Tumung a poslední zúčtování

Anotace: Poslední z románů o Tumungovi, kde se vysvětlí vše! Čtenář zde nalezne dokončení osudů všech svých oblíbených postav. Velkolepé vyvrcholení devětadvacetidílné ságy!

 

Obsah předchozích dílů:

 

Veskrze žádný.

 

Předcházející romány:

 

1 – Tumung hulvát

 

2 – Tumung a krvavé zlato

 

3 – Tumung a zlatá krev

 

4 – Tumung a vraždící kamna

 

5 – Tumung otrokem

 

6 – Tumung a slonovinová rourka

 

7 – Tumung bukanýr

 

8 – Tumung a Cthulhu

 

9 – Tumung zajatcem boha Lai

 

10 – Tumung a mimozemská entita

 

11 – Tumung a zrající sýr

 

12 – Tumung gladiátor

 

13 – Tumung a Vilma

 

14 – Tumung a Pán smradu

 

15 – Tumung o žebrácké holi

 

16 – Zombíci na sněhu

 

17 – Tumung a Modrý Edward I

 

18 – Tumung a Modrý Edward II

 

19 – Tumung a Modrý Edward III

 

20 – Tumung a Modrý Edward IV

 

21 – Tumung a Modrý Edward V

 

22 – Tumung a gagátové škrabátko na záda

 

23 – Tumung a výběrčí daní

 

24 – Tumung a obnošené kalhoty

 

25 – Muži v kožených spodkách

 

26 – Tumung a Bílá dáma

 

27 – Zlatá maska

 

28 – Tumung v chomoutu

 

29 – Tumung a poslední zúčtování (tato kniha).

 

Prolog

Nudila se. Válení nahá na kožešině bílého mufa, což byla jediná činnost, kterou poslední dobou dělala, se jí už začala zajídat.

Zdvihla své nádherné tělo a protáhla údy. An-Al-Lo-La byla nejkrásnější ženou v Tan-Guy a věděla to o sobě.

„Ale kdo to ocení!“ vzdechla. „Můj manžel, Tumung, vyrazil na loupežnou výpravu a nechal mě tu o samotě. A já trpím samomluvou“ zasmála se hořce.

Zazvonila na služku. Nechá se učesat a nalíčit, ať trochu zabije čas v téhle platinové věži…

 

Vašan našel svého kolegu, strážce chrámu upířího boha Ceaucesku, ve značně porušeném stavu. Přesněji řečeno, druhý strážce byl rozčtvrcený a jeho kusy se válely po schodišti.

Vašan otevřel ústa, aby vyvolal poplach, ale hbité a silné prsty mu chytily jazyk. Tumung vyskočil ze stínu a prudkým tahem vytrhl jazyk Vašanovi z úst. Vašan se zkroutil bolestí, ze které ho vysvobodila Tumungova rána mečem.

„To bychom měli“ řekl Tumung. „Vždy je dobré někoho rozčtvrtit, protože to přivábí pozornost ostatních a jeden je může pak překvapit a dorazit.“

Tumung plavným krokem šelmy přikráčel k hlavnímu oltáři a zahleděl se na modlu. Caucesku byl zpodobněn jako tlustý plešoun se srostlým obočím.

 „S tímhle ksichtem se jdi vycpat“ řekl mu Tumung a dýkou modlu zhanobil. Pak přesunul chrámový poklad do uchystaných pytlů.

„Prachy nepotřebujeme, ale nemůžu být bez akce“ vysvětloval sám sobě.  „An-Al-Lo-La je naštvaná, že furt někde courám, ale domluvili jsme se, že mám povolený jeden nájezd měsíčně.“.

Tumung si přehodil pytle s pokladem přes záda a vyrazil. Věřící se začali sbíhat a Tumung se těšil, jak si během odchodu střihne jeden menší masakr…

 

Dívala se z okna. Krajina byla pokrytá mlhou, přesně jak zařídila. Měla ráda vlhko…

Ozvalo se zaklepání.

Bílá dáma se otočila. „Dále!“.

Vstoupila podivná kreatura – hofmistr Kuvík. Byl to potomek obra a gnómky a měl v sobě něco z obou rodičů.  Po matce zdědil výšku a rozum, po otci podobu. Bílá dáma ho našla před lety v odpadové jámě a ujala se ho, což jí Kuvík oplácel neuvěřitelnou věrností.

„Je zde Kozarella“ řekl hlubokým, ale slabým hlasem.

„Ať vstoupí!“.

Do místnosti vstoupilo obrovské poprsí, přepásané hedvábnou stuhou, za kterým se ukrývala drobná dívka s krátkými černými vlasy.

Uklonila se a řekla: „Má paní“.

„Co mi chceš Kozarello. Divím se, že mi po svých posledních chybách[1] – a drahých chybách – máš vůbec tu drzost přijít na oči.“

 „Mám plán, má paní. Dobrý plán“.

„To říkáš pokaždé. A pokaždé mi Tumung, má tajná láska, unikne!“

 „Tentokrát to vyjde, v tom vás mohu ujistit. Podívejte!“

Kozarella předala Bílé dámě pergamen pokrytý runami. Bílá paní ho nejprve zběžně prolétla očima, ale pak ji zaujal.

Obličej Bílé dámy se nikdy nepohnul, byla to vždy dokonale souměrná maska krásné ženy, ale Kozarella si byla jistá, že paní svým návrhem zaujata.

„Ďábelský plán“ řekla bílá dáma a pokusila se o smích.„Tumung bude můj!“

„Ano, to bude“ usmála se Kozarella.

„Tak tedy začni připravovat vše potřebné…“

 

„Je vše pžichystáno, můj fámule?“

„Ano pane! Kunda z ryby se spojila s dračí močí. Až dáte povel, zaliji tím lejno mantichory.“

Černokněžník Tusca přikývl a jeho fámulus smísil příslušné ingredience.

 „Proč vlastně chcete zničit svět, můj pane?“ zeptal se Tuscy fámulus.

„Sám nevím… Asi ploto, že jsem šílený. Kdo dokáže pochopit mou duši, stlavovanou toulettovskou delivací oidipovsko-downova komplexu? Nikdo! Navíc láčkuji… A ploto musí pykat. Tak už to vím – chci se pomstít VŠEM!“

 „Rozumím, pane. Jste agresivní magor, který si ale sám před sebou musí najít záminku pro svou krutost. Kterou část světa zničíme jako první?“

 „Nacvičíme si to na nějakém odlehlém kontinentu. Tžeba na Ku. Nesnáším jejich kuchyni.“

„Ano pane!“

Černokněžník zahájil zaklínání…

 

Vesničané prchali, ale kopyta tryskajícího koně byla slyšet blízko. Kachna přivinula své dítě těsně k tělu a prchala do rákosí. Tam by mohli být v bezpečí.

Mozek jí prořezával zvuk kopyt.

Náhle jí spatřila a srdce se jí zastavilo. Byla strašná! Svalnatá, ale v obličeji nádherná. Oblečená jen do bederní roušky a čtyř kovových šupin přes bradavky mocných ňader vypadala jako rozzlobená bohyně.

Kachna viděla, jak její dům hoří a sousedé padají jako mouchy.

Starostu lítice nabodla na kopí jako by to bylo sele a do úst mu za smíchu, rozpouštějícího morek, vrazila jablko.

Kachna zalezla hlouběji do rákosí. Držela svému dítěti ruku přes pusu, aby ji pláčem neprozradilo.

Kachna se zkroutila do duté vrby a snažila se nemyslet na to, čemu odpovídají děsivé zvuky, které slyšela.

Nastalo ticho.

Kachna si oddechla.

„Íjííí“ vypískla, když uslyšela, jak rákosím duní kroky.

Fúrie Kachnu vytáhla z úkrytu.

„Věděla jsem, že jsem vás nezabila všechny.“ řekla podivně dívčím hlasem.

Kachna ani nehlesla.

„Víš, kdo jsem?“ zeptala se Kachny.

Kachna přikývla.

 „Vilma. Říkáte mi Šílená Vilma a to mě uráží! A kdo mě urazí, musí počítat s odplatou“.

Kachna čekala, kdy zemře strachy. Vilma si jí prohlížela.

„Ty si tlustá!“ vykřikla náhle a Kachna myslela, že se jí zastaví srdce. „Tlustá jako bečka, jako sud, jako bachyně“ chechtala se maniakálním smíchem Vilma.

„Říkají mi Kachna machna“ hlesla Kachna.

Vilma se na Kachnu dívala a prohlížela si ji píď po pídi.

„Nezabiju tě“ řekla po chvíli Vilma.

„Taky sis vytrpěla svoje. Půjdete ty i to škvrně se mnou“. Kachna kývla.

Žije!

Ale za jakou cenu, to ještě netušila…

 

Rozpálit výheň dmychadlem, až bude uhlí bílé. Kovářskému učedníkovi Hajdučíkovi zněla tato slova v uších a zraňovala jeho duši.

„Má mě mistr za blba?“ ptal se.

Kovařina ho nebavila. Raději by byl slavným válečníkem, jako třeba Tumung. V kožených spodkách vykrádat chrámy a válet se na kožešinách se zástupy krásek, moci si koupit všechno na světě – to byl Hajdučíkův sen.

Tajně si ze zbytků železa koval meč. Až bude hotový, vydá se na cestu za slávou! Ale teď musí dmýchat měchem nad výhní…

 

„Růžová plachta na obzoru!“ ozvalo se ze strážního koše. Kupci i námořníci propadli zoufalství. Ano, byli to obávaní bukanýři. Na rozdíl od ostatních pirátů představovali ohrožení i pro počestnost kupců a námořníků.

Loď se nebránila, neměla ani jak, a tak ji bukanýrská karavela s duhovým trupem snadno zahákovala. Bort kupecké lodi přeskočili svalovci s pěstěnými plnovousy oblečení ve vestičkách a proklatě krátkých bederních rouškách.

„Ruce na horu a kaťata dolu!“ vykřikl nejpěstěnější bukanýr.

„To je strašlivý bukanýr Gogo, kapitán všech teploušů!“ vykřikl jeden z námořníků.

 Gogo k němu přiskočil tanečním krokem a chytil ho pod krkem.

„Chceš bejt mamka nebo taťka?“.

Námořník se nezmohl na odpor. „Taťka…“ hlesl.

„Tak vykuř mamce péro!“ zachechtal se bukanýr a s ním všichni piráti. Posádka celé lodi věděla, že je ztracená…

 

Během výše popsaných událostí se do moře potopil kontinent Ku. Jeho obyvatele to překvapilo, protože se to stalo ve čtvrtek ve tři ráno a v danou chvíli konec světa nikdo neočekával.

Z Ku zůstal jen bývalý poloostrov Mong. Ten zase pro změnu ostřelovali holuby svým trusem tak hustě, že odpoledne byla celá země spálená amoniakem a Mong se stal neobyvatelným…

 

Tumung a poslední zúčtování

„Jak to že zůstal stát ten plokletý Mong, můj fámule? Snad nebylo mé kouzlo neúspěšné!“ hromoval černokněžník Tusca.

            „Nejsem si jistý, pane, ale… Budete se zlobit“ vysvětloval fámulus.

            „Co?“

            „Jakoby nám při ničení bránila moc jiného čaroděje. Mocnějšího – s prominutím – než vy. A aby se nám ten kouzelník vysmál, tak nechal Mong – s prominutím – rozesrat holuby.“

            „Nikdo není mocnější než já!“ křičel Tusca. Alespoň v této dimenzi, připustil sám sobě.

            „Zdar a sílu, panicové!“ ozval se dívčí hlas a oba muži, Tusca i jeho fámulus, sebou prudce trhli.

            Do černokněžníkovy věže se teleportovala Kozarella. Oběma mužům padly brady a vykulili oči.

„Jak si se sem dos…“ zmohl se na slovo jako první Tusca.

„Láska je mocná čarodějka“ mrkla na něho Kozarella s neodolatelným úsměvem. „Prej chcete zničit svět, ale nejde vám to“ pokračovala.

„Ano, ale…“

„Nechcete radši unášet, hmm, panny?“ přerušila fámula Kozarella.

„Ne, chceme ničit svět… Ačkoli vlastně, ploč ne?“ otočil se Tusca na fámula. „Bývala to doblá zábava“ drbal si černokněžník vousy. „Ano, chceme unášet panny a kochat se jejich zoufalstvím!“ zachechtal se.

„Mám pro vás tip“ řekla Kozarella, na které byla vidět únava z rozhovoru.

„Koho?“ zeptali se unisono fámulus i Tusca.

„Je to nejkrásnější žena v Tan-Guy. Jmenuje se An-Al-Lo-La a žije v platinové věži.“

„Platinová věž? Koho má za manžela, Tlumpabiše?“ zachechtal se Tusca svému vtipu, ve kterém zmínil boháče cca tisíc let mrtvého.

„Tumunga“ řekla Kozarella.

„Koho?“ zeptal se teď jenom Tusca.

„Největší válečník naší doby“ odpověděli mu teď unisono Kozarella a fámulus.

„Válečník. Ty nemám lád. Jsou hluční a hlubí a jak je to slovo – nevyzpytatelní. Zabil jsem jednoho z těhlech válečníků naší doby. A bezpočet bezejmenných. Jmenoval se Conan“ přemýšlel černokněžník.

Kozarella i fámulus zakroutili hlavami, protože o Conanovi jakživ neslyšeli.

„Ale tu holku uneseme!“ vykřikl černokněžník, který se náhle probral ze zamyšlení.

„Bezva, bezva, bezva!“ řekla na to Kozarella a odteleportovala se.

„Kdo to byl? Divím se, že udrží rovnováhu… Ale rajcovní je, to se musí nechat!“ řekl fámulus.

„Kozarella. Služebnice Bílé dámy.“ odpověděl mu Tusca.

„O těch jsem nikdy neslyšel“ řekl fámulus.

„Plotože si jenom zavžený tady ve věži a o světě víš hovno!“ vysvětlil fámulovi Tusca a pokračoval: „Pžiplav klec z ebonitových tyčí, ať máme tu Anabelu kam dát! A vem si pál kostlivců a zameťte tady, je to tu jak v chlívě!“.

 

 

„Zdar buzno!“ pozdravil Tumung kapitána Gogo, když ho spatřil v ulicích přístavního města Huluville.

            „Jé, nazdar Tumungu, jak se máš, krasavče![2]“ vyhrkl bukanýr, když spatřil Tumunga.

            „Dobře pane obře“ odvětil mu Tumung.

            „Prej ses oženil[3]. Všechny bukvice, co se živí pirátstvím, to hořce oplakaly. Já nejvíc.“

            „Je to tak. Je skvělá“

            „Já jsem lepší“ poslal Gogo Tumungovi vzdušný polibek.

            „Nech toho, byl to jenom úlet“ zamračil se Tumung.

            „Kdyby sis to rozmyslel, já i má posádka jsme ti plně k dispozici. A co děláš tady, ve městě pirátů, ty přístavní povaleči?“

            „Vyplenil jsem jeden menší chrám a šel jsem směnit kořist za hotovost a nějaké dárky pro An-Al-Lo-Lu. Koukej!“ řekl Tumung a ukázal pirátovi diamant velikosti dětské hlavy.

            „Ujde“ připustil bukanýr.

            „Zbytek jsem prochlastal a prokouřil“ zachechtal se Tumung.

            „To se mi líbí! Zvu tě na rundu!“ zahlaholil pirát.

            „Kam pudem? Do Čokodomku ani k Širokému bukanýrkovi mě nedostaneš!“

            „Neboj, skočíme do Pláče peněženky. Je to tam trochu hóch, ale maj tam nejlepšího vozemboucha na světě.“

            Oba muži vyrazili do taverny. Huluville bylo pirátské město, takže krom zastaváren, hospod, heren a nevěstinců v něm nic jiného nebylo. Ale i tak, v danou chvíli v něm bylo méně trosek, než tomu bude za, řekněme, hodinu.

            Pláč peněženky byl nóbl lokál, zaměřený nejen na bukanýry, vzhledem k tomu, že nejen pánská obsluha byla dole bez.

            „Nepoznávám tě, Tumungu. jindy bys slintal na támhletou prcinkou a za chvíli bys jí klátil po chlapském způsobu na latríně, ale teď jenom lemtáš vozemboucha a kouříš doutníky velký jak dračí péra“.

            „Usadil jsem se“ řekl mu Tumung s úsměvem.

Restaurací náhle proletěla useknutá hlava. Dle klobouku pirátská.

            „Tohle je kontrola zákazu kouření v pohostinských zařízeních!“ zaznělo lokálem a do restaurace vtrhli vojáci.

            „Ále hovno, jenom chtěj srát“ řekl Gogo a líně šavlí rozsekl prvního vojáka, aniž by se obtěžoval vstát.

            Tumung už byl na nohou. V pravičce třímal obojručák a levičce spolehlivý pilovitý dranžírák[4]. Jakoby mimochodem zabil pětici nejbližších vojáků a rozhlížel se po dalších.

            Do lokálu spadl magický granát.

            „A kurva!“ zařval Tumung, popadl Goga proskočil s ním výlohou.

            Ozvala se ohlušující rána, ale to už oba přátelé stáli na nohou a ráznými údery čepelí zabíjeli vojáky před hospodou.

            Mizerně vyzbrojení a placení halapartníci pro ně nepředstavovali žádné soupeře, proto po pár vteřinách stáli na hromadě mrtvol.

            „Je třeba obhlédnout situaááááá do píči!“ zaječel Gogo, když spatřil, jak z obou stran ulici uzavírají kušištníci.

            „Zdrháme!“ vykřikl Tumung a vyhoupl se na střechu protějšího domu.

            Gogo skočil za ním. „Co to, že Tumung prchá z boje?“

            „Nechci si dávat závod v kopání do prdele, když je proti mně dikobraz!“ vysvětlil mu Tumung, když prchali po střechách.

            Část města hořela. Bohužel ta, která představoval obvod. Nebyla to jen tak obyčejná razie, ale skutečný pokus státní moci vymýtit piráty zničením jejich základny. Vojáci nejprve infiltrovali město a pak ho na vhodných místech zapálili.

            Tumung a Gogo prchali po střechách a okolo nich se ozývali výbuchy, jak plameny zachvacovaly sklady s alkoholem.

            „Co teď?“ zeptal se Gogo, když jim cestu přehradil požár.

            „Ty, Gogo, víš, jaká věc zaručeně nikdy nebude hořet?“ řekl mu Tumung a přeskočili přes ulici na další střechy vedoucí k přístavu.

            „Jaúúú“ křičel Gogo, protože v ulici byli kušištníci a několik šípů se mu zavrtalo do zad.

            „Nebuď hysterickej, jo?“ řekl mu Tumugn a uháněli k přístavu.

            Situace začínala být prekérní. „V prdeli“ shrnul ji stručně, leč výstižně Tumung. Celé město hořelo, včetně přístavu… Jen jedna cesta vedla k moři, ale ta nebyla po střechách.

            Oba přátelé seskočili na ulici. Ihned je obklopil hlouček asi dvaceti vojáků. Tumung jednoho z nich rozpáral dranžírákem a druhého dekapitoval. Třetí voják se zamotal do střev prvního a Tumung ho probodl. Čtvrtý voják se pokusil nabodnout Tumunga na kopí, ale Tumung kopí usekl hrot.

            „Blbý, co?“ zeptal se Tumung vojáka, než ho zabil.

            Také Gogo se oháněl šavlí a zanechal za sebou čtyři k smrti pobodané muže. „Píchám jak nikdy“ pochlubil se bukanýr. Ostatní vojáci uprchli.

            Pokračovali a už cítili pach rybiny ohlašující moře, který v ulici přebil zápach spáleniny.

            Náhle před sebou spatřili čaroděje. Tumung zastavil Goga a připlížil se k mágovi. Oku neviditelným, tak byl rychlý, sekem uřízl čarodějovi obličej a strčil mu ho do zadku. Kouzelník se nezmohl ani na zabublání a zemřel.

            „Proč si to udělal?“ zeptal se bukanýr.

            „Sral mě!“ vysvětlil mu Tumung. „A teď trochu mákni, začíná mi hořet bederní rouška![5]“.

            Oba vyrazili jako blesk k moři. Skutečně, už je začaly olizovat plameny hořícího města.

            Konečně byli u moře. Oba do něho skočili a v jeho chladivých vlnách uhasili hořící oblečení a vlasy.

            Koukali, jak z Huluville  zbývají jen ohořelé trosky.

 

Meč je ukut! Hajdučík je radostí bez sebe. Teď je opravdový hrdina s mečem. A může se pomstít“

            „Co to je?“ vysmál se mistr Hajdučíkovi, když mu ukázal meč.

            „To je meč“ řekl Hajdučík, trochu hloupě. Ale dodal si odvahy a pokračoval: „Odcházím, už mě nebaví vaše buzerace. Stane se velkým hrdinou jako Tumung Hulvát!“

            „Hahaha“ směje se mu mistr. „Tady někdo potřebuje pár ran potěhem!“ řekl mistr a sundal si pásek. „Zahoď ten klacík, stejně s ním neumíš a nastav prdel, ať ti přes ní dám pár ran! Ty mi kradeš v dílně?“

            Hejdučík zaváhá. Co by udělal Tumung? To je přeci jasné.

            Na čepeli se zaleskne slunce.

            Náhle čepel zmatní krví, jak se noří do těla Hajučíkova mistra.

            „To bylo zákeřný…“ říká mistr a umírá nabodnutý na Hajdučíkově meči.

            Poprvé zabil! Bylo to jednodušší, než čekal. A docela se mu to líbí! Hajdučík Ukrutný, to bude jeho jméno. Teď, když má meč, tak se pomstí těm všem z vesnice, kteří se mu smáli!

 

 „Tak kde si?“ rozčilovala se An-Al-Lo-La a myslela tím nejen služebnou, kterou zavolala, aby ji dnes po sté nalíčila a učesala, ale hlavně svého manžela Tumunga.

            Ozval se šramot.

„No konečně!“ řekla An-Al-Lo-La.

Otevřely se dveře a An-Al-Lo-La se chystala zchladit si svou rozmrzelost, dnes již po sté, na služce.

„Kde se válíš? Myslíš si, že tě platíme za to, že si někde vyšukáváš? Doufám, že si chytla neptunochlamidie!“

            Ale do místnosti nevstoupila služka.

            „Co jste zač?“ vyjekla An-Al-Lo-La když spatřila, že do místnosti vstupuje stařec v černokněžnickém hábitu doprovázený umaštěným mladíkem s podivnými hadicemi na zádech.

            „Já jsem Tusca, stlašlivý čelnokněžník a neklomancel ze Zlatého úsvitu času! Boj se mě, feno, plotože tvá noční můra plávě začala!“

            Kouzelník začal čarovat, ale nic se nedělo.

            „Hihihi!“ smála se An-Al-Lo-La zvonivým smíchem. „Jsem imunní vůči veškeré magii. Docela se divím, že se vám povedlo teleportovat do věže.“

            „Má moc je nezmělná!“ vykřikl Tusca a snažil se na sobě nedat znát nervositu. Má pravdu, jeho kouzla nefungují. Už zase! Začíná to být k zlosti. Ještě že má, ostatně tak jako vždy, i záložní plán.

            „Nebo že by vadilo to ráčkování?“ popíchla An-Al-Lo-La čaroděje.

            „Zmlkni, děvko!“ zařval Tusca už rozlícený do běla. Ty dnešní panny jsou o dost drzejší, než tomu bylo za jeho mladých let!

„Fámule, zahaj plán B!“ poručil řevem.

            Fámulus ze zad sundal hadice a namířil otvor největší z nich na An-Al-Lo-Lu. Přístroj začal světélkovat a začal vtahovat An-Al-Lo-Lu do sebe.

An-Al-Lo-La se vznesla a pomalu plula komnatou k přístroji.

„Co se to děje?“ ptala se zoufale.

            „Proti moci techniky si bezbranná!“ chechtal se Tusca. „Tato hadice tě vcucne do bezedného pytle – snad bude fungovat – na jejím konci a tím budeš plně v mé moci“.

            Opravdu, když se An-Al-Lo-La bojující s proudem vzduchu přiblížila k ústí hadice, tak se ústí za pomoci důmyslných západek a trubiček otevřelo na rozměr jejího těla – ostatně byla drobná dívka – a An-Al-Lo-La zmizela v trubici.

            Tusca i fámulus byli nervosní, zda An-Al-Lo-La nepřemůže i kouzlo bezedného pytle, ale zdálo se, že je v něm pevně uvězněná. Tusca se zachechtal a provedl obzvlášť odpudivé gesto, kterým vždy slavil svá vítězství. Pak se s fámulem a unesenou kráskou teleportovali do své věže neznámo kde.

 

„Tááák, konečně doma“ povzdechl si Tumung, když s Gogem, oba celí uřízení a umolousaní po náročné cestě, dorazili k platinové věži.

            Krom toho, že unikli z hořícího města, je cestou ještě přepadli objíždníci a zmutovaní houbaři, takže oba padali vyčerpáním.

            „Pěkné“ zhodnotil Gogo Tumungovo obydlí – devatenácti patrovou věž vytepanou z platiny.

            „Počkej, až budeš uvnitř. Z platiny je úplně všechno – i optrit a záclony. Ty jsou z malých kroužků jako brnění.“

            „To zní dobře“.

            Dorazili k bráně věže a první co spatřili, bylo plačící služebnictvo.

            „Co se stalo?“ vyhrkl Tumung v předtuše nejhoršího.

            „Nezlobte se na nás… Nedalo se tomu zabránit…“ ozvali se sluhové.

            „Čemu? Mluvte!“ začal Tumung zuřit.

            „Přišli čarodějové. Zabili Ulánbátara a Vulvu. Unesli… vzlyk… paní“ rozplakala se služebná.

            „Čarodějové? An-Al-Lo-La byla imunní vůči jakékoli magii? Jak je to možné?“ křičel Tumung.

            „Nevíme. Byli asi mocní…“ plakali sluhové.

            „Áááárghhh!“ ulevil si Tumung vztek a praštil pěstí do zdi věže. Jiný by si zlomil ruku, ale Tumung vrstvu platinového plechu prorazil.

            „Kdy se to stalo? Řekněte mi všechno!“ ptal se Tumung.

            „Včera pane. Unesli jí pomocí stroje. Říkali, že se jmenují Tusca nebo tak nějak.“ odpovídali mu sluhové jeden přes druhého.

            „To jméno jsem už slyšel. Nevím, kde se zdržuje, ale najdu ho a zaplatí. Za každý vlas, který An-Al-Lo-Le mu vytrhnu z těla libru masa. Pokud jí udělá něco horšího, pak se bude těšit na peklo, protože proti tomu, co mu udělám já, bude peklo lázně.“ řekl Tumung a sluhové jásali.

            „Ať se paní vrátí!“

            „To víte, že se vrátí“, řekl Tumung už klidnější. „Co si zamanu, to splním. Za tři týdny jsem zpět i s naší milovanou!“

            „Hurá!“ volalo služebnictvo.

            „Omlouvám se, že tě nepozvu dál, ale jdu najít a pomstít svou ženu.“ otočil se Tumung na Goga.

            „Jdu s tebou. Přátelé si v nouzi pomáhají přeci“.

            „Tak tomu jsem rád, příteli“ Tumung objal Goga a vyrazili najít čaroděje Tuscu a hlavně An-Al-Lo-Lu.  

 

An-Al-Lo-La se svíjela v kleci z ebonitových tyčí už tři dny. Ne že by jí klec nějak působila bolest, ale prostě jí ležení v kleci otravovalo. Napila se vody ze džbánku, chleba poskytnutý vězniteli nejedla – bála se toho, co v něm je. Voda ale byla v pohodě, pětkrát denně ji přinášel kostlivec. An-Al-Lo-La se ani nepokoušela s ním zapříst rozhovor, protože věděla, že je to marné.

Konečně před klec vstoupil Tusca s fámulem. An-Al-Lo-La za to byla i trochu ráda. Tři dny se nudila, tak měla alespoň společnost.

„Svíjí se! To je doble!“ řekl Tusca, když jí spatřil. „Ale chleba si nedala. Umžeš hlady, když nebudeš jíst. To děláš naschvál?“

„Ne. Ale nechci jíst vaší pomazánku s příchutí duhy“ odpověděla mu An-Al-Lo-La.

„Jak víš, že… to je jedno“ vyjevil se černokněžník a mimoděk si sáhl do rozkroku. An-Al-Lo-Le se zvedl žaludek a byla ráda, že si nedala ani drobek.

„Ale k věci. Už tži dny se kocháme tvým zoufalstvím“ pokračoval Tusca. „Ale to je málo, teď tě budeme mučit!“

„Proč?“ zeptala se.

„Proč? Protože jsem šílenej magol a dělá mi to dobže!“ vysvětlil jí Tusca.

„Pžemýšlel jsem, jak tě mučit, když si imunní vůči magii“ pokračoval.

„Vadami řeči? Budeš recitovat ,strč prst skrz krk´? “

„Zmlkni, feno! Však on tě ten humol pžejde, až budeš vystavena mým nejlepší mučícím nástrojům“ řekl Tusca a nenápadně se pokusil zastrčit pergamen s jazykolamy do kapsy, aby to An-Al-Lo-La neviděla.

„Zvedej se, děvko! Jdeš na mučidla“ vyhrkl Tusca a odemkl mříže klece. Odnikud se objevili dva lichové a vytáhli dívku z klece. An-Al-Lo-La se pokusila ze sevření vykroutit, ale nemrtví byli silnější.

Vedli jí temnou chodbou, kde ze stropu odkapávala krev a Tusca se maniakálně pochechtával.

„Působivé. To je kečup?“ zeptala se An-Al-Lo-La. Od Tumunga se naučila cynismu i v nejtěžších chvílích.

„Jasně, že jo, tedy ne. To je plavá lidská klev“ snažil se zapůsobit Tusca. Začínal tušit, že nemá autoritu a na mučení se proto těšil o to víc.

Vešli do velké místnosti, kde se nacházela růžová postel s pouty na všechny končetiny a také skříň velikosti člověka s klaviaturou.

„To je dálek od mého pžítele Dulan-Dulana. Olgasmatlon.“ vysvětlil An-Al-Lo-Le černokněžník. „Tak tě zavžu a budu hlát na klávesy. Každý údel ti způsobí olgasmus. Zní to pžíjemně, ale po více než tisícém údelu to už tak skvělé nebude, co?“

„Byla jsem kněžkou falického boha[6].“ vysmála se mu dívka. „V něčem podobném jsem byla zavřená měsíc v prvním roce noviciátu. Nevěděla jsem, že je tu mučení tak příjemné“.

Tusca zařval vzteky a praštil do Orgasmatronu holí. Stroj se rozsvítil, zatřásl a tiše explodoval.

„Poluchovej klám!“ křičel Tusca. „Tak tedy nasadíme dluhé mučení, buhehe. Choďte jí na postel!“.

Lichové hodili dívku na postel a připoutali jí pouty. Fámulus a Tusca vytáhli ze šuplíku v pelesti postele dvě paví pírka.

„Lechtátor“ promluvil fámulus a začal spolu s čarodějem lechtat pérem An-Al-Lo-Lu po chodidle.

Lechtání bylo nepříjemné. Setsakra nepříjemné. Dívka se svíjela, až jí tekly po tváři slzy.

„Dost už“ řekl asi po hodině Tusca. „To by stačilo. Vlátíš se do klece, už jsem unavený. Někdy budeme poklačovat.“

An-Al-Lo-La se vrátila do klece. Stočila se do klubíčka a usnula. Než upadla do hlubokého spánku, myslela na Tumunga.

 

„Zdá se, že tvůj pověstný orientační smysl selhal“ dobíral si kapitán Gogo Tumunga.

            „Zmlkni“ řekl mu na to Tumung v temné náladě.

            „Já jenom, že vyrazit někam nazdařsatan, když ani nevíš, koho hledáme, nedává moc smysl“ pokračoval bukanýr.

            „Můžeš držet hubu? Já vždycky, opakuji: vždycky, vím, co dělám“ zalhal Tumung. Řídil se filosofií – když nevíš, kde něco je, pusť se rovnou za nosem. Ta věc může být kdekoli a jednou na ni, to dá logika, narazit musíš. Díky tomu teď tři dny bloudili.

            Kráčeli hlubokým lesem a oba je to unavovalo.

            Náhle se před Tumungem do stromu zabodl oštěp.

            Oba válečníci se postavili do střehu a z porostu se vynořil houf mukofágů.

Mukofágové, to je zvláštní sebranka. Vypadají přesně jako kříženci upaplta s opicí, jen mají choboty a obrovské nosy. Jejich potravní návyky, podle kterých dostali své jméno, jsou následující (není vhodné pro slabší povahy): v nosech se jim utváří hlen, který nasrknou chobotem a následně vloží do zobáku. Tím jsou kaloricky soběstační, čímž se zařazují po bok živočichů s fotosyntézou, kteří jsou nicméně méně nechutní.

            „Šušňožrouti!“ vykřikl Tumung a jak bylo jeho zvykem, dva nejbližší rozpáral. Další se zamotali do střev a Tumung je poklidně dobil. Několik útočníků Tumung zašlápl, pak popadl dva a rozbil jim vzájemně lebky, až stříkající mozek oslepil další mukofágy, čehož Tumung využil a probodl je.

            Také bukanýr se činil a mrštně pobíjel útočící kreatury. Zjistil, že jim stačí odseknout chobot, aby byli vyřízení. Zavolal tuto informaci na Tumunga a za pár vteřin přestala místní populace mukofágů existovat.

            „Támhleten přežil“ řekl Gogo, když prohlížel mrtvé.

            „Zeptám se ho na cestu.“ přikývl Tumung.

            „Tusca“ zakřičel Tumung na mukofága.

            „Dal bych si pořádnou rýmu soplivku…“ zasténala nestvůra. „To slovo mi nic neříká, zeptejte se čaroděje éééh“ pokračoval mukofág a zemřel.

            „Co říkal?“ otočil se Tumung na bukanýra.

            „Myslím, že něco jako: ,To slovo mi nic neříká, zeptejte se čaroděje éééh´.“

            „Vida, tak to máme napůl vyhráno.“ zaradoval se Tumung.

Čaroděje našli asi za půl hodiny. Sídlil v chalupě na vysoké konstrukci z trámů. Tumung chvíli váhal, zda čaroděje nesetřást, ale ovládl se.

            Vyšplhal po žebříku a vpadl do čarodějné chalupy.

            „Tusca?“ zeptal se čaroděje, který byl nenadálým vpádem válečníka překvapený tak, že vyplivl bago halucinogenních hub.

            „To jméno mi něco říká…“ zvolna protahoval čaroděj každé slovo.

            „Tak si koukej vzpomenout. Jinak ti uříznu péro a strčím ti ho do zadku, aby sis pokaždý, když půjdeš srát, posral koule. Rozumíš?“

            „Tusca je nekromant. Žije v Zemi kdysi živých“ řekl čaroděj o poznání rychleji.

            „Výborně. Díky, dobrý muži. Jestli si lhal, tak si tě najdu a uříznu ti hubu. Tu ti strčím do prdele, aby sis pokaždý, když půjdeš srát, nasral do držky. Rozumíš?“ rozloučil se Tumung s čarodějem a hbitě slezl z chýše.

            „Takhle jednáš s lidmi pokaždý?“ zeptal se Tumunga Gogo.

            „Taky se mi říkávalo Tumung Hulvát“ zachechtal se Tumung a oba přátelé vykročili směrem do Země kdysi živých.

 

Kozarella pila Bílé dámě krev. Pokaždé přijde pozdě!

            „No konečně, že si tady“ nepříjemně uvítala svou služebnou.

            „Má paní. Přišla jsem na váš rozkaz“ odvětila jí Kozarella zpupně.

            „Jsi drzá! Ale k věci – zavolal jsem tě, abych ti řekla, že jsem si podrobně přečetla tvůj plán. Je pěkně hloupý. Nechat tím senilním dědkem unést Tumungovu ženu a pak ho, když se jí pokusí osvobodit, zmrazit do krytogenitu je pitomost. Jak tím Tumunga asi získám? Bude mě snad milovat, když mu zabiju manželku a jemu poskytnu takovou milost, že ho rozmrazím?“.

            Kozarella mlčela.

            „Mluv!“ zakřičela na ni Bílá dáma.

            „Je to dobrý plán“ špitla Kozarella.

            „Hloupost a ne dobrý plán. Konec. Ruším ho. Ukonči ho. Rozumíš?“

            „To neudělám. Už se příliš rozběhl. A je to perfektní plán.“.

            „Cože? Ty se mi opovažuješ odmlouvat? Rozmyslela jsem si to, už Tumunga nechci. Ať si dělá, co chce. A tebe také nepotřebuji Kozarello. Už delší dobu mi piješ krev. Jsi hloupá a k ničemu. Je z tebe víc škody než užitku. Doufám, že tě už nikdy neuvidím“ zakřičela Bílá dáma a odteleportovala se pryč.

            To si nemyslím, pomyslela si Kozarella šokovaná reakcí své paní. Určitě se ještě uvidíme, ale jen já naše další setkání přežiju. Nikdo mi nebude říkat, že jsem hloupá a k ničemu. Nána, co si o sobě myslí? Zabiju jí. A toho Tumunga taky.

            S těmito myšlenkami se Kozarella také odteleportovala pryč z místa setkání.

 

Hajdučík se už přes týden pyšně toulal světem a hledal příležitost k páchání hrdinských činů. Žádné nenacházel, proto byl rád, když ho na cestě dostihl poutník a po zjištění, že má meč, odvedl do vesnice. Teď Hajdučík seděl se starostou vsi v hospodě a poslouchal jeho návrh:

            „Vedlejší vesnice přepadli nájezdníci. Strašliví nájezdníci. Tušíme, že jsme na řadě. Potřebujeme nějakého hrdinu, aby nás ochránil. Souhlasíš?“

            „Co za to?“ zeptal se Hajdučík starosty.

            „Co by sis představoval? Jsme chudá vesnice, ale teď nám jde o život.“

            „Prachy a ženský. A chlast.“ řekl Hajdučík. Tuto větu si připravoval celá léta, která snil o kariéře hrdiny.

            „Dobře. Kolik čeho?“ odpověděl mu starosta.

            „Tákže: chtěl bych, řekněme zlaťák za osobu, kterou ochráním, za tebe starosto, jako osobu význačnou, dva. Nemluvňata za půl zlaťáku. Pak bych chtěl támhletu“ ukázal Hajdučík na prsatou blondýnu, „a támhletu jako souložnice. Vrátím vám je, to se nebojte. Pak samozřejmě stravu a pití na, řekněme, týden a sud kořalky. A sud piva. Ale ne pšeničného, po tom prdím.“

            „Dobře, ruku na to. Ale dostaneš to, až nájezdníky odrazíš.“

            „Souhlas, ruku na to. Co je to vlastně za nájezdníky?“

            „Jezdci z pekla. Jsou to dvě ženy a nemluvně. Jedna je strašlivá válečnice, Vilma Šílená, možná si o ní zaslechl. Ta druhá je tlustá, říká se, že si říká Anna S. To dítě je její.“.

            „Mám bojovat s dvěma ženskýma? Jsem Hajdučík Ukrutný.“

            „Nepodceňuj je, válečníku. Zabily i větší siláky než si ty. Nedaleko přepadly tábor banditů. Těch lumpů bylo dvacet a byli to známí rabiáti, se kterými si nevědělo rady ani hraběcí vojsko. Našly je oběšené na vlastních střevech. Dvacet zkušených bojovníků.“

            „Žádný problém. Dvě ženské zvládnu levou zadní.“

            „Jaké máš vlastně zkušenosti, válečníku? Vypadáš dost mladě na to, jak si sebejistý.“

            „Bojoval jsem ve dvou válkách, z toho jedné námořní. Zabil jsem na tři tisíce mužů a žen, skřety nepočítaje. Proto se mi také říká Ukrutný. A mé mládí je dáno kouzelným lektvarem. Ve skutečnosti bych mohl být tvůj otec“ lhal pustě Hajdučík. Zatím zabil čtyři neozbrojené vesničany. Zákeřně a většinu z nich zezadu.

            Starosta chtěl pokračovat v hovoru, ale přerušil ho hluk v hospodě. Do lokálu vtrhl vesničan s křikem: „Vilma! Rychle kořalku, ať umřeme vožralý!“. Hospodský začal rozlévat alkohol a místnost zaplnil pach spáleniny. Někde hořelo.

            Starosta strčil do Hajdučíka a ten jako omámený vyšel na ulici.

            Domy hořely a mezi plameny stály dvě ženy s krvavými meči v rukou.

            Hajdučík vytasil meč. „Děvky, co si hrají na válečníky, zaplatí!“, chtěl říci, ale vyšlo mu z hrdla jen zachraptění.

            „Polib mi prdel!“ řekla Vilma podivně dívčím hlasem a mávla rukou.

            Hajdučíkova hlava vletěla oknem do hospody, starostovi přímo do náruče.

            Jeho tělo se sesunulo na prašnou ulici. Tak skončil Hajdučík, který chtěl být hrdinou.

            Vilma a Kachna, nyní zvaná Anas, vesnici neslýchaně brutálním způsobem zmasakrovaly.

 

„Tenhle je už padesátej devátej“ řekl Gogo, když vytáhl šavli z břicha fexta. „Všichni říkaj, jak je těžký je zabít, ale když víš jak na to, je to hračka. Dík, že si mi to prozradil, Tumungu, jinak bych byl v hajzlu“.

            „Nemáš zač.“ odvětil mu úsečně Tumung.

            „Možná si nemusel vyvolávat válku s nemrtvýma, když si se vysral na tu jejich debilní posvátnou relikvii. A taky nebylo nutný rozřezávat toho nekromanta na kousky.“

            „Sral mě“

            „Říkal jenom, že Tusca nikdy tady v Zemi kdysi mrtvých nežil“.

            „Dtto. Jestli víš, co to znamená“.

            „Á polib si prdel Tumungu. Měl jsem se na tebe vysrat. Teď se tady plahočím v království nemrtvých a bojuju s umrlcema, protože pán musel zahájit hned po příchodu genocidu. A teď zrovna určitě probíhá bukanýrský vláček a já tam nejsem. Ani péro mi tu nikdo nevyhulí!“

            „Drž hubu“ poručil mu Tumung.

            „To už si mi řekl asi tak sto...“ bukanýr se zarazil.

            Země se otřásala.

            Hodně otřásala.

            Tumung si vzpomněl, že se země takhle otřásá, když táhnou mamuti.

            Nahlédli za terénní vlnku a spatřili, že se na ně chystá celá armáda nemrtvých.

            Kostlivci, zombíci, lichové, fexti, strašidla, ghúlové a jiná havěť. V čele armády táhli na slizkém varanovi upírka a nekromant. A původcem toho dunění byla věc, o které Tumung kdysi slyšel. Říkalo se jí kostěj. Byla to hromada mrtvých těl uspořádaná kouzlem do tvaru koule valící se krajinou a ničící vše, co jí přišlo do cesty. Tumung vzpomínal, co ví o boji proti kostějovi...

„Uteč! S kostějem se nedá bojovat“ říkal mu jeho učitel.

            „Máš nějaký fígl proti tomuhle?“ zeptal se Tumunga Gogo.

            „Jo. Krej mi záda.“ odpověděl mu Tumung a tryskem vyrazil proti armádě nemrtvých.

Zaútočit ve dvou proti celé armádě se zdá jako pitomost. Obzvlášť pokud se útok vede proti armádě vyšších nemrtvých, majících nadlidské reakce. A zvlášť, pokud ji vede upír, který, jak známo, vidí do budoucnosti. Také to od Tumunga pitomost byla.

            Tumung následovaný Gogem se vrhl do šiků nemrtvých jako lžíce do kaše. Oba válečníci nasadili známý šermířský chvat, vyvinutý zaklínači, zvaný volvox globator. Točili se kolem své osy s napřaženými zbraněmi a snažili se postupovat pokud možno vpřed. Po čtyřiceti otočkách po směru hodinových ručiček změna směru a zase naopak, aby se válečníkovi nezamotala hlava.

            Oba přátelé se piruetami dostávali hlouběji a hlouběji do středu nepřátel. Už ani nepočítali, kolik jich zabili. Vzduch kolem nich zešedl úlomky kostí z kostlivců a pařátů ghúlů.

            Náhle se před Tumungem ve skrumáži vynořilo strašidlo. Mělo gatě na špagátě a v prdeli kormidlo

            „Bubu!“ řeklo Tumungovi strašidlo.

            „Cože?“ zeptal se Tumung vyvedený z míry.

            „Bubu!“ zopakovalo strašidlo.

            „Už jsem zažil i strašidelnější scény“ odpověděl mu Tumung a strašidlo zabil.

            Pokračovali v boji. Zdálo se jim, že nepřátel neubývá. Když začínali být unavení, tak zjistili, že se jim to nezdá.

            Kostěj hledal prostor pro útok. Nakonec se pustil přímo skrz šik svých spolubojovníků a polovinu jich rozmačkal.

            Tumung i Gogo jen tak tak stihli před valící se hromadou mrtvol uskočit.

            „Au“ řekl Tumung. Nebyl dost obratný a kostěj mu přejel malíček u nohy.

            Kostěj se začal valit zpět, aby oba bojovníky rozdrtil.

            „Co teď?“ hlesl Gogo.

            „Tohle“ řekl Tumung a plavným skokem šelmy se přenesl přes tři řady lichů k varanovi, kde seděli velitelé armády nemrtvých.

            Tumung sekl po hrdle nekromanta.

Nekromant se sklonil a rána mu sjela po lebce.

            I mistr meče se někdy utne.

            Nebyl mrtvý! To je konec…

            Nebo ne?

            Kostěj se náhle zastavil a stejně tak zcepeněli i všichni kostlivci a fexti.

            Rána zasáhla nekromantovu lebku a otevřela ji. Čepel na krátký okamžik vnikla do mozku, kde přeťala čelní lalok. A v něm, jak všichni vědí, sídlí magické schopnosti. Nekromatovi se dostalo lobotomie – sice žil, ale stal se z něj idiot neschopný ani myšlení, tím méně čarování.

            Tumung dopadl na zem. Rychle se zvedl, ale jen proto, aby uskočil před útokem varana. Plaz měl ohavné zuby potřené výkaly, aby bylo každé jeho zranění smrtící.

            „Kuš, potvoro!“ řekl Tumung a usekl varanovu hlavu. Krve z tlustého krku stříkalo jako z hydrantu a Tumung věděl, že tím získal výhodu nad upírkou.

            Upírka, dezorientovaná obrovským množstvím krve, se nebránila Tumungově dekapitující ráně.

            Upírčina hlava se válela v prachu bitvy, ale Tumung věděl, že s upíry to tak jednoduché není. Musí se jim prorazit kolíkem srdce. Kde ale kolík sehnat, tady ve skrumáži bitvy? Zombie ještě nejsou všechny vyřízené a než ho Tumung vyrobí, tak upírka obživne.

            „Promiň mi to, má lásko“ řekl Tumung a odhrnul bederní roušku. Myslel na An-Al-Lo-Lu a po chvilce tření ho měl jako kolík. Údem pak prorazil upírčin hrudní koš a narazil na srdce. Raději do otvoru vrazil i ruku, srdce vytrhl a i když zkontroloval, že je rozdrcené, rozšlapal ho svými sandály.

            „Huh, Tumungu, nevěděl jsem, že si nekrofil“ řekl Tumungovi Gogo, kterému se teprve teď podařilo probít k příteli.

            „O tomhle nikomu říkat nebudeme.“ řekl mu hrozivě Tumung.

            „Jasný. Budu mlčet jako masovej hrob. A co s nima?“ ukázal bukanýr na zbylé zombíky, dobrá tisícovka jich byla.

            „Jsou dvě možnosti“ řekl Tumung. „Na tu první potřebuješ lidský mozek. Támhleten čipera nám moc nepomůže a mě a asi ani tobě se vlastní obětovat nechce. Pak je tu druhá možnost.“

            „A to je?“ zeptal se Gogo a postavil se střehu v očekávání další řeže.

            Tumung složil zvláštním způsobem prsty obou rukou a zapískal. Zombiím v tu chvíli explodovaly hlavy a rozprskly se po bitevním poli. 

            „Vysokofrekveční zvuk. Zombii rozvibruje mozek, lebka, stižená hnilobou, nevydrží a je po zombii.“ vysvětlil Tumung příteli svůj úskok.

            „A proč si to nepoužil hned? Bylo by o pár nepřátel méně?“ zeptal se bukanýr.

            „Prostě jsem zapomněl, jasný?“ obořil se Tumung na Goga.

            „Tak klid. Jenom jsem se ptal. Co uděláme táhle s ním“ ukázal Gogo na nekromanta, „řekl bych, že ještě žije“.

            „Vyslechnu ho.“

            „Tusca?“ zeptal se Tumung nekromanta, ale ten jen spustil slinu po bradě.

            „Ten je informačně jalovej. Ale neříkal si, že nemáš do koho píchnout?“ řekl Tumung bukanýrovi.

            „Mmm. Bílá hubená prdelka, tu už jsem dlouho neměl“ poznamenal pirát a Tumung odvrátil zrak od chlípné scény, která následovala.

 

„Čauky mňauky“ řekla Kozarella a políbila mutanta, zvaného Trojúhelníček, na přivítanou.

            „Jsme kompletní“ rozhlédla se Kozarella po místnosti. Pomsta začala. Začne Tumungem, aby si vychutnala pokoření Bílé dámy. A tahle sebranka jí v tom pomůže. Tihle „hoši“ s Tumungem udělají krátký proces.

            Místnost byla plná nejrůznějších zrůd. Mutant, zvaný Trojúhelníček, přišel jako poslední. Krom něho dorazili i další Kozarelliny známí: Barvínek, modrý mutant upozorňující na sebe neustálou flatulací, Guk a Ček, liliputi s jedním mozkem, U, rosolovitá příšera vtahující lidi do skříní a následně je pojídající mezi botami obětí, Dolfi, psychopat žijící v kanálech a živící se krysami, Herk, monstrum v podobě kadibudky, požírající lidi, kteří do něho přijdou vykonat potřebu, oOo, sympaťák v podobě bubliny, o kterém nikdo nevěděl co umí, Hehulda, siamská dvojčata s dvěma těly a jedněma nohama, Gupta, spíše chodící zadek se sekerou než nestvůra, Viktor Špinič, odpadlý asasín trpící priapismem, Erg, kapka rtuti nadaná vlastním vědomím a zatoulaný mimozemšťan Lem.

            „Přátelé, jsem ráda, že jsme se sešli!“ pokračovala Kozarella. „Jistě mi, než vypuknou chlípné orgie, na jejichž pořádání nebyl v poslední době čas a na které se všichni jistě těšíme, neodepřete drobnou službičku!“

            „Neodepřeme!“ zvolali netvoři.

            „To jsem ráda. Jde o to, že je třeba zabít chlápka jménem Tumung. Jak, to už nechávám na vás, kolegové.“

            „Už teď je mrtvej“ zvolaly zrůdy.

            „Tak jsme domluveni! Nechť začnou chlípné orgie, jejichž podstata je rouháním proti dobrému vkusu. Zde je sud s vozembouchem a zde s lučavkou královskou, jak kdo chce.“ ukončila Kozarella svou řeč a sundala si z ňader hedvábnou pásku. Pomsta začala!

            „Bukkake!“ zvolaly obludy.

 

„Kuvíku?“

            „Ano má paní?“ stvoření se za Bílou dámou objevilo jako stín.

            „Zajímá mě tvůj názor na jednu věc.“

            „Má paní?“ vyjevil se Kuvík.

            „Jsi můj jediný přítel. Zajímá mě proto, co si myslíš. Vlivem špatných rad jsem udělala zlou věc. Nechala jsem trápit nevinnou dívku a jednoho muže. Úplně zbytečně. Co bys udělal, jak by si takovou situaci vyřešil?“

            „Myslel jsem, že patříme spíše k silám Chaosu a zla“ špitl Kuvík.

            „Ne, my jsme neutrální“ vysvětlila mu Bílá dáma.

            „No, pokud jde o názor tak bídného červa, jako je má ubohá existence svíjející se v prachu a existující jen díky možnosti líbat podrážky vašich sandálů…“

            „Bez formalit Kuvíku“

            „… Pak já bych je utrpení zbavil. Tím nemyslím, zbavil“ Kuvík si přejel prstem přes krk, „ale skutečně zbavil. Pomohl jim odstranit zlo a umožnil jim šťastný život“.

            „Také jsem toho názoru Kuvíku. Kdybych byla s to, viděl by si na mé tváři úsměv. Jsme ráda, že jsme za jedno“ řekla Bílá dáma a políbila Kuvíka na čelo.

            „Takže Tumungu a An-Al-Lo-Lo, pomůžu vám. A na tu husopasku Kozarellu si došlápnu! Kuvíku, přines mi prosím křišťálovou kouli, ať obhlédnu situaci“.

 

„Pane, prosím, už mě nemučte. Nikdo jako Tusca v Zemi kdysi mrtvých nežije a nikdy ani nežil. Podívejte se pozemkových knih.“ nekromant se před Tumungem třásl jako osika a Tumung věděl, že už mu nic víc neřekne.

            Tumung mu přestal fackovat uši a podíval se na Goga.

            „Já bych mu věřil. Fakt tady nikdo takovej není“ řekl bukanýr procházející pozemkové knihy.

            „Hmm, ten čaroděj mě obelhal“

            „Spíš věděl hovno. Taky si mu nedal moc šancí pro normální rozhovor“

            „Asi jo“.

            „Tak čau!“ rozloučil se Tumung s nekromantem.    

            Promrhal v téhle nekropoli zbytečně několik dní! Ale spoušť, kterou za sebou zanechal, byla impozantní. Nedivil by se, kdyby se mluvilo o kataklysmatu. Zabil asi osmdesát nekromantů, dvě stě upírů a cca tisícovku fextů a lichů. Zbylé nemrtvé nepočítaje. No co, aspoň se nekropole nebude několik staletí moc roztahovat.

            „Co teď?“ zeptal se Tumung bukanýra.

            „Jak si to říkal? Prostě někam vyrazíme a jednou toho Tuscu najít musíme.“

            „To je slovo chlapa!“

            „To bych řek!“

Oba válečníci vyrazili. Vzhledem k tomu, že nezbylo moc těch, kteří by je obtěžovali, cesta rychle ubíhala a záhy byli ze Země kdysi mrtvých, teď spíše Země už zase mrtvých, venku.

            Utábořili se v lese. Přemýšleli, zda nedržet hlídky před zmutovanými houbaři, ale pak se na to vykašlali.

            Chystali se usnout, ale zčistajasna se u ohně teleportovala Bílá dáma.

            „Ty?[7]“ řekl udivený Tumung.

            „Ano já. Vím, kde je tvá žena.“ odvětila mu Bílá dáma.

            „Ty si jí unesla? Já tě zabiju!“ vyskočil Tumung a chápal se zbraní.

            „Uklidni se válečníku. Unesl jí černokněžník Tusca. An-Al-Lo-La je v pořádku, neměj obavy. Tusca je blázen, což si vylož, jak chceš, ale nechává jí v klidu v kleci z ebonitových klecí. Myslím si, že na ní už zapomněl. Ten plán zosnovala Kozarella, možná si na ní vzpomeneš[8]“.

            „Vzpomínám“

            „Fuj, ženská“ okomentoval rozhovor bukanýr, převalil se na druhý bok a usnul.

            „Tusca sídlí tady“ řekla Bílá dáma a podala Tumungovi mapu.

            „To je kousek, tam jsme za dva dny.“ řekl Tumung a pokračoval: „A jak ti můžu věřit?“

            „Já nikdy nelžu, to víš moc dobře“.

            „Ano, to vím“ připustil Tumung.

            „Hodně štěstí Tumungu“ řekla Bílá dáma.

            „Díky. A nevadí, že tu Kozarellu zabiju hodně bolestivou smrtí?“

            „Ne. Už není má služebnice.“

            „To je dobře. Zabil bych jí stejně.“

            „Buď s bohy Tumungu“ rozloučila se Bílá dáma a odteleportovala se pryč.

            „Vstávej ty teplajzníku línej. Vyrážíme, ať jsme tam co nejdřív!“ kopl Tumung do přítele.

 

Pochodovali příjemnou krajinou luk a remízků a cesta jim příjemně ubíhala.

            „Jestli to takhle půjde dál, budeme tam už zítra ráno“ řekl Tumung příteli a ten jen přikývl.

            Slunce příjemně hřálo a oběma bylo veselo u srdce. Cesta je vedla skrz řídký remízek plný malin, když tu se před oběma bojovníky objevila kadibouda.

            „Tumungu, nevadlo by ti, kdybych si odskočil?“ zeptal se Gogo Tumunga.

            „Když mákneš, tak ne. Budu počítat do dvouset čtyřiceti, pak vyrážíme“ odpověděl mu válečník a bukanýr přikývl.

            „Ty Tumungu, stává se ti, že si posereš koule?“ volal Gogo z kadibudky.

            „Někdy jo“ připustil Tumung.

            „To je dobře. Bál jsem se, že je to tím jak mám rozmrdanou prdel“

            „Dělej!“

            „Tumungu… Něco se děje! Áááááá…“ začal křičet bukanýr a svůj výkřik skončil přidušeným zabubláním.

            Tumung byl ihned ve střehu. Co se to děje?

            Kadibudka se chvěla a Tumung měl pocit, že zahlédl zuby.

            Kadibudka se zuby?

            Tumung nepřemýšlel a zaútočil.

            Oběma zbraněmi, tedy jak pilovitým dranžírákem, tak obojručákem sekl do kadibudky.

            Očekával proud pilin, ale namísto toho ho pocákala zelenohnědá tekutina.

            Tumung sekal a bodal, až byla kadibudka na kusy. Ty se chvěly a pomalým pohybem se snažily dát k sobě dohromady.

            Regeneruje. Ta budka je živá a regeneruje.

            Tumung našel prkýnko na sezení a rozsekl jej na dvě části. Ostatní kusy se přestaly hýbat.

            Tumung přiskočil k příteli.

            „Tumungu… Cítím, že jsem v pekle. Vidím všechny chlapy, které jsem zabil a znásilnil. Teď mi to chtějí udělat taky… Umírám“ řekl Gogo a zemřel.

            „Neboj, kamaráde, v pekle se potkáme“ řekl Tumung a zatlačil bukanýrovy oči. Uronil dvě slzy, ale náhle ho z dojetí vyrušil šramot.

            Mýtinka, na které byla kadibudka, se náhle zaplnila zrůdami.

            „Zabil Herka“ řekla modrá nestvůra a prdla si.

            „Tebe taky zabiju, ty prde!“ řekl Tumung a plavným skokem šelmy byl u mutanta. Mutant podivně zamával mečem, ale Tumung byl znalý všech šermířských triků.

            „Ty si Barvínek, co[9]?“ řekl Tumung a dranžírákem vyřízl mutantovi ohryzek z krku. Obluda si rachotivě upšoukla a bylo po ní.

            V tu chvíli už byly u Tumunga další. Psychopat Dolfi se po Tumungovi ohnal břitvou v pravačce a krysou v levačce. Tumung vykryl jeho ránu tak, že mu usekl obě ruce v ramenou, a když psychopat nenadálou ztrátou krve poklesl, skočil mu Tumung snožmo na hlavu.

            Výskokem se uklidil před máchnutím sekery svíranou masivními hýžděmi v konečníku obřího zadku. Rána byla pádná, netvor se otáčel celým tělem a do úderu vložil sílu svých čtyř set kilogramů živé váhy. Ale Tumung v místě rány nestál a sekera se zabořila do Dolfiho těla.

            Tumung dopadl tak, že celou svou vahou vrazil své zbraně do levé půlky příšery. Ta zazmatkovala – snažila se zároveň osvobodit zpod Tumungových čepelí a zároveň se snažila vyprostit zbraň z těla psychopata.

            Tumung zapáčil a čepel dranžíráku provedla na konečníku monstra frizúru. Oboustrannou. Gupta se napjal, jak Tumung tlačil čepel, aby potvoru rozpůlil.

            V tu chvíli na Tumunga zaútočil asasín s malým stanem pod kalhotami. Tumung mu dal hlavičku, čímž se ho na chvilku zbavil.

            Konenčně! Čepel projela skrz a Gupta byl rozpůlený. Tumung se otočil a rozťal Viktora Špiniče v pase.

            Tumung vyprostil zbraně a zaujal obezřetný střeh. Nepřátel, kteří proti němu stáli, napočítal sedm. Je v přesile!

            Náhle se proti Tumungovi vyřítila dvě těla s meči v každé paži stojící na dvou nohách.

            „Hehuldo? Měl jsem tě zabít už předtím![10]“ řekl Tumung.

            Čtyři synchronizované čepele jsou nebezpečné, ale ne pro takového šermíře jako je Tumung. Klidným pohybem paže vykryl obojručákem úder siamských dvojčat a dranžírákem provedl Hehuldovi chirurgický zákrok, který mělo stvoření podstoupit již v dětství.

            „Brácho?“ řekla jenom levá polovina nestvůry poskakující na jedné noze. Pak obě poloviny Hehuldy vykrvácely.

            Tumung si prohlédl zbývající nepřátele. Neznal ani jednoho. Nervozitu mu nejvíc naháněla poloprůhledné koule.

            Piruetou přitančil ke kouli a zkusmo do ní šťouchl mečem.

            Rána nebyla dobrá, dotkl se oOo jen plochou čepele.

            Všichni se zadívali po kouli. Nikdo netušil, co vlastně tato zrůda umí.

            „Plop“ ozvalo se a oOo zmizel.

            Náhle Tumungovi o tvář pleskla kapka rtuti a rychle se mu pokusila zavrtat do ucha. To byla Ergova taktika, uchem vniknout oběti do mozku a vydlabat ho.

            „Ne tak rychle!“ řekl Tumung a chytil kapku do prstů. Pak jí odcvrnkl a Erg se roztříštil o strom.

            Erga si prve nevšiml a oOo odvrátil jeho pozornost. Tumung proto obezřetně vykročil a zaútočil rozmáchlým sekem na mutanta s bradkou zastřiženou do trojúhelníčku. Ten ránu obratně vykryl a Tumung ucítil, jak mu nohu obaluje něco rozsolovitého.

            Nedal se tím rozptýlit a lstivým trikem vnikl pod obranu mutanta. Dvěma tahy mu přejel po břiše.

            Byly dost hluboké? Tumung si tím nelámal hlavu a zaměřil pozornost na rosol, který mu spolkl nohu až k tříslům. Pálilo to, ale Tumung si zachoval chladnou hlavu. Čepelemi provedl řez až chirurgický tak hluboko, až ucítil dotek ostří na pokožce. Příšera se rozpadla jako slupka od banánu a Tumung byl volný.

            Byly hluboké. Trojúhelníčkovi se vyvalil obsah břicha na mýtinu a nebyl to hezký pohled.

            Proti Tumungovi teď stáli už jen tři netvoři.

            „Baf!“ houkl Tumung na liliputány. Ti se zarazili a Tumung jednoho z nich dekapitoval.

Tělo ale nepadlo a spolu s druhým skřetem na Tumunga zaútočilo.

            „Něco je v nepořádku?“ pomyslil si Tumung a dekapitoval druhého trpaslíka. Obě těla konečně padla a Tumung se mohl věnovat poslednímu útočníkovi.

            Mimozemšťan byl neuvěřitelně mrštný. Uskakoval před Tumungovými ranami tak, že Tumung ani nestíhal postřehnout, jak se mimozemšťan pohybuje.

            Tumung si vzpomněl, jak s mimozemšťany bojovat. Vytáhl měch s vodou a se slovy: „Zhebni, ufounskej herberku“ mimozemskou entitu postříkal vodou.

            Na místech, kde na Lema dopadla voda, se začala mimozemšťanova kůže leptat. Po několika vteřinách se poslední protivník rozpustil.

            „Pomstil jsem tě příteli“ řekl Tumung. „Snad mi odpustíš, že tě nepohřbím teď.“ rozloučil se Tumung s mrtvým bukanýrem a pokračoval směrem vysvobodit svou zajatou lásku.

 

„Blíží se. Cítím jeho přítomnost!“ otočila se Vilma ke Kachně.

            „Má paní?“ podivila se Kachna. Byla zvyklá cestovat mlčky.

            „Válečník Tumung. Oba víme, že na této zemi může žít jen jeden z nás[11].“

            „Kdo je to, má paní? Urazil vás hluboce?“

„Nikoli, má milá Anas. Jako jeden z mála mě nikdy neurazil.“

„Tak proč musí zemřít?“

„To je těžké vysvětlit… Ale je to nevyhnutelné. Anas, zde se utáboříme a počkáme na něho“.

„Ano, má paní“ poklonila se Anas.

Obě ženy zastavily koně a sesedly. Kachna rozbila tábor a rozdělal oheň.

Čekaly.

 

„Zdravíčko honibrci! Jak pokračujete?“ zahlaholila Kozarella. Svou dobrou náladu jen předstírala – byla plná nenávisti a to jí také přivedlo do Tuscovi věže.

            „V čem?“ trhli sebou oba oslovení, tedy jak černokněžník Tusca, tak jeho fámulus.

            „V prznění panen přeci.“

            „V čem?“ podivil se znovu Tusca.

            „Myslí tu dívku v kleci z ebonitových klecí, pane“ připomněl fámulus kouzelníkovi.

            „Jo tuhle.“ chytil se Tusca. „Ta se svíjí jako čelv a plosí o smilování, až si poškodila hlasivky. Ale ode mě se jí ho nedostane, kochám je její bídou a utlpením a ploto jej co nejdéle a co nejúmělněji plodlužuji!“

            „To je dobře“ přikývla Kozarella a konečně se pustila do toho, co měla na jazyku: „Vzpomínáš, jak si chtěl zničit svět?“

            „To že jsem chtěl… Á máš vlastně plavdu! Ani nevím, ploč jsem s tím pžestal…“

            „Protože ti to někdo překazil.“

            „To není možná! Jsem nejmocnějším čelnokněžníkem na světě!“

            „Nejsi, a to víš moc dobře“.

            „Dluhý nejmocnější…“ připustil Tusca. „To byla Bílá dáma, kdo pžekazil má kouzla?“

            „Ano. Chtěla se pobavit tvým vztekem“.

            „To od ní nebylo pěkné, od feny“ zamyslel se Tusca. „Možná bych se jí měl pomstít“.

            To bylo snazší, než jsem čekala, pomyslela si Kozarellla a řekla: „To bys měl.“

            „Ale to je nad moje síly…“ přiznal Tusca.

            „Kdo je ta záhadná Bílá dáma?“ zeptal se fámulus.

            „Bílá dáma je bytost z jiné dimenze, ty hlupáku. Je mocnější než my všichni dohlomady. Vstoupila do našeho světa s cílem, ktelý zná jen ona v podobě klásné dámy. Ale není schopná glimas, proto vypadá jako vosková figulína. Žíká se, že je nesmltelná“.

            „To teda není!“ vyhrkla Kozarella. Aspoň doufám, pomyslela si.

            „Myslíš? Ty jí znáš lépe než my. Ale je mocnější než kdokoli. Té se pomstít nedokážu.“

            „Ani když ti pomůžu?“ nabídla se Kozarella. „Znám její slabiny“. Kozarella věděla, že proti Bílé paní nemá šanci, ale s pomocí mága Tuscy by byly síly vyrovnané.

            „Oplavdu? Pak se jí pomstím!“

            „Zabijeme jí! Mám plán.“

            „Zabít? Já myslel, že jí jenom zanežádím dveže slačkou nebo tak něco… Ale zabít, to je doblá pomsta buhehe!“ zareagoval černokněžník.

            „Zabijeme jí. Má slabinu – musí se jednou za čas spojit se svou dimenzí, jinak by zcela zanikla. V tu chvíli je v transu, zcela bezbranná. Pronikneme k ní – magická ochrana nepředstavuje problém, sama jsem jí vytvořila – a bude nám vydána na milost“. A já se pomstím, pomyslela si Kozarella.

            „To je doblý plán! Kdy to bude?“ řekl Tusca a pomyslel si: Konečně bude nejmocnější!

            „Pozítří.“ řekla Kozarella.

            „Tak to máme dva dny času, buhehehe! Ale já nevydlžím čekat. Až bude mltvá, už mi nikdo nezablání zničit svět!“ vychloubal se Tusca.

            „Proč?“ zeptala se ho Kozarella.

            „Plotože jsem blázen!“ dostalo se jí odpovědi.

            „Ale proč ničit svět, když ho společně můžeme ovládnout?“

            „Ovládnout svět? To mě nikdy nenapadlo… To je doblý nápad! Na někoho, kdo nosí jenom tanga, jsi docela chytlá“.

            Kretén. Až bude Bílá dáma mrtvá, je na řadě. To já ovládnu svět, myslela si Kozarella, ale řekla: „To bych řekla. Jak si svět rozdělíme?“

            „Já chci kontinenty Tan-Guy, Logal a Stžedozemi. Ty si vezmeš Glonk a Halogen.“

            „Já chci Tan-Guy, s ostatním souhlasím. A co ledový kontinent a zbytek Mongu?“

            „Já chci Tan-Guy! O ty dlobky můžeme losovat.“

            „Já chci Tan-Guy!“

            „Já chci Tan-Guy!“

„Já chci Tan-Guy!“

„Já chci Tan-Guy!“

„Já chci Tan-Guy!“

„Já chci Tan-Guy!“

            „Tak co kdybychom Tan-Guy dali tady tvému fámulovi?“ ukončila nikam nevedoucí hádku Kozarella, „určitě nám bude užitečný.“

            „Souhlas“ řekl Tusca a pomyslel si: „Vezměte si, co chcete.  Já vás pak oba zabiju a svět bude můj.“

            Kozarella si pomyslela: „Vezměte si, co chcete.  Já vás pak oba zabiju a svět bude můj.“

            Fámulus, který jen horlivě přikyvoval, také pomyslel: „Ta je tak rajcovní, tu bych hned ojel!“.

            „Tak jsme domluveni! Pozítří nám nebude stát nic v ovládnutí světa. Jak ten čas zabijeme?“ protrhla ticho Kozarella. 

            „Nevím… chtělo by to nějak oslavit.“

            „Tak vyrazíme do Astrálního kurevince?“ navrhla Kozarella.

            „To je doblý plán! Ale do večela musíme být zpět. Dělám teď pokusy na lidech a nechci, aby čekali“.

            „Mistře, my děláme pokusy na lidech?“ zeptal se fámulus Tuscy, když se  Kozarella odteleportovala do Astrálního kurevince.

            „Ne. Ale mám na večel jiný ploglam, než skupinový sex ve stavu beztíže s Viktolčinými andílky. Potžebuju si ostžíhat nehty na nohou.Taky jsem to žek, abych vypadal dlsnějš.“

 

Zešeřilo se. Tumung ani přes svůj dokonalý orientační smysl nedokázal najít cestu podle mapy, protože na ni neviděl.

            Spatřil oheň. Zaváhal, ale nakonec k němu zamířil. Odpočine si, pobaví se s poutníky v této liduprázdné krajině a zítra vyrazí. Poběží a před polednem tam bude. Pak Tuscu bude topit v latríně a odřezávat z něj různé kousky, už se na to těší!

            „Ty?“ řekl Tumung, když dorazil k ohni a spatřil Vilmu.

            „Ano. Věděla jsem, že přijdeš:“

            „Dalo se to očekávat. Konec našich příběhů je napsaný[12]“.

            „Ano. Skončíme to tedy. V čestném souboji. Meč proti meči.“

            Tumung vykročil k loučce, příhodné k souboji a Vilma ho následovala.

            Stáli čely k sobě na vzdálenost dvaceti kroků.

            Tumung byl nervosní. Věděl, že Vilma je zdatný soupeř[13]. A také věděl, že přežije jen jeden. A kdo to bude, je předem určeno.

            Vilma byla klidná. Dojde naplnění, ať to dopadne jakkoli. „Anas, dej znamení prosím!“

            Kachna povstala.

            Tleskla.

            Vilma vyrazila.

            Tumung vyrazil.

            Běželi.

            Dvacet kroků rychle uběhlo.

            Oba ťali.

            Tumung se zastavil.

            Vilma se zastavila.

            Tumung si sáhl na prsa a nahmatal krev.

            Vilma zabublala a zhroutila se.

            Zemřela.

            „Má paní?“ rozeběhla se k ní Kachna. Tumung k ní také přikráčel. Zranění bylo jen povrchové škrábnutí.

 „Ty si kdo?“ zeptal se tiše Kachny.

            „Anas, dříve zvaná Kachna. Vilma mě ušetřila při jednom nájezdu a pomáhala jsem jí v její pomstě“.

            „Víš, co se teď stalo?“ zeptal se Tumung.

            „Ne.“

            „Já i Vilma jsme byli součástí jednoho příběhu. Vzhledem k její povaze se nedokázala smířit s tím, že není hlavní postavou. Tou jsem já. Proto jeden z nás musel zemřít, aby mohl příběh dospět do konce.“

            „Kdo byla vlastně Vilma?“ zeptala se Kachna.

            Tumung mlčel.

            „Nešťastná dívka. Mstila se touto formou celému světu za urážky a šikanování, které zažívá.“ řekl po chvíli.

            „Tomu nerozumím…“ vydechla Kachna.

            „To nevadí“ řekl Tumung a chtěl dodat „Protože seš jenom příšerná machna s miniaturním mozkem zarostlým v sádle“, jak bylo jeho obvyklým zvykem, ale nemohl. Vilmu respektoval a to, co se stalo, ho do jisté míry dojalo.

            „Během dneška jsem ztratil dva lidi, které jsem do jisté míry považoval za přátele“ řekl jen. A dodal: „A teď budu pokračovat v cestě, ať neztratím ještě i svou lásku“.

            „A co bude se mnou?“ volala na něho Kachna.

            „Dělej si, co chceš, špekno“ odvětil jí Tumung na odchodu přes rameno.

 

Bílá dáma byla v šoku. Když při pozorování Tuscy v křišťálové kouli spatřila Kozarellu, ihned jí došlo co se děje. Kozarella se spojila s Tuscou proti ní.

            „Co si myslí, kráva?“ ulevila si Bílá dáma.

„Kuvíku?“.

            „Ano má paní?“ objevilo se stvoření za Bílou dámou, oděné ve zbroji a kyjem obra v měřítku 1:12.

            „Vidím, že si připraven k boji. To je dobře, protože vyrážíme do líté seče. Chytni se mě a teleportujeme se k Tumungovi. Musíme okamžitě zastavit Kozarellu, jde nám oběma o život!“

            Kuvík se chytil Bílé dámy a v okamžiku se oba zhmotnili vedle Tumunga.

            „Fuj, to jsem se vás lekl“ řekl Tumung a držel se za prsa, „budu mít infarkt!“.

            „Nezdržuj se řečmi a chytni se mě. Teleportujeme se do Tuscovi věže. Kozarella je nebezpečnější, než se zdá.“

            „Už teď je mrtvá. Ty její cecky jí uříznu, už se nemůžu dočkat!“ řekl Tumung a chytil se Bílé dámy.

 

 „Kdybys nebyl škrt, tak jsme si mohli zašukat!“ vyčítala  Kozarella Tuscovi. Už aby bylo po všem a mohla ho zabít, dědka!

            „Zmlkni, feno“ byla jediná odpověď, které se jí dostalo.

Osazenstvo Tuscovi věže bylo notně překvapené, když se před nimi náhle zjevili Tumung, Bílá dáma a Kuvík.

            Tusca, který si okusoval nehty na nohou, podrážděně vyskočil, jako by ho trklo. Kozarella se překvapeně otočila od okna, z kterého se dívala, a fámulus upustil foliant, kterým právě listoval.       

            „Překvapení“ vykřikl a plavným skokem šelmy byl u Kozarelly, kterou měl blíže.

            Také Bílá dáma předstoupila před Tusca, kterého si zvolila jako svého protivníka.

            Na Kuvíka zbyl fámulus, a tak se k němu na svých krátkých nožkách s obřím bojovým pokřikem „Uááááááááá!“ rozběhl.

 

Tumung zaútočil na Kozarellu tak, aby jí usekl obří poprsí. Kozarella se ale teleportovala o kus dál a proměnila Tumungovy zbraně v krtonožku a plastovou kopretinu.

            Tumung zařval a popadl Kozarellu do medvědího sevření. Chytil jí za její krátké vlasy a trh – sklapoval jí.

            Kozarella vyjekla bolestí, ale podařilo se jí seslat kouzlo. Tumung od Kozarelly odskočil, protože její kůže začala pálit jako rozpálená kamna.

            Čarodějka otevřela ústa, aby seslala další kouzlo, ale Tumung jí chytil jazyk. Pokusil se jí ho vytrhnout a Kozerella musela nasadit svůj poslední trik.

            Začala nafukovat svá, už tak gigantická prsa, do titánských rozměrů a chtěla jimi zadusit Tumunga. Tumung ale obratně vklouzl mezi ně a skryl se v žlábku.

            Kozerella začala stlačovat balony k sobě, aby Tumunga rozmačkala, ale Tumung udeřil pěstí proti hrudní kosti kouzelnice.

            Kost praskla.

            Tumung vrazil dlaň do hrudního koše Kozarelly a nahmatal aortu. Ostrým nehtem na palci přes ni přejel.

            Praskla a Kozarelle začala ze všech otvorů prýštit krev. Tumug sjel daní níže, uchopil do pěsti srdce a vytrhl ho. Pak ho vsunul do úst a spolkl.

            Kozarella padla mrtvá na podlahu a byla z ní drobná, nepříliš pohledná, dívka s dokonale plochým hrudníkem.

            Tumung si odplivl krev.

 

„Vyzívám tě na mentální souboj!“ řekla Bílá dáma Tuscovi, zatímco se Tumung potýkal s Kozarellou.

            „Souhlasím“ řekl Tusca a zamhouřil oči.

            Také bílá dáma zamhouřila oči.

            Oba mhouřili oči.

            Bílá dáma měla místo očí čárečky.

            Tuscova hlava se proměnila v chobotnici hrající na hoboj a explodovala.

            Po místnosti se rozprskl Tuscův mozek v podobě koktejlových paraplíček a voněl po fialkách.

            Bílá dáma omdlela.

 

Kuvík se řítil na fámula.

            Fámulus zakouzlil: „Artak bárak!“

            Modré blesky zatančily na Kuvíkově brnění.

            Brnění se vzňalo i s Kuvíkem.

            Fámulus zavýskl. Zbavil se nepřítele a může pomoci ostatním. V tu chvíli explodovala hlava jeho mistra a z Kozarelly začala srčet krev.

            Fámulus nevěděl co dělat…

Už to věděl!

Teleportoval se z komnaty…

 

Bílá dáma cítila, jak jí Tumung křísí.

            „Vstávej, ty rašple! Ten umaštěnec utekl a musíme ho okamžitě najít!“

            „Kuvík?“ hlesla Bílá dáma.

            „Je v prdeli. Je mrtvej! Musíme ho pomstít!“

            „Ach, to je strašné…“ řekla Bílá dáma, a vzchopila se: „Ano, pomstíme ho. Jen sešlu vyhledávací kouzlo, abychom věděli, kde je tvá žena a druhé, kde je ten zmrd.“

            „Tak mákni, začínám bejt kapánek nervózní“ křičel Tumung v předtuše nejhoršího.

 

Obavy byly na místě. Fámulus se teleportoval do místnosti, kde byla umístěna klec z ebonitových tyčí, ve které se nacházela An-Al-Lo-La.

            „Co se děje?“ zeptala se dívka fámula.

            „Jdu tě zabít!“ řekl fámulus a napustil do dívky nejmocnější bojová kouzla, která znal.

            „Chichichi!“ smála se An-Al-Lo-La zvnivým smíchem. „Tady někdo zapomněl, že jsem vůči magii imunní.“.

            „Zatraceně!“ ulevil si fámulus nejsprostším slovem, které znal.

            Otevřel klec a z kapsy vytáhl obětní nůž.

            „Umíš s tím vůbec zacházet?“ zeptala se ho An-Al-Lo-La beze strachu.

            „Zmlkni, feno!“ zakřičel fámulus a provedl nožem výpad.

            An-Al-Lo-La pohodlně uskočila a chytila fámula za zápěstí. Pak fámulovi zkroutila paži, jak jí to učil Tumung. Fámulovým tělem projela ostrá bolest, která mu připomněla šikanu při neradostném dospívání v kouzelnické škole ve Vymrlovicích.

            Nůž mu vypadl z dlaně. Dívka ho popadla. Byl to obětní nůž a An-Al-Lo-La ve svém životě provedla už spoustu obětí[14]. 

            Fámula chytila za vlasy a podřízla mu krk. Úkon měla tak zautomatizovaný, že hmátla po obřadní misce, aby zachytila krev.

            Konečně se ke kleci přiteleportovali Tumung a Bílá dáma.

            An-al-Lo-La pustila fámula a objala svého milovaného manžela.

            Políbili se středním Tan- guyským polibkem, tedy vzájemným třením jazyků o mandle.

            „Miluju tě!“ řekli si navzájem a polibek zopakovali.

            „Ach, ta láska“, řekla Bílá dáma a na tváři se jí nepohnul ani sval.

            „Kdo to je?“ zeptala se An-Al-Lo-La.

            „Jedna známá, dost mi pomohla“ řekl Tumung a pevně popadl svou milovanou choť, div ji nerozmačkal.

           

Tuscova věž hořela a Tumung, An-Al-Lo-La a Bílá dáma s radostí pozorovali, jak plameny olizují sídlo šíleného černokněžníka.

            „Co budeš teď dělat?“ zeptal se Tumung Bílé dámy.

            „Vrátím se do své dimenze. Můj jediný přítel je mrtvý a tak už tu nemám co pohledávat“.

            „My také půjdeme domu. A slibuji, že už nevyrazím na žádnou výpravu“.

            „To bych řekla!“ vstoupila do rozhovoru An-Al-Lo-La.

            „Tumungu a An-Al-Lo-Lo, přeji vám štěstí!“ řekla Bílá dáma. „Tebe Tumungu chci, než odejdu, za prokázané služby požádat o malou laskavost. O malý polibek.“

            Tumung se podíval na manželku a ten jen pokrčila rameny.

            Pak jemně políbil Bílou dámu na rty.

            „Děkuji“ řekla „nechť vás provází štěstí“ dodala a rozplynula se jako

pára.

            „Děvka jedna nadržená!“ okomentovala to An-Al-Lo-La.

           

Epilog

 

Tumung a An-Al-Lo-La se vrátili do platinové věže, kde žili šťastně až do smrti. Tumung už nevyrážel na loupežné přepady, ale i tak se dočkal posledního zúčtování.

            Jednoho den se k věži dostavili výběrčí daní a oblepili ji cedulkami. Tumung nezaplatil na daních ani měďák a tak na něho byl vydán zajišťovací příkaz. Válečník zaváhal, zda nemá úředníky pozabíjet, vyvrhnout, z jejich páteří postavit plot a příslušné orgány poslat příslušným orgánům. 

            Ale ovládl se a daň poslušně zaplatil. I tak oběma zbylo dost, aby s tím vystačili do smrti. Zplodili několik dětí, mezi nimi i Jilenhulehelu, největší hrdinku všech dob.

 

Bílá dáma se vrátila do domovské dimenze. Zrovna zde hořel spor o to, zda je v souladu s etiketou hladit trpaslíka v klapkách na uši ve čtvrtek.

            „Vše při starém“ pomyslela si Bílá dáma, která se nyní samozřejmě jmenovala jinak.

            „Zjistila si to, co si chtěla?“ ptali se jí přátelé.

            „Ne“ odpovídala. Až si trochu odpočine, bude hledat v dalších dimenzích.

 

Vilma si uvědomila, jaká zrůda se z ní stala. Už neprahla po pomstě a svým trapičům odpustila. Dala se na dráhu spisovatelky píšící romány o Tumungovi a vede úspěšný blog.

            Kachna si vzala peníze, co zbyly Vilmě. Koupila si za něj velký statek a vychovala své dítě jako řádného člověka. Byla v celé kraji vážená a na vražedné excesy si vzpomněla až na smrtelné posteli.

           

Hajučíkovu mrtvolu nikdo nepohřbil a nějakým záhadným způsobem velmi rychle fosilizovala. A jak už to s příběhy bývá, ten jeho se stal rychle známým v celém okolí. Rodiče vodili k jeho zkamenělému tělu svá dítka, která chtěla být hrdiny, a ukazovali jim, jak dopadnou.

A jak už to s příběhy bývá, po letech se příběh zkomolil a za sto let se vyprávělo o Hajdučíkovi Ukrutném, strašlivém barbarovi, který bojoval ve dvou válkách, z toho jedné námořní a zabil na tři tisíce mužů a žen, skřety nepočítaje.

 

Tumung zařídil, aby se tělu jeho přítele Goga dostalo důstojného bukanýrského pohřbu.

Pirát byl uložen do skleněné rakve ve tvaru penisu a smuteční hosté, oblečení jen leopardovaných tangách a karnevalových čepičkách se po starém bukanýrském zvyku postarali o to, aby byla před spuštěním do moře pokryta souvislou, minimálně dvoucentimetrovou, vrstvou spermatu.

 

A Hurvan? Však víme, jak to s takovými bývá. Co nabyl, to propil. Ve stáří kradl lidem boty, aby k nim mohl čichat ve své skrýši.