Anotace: Povídka navazující na mé první fantasy dílo "Kapka v bouři".

Sbírka: Vymítač

Mezi světy

Seděl u stolu, v přítmí své pracovny. Vždy přítomná mlha za okny bránila světlu pronikat do jejich světa. Už dávno si zvykl, už nikdy se to nezmění. Jen malý uhasínající modro zelený plamínek ze svítilny uprostřed místnosti vyluzoval trochu světla do nevelkého obydlí. Odpočíval po namáhavém dni plném tréninku. Musel se připravit na to, co se chystá. Ztěžka zvedl ruku a položil ji na modře zdobenou misku ležící na stole před ním. Byla poměrně malá, tak akorát ji obejmout shora prsty, přiklopena zvláštním vypouklým víkem s malou dírou uprostřed. Někdo zaklepal na dveře.

„Pane? Jste tam? Mohu vstoupit?“

Neodpověděl. Zavřel oči a prsty se zaryl do víka misky. Její vnitřní energie jím skrze malý otvor začala pomalu prostupovat.

„Je to naléhavé, pane!“ dožadoval se pozornosti mužský hlas za dveřmi.

Ještě chvíli. Oprostil se od okolního světa a jen vnímal pulzující energii vířící jeho tělem. Za chvíli bude opět plný sil.

„Pán vydal nové rozkazy, musím vám je okamžitě sdělit. Dovolte mi vstoupit, pane,“ bušil dál na dveře nervózní muž.

„Budiž, vstup,“ vydechl bez emocí zpoza stolu. Pomalu otevřel oči a sundal ruku z misky. Dveře zavrzaly a dovnitř vstoupil Stihi, člen jeho družiny. Byl oblečen v naleštěné zbroji s kostěnými doplňky a v podpaží držel hrůzostrašnou přilbu ve tvaru zvířecí lebky s velkými tesáky, která jako chocholku používala trnitou páteř z nějakého živočicha. Muž byl mladý, bledý, sněhově bílý a holohlavý. „Zavři za sebou a posaď se tady,“ pokynul na křeslo u stěny. Voják se posadil a položil si přilbu do klína. „Tak začni, jaké informace neseš?“

„Pán vydal nové rozkazy…“

„To už jsi říkal. K věci, prosím,“ přerušil posla netrpělivě.

„Zítra za úsvitu má začít útok. Povede ho Lebkodrtič. Longwick je prý důležitý odrazový můstek a nesmíme zbytečně mrhat časem.“

„Ksakru!“ udeřil velitel zlostí do stolu, až předměty na něm položené poposkočily. „Proč jen tak spěchá,“ začal rozjímat a vyzáblými prsty klepat do stolu. „Nač ten spěch… a proč útokem pověřil toho blázna Lebkodrtiče?“ Odmlčel se a přísným pohledem od dalších slov odradil i muže v křesle. Ticho přerušovalo jen rytmické klepání prstů do desky stolu. Velitel se dlouze nadechl: „Musíme vyrazit. Přímý útok by znamenal zbytečné ztráty, ale rozkazy Pána nemůžeme zpochybnit. Běž a zburcuj mužstvo, za hodinu vyrážíme k Longwicku. Připravte se na tiché přepadení.“

Voják vyskočil z křesla, zasalutoval a se slovy: „Provedu, pane!“ vyběhl z místnosti. Velitel se zvedl ze židle a zadíval se na stojan s brněním v rohu místnosti. Zbroj byla podobná té, kterou měl na sobě voják z jeho družiny, ale vypadala ještě o něco zlověstněji. Špičaté kostěné doplňky byly i na chráničích ramen a ostré pařáty trčely na chrániči rukou. Dnes večer ale potřebuje jinou výbavu. Pro kradmou zabijáckou akci se naleštěné brnění příliš nehodí. Dnes se vrátí k tomu, co má nejraději – tichému zabíjení ze stínů nepropustné noci. V tom vždy vynikal, tohle vždy upřednostňoval.

---

Sešli se na nádvoří. Hustá rudá mlha dovolovala dohlédnout sotva pár metrů do dáli. Svůj odstín získávala ze zdroje světla na obloze, který však nikdy nedokázal tento svět projasnit. Někteří ho nazývali sluncem, jiní měsícem. Skrze mlhu zářil jasně rudou barvou.

Dvacítka mužů stála seřazena vedle sebe v pozoru, všichni oděni do tmavých lehkých brnění. Ozbrojeni byli krátkými meči a dýkami, pár jedinců neslo menší skládací luky. Velitel stál před nimi a pokynul pohov. „Vojáci, jak jste byli informování, vyrážíme dnes na další akci. Pán má v úmyslu napadnout Longwick za úsvitu, ale pevně věřím, že naším zásahem zachráníme mnoho zbytečných obětí z našich řad. Zvládli jsme to už mnohokrát, zvládneme to i dnes,“ pronášel klidným monotónním hlasem povzbuzující řeč. „Akci provedeme jako vždy, čistě a beze svědků, do úsvitu nám budou ležet u nohou. Za Pána a Moc!“

„Za Pána a Moc!“ zvolali muži jedním hlasem.

Seskupili se k pochodu a s velitelem v čele kráčeli hustou mlhou, tajemným městem Říše stínů. Drželi se vyšlapaných cest, jejichž cíl cesty znal každý z nich. Musel, protože se prakticky neměli podle čeho orientovat, s dohledem několika málo metrů.

Netrvalo to dlouho a v zástupu se zastavili před vysokou budovou s velkými vraty. Velitel zabušil na dveře: „Navigátore, otevři!“

Po krátké chvíli se v kovových dveřích otevřel oční průzor. Objevily se v něm dvě velké černé oči: „Kdo jste, co chcete?“

„Kapitán Shrazrigin. Požaduji přenos dvaceti mužů a sebe co nejblíže Longwicku.“

„Mhmmm, Tichý zabiják,“ zamručel vrátný zpoza brány, „slyšel jsem, že ta akce se má odehrát až za úsvitu, nejste tu předčasně?“

„Navigátore,“ ztrácel s ním trpělivost, neměl čas na dohady se starým dědkem, „rozkazem žádám o přenos mé jednotky na dané místo. Okamžitě!“

Kukátko se s hlasitým prásknutím rychle zavřelo. Chvíli bylo slyšet jen rachot za branou, pak se ale vrata s táhlým vrzáním začala otevírat. Prach na zemi se vířil a trocha světla, které rudá mlha propustila, se začalo prodírat do obří klenuté místnosti. Uvnitř byl na zemi namalovaný obrovský kruh, jehož vnitřek protínal nespočet různých ornamentů a znaků. Těm rozuměli jen navigátoři, nejstarší z obyvatel tohoto temného světa. Své učení si předávali už po tisíciletí jen mezi sebou, hrstkou vybraných osob schopných provádět cesty mezi světy. Cesty mezi nespočtem různorodých zemí a planet. Mezi světy živých a mrtvých.

„Tady, stoupněte si sem do toho menšího kruhu, prosím,“ pobídl je navigátor, menší starší shrbený muž opírající se o dlouhou zdobenou hůl. „Tak, tak, vmáčkněte se tam… dobře, to by mělo stačit. Připravte se, začneme.“

Stařík se napřímil, uchopil hůl oběma rukama, pevně ji sevřel před sebou. Na rukojeti hole se nacházel zvláštní mechanismus stávající z několika tlačítek a ozubených koleček. Navigátor několika z nich opatrně otočil a stiskl. Pak třikrát udeřil holí prudce do země. V místnosti se začal zvedat vítr. Mlha utvářela ve víru zajímavé obrazce, síla větru se stále zvětšovala. Písečný prach ze země se zvedl a rotoval kolem dokola obrovské haly. Vytvořilo se v ní malé tornádo, v jehož centru byla skupina černě oděných mužů, kteří nehnutě hleděli do země. Ornamenty pod nimi začali rudě zářit. Jeden po druhém se postupně rozsvěcely, než celý menší kruh pulsoval světlem. Stařík s holí se plně soustředil, oči měl při tom pevně sevřené, rty sotva viditelně pohyboval, jako by si sám pro sebe cosi přeříkával. Pak pozvedl svou hůl vzhůru. Vyšlehl z ní modrý záblesk, který vystoupal až k nejvyššímu bodu stropu a na okamžik ozářil celou obří místnost. Její stěny byly zdobeny malbami s výjevy válek, ale i pestrobarevným vyobrazením různých světů a podivných tvorů. Klenba byla zdobena lebkami a kostmi poražených nepřátel. Záblesk zmizel. Tornádo pohltilo skupinu válečníků a obří rychlostí je unášelo směrem ke stropu. Přesně do jeho středu. Už je od něj dělilo sotva pár metrů. V tom, jako by se rozevřel. Polštář temné hmoty, snad plynu, se rozprostřel po celé šíři vršku budovy a unášení bojovníci prolétli skrz. Postupně se jeden po druhém ztráceli v černočerné tmě pod střechou kopule, než se za posledním z nich hmota rozplynula. Vítr zmizel jako pára nad hrncem, ornamenty na zemi už zase tiše odpočívaly. Starý navigátor šel dokončit svůj přerušený odpočinek.

---

Stále panovala černá noc, když se ocitli kousek od hradeb přístavního města Longwicku. Celou cestu postupovali obezřetně a pohybovali se jen ve stínech stromů a keřů, protože měsíc občas zpoza hustých mraků prosvítil. Nemohli riskovat odhalení. Jeden poplach a celá akce by byla zmařena. Velitel Shrazrigin zastavil jednotku vztyčenou paží a rukou zaťatou v pěst. Ukázal na tři vybrané muže a poté označil místo na hradbách, které se tyčily vysoko nad nimi. K přepadení si vybrali místo, kde očekávali nejméně hlídek. Kousek od skal u pobřeží, odkud by někdo jen těžko zahajoval útok na město, se takové místo nacházelo. Na hradbách zde byla tma, stráže s pochodněmi chodily až daleko od tohoto úseku obrany. Jedinou starostí jim mohla být stará strážní věž tyčící se nad útesy, ošlehaná příboji vody. I v té se však zdálo, že je momentálně klid.

Trojice vybraných mužů poodstoupila dál od překážky před nimi a ze zad každý z nich sundal jakési vystřelovací zařízení. Do něj vložili pevné zubaté kotvy navázané na tlusté lano s pravidelně navázanými uzly. Zamířili na cimbuří nad nimi a postupně vystřelili. Rány vyšly naprosto neslyšně, pouze svist letící kotvy a odvíjejícího se lana narušoval ticho poklidné noci a šumění blízkého moře. Ozvali se tři cinknutí. První kotva nenašla svůj cíl, odrazila se zpět pod hradby a zapíchla se do země kousek od jejího střelce. Druzí dva však byli úspěšní. Nahoře to jen zašustilo, jak přitáhli lano k sobě, aby se kotvy pevně zakously do spár mezi kameny hradeb. Cesta vzhůru byla volná. Jeden po druhém snadno, i díky uzlům na lanech, stoupali vzhůru do výšky, odrážejíce se při tom nohami o zeď.

První se přes okraj přehoupl kapitán Shrazrigin. Prohlédl situaci na obou stranách a okamžitě šel zkontrolovat opuštěnou věžičku nedaleko od nich. Byla to malá dvoupatrová kulatá budka se špičatou střechou. Druhé patro bylo dřevěné, otevřené a visela v něm poplašní zvonice.

Opatrně otevřel chatrné dveře, uvnitř byla tma. Postoupil dovnitř a prohlédl místnost. Nebylo v ní prakticky nic, jen menší stolek a dvě chatrné židle, pak už jen schody do patra. Musel prohlédnout i vršek, aby je nepřekvapila případná hlídka zezadu. Udělal pár kroků dovnitř, v tom ale ucítil z místnosti čerstvý kouř. Dveře se za ním hlasitě zapráskly. Okamžitě následoval úder dlouhou tyčí na hlavu. Jen tak tak ho stihl odvrátit, tyč ho tak zasáhla pouze do zad. Bolestí se prohnul. Instinktivně však okamžitě sáhl po krátkém meči u pasu a bodl směrem za sebe. Někdo zasténal a kapitána ohodila sprška teplé krve. Ospalý strážný se se zkřiveným úšklebkem kácel pomalu k zemi, opřený při tom o zeď za dveřmi. Přímo ze srdce mu trčel vetřelcův meč. Náhle se ozval šramot na dřevěných schodech do zvonice. Rychle se tím směrem podíval. Zahlédl už jen mihnout se obnošenou vysokou koženou botu.

Pohotově vytáhl meč a dlouhým skokem se vrhl ke schodům, které bral vzhůru po dvou. Nahoru se dostal právě včas. Druhý strážný se právě natahoval k provazu, který visel ze zvonu. Chystal se bít na poplach. Kapitán neměl šanci se k němu dostat včas, aby ho zastavil, stále je oddělovalo zábradlí. Napřáhl ruku směrem ke strážnému a pokřivil prsty. Voják v červeno žluto černé uniformě se zastavil, oběma rukama přitom pevně držel lano, za které se chystal táhnout. Otočil se a pohlédl na Shrazrigina. Dalšího pohybu nebyl muž schopen. Kapitán přepadové jednotky sevřel prsty v pěst. Zvon, který visel nad strážným, se začal chvět a po pár vteřinách se utrhl. Podpořen silou se zřítil přímo na vousáče pod ním. S tlumeným cinknutím ho srazil k zemi, prkna pod prudkým nárazem zapraskala, pár se jich zlomilo. Stejně jako hlídač, kterému zvon padl přímo na záda a hranou na krk. Byl na místě mrtvý. Ostrá hrana zvonu mu oddělila hlavu od těla jako dobře nabroušená gilotina. Ta se pak pomalu, s nechápavým výrazem, přikutálela až ke kapitánovým nohám, nechávajíc při tom za sebou krvavou stopu. Shrazrigin nehnul ani brvou, jen sklonil nataženou ruku, otřel krvavý meč a vydal se zpět na hradby, za svou skupinou.

Všichni už stáli připraveni nahoře. Noční město se před nimi otevřelo jako na dlani. Rozlehlé přístavní město Longwick bylo díky námořnímu obchodu poměrně bohaté a dobře opevněné. Mohlo mít až několik tisíc obyvatel, ale také nespočet kupců, kteří neustále putovali sem a tam za obchodem. Rozlehlé trhy, velká loděnice plná obchodních bárek i zaoceánských lodí, kasárna, všemožné dílny, taverny, nocležny, kapličky a kostel, to všechno bylo součástí nocí zahaleného města. V ulicích se sem tam mihla pochodeň hlídky nebo se ozval křik opilců či škorpících se žebráků, jinak ale panoval klid a mír. Mír, který za pár okamžiků skončí. Do večera už budou všichni obyvatelé tohoto prosperujícího kraje sloužit Zlu. Poslouží mu jako mocná energie ve formě jejich nebohých duší.

---

Potichu postupovali městem směrem do jeho středu, kde se nacházela čtvrť bohatých a vlivných. Tam, kde se nacházel vrchní velitel ozbrojených sil. Zatím nenarazili na žádný odpor, ač někteří z členů skupiny již na svých brněních měli krvavé skvrny a cákance. Několik nebohých hlídek, které se jim připletly do cesty, bylo nutné zlikvidovat a odklidit tak, aby si jich nikdo nevšiml. Muži v uniformách barvy města tak končili s podřezanými hrdly a prošpikovanými vnitřnostmi v temných postranních uličkách, kde je nikdo do úsvitu neobjeví.

Kapitán Shrazrigin vedl skupinu elitních zabijáků hlouběji malebným městečkem, které tiše odpočívalo pod rouškou noci. Téměř všechny domy byly temné, jen ojediněle se v pár oknech ještě svítilo. Z většiny se však ozývalo pouze hlasité chrápání nic netušících obyvatel. Proplétali se úzkými uličkami mezi domy i širokými bulváry pro povozy, které tahaly zboží z loděnice směrem do města a dál na pevninu. Velké kamenné domy se tu střídaly s menšími dřevěnými chatrčemi, což záviselo vždy na majiteli – chudí rybáři si sotva mohli dovolit luxus, zatímco bohatší řemeslníci si rádi připlatili za dobré bydlení. Postupně se skupina, nespatřena, propracovala až k vnitřním hradbám, které oddělovaly čtvrť pro bohaté a vážené členy města. Tam se nacházel i jejich cíl.

Dobře hlídanou vstupní bránu nechali bokem, opět se museli dovnitř dostat vrchem. Tady to ale nebude tak snadné, pravidelné hlídky na vrcholu hradeb je pravděpodobně spatří. Na tomto místě již kapitán počítal s ozbrojeným odporem. Počkali si na nejlepší příležitost. Vzduchem se ozval svistot letících kotev a lana. Trojitý zásah, všechny pokusy byly ukotveny a připraveny. Další z hlídek jim prošla nad hlavami. Muži se bavili mezi sebou, vyprávěli si něco o vnadách svých žen a snažili se v sobě při tom dusit smích. Ničeho si nevšimli, nastala ta pravá chvíle. Shrazrigin dal povel rukou a začal stoupat po stěně vzhůru.

Spolu se dvěma muži se nastejno přehoupli přes okraj hradby. Přikrčili se, aby minimalizovali riziko odhalení. Nyní je již stíny nechránily. Hradby byly v dostatečných rozestupech osazeny pochodněmi, které prosvětlovaly noc. Kapitán se rozhlédl – napravo nikdo, nalevo nikdo, zatím měli štěstí. Zbytek jednotky se neslyšeně přidával k němu nahoře. Pak rozdal další rychlé rozkazy. Temní zabijáci se rozdělili do dvou skupinek a postupovali každá po jiné straně hradeb. Cílem byla třípatrová budova uprostřed, kterou střežilo několik ozbrojených mužů. Ti už vypadali o poznání trénovanější, než obyčejné městské hlídky. Naleštěná brnění se leskla v záři pochodní, uzavřené přilby s úzkými průzory a barevnými chocholkami na hlavě jim dávaly, spolu s dlouhými plášti, pestrobarevnými štíty a ostrými kopí, vzhled důležitosti.

Shrazrigin se vydal s polovinou mužů vlevo, směrem, kde byla jedna ze vstupních bran do čtvrti, které se původně vyhnuli. Potřebovali najít vhodné místo k sestupu. Přikrčeni se plížili směrem k podlouhlé dřevěné boudě posazené přímo nad branou. Uvnitř zpozoroval pohyb. Vytasil krátký meč a následován desítkou svých mužů se přiblížil na pár kroků. Vpadli dovnitř.

Stráže zastihli naprosto nepřipravené. Dva z nich, vysocí vousatí muži, vypadali jako bratři, se opírali v koutě o svá kopí a o něčem debatovali. Trojice dalších lehkooděnců seděla u provizorního stolku ve formě sudu a soustředěně mastila karty. Jediný z mužů koukal z okna věže dolů pod bránu a kontroloval, zda je vše v pořádku. Pak se spustil masakr.

Strážný u okna padl po ráně, která mu přeťala zezadu lýtka, na kolena. Následovalo prošpikování zátylku hlavy dýkou, která ho jako špendlík přirazila ke stěně pod oknem. O tlachající dvojici se postaral temný zabiják, který vpadl dovnitř hned za kapitánem. Než se stihli zorientovat, co se vlastně děje, a připravit se k obraně, kácel se jeden z nich k zemi s dýkou hluboko vraženou v pravém oku. Druhý z nich se popadal za břicho, z kterého se na zem pomalu sunuly jeho vlastní vnitřnosti, které se se zděšeným výrazem snažil chytat mezi kluzké prsty od krve. Zbývala pouze trojička u karet. Nejmenší, holobradý, ze strážných pohotově vytáhl dlouhý nůž připevněný u vysoké boty vpravo. Máchl jím proti temnému vrahu, který se k němu rychle blížil s mečem připraveným před sebe. Podařilo se mu překvapivý útok odrazit a získat tak trochu času pro své kamarády ze hry. Jeden z nich, vyzáblý mužík s velkým předkusem, před sebe vztyčil kopí, které zapřel o stěnu. Útočník, kterého odrazil holobrádek, se obranným úskokem vrhl přímo na připravené kopí, které po straně hrudníku prošpikovalo jeho černou koženou zbroj. Tím však krátké úsilí strážců města zachránit si holý život skončilo. Vyslanci Zla, v početní převaze a s nesrovnatelně lepším výcvikem a bojovými zkušenostmi, neměli sebemenší problém si s marným odporem poradit. Stačilo pár máchnutí meči, několik zacinkání kovu o kov a po zemi už se válela přilbice se šklebící se hlavou. Zbylí dva muži skončili v koutě v tratolišti krve, kabáty s barvami města napuštěnými krví.

„Postupujeme dál,“ zavelel v klidu kapitán Shrazrigin, jako by se v místnosti nic neodehrálo. Sledoval při tom dění okolo, zda si některý z dalších strážných nevšiml hluku ve věži. Venku dál panovalo ticho a poklidná noc. Ujistil se, že jeden ze zraněných mužů může bezpečně pokračovat k jejich cíli a vydali se druhou stranou místnosti ven, zpět na hradby. Odtud se stačilo proplížit pár desítek metrů vpřed, kde se nacházel vysoký stupňovitý dům. Ideální místo pro sestup dolů. Jeden po druhém opatrně seskakovali na hliněné tašky, které pod jejich kroky chroupaly a vrzaly. Sestoupili několik pater a ocitli se v zahradách na nádvoří. Udržované záhonky s pestrobarevnými květinami, krásné, kamínky skládané cestičky okolo barevně malovaných domů, ozdobné lampy pouličního osvětlení, dřevěné lavice pro polední siestu a relaxaci v tomto malebném místě. Všemu pak vévodila velká kašna uprostřed náměstíčka se sochou podivné mořské ryby, z které vytékaly pramínky vody do několika stran. Shrazrigin se při pohledu na takový odporný kýč znechutil a mávnutím mlčky zavelel k dalšímu postupu.

Po pár metrech se opět shledali s druhou skupinou vojáků, kteří postupovali opačnou stranou. Ti na žádný odpor nenarazili. Alespoň tak to bylo poznat z jejich oděvů, které nebyly potřísněné čerstvou krví. Postupně se přesunuli blíž dobře střeženému domu a v půlkruhu se rozestoupili kolem něj. Schovávali se při tom mezi všudypřítomné stromy a vysoké keře. Najednou se ozval nečekaný křik.

Ohlédli se. Do strážní budky, kde před několika minutami zmasakrovali šest strážných, dorazila další hlídka. „Poplach, okamžitě bijte na poplach!“ doléhal k nim vyděšený hlas. Netrvalo to dlouho a začaly se probouzet i ostatní stanoviště hlídek. Z okének vykukovaly nechápavé obličeje a ospalí vojáci neochotně vycházeli ze strážních budek. Volání o pomoc však všechny rychle probralo. Po chvíli se rozezněl poplašný zvon. Nikdo však netušil, odkud nepřítel udeřil a zmateně tak pobíhali po hradbách sem a tam a snažili se upínat zrak na všudypřítomné stíny ve městě, jako by je měl soustředěný pohled prosvětlit.

Nebylo nač čekat, kapitán Shrazrigin zavelel k útoku. Jako jeden muž se dvacítka skrytých bojovníků zvedla a s meči v ruce se rozběhla proti vstupním dveřím do silně střeženého domu. Během poplachu se v budově stihly rozsvítit lucerny a před vchod vyklusalo vícero strážných. Ti teď, překvapeni náhlým útokem, nestihli zareagovat a připravit se do formace k obraně. Zařinčel kov o kov, ozvaly se výkřiky. Meče se střetly s kopími a štíty. Krev začala zdobit fasádu zdi, zbraně a zbroje vojáků i okolní záhonky žlutých květin. Skupinka strážných se více a více tiskla k sobě a ustupovala ke vchodu. První tělo po chvíli padlo na zem. Byl to Shrazriginův muž, kterého proklálo jedno z naježených kopí.

Proti přesile však neměli obránci města šanci. Dřív, než se okolní stráže na hradbách a u brány vzpamatovaly, odkud útok přišel, prolomili návštěvníci z jiného světa odpor. Zanechali za sebou jen bezvládná krvavá těla. Kapitán nařídil větší skupince hlídat vstup, ostatní se nahrnuli za ním, dovnitř do velitelství.

Ocitli se ve velkém sálu, kterému kraloval kulatý stůl a velký krb za ním. Všude byly rozestavěny dekorace, na stěnách visely obrazy s podobiznami panovníků a starostů města, na podlaze byl zdobený koberec. Po obou stranách sálu vedly schody vzhůru do vyšších pater. Tam by měl sídlit velitel a starosta, s jejichž nedobrovolnou pomocí se město vzdá.

Rozdělili se – tři muži vlevo, tři vpravo. Shrazrigin postupoval jako první. Opatrně stoupali vzhůru po širokém schodišti, které se na malém odpočívadle vracelo zpět, do patra. Ve druhém poschodí panovalo ticho a tma. Stáli v dlouhé chodbě plné zavřených dveří. Pod jejich opatrnými kroky potichu sténala dřevěná podlaha. Potřebovali najít druhé schodiště a dostat se o patro výš k těm, které hledali. Podle dostupných informací by tam měli přebývat. Shrazrigin se teď v duchu modlil k Pánu Zla, aby to byla pravda.

Z ničeho nic se jim kousek za zády rozletěly dveře do kořán a do chodby vpadla stráž. Poslední z Shrazriginových mužů neměl šanci zareagovat. Probodnutý zezadu mečem klesl na kolena a zhroutil se na zem. Druhý už se stihl otočit a gestem kapitánovi naznačil, že má pokračovat k jejich cíli, ač sám nyní čelil třem obráncům města. Kapitán jen přikývl a rozběhl se chodbou dál. V půlce se však zarazil, za ním a ze spodního patra budovy se ozývalo řinčení kovu. Po jeho pravici byla další větší místnost, ve které uviděl schodiště vzhůru. Tentokrát už jen jedno uprostřed. Než k němu doběhl, z druhé strany mu šli naproti dva ze tří jeho mužů z druhé skupiny. Pravděpodobně jednoho z nich potkal stejný osud jako jeho oddíl před malou chvílí.

Vystoupali do dalšího patra, které bylo nejmenší z nich. Široká, lucernami nasvícená, chodba s červeným kobercem skrývala už jen tři místnosti za zdobenými masivními dveřmi. Vykopl ty po své levici. Dveře se s prásknutím o stěnu rozevřely. V hezky nazdobené místnosti plné cenný obrazů, drahých gobelínů a několika bust bylo šero. Na mohutné vyřezávané posteli se posadila obtloustlá postava v noční košili s čepičkou na hlavě. „Co se to tady kruci děje,“ spustil podrážděným tónem muž, „už zase útočí nějací barbaři ze zámoří, nebo proč je venku takový randál? Vypořádejte se s tou verbeží jako vždycky a nerušte mne, vždyť je za okny pořád tma!“

„Okamžitě vstaňte,“ vyštěkl na něj Shrazrigin tónem bez emoce a postoupil blíž k posteli.

„Jak se opovažuješ, vojáku?“ začal prskat starosta města „za tohle vystoupení budeš do konce své služby drhnout latríny… svým jazykem!“

„Nebudu se opakovat, ihned vylezte z té postele,“ trval na svém kapitán.

Rozespalý starosta si příchozího lépe prohlédl a začal být podezíravý: „Kdo vlastně k čertu jste. Tyhle uniformy nepoznávám. Co se to tady děje?“ praštil rozčilením pěstí do polštáře, jen to zadunělo.

„Jsem kapitán Shrazrigin a právě přebírám vládu nad tímto městem,“ oznámil suše.

„Asi špatně slyším,“ vyprsknul starosta, „už desetiletí se žádnému z útočníků nepodařilo dostat za hradby mého města. A že jich bylo! Teď si sem nakráčí nějaký šašek a prohlašuje, že přebírá vládu. To je opravdu blbá noční můra dnes.“

Kapitánovi došla trpělivost. Pozvedl ruku napřaženou směrem k sedícímu muži a rozpřáhl prsty. Překvapený starosta se začal ošívat a kopat kolem sebe, jak pomalu vyklouzával z pod peřiny a blížil se k nevrlému Shrazriginovi. Čapka mu při tom spadla z hlavy. Snažil se držet peřiny a povlečení, ale stále se sunul po posteli, než se dostal k okraji. Bez vlastní vůle se napřímil a postavil, valil u toho oči, jako by právě seděl se zácpou na záchodě. Kapitán vytáhl meč a přiložil ho starostovi špičkou na břicho, pak povolil sevření. Muž v pruhovaném pyžamu, zaskočen tím, že už teď musí stát sám na vlastních nohou, se zřítil zpět na postel. Ale při pohledu na kapitánův meč se okamžitě postavil. „Kkk-kdo jste, co po mě chchch-cete,“ začal koktat a roztřásl se.

„Takže ještě jednou,“ povzdechl si Shrazrigin, že se musí opakovat. „Jsem kapitán Shrazrigin a přebírám vládu nad tímto městem. Kde bydlí velitel městských vojsk? Předpokládám, že v místnosti naproti.“

Starosta přikývl. Kapitán ho postrčil před sebe a v sevření ho vedl do vedlejší místnosti. Vojáci v temných zbrojích rozrazili dveře, tlustý muž s kolečkem pleši na hlavě vešel, na povel, jako první.

Místnost velitele městských sil byla méně zdobená, než za starostova. Bylo v ní několik stolů s mapami a figurkami, model města a hradeb, rozpisy hlídek a rozkazy pro podřízené, vystavené plakety, ocenění a medaile. V posteli však tentokrát nikdo neležel. „Pane starosto?“ ozval se komandérský hlas z rohu místnosti, kde se právě převlékal do formálního oblečení urostlý postarší bělovlasý muž. Jeho tvář a tělo, které měl stále do půlky nahé, pokrývalo několik starých šrámů a jizev. Bylo na něm jasně poznat, že je to muž ošlehaný mnoha bitvami a ten, kterého hledali. „Víte už, co se tady děje? A kdo jsou tihle muži?“

„Ve-ve-veliteli…,“ zadrkotal starosta.

Zkušený voják si však okamžitě všiml taseného meče a faktu, že starosta je tu rukojmím: „Stráže, poplach!“ Tasil svou zbraň, která ležela v pouzdře na posteli, a zaujal útočný postoj.

„Klid, veliteli,“ spustil konečně kapitán Shrazrigin, „jsem tu, abychom se domluvili. Netřeba dalších promrhaných duší.“

„A vy jste kdo? Jak se opovažujete sem nakráčet a ohrožovat místní obyvatelstvo, dokonce samotného starostu?!“

„Omlouvám se, jsem kapitán Shrazrigin a jsem zde, abych předešel dalšímu zbytečnému krveprolití a ztrátám na životech.“

„Obávám se, že vám nerozumím,“ nechápal velitel jeho úmysly.

„Situace je následovná – předpokládám, že do hodiny byste dostal od posla vzkaz, že se k městu blíží armáda. Tisícovka dobře ozbrojených mužů s cílem silou dobýt město. My,“ ukázal na své muže, „jakožto mírumilovný předvoj chceme pouze zabránit domu, aby zbytečně vyhasly další životy.“ Neobtěžoval se však veliteli sdělit, že všichni obyvatelé města stejně do večera zemřou, že myslí pouze na promarněné životy svých druhů.

„Nesmysl!“ vykřikl velitel. „Pokud by se k nám v současnosti měla blížit jakákoliv armáda, ať už po moři nebo po souši, věděl bych o tom týdny dopředu. Naši špehové jsou vysoce spolehliví.“

Shrazrigin už neměl dál náladu na vysvětlování. Odhodil starostu stranou do kouta, který při tom zavrávoral a hlavou narazil do stěny, až to zadunělo. Dlouhým skokem se vrhl k veliteli. Odrazil jeho seknutí a kotoulem se mu dostal do zad. Než se muž stihl otočit, srazil ho k zemi kopanec do kolene. V pokleku mu kapitán vytrhl meč z ruky a přirazil ho k zemi. Klečel na něm, muž byl bezbranný. Donutil ho vstát a přidat se ke schoulenému starostovi, který právě naříkal, do kouta.

Jen co se usadil, ozval se z venku hlasitý roh, který přehlušil i zvonky z vnitřních hradeb a hlahol strážných před budovou. Troubili na poplach, město bylo v ohrožení. Oknem byly venku v dáli zřetelně vidět signální ohně, které značily nebezpečí. Blížící se armádu.

„Takže, domluvíme se tedy?“ pokusil se o vítězoslavný křečovitý úsměv kapitán Shrazrigin.

---

Dusot pochodující armády se rozléhal mezi dvěma skalami. Už pomalu začínalo svítat, do města to neměli příliš daleko. Za obzorem už bylo možné pozorovat mihotající se ohně pochodní na hradbách. Kousek od nich, vysoko na skále, plály signální ohně. Ač byli odhaleni, neměli obránci města šanci se dostatečně připravit. Bitva bude rychlá a jednoznačná v jejich prospěch. První drtivé vítězství, které odstartuje invazi do světa lidí.

V čele armády se sunula malá skupinka osob. Čtyři z nich osedlávali mohutné červené ještěrky, které těkaly žlutýma očima ze strany na stranu, a z pusy jim rejdil dlouhý rozštěpený jazyk.

„Veliteli,“ ozval se jeden z jezdců, „zdá se, že nás budou očekávat.“

„Bude to marný odpor,“ zachrčel chraplavým hlasem mohutný tlustý muž navlečený v ostnaté zbroji. Bylo až s podivem, že takového hromotluka jeho zvíře uneslo. Zdobením zbroje poseté lebkami a přilbou, která byla mistrovským dílem kováře, jasně značil své postavení. Přilbu zatím nesl v podpaží. Jeho holá hlava, plná runových tetování, kterému vévodilo zobrazení rozprasknuté lebky, se matně leskla v šeru.

Pomalu se přibližovali k městu, stoupali na vrchol horizontu. Armáda v naleštěních hrůzostrašných zbrojích pochodovala jako jeden muž. Někdo se k nim zpředu blížil, nějaký splašený běžec. Byl to jeden z jejich předsunutých zvědů. Malý poďobaný bledý muž v černém plášti podal hlášení: „Pane, mocný drtiči lebek!“ ukláněl se, „Už nemusíme pospíchat. Tam nad městem – znamení. Naše vlajky, pane.“

„Naše vlajky?“ opakoval vůdce útoku. „Alespoň už máme jasno, kam se ten noční vrahoun Shrazrigin poděl. Za tohle by se měl Pánovi zpovídat, není schopen držet se plánu a rozkazů. Ale co už,“ odfrknul si, rozhořčen, že nakonec žádný boj a pořádné krveprolití nebude, „stejně musí někdo ty uvězněné duše uvolnit. To je práce tady pro Maličkou,“ pohladil obří palici, která se pohupovala přivázaná k boku jeho ještěra. „Do večera bude město čisté! Pak přivoláme ostatní,“ začal povzbudivě křičet. „Pánův plán zkázy lidstva se rozjede naplno!“