Weinstein

Anotace: První příběh Weinsteina, ostříleného veterána, nyní toulajícího se světem. Silně inspirováno Geraltem z Rivie. :D

Pomalu otevřel oči. Mhouřil je. Světlo ho uhodilo silou kladiva bušícího o žhavou čepel meče. Ležel na zádech na něčem, co rozhodně nebyla jeho postel. Cítil příjemný pocit na obličeji, takové šimrání.

Obličej mu olizovalo prase. Jakmile si to uvědomil, zvedl levou ruku a kvapně prasečí hlavu odstrčil stranou. Nijak zvlášť to neprožíval. Už měl co do činění s ženami, které vypadaly ještě hůř.

Znovu zavřel oči, vstávat ještě nehodlal.

Probrala ho studená sprcha z dřevěného vědra. Tentokrát otevřel oči rychle a promnul si je.

Stála nad ním silueta, nic víc nerozeznával. Otočil se na břicho a zvedl na čtyři. Až teď ho popadla neskutečná bolest hlavy. Inu, vlastně dvě. S každým pokusem o pohyb se bolest násobila. Asi to nevěděl, ale měl co do činění s migrénou, to byla ta stupňující se bolest. Druhá byla konstantní, ta byla pravděpodobně z nějakého pádu nebo tak něčeho. Bolest cítil v celém těle. Vibrovalo a přišlo mu zesláblé, téměř se pod ním ruce podlomily. Ale hlava by nejhorší.

Silueta se začala zaostřovat. Po chvíli hloupého čumění zjistil, že jde o dívku. Do obličeje jí neviděl, stála k němu zády, a tak nedokázal určit její věk.

„Včera jste se pěkně potloukl. Jste při sobě? Už jste při sobě nebo mám použít ještě jedno vědro?“

„Jen to ne!“ vypravil ze sebe. Byl polonahý, až teď si to uvědomil. Měl na sobě ošoupané kožené kalhoty a své těžké vysoké holiny.

„No, jak je libo. Až se zmátoříte, měl byste zajít za otcem. Anebo se radši projít na čerstvém vzduchu, to by Vám mohlo udělat líp. Válet se tu s čuníkama není kratochvíle, kterou jde zabít celý den.“ Až teď na něj dívka pohlédla, ale jemu to bylo jedno. Staral se, aby v sobě udržel obsah žaludku.

Prase zakvičelo.

_

Byl mrzutý a stále si vyčítal, jak to mohl tak přehnat s pitím, že přišel o jediný svůj majetek. Nejradši by se teď vrhnul hlavou proti zdi, ale z toho by moc užitku nevzešlo. Polonahý vandroval po ranních špinavých ulicích a nevěděl si rady. Aby si alespoň trochu zlepšil náladu, nakopl slípku, když se její vlastník nekoukal.

Na to, že bylo časně z rána, pokud byl jeho odhad správný, slunce už silně zářilo. Jeho svit se odrážel od kopiček rádoby bílého sněhu přímo jemu do očí. Už tak byl dost nevrlý a teď ještě tohle. Naštěstí se na jednom sloupku polorozpadlého dřevěného plotu vyjímal slamák. Tak proč ho tam nechat, navíc, když je v nouzi, že?

Došel na kraj vesnice, kde postával hlouček, na první pohled nespokojených, sedláků.

Snažil se jim vyhnout, ale zaregistrovali ho. „A hele,“ Pustil se do něj sedlák s plnovousem připomínajícím špinavou drátěnku „jestlipak to není ten zběsilec. Ten, co vypil Perníčkovi pomalu celý zásoby, nechtělo se mu platit a biřici ho museli zpacifikovat. Čert aby tě vzal, dělat tady jen problémy!“

Neměl tušení, o čem konkrétně drátěnkáč brblá, ale čerta by ocenil. Rád by byl kdekoli jinde, jen ne tady.

Pomalu přistoupil k muži. Snažil se budit respekt. Sedlák si možná zbarvil svoje podvlíkačky, jenže vzápětí se mu na ‘psychickou‘ podporu dostavili jeho kumpáni, ruce na kapesních nožících, srpech a pasteveckých berlích. „Chceš si něco začít?“ zeptal se druhý, o nic víc pohlednější než první. „Jestli něco zkusíš, dáme ti na frak!“

Weinsteina to nijak zvlášť neznepokojovalo, ale bitku si chtěl odpustit. Nevěděl, co provedl doposud a nehodlal to nijak obohacovat o další problémy. „Kliďte se z cesty.“ Řekl klidně.

„Co si to vůbec dovoluješ?!“ Ten první se buď neudržel, anebo to byl naprostý hlupák, což spíš, poněvadž kdyby se Weinsteinovi zachtělo, ve vteřině by drátěnkáč sbíral svoje křivé zuby ze země. „Měl by sis dojít ke kapitánovi a poprosit ho o odpuštění, parchante!“

To vůbec nebyl špatný nápad. Kapitán by mu mohl osvětlit situaci a už ho nebavilo dohadovat se s takovou holotou jako tahle banda ubožáků, pro které je největší vzrůšo stloukání másla. Ale toho parchanta si líbit nenechá.

V mžiku, aniž by drátěnka stačil mrknout, dostal tvrdý úder do brady. Přirazilo ho to k zemi. Ostatní se nezmohli na víc než „AAAHHH“, „OYYY“ a vykulené oči. Weinstein se neohroženě otočil na patě a odkráčel si to zpátky na náves.

Kapitán sídlil v radnici, což byla velká vila, obehnaná zbytky kamenné zdi a palisády. Měl na starost řízení a ochranu vsi, k čemuž mu pomáhaly asi dvě desítky ozbrojenců. Na to, že se kapitán prezentoval jako nejpřátelštější a nejvlídnější bytost v kraji, bylo jeho sídlo vyšperkované mnohými ozdobnými architektonickými prvky a přepychem a hlídané nejméně třetinou mužstva. Biřici byli stejně jako sedláci tlučhubové a naprostí osli a nebyla s nimi řeč.

Weinstein se jim v, v klidu, snažil vysvětlit, co má za lubem, ale oni mu svými halapartnami naznačovali, že jim je jedno, co chce, protože to stejně nedostane. Dvojice měla víc kuráže než sedláci dohromady, ale ani tak, a i kvůli svému jednání, na Weinsteina neudělali dojem.

„Pěknej klobouk!“ vysmáli semu.

_

Nakonec se ke kapitánovi dostal.

„Buď pozdraven, příteli!“ U okna stál tělnatý muž. „Kapitán Boris jméno mé.“

Weinstein si ho rychle změřil pohledem. ‘Boris‘ mohl mít nanejvýš sto sedmdesát centimetrů do výše. Kvůli svému dominantnímu břichu působil jako lidská koule. Byl oděný do směšně vypadajícího upnutého (dávajícího vyniknout jeho ‘ladným‘ proporcím) kostýmku s váčkem v místě rozkroku a křiklavě barevnými třásněmi, které už ani šlechta nenosila. Na hlavě měl široký baret s dlouhým bílým perem, který absolutně neladil se zbytkem šatstva.

Kapitán byl nepříliš dobře udržovaný. Nebyl příliš dobře oholený a velmi silně páchl potem, a to od něj stál Weinstein dobrých deset kroků. Otipoval ho na nějakých čtyřicet, maximálně čtyřicet dva let. Vcelku byl kapitán spíše úsměvnou postavičkou, než aby mohl být brán vážně.

„Kapitán je součástí jména?“

„Ha-Ha…“ zasmál se kapitán, Weinstein jen protočil oči v sloup. „Ovšemže ne, ačkoliv ostatní mi neřeknou jinak. Už jsem k tomu příliš přilnul, mohl bych se přejmenovat, no nemám pravdu?“

Ha-Ha-Ha…

Kapitán Boris přešel ke svému psacímu stolu. „Můžu hádat, proč jste tady?“ Ráno jste se probral s bolehlavem a nemáte zdání, co se stalo.“

„Tak nějak.“

„Nuže…“ kapitán si dal dlouhou pauzu, aby se mohl pořádně nadechnout. Jak byl tlustý, tak měl malé plíce. Delší věty mu dělaly potíže, natož souvětí, u těch by se mohl i zadávit. „Podle mích informací jste se včera pořádně bavil, v místním hostinci. To Vám nikdo nemůže vyčítat, kdo z nás si nechce občas upustit páru, že?“

Weinsteinovi začal dovětek ‘,že?‘ lézt na nervy. Natož když kapitán ještě zvedl hlas.

„Je mi ale známo, že jste se bavil takzvaně na sekyru. Když Vás hostinský Perníček vyzval k placení, přešel jste do nepříčetnosti a nechybělo málo a Perníček by měl nos zaražený v obličeji. Naštěstí, pro něj, jste ho jen nazval všemi možnými nadávkami, ze kterých byly některé nové i pro mne.“ Nádech… „Byl nutný zásah mích lidí, protože jste se nehodlal uklidnit. Prý jste s nimi vyvolal potyčku, ze které jste si odnesl částečně ten Váš bolehlav. Oznámili mi, že jakmile Vás spacifikovali, hodili Vás mezi vepře.“

Kapitán se pousmál pod vousy, které neměl, a začal si pohrávat a poťukávat prsty na desku stolu. „Doba je těžká… U nás o nic míň. Podle zákone byste měl být potrestán, a to buď veřejným výpraskem a zostuzením, čemuž se určitě chcete vyhnout, i když ostudu už jste si utrhl, nebo finančním příspěvkem obecní pokladně pro dobrou věc. Co je pro Vás přijatelnější?“ Kapitán celý zrudl. „Podle toho, co vím, a ujišťuji Vás, že toho není málo, nejste zrovna majetný.“

„Řekněme si to tedy bez jakýchkoli okolků.“ Pokračoval. „Mám Vaše věci. Vydám Vám je, ale budete se muset přičinit, respektive odčinit.“ Kapitán si skasal doublet, který mu byl na první pohled těsný, a přešel k, na zdi pověšené a vystavené, lovecké kuši. Sundal ji, chvíli ji potěžkával a potom s ní zamířil na nyní lehce znervózněného Weinsteina.

„Naši ves sužuje jistý problém, medvěd, abych byl přesný. Ač je Vám to možná k smíchu, krade nám zásoby… Mléko, jablka, sýr, ryby, obilí… Vždycky něco. Ne, ne, ne… není to celé. Není to totiž obyčejným medvěd, to dá rozum. Zaprvé, s tím bychom si poradili, a zadruhé, odkdy medvědi žerou sýr a zapijí to mlíkem. Ne, pane Weinsteine,“ to bylo poprvé, co mu řekl jménem. „není to ledajaký medvěd. Svědci, kterých pravda není mnoho, tvrdí, že modře září. Co já vím, co je na tom pravdy, ale shodlo se jich na tom víc jak pět.“

Weinstein se ani nehnul, stále na něj mířila kuše.

„Ale abychom to KO-NE-ČNĚ ukončili… Zbav mě té bestie a já ti prominu. Budeš moci volně odejít, s čistým štítem a svými věcmi. Víš, lidé chtějí spravedlnost a já, jakožto její zprostředkovatel, musím každého soudit stejnou mírou. Řekl bych, že pro tebe není z čeho vybírat, že?“

Teď už Weinsteinovi nebyl k smíchu. Naopak, kapitán Boris v tom uměl chodit. Byl to vyděračskej zkurvysyn. A Weinstein věděl, že nemůže vybírat. O tom ho ujišťovala kuše…

_

Weinstein, nabalený do své kožešiny a vybavený vypůjčenou loveckou kuší, se vydal vstříc tomu záhadnému zvířeti. Dal se malou blátěnou stezkou na severovýchod, ale brzy zahnul a vybočil z cesty. Medvědi se přeci nepohybují po cestičkách. Prodíral se suchými borůvkovými keříky a malými jehličnany. Když usoudil, že už je na cestování moc velká tma, rozdělal mezi malou skalkou a vyvráceným smrkem ohniště, na kterém si ohřál večeři v podobě ječné kaše a kusu sýra s plísní, a potom ulehl ke spánku.

Ráno posnídal zbytky kaše a jedno jablko, sbalil své ležení, uhasil ohniště a pokračoval v pátrání…

Po polední druhého dne narazil na srub. Nebyl to ale ledajaký srub. Jako kdyby byl pro obry.

Obezřetně se k němu přiblížil, ukazováček na spoušti samostřílu. Již zpovzdálí si všiml dveří. Inu dveří, byla to spíš brána. Dveře měly přinejmenším tři metry na výšku. Kolem srubu byla všelijaké nástroje a stojany na zpracování dřeva a kůže. Na první pohled byly udržované. Z toho usoudil, že obyvatel domku bude uvnitř, a pokud ne, určitě na sebe nenechá dlouho čekat a ukáže se.

A opravdu. Po necelé půlhodině, kdy Weinstein zalezl mezi příkrý porost a spadané větve, aby byl co nejmíň nápadný, se onen obyvatel přeci jen ukázal. Obyvatel… Obr to byl.

Podobou měl člověčí, možná, že to i člověk byl, nýbrž byl nejméně o dvě hlavy vyšší než nejvyšší člověk, jakého Weinstein potkal. Měl husté plavé vlasy. Vyšel ze dveří se sekyrou v ruce a přišel k mohutnému špalku. Předklonil se, zvedl ze země poleno a postavil jej na podstavec. Napřáhl se oběma rukama a mocnými švihnutím rozťal dřevo ve dví. Poloviny odletěly stranou jako kdyby šlo o slaměné panenky.

Weinstein polkl. Ještě nikoho neviděl se tak mocně ohnat, alespoň co mu paměť sahala.

Potom se odhodlal ke kroku ven ze svého úkrytu.

_

Obr ho vzal dovnitř jako správný hostitel. Nabídl mu místo u dřevěného stolu na lavici, ze které Weinstein sotva stačil na zem. Cítil se jako dítě.

„Můžu něco nabídnout?“ otočil se k Weinsteinovi obr zády a začal něco kutit u pracovní desky vyrobené ze surového dubového dřeva. Až potom, co se otočil zpátky, bylo zřejmé, že si naléval korbel mléka.

Weinstein zpozorněl, a obr to poznamenal. Všiml si Weinsteinova neklidného prstu.

„Kde jste k tomu mléku přišel? Nezahlédl jsem, a ani neslyšel, jedinou krávu.“  Zeptal se, snažíce nedat na sobě dát cokoliv najevo.

Obr se zarazil.

Weinstein si v hlavě přehrál několik možných verzí příštího dění. Nejspíš totiž zabrnkal na TU strunu.

Nastala až moc dlouhá chvíle ticha. Co bude? Než se stačí zvednout, zlomí mu protivník vaz nebo ho praští něčím po hlavě. Weinsteinovi zajeli nenápadně oči k sekyře opřené vedle dveří. Aspoň ta je poměrně daleko, ale kdo ví, jak rychlý obr je.

„Mám kozu.“ Odvětil konečně.

„Aha…“ To určitě, jsi jasnej!

_

Seveřan se na něj vrhl. Opravdu bylrychlý. Hodil po Weinsteinovi poloprázdným korbelem a podařilo se mu ho strefit do ramene. Málem ho to převrátilo, taková to byla rána. Jakmile patron (Weinstein) znovu vycentroval rovnováhu, už byl přerostlík u něho. Popadl ho za kabátec, vyzdvihl do výše nejméně dvou a půl metrů a hodil s ním na stůl.

Stůl nevydržel, překlopil se a prasknul.

Seveřan pokračoval v útoku. Rozmáchl se pravičkou, že Weinsteinovi uštědří ránu, ale ten byl naštěstí pohotový a přikrčením a následným kotrmelcem se Nordovi vyhnul.

Tento úhybný manévr ho dostal do dosahu nabité kuše. Neváhal. Popadl ji a otočil se. Seveřan si to už opět mašíroval přímo k němu. Weinstein si všiml ‘malého‘ čehosi u svých nohou. Byla to nějaká bednička, skříňka či košík. Opřel o to pravou nohu a vyrazil ji prudce vpřed. Košík si to zamířil k soupeřovým nohám, a jak Weinstein doufal, podrazil ho a připravil o balanc. Seveřan se asi sekundu potácel, a pak padl na kolena. V ten moment Weinstein vystřelil…

Šipka s ocelovým hrotem je smrtící nástroj a seveřan měl nyní jednu někde napůl cesty mezi ramenem a krkem. Svůj účinek to mělo, seveřan byl neschopný pokračovat, alespoň to si Weinstein myslel, a tak se uvolnil. Plavovlasému obrovi nepravidelně nadskakovala ramena, jak pro něj bylo obtížné dýchat.

Weinstein už si myslel, že vyhrál, jenže tu se seveřanova tetovaní začala zvýrazňovat. Místnost ozářila jemná modrá barva. S tím, jako kdyby seveřan dostal do plic nový dech a do žil novou krev, se zvedl. Weinstein si všiml, že končetiny obrovi porostly srstí a místo prstů se objevily mohutné pařáty.

Weinstein mu pohlédl do tváře, i ta se proměňovala. Místo nosu se teď uprostřed obličeje vyjímal vystouplý černý čenich. Ústa se přeměnila na zvířecí tlamu schopnout spolknout onu vybájenou kozu.

Patron chvíli jen tak zíral a pak si uvědomil, že by měl opět nabít svou zbraň. Je dobře, že jen zíral, protože kdyby se soustředil na kuši, nevšiml by si zvířecího pařátu, směřujícího k jeho hrudi. Naštěstí se opět dokázal včas vyhnout.

Zvíře nabylo nové síly. Vrhlo se Weinsteinovi vstříc. Ve své medvědí podobě byl seveřan ještě větší. Svým objemem zabíral alespoň polovinu světlé šířky srubu. Bylo to pro něj dosti stísněné místo pro boj, nicméně byl neúnavný a Weinstein musel konstantně uskakovat, aby mu tvor neprokousl hrdlo. Jenže klopýtl.

Klopýtl a upadl tvrdě na záda.

Medvěd na něj skočil.

Je se mnou ámen! Pomyslel si.

Medvěd ho svou vahou přimáčkl k zemi.

Weinstein mohl tak akorát vrtět hlavou. Ať se snažil sebevíc, vyprostit se nešlo. Je v koncích…

Už si skoro odříkával poslední modlitbu, když se ozvalo to děcko. Začalo pištět, bůh ví proč. (Toť záhada, asi moc velký randál.) Co ale Weinstein nečekal, bylo, že zvíře povolí své sevření, zvedne se a odkráčí. Opět zůstal zírat. Tentokrát so to ale uvědomil dřív a skočil po, již nabité, kuši.

Uviděl seveřana, jak se v lidské, nebo alespoň lidštější, formě stojí nad koženým košíkem, ve kterém dítě leželo, šíp stále v těle.

_

Weinstein přikročil k dítěti. Mohlo mu být nanejvýše deset měsíců, a přesto bylo větší než dospělá vydra.

„Co s ním?“ říkal si „Nechat ho tu prostě nemůžu a vesničani by ho zabili jako zplozence zla. A kapitán by se o něj sotva postaral a zaručil, přece by nešel proti davu. Co s tebou maličká?“

Rozhodl se pro to, co mu přišlo nejpřirozenější. Sice to bylo kruté, ale musí ho tu nechat. On se o něj postarat nemůže, a tak se postará příroda. Příroda je hold krutá. Možná měl on podlehnout seveřanovi. Aspoň by nezemřeli dvě bytosti.

Otřel si kapky krve z koutků a otočil se ke dveřím. Šel k nim pomalu. Šel k něm s vědomím, že už mu nehrozí žádné nebezpečí. S bolestí došlapoval, kotník bude vážnější, než doufal.

Zatímco děcko nepřestávalo křičet, věnoval poslední pohled bezvládnému tělu, ležícímu na břiše za lavicí. Začal pochybovat, pochybovat sám o sobě. Začal mít výčitky. Snažil se uklidnit, ale dítě ho nepřestalo dráždit svým vřískotem.

Ty ten parchant opravdu jsi! Řekl si v hlavě a otočil se. A úplně blbej!

Vzal kus kožešiny, která se jen tak povalovala u rozlomeného stolu, možná kus ubrusu, chopil se dítěte, zabalil jej do něj, aby bylo v dostatečném teple, a beze slov s ním vykročil ven, do divočiny.

Venku zaslechl mečení…

_

Dítě spalo jako zabité, jako otec… Zato on nemohl usnout. Měl bolesti. Noha mu otekla a nenechala zavřít oči, a tak sledoval plamen a donekonečna si pokládal otázku, jestli je vše tak, jak má…

_

Do vsi dorazil po západu slunce. Na ulici už nebyla jediná noha, ale i tak si dával pozor, aby ho někdo nezahlédl z otevřeného okna. Malé dítě neslo na jedné ruce, pevně, a ochranitelsky, přitisknuté k hrudi.

V druhé ruce se mu houpala hornická lucerna. Ta s krytkami na třech stranách, aby světlo, jdoucí z jediné volné strany, bylo co nejintenzivnější.

Osvětloval blátivou silničku, rozježděnou od kol vozů a kopyt koní a dobytka.

Mířil ke krčmě, do svého pokoje, protože s tím děckem za kapitánem nemůže. Bůh ví, co by ‘štědrý‘ a ‘laskavý‘ kapitán vydedukoval.

_

Chtěl jít podat hlášení. Jestli kapitán už spí, budou ho hold muset vzbudit. Před odchodem z pokoj se ujistil, že děvčátku nic nechybí. U ní by byl naopak vděčný, aby spokojeně dřímala jako doposud, a tak ji přikryl dečkou a ujistil se, že okno, shlížející na rynek, je pořádně zavřené.

Když zavíral, málem do něj vrazila ta dívka, která ho polila studenou vodou, když vylehával s vepři. Nyní, když ji viděl za světla a neměl kocovinu, uznal, že je docela kus.

„Nezavírej ty dveře! Moc dobře vím, co tam schováváš. Viděla jsem tě, když si šel po schodech nahoru. Otec spal tvrdě, ale mně tvé dupání vytrhlo z mrákot… Ne, neboj, otec opravdu nic neví. A nic se ani nedozví. Řekni ale, proč to dítě tak urputně ukrýváš?“

Weinstein chvíli váhal. Nemohl se rozhodnout, jestli má vyložit karty na stůl, či zapírat. Ale nakonec dívce vše řekl…

„Běž za ním, ať nemá podezření. Ať ses snažil sebevíc, určitě o tobě už ví. Já ji mezitím ohlídám.“ Usmála se na něj vřele. „Mimochodem, jmenuji se Ingrid.“

Weinstein odložil audienci u kapitána ještě o hodinu a půl.

_

„A jak ti mám věřit? Nepřinesl si nic, čím bys mohl smrt bestie doložit. Zhola nic.“ Kapitán Boris se najednou zklidnil. Ve tváři se mu objevil velký žlutý úsměv. „Já ale vím, že jsi uspěl. Ves má oči a uši, všechny drby se šíří rychlostí blesku. Vím o tom děcku. Tvůj ruměnec tě akorát prozrazuje o to víc… Ten seveřan, a ano, vím, že nešlo o bezmyšlenkovitě jednající stvůru, by ti je jen tak nevydal, tudíž mi došlo, že si ho musel přemoci a děcka se ti zželelo. Zbavil si mě jiného problému, než jsem ti zadal, jen si nevěděl všechny detaily. Ale jak říkám, pomohl si mi tak či onak.“

„Dám ti tedy na výběr,“ pokračoval „vzdej se děcka a udělej pro mne pár dalších maličkostí a já možná zapomenu na celý tenhle incident. Chtěl si mne obelhat. Doufám, že jsi už zjistil, že se to nevyplácí. Nicméně musíš být za svou opovážlivost opět trestán… Nebo se můžeš pokusit vzepřít, ale to skončíš v šatlavě a o škvrně přijdeš tak či tak. Co na něm vůbec vidíš? Neřeknu, kdyby bylo tvoje, ale…“

„Když si tak chytrej, proč to prostě neuděláš všechno po svým a neodpustíš si tohle divadýlko?“

„Pozor, zahráváš si. Víš, můj milý, už to po mém je. Ta čubka Ingrid bohužel nestihla říct nic užitečnýho, než zakvičela naposled, ale dřív nebo pozdejc to dítě najdu, to mi věř. Ale je jí škoda. Byla to pěkná holka.“

„Co jste jí udělali?“ vykročil Weinstein rázně vpřed, ale ozbrojenci mu zastoupili cestu. „Cos jí udělal, ty hajzle?“

„Chápu to jako druhou možnost. Nu dobrá, neříkej, že jsi nedostal na vybranou. Pánové, odveďte mi tu veš z očí. Dejte ho do želez.“

Weinstein se se skleslými rameny a svěšenou hlavou nechal odvést. Litoval, že do toho Ingrid namočil.

Biřici ho vyprovodili ven a za světla luny ho vedli skrze bránu ke kleci, kde měl strávit zbytek, minimálně, noci.

_

Popadl halapartnu a praštil s ní biřice do obličeje.

Ten zasténal, svou zbraň pustil a skácel se na zadek. Vzápětí po Weinsteinovi vystartoval jeho kumpán. Provedl vysoký úder shora, ale Weinsteinovi se stačilo jen lehce přikrčit, aby ozbrojenec promáchl.

Weinstein předvedl parádní půlobrat a bodlo na zadní části násady na halapartně, kterou si ‘vypůjčil‘ od svíjejícího se vojáka, zaryl do mužova boku. Ačkoli byla halapartna poměrně těžká, počínal si s ní dost obratně.

Jakmile se první z biřiců vzpamatoval, postavil se na nohy a spatřil svého kolegu sténat pod ním. Sáhl po falcionu, který se mu houpal u pasu. S řevem se na Weinsteina vrhnul.

Weinstein se instinktivně otočil a kouskem, při kterém točil s halapartnou, jaký by předvedly mažoretky, sekl ve směru agresora. Svůj útok zakončil pózou s okovanou tyčí v levé ruce, zpola za zády, a ostrou stranou směřující k zemi.

Biřic lehl na břicho a na spodní části obličeje se mu, směrem dolů, táhla až k pupku krvavá stopa. Na rozdíl od toho druhého byl na místě mrtev.

_

Když Weinstein rozrazil dveře vedoucí do kapitánovi přijímací místnosti, viděl kapitán bezvládného ozbrojence, který ještě před chvílí držel stráž před onou místností, sesunout se pomalu dovnitř.

Weinstein ho překročil a pomalu šel ke stolu, za kterým se potil obtloustlý kapitán.

S pootevřenými hleděl na vetřelce.

„Kde jsou mé věci?“ Weinstein si ho pomalou chůzí vychutnával. Užíval si pocit a vědomí, že si kapitán asi nakydal do spodků. „Ptám se znova, pro ty hluchý… Kde jsou moje věci.“ řekl a prudce udeřil pěstí do stolní desky až zavrzala a kapitána div nechytly mdloby či nevyskočilo srdce z těla ven.

Sice byl kapitán posranej až za ušima, ale mlčel.

No dobrá. Weinstein strčil do stolu až kapitán podjel na stoličce a přepadl dozadu. Weinstein stůl pomalu obešel. Věděl, že nemá kam spěchat.

Kapitán se po čtyřech snažil odplazit do bezpečí, marně. „Rozuměls?“ přistálo v jeho uším, stejně jako kopance v zadku.

Weinstein už toho měl dost. Popadl skrouceného kapitána za tuniku a zvedl jej do výšky, podobně jako prve obřisko jeho, že se nacházel asi půl stopy nad prkennou podlahou. Nyní mu zblízka hleděl do očí.

_

Otevřel dveře. Jako první ho upoutala výzdoba. Kapitán vskutku nebyl tak štědrý a dobrosrdečný, jak se prezentoval. Někteří vesničané měli sotva na obilnou placku denně a on tu měl gobelíny, skleněné nádoby poseté ornamenty a truhličky plné peněz. Nebyl to luxus na úrovni šlechtice, ale přepych to rozhodně byl.

Rozhlédl se po místnosti. Téměř okamžitě spatřil, co hledal. O dřevěnou bednu, komodu, byl opřený jeho palcát. Palcát, který ho společně s patronským štítem, na němž byla vyobrazena otevřená kniha, symbol patronů, a ze štítu vystupovala, a válečnou helmicí, ukovanou nejzručnějšími královskými platnéři, provázel vojenskou službou.

_

Weinstein už byl na odchodu, když si uvědomil, že je v pokladnici zpropadeného parchanta. Přece to tady všechno jen tak nenechá. Pomoci zloduchovi od břímě peněz přece není zločin ani nečestnost, a i kdyby, co na to sejde, už není členem Patronů…

Otočil se a došel k jedné z truhel. Nohou odklopil víko. Vevnitř to jen zářilo zlatem, ale převážně stříbrem a mědí. Udivilo ho, kolik toho dokáže takový ničema nastřádat, a to nahlédl jen do jedné z truhlic. Bůh ví, jaké poklady se skrývaly v ostatních.

„No nic, tak ať to máme rychle za sebou!“ řekl sám sobě a vyndal dva kožené měšce, ty nejnaditější. Ujistil se, že má v obou zlaťáky. No přeci si neodnese jenom nějaké drobné… V jednom viděl pouze zlato. Ve druhém bylo hlavně zlato, sem tam namíchané se stříbrem. Když nad tím tak přemýšlel, stříbrňáky se taky budou hodit. Nebude přeci za kus chleba, solenou rybu a pár piv platit zlatem. To by krčmář koukal. Bůh ví, jestli by na něj někoho neposlal.

Peněz to ale i tak bylo dost. Oba měšce pořádně utáhl, svázal koženým špagátem, ke kterému netušil, jak přišel, ale náramně se mu hodil, a prostrčil jeden za opaskem. Takhle by neměly spadnout. S příjemným pocitem zatížení si to definitivně namířil k pokovaným dveřím.

„Jo, a kuši jsem ztratil.“ utrousil, když procházel kolem třesoucího se kapitána.

_

 Přes sklepní chodbu se doklopýtal na malé nádvoří. Zahlédl na protější straně dvora skromný přístřešek, tvořící domov třem koním. Mohl by na jednom zmizet z tohohle prohnilého doupěte.

Problém ale byl v ohništi s rendlíkem a skupinkou strážných, krčících se kolem, na půl cesty ke stájím. Hledal způsob, jak se dostat ke koním, aniž by na sebe upozornil.

Přikrčil se a ujistil, že mu při pohybu nic z toho, co má, nebude cinkat, ani výbava, ani mince v měšcích. Pomalu se kradl stíny, jenže se dostal k tzv. slepému místu, místu bez jakéhokoli krytí. Ke stájím jiná cesta nevedla. Navíc bylo místo jasně ozařováno pochodněmi, no bezva! Tudy by bez povšimnutí neproklouzla ani myška, natož takový pařez jako on…

No tak nic, bude to muset vyřešit po staru.  Křupnul prsty v bezprstých rukavicích a podrbal se na vyholené hlavě. (ehm ehm, na pleši) Už sundával štít ze zad a pravou nohu přesunul před sebe, aby se mohl odpíchnout a vystartovat, když se rozletěly vrata, a, s povykem za zády, do dvora vběhl biřic a řval: „Ten medvěd je zase tu. A tentokrát se mu povedlo dostat se až před radnici! Mates a Ryšák jsou kaput. Mates je celej roztrhanej! Copak jste ho neslyšeli?“

Strážní na sebe nevěřícně pohlédli. Opravdu nebyli dostatečně schopní, aby si všimli velkého zvířete?

Mates a Ryšák byli ti dva tupohlavové, které Weinstein zlikvidoval jako uvítací výbor.

Moment ale! Jestli se medvěd vrátil, znamená to, že zabil nesprávného?! Blesklo mu hlavou. Najednou jako by zkameněl… bezmyšlenkovitě klečel a hleděl do země, div si nevšiml, že vojáci se zvedli a ztratili někde v temnotě vesnických uliček.

Potřepáním hlavy zahnal ztuhlost. Zvedl se a doběhl ke koním. Na kraji ohrádky ležely sedla. Jedno popadl a osedlal s ním grošáka. Mrštně se vyšvihl na jeho hřbet, pohladil ho po krku a pobídl k pohybu.

Kůň byl velký a mohutný, dost možná tažný než jezdecký. Měl spoustu hrubé hřívy. Byl to jeden ze zástupců severského koně. Severští koně byli větší než jejich jižní bratranci. Museli se potýkat s mrazem a vysokým sněhem a byli k tomu patřičně uzpůsobeni.

Vrata, která za sebou vojáci zavřeli, se zase rozletěly. Kůň se velkolepě postavil na zadní a pak se cvalem vydal k šenku, kde Weinstein nechal děcko.

Ač byla hluboká noc, v ulicích byla najednou vřava. Vyděšené panímámy a selky běhaly sem tam a byl slyšet všudypřítomný řev vojáků, jak na sebe štěkali rozkazy.

__________________________________________________________________________________

S každým dalším krokem cítil, jak došlapuje do měkké slizké břečky. Inu, asi se není čemu divit, když vás to zavede do městské kanalizace.

Pomocí knihy v jedné ruce tvořil v té druhé jednoduché kouzlo, světlušku. Kouzlo, které se mladí patroni učí hned na začátku svých studií a výcviku. Jedno z mála kouzel, které je vůbec k užitku, pomyslel si. Přesto byla ve stokách tma…

Voda, pokud se tomu tak dalo říkat, byla celá zelená a plavaly v ní věci, které se ani neodvážil určovat. Na stopě viseli chomáče pavučin a sem tam na hladině praskla bublina. A teplo tam bylo. Jeden by řekl, že lázeňské město bude mít odvodňovací systém alespoň náznakem čistý, ale bylo tomu přesně naopak. No prostě typická kanalizace.

Typická kanalizace, která poskytovala útočiště atypické bytosti.

Weinstein dostal kontrakt od cechu kupců, že jim ‘něco‘ kazí kšefty, neupřesnili jak, a od cechu sládků, kteří si stěžovali, že jim nějaká příšera odhání dělníky a brání ve vypouštění odpadu do stok.

Křižovatky byly velké a spleť kanálů o nic menší. Mohl by tu bloudit hodiny a stejně by nemusel najít ani náznak, že si z něj někdo jen nestřílí.

Ticho narušoval jen zvuk odkapávání vody z prorezlých mříží a zpuchřelých cihel. Náhle se ozvalo dlouhé hlasité zabručení… Jeho žaludek… Ani nevnímal, že má hlad, a i kdyby, rozhodně by si svačinu nerozba…

Ozvalo se to znovu, a tentokrát už to nebyl on… Z vody za ním se vzpřímila obrovská silueta postavy.

Weinstein nejdříve otočil hlavu. Když se chtěl otočit celým tělem a posvítit si na tu ‘příšeru‘, uchopila ho silueta za nohu a strhla k zemi. Zmizel pod hladinou a spolu s ním i světlo.

Když se vynořil a zvedl na nohy, už tam s ním nikdo nebyl nebo alespoň nikoho neviděl.

Na hladině plavala jeho kniha. Pozvedl ji. Žel, většina stran byla rozmočených. Škoda, že byl tak mizerným studentem. Bez knihy znal sotva půl tuctu kouzel. Teď by se mu hodila třeba ‘jiskra‘, světluška pro pokročilé. Asi ho mělo napadnout, že se někdy něco podobného přihodí a jeho potencionál, coby patrona, výrazně klesne. Proklínat mohl sám sebe… a tu podělanou stvůru!