Vykonavatel vůle

Anotace: Milý čtenáři, vracím se zpět k pravidelnému psaní po asi dvouměsíční pauze. Před pokračováním Nialerského železa začínám ukázkou úvodu ze vznikajícího románu, o který se budu pokoušet. Vím, že to není pro všechny. Děkuji za jakékoliv názory, vítám je.

Jemná ručka držící stříbřitý gobelín se natahuje k vodní hladině. Vlnky odrážející žlutou záři. Tmavovlasá mladá dívka oděna v sametových šatech barvy půlnoční modři naplní gobelín vodou, vstane, nádobku zvedne oběma rukama nad hlavu a sama pohlédne nad sebe. Vítr, který lehce duje v otevřeném prostoru si pohrává s jemným sametem. Křehká dívka stojí téměř po kolena v kruhovém jezírku bez viditelného přítoku, z nějž voda teče dolů, daleko dolů do sytě oranžovožluté hlubiny. Není na zemi, nachází se stovky stop nad vyzařující propastí. Všude kolem prosakuje mezi širokými a spletitými větvemi barva života. Dívka, stále držíc gobelín, se okamžik rozhlíží po tisících očí, které na ni jsou upřeny. Kolem a nad ní rostou tlusté a spletité větve staré tisíce let, patřící jinde neexistujícím a neskutečným stromům, na nichž se nachází dřevěné město Demuretafel obklopující ono tajemné místo. Zdrojem světla pod ní i městem je Ontadiát, místo počátku.

            Každý, kdo dívku pozoroval, cítil to samé. Tak, jako Demuretafel objímá Ontadiát, tak objíma Její láska každého z nich. Cítili to, věřili tomu, byli svědky, každý do jednoho držíc svůj malý, žlutý věčnosvit. Dohromady obklopovali propast obrostlou dřevem, na jejímž nejspodnějším přístupném patře stála dívka.

            Pomalu se otáčela, stále s gobelínem nad hlavou. Hloboce se nadechla a z nenadání na sebe obsah nádoby vylévá. Po poslední kapce prudce otevírá oči a začíná mluvit klidně, ale neuvěřitelně nahlas, tak že ji každý slyší zcela zřetelně. Slyšelo ji celé posvátné město.

            „Nebylať Její vůle, na tomto místě by nebylo svatého Začátku, ani by nebylo národa Aksalanů. Náš les jsouc si vědom činnů těch, jež ochraňuje. Každý jest jeho dítětem. Netřeba hleděti jinam, všeho je zde dostatku. Jakož nám vždy poskytuje bezpečí, tak jsme my ochotni Ji chránit. Pokud třeba, zemřeme i pro ten domov nejvzácnější. Její kořeny nás všechny pojí a jednou spojí.“

            Tisíce hlasů okolo i nad krásnou děvou najednou a synchronizovaně prořízly nastalé ticho: „Její kořeny nás všechny spojí.“

            Dívka nabrala další vodu do gobelínu a pokračovala: „Dvanácetdevadesátšest let od Velké války a Pronásledování, velké změny paradigmatu, jsme stále zde, proti veškerému úsilí bývalích nepřátel. Nyní hle, blíží se další změna, tak pravila Matka. Neboť nás miluje, národe pokorný. Cokoliv přijít má po proudu času, plížíc se neodvratně k nám, to příjde. Buďme trpělivý a odvážní, vděční za šanci věděti tolik! Milujme lesa našeho, jakož milujme...“

[ * * * ]

            „...rodin svých, takových Ona chce nás býti. Dbejme historie, jíž se smíme dotknouti vědomostmi, i životů budoucích. Díky Její lásce je pro nás jejich důležitost, důležitost našich potomků, méně abstraktní,“ dořekl v tu samou chvíli starý muž taktéž držíce stříbřitý gobelín nad hlavou. Oděn v sivém rouchu o jediném výrazném vzoru – žlutého Ontadiátu s bohatou a složitou texturou, který vyzařoval opravdové světlo a z něhož po látce rostl ztěží čitelný strom až ke starcově límci. Větve se rozlézaly do složitých spletenců zasahujících téměř na jeho záda. Klidně se otočil za sebe a gobelín položil s vážným úklonem na něco, co připomínalo katafalk. Stál na vyvýšeném místě v obrovském sále zalitém mnoha věčnosvity a obřadními světly. Měl naprostou pozornost všech přítomných. Mezi dalšími osmi lidmi byl on ten prostřední a devátý, byl to Nejstarší.

            Po jeho pravici čekaly čtyři podobně oděné ženy, strom na jejich hrudi ovšem chyběl. Místo toho se kolem Ontadiátu táhly žluté prstence, které dokonale kopírovaly to, jak skutečně narostl les Aksalie kolem Ontadiátu. Také jejich symboly spolu s prstenci jemně svítily. A čtyři muži po jeho levici se stejnými hávy. Všichni byli velmi staří, ne však tak jako Nejstarší. Ten působil velmi energicky, v rozporu se svým vzevřením vrásčitého starce.

            Vystoupil od katafalku pevným krokem kupředu, až na okraj pódia nad schodištěm. Rozhlédl se po přítomných pod ním. V prostorném sále se dřevěnými stěnami se nacházeli stovky lidí, všichni oděni v podobných rouchách nejrůznějších odstínů zelené a bez dalších znaků na hrudi. Ze všech se vyjímalo pět postav přímo pod schodištěm vedoucím k Nejstaršímu. Byli oděni v jednoduchých, smutně šedých oděvech a na hlavách měli kápě, všichni nábožensky nehnutí se skloněnými pohledy do země. Panovalo takové ticho, že by slyšel snad i vlas se zlomit.

            „Vskutku, řád věcí změní se a není proti tomu ničeho, co náš národ nebo jiný zmůže. Vše, co člověk bojující proti přirozenému řádu učiní, v závěru dopomůže právě jeho naplnění, stejně jako nikdo nepřemůže proud Sachelonu. Je to stará a ověřená pravda. Jako vždy se přizpůsobíme čemukoliv, co se ustálí. Ctěme dále co je nám posvátné a co z člověka činí především Aksalana.“ Odmlčel se, složil ruce a posvátný sál pokračoval v až ohlušujícím tichu. Všichni vyčkávali dalších slov Nejstaršího, nebylo nikoho, kdo by se odvážil byť nahlas nadechnout. Věděli, že další slova rozhodnou, že pro jednoho z pěti mužu budou osudová. Možná budou osudová pro úplně všechny. Všechny zde, všechny Aksalany, všechny obyvatele Meadrotu.

            „Treone, služebníku a poutníku Ontadiátu, vystup vpřed a slyš přání Matky.“

            Z pěti zahalených poutníků jeden vykročil vpřed. Vystoupil po schodišti, klekl si před Nejstaršího a sňal šedou kápi. Byl dokonale oholený bez jediného vlasu. Nejstarší neznatelně pokynul rukou, Treon vstal a krátce mu pohlédl zpříma do očí, nevydržel to však dlouho a zaměřil se na zářící Ontadiát na sivém rouchu.

            I volné roucho prozrazovalo, že Treon je mohutný, ramenatý muž s širokou hrudí. Měl hranatý obličej posetý snad stovkami malých jizviček, které ho nečinili ohyzdným, jako spíše zajímavým. Měl hluboké, hnědé oči, které vnímaly, které viděly. Působil spíše jako živá zbraň. Naprosto netečným způsobem hleděl na posvátný symbol, jako socha. Nejstarší kolem něj pomalu zakroužil pravicí a pokračoval v řeči.

            „Tvé jméno, Treone, zaznělo jasně, a nepochybně, jako když se první slunce dotkne louky. Nastal tvůj čas.“ Každé slovo neslo nadpřirozenou, nevysvětlitelnou váhu. „Odejdeš daleko. Odejdeš na sever, až tam za hory Aurastalu. Tam do středu soudu, na místo, kde se zem věčně dušená sněhem setkává s tou mrtvou. Tam půjdeš a tam setrváš, dokud nenastane tvůj čas. Dále už je vše ve tvých rukou a v rukou jednoho dalšího stvoření Matky, jehož identita nám pro teď zůstane utajena. Bude tě následovat, hnána touhou vidět Ji ještě jednou. Nalezne tebe. Pouze pokud tvé činny budou nezištné a čisté, splníš svůj úkol. A jaké tvé činy budou, to může v závěru posoudit pouze Ona.“

            „Tvá slova jsou vůlí Matky, Nejstarší,“ odpověděl Treon po dostatečně dlouhé pauze se vší vážností a respektem, který jen mohl nést jeho hrubý hlas. Uklonil se pomalu a hluboko. „Taková vůle tedy bude vykonána. Přeji si, aby dovolila Aksalanům ještě dlouho naslouchat tvé moudrosti. Děkuji za tvé učení, Nejstarší. Nechť je tato chvíle mezi kruhy Ontadiátu pamatována. Odcházím okamžitě. Neselžu. Jsem Jejím služebníkem a poutníkem.“

            Nejstarší se také pomalu uklonil a jeho rty se poté pohly, slova z nich ale nevyšlo. Na Treonově tváři se objevil blažený výraz naprostého štěstí. V tom krátkém momentu, jako by byl vznesen na jiné místo, kde nalezl to, po čem všichni toužíme. To už ale jeho obličej nabyl opět ocelové neprostupnosti. Otočil se a energicky vyrazil z širokých schodů, neohlížeje se. Muž, pro kterého je nyní jediného cíle. Treon, který neuhne z cesty za žádných okolností. Něco, o čem by si nikdo z přítomných ani nedovolil pochybovat. Zmizel.

            „Bude následovat konečný sněm řádu Ontadiátu,“ oznámil Nejstarší. Ženy i muži po jeho stranách se začali stahovat do místnosti dozadu za katafalk. Většina přítomných se začala bavit, potlačujíc vzrušení. Zbylých pět poutníků beze slova pomalu odešlo k malému východu v levém rohu sálu a zmizeli někde v točitém schodišti.

            „Koukni se na ně, jak si odcházej pomalu. Hlavně pomalu, my počkáme až si pokecáte o proroctví, ha! A vůbec, co to mělo znamenat?“ rozčílila se žena nedaleko od pódia. Ostře sledovala mizící členy vnitřního Ontadiátu a snad ani neskrývala nedočkavost. Byla středního věku, menší, drobná s krátkými, naježenými vlasy noční černě. Měla ostřejší nos a výrazné rty. Jmenovala se Vychna Feleber.

            „Uklidni se, Vychno,“ zděsil se muž stojící vedle ní a rozhlédl se. Byl poměrně vysoký, měl udržovaný vous plný šedin a oči trpělivého člověka. Oba nosili stejný, jednoduchý šat. „Už znám tvůj názor na celou záležitost. Není nutné, aby ho teď poslouchala půlka sálu. Rozhodně ne teď.“

            „Evalde, všichni znají můj názor,“ pousmála se spokojeně Vychna. „I Nejstarší,“ řekla a nervózně si urovnala roucho.  „Tobě tyhle hadry nevaděj?“

            „Jsi neskutečná skeptička, Matko odpusť. Ale to asi tvoje práce vyžaduje. Vlezlo ti to na hlavu, to ti říkám. Tyhle proroctví jsou fakt. Nebýt jednoho takového proroctví roku osmsetšedesátdva, Streal by nedokázal...“

            „Ubránit naši vlast šestinásobné přesile všivejch Motvahanů a Albeřanů. Já vím, Evalde, historie je pro vedoucího zahraniční diplomacie vcelku důležitá.“

            „Tak vidíš. Ale nevěříš tomu. Zvláštní, že?“ kroutil hlavou Evald a zaujal vítězný postoj.

            „Že nevěřim? To je zjednodušování, příteli,“ svraštěla Vychna obočí a koukla se do země. Rovnala si myšlenky, jako by to, co má na srdci, chtěla vysvětlit někomu, kdo o tématu uslyší poprvé. „Já neříkám, že les nemluví, Evalde. Říkám, že předpovídat budoucnost je ne-mo-žné. Určitě je Ontadiát nějak spojen s.… ehm, duší lesa? Kdo ví, co to je? Cokoliv tu zbylo po Pronásledování ze starého pořádku věci?“ koukla na něj pobaveně. „Je to zbytek magie, Evalde, ne božstvo.“ Její přítel se tvářil, jako by mu ta slova působila fyzickou bolest. „Jsme zaseklí ve starých časech, to je vš-“

            „Tahle magie je jiná!“ řekl tiše a snad sklíčeně. Trápilo ho, že tak chytrá a vzdělaná žena odmítá pochopit fakta. Bylo v té místností skutečně málo lidí, jako je Vychna.

            „Vysvětlení existovat bude. Evalde… ty nevíš, jak těžké je pro mě krýt tyhle parádičky před Spojenci. Oni nás tolerují, ale to neznamená, že se neptají, že neslídí. A já svým podřízeným nařídim zastávat jaký postoj před zahraničím? Že jsme si vyslechly proroctví? Že až se někde něco semele, mají jim vysvětlovat, jak jsme to věděli dopředu?“ dořekla a pousmála se. „S těmi lidmi není sranda. Svojí práci dělám tak, aby mě neovlivňovala víra, že budoucnost je napsaná jako někde v knize. Já musím pravdu ohýbat denodenně.“

            „Ale co pak chudák Streal? Co kdyby nad tím tenkrát mávnul rukou, hm?“ nevzdával to Evald.

            „Možná, že Streal si mohl dovolit být mužem čiré víry,“ pokrčila rameny. „Nebudu lhát, nejspíš to tak bylo dobře. Ale čas má tendenci zkreslovat pravdu. Glorifikujeme hrdiny a zveličujeme fakta, až z nich za několik staletí jsou legendy o zázračném proroctví. Vytváříme si tak vlastní národní identitu, Evalde. A já mám už takovou žízeň,“ koukla se mlsně napravo, kde čekala ta nejchutnější medovina. „Pojďme se napít,“ vykročila pomalu. Evald ji následoval se založenýma rukama. Každopádně, panny v tranzu polévající se vodou se stali postupně součástí oné identity. Buď trochu kritický, prosím.“

            „A ty skus být trochu otevřenější, Vychno,“ koukl na ni sklamaně Evald. „Požehnaný den počátku, ctěná radní,“ pozdravil postarší ženu. „Já na ten den rád počkám.“ Usmál se.

            „Proto tě mám ráda, Evalde. Máme často jiné názory, ale můžeme o nich mluvit. Vážím si tě jako velitele demuretafelské stráže i jako přítele. Jak můžeš při svém postavení být takový optimista? Není ta práce, mmm, vyčerpávající?“

            „Ctím tradice Bretujanelu! Je to povinnost, nikoliv práce. Naděje má v naší tradici důležité místo. A Matka ví, že já naději nikdy neztratím,“ řekl Evald s jiskrou v očích.

            „Tradice, v které má magie stále místo. Magie, která je tabu. Kdyby okolní státy braly naše obřady trochu vážně, jako že naštěstí neberou, Spojenci by měli mandát nám to tu vypálit do poslední větvičky. Měli by radost, zkoumali by Ontadiát, dovedli by sem ty svoje splétače… tfuj! A to já zase nedovolím,“ otočila se najednou na Evalda a zatvářila se sladce, neboť věděla, že dokud chrání Aksalu, Evald bude spokojeně spát. „Už jsme se o tom bavili. Nepřispůsobili jsme se, příteli. Děláme opak toho, co Nejstarší řekl na tamtom pódiu,“ ukázala vyčítavě na katafalk s gobelínem. „A já vím o čem mluvím. Někdy si přídu jako placená za lhaní, ne za diplomacii. V tom moc hrdosti nevidím.“

            „Přestaneš někdy lhát?“ otázal se zcela vážně Evald. Byli u medoviny.

            „Ráda bych. Ale jsem, kdo jsem, příteli,“ podívala se na něj. „Nikým jiným už asi nebudeme.“ Opět si narovnala slavnostní roucho a pozorovala sál, než si nabrala plný dřevěný roh.

            „Ty plky, jak by jsi řekla, budou mít naprosto reálné důsledky. Nějaká očekávání?“ otázal se po chvíli Evald.

            „Víc práce,“ pronesla cynicky Vychna a naznačila, že nebude čekat, až si velitel stráže nabere svůj roh. Přihnula si jako by byla v krčmě a zatvářila se spokojeně.. „Víc mlžení, rozhodně. A co ty? Budeš ty mít nějaké zvláštní požadavky po svých lidech?“

            „Každoročně po slavnostech počátku odhalíme špehy, nejčastěji ze Středostrovů,“ připustil velitel. „Nevím, zda tak nejasné proroctví bude mít nějaké zvláštní požadavky na bezpečnost, ale nikdo mě nemusí prosit, abych měl oči široce otevřené. Žádný poutník neopustil les asi třista let. Něco to znamená,“ ukázal prstem na Vychnu.

            Vychna pomalu přikývla, prohlížeje si prázdný roh. Nabrala ho a poté to samé udělala s druhým, který podala příteli.

            „Treon je i podle mích měřítek fanatik, Vychno. Ani nechci vědět kolik mrtvol za sebou zanechá, než se dostane tam někam na sever...“ pronesl Evald s obavami v hlase. Vychna okamžitě ožila zájmem o téma.

            „Nikdy jsem neměla jako jedna z nejvýše postavených Ontadiátu šanci potkat nikoho z poutníků. Takže jsou opravdu tak nebezpeční, jak se říká?“

            „Jestli jsou nebezpeční?“ kýval Evald hlavou. „Ani já nevím, kde žijí nebo trénují. Nejsou to lidé, Vychno. Poštěstilo se mi párkrát zahlédnout jejich um, jen krátce. Popírají, co je možné pro lidské tělo. Nelze je zastavit! Ne, pro mě to nejsou vojáci. Poutníci jsou tajné zbraně! Kdyby řád chtěl, zabili by nemluvně.“ Přistihl se, jak šeptá téměř Vychně do ucha. Měl k tomu dobrý důvod, o poutnících se nemluví jinak než šeptem.

            „Proklatě, musíme jít jinam,“ oznámila diplomatka.

            „Teď?! Každou chvílí se můžou objevit!“ vytřeštil oči Evald.

            „Můžou, ano, ale za tebou se už objevil sám nejvyšší představený Komturie – Menatran.“ Teď šeptala ona.

            „Samozřejmě, je jeho práce tady být a ochráňovat Ontadiát,“ vzpouzel se Evald.

            Vychna se na něj podívala jako malé dítě a spustila rychle; „Ano, je to jeho práce. V jejím popisu je také klást mi pitomé otázky na které neznám nebo ještě nechci znát odpovědi. A jelikož se zrovna moc nevídáme, tak mě zákonitě začne – až po formálnostech – vyslýchat. Ohledně…“ nahlédla přes Evaldovo rameno, zda si ji menší muž již nevšiml, „…kupříkladu ohledně špehů na Hykmusu nebo něco takového.“

            „Hm. A kdo jiný by měl znát odpověď?“ sotva dořekl Evald, už se otáčel, aby Menatrana našel pohledem.

            „Nuž... možná se mi nehodí mu teď podávat zprávu. Ale to jsem ti neřekla,“ zakryla si pusu a se zahyhňáním do něj šťouchla. „A starci budou chodit kolem horký kaše ještě dost dlouho, než dojdou k závěrům. Jdeme na... tamhlencten balkon vzadu,“ rozmáchla pravicí na pravý zadní konec. Pak do sebe ale hodila obsah rohu ve dvou doušcích, opět ho rychle nabrala a až pak pospíchala do zadní části podél stolu s pokrmy a pitím.

            Věděla, že Evald ji bude následovat. Ten ji skrývaně doháněl a u toho slušně pokyvoval hlavou na přítomné příslušníky všech těch vysokých postů, snažíc se vypadat vskutku oficiálně, jako by zrovna nenaháněl tu nejvíce dětinskou  členku posvátného řádu, jaká se do něj kdy dostala. Někdy o ní měl přímo strach a o tom, co ho napadlo, vlastně nepochyboval.

            Vedoucí aksalanské knihovny, velmi vážený a vzdělaný to muž se svou ženou po boku, guvernér pro vydávání oběživa s několika členy rady, dozorčí národních sýpek, správci Moratalského a Salvatanského konce, hlavní dozorčí vodních toků, vážná to žena, tři nejvyšší správci Kalvetalských konců a spousta dalších. Slušně konverzovali a rozhodovali o důležitých věcech, kladli malé i velké pasti ze stínů největší aksalanské oslavy roku. Ty všechny Evald míjel a cítil se nepatřičně. Konečně ji svižnějším krokem dohnal. Před vstupe, na balkon se zastavili. „Někdy se divím, jak můžeš se svojí dětinskou povahou být na TAK vysokém postu, Vychno.“

            „To je tajemnství, ale napovím ti; jsem dobrá v tom co dělám. Hodně dobrá!“ upřela na něj své oči tmavé jako noc. Zíral na ně a uvědomoval si, že právě tyto záblesky vážnosti jsou očima skutečné osoby za lehkomylsnou fasádou. Jistě se takovým chováním vyrovnává s tím vším, co musí vědět, pomyslil si Evald.

            Vstoupili na opuštěný nejzadnější balkón a byli svědky teď již hlasitých oslav Demuretafelu. I když na něj neviděli, byli přímo nad posvátným jezírkem počátku, kde teď vyvolená dívka tancovala v tranzu rytmem hřmících bubnů. Lidé zpívaly písně o lásce, naději a radosti ze života samotného. Opřeli se o zábradlí.

            „Někdy, třeba jako teď,“ řekla diplomatka, „si na tomhle místě uvědomím, že jsem v budově, která je pomocí magie vyřezaná do větve tak mohutné, že po ní vedou celé cesty, která patří několik tisíc let starému stromu, který spolu s dalšímy obrůstá žlutou kouli uctívanou celou civilizací.“ Evald se uchechtl a souhlasně zamručel. Chvíli tam stáli opřeni o bohatě zdobené zábradlí, poslouchali opojný rytmus bubnů a pili medovinu.

            „Zpátky k poutníkům, bouchla Vychna do zábradlí. „Zaktivuju svoje spící uši i oči kde jen budu moci. Možná po Treonovi budu zametat nějakou tu špínu, skoro se těším, Evalde! Taková příležitost!“ otočila se na něj vzrušeně Vychna. Evald ji to oplatil lehce znechuceným úšklebkem. Zavládlo ticho. Vychna sledovala velitele městské stráže se zájmem.

            „Máš něco na mysli, no ne?“

            „Když už jsme tady... Koukni se, už tě znám dlouho a víš jak se zdráhám překračovat profesní hranice...“ Vychna okamžitě zavětřila, kam Evald míří a ještě se o kousek přiblížila. Zkontrolovala, zda opravdu mají klid. „Řekni mi, jako někdo s takovou mocí, jistě máš... jak se říká na severu, pár karet v rukávu? Sakra, tak se to neříká, to je jedno. Myslím... zeptám se na rovinu. Dokázala by jsi... někoho najít? Pokusit se přinejmenším něco zjistit?“ Vychna musela skrývat nadšení, rychle a lehce přikyvovala. „Ptám se tě jako přítelkyně, ne jako velitel demuretafelské stráže. Je to osobní,“ sklonil smutně hlavu.

            „Konečně s tebou přestává bejt nuda, Evalde,“ prohlásila Vychna a musela zadržovat nadšení. Nadšení samozřejmě neudržela a šťouchla ho ukazováčkem do ramene. K jejímu střednímu věku se takové chování vlastně vůbec nehodilo, jako by to ani nebyla žena s nějakým postavením. Evald se nervózně rozhlédl za sebe do sálu. Každý byl zabrán do svých rozhovorů, do svých bojů za vlastní zájmy, nikdo si jich nevšímal. „Notak, uvolni se, nikdo nás neuslyší. Je to vpravdě dokonalá šance na tajné pykle,“ zkonstatovala povzbudivě.

            Evald pohladil zábradlí. Bylo to nádherně zdobené dřevo, tvrdé a tmavé. Vyprávělo příběhy na každí pídi svého zdobení. Pak pohlédl dolů, kde mezi větvemi svítil Ontadiát, dar Matky jejím dětem. Všude kolem svítili věčnosvity, každý pro jednoho Aksalana. A bylo jich tolik, dnes v noci svatého počátku.

            „Potřebuji jakoukoliv naději pro jednu osobu. Ta osoba mě asi nenávidí, zná moje tajemství. A teď ho budeš vědět i ty, Vychno.“ Byla tiše, vyčkávala, zatímco se velitel stráže zhluboka nadechl. „U nekonečna, možná to i víš, když jsi ta velitelka diplomatů a špehounů. Vídám se s ženou, která má muže. Ve skutečnosti je náš vztah mnohem komplikovanější, ne založen na...“

            Její pohled mu stačil. Ona to jistě chápe. A když ne, stejně si tuhle pravdu nechá jedině pro sebe. Po vyřčení nejhoršího pokračoval s větším klidem v hlase. „Ona se stará o dívku, k níž nebyl osud příznivý. Její praví rodiče jsou velice, velice důležití.“

            „A nezvěstní,“ odtušila Vychna.

            „Ano. Ale ukazuje se, že byli ještě důležitější, než se zdálo.“

            „Kolik let?“

            „Je to sedm let. Nepožaduji jejich nalezení, mohou být mrtví. Jen… informaci, jakoukoliv. Pro ni, jejich dceru.“

            „Nech mě hádat, ano? Ty se bojíš, že tvojí známé uteče?“

            „Přesně tak.“

[ * * * ]

Jak tvrdila Vychna, tak se stalo. Řád se usnášel dlouho a velitel stráže hlavního města Aksalie Evald Plahar ji stihl vyložit příběh tak, jak ho znal. Spletitost osudu je zarážející pro ty, kteří mají možnost nahlédnout nad jednotlivé proudy, jednotlivé jeho větve. Oni dva, ani nikdo jiný v celé Aksalii to neviděli. Nedokázali by říct, jak brzy se začne svědectví Nejstaršího ubírat svým směrem. Neodvratně, jako voda v každé řece, která plyne od pramene do Nekonečna, jako strom roste od kořenů k obloze. Osud má svůj vlastní rodokmen. Tak se začal větvit k vyústění, které nenechá nic stejným.