Trpaslík

Anotace: Ve světě pod námi funguje jednoduchý pravidlo, zabij nebo budeš zabit.

TRPASLÍK


Pomalu přicházím k sobě otvírám víčka a ostrý světlo se mi zapichuje do očí jako jehly, nemůžu se z orientovat, posadím se a ostrá bolest pomalu mizí. V pravý ruce cejtim mravenčení, krev se mi nalejvá zpátky do žil, fakt nechutnej pocit. Pomalu se pokouším vstát a rozbolela mě hlava jako střep, rukama si masíruji spánky a docela to pomáhá. Uvědomil jsem si že nevím kolik je hodin a absolutně kde bych měl bejt. Snažím se zorientovat po okolí a všude kolem mě se do výšky tyčí něco jako velký zapletený kusy provazů, vysokých přibližně pět až šest metrů. Koukám do všech světových stran a vypadá to jako velká tichá džungle, tohle místo jsem na zemi nikdy neviděl, neexistuje les jako ten ve kterým sem se probudil. Koukám se pod nohy a půda neni z ničeho po čem sem kdy chodil, zdálo se že stojím na molitanu. Světlo sem dopadá jen málo a skrz hustej porost to ani není možný. V těle se mi začíná rozlejvat panickej strach a srdce se rozbubnovalo, nevím co mám dělat, v hlavě mi běhají ty nejhorší možný scénáře.

Tohle musí bejt jen sen pomyslím si,ověřit si jestli nesním můžu jen jediným způsobem, natáhnu prsty a dám si facku až se mi zavřou oči. Brní mě tvář ale v podivném světě jsem pořád,v duchu si řikám pořád dokola kurva,kurva,kurva…
Po chvilce rozjímání nad mojí zoufalou situací mě došlo že jsem si to zavinil sám. Určitě jsem vdechnul výtrusnice z (Malus Minimalus), vyšlechtěná plísen která vzniká vedlejším procesem vypěstováním plísně (Penicillium chrysogenum) známá pod názvem penicilin, učiné antibiotikum proti grompozitivnim bakteriim. (Malus Minimalus) pod širším názvem Trpaslík v roce 1940 objevil Ernst Boris Chain, o rok později dokázal procesem v petriho misce vývin Trpaslíka uplně zastavit takže oddělil pouze penicilin.

Britská vláda tento objev popřela protože Trpaslík vykazoval pozitivní účinky na imunitní systém, posílil býlí krvinky natolik že vznikli teorie o úspěšným boji s rakovinou, bohužel mimo všechny jeho úžasný vlastnosti taky dokázal změnit řetězec DNA který způsobil během několika málo minut zmenšení na velikost špendlíkoví hlavičky a teoreticky ztrátu vědomí na několik minut. Zpětné navrácení do původní velikosti však trvá několik dní a to vše záleželo na růstovím protejnu obsaženým v tělě člověka. Takže nidko nemohl z přesností určit jak dlouho tenhle stav potrvá.

Po zmizení týmu vědců roku 1950, zastavila vláda testy a kamuflovala to nehodou. Roku 1980 se pod krycím názvem Malus testy znova rozběhli. Pověřením několika lidí ze společnosti Unicorn Pharmacy s.r.o, se zaměřením na Mykologii výzkum mohl znovu začít, a odeslali je do laboratoře v Salzburgu u hranic mezi Německem a Rakouskem.
Za účelem získání informací pro časopis Modrý Racek, jsem se vloupal do laboratoře jednoho z vědců. Neumíte si představit ten šok když sem se poprví setkal s Trpaslikem,nikdy sem nic podobnýho neviděl, plíseň má hladký oranžoví povrh a po obvodu má býlí lemování, její zvláštnost je že ke konci jara kvete a vytvoří žlutý květy o velikosti malíčku.Semena má mnohem lehčí než okolní atmosféra takže se samovolně uvolňují a během letu sbírají molekuly vody, následně klesají protože nabírají hmotnost. Uchytí se téměř kdekoliv kde je trošku víc vlhka, stačí vdechnout pár semínek a máte zaděláno na pořádnej problém.

Takže to kde jsem se probral není džungle provazů, je to koberec s dlouhýma chlupama co leží pod počítačem, podle velikosti a polohy budu pravděpodobně někde uprostřed. To znamená že cesta na okraj abych se dostal k dlaždičkám kde budu relativně v bezpečí než zase vyrostu potrvá pár dní. Dobrá zpráva je že jsem na koberci viděl spoustu drobků, po cestě bych neměl trpět hladem. Další věc co mi běhá hlavou je jak se dostanu z koberce než někdo přijde a zašlápne mě. Musím jít ale jakým směrem ? vydám se prostě náhodně. Cesta kterou jsem zvolil je stejná jako jakým koliv jiným směrem. První chlup s propletenými vlákny co obcházím byl dost širokej asi jako na rozpažení jedný a půl ruky. Další chlup vedle něj byl vzdálenej přibližně na krok a půl takže docela hustě rozesazený vedle sebe.

Nejhorší na tom je že netvoří rovný průchody jako to tvoří vinice kterou vlastním. Pomyslím si že ten kdo tenhle koberec šil, dostane zajímavej mail plnej výhrůžek jestli se z toho dostanu živej.
Po pul hodině prodírání hustým porostem se na mě košile začla lepit, kalhoty mě drhnou u stehen a pot mi teče po čele. Na to že v místnosti funguje klimatizace je tady dole pěkný vedro říkám si sám pro sebe znechuceným hlasem, takže se zastavuju u dost podivnýho chlupu kterýmu chybí kusy vláken s roztřepením někde tak ve dvou metrech, opírá se o vedlejší chlup a značně ho ohýbá směrem do leva. Roztřepení nevypadá neobvykle prostě starej koberec.

S myšlenkou nechutě jít dál si utírám zpocený čelo a do prostoru si ulevím hlasitým KURVA!! A přesto se rozhoduju jít, několik kroků dál se opět zastavuju a trošku vydechnuju. Opírám se o chlup a rozepínám košily,větram si tělo stejně už ta košile vypadá jako mokrej hadr na nádobí a dokonce i tak smrdí. Koukám se zpět, říkám si kolik jsem mohl ujít, otočim hlavu směrem kudy jdu a v dálce mezi chlupy vidím něco ležet. Vypadá to hladce a objemně, okamžitě se k tomu vydávám,po minutě a jednomu zakopnutí jsem se dostal k onomu předmětu zaklíněnýmu vertikálně mezi chlupy. Nevěřim svým očím, koukám na slunečnicový semínko velký jako autobus, v duchu se směju a říkám si že tenhle pohled nikdy nebudu moct popsat a vylíčit. Z vědeckýho pohledu je to neuvěřitelnej zážitek. Semínko se zaklínilo tak šikovně že si na něj mužu sáhnout, jeho vroubkovanej povrch a barva dávají nový rozměr.

Po okrajích vypadá dost vysušeně asi tu bude ležet ňákej pátek. Jeho ztvrdlá a pevná slupka je dost ostrá takže by se dala dost dobře využít jako nůž. Musím toho využít určitě se bude hodit. Opatrně odlupuju kus slupky a daří se mi to opravdu šikovně, musím říct že to vypadá jako dost slušná mačeta, problém nastává ve chvíli kdy zjistím že mi z pravý dlaně teče krev ale to rychle zastavuju slinami.
Koukám že pod odlomenou kůrou má semínko žilky silný jako provázek kterej jsme doma používaly na svazování vetších balíků pošty. Zkouším jeden odloupnout a jde to docela dobře takže jsem oddělil necelý metr jen přetrhnout to nemůžu, to znamená že je dost pevný. Mohl bych to použít na omotaní rukojeti k moji improvizovaný mačetě, takže pokus ho přeříznout je uspěšný. Namotávám žilku na rukojeť, a zavazuju uzlem co jsem se naučil jako malej od táty. S pocitem dobře odvedený práce mávám ostřím kolem sebe jako bych byl rytíř. Po oslavě sví zbraně přistoupuju k semínku a tvrdě a hluboko zasekávám ostří a pak znovu a znovu až sem odsekal pár kusů co by se dali sníst. Seberu z nasekaný hromádky kousek a vložím si ho do úst. Po jazyku a dutině ústní se mi rozlila pachuť kravince.

Takže jsem to okamžitě vyplivnul a nemohl se zbavit ty skvělí chuti. Plnej rozhořčení a chuti v ústech, se plňe narovnám a z ostra zavaluju semínko hromadou urážek. Sotva sem se znovu nadechoval k dalšímu zlostnýmu termínu tak se nad moji hlavou přehnal ohlušující zvuk připomínající křídla vážky při rozletu. Okamžitě sebou praštím o zem a ztuhnu, v hlavě mi sviští otázky co tohle sakra bylo. Jelikož mám koníčka Entomologii hned mi napadá že rozhodně hmyz typu Mol domácí ,včela,vosa,motýl ale s jistotou to říct nemůžu, ale už teď vím že tu nejsem sám. Po minutě rozjímaní v oparu nejistoty a strachu se zvedám a okamžitě svižným tempem pokračuju v cestě. Prodírám se hustým porostem a strach mě žene v před tempem který jsem do teď nebyl schopnej vyvinout. Po dalším úseku za kterej by byl hrdej kdejakej sportovec,vyčerpáním a řízeným pádem se pokládám na ruce vedle chlupu pak se zády přisunu. Moje srdce bubnuje na plný pecky ale po pár minutách se uklidňuju, dostávám ohromnou potřebu se napít.

Žízeň kterou sem pociťoval můžu popsat jako když se probudíte spocený ve sví pohodlný posteli a musíte se okamžitě napít jinak umíráte, tak takhle se teď cejtím. Bohužel široko daleko žádná voda a únava která mě nutí pořád sedět nepřipraví nic jinýho než spánek. Usínám.
O pár hodin později mě budí automatický osvětlení místnosti, otvírám rozlepený oči a v koberci to teď už nevypadá tak strašidelně. Dokonce teď zjišťuju že se kolem mě vznáší částečky prachu co vypadají jako malí tenký kusy papíru. Vstávám a s pohybem si sebou nesu ohromnou žízeň, protáhnu svoje ruce a hluboce se předkloním, ten pocit protažení je k nezaplacení. Po uvolnění svalů se mi zostřují smysli, zaregistroval sem podivný škrundání, hltání, podivné praskání který vychází z poza chlupu u kterýho jsem nocoval. Okamžitě přecházím z přímí polohy do stavu shrbenosti a naslouchám těm podivným zvukům.

Opatrně se opřu o chlup zády a pevně sevřu v pravý ruce mačetu, pomalu se otáčim čelem ke chlupu a přilepím svoje tělo co nejblíž můžu. Opatrně pravou nohu přisunu k okraji a pak zbytek těla, hlavou vykouknu. Nic nevidím ale zvuky slyším dál, pozoruju prostor před sebou konkrétně se zaměřuju na jeden chlup od kterýho si myslím že zvuk přichází. Po chvilce naslouchání spatřím velkou černou hlavu a za ní se sune býlí tělo obrovitý housenky která mi může dosahovat do půl těla. A z chlupu kousek vedle se sune další housenka ale ta je o trošku menší, řekl bych že tak po kolena, okamžitě zalezu za chlup a snažím se přesně určit druh. Po chvilce mi dochází že tohle je housenka (Tineola bisselliella) Mola šatního. Délka obou housenek je tak metr a půl, za potravu housenkám slouží srst zvířat obsahující keratin a tedy i všechny materiály, které se ze srsti vyrábějí, například výrobky z bavlny a nebo koberce. Byli dokonce zaznamenány případy kdy při nedostatku potravy housenky požíraly svoje výkaly tzv. Koprofagie.

Housenky nepotřebují k životu pít vodu protožě si jí samy přirozeně vyrábí v těle, a ukládá do vaku vedle trávicího ústrojí. S poslední myšlenkou na vodu ke mně přichází zoufalá myšlenka získat vodu zabitím a vykucháním housenky. Představou týhle absurdní myšlenky a však naprosto nutný se mi zvedá žaludek, říkám si buď ony nebo já. A začal jsem spřádat plán jak to udělám aby jedna z nich nestihla zaůtočit, v hlavě se mi odehrává scénář. Ze zadu přistupuju k té větší housence a vší silou zasekávám do hlavy ostří a okamžitě jí usmrcuju, vytahuju mačetu pak otočením těla a následným machnutím uštědřuju druhý housence sekanec kterej jí rozpáře záda a začíná z ní vytejkat sliz a orgány, housenka upadá do agonie a divokými cukanci umírá. Tohle byl scénář kterej sem si barvitě představil. Vtip je v tom že jsem srab první kategorie, nikdy jsem žádnou rvačku nevyhrál a navíc se vždy nechal zmlátit, žádný větší zvíře nikdy neusmrtil a teď mám sejmout dvě housenky co si v klídku požírají koberec.

Opět se domě pouští žízeň, nedá se nic dělat housenky musím rozsekat na sračky, pobídl jsem se v duchu a zaujmu postavení v lehce pokrčený poloze, v praví ruce silně svírám svou vyrobenou zbraň. Dal sem se do pohybu a opět vykukuju z poza chlupu a vidim jak si obě housenky pokojně žvejkají koberec, teď jsou u sebe o dost bliž než před chvílí. Tohle bude muset bejt rychlá akce a pokud dokážou překousnout vlákna z chlupu můžou mi ublížit a to vážně, zprava se opatrně v pokrčený chůzi přesouvám k dalšímu chlupu. Po čele mi teče studenej pot, utírám se do košile a opatrně pokračuju. Teď jsem ob jeden chlup před housenkama a koukám jim na pravej bok. Ruce mám klidný jako nikdy dřív, srdce mi bubnuje o sto šest, konečně se odhodlám a doslova vyskočím z poza chlupu a s řevem běžím, po dvou krocích těsně vedle toho zpropadenýho chlupu jsem se levou nohou zasekl o vlákno a zakopl jsem.

Okamžitě jdu k zemi takovou rychlostí že si stěží uvědomuju že mi mačeta vylítla z ruky a tvrdě dopadám na levou ruku, narážím hrudí a obličejem o zem. Otupující bolest mi zavalila celou dolní část tváře, okamžitě jsem vyplivl dva horní zuby a tři dolní. Takovej pocit beznaděje nepřeju zažít nikomu, přez bolest pár vteřin nic nevidím,když konečne přijdu k sobě obracím svůj zoufalej pohled k housenkám a vidím jak se mačeta do menší housenky zabodla jako nůž do másla. Polomrtvá housenka se svíjí jako moučnej červ, tohle samozřejmě druhou vetší housenku vypudilo a dala se do pohybu, vytřeštím oči když vidím s jakou rychlostí se velká housenka sunula k menší. Nemohl jsem na nic čekat a rozeběhl jsem se směrem k menší housence co se už pomalu ani nehnula, s plánem že popadnu a vytáhnu ze střev mačetu.

Jsem přiskočil skoro ve stejnou chvíli jako velká housenka přilezla k malí housence, levou nohu pokládám a zapírám se o tělo vedle zaseklí mačety a pravou ruku pokládam na rukojeť, moje levá ruka vlaje v prostoru. Toho samozřejmě využila velká housenka a urputnou rychlostí se zakousla do levačky, v tu chvíli jsem už měl vytaženou mačetu a vší silou sem se rozmách, mezi tím housenka ukousla můj malíček a prst vedle a já udeřil. Mačeta se zasekla přímo do černý obří hlavy a rozpárala housence temeno hlavy, následně uvolnila tlamu rázem se prsty skutáleli přímo k mým nohám. Housenka se svalila na hlavu menší housenky. Když boj skončil koukl jsem se na bolavou ruku bez dvou prstů, další zával bolesti už moje tělo nevydrželo a začal jsem okamžitě zvracet vetší množství spolikaný krve. Napřímil jsem se a okamžitě začal jednat, svlíkl jsem si košili, omotal kolem dvou pahýlů na levý ruce, řval a klek sem jak to jen šlo ale bez pěti zubů to znělo ňák takhle. Ty jedna škurveňá šviňe,chšípňi.

Držel jsem si levou ruku u stehen pravou rukou a z výrazem nebezpečnýho psa jsem se prudce otočil za sebe, na místo ztráty zubů a viděl jak se tam válí v krvi a slinách. V hlavě se mi zjevila myšlenka typu karma si pro mě přišla ale hned na to další že kuli přežití jsem přišel o víc než jsem získal.
Adrenalin se mi rozlil po těle a moje situace se zdála být zoufalá ale jednu z housenek o vodní vak připravit musim, přemlouvat sem se dlouho nemusel a z chutí zvedl svůj nástroj smrti připraven kuchat. Do rány kterou vytvořila moje nešťastná nehoda znovu zapichuju mačetu, ranou projela hladce a řezným pohybem rozřezávám podélně tělo housenky dokud necítím smrad z jejich útrob. Řez se začal rozšklebovat a předemnou se pomalu začli objevovat orgány co se koupou ve hnusným zelenohnědým slizu. Ze strany kde je hlava se táhne dlouhý jícen a napojuje se na žaludek, ze žaludku roste trubka zakončená jakým si vakem, vypadá to jako napuštenej pouťovej balónek vodou o velikosti míče na házenou. To je přesně to co hledám.

Od žaludku se pak dál táhlo rovný střevo které ke konci těla už zkoro nebylo vidět. Další orgány jako je srdce a játra plavou hlouběji.
Zkontroloval jsem okolí a ukazováčkem na leví ruce podebral trubičku co spojovala vak a žaludek, pak ji mačetou přeřízl, trubičku zauzluju a vytahuju vak, pokládám ho vedle mrtvý housenky. Poté jsem vak rozvázal začal jsem trubičkou pít, voda už byla vlažná takže se pila daleko líp a dosyta jsem celý obsah vysrknul. Ten pocit když jsem do sebe dostal vodu je skvělej. Mám teď pocit že jsem vyhrál, žízní neumřu ale čas vykuchat druhou vetší housenku ten není. Musim jít dál za chvilku by někdo mohl přijít a šance že mně rozdupne je docela vysoká. Seberu mačetu a obcházím housenky a vydávám se dál po směru, po pár metrech a minutí tak patnácti chlupů zjišťuji že košile už je zkoro celá nasáklá krví a ruka víc bolí a bubnuje. Krvácení se nechce zastavit, mám strach že nepřestane.

Po delší chůzy hustým kobercem pozoruju před sebou na zemi a na chlupech vedle sebe přilepený vajíčka, vypadáto že jsem se dostal do hnízdiště Molů. Samička naklade 50-80 vajíček s dvou týdenním dobou líhnutí, takže pokud tady vajíčka leží dýl, můžu přijít o víc než zuby a prsty. Připadám si tady jak ve filmu Vetřelci z roku 1986 když Rypleyová vstoupí mezi zámotky, až na to že tyhle žlutozelený a přibližně metr dlouhý oválný věci v sobě ukrývají dravou housenku. Jedno z vajíček ve výšce tří metrů na chlupu vedle mě uchycený bílou hmotou je dost pruhledný a já mám úžasný pohled na to jak se housenka uvnitř kroutí. Přistoupím blíž a poslouchám tlukot, to znamená že tohle vajíčko je v pokročilejším stadiu vývinu, musím hned zmizet.

Obejít tohle líhniště by mě jen zdrželo, neumím si představit jak velká oblast to může být, jedna samička pokládá až ve dvou cyklech. Další věc co mi došla je že samičky dávají přednost chůzi před letem, naštěstí dospělci nemají vyvinutou dutinu ústní takže pro mě můžou představovat jen minimální hrozbu. Pochybuju že za světla ji tu potkám, dává přednost tmavším místům a vychází jen zřídka. Sotva jsem vykročil tak slyším jak někdo zaťukal na dveře v tu chvíli se mě zmocnila panika ale zároveň sem si uvědomil že jdu správným směrem, dveře mám po pravý straně takže konec koberce může být tak den cesty vzdálenej. V hrůze ze zašlápnutí se rozbíhám a doslova přeskakuji vajíčka, teď další výraznější zaklepání zní jako obří bubny, to mě ještě víc nabudilo a pud sebezáchovy najednou pracoval na 120%. Po přelezení snad třicátého vejce slyším jak praská klika a kdosi otvírá.

Dotyčnej musel otevřít silou protože dveře narazili na hranu koberce, v tu chvíli se koberec roztřepal a vedle mě napravo začla růst obrovská vlna. V tu chvíli jsem se instinktivně chytil chlupu vedle mě a koukal jsem jak se volně položený vajíčka na obrovský vlně valí přímo ke mně, nestačil jsem udělat ani krok když dopadlo první vejce necelej metr od místa kde se držím. Silný náraz doslova rozdrtil slupku a ohodil mě značným množstvím slizu, další z vajec dopadali nekontrolovatelně kolem. Ohlušující sesuv a strach mě donutili začít utíkat, s šokovaným výrazem a po několika málo krocích jsem ucítil silný náraz do zad a pak už byla jen tma.

Bezvědomí vyvolalo situaci kdy ležím na mokrý trávě schoulen do klubíčka a rukama si zakrývám obličej, cítím jak mě silnej úder nohou otevřel kryt hlavy. Viděl jsem kolem sebe pět kluku v kroužku a předemnou Biliho Jenkynse co jsem sním chodil do pátý třídy, jak na mě řve vstávej ty sračko. Další kop mě bolel snad víc něž ten první ale nemohl jsem nic dělat, jako bych byl v podivný paralíze. Jenkyns znova zařval dělej ty sráči vstávej, no tak dělej co tu ležíš.
Probírá mě bolest v zátylku taky bubnující pocit z pahýlů na levý ruce, celý doslova zalitý slizem se pomalu zvedám z nepochopitelný polohy zaklíněn mezi chlupem a vejcem. To mi pravděpodobně zachránilo život protože všude kolem mě to vypadalo jako vaječná apokalypsa, na chlupech i kolem byl všude sliz a zbytky nedovyvinutých housenek. Pár z vajíček se zaklínilo mezi dvěma chlupy a vytvořilo větší hromadu na sebe naskládaných vajec. Ve spodní části hromady se z prasklího vejce snaží jedna housenka dostat ven, kroutí se a vydává divný chrchlavý zvuky, směrem na pravo a na levo to vypadá podobně, jen za mnou se tyčí kobercová vlna. Vajíčka co byli přilepený bílou hmotou teď vyseli jako vánoční ozdoby.

S otázkou jak dlouho jsem byl mimo mi došlo že světlej koberec je opět šerej a temnej. Musel sem omdlít na několik hodin. Napadlo mě že vylezu nahoru a rozhlídnu se v jaký části se nacházím ale to jsem okamžitě zavrhnul, mám pocit že se do zbytku prstů pouští infekce a bolest je intenzivnější a představa že bych měl šplhat jednou rukou je hrozná. Otřu si sliz z čela a zbytku obličeje a vydávám se podél vlny a skrz vaječnou omeletu. Když míjím poslední z vajec, zlehka ho nakopnu a šišlavím hlasem tiše pronesu ;dobže ti tak šmejde;.

Hodina cesty ze mě opět udělala kus rozteklý břečky co funí jako parní lokomotiva. Najednou se mi zamotala hlava a musim si sednout, dělá se mi špatne a žačínám se dávit už nebylo co zvracet, s beznadějí se přisunu ke chlupu a kolena přitáhnu k tělu. V tichu koberce slyším jak mi v těle škrundá hlady, pociťuju pocit pálení svalů. Na rukou jsem ucítil pnutí kůže v nohou sem měl pocit jako by mi rostly kosti, do minuty jsem v původní velikosti a sedím pár centimetrů před stolem. Můj výraz bych popsal jako když malí dítě vidí kouzelnickej trik. S pomocí ruky se zvednu a zkontroluju prostor, a z pohledem dolů na koberec pomalu couvám směrem ke dveřím. Snažím se nedýchat. Slyším buch buch někdo silně zabušil na dveře. Lekl jsem se a vzápětí nadechl. A tma.