Něco za něco

Něco za něco

Anotace: Povídka navazující na mé fantasy díla "Kapka v bouři" a "Mezi světy".

Sbírka: Vymítač

Něco za něco

Slunce pražilo a letošní léto s sebou přineslo neobvykle horné dny. Mladík v rozepnuté kostkované košili, mohlo mu být okolo dvaceti let, odpočíval u cesty pod vzrostlým dubem, který poskytoval alespoň malou možnost, jak se na cestách ochladit. Dva uvázaní koně se pásli opodál, ptáci vesele cvrlikali v korunách lesíka, nikdo tudy už dlouho neprošel. Něco zašustilo v křoví.

Mladík nadzdvihl obočí a poposunul si slaměný klobouk z čela, aby se mohl rozhlédnout. Křovím opodál se prodírala nějaká postava. Vyskočil na nohy a přitiskl se ke stromu: „Psst, halo, pane… vstávejte, někdo sem jde,“ křikl koutkem úst na muže, který ležel v trávě kousek od něj.

Edwin se probral. „Co se děje?“ protáhl ospale, znaven z dlouhé cesty v takovém počasí, hlavu plnou suché trávy.

„Tamhle, někdo sem jde,“ ukázal mu muž u stromu.

Mladý vymítač se vymrštil na nohy a sáhl po dýce ukryté v kožené botě. „Kdo je tam?“ zvolal směrem k neznámému.

Z křoví se vykulil vyzáblý mužík, v ruce držel pasteveckou hůlku, klobouček na hlavě. „Zdravím, panstvo, omlouvám se, že vás ruším. Nepřišel jsem vás okrást, ten nožík si můžete zase schovat. Viděl jsem vás z pole projíždět okolo a potom tady slyším koně, tak si říkám, že jste určitě zastavili. Pasu tady ovce, tamhle za lesíkem, víte?“

„Rád vás poznávám, ale kdo jste a proč jste za námi vyrazil?“ tázal se Edwin a schval svou dýku zpět.

„Omlouvám se, Zubin jméno mé,“ usmál se a vycenil u toho své žluté křivé zuby. „Víte, tady za kopcem, ve vsi… máme jisté potíže. A už dlouhou dobu hledáme udatného dobrodruha, který by nám dokázal pomoci. Ale znáte to, v takovém zapadákově se sotva někdo zastaví, nebo projede kolem. Takže když se na obzoru objeví jakákoliv příležitost, je nutné ji chytit za pačesy, jak se říká.“

„Tak právě ti štěstěna jednoho dobrodruha přivanula, milý Zubine. Edwin, jméno mé. Ale jestli jen potřebujete někoho, kdo ošetří nemocné krávy nebo přivolá silnější úrodu, s tím bohužel nepomohu.“

„Nene, kravky se mají dobře,“ zaťukal pasák holí o strom, „ale trápí nás neobyčejné sucho…“

„Déšť taky nedovedu přivolat,“ přerušil ho Edwin, „to jedině tady můj společník Dubius, že by v sobě probudil zázračnou moc?“ ukázal na mladíka u stromu, ten ale jen zavrtěl hlavou v nesouhlas.

„Vyvolání deště už jsme marně zkoušeli, ale tím to nebude,“ ohradil se proti nadsázce Zubin. „Víte, ze dne na den nám u vsi vyschla naše malá říčka a posléze začaly vysychat i studny. Divili jsme se, co se děje a dali dohromady skupinu mužů, aby šli proti proudu řeky a zjistili příčinu. Dnešní svět je nebezpečný, to určitě víte. Vyrazili ozbrojení, naši nejstatnější chlapi v čele s kovářem Velkým Jeníkem. Co ale čert nechtěl, něco je cestou přepadlo. Vrátil se jen Jeník, celý dobitý a pořezaný… už jsme mu nedokázali pomoct.“

„Takže říkáš, že vás sužuje Zlo či nějaká podobná havěť?“ zajímal se Edwin.

„Nevím, pane, co je příčinou, nikdo už se neodvážil vyjít od vesnice dál než na okolní role a pastviny. Ale pokud nám brzo někdo nepomůže, budeme se muset z tohoto, na úrodu štědrého, kraje odstěhovat. A kdo ví, jaký osud by nás potkal za prvním kopcem.“

„Dobrá, nemohu odmítnout volání o pomoc v boji proti Zlu,“ přislíbil vymítač pomoc. „Ukaž nám cestu do vsi, podíváme se té záhadě na kloub.“

Odvázali koně a pomalým tempem se lesíkem vydali za pasákem koz. Cestu jim krátil vyprávěním o životě ve vsi a drby o tom, kdo, kde a s kým co dělal. Ze všech třech po chvílí chůze začal stékat pot, což se zhoršilo ještě poté, co vyšli na přímé slunce na pastvinách. Tam se v menší dřevěné ohrádce páslo několik desítek koz, které se marně snažily ukrýt ve stínech keřů. Dostali se na vyšlapanou cestičku a po necelé půlhodině úmorné chůze se před nimi, za kopcem, objevila malebná vesnička. Okolo ní se točilo vyschlé koryto říčky, všechny domky byly opravené, čisté, úhledné kamenné cestičky mezi nimi, zahrádky plné okrasných květin a zeleniny. Jedině na oné zeleni se už pomalu začalo projevovat náhlé sucho.

Když procházeli vesnicí, lidé se za nimi otáčeli a prohlíželi si cizince, ale vždy slušně pozdravili. Edwin jim gesta oplácel a nevycházel z údivu, že ještě v dnešním světě existuje podobně hezká vesnička plná přívětivých, veselých, lidí. Zastavili se před jedním ze stavení, kde na lavičce před vstupem do domu seděl postarší tlustší muž a kouřil dýmku.

„Buď zdráv, starosto,“ pozdravil pasák.

„Vítej, Zubine,“ odvětil přívětivě, „koho nám to sem vedeš?“

„Dobrodruhy!“ zvolal nadšeně.

„Tak dobrodruhy, říkáš? Někdo konečně navštívil náš kraj? Pánové, vítejte!“

„Vskutku malebný kraj, starosto. Edwin, jméno mé. Člen cechu Vymítačů. Přislíbil jsem pomoci s vaším problémem se škůdci.“

„Vymítač, v našem kraji, jaká to náhoda!“ rozzářil se starosta a vytáhl dýmku z úst. „Takže už jste náš příběh zajisté slyšeli? Každá pomoc je vítaná. A tvůj přítel,“ ukázal na Dubiuse, „taky vymítač?“

„Nikoliv, jen mastičkář v zácviku,“ odpověděl mladík v kostkované košili a uklonil se. Edwin, ač slušně vychován, nebyl na podobné formalitky příliš zvyklý a málokdy je praktikoval. „Tady s panem Edwinem jsme se potkali na společné cestě před pár týdny.“

„Vskutku?“ nevycházel z údivu stařík s lysinou na hlavě, „To vás se museli seslat sami bohové. Shodou okolností naléhavě potřebujeme i pomoc mastičkáře. Chudák náš starý Větvička ochořel a už nezastane tolik práce. Několik lidí ze vsi má zlý kašel, dobytku se moc nedaří… Chci vás poprosit o pomoc i v této záležitosti, odměna je jistá!“

„Rád pomohu,“ přikývl Dubius, „udělám, co bude v mých silách.“

„Ale zpět k věci,“ přerušil debatu o mastičkách a nemocných kravách Edwin. „Jak se má věc s těmi škůdci, suchem a Zlem, o kterém nám Zubin vyprávěl?“

„Ojoj, pane Edwine,“ zabědoval starosta, „zlá je situace, moc zlá. Jestli se problém nepodaří do týdne vyřešit, hrozí, že nebude dostatek úrody na zimu. Naše obživa je ohrožena, dobytek pojde hlady a nechci ani domýšlet, co může být dál! Jak vás jistě Zubin spravil, všechno začalo s vyschnutím koryta řeky. Chlapi, kteří se vydali hledat příčinu, něco krutě zamordovalo. Od té doby jen čekáme na zázrak. Vyslali jsme prosby o pomoc do okolních vsí, ale znáte dnešní poměry. Všichni mají strach. Za každým barákem může čekat náhlá smrt, každý má svých problémů dost. Odvážných a udatných mužů, kteří by si dokázali poradit se Zlem, je jako šafránu.“

„Nuže, nebudeme ztrácet čas,“ přerušil teskné vyprávění Edwin. „Ihned se vydám proti proudu řeky a pokusím se zjistit, co se děje. Dubius se zatím může seznámit s mistrem Větvičkou a pomoci vašim nemocným.“

„Zadrž Edwine,“ zarazil ho bylinkář v zácviku. „Půjdu s tebou. Ve zdejším kraji prý poměrně hojně rostou vzácné Bromilky. Několik kousků by se mi hodilo pro přípravu mastí a nápojů, nejen pro tebe.“

„Ano, tyhle byliny chodíval sbírat Větvička směrem proti proudu řeky, pravda. Dodávali jsme je mastičkářům z celého království, dokonce i do hlavního města!“ pyšnil se starosta. „Pokud by výprava za bylinkami mohla pomoct i ve věci nemocných, tak souhlasím s panem Dubiusem.“

„Budiž tedy. Ustajte nám, prosím, koně, vyrážíme po svých.“ Ač nerad, souhlasil Edwin s doprovodem na výpravu. Vždy raději řešil problémy sám a nespoléhal se na druhé. V případě obyčejného civilisty se navíc práce dost pravděpodobně zkomplikuje. Jelikož však nutně potřeboval doplnit zásoby zmíněných lektvarů, bude muset protentokrát, opět, udělat výjimku.

---

Kamení jim chroupalo pod nohami a ostré slunce pražilo do zad. Už se suchým korytem plahočili nejméně hodinu, ale cíl měli v nedohlednu. Krajina okolo řeky byla povadlá, spálená tráva žloutla v mezích, stromy a keře se začínaly krčit nedostatkem vláhy. Hnijící nebo vyschlé mršiny ryb se válely rozeseté po celé délce říčky. Dubius začínal litovat, že se na výpravu vydal – v pustině bez vláhy stejně žádné užitečné rostliny nenajde.

„Co myslíš, že nás čeká? Takhle můžeme putovat celé dny…“ povzdechl si bylinkář.

„Nemyslím si,“ vydechl potem zmáčený Edwin, který s sebou vlekl svůj batoh plný užitečných udělátek, „ten zraněný kovář… Říkali, že se doplazil zpátky… Musíme být už hodně blízko.“

Začali stoupat do mírného svahu, na jehož vrcholku se koryto stáčelo vpravo. Výhled dál jim blokoval malý, hustý, lesík. „To by mohlo být ono, zpomal, Dube.“

Bylinkář, který byl pár metrů napřed, se zarazil. Pro jistotu se nyní zařadil až za Edwina a společně pomalu postupovali k houští. Mladý vymítač se zastavil. Z lesíka zaslechl nějaké prapodivné skřeky. „Psst, potichu. Slyšíš to taky?“ Dubius jen přikývl. „Přikrč se, opatrně to obhlédneme,“ šeptal Edwin, „kdyby se něco semlelo, buď okamžitě připraven utíkat zpátky, já si nějak poradím. Jasné?“ Dubius opět pouze přikývl.

Pomalu se přikrčeni soukali hustým porostem, větvičky je štiplavě šlehaly do rukou a obličejů, skřeky sílily. Začínalo to znít jako prapodivná rozprava. Léčiteli hlasitě pod nohami zapraskala suchá větev. Hlasy utichly. Oba se zastavili a podívali se na sebe. Dubius byl strachy zpocený a téměř nedýchal, jak se teď snažil být potichu a odčinit tak svou chybu. Něco zasvištělo vzduchem. Edwin pohotově vytáhl svůj krátký meč a snažil se prohlédnout skrze houští. Otočil se zpět na svého společníka. V obličeji byl celý bledý, zíral před sebe s nepřítomným výrazem.

„Edwine, nějak mi není dobře,“ vyhrkl ze sebe náhle a popadl se z boku za krk. Mezi prsty mu vyčuhovala malá opeřená šipka z foukačky. Pak bezvládně padl na zem, obličejem napřed, a zaryl se do mechu. Ozvalo se druhé zasvištění. Vymítač instinktivně máchl mečem. Něco cinknulo a odrazilo se pár metrů od něj. Z maliní opodál zahučel skřek, to musela být nadávka. Další svistot, tupá rána, štípnutí. Edwin se chytil za krk, okamžitě se mu rozostřilo vidění. Svět okolo se začal točit a tmavnout. Padl na kolena a postupně se sesunul na záda, vědomí ale stále neztratil. Poslední, co si pamatoval, byl pár malých plešatých zelených hlav s dlouhýma špičatýma ušima a velkýma žlutýma očima, který se nad ním skláněl. Cenily na něj huby plné malých špičatých zoubků a něco si mezi sebou skřehotaly. Pak omdlel.

---

„Pst, hej, Edwine, vstávej!“

Pomalu otevřel oči. Bylo mu hrozně zle od žaludku, jako by na noc sám snědl celou půlku kůže z propečeného selete. Bolela ho hlava a zrak se mu vracel pomalu. Během chvíle však vycítil, že se nachází v jeskyni. Vlhko ve vzduchu a těžký vzduch, opodál odkapávala ze stropu voda. Seděl svázaný v mechu na zemi a o někoho se opíral. „Dube? Kde to jsme, jak dlouho jsi vzhůru?“

„Jo. Možná půl hodiny. Někde pod zemí, v nějakém doupěti, nebo co. Není to obyčejná jeskyně. Tamhle v rohu jsou nějaké špalky a vyhaslé ohniště. Přepadli nás bandité, nebo co se stalo?“

Vymítač se zamyslel: „Mám jisté podezření, co jsou zač. Zkoušel jsi nějak se z těch pout uvolnit?“

„Marně,“ prohlásil zkroušeným a odevzdaným hlasem. „Určitě nás teď podříznou a pohodí u cesty. Ach, jaký krutý konec.“

„Nejsou to bandité a nikdo nás řezat nebude. Kdyby nás chtěli zabít, už jsme dávno mrtví,“ uklidňoval vyděšeného druha, jako by se nic nestalo. Pokusil se uvolnit z pout, ale držely příliš pevně. V tom se jeskyní mihl nějaký stín.

„Někdo sem jde,“ špitl Dubius, který seděl čelem k průchodu, vedoucímu ven z jeskyně. Ač nebylo téměř nic vidět, pár odražených paprsků světla někoho dalšího v jejich přítomnosti přeci jen odhalilo. Ozvalo se cupitání po vlhké podlaze. Nebyl to zvuk bot, spíše jako by našlapovalo nějaké zvíře. Oba zajatci napětím téměř ani nedýchali. Kroky se zastavily někde v rohu a chvíli se nic nedělo. Nastalo naprosté ticho, přerušované jen kapáním vody. Po nekonečně dlouhé minutě odešlo zvíře s cupitáním zpět, ven z jeskyně. Dubius, který se ztěžka nadechl, musel být zadržováním dechu snad celý fialový, pomyslel si vymítač.

„Co to kruci bylo zač? Co se tu děje?“ bědoval opět strachy mladý bylinkář. Hlas se mu třásl a zuby nervózně drkotaly.

„Myslím, že nás zajali goblini,“ vysvětlil mu konečně Edwin.

„Goblini? Co jsem o nich slyšel, tak to jsou dost zlé a krvelačné bestie z pekla, co ti v lepším případě ohlodají končetiny a ze zbytku si uvaří polévku. Nebo si to s něčím pletu?“

„Nepleteš. Když nás přepadli, viděl jsem je, než jsem odpadnul. Ale jejich chování je podivné. Nikdy jsem neslyšel o žádném případu, že by drželi zajatce. Měli nás zabít na potkání. Jsou sice na poměry pohůnků Zla poměrně chytří a vyspělí, ale toto je opravdu zvláštní.“

„Ještě se jich nakonec zastávej,“ dloubl do něj loktem a zaúpěl. „Ty jsi tu ten specialista na podobné situace, napadá tě něco? Nerad bych skončil v kotli nějaké potvory.“

„Zkouším ten provaz, ještě chvíli. Myslím, že se mi podaří ho uvolnit. Pak budeme improvizovat.“ Snažil se svázaným zápěstím škubat ze strany na stranu, tahat nahoru a dolů, aby smyčku uvolnil. Byla pevná, ne však dokonalá, což se dalo od neohrabaných rukou malých potvůrek čekat. Cítil, jak sevření povoluje, ale ruku stále neuvolnil. Od vchodu se ozvalo další cupitání, okamžitě se zarazil. Tentokrát bylo malých nožiček slyšet několik. Oba zajatci opět ztuhli jako zkamenělí, čekajíc, co se bude dít tentokrát.

Jeskyní se rozlehly skřeky malých příšerek, byla jich tam snad desítka. Edwin neměl sebemenší tušení, co si mohou povídat. Znal různé řeči a uměl rozpoznat zvířecí zvuky, ale gobliní komunikaci ho v cechu ovládat nenaučili. Potvůrky po sobě pokřikovaly a dohadovaly se. Skryté ve stínech pomalu obcházely okolo sedící svázané dvojice, ale žádný z goblinů se zblízka neukázal. Pak jeden z nich docupital k matně rozpoznatelnému ohništi v rohu jeskyně. Bouchnul kamínek o kamínek. Znovu, vyšlehly jiskry. Ještě pár bouchnutí a za malou chvilku zaplápolal v ohništi malý plamínek ohně. Vlhká jeskyně se rozzářila, nebyla ničím výjimečná. Světlo však odhalilo i to, co vidět raději nechtěli. Tlupa malých zelených potvůrek cenících zuby se houfovala v půlkruhu před nimi. Velké oči se jim zlověstně leskly plápolajícím plamenem. Chlupatá tělíčka měli pokrytá kožešinami z lesní zvěře a v rukou svírali různé naostřené klacky, kameny a nožíky z rybích kostí. Z půlkruhu pak vystoupil jeden ze zelenáčů, jako jediný z celé tlupy měl ve svých dlouhých uších několik kruhových náušnic.

„Člověci, člověci, co vy tu pořád pohledávat,“ spustil na Edwina lidskou řečí. Ten jen zvedl obočí a vyvalil oči. Tahle skupina goblinů ho nepřestávala udivovat.

„Vy… umíte mluvit, naší řečí?“

„Jistěže, já mluvím!“ vzedmul hruď malý tvor a pyšně se zazubil. „Ale tady ostatní já zatím nenaučit, ono jim pomalu moc to jde. Ale zpět k vy. Co teď s ty a on my dělat? Plamen už hřeje, chcete do povílka? Dobrá polívka nikdy dost!“

„Polívku ne, prosím!“ zaskučel Dubius.

„Ticho, mužíku,“ napomenul ho rázně vůdce tlupy. „Tak mluvit, co vy tu slídili? Honem, než si já rozmyslím!“

„Samozřejmě,“ začal vymítač, „ale nejprve – jak ti říkají?“ Hleděli si s goblinem z očí do očí. „Zdáš se být naprosto výjimečný.“

„Ach ano, všichni říkali! Vurkriord jmenuju. Někdy mi taky říkat Ten jako člověk. A teď mluv ty! Šup šup!“ ukázal na něj ostrým kopím, jako by ho chtěl probodnout. Ostatní z jeho skupiny jen přihlíželi a nervózně ťapali nožičkami po studené podlaze.

„My tady s přítelem přislíbili pomoc nedaleké vesnici,“ začal vysvětlovat Edwin, „ve které z nenadání přišli o veškerou vodu. Marně se svépomocí snažili najít příčinu, jejich výprava skončila špatně.“

„Hmmm, tak to je proč nás tu pořád někdo otravuje,“ zadumal goblin.

„Vydali jsme se tedy zjistit, co se děje. To nás dovedlo přímo sem. Předpokládám, že to je vaše práce, celé ty patálie se suchem?“

„Ano, ano, potřebovali jsme vodu, hodně vodu,“ rozhazoval rukami goblin, aby ukázal, kolik moc vody potřebovali. „To mě nenapadlo, že by někdo tolik vodu chyběla. Tu skupinu lidí s vidlemi jsme museli zabít a polívka udělat. Oni zlí na nás jako první!“ hájil se zelený chlupáč, jako by mu bylo vesničanů líto.

„Ano, potřebují ji. Bez té řeky budou odsouzeni k záhubě. Donutíte je se vystěhovat, a v okolních krajích nečeká tyto dobré lidi nic pěkného.“

„Dobré lidi, pche,“ odprsknul si Vurkriord, „dobré lidi dnes už neexistuje. Každý koho my potkat, akorát uši chce nám uřezat a zuby si vystavit. Dřív bývaly časy, kdy lidi dobrý, dneska ne!“

„Nemáš pravdu, i dnes ještě existují počestní a dobří lidé. A zdá se mi, že právě takové si kdysi poznal, mám pravdu?“

„Znal, znal,“ vzdychl goblin a začal vyprávět svůj příběh. „Dávno tomu, kdy já malý odsouzen na smrt byl. Naše skupina musela cestovat a táhnout slabé děti nemohli. Zůstal jsem s několika sami v lese. Den po dni jsme snažili žít, den po dni nás vlci a jiná havěť žrala. Jediný já přežil, na pokraji smrti byl. Snad víc než den už jsem ležel skoro mrtvý hlady, bez síly, když lidé mě našli. Myslel jsem, že konec konečně bude,“ hleděl se smutným výrazem do země, jak oživoval bolestné vzpomínky. „Ale lidé byli dobří, hodní. Ujali se maličkého Vurk a zpět k životu přivedli. To u nich mě naučili řeč rozumět. Vurk moudrý! Žilo se hezky, než v den jednou přišli další lidé. Moc zlí byli! Masakr ve vsi nastal, já sotva unikl, jen protože tak malý a rychlý. Nikdo z mých kamarád to nepřežil. Proto jsem pak sám bloudil krajem, než jsem se dostal ke skupině mých druhů. Zapadnul jsem dobře, dobrá skupina jsme byli. V klidu si přepadali cestovatele, dobrý polívka z nich vařili, hezky si záškodničili. Pak se ale špatné stalo, náš hodný vůdce v přepadnutí padl a jeho vystřídal hlupák, velký hlupák! Chtěl velkou pomstu udělat, lidi nenávidí. Má v plánu poklidné město s kupci přepadnout a všechny je pomordovat. A to se mi tady spolu s naší skupinou vůbec nelíbilo. Musíme z něčeho žít, polívka se z brambor vařit nedá, ale zabíjet celé město jen pro pomstu, to nesmí se dopustit. Na obživu a dobrý život pár kupců a cestovatelů stačí, nemusí se jimi plýtvat a všechno zničit!“

„Poutavý příběh, vskutku,“ ocenil Edwin zajímavé vyprávění. „Takže chápu správně, že vaše malá skupina se oddělila a chce zabránit té druhé v masakru místního kupeckého městečka?“

„Jo, jo, chápeš! A k tomu potřebovat hodně voda. Krmíme naše prasorypy jak jen to jde.“

„Prasorypy? Co přesně to je?“ nechápal mladý vymítač.

„Neznáš? Předvedu ti! Člověk vypadáš jako moudrý. Myslím, že z vás polívka dnes nebude… dnes ne,“ zavrtěl goblin hlavou a gestem ostatním rozkázal, aby uvolnili pouta zajatcům. Ti si okamžitě oddechli a mnuli si odkrvená zápěstí sedřená provazem. Skupinka goblinů je obklopila a v čele s jejich vůdcem Vurkriordem, který si mezi tím u ohně zapálil malou louč, je vedla ven z jeskyně. Doupě nebylo příliš rozlehlé. Bylo tam jen několik menších zákoutí a slepých uliček, po chvíli se dostali ven. Edwin s Dubiusem si museli zakrývat oči rukami, jak byli přivyklí na úplnou tmu v jeskyni. Golinům to očividně problém nedělalo. Jeskyně se nacházela skrytá v lesním hájku, kterým protékala místní říčka. Slunce už se sklánělo u obzoru, odporné horko trochu opadlo. Nedaleko od skrýše, někde mezi stromy, bylo slyšet divné kvičení a chrochtání.

„Co je to?“ podivil se Dubius. Chováte tu prasata?

„Ale kdeže, to jsou ti naši prasorypové!“ zdvihl vůdčí goblin prst s dlouhým, špičatým nehtem. „Pojďte se podívat, jsou macatí!“ Došli až k řece a protáhli se úzkým křovím. Příroda je opět překvapila. Uprostřed řeky si vedle sebe hovělo několik velmi prapodivných zvířat. Ze všeho nejvíce připomínala obrovská přežraná prasata, avšak s jakousi beztvarou hlavou a tělem na výšku. Tlustou kůži měla pokryta strupy a jizvami, některé z nich byly dost čerstvé. Oči a uši jim úplně chyběly, nebo alespoň nebyly na obvyklých místech. Zato obří tlamy, otevřené dokořán, s velkým kruhovým rypákem ležely až u země a hltaly veškerou vodu, která se na ně valila. Za nimi už byla prakticky jen prázdná a vyschlá řeka. Jen slabé pramínky vody prosákly skrz hradbu sádelnatých oblud.

„Hle, krásní jsou, že ano?“ přistoupil k jednomu z nich Vurkriord a podrbal ho nad rypákem.

„Zajímavá zvěř, souhlasím,“ přikývl Edwin. „Ale kam se ztrácí všechna ta voda? To ji všechnu pojmou? K čemu vám vlastně tihle prasorypové slouží?“

Goblin něco křikl na své druhy v jejich řeči. Dva z nich přišli až k prasorypovi, sebrali při tom cestou bílou misku ukrytou v křoví opodál. Jeden ze zelených mužíků chvíli prsty jezdit po kůži tvora hltajícího vodu. Po chvíli se zastavil a poklepal na něj. Druhý goblin k označenému místu přiložil misku, první vytáhl ostrý nožík a udělal do prasorypa řez. Zvíře bolestivě zaskučelo, voda se rozstříkla na všechny strany. Chvíli sebou zmítalo, ale pak se uklidnilo. Z rány mu rovnou do misky začala vytékat zvláštní žlutá tekutina, nebyla to krev.

„Výborně, nepotrvá dlouho, a budeme mít hotovo,“ promnul si ruce Vurkriord. „Pak už my nebudeme ty prasorypy potřebovat a voda zase poteče hodně.“

„To rád slyším, ale co to z nich sbíráte?“

„Jed. Jsou to skvělá zvěř! Dáš jim trochu vody, nějakou tu bylinku a máš jed! Pár kapek a spali jste vy dva jako mrtvolky,“ zahihňal se.

„A předpokládám, že ten jed hraje roli v tom, jak hodláte té druhé skupině zabránit v útoku na osadu, že?“ odtušil Edwin situaci.

„Přesně tak! Trochu jim s tim okořeníme polívka a je po problému. Pak budou všichni spokojený!“ Okolo výřečného goblina se protáhl jeden z jeho druhů s plnou bednou bylinek a začal je pomalu přisypávat do vody.

„U všech bohů, zadrž!“ zahulákal Dubius a ve skoku mu vyrazil bednu z ruky. Bylinky se vysypaly všude okolo a goblin jen přihlouple koukal.

„Co blázníš, člověku?“ nechápal Vurkriord. „To je jen žrádlo pro prasorypy!“

„Vy je tím krmíte?“ zhrozil se bylinkář. „Vždyť to jsou Bromilky! Hodně vzácné bylinky. Přesně takové jsem doufal, že na téhle výpravě najdu,“ rozplýval se při pohledu na malé rostlinky se žlutým květem.

„Vzácné? Tady rostou jako ten… plevel, všude. Prasorypům to moc chutná, podívej. Tady za kopcem můžeš natrhat, kolik odneseš. A ty, druhý,“ obrátil se na vymítače.

„Edwin, jméno mé.“

„Ty, Edwin. Ty chápavý chlap. Vraťte se do vesnice k lidi a řekněte, že voda bude, brzo. My si tu vyřídíme svoje a už nebudeme hodný lidi otravovat a mořit bez voda. Ale ať se hodný lidi raději vyhýbají místnímu lesíku. Nikdy nevíš, kdy bude chuť na dobrá polívka.“

---

Vraceli se zpět do vesnice vyschlým korytem řeky, začínalo se rychle stmívat. Dubius vlekl vak napěchovaný všemi možnými rostlinkami a bylinkami. Ten ze sebe vydával omračující vůni.

„Hele, Edwine… myslíš, že budou mít ve vesnici radost, že jsme tam ty gobliny nechali jen tak být?“

„Určitě tu situaci pochopí. Je to něco za něco. Kdybychom se jich zbavili, kdo ví, jaké škody by napáchala ta druhá skupina. Pravděpodobně by nakonec postupně vydrancovali celý kraj. Ale pokud se do vedení dostane ten Vurkriord, nikomu nic nehrozí. Zněl jako rozumný tvor, na goblina. Sem tam v lese zmizne nějaký člověk, ale s tím se v dnešní době musí počítat.“

„Máš pravdu, raději potvora při smyslech, než potvora hnaná zabijáckými pudy. Vyrobím jim ve vsi nějaké masti, pomohu s nemocí a můžeme pokračovat v cestě. Snad bylo tohle to největší dobrodružství, co nás mohlo potkat.“

„Myslím, že tohle bylo to nejmenší, co si mohl na naší společné cestě zatím zažít,“ usmál se na něj Edwin.

Autor Pabouk, 14.03.2020
Přečteno 348x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí