Ochránce Dalan #3

Ochránce Dalan #3

Anotace: Budou to možná poslední hodiny, během kterých mají šanci Dalan a jeho spojenci něco vymyslet. To nikdo neví. Jisté je, že se zde cosi děje. Ale vedle Alberských rytířů se do nekompromisního pátrání pouští také Kven.

Sbírky: Ochránce Dalan

 

S Hlasem Mnohých se shodli, že pro teď si musí poradit sám. Převlečen do pohodlného oblečení měl pocit, že může konečně volně přemýšlet. I tak se mu z odhalení ještě točila hlava. Jestli něco nechápal, pak to byl způsob, jakým si život vybírá povědět pravdu. Roky ji zapírá, jen aby nás překvapil náhlostí, s jakou ji odhalí. Napadlo ho, jaký je v tom ve skutečnosti řád. A jaký smysl? Potřebné vyjde najevo. Co se asi dozví během následujících dvou dnů? Vyšel ze své komnaty, zamknul, schoval klíč do náprsní kapsy u své vzdušné zelené košile se znakem Lakrova a…

            „Ach, pane Dalane!“ vyjekla nadšeně Marna daleko z chodby a už spěchala k němu, následovaná ozbrojeným doprovodem. Nemohl s tím nic udělat, šel jí naproti. „Sluší vám to! Máte zamířeno za Efrenem? Nebo snad za nějakou baronkou?“ smála se.

            „Má královno, děkuji,“ uklonil se. „Vlastně mířím za panem Ctiradem z Trakova. Musím s ním probrat něco, na co jsem během toho shonu úplně zapomněl.“

            „To naprosto chápu, sama mám na mysli tisíce věcí, ale je to jako by na nic nebylo dost času. Ten shon, že?“

            „Ano. Má královno, napadá mne, pokud by vám to nevadilo…“ Snažil se působit vyrovnaně, nutil se mluvit pomalu. Marna lačně přikyvovala. „Pokud vás nebo krále navštíví Mrav, oznámíte mu, že se s ním potřebuji setkat? Východní zahrada, pokud tuším správně, je nejblíže křídlu pro Trakov?“

            „Graelina zahrada, správně!“

            „Pět hodin po zenitu Oselunu. Budu tam.“

            „Dám mu vědět osobně, rytíři. Neděje se něco?“

            „Ne, kdepak, žádný oheň na střeše,“ zareagoval žertovně. „Pouze s ním potřebuji probrat pár maličkostí ohledně našeho přepadení. Víte,“ naklonil se k ní, „kvůli rozhovoru se splétačkou, kterému se nevyhneme.“ Právě zalhal své královně. Už teď toho litoval, ale nemohl jinak. Nemohl vyvolávat paniku, nemohl překazit Sněm.

            „Ó, samozřejmě. I mne a manžela čeká takový rozhovor. To schvaluji. Spojence budou zajímat podrobnosti.“

            „Právě,“ pokyvoval. „Omlouvám se, ale dám se na cestu do východního křídla, má královno.“ Uklonil se a čekal na propuštění.

            „Dobrá. Přeji mnoho zdaru, rytíři.“ Když se vydal k točitému schodišti, musel přemýšlet nad Marniným podezřívavým pohledem. Pokud má vyřešit záhadu Sněmu, bez lží se to pro teď neobejde. To ho ale nijak neuklidnilo.

 

Během spěšné chůze skrz palác jednou zabloudil a musel se vyptávat, kudy se opět napojit na východní kulatou věž. Až na obrazy nejrůznějších zasloužilých šlechticů, o kterých z většiny neměl ponětí, kdo jsou, mu chodby přišli identické. Když se dostal na správnou cestu, minul křídla Zeniltu, Bílomostí a Sturamoranu. Zbývalo mu přejít most do oddělené věže, ale před ním na něj z dálky naléhavě zamávala jakási žena, podle bílého čepce na hlavě nejspíš členka služebnictva. Bez přílišného přemýšlení ji následoval do užší chodbičky. Když tam došel, žena byla pryč.

            Namísto ní zíral do prázdné místnosti. Naprosto prázdné až na malou, černou krabičku. Slyšel své podvědomí - tady něco smrdí. Rozhlížel se. Klapání bot dávalo tušit, že kdesi v dálce procházelo několik lidí, ale jinak byl sám.

            Udělal krok dovnitř.

            A další krok.

            Těsně než otevřel zvláštní krabičku, stačil si uvědomit, jak mu vstávají hrůzou chlupy po celém těle…

            *cvak*

[ * * * ]

 

Výprava Spojenců přidávala ke Sněmu celkem sto dvacet čtyři lidí. V nejvzdálenějším severním křídle paláce vyhrazeném pro ně, do kterého se chodilo přímo z hlavní síně,  bylo rušno. Všichni běhali sem tam, většina lidí něco nosila, uklízela, organizovala. Několik vojáků z Ilezarla postávalo a ostřežitě hlídalo nebo čekalo na další rozkazy. Těch opravdových Ilezarla zde bylo dvacet jedna, v plné výbavě, připravených třeba okamžitě bojovat s nadanými.

            Jediná Kven napůl seděla, napůl pohodlně ležela v lenošce uprostřed hlavního sálu. V ruce žmoulala malinký medailonek se smaragdovým kamenem uprostřed, na opěradle měla položenou malinkou černou skříňku. Kolem ní stálo několik lidí a netrpělivě čekali na to, co jim velící operace odpoví. Věděli, že na Kven se nikdy s ničím netlačí.

            Nakonec promluvila: „Odneste to úplně odsud, pro teď nebudeme nic z toho potřebovat,“ mávla rukou.

            „Slečno Kven, bavíme se o osmi bednách s náhradní výbavou pro vojáky, nemyslíte, že by měli být zde, kde se zdržujeme?“ ujišťoval se jeden z komorních, zda jsou oba na stejné stránce. Kven někdy působila, jako by nejen byla na jiné stránce, ale v úplně jiné knize.

            „Vyneste je někam dál! Orte, všechno je to kovové. Já zde potřebuji co nejméně těch krámů. Ať i členové Ilezarly hlídají někde venku. Celý palác se hemží po zuby ozbrojenými vojáky a rytíři. Jsou to naši přátelé!“ ozvala se na celé kolo. „Uvažujete nad nimi vůbec tak? Proč je zde tak napjatá atmosféra…“

            „Dobrá, najdeme někde místo a dáme ho nepřetržitě hlídat.“

            „To dejte,“ usmála se. „Jděte, víte co máte dělat! Ať to je hotové, potřebuji někde mít trochu místa na přemýšlení…“ řekla tiše, narovnala se v lenošce trochu a promasírovala si spánky. Rukou dala znamení, že pro teď nic dalšího řešit nechce. Obrátila se k medailonku a zakoukala se na něj. Něco k ní šeptal, ale postrádalo to smyslu. Byla podrážděná.

            „Ehm…“ připomenul se její hlavní poradce nad harmonogramem Sněmu. Tomu muži nemohla ani na jméno přijít. Byl to suchý úředník bez duše. Nudil ji a strašně šilhal. „Slečna Kven jistě neopomenula výslechy počínající Bílomostím a zastupující Vírou Mravan. Program, který je již tak narušen…“

            „A bude narušenější o to víc, čím déle mne budete zdržovat. Nemám zde snad na výslechy celý pokoj zástupců? Mám zde důležitou práci,“ řekla mu, aniž by odvrátila zrak od medailonku. Samozřejmě, že měla být jinde. Ale to co se přihodilo nebylo v pořádku…

            „Děje se snad něco nepatřičného, slečno Kven?“ neušlo úředníkovi.

            „Kven řekla, že chce klid, tak odsud upaluj,“ opřel se do něj muž v černo-modrém brnění a kápi. Byl to velitel Ilezarly a nerad viděl, když ji někdo ruší. Úředník zmizel. Rychle.

            Ještě než Kven vyrostla a odhalila svůj talent, dávno spoléhala na svou intuici. Jakýsi vnitřní hlas, který ji pomáhal vyhýbat se problémům, najít způsob, vytušit nebezpečí, poznat komu věřit. A dnes do ní po rozhovoru s Dalanem z Lakrova intuice uhodila. Pocítila opravdu zvláštní přítomnost, kterou ale nedokázala zachytit. Něco magického? Bez nejmenších pochyb. Cosi za oponou naší viditelné a hmatatelné skutečnosti. Bylo to pouze skronové brnění nasáklé rozličnou magií? Jádro samotné je zmatečné, po roky vystavované kouzlům. Nebyla si jistá. Kolem Čarobijce plulo příliš otazníků a bez jeho vlastní ochoty spolupracovat bude těžké se pohnout. Nevěděla, co si o něm myslet, čekala někoho naprosto odlišného. A ne mladistvě vypadajícího blonďáka s příjemným hlasem, který se tváří, že neumí napočítat do deseti. Byl to vesničan, opakovala si. Co všechno není zde na jihu možné?

            To nebylo vše. Když ze shromáždění hostů odešla, (ještě před rytířem) vše se začlo komplikovat. Nedošla rovnou sem. Pocítila další přítomnost. Hned věděla, že to je kov nasáklý nenápadným množstvím zbytkové magie. S doprovodem zahla pár chodbami, než na stolku za vázou našla maličký hřeben.

            Schovala ho do své ikralahan - velice ojedinělé krabičky, díky které ji nebude rušit vyzařování vložených předmětů. Ikralahan je vyřezaná z jediného kusu sopečného kamene Arlanabany, který spolehlivě izoluje magicky průměrně nasycené předměty. Užitečná věc. Hned si všimla další přítomnosti. A další. Dvakrát zahla a vyšla do nádherné zahrady, v které našla ležet dvě sponky do vlasů. Šla za další stopou a před pokojem místního služebnictva našla tento medailon. Nechtěla zatím nikoho předvolávat k výslechu a dělat humbuk. Příliš brzy. Zatím ne.

            „Máme zde snad nadané?“ zeptal se opatrně černovlasý muž.

            „To je to, co mne zaráží, Kamile,“ otočila se k němu a vložila i medailonek do ikralahan. Cvak - a okrajové, nesrozumitelné šeptání z předmětu ustalo. „Žádní nadaní tu nejsou! Vím to, jsem si tak jistá, jak mohu. Ale tyhle věci…“

            „V Alberách se rozmohl boj proti sektě nadaných. Je možné, že opravdu byli v blízkosti nějakého nadaného. Můžou to být měsíce,“ spekuloval velitel Ilezarly.

            „Přesně jak říkáš! Ale proč jsou jenom tři? Nebylo by jich víc? Nasáklo by i oblečení, něco dalšího. Například Dalan z Lakrova nebo vojáci ze Zletén. Dokázala jsem si přesně poskládat, jak proběhlo včerejší přepadení, kdo byl blízko komu. U nekonečna, byl tam i muž, který hýbal s kameny! Velice, velice vzácné, vůbec v dnešní době. S trochou úsilí budu schopná najít cokoliv, co bylo ve styku s magií. Ale zde jsou - tři předměty. Hřeben, sponky pohozené v zahradě a medailon.“

            „Říkáš, že to není náhoda?“

            „Říkám, že šeptání je natolik slabé, že neurčím konkrétní kouzlo, neuvidím zodpovědnou osobu, neodhadnu přesně dobu vystavení. Ale stále dost silné, abych je pohodlně našla.“

            „Takže nejde o shodu okolností?"

            „Dokonale vyvážené předměty. Ani moc vystavené magii, ani příliš," mumlala skoro pro sebe.

            „Někdo tě zkouší?“

            „Nejsem si naprosto jistá. Zatím.“

            „Pak by ale viník narušoval tvůj dozor nad Sněmem a porušil tak všudeplátné zákony. Pachatel by riskoval svůj život. Bez ohledu na postavení, bohatství-“

            „-a pachatel by to moc dobře věděl,“ koukla na něj.

            Nemuselo se jednat o nic, pouze o nepravděpodobnou shodu okolností. I s tím se už setkala. Někdy lidé podvědomě cítí negativní magii a věc třeba zahodí. Byl v tom celém ale jeden problém; intuice do ní přímo bušila. Nejedná se o náhodu. Někdo se rozhodl hrát si s nejmocnější splétačkou žijící na Meadrotu. A to ze zatím neznámého, leč bez pochyb závažného důvodu. Ne pro srandu.

            Chtěla říct něco dalšího, když ji doslova bodlo v hlavě. Mrštila hlavou do zdi, přes kterou k ní došla vlna. I když daleko, nemohla nepoznat, oč se jedná. Rozšířila oči, Kamilovi to nemohlo uniknout. Sám přes své husté obočí nasadil pohled někoho, kdo se právě dozvěděl, že přeci jen nastoupí v rozhodujícím souboji. Okamžitě měl ruku na mohutném jílci. Vstala a urovnala si šaty. „Hra začíná dříve, než bych řekla. Tohle bude zajímavé. Jdeme, následuj mne Kamile. Jen my dva.“ Kvapně odcházela i s krabičkou a jejím obsahem. „Skutečně ZAJÍMAVÝ Sněm!“ oznámila všem v dosahu Kven a zmizela ve velkých dveřích do útrob paláce, následovaná Kamilem a vlajícím, černo-modrým pláštěm.

 

[ * * * ]

 

Byl v lese. Okamžitě věděl, kde a kdy. Už to zažil. A tam, mezi stromy stál - obří vlk. Hnusná obluda smáčená deštěm, slizem a krví. Na ní postava. Postava, kterou už jednou zabil.

„IGNA FER LACHAR!“

            Slova do něj uhodila, až odskočil od krabičky a málem přepadnul na záda. Stáhnul se ke zdi a zmateně se rozhlížel.

            „Jakou spojitost s tím má Elros?“ neubránil se otázce. Uvědomil si pálení na levém zápěstí. Vyhrnul rukáv košile. Spočinul pohledem na třech jizvách, které si před sedmi lety vyřezal nožem jako vzpomínku na to, co musí vykonat. Bolest nebyla přirozená, nebyla náhodná. Naopak, v pulzujících jizvách cítil zvláštní, nerozluštitelný vzkaz.

            „Už toho mám dost. Co se to děje… co se to děje!“ šeptal si pro sebe a drbal si zápěstí. Bolest ustupovala pomalu. Musel přemýšlet. Otisk, napadlo ho. Právě Elrosův vlk byl prvním a nejzvláštnějším otiskem, který kdy viděl. A teď se mu zjevil znovu. Co je to vůbec za krabičku? I to mu došlo. Jakási ikra… něco. Viděl ji poprvé, ale věděl, že je vzácná, že odřízne magické předměty od okolí.

            Pomalu k ní došel, zatímco dál vnímal nepatrný tlak pulzující místností. Naklonil se nad ni, zamžoural a… ztuhla mu krev v žilách. Pramínek krátkých černých vlasů. „To ale není možné?“

            Už ale věděl, že tomu tak je. Vlasy, které patřily Elrosovi. V nich kolovala zbytková magie. Jenže to by znamelo, že je někdo uřízl přímo z trofeje, kterou si tehdy nechal král Efren vystavit ve střežené síni v Epolském paláci. Bez vnějších zásahů se pozůstatky silných mágů rozkládají velice, velice pomalu, někdy až celá desetiletí.

            „Tohle se neděje, ne!“ Ještě ani nedošel kam mířil a problém Sněmu narůstal neúprosnou řadou.

            Záhadnou, černou krabičku sem někdo nastražil. A chtěl, aby ji našel a aby to byl on. Nebo chtěla. To ta žena! Z dálky ale neviděl žádné rysy obličeje. Musel zmizet! Došlo mu, že pokud otevřel takto silný nastražený otisk, pocítila ho také Kven. Sáhl na klopu kapsy, kde měl ukrytý klíč od pokoje. Kov. Bude ho muset co nejdříve neutralizovat pod vodou.

            Co s vlasy? Držel se za spánky a potil se. Co s vlasy?! Kven z nich zjistí, čí jsou. Spojitost s ním je nevyhnutelná. Bude se o něj zajímat ještě víc. Pokud je ovšem vezme, musí vzít celou krabičku. A tu splétačka bude hledat, dokud ji nenajde. Nemůže se dostat do tak hrubého konfliktu s vyšetřováním, které je už teď jisté. Zavrhl to, ať si pátrá. Možná mu to později pomůže, jelikož ať se zde děje cokoliv, je to větší, než by si dokázal připustit. Nebude na to stačit sám.

            Vyběhl z pokoje, nechávajíc krabičku svému osudu, a utíkal prázdnou chodbou k úzkému mostu mezi věžemi. Mířil spěšně do křídla pro Trakov. Musel najít Ctirada a to co nejdříve.

 

Jako by to Nasven chtěl, první, koho Dalan potkal, byl otec Ctirada, král Alvar z Trakova v doprovodu své čestné stráže. Jízlivý a nepříjemný chlap, který není s ničím nikdy spokojený. Ale to by nikdo nahlas neřekl. Alvar okamžitě přešel k věci.

            „Hledáte Ctirada, rytíři?“

            „Můj králi,“ sklonil hlavu, „ano. Potřebuji s ním nutně mluvit.“

            „To vidím podle vašeho zbroceného čela,“ téměř zašeptal, otočil se na podpadku a odešel za dvojité dveře. Nicméně, za krátkou chvíli vyšel Ctirad, rovněž už převlečený do společenského.

            „Příteli, co se děje? Vypadáš… roztržitě.“

            „Vem mě do své komnaty. Hned. Potřebuji vodu. Hned!“

 

[ * * * ]

 

Ikralahan ležela osamoceně na podlaze a šeptala ke Kven tisícovky nesourodých obrazů. Nedokázala vnímat celistvý příběh, ale jedno viděla jasně: hněv z hloupé, vyhnutelné porážky. „To není obyčejná zbytková magie, Kamile. Otisk!“ zasyčela naštvaně. „To překračuje všechno!“

            „Dám znamení, Kven. Máme tu stav ohro-“

            „Ne! Počkat,“ přerušila ho. Sklonila se nad krabičkou. Jediný pramen tmavých kudrlinek. Zavřela oči, přiložila ruce a začala číst.

            Les, mokro, několik pomatenců v kožešinách pod vedením jakéhosi muže. Už ztratil několik členů své skupiny, mezi nimi i ženu nadanou ohněm. Silný, respektovaný mág s pozoruhodnými schopnostmi. Uměl zhmotňovat vlka, symbol odporu a divoké síly. Sledovali vůz, zajímalo je něco, co převáželi do Stinné.

            Víc vědět nepotřebovala, vše o těch událostech četla v podrobném spise. „Někdo ty vlasy odřízl z hlavy Elrose. Ta hlava je dodnes zapečetěná v Epolu,“ odsekla naštvaně. Trochu se třásla vzrušením. „Vrátíme se. Vezmi to s sebou, prohlédneš registr známých ikralahan. Pravděpodobně nás to nikam neposune, ale udělej to. Já mezitím pročtu celý otisk, možná najdu něco, co by se nám hodilo.“

            Kamil sebral krabičku a kývl.

            „A Kamile, udělej to sám. Dnes si to ještě necháme pro sebe. Až budeš hotový, sežeň mi Dalana z Lakrova. I kdyby se mu nechtělo.“

            „S potěšením,“ usmál se na ni křivě.

 

[ * * * ]

 

První, co udělal bylo, že hodil klíč do kádinky s vodou. Hleděl na hladinu a mlčel.

            „…Dalane! Vypadáš zmateně,“ kroutil hlavou Ctirad.

            „Taky že jsem! Cestou k tobě jsem uviděl ženu. Mávala na mě. Pak tam nebyla. Zato tam byla krabička. Ta černá, vzácná, kterou používají splétači. Ikra…“

            „Ikralahan? Jseš si jistý?“

            „Ano! Protože v nich byl -a teď se podrž- chomáč vlasů odřízlých z hlavy Elrose!“

            „Počkat, počkat. Toho Elrose? To by někdo musel udělat v…“

            „Přesně toho Elrose, s kterým to všechno začalo! Okamžitě jsem uviděl otisk, ozvěnu minulosti. Pěkně naštvanou ozvěnu. Nevím, zda s ním mám nějaké spojení, nevím, jak to funguje. Každopádně,“ otočil se k němu, „teď už tam bude Kven Larian a ví přesně to samé, co ti právě povídám.“

            „Do nekonečna, Aluvan nám pomáhej,“ zbledl Ctirad.

            „Ona mi to včera říkala. Ta nadaná. Nelhala. Byla si jistá. A Spojenci dokážou jedině to, že mě budou zdržovat. Mimo to se…,“ ani nevěděl kde začít. „Děje se toho hodně, ze všeho se mi motá hlava. Jako kdyby se svým způsobem opakoval Zábor! Následujeme klubko, ale… přišla do toho další jistá zjištění.“

            „Pomalu. Nadechni se. Řekni mi všechno, co víš.

            Samozřejmě, že mohl Ctiradovi věřit. Ale prozradit Hlas Mnohých? Ne, promiň mi to příteli, říkal si v duchu. Zatím ještě ne. Je to má poslední tajná karta. Ale až zítra nebo pozítří zapadne Oselun, vše by mohlo být jinak…

            „Je tu někdo, o kom ti zatím nepovím víc. Věř mi, prosím. Díky němu ale vím…“ rozpovídal se ve zrkatce o podezření na rituální magii.

            „Všechno to zapadá. Věřím ti Dalane. Jako na Záboře, pamatuješ?“

            Nebyl sám, napadlo ho. Ještě není pozdě. „Takže teď musíme-“

            „-najít tu ženu!“ doplnil ho Ctirad.

            „To bude těžké. Byla daleko a já toho moc neviděl. Měla oblek služebné. Zahlédl jsem jen rusé vlasy pod čepcem…“

            Oběma to trhlo ve stejnou chvíli. Konečně by dokázali něco vysvětlit. Vlastně by to vysvětlovalo mnohé. Vzal klíč z kádinky, pomalu ho usušil a strčil za klopu. Otočil se zpět na přítele. Dalších slov nebylo třeba, ale Ctirad to stejně řekl nahlas: „Hledáme zatracenou Ramil il Igna. Jak se sem, u nekonečna, dostala?“

 

[ * * * ]

 

Stráže na chodbě před křídlem Spojenců se divili, když se k nim blížil Dalan z Lakrova, a to těsně po tom, co se vrátila uřícená Kven s Kamilem. Samozřejmě ho po řádném ohlášení pustili dál. Největší překvapení zaznamenali u Kven. Jindy profesionálně odměřená teď jaksi bojovala se svou spodní čelistí.

            Byl to Ctiradův nápad a Dalan musel uznat, že řešení to je brilantní. Zatímco ze sebe bude dělat šaška a záměrně Kven nenabídne nic užitečného, Ctirad se spojí s Mravem ze Ságu v Graelině zahradě a zasvětí ho do závažných zjištění. Společně se pak pokusí najít co nejrychleji Ramil, která musí být někde v paláci. Pokud se vydávala za služebnou, nemohla přece jen tak zmizet.

            „Ctěná slečno Kven, přemýšlel jsem nad našim rozhovorem a došel k závěru, že jsem se choval ukvapeně.“ Do sálu vkročil i Kamil a propadl stejnému překvapení, než se začal mračit.

            „Pane Dalane, mmm, to je zvláštně naplánovaná návštěva…“

            „Není plánovaná,“ zvedl ruce. „Spíš jsem přemýšlel a přecijen je tu něco, co bych vám měl říct.“

            „To počká. Vlastně jsem vás chtěla nechat za malou chvíli předvést. Došlo k pozoruhodnému objevu, jak sám uznáte asi nejlépe.“

            Zvedl tázavě obočí a cítil zvláštní, morbidní uspokojení nad tím, že je také jednou před někým o krok napřed. Rychle takové myšlenky ale zapudil, stál před někým, kdo dokáže vnímat i stíny skrytých úmyslů. Teď ale byla očividně zahleděná do vlastních myšlenek.

            „Řekněte mi, jak byste vysvětlil tohle, prosím,“ pobídla ho ať přistoupí a otevřela předmět doličný. „Začneme ale tím, kde všude jste byl od našeho poledního setkání a kdo vás viděl.“

 

[ * * * ]

 

Seděli v Graelině zahradě na lavičce mezi keři dřišťálů a čilimníků, nikým nerušeni.

            „Takže,“ nadechl se Mrav ze Ságu, „bez povšimnutí Spojenců nebo králů musíme najít bývalou splétačku, abysme zabránili rituálu, který sem v příštích dvou dnech neznámo jak vpustí Spáry Hialmu a způsobí nevratné škody na naší nádherné zemi?“ zhrnul to. „No, manželce jsem říkal, že flákat se sem rozhodně nejedu, i když ona trvala na svém. ‘Pít a svádět mladé šlechtičny budeš!’. Namítal jsem, že musím pouze najít vhodnou slečnu pro Dalana. Ale asi jsem se tam doma zařekl, teď budu muset dostát slovům,“ pokrčil rameny.

            „To je zajímavě věcný přístup,“ ocenil to Ctirad.

            „Děkuji ti. Teď ale vážně. Dík tobě i Dalanovi,“ zakroutil vážně hlavou. „Tuhle šanci využiji, abych chránil starodávný řád Alber. Za mé otce i pro mé syny a dcery. Myslí si, jak nejsou prohnaní, tyhle Spáry.“ Pak se usmál.

            „Bereš to vážně. To je dobré vědět.“ Ctirad se zvedl a rozhlédl. Od teď budou muset být opatrní. „Co Frech Jarovalský? Co myslíš?“

            „Zasvětil bych ho až zítra. Jakmile se dozví, co zjistíme, okamžitě bude s námi.“

            „Souhlasím. Vydáme se najít nějakou stopu po té Ramil. Musí to proběhnout nepozorovaně a co nejrychleji.“

Autor Lajtwing, 11.09.2019
Přečteno 30x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter