celé pobřeží je od pevniny oddělené převážně skalisky. Někde je mezi nimi možné najít stezky a ve výjimečných případech jsou v horninách trhliny vedoucí až k Velké vodě. Některé jsou dostatečně široké i pro průjezd povozu. Samozřejmě je lidé museli nejprve opracovat, aby poskytly bezpečnou cestu pro koně a jimi tažené vozy. Přímo u vody pak bývá postaveno několik obydlí, někdy i přímo na hladině, když na pobřeží není mnoho místa. Jsou podpírány pevnými kůly a slouží rybářům ke spánku a k ukotvení lodí. Někteří v nich i bydlí.

Toto nehostinné místo však není vhodné jen pro rybolov. Na krajích skal rostou stromy. Je trochu s podivem, že dokážou přežít v takových podmínkách. Kořeny se nemají téměř kde uchytit a skalnatý povrch nemůže poskytnout dostatek vláhy. Právě proto je zde možné kmeny lehce vyvrátit a nabízejí sušší dřevo než lesy. Ale práce je to velice riskantní. Jak stromy na útesech ubývají, stávají se jejich kraje čím dál tím méně stabilní a dochází k sesuvům půdy. Jenže Bára je po matce tvrdohlavá a nenechá si nic vymluvit. Dár je příliš líný a dává přednost snazší práci před tou bezpečnější. A oba zbožňují výhled na Velkou vodu. Na vlny rozbíjející se o strmé kamenné stěny. Slunce odrážející se na vlnící se hladině. I zcela obyčejný vítr, který se zde mění v něco výjimečného a těžko popsatelného.

Doprovázel je kůň se zapřaženým povozem. Už s nimi byl tolikrát, že cestu bezpečně znal a poslušně zamilovaný pár následoval. Když zastavili, zastavil i on. Když pokračovali, věrný zvířecí společník je následoval. Dobře si pamatoval, jakou dostane odměnu na tom kopci plném větru a pak znovu až se vrátí domů do stáje.

---

Dár sundal koni otěže a připevnil mu sedlo, které upravil pro pohodlné uchycení provazu. Bára seděla o kousek dál na zemi a pozorovala svého přítele. Čekala na první vyvrácený strom, aby mohla začít osekávat větve a připravit ho k naložení na vůz, případně začít s jeho rozřezáním na menší části.

Když byl speciální postroj připravený, mladý muž vyšel vstříc k nejbližší bříze. Byla jednou tak velká jak on sám. Několik desítek stop rostl opodál obdobně vzrostlý listnáč. Dnes budou stačit tyhle dva. Možná ještě ten menší na druhé straně, ale i bez něj získáme dřeva nejspíš dost, pomyslil si. Dva konce provazu omotal okolo kmene tak vysoko, kam až dosáhl, a na závěr uvázal uzel. Když byl hotov, ustoupil od srázu a kývl hlavou směrem k Báře. Mohl prostě jen říci hotovo, ale kývnutí považoval za jednodušší.

Bára vzala tažné zvíře za uzdu a pomalu ho vedla na opačnou stranu, než se nacházela skaliska. Kůň přesně věděl, co se od něj očekává. Taky věděl, že ještě nedostal svou odměnu. Zabral ze všech sil, ale strom, ač byl seschlý a bez pevných kořenů, zdá se, bojoval o své místo na tomto světě. Odhodlané zvíře se na protest postavilo na zadní a s jeho zaržáním zaslechli i praskání dřeva. Dár čekal, že se jen přelomí a nevyvrátí, nicméně kmen byl pevnější, než odhadoval. Kořeny nakonec nevydržely a pustily se nehostinného podloží. Bára ještě svého čtyřnohého pomocníka popohnala o kousek dál. Kůň musel ještě odtáhnout vyvrácený strom dál od kraje propasti, aby na něm mohla začít bezpečně pracovat. Ocenila jeho úsilí prozatím polovinou jablka a druhou slíbila po další práci. Jako by rozuměl, na souhlas zařehtal. Nejeden by si myslel, že radostně.

Bára odvázala od kmenu provazy, které pak podala Dárovi, a začala s osekáváním větví. Věděla, že než bude vše připraveno k dalšímu strhnutí, stihne do té doby odvést nemálo práce. Proto neměla možnost pozorovat svého partnera při uvazování. Nebylo to ani potřeba, oba toto místo navštívili už tolikrát a věděli, jak rozlišit pevnou půdu pod nohama od té, co se sesouvá. Mezi jednotlivými údery sekyrou slyšela, jak si Dár pobrukuje. Ráda ho poslouchala, ale kdyby to zpozoroval, okamžitě by přestal. V tomhle byl dost nesmělý a styděl se. Proto vždy předstírala nevědomost a naslouchala melodiím, které se nepodobaly žádné ze známých písní.

Náhle její klid přerušilo zamrazení v celém jejím těle. Ještě dříve, než se něco stalo, zděšeně vykřikla. Dokázala jen otočit hlavou a ještě spatřit Dára, jak jí mizí před očima. V tom šoku ani nezaznamenala jeho křik, ale jasně viděla, jak se jeho rty ještě pohybují. Slova nezachytila, ale v srdci věděla, co se jí naposledy snažil říct.

Rozběhla se ke kraji útesu křičíc jeho jméno a shlédla dolů. Ležel pod skalou na písčité zemi. Naštěstí se jeho tělo při pádu nestřetlo s ostrými skalisky. Ještě se hýbal. Nemluvil, ale pohyboval pravou rukou, jakoby se snažil vstát. Ještě žije! Můžu tě vyléčit. Prosím bohyně, ať přežije. Vyslala rychlou modlitbu k nebesům.

Stále nenacházela cestu na písčitý břeh. Bezradná se utápěla v zoufalých myšlenkách, které ničily víru. Stále pobíhala po okraji skal snažíc se najít nějakou stezku.

„Provaz!“ Vykřikla nahlas. Rozběhla se ke koni a táhla ho k útesu. Ten ale nešel. Vzpínal se a neudělal k propasti jediný krok.

„Né, prosím, pojď koníku, nebo mi umře, musíš jít. Musíš!” Cloumala ze všech sil jeho uzdou, ale kůň nedbal jejích nářků i snahy a stále nehybně stál. Opět se rozběhla k útesu. Kdyby věděla, že skok nehledě na zranění dokáže přežít, bez zaváhání by se vrhla dolů, aby milého zachránila. Ale pokud by nepřežila, nic by už nezmohla.

Stezka, stezka! Rozběhla se. Proč jsem ji přehlédla! Byla strmá s ostrými skalnatými výčnělky, ale Bára neváhala. Zbrkle a neopatrně po ni slézala. Myslela hlavně na rychlost a utíkající čas, který mohl rozhodnout o životě její lásky. Při sestupu se stále odírala o ostré skály. Někdy si jen potrhala oblečení, většinou však odřela i sebe, často do krve. Těsně za polovinou se opřela o výstupek, ale ten se v poslední chvíli uvolnil. Se zděšeným výkřikem se sesula o několik stop níž, než se jí povedlo rukama zachytit za dno praskliny ve skále. Dávno přestala vnímat bolest a zranění svého těla. Ani si nebyla vědoma, že si před bezpečným chycením sedřela dlaně do krve. Po dalším sestupu zanechávajíc rudé otisky na chladné stěně se dostala na převis, z něhož už dál nemohla pokračovat.

Kousek, takový kousek. Vrátit se už nemůžu. Aniž by se dál rozmýšlela a změřila si hloubku, skočila. Špatně dopadla celou svou vahou na pravou nohu. Vyjekla bolestí. Ale byla příliš daleko od vesnice, aby ji někdo slyšel. Příliš hlasitě burácela voda, aby ji mohl zaslechnout Dár, který ležel nedaleko. Za použití všech sil vstala, ale váhu svého těla neudržela. Zraněnou nohu měla zlomenou. Musím, musím jít. Ještě je naděje, ještě je snad čas. Při myšlenkách na Dára klopýtala vstříc jeho vytoužené záchraně. Blížila se a myslela na něj. Už na Dára viděla, ale nehýbal se. Začala panikařit.

„Ne! Lásko, prosím.“ Slova říkala nesrozumitelně, jak plakala a nestačil jí dech. Ale Dár ji už stejně neslyšel. Klesla na kolena vedle jeho těla. Ale bylo už pozdě. Nehýbal se, ani nedýchal.

„Tohle nemůže být konec. Jak mám bez tebe žít?“ Ale možná, možná to ještě dokážu. Dokážu nemožné, jen pro tebe, má lásko. Dokážu. Zdvihla ruce nad hlavu nedbaje vlastních zranění a prudce vystřelující bolesti ze zlomené nohy. Dlaně se Báře zaplnily slabou září. Někdo by řekl, že je zelená, jiný by tvrdil, že nažloutlá. Záře sílila. Až úplně obklopovala dvě osamocené postavy na pobřeží. Přiložila dlaně na Dárovu hruď. Tajemné světlo se začalo nořit do jeho těla. Postupně se dostávalo do každičké jeho části. Jak se rozprostíralo, Dár začínal zářit. Vnikl do něj i poslední paprsek onoho zvláštního světla. Bára z hrudi stáhla ruce s rozmočenou kůží od slz a čekala. Nevěnovala pozornost krvavému otisku od jejích dlaní. Jen sledovala záři, která se z Dára pomalu vytrácela. Léčba probíhá zatím správně. Doufala, modlila se, aby se probudil.

Světlo zmizelo.

„Néééé.“ Vyčerpaná se sesula vedle druha. Ještě není konec. Ještě ne. Pořád mám v sobě ještě trochu síly. Nejistě se posadila a znovu zvedla ruce k nebi. Pronesla tiše modlitbu ke své bohyni a opět se jí začaly dlaně plnit září. Už byla tak vyčerpaná, že je sotva udržela ve vzduchu. Ale nemohla ho nechat zemřít. Nemohla bez něj žít. Nemohla… Sama netušila, jak se jí podařilo tak vysílené nashromáždit ještě více energie než předtím. Znovu položila dlaně na Dárovu hruď. Aniž by si to uvědomila, do energie, co získala z okolí, vložila část té vlastní. Nicméně po dokončení léčby se opět nic nestalo. Bára už nedokázala vysílením ani přemýšlet. Jen ležela bezradně na zemi, snažíc se doplazit k vodě a v ní ukončit svůj život.

Dár se trhaně nadechl. Okamžik lapal po vzduchu, pak si všiml ležící Báry. Vrhl se k ní. Ani si neuvědomil, že je po pádu zcela v pořádku. Vzal její poničené tělo do náruče. Ve vesnici ji určitě uzdraví. Vydal se k nejbližší průrvě upravené pro rybolov. Běh střídal s chůzí, aby se hned nevyčerpal a zároveň se co nejdříve dostal do vsi. Jeho přítelkyně stále dýchala. Dokud žije, uzdraví ji. Musí spěchat.

Do osady dorazil před setměním, vyčerpán, ale schopný pokračovat. Koně, co měli sebou, naneštěstí využít nemohl. Vesničané ho vychovali jako tažné zvíře, nikoliv k osedlání, a povoz byl nepoužitelný. Kam dohlédl, byl klid, nikdo schopný přispěchat na pomoc. O chvíli později je jeden z místních zahlédl a rozběhl se k nim.

„Co se u bohyně Báře stalo?“ Vyjekl vyděšeně.

„Nevím, takhle jsem ji našel. Ještě pořád dýchá.“

„Ukaž, dej mi ji, donesu ji k léčitelům, já můžu běžet, ty už ne.“ Dár neprotestoval, ve vesnici se všichni znali a pomáhali si. Předal Báru Tomášovi a klesl na kolena. Zhluboka oddechoval a než se znovu postavil na nohy, přítel byl již z dohledu. Dár se pomalu blížil k léčitelskému sídlu. Už se u něj tísnilo několik lidí. Sice všichni věděli, že bude Bára v pořádku, ale chtěli mít jistotu a vidět ji na vlastní oči uzdravenou.

Magie léčitelů je nevídaně mocná. Žádný jiný národ nemá schopnosti tolik potřebné k uzdravování druhých. Proto se obyvatelé okolních říší vydávají za své hranice vyhledat pomoc s nemocemi, s nimiž si sami nevědí rady. Díky tomu mají druidi, jak je ostatní přezdívají, dobré vztahy se všemi zeměmi. Přirozeně si za své služby léčitelé nechávají platit a někdy i sami vyjdou za hranice domoviny, aby mohli nabídnout své umění a vydělat si na lepší živobytí.

Země druidů je uznávaná a vnímána jako nestranná. Za celou svou historii nečelila konfliktu tak vážnému, aby se změnil ve válku, což se o ostatních národech říct nedá. Schopnost uzdravovat je natolik vzácná, že se nikdo neodvažuje druidskou zemi napadnout, aby nepřišel o možnost využít jejich léčitelské dovednosti.

Bára vyšla z domu. Podpíral ji jeden z ošetřovatelů. Nohu měla už v pořádku, stejně jako jí byla vyléčena ostatní zranění. Jen se stále ještě potýkala s vyčerpáním. Dár se prodral davem lidí, kteří se ještě stačili nashromáždit před jeho příchodem. S Bárou si padli do náruče. Šťastní, že mají stále jeden druhého. Dnes mohl kdokoli z nich zemřít. Někdo si za nimi odkašlal.

„Jsem rád, že jste oba v pořádku, koně s povozem jste nechali u útesu? Zajel bych pro něj, jestli nemáte nic proti?“ Zeptal se Tomáš.

„Jestli můžeš, oba ti budeme nesmírně vděční.“ Odvětil Dár.

„Bez problému, příteli. Nevím, co se přesně stalo, ale radši byste měli chodit na dřevo do lesa. Jako všichni ostatní.“ Zavolal přes rameno, když odcházel.

========================ČÁST DRUHÁ========================

První sluneční paprsky oznamující nový den dopadly na okenice domů. Lidé se začali postupně probouzet a osada pomalu ožívala. Na ještě nedávno prázdných ulicích se začali objevovat první vesničané, mířící za svými povinnostmi. Mezi nimi byla i Bára. Měla jet dnes do města pro zásoby. Společnost jí měl dělat Donald. Dnes je den školního volna, takže si mohl zpestřit den vyjížďkou a příjemnou společností. Vyjel s vozem ještě před svítáním. Nyní čekal za vesnicí, než k němu Bára dorazí.

„Jé, promiň, Donalde. Já myslela, že mám vyrazit s prvními slunečními paprsky.“

„A nepleteš se.“ Usmál se učitel. „Vyjel jsem dřív, abych se zbytečně nemusel proplétat mezi lidmi. Před večerem bych chtěl být zpět.“

„Snad to stihneme. Po včerejšku chci být co nejdříve opět u Dára.“

„To chápu, něco se ke mně už stačilo donést. Ostatně, proč nejede s námi?“

„Už před nějakou dobou slíbil Martinovi opravit střechu. A kdo ví, kdy bude mít zas dostatek času na takovou práci.“

„Chválím, že jste oba tak svědomití.“

---

Dár seděl před dveřmi Martinova obydlí. Zase určitě zaspal. Jestli dnes tu střechu nestihnu, bude si s ní muset poradit sám. Opodál hlučelo několik dětí. Hráli si na babu a při troše štěstí vzbudí i Martina.

Někdo za jeho zády otevřel dveře. Vystrčil z nich rozespalý obličej a nelibě zamžoural na dovádějící děti. Chtěl jim jít vynadat, ale než stačil udělat jeden celý krok, o něco zakopl a skutálel se na zem.

„Jé, ahoj Dáre. Snad tu nečekáš na mě.“ Pronesl trochu koktavě.

„Ne nečekám, pokud sis to s tou střechou rozmyslel.“ Odpověděl trošku podrážděně.

„Promiň, promiň, normálně do lidí nekopu a už vůbec ne do těch, co mi chtějí pomoct, ale ještě tak nějak napůl spím.“

„No, nic se nestalo. Rovnou se dám do práce.“ Vyhnul se ještě stále ležícímu Martinovi a vstoupil do jeho domu. Všechny potřebné věci měl mít, jen je bude možná trochu problém najít. Jejich majitel je ještě tak rozespalý, že mu není schopen pomoct.

Vše nakonec našel a nanosil před dům. Od rána Dára sužoval zvláštní pocit prázdna. Občas se kvůli němu musel zastavit, jako by ztratil schopnost se pohybovat. Když nebyl s Bárou, vždycky uvnitř sebe něco postrádal. Ale dnes se cítil jinak. Něco z něj unikalo, ale nedokázal tomu porozumět.

Konečně přišel k sobě a mohl pokračovat v práci. Nikoho nechtěl těmito nejspíš bezvýznamnými pocity obtěžovat. Opřel žebřík o stěnu domu a s pytlem zavěšeným přes rameno po něm vylezl až na střechu. Podle Martinova vyprávění čekal alespoň díru přes celou její polovinu. Nevděčník línej. Tohle by si zvládl bez větších problémů opravit sám. Vyndal si z vaku nářadí a ztuhl. Tentokrát nepopsatelný pocit ovládl celé jeho tělo. Nemohl ani dýchat. Jen na střeše klečel se zrakem strnule upřeným před sebe a čekal. Aspoň to tak připadalo těm několika lidem, co si Dára všimli. Náhle začal přicházet i o své myšlenky. Zatmělo se mu před očima a všechny okolní zvuky byly potlačeny v pozadí.

Zprudka se nadechl. Strčil ruku do díry ve střeše, aby se na poslední chvíli zachránil před pádem. Zaznamenal, že se musel hodně oteplit. Což bylo zvláštní, aby se to stalo za tak krátký čas. Pak si všiml své pobledlé kůže. Asi musel včera onemocnět.

Rychle začal opravovat střechu, až bude díra minulostí, pro jistotu vyhledá léčitele. Za nedlouho měl hotovo, ale měl pocit, že to trvalo věčnost. Než začal sestupovat po žebříku, ještě si v rychlosti přes rameno uvázal vak s věcmi. Několik stop nad zemí opět ztuhl. Cítil, jak ztrácí kontrolu nad svým tělem i myslí.

Tentokrát ztratil rovnováhu a spadl ze žebříku. Náraz do zad a hlavy ani nepocítil. Stěží si uvědomoval, co se děje. Celé jeho tělo ztuhlo a nemohl se téměř hýbat. Věděl, že to nezpůsobil pád, ničím dalším svou mysl zaměstnat nedokázal.

Od někud z dáli zaslechl dětský hlas.

„Jsi v pořádku?“ Zvláštní. Dítě stálo přímo nad ním. Bára. Probleskla Dárovi myšlenka hlavou a s pomocí všech sil se vyškrábal na nohy. Pak popadl dítě za vlasy. Zvedl ho do vzduchu a zaryl mu zuby hluboko do jeho hrdla. Nestačilo ani vykřiknout, ale ostatní přihlížející děti začaly zběsile ječet. Některé utíkaly. Jiné ztuhly a nedokázali odvrátit od děsivé scény zrak.

Martin vyběhl z domu, neschopen čehokoliv se zastavil a hleděl, jak Dár dítěti svými čelistmi odtrhl část krku včetně ohryzku. Sousto sežvýkal, pak bezvládné, krví potřísněné tělo odhodil. Mezitím se Martin vzpamatoval. Byl jen prostý obchodník. Zbraně znal pouze od pohledu a boje jen z vyprávění, ale o tom, že by někdo takto zešílel, nikdy neslyšel.

Dár si to namířil ke skupince strnulých dětí, jenž strachy nebyly schopné pohybu. Martin zaváhal jen na chvilku, doběhl do kuchyně a popadl ten největší nůž, jaký našel. V ruce s ním se rychle vydal za Dárem. Když opustil dům, ještě na něho zavolal, ať ty děti nechá. Jenže nedbal varování, skoro jako by ho ani neslyšel, natáhl ruku k dalšímu.

Martin byl již za jeho zády a s řevem vrazil útočníkovi nůž do zad až po rukojeť. Jako by se nic nestalo, Dár se na něj otočil. Martin vyjekl. Spatřil úplně jiného člověka. Již neviděl svého přítele, ale zkřivenou vybledlou tvář s nepřítomným pohledem. Jediné, co narušovalo dokonalou bledost, byla krev zavražděného chlapce pomalu zasychající na děsivé nelidské tváři. Pohled Martina připravil o poslední kousek odvahy, který v sobě ještě měl, a instinktivně začal utíkat od nebezpečí. Bílá ruka promáchla naprázdno místo, kde se ještě před chvílí nacházel Martinův krk.

Dárovu pozornost nyní upoutal někdo jiný. Všichni od něj buď utíkali, nebo ti méně šťastní zůstali nehybně stát. Ale nikdo nešel směrem k němu. Až do teď. Nebyl natolik při smyslech, aby dokázal zhodnotit, co se děje, nebo poznat nově příchozího. Za svými zády spíše pomocí jakýchsi nových smyslů ucítil pohyb. Instinktivně se otočil a namísto dětí spatřil neznámou postavu. Necítil v ní žádný strach, pochybnosti ani překvapení. K noži v zádech do jeho břicha vniklo něco dalšího. Necítil bolest, jen to omezovalo jeho pohyblivost. Útočník meč ponechal v jeho těle a uskočil do bezpečné vzdálenosti a tasil druhý. Dár stál na místě, instinkty měl zmatené. Touha po krvi velela zaútočit, ale někde uvnitř cítil, že tentokrát bude kořistí on.

Když ho něco tvrdě udeřilo zezadu do zad a srazilo k zemi, opět nic necítil. Žádnou bolest ani emoce. Dlouho nepomyslel na svou milou, ani nepoznával své přátele. Prahnul jen po životech druhých. Chtěl se zvednout. Levou rukou nedokázal pohnout. Pomalu se vyškrábal na kolena, zaslechl volat své jméno, ale nevěděl, že je jeho, nevěděl, že je voláno na něj, ani nerozeznal v tom zvuku zoufalství. Neuvědomil si, že bylo vysloveno v poslední naději pochopit, co se tu děje a co se mu stalo. Choval se, jako by nerozuměl. Pokusil se vstát.

Poslední rána mu rozdrtila lebku a jeho bezvládné tělo se sesulo k zemi. Přemožitelé nepociťovali radost z vítězství. Příliš dobře věděli, kdo před nimi ležel. Příliš dobře věděli, komu tuto zprávu budou muset oznámit. Nemluvě o rodičích zavražděného dítěte. Současně odtrhli zrak od těla a pohlédli si do očí. Vzájemně si přikývli. Oba tušili, co je potřeba vykonat. Alespoň prozatím musí zakrýt stopy po boji. Přinejmenším do doby, než se podaří odhalit, co se to vlastně stalo.

Mladší z mužů odběhl. Starší zůstal. Přenesl chlapcovo zkrvavené tělo k Dárovi a o oba překryl pláštěm, který měl ještě před malým okamžikem na svých ramenou. Pak si sedl k nejbližšímu z domů, opřel se o něj zády a čekal. Brzy by měli dorazit s nosítky, aby odnesli těla. S trochou štěstí se jim podaří odstranit i všechnu krev a zbytky… Nedokončil myšlenku.

========================ČÁST TŘETÍ========================

Před chvílí se Bára s Donaldem vrátili. Nebude to trvat dlouho a Slunce se zcela schová jejich zrakům. Ve vesnici byl klid. Rozloučili se spolu a každý se vydal svou cestou. Bára spěchala za Dárem ujistit se, že ten zvláštní pocit nic neznamená, protože je určitě v pořádku. Doufala.

Pře dveřmi do Dárova domu spatřila dva sedící muže zabrané do hovoru. Už z dálky je poznala. Jeden starší s již prošedivělým vousem a druhý mladší, za každých okolností hladce oholený. Nikdo nechápe, jak mohou být tak nerozluční. Každý je úplně jiný. Mladší z nich si všiml Báry a upozornil na ni svého společníka. Oba se postavili a vyrazili jí naproti. Snažili se udržet své tváře bez výrazu a zachovat si vnitřní klid. Aniž by se na sebe podívali, věděli, jak je to pro toho druhého náročné.

„Ahoj Báro.“ Pravil starší z nich a na okamžik zaváhal. Takovou dobu si připravoval, co řekne, a i přesto jeho mysl zahalila prázdnota. Bára nepozdravila. Do očí jim pohlédla jen na okamžik, pak sklopila zrak a čekala. Srdce ji nebušilo tak silně ani tehdy, když bojovala o svůj vlastní život.

„Dár zemřel.“ Zmohl se na strohé oznámení mladší z mužů. Bára nic neříkala, hleděla stále k zemi, jakoby to tušila. Prsty zaťaté v pěsti, stále tomu nechtěla věřit.

„Chci ho vidět.“ Šeptem pravila neodvracejíc oči od země.

„Doveďte mě k němu.“ Promluvila znovu již silněji.

„Báro, kdokoliv by zemřel z naší vesnice, chtěl bych ho vidět a dát mu poslední sbohem. Ale jeho tělo…“ Odmlčel se starší muž.

„Chci, aby sis Dára pamatovala tak, jak jsi ho viděla naposledy.“

„Chci ho vidět!“ Skoro vykřikla a při tom se zahleděla Salovi do očí. Na nic se nezmohl a z nenadání udělal krok vzad. Jeho mladší společník se na něho udiveně podíval a nechtělo se mu uvěřit výrazu v Salově tváři. Pak své oči upřel na Báru a pochopil.

„Dobře, pojď s námi, dovedeme tě za ním.“ Pravil zlomeně a udělal první váhavý krok. Sal, stále stál tam, kam předtím couvl. Hleděl těm dvěma na záda, neschopen pohybu. V myšlenkách se obrátil k jedinému člověku, který si zasloužil jeho absolutní důvěru. Svěřil by mu bez jediného zaváhání svůj život. Dereku! Chtěl zavolat, ale z jeho pootevřených úst nevyšla ani hláska. I tak se Derek otočil, jako by cítil Salovi myšlenky a věnoval mu jeden ze svých vzácných úsměvů. Jak tohle jenom dokáže, pomyslil si starší muž. Usmát se v takové chvíli. V duchu svému příteli poděkoval a vyrazil za nimi.

Procházeli kolem stavení, kam umisťují zesnulé, než jsou pohřbeni a je vykonán obřad. Bára se u něj zastavila v očekávaní, že půjdou dovnitř.

„Zde není. Museli jsme Dárovo tělo přemístit jinam, chtěli jsme, abys byla první, co se o tom dozví.“ Nic na to neřekla a jen následovala dva muže hledíc jim nenávistně do zad. Zastavili se až u jednoho neobydleného domu na kraji vesnice. Vešli dovnitř. Hned za dveřmi seděl Martin s někým dalším, koho si jménem Bára nevybavovala. Oba vstali, jak ji spatřili, a mlčky jí kývli na pozdrav. Všichni vešli do další místnosti. V jejím středu stál stůl a na něm leželo překryté tělo rudým pláštěm. Bára vešla jako poslední. Před stolem se zastavila nehybně hledíc na plášť. Zaschlé krvavé skvrny byly i přes barvu pláště velmi zřetelné. V protějším rohu místnosti byl ještě jeden stůl. Na něm leželo další zakryté tělo. Avšak bylo příliš malé, aby to mohl být Dár. Nevěnovala mu pozornost.

Sal přešel ke vzdálenějšímu konci stolu a zastavil se tak u hlavy zesnulého. Pohlédl na Báru.

„Jsi si jistá?“ Otázal se téměř šeptem. Odpovědí mu bylo lehké pokývnutí. Derek přistoupil k protější straně stolu a společně se Salem sundal plášť z těla. Bára se ani nepohnula. Všichni zůstali strnule stát se zatajeným dechem neschopni čehokoliv. Uplynulo jen několik krátkých okamžiků, ale v té chvíli, v tomto domě, se zastavil čas. Hrobové ticho rušil pouze burácející vítr za stěnami obydlí.

„Jak se to stalo.“ Chladně a téměř neslyšně vyslovená slova byla pro přítomné jako zaburácení hromu. Otázka, jež všichni čekali, ale nikdo na ni nebyl připraven odpovědět.

„Proč musel zemřít.“ Promluvila znovu. Pozvedla hlavu a každému se postupně podívala do oči, dožadující se vysvětlení. Na tu se nakonec zmohl pouze Sal.

„Museli jsme ho zabít.“

„Cože jste?“ Vydechla nevěřícně.

„Nedal nám na vybranou, do poslední chvíle jsme se tomu snažili zabránit, ale on vůbec na nic nereagoval. Začal bezdůvodně útočit na všechny obyvatele a jednoho chlapce připravil o život. Aby Sal dodal vážnosti svým slovům, ukázal na druhý stůl.

„Zachránila jsem ho, zachránila! Nedýchal ani mu nebilo srdce, ale zachránila jsem ho a vy jste ho zabili!“

„Uklidni se, Báro. Museli jsme, zavraždil dítě, a kdybychom Dára nezastavili, pokračoval by v tom. Úplně zešílel!“ Vložil se do toho Derek. Její pláč střídalo šílenství doprovázené děsivým vřískotem.

„Tohle není konec, vy vrazi. Nenávidím vás. Všichni za to můžete, protože jste to dopustili! Dár by nikdy nikomu neublížil, lháři! Nikdy!“ Ralf, kterého při vstupu nepoznala, ji zezadu pevně sevřel, aby nikoho nezranila. Nožem nebezpečně máchala kolem sebe v čirém šílenství. Ani si neuvědomili, jak dlouho ten nůž už drží, nebo kdy ho vlastně vytáhla.

„Všechny vás zabiju. Budete trpět za to, co jste udělali!“ Vysmýkla se ze sevření a prohnala ostří svému vězniteli krční tepnou. Oči se mu rozšířily, možná v úžasu, že se jí podařilo uvolnit z jeho silných paží. Možná proto, že nečekal, že by skutečně byla schopna zabít. Možná… Než dopadl bezvládně na zem, zčeřila kaluž krve poslední slza, kterou ve svém životě uronil. Jeho nedokončená myšlenka bude pro všechny neproniknutelným tajemstvím.

Zbývající muži tasili zbraně. Ani jeden z nich nebyl vyzbrojen do bitvy. Naštěstí většina z obyvatel u sebe nosí alespoň dýku. Počínání Báry je postupně připravovalo o rozum. Nic z toho, co se děje, nedává žádný smysl. Nikdo nevěděl, co má dělat. Zaútočit na ni? Počkat, co bude dál? Pokusit se ji znovu znehybnit. Třeba přijde zas k rozumu.

Než se kdokoliv z nich stačil rozhodnout, sehnula se k Ralfově bezvládnému tělu. Položila mu ruku na čelo. Naprosto ignorovala ostatní muže s připravené ji napadnout. Třeba to bylo jejím šílenstvím, možná měla pocit, že pro ni nepředstavují žádnou hrozbu. Pak vstala.

Derek se nejistě připravil k útoku. Nikdy by ho nenapadlo, že bude příčinou smrti dvou svých přátel. Ruce se mu chvěly a aniž by si to uvědomil, stáhl se do obranného postoje. Mermomocí se snažil uklidnit svou mysl a plně se soustředit, ale vtom něco upoutalo jeho veškerou pozornost. Bezvládné tělo se vztyčilo.

„Ty žiješ, Ralfe!“ Vykřikl radostně a vrhl se k raněnému kamarádovi nevšímajíc si nebezpečné ženy.

Ralf natáhl ruce asi v náznaku objetí, a když se k němu Derek přiblížil, obepnul dlaněmi jeho hrdlo a svou vahou ho svalil na zem. Martin se při pohledu na to vše zhroutil a rozbrečel se. Salovi se dařilo stále uchovat kousek příčetnosti a vydal se vstříc záchraně Derekovi, který bojoval o každičký kousek vzduchu. Tou dobou po Báře v místnosti již nebyla ani stopa.

==========================================================

Další pokračování najdete na mém blogu. V současné době mám napsáno 7 dílů a z toho 3 zveřejněné.

www.blogjinak.cz