Živí přinášejí smrt

Živí přinášejí smrt

Anotace: Povídka navazující na "Kapka v bouři", "Mezi světy" a "Něco za něco".

Sbírka: Vymítač

Živí přinášejí smrt

Těžký, zatuchlý vzduch jim znesnadňoval dýchání. Louče osvětlovaly prastaré místnosti a odhalovaly všemožné kresby a nápisy na zdech, barevné jako omalovánky. Husté nánosy prachu a pavučin byly naprosto všude. Jejich vlastní stopy zůstávaly vidět na podlaze malé místnosti, do které sestoupili širokým schodištěm.

„Posviť sem, dělej,“ štěkl jeden z mužů na druhého, který osvětloval cestu vpřed, „hni sebou!“

„Se hned neposer. Drž si to sám, už mě z toho pálí držka,“ ohradil se nosič pochodně a vrazil mu světlo do ruky.

„Držte huby oba,“ uklidnil je starší, dobrodružstvím ošlehaný, zrzavý vousáč, „co tam máte?“

„Podívej Ulreku, tady na stěně, to by mohlo být ono,“ osvětlil místo nový majitel pochodně. Ukazoval na plno prapodivných znaků, které vypadaly, jako by někdo rozsypal hromádku klacků a načmáral to v pokusu o umělecké dílo.

„Může být,“ usoudil rudovous. Otočil se a silou popadl bělovlasého staříka stojícího za ním. Ten jen zavrávoral a téměř vzduchem přilétl až před něj. „Tak co? Čti!“ rozkázal mu důrazně.

„A-ano, určitě,“ začal starý muž nejistě, pomalým hlasem. Z náprsní kapsy svého šedivého otrhaného roucha vytáhl velké, silné, kulaté brýle bez nožiček a roztřesenými kostěnými prsty si je přiložil k očím. V duchu si začal překládat prastaré nápisy, přejížděl při tom rukou přes ornamenty. Ostatní z výpravy začínali být nervózní, neměli ve zvyku na někoho sáhodlouze čekat a nečinně přihlížet bez akce.

„Je to ono, starče?“ dotázal se po chvíli netrpělivě Ulrek. „Našli jsme to?“

„Obávám se, že ano,“ vydechl ustrašeně vrásčitý stařík. Ostatní okamžitě propukli v jásot a vítězný smích.

„Pánové,“ stoupl si Ulrek před celou výpravu čítající sedmi mužů, „dneska se napakujeme! Po dlouhé době nás čeká konečně pořádný úlovek. Nebylo to snadné, trvalo to dlouho, strádali jsme. Ale jak sami vidíte, tuhle hrobku už hodně dlouho nikdo nenavštívil. Celá kořist bude jen naše! Vezmeme si všechno cenné, co uneseme, a pořádně to venku roztočíme!“ křičel chraplavým hlasem starého námořníka. Ostatní opět zajásali a provolávali slávu. Pak se obrátil zpět na učeného staříka: „Tak mluv, jak se tam dostaneme, kudy dál?“

„Je to tady, přímo před námi. Zapečetěné dveře, tajný mechanismus,“ začal vysvětlovat a četl při tom starobylé nápisy. Pak si začal mumlat pro sebe, ostatní ho sotva slyšeli, ale nevěnovali mu pozornost. Napjatě sledovali, jak rukou přejíždí podivné obrazce a nápisy na stěně a pomalu se posouvá do rohu místnosti. Zastavil se u znaku trojúhelníku s několika vepsanými kruhy uprostřed: „Nějaký dlouhý tenký předmět prosím, máte někdo?“

„Tady Rosol by tam mohl strčit svýho ohniváka…,“ vykřikl někdo z mužů, „ale obávám se, že dlouhej nebude!“ Všichni zase propukli v smích.

„Tady, zkus tohle,“ podal Ulrek starci kus drátu, kterým měl omotaný vak na kořist. Ten ho opatrně nasoukal do škvíry, kterou dohledal rozluštěním hádanky na stěně. Mechanismus zacvakal. Bylo slyšet točící se ozubená kolečka, závaží drhnoucí o druhou stranu stěny místnosti a cvakání čehosi uvnitř. Prach v místnosti se rozvířil a dříve zdánlivě holá stěna drobnými škvírkami odhalila tajné dveře. Mechanismus dopracoval, představení ukončila slabá jiskra, která se objevila nad tajným vchodem. Zažehla modrý prach, který mezi znaky nade dveřmi vykreslil nápis.

Živí přinášejí smrt. Ti, kdo Zlo probudí, s ním zde spočinou.

„Hej, to je pěkný. Čumte, jak to hoří, to jsem ještě nežral tohle,“ spustil další z mužů.

„Co se tam píše?“ netušili přítomní. Nikdo z vykradačů neuměl číst ani psát, natož ve starodávném písmu.

„Že bychom se asi měli raději otočit a utíkat zpátky, varování,“ vyložil roztřesený stařec nápis.

„Nesmysl, přece nás nezastaví nějaký blbý nápisy,“ rázně odmítl vůdce výpravy Ulrek. „Chlapi, tak popadněte konečně ty páčidla a hurá do práce. Chci mít ten kus šutru co nejdřív z cesty. A ta blbost nad ním nám alespoň dělá světlo.“

„Ulreku, počkej,“ zarazil ho nejmladší, vyzáblý holobrádek, z výpravy. „To varování tu není určitě jen tak. Proč myslíš, že tuhle hrobku ještě nikdo před námi nevybral?“

„Protože byla schovaná na tak debilním místě, že by jí tu nikdo nehledal, ty malej poseroutko?“ obořil se na něj vedoucí skupiny. „Neštvi mě Mladej. Sakra chlapi, připomeňte mi zase, proč tenhle darmožrout už dávno nevisí za koule na nějakém stromě?“

„Protože je to tvůj synovec,“ poznamenal pobaveně jeden z lupičů.

„Přesně tak… Takže Mladej, koukej vzít támhle ten pajcr a šup k těm dveřím, ať už jsou venku. Blbýma řečma a útěkem si pověst, jako má tady tvůj strejda, nevysloužíš!“ Vyprsil se vůdce  skupiny.

Muži se chopili páčidel a jeden vedle druhého se vyřadili před velkým kamenným kvádrem. Začali tlačit a rýpat, nadávat a funět, páčit a viklat. Vstup se pomalu otevíral, dařilo se jim těžkou zábranu po kouscích tlačit dovnitř. Pot ze všech tryskal proudem, ale dveře se postupně otevíraly. Ještě kousek a jsou v cíli. V zapomenuté starodávné hrobce plné zlata a jiných pokladů.

Zábrana se s hlasitým skřípáním a vířením staletí netknutého prachu pomalu odsunula. Sklouzla stranou po jakési rampě po předem vyznačených žlabech a uvolnila tak cestu vpřed. Zatuchlý vzduch smísený s neznámým puchem se vyvalil plnou silou do místnosti. Vykradači začali kašlat do rukávů a dusit se, oči jim slzely. Po chvilce se však vzduch pročistil a opět se dalo normálně dýchat.

„Do háje, Kline, říkal jsem ti, že si máš ty fusekle už vyměnit, ne? To byl smrad, že by jeden padnul,“ uvolnil situaci žertem Ulrek. „Hoďte sem někdo pochodeň, jdeme se napakovat!“ zavelel rozhodně a s ohněm v ruce se vydal do nově objevené místnosti.

Našlapoval opatrně. Místnost byla rozlehlá, neviděl moc daleko před sebe, jako by něco uvnitř pohlcovalo světlo. Všude okolo něj visely husté pavučiny a těžké boty zanechávaly stopy ve vrstvách prachu.

„Nevidím ani hovno,“ ozval se někdo vzadu.

„Podpal ten sajrajt na stropě, akorát to leze do ksichtu,“ radil další člen skupiny.

„Ticho!“ umlčel je vedoucí výpravy. „Cítíte to taky?“

„Zase ty fusekle?“

„Žádný fusekle. Dehet. Čumte pod nohy, tenhle systém osvětlení už jsem při pár výpravách viděl.“

„Hele, tady u mě,“ zvolal Klin, „koukej. Malá strouha a v ní nějaká mazlavá sračka, to je ono. Zapálit, žejo?“ Opatrně přiložil pochodeň k zemi. Plamen z louče se pomalu začal šířit malým plamínkem na obě strany. Muži mu museli uskočit z cesty. Zapálená strouha začala opisovat kruh rozlehlé místnosti. Celou ohnivou podívanou doprovázelo postupné rozsvěcování podstavců s modrým prachem, jejichž plameny dobře osvětily prostor.

Kruhová hrobka vypadala velmi skromně. Stěny popsané pradávnými znaky, klenutý strop a dvojice malých truhel u stěny proti vchodu. Přesně uprostřed místnosti ležel na podstavci sarkofág. Nad ním visel ze stropu podivný špičatý mechanismus skládající se ze spousty malých břitů, směřujících přímo na prostředek rakve.

„Páni, tohle jsem ještě nikdy neviděl,“ prohlásil užasle Mladej. „Co je ta věc tamhle na stropě?“

„To nevím,“ odvětil Ulrek, který v uctivé vzdálenosti obcházel v kruhu sarkofág a sledoval mechanismus nad ním. „Ale musíme si dát majzla, až budeme tu věc otvírat. Bude to určitě nějaká pastička na blbý zloděje. Ale my jsme mazaný jak lišky, co chlapi? Hrome, Kline, vezměte páčidla a dejte se do práce. Mladej, ty zatím omrkni ty truhy. Nic víc tu nevidím, snad bude obsah stát za to,“ rozdal rychle rozkazy.

„Do psího hovna, proč to mám otvírat já?“ začal odporovat Hrom, postarší svalnatý velikán. „Podívej se na tu věc nahoře. Ať to udělá Mladej, přece mu nebudu brát slávu nálezu pokladu.“

„Drž hubu a jdi to otevřít!“ zařval na něj Ulrek tak silně, že ostatní zkoprněli. Právem měli respekt ze svého vůdce, ostříleného veterána a vyhlášeného lovce pokladů. „Jestli se mnou hodláš diskutovat, tak odsud koukej vypadnout a počkej venku, tahle výprava se tě pak nemusí vůbec týkat.“

Všichni se po rozhořčeném proslovu dali do práce. Učený stařík se zájmem prohlížel staré písmo na stěně, Mladej se začal prát se zámkem jedné z truhel, dva muži ostražitě přihlíželi – nikdy si nemohli být jisti, co na ně odkud vyskočí – a dvojice s páčidly se postavila k sarkofágu.

„Starče, co říkají ty malůvky na stěnách?“ zajímal se vůdce.

„Nejsem si jistý,“ mnul si vousy, „nedává to moc smysl. Něco o nějaké síle, moci, odpočinku… smrti.“

„Takže jen klasické báchorky, jak zastrašit návštěvníky,“ mávl rukou Ulrek. „Tak jak jste na tom, chlapi?“ otočil se na Hroma a Klina.

Ti zrovna zarazili páčidla. Snažili se od hrobu držet si odstup a neustále pokukovali po břitech nad nimi. Železné tyče hladce zajely pod víko sarkofágu. Nic se nedělo. Až na známý odporný pach, který vyšel ze škvíry nadzvednutím víka. „Nechte to chvíli vysmrdět,“ dirigoval je Ulrek, „pak pokračujeme. Tohle nám nikam neuteče.“

Opět se chopili páčidel. Ještě víc je zastrčili dovnitř a oba naráz zabrali. Víko se nadzvedlo a popojelo stranou.

„Bacha!“ zaječel přihlížející chlapík s pochodní. Mechanismus nad rakví se pohnul, spadnul o dva metry níž a téměř se dotkl víka. Ale zdálo se, že se zasekl. Pokud bylo jeho účelem probodnout hrob, ať už je uvnitř cokoliv, svůj účel nenaplnil. Muži od páčidel odskočili stranou a kutáleli se po zemi směrem od pasti.

„Do prdele, málem jsem se posral,“ zaklel Klin, otřepávajíc si prach z rukávů. „No, teď už to snad nespadne, jdeme to dodělat, Hrome.“

„V těch truhlách jsou jen nějaké barevné lahvičky a svitky,“ zvolal z druhé strany místnosti Mladej. „To moc cenně nevypadá,“ povzdechl si polohlasně pro sebe.

„Hoď to do pytle, nikdy nevíš. Omrkneme to pak nahoře,“ poručil mu Ulrek. „Teď musíme doufat, že v tom hrobě bude něco fakt velkýho. Tolik námahy nemůže přijít vniveč, sakra! Tak do toho, chlapi, teď opatrně.“

Všichni se nahrnuli k rakvi plni vzrušení a očekávání. Jen stařík, který před chvílí ještě luštil nápisy, se nenápadně vytratil k východu. Klin s Hromem se opět chopili páčidel, a co nejopatrněji posouvali poklop stranou.

„Posviť tam, dělej!“ hořeli muži nedočkavostí. „Něco se tam blejská! Už vidím toho plesnivce, něco drží v rukou!“ Poklop se překlopil přes hranu a s rachotem se sesunul na zem. Mechanismus z břitů se ani nehnul.

„No to se mi vyser na hrob! Co to má bejt?“ prohlásil nasupeně jeden z hledačů pokladů. Uvnitř sarkofágu ležela polorozpadlá zčernalá mumie s rozšklebenou hubou plnou vybělených zubů. Ruce měla složené na břiše a pevně svírala knihu. Černou knihu s koženým obalem, lemovanou kovem. Uprostřed obalu byl vyobrazen had obtáčející lebku, vyveden zašlým bronzem. Přímo nad tím ornamentem se ve vzduchu vznášela špička prvního břitu nebezpečného mechanismu.

„Jenom blbá knížka? Kde jsou ty poklady?“ odfrkl si rozhořčeně Hrom. „Kvůli tomu jsem tu prdel teda neriskoval. Ať chcípne ten ksindl, co ti o týhle skrýši vyprávěl, Ulreku!“

„Uklidni se,“ zahraňoval situaci zrzavý vousáč, „třeba ta kniha něco znamená. Podívej se na to, nevypadá úplně obyčejně. A ta věc na stropě tu taky nebude jen tak.“ Opatrně vzal za knihu a vytrhl ji ze sevření mumie. Staré kosti zapraskaly. Odnikud vtrhl do místnosti kvílející vánek a rozplápolal ohně. Po chvilce však zase ustal. „Pojďte, chlapi, začíná to tu být divný. Necháme si tuhle věcičku ocenit.“ Všichni se s brbláním a mumláním nadávek otočili k východu.

Ozvala se tupá rána, prudce se otočili na posledního muže. Klin se zarazil a s nechápavým výrazem civěl na zbytek skupiny. Jeden jako druhý byli smrtelně bledí, jako by je něco přikovalo k zemi a vysálo z nich všechnu krev. Mladej se pomočil. Klin se chtěl zeptat, co se děje, otočit se, ale nešlo to, nedokázal udělat žádný pohyb. Z očí a pusy mu začala vytékat krev. Zezadu mu z lebky trčel dlouhý ostrý břit, který svírala kostěná ruka. Někdo upustil sekyru, která v hrobovém tichu ztropila neskutečný randál. Modré plamínky v očních důlcích shnilé mumie, která se sápala ze sarkofágu, sledovaly narušitele klidu. Oživlá mrtvola vytrhla břit z Klinovy hlavy, jeho bezvládné tělo se sesunulo na zem a začalo pod sebou tvořit kaluž krve.

„Kurva, zachraň se, kdo můžeš!“ zařval Ulrek, který se jako jediný dokázal rychle vzpamatovat, a začal si prorážet cestu kupředu, přes své muže. Svíral při tom pevně černou knihu, jako by šlo o jeho vlastní dítě, které se snaží ochránit před Zlem. Paralyzované muže jeho křik probral z letargie. Neohrabaně se začali jeden přes druhého sápat směrem k východu, nikoho ani nenapadlo se té nestvůře zkusit postavit.

Ozval se svist vzduchem. Zachrčení a nářek. Rosol se bez nohy skácel k zemi a marně se natahoval pro pomoc. Vzduchem prolétl jako střela z kuše ostrý hrot mechanismu a přišpendlil mu hlavu k zemi. Nad vchodem do hrobky, ke kterému se jako první blížil rudovousý Ulrek, se odnikud zjevili dva obří světélkující pavouci. Krystalová očka jim těkala sem tam a dlouhé chlupaté nohy se daly do pohybu. Nevídanou rychlostí začali v jediném východu spřádat nepropustnou, hustou, lepkavou síť. Vůdce skupiny, za kterým se ozývaly nářky a křik, se těsně vyhnul jednomu ze syčících pavouků a proskočil úzkým otvorem ven. Vypadl z hrobky a celý se při pádu sedřel. Když se otočil, byl průchod již téměř zavřený.

Objevily se v něm dvě ruce svírající vak. Podle žraločího tetování okamžitě věděl, o koho jde. Sám měl na ruce vytetované totéž. „Do hajzlu, Mladej! Dělej!“ vyskočil na nohy a běžel na pomoc. Škvírou se prodrala hlava. Smrtelně bledý mladý obličej se křivil grimasou plnou děsu a bolesti: „Prosím, Ulreku, nenechávej mě tady!“ Svalnatý vůdce zasoukal černou knihu za opasek a přiskočil k pavučině. Chytil synovce za ruce a snažil se ho vytáhnout. Zabíral vší silou a opravdu se dařilo Mladýho táhnout ven. Prodrala se ramena, prsa, břicho. Najednou, jako by sevření povolilo a oba se nečekaně svalili na zem.

„Jsi venku, sakra!“ radoval se Ulrek. „Vstávej, padáme odsud, okamžitě…“

„Už jsem myslel, že je po mě,“ vykoktal ze sebe mladý vykradač hrobek. „Nemůžu se zvednout, pomoz mi.“

„Jasně, pojď –,“ zarazil se vousáč. Konečně si uvědomil skutečnost. U nohou mu ležel jeho synovec, kterému scházely dolní končetiny. Od břicha dolů nebylo nic, jen ošklivá krvácející rána, z které se po zemi válela zohyzděná střeva a další vnitřnosti.

„Pomůžu ti, to bude dobrý,“ podal mu Ulrek ruku. „Odnesu tě domů, buď v klidu. Dobře to dopadne.“ Opatrně ho vzal za ruce a přehodil si zbytky těla na záda. Pak se chvatem vydal k východu z temného hrobu. Černá kniha mu pevně držela u pasu.

---

Malý usmolený klučina nervózně přešlápl u dveří. Velkou plátěnou čapku měl naraženou až v očích a z kapsy příliš dlouhého kabátu mu čouhal dopis, který pevně svíral. Odvážil se a třikrát zaklepal na staré dveře z popraskaného a pokrouceného dřeva.

„Co se děje, kdo tam?“ ozval se drsný hlas zevnitř.

„Pane, tady poslíček. Mám pro vás dopis, pane. Je z Cechu.“

„Pojď dál.“

Chlapec strčil do dveří, které se s hlasitým vrzáním otevřely. Dostal se do nevelké, spoře vybavené, místnosti. V jednom rohu stál křivý stůl s židlí bez nohy, ve druhém byla slaměná postel a ve třetím velká káď, z které se kouřilo. V ní se vyvaloval muž středního věku s plnovousem a dlouhými vlasy spletenými v culík. Široká svalnatá ramena a drsná vrásčitá tvář prozrazovaly, že to není obyčejný pasák dobytka. „Podej mi to psaní,“ vyzval ho muž z lázně. Klučina k němu přistoupil a neustále uhýbal pohledem, aby ho příliš neokukoval.

„Tady prosím, pane. Přinesl ho Rychlík, nechává Vás pozdravovat, pane.“ Předal psaní a otočil se zpět k odchodu.

„Počkej!“ zarazil ho vousáč. Poslíček strnul překvapením na místě. Asi si pomyslel, že provedl něco špatně. „Támhle na stole zůstal kus chleba a nějaký sýr. Vezmi si to od cesty, já už nebudu.“

Klučík se rozzářil a přiběhl ke stolu. Do kapes nastrkal všechny zbytky jídla a s úsměvem poděkoval. Pak se vytratil pryč z pokoje a zavřel dveře. Vymítač přelomil pečeť a rozbalil psaní.

Erolfe, tvé současné působiště přivedlo Sněm k myšlence o prověření problémů se Zlem, které nám hojně hlásí obyvatelé a zvěsti z nedalekého města. Přeruš aktuální pátrání a vydej se do Kopřivic. Zjisti, co se tam děje. Jako vždy jde o záhadná zmizení a strašidelné úkazy. Údajně je tam i místo, v jehož širokém okolí přestalo růst a vzkvétat vše živé. Za vyřešení problémů vypsal starosta města tučnou odměnu, priorita úkolu je tedy vysoká. Nezapomínej však na sněm, který byl svolán z popudu jednoho našeho člena, jež má obavy o bezpečnost nás všech. Ať tě síla a světlo provází,

Gipius

---

Vedl svého koně za opratě zabláceným tržištěm. Těžké boty stříkaly bláto všude okolo, konec tmavého pláště měl už celý urousaný a špinavý. Náměstíčko bylo plné stánků se zeleninou, ovocem, hrnci a jinou keramikou, veteší a masem. Lidé začali po prudkém dešti opět vylézat ze svých úkrytů a pokračovat v nákupech, hovorech a společném poflakování se. Několik podnikavých stánkařů ho oslovilo s nabídkami: „Dáte si hruštičku, pane? Výborné, sladké, za skvělou cenu!“, nebo: „Čerstvá ryba, poutníče! Pojďte si přivonět, před hodinou jsem je vytáhl z řeky, kupte si jednu!“. Všechny dotěrné prodejce ale úspěšně ignoroval a pomalu se dostával k cíli, vývěsný štít měl již na dohled. Hostinec U Starý harpyje, hlásala oprýskaná dřevěná cedule pohupující se nad jedním ze vchodů budov náměstíčka. Malůvka na ceduli vyobrazovala starou ženu s vypelichanými křídly a červeně svítícími oči, která jako by křičela na kolemjdoucí.

Hrozný pajzl, pomyslil si. Ale bylo to nejlepší místo, kde ve městě získat nějaké informace. Za malou pozornost bývají hostinští kolikrát informovanější, než královští špehové. Pevně uvázal koně o sloup a vydal se dovnitř. Už od dveří věděl, že je tady dobře. Hlasitý hrdelní smích se ozýval ze všech koutů, z rohu vyhrávala veselá muzika a stoly byly plně obsazené. Pivo teklo proudem, karty lítaly vzduchem, stejně jako nadávky, výhružky a pěsti. Mezi hosty ladně tančila bujná šenkýřka s korbely prázdnými i plnými piva. Erolf se vydal k výčepu, kde odstrčil silně opilého chlapíka. Tomu podjela ruka, kterou si podpíral hlavu, a pomalu se svezl k zemi ze špalku, na kterém seděl. Vymítač si gestem přivolal kudrnatého dlouhána, který za barem pucoval umyté korbely.

„Co to bude, pivko pro pána?“ tázal se kudrnáč.

„Spíš něco speciálního,“ přitáhl se Erolf blíž, aby nemusel v tom hluku tolik křičet, „informace. Je tu dneska Tlouštík?“

„Kdo prosím? Nic mi to neříká,“ nechápal pomocník hostinského, který usilovně točil jedno pivo za druhým. Erolf přikývl a položil na pult dvě stříbrné mince. Pomalu je posunul k dlouhánovi. Ten oplatil kývnutí a mince rychle stopil. „Pojďte za mnou, tudy,“ ukázal na chodbu za barem a udělal vymítači doprovod. Hned za dveřmi chodby seděli u stolu dva vyhazovači, svalnatí holohlavci. Jakmile uviděli pohyb, začali se zvedat, ale dlouhán je mávnutím ruky usadil zpět ke hraní karet. Tmavá chodba se táhla několik metrů a byly v ní čtvery dveře. Došli ke druhým vpravo, dlouhán zaklepal na dveře: „Někdo s Vámi chce mluvit, pane.“

„Pusť ho dál,“ vydal pokyn chraplavý hlas zpoza dveří.

Dlouhán je pootevřel a pozval Erolfa dovnitř. Vymítač se protáhl dál a zavřel za sebou. Místnost bývalého tajného královského informátora se vůbec nezměnila. Temné doupě s okny u vysokého stropu, které byly zakryty černou látkou. Ta propouštěla dovnitř jen malé paprsky světla, proto ze stropu viselo několik nablýskaných lustrů se zářícími svícemi. Stěny místnosti lemovaly regály napěchované knihami, svitky a svazky. Doupěti dominoval obří stůl, uprostřed toho všeho nepořádku z papírů. Za stolem se na ozdobné sesli, připomínající královský trůn, rozvaloval obézní podivín. Starší muž, kterému na hlavě zůstalo už jen několik dlouhých pramínků vlasů, byl v obličeji celý poďobaný, přimhouřené oči mu rejdily ze strany na stranu a v pootevřené puse se mu lesklo asi pět zlatých zubů – ostatní už byly dávno vypadané. Na sobě měl špinavou propocenou košili, která vůbec neseděla ke zlatým prstenům na každém z jeho prstů. Okolo něj postávaly tři prsaté krasavice, jedna z nich ho ovívala vějířem z peří z nějaké barevné nestvůry. Když Tlouštík uviděl svého hosta, namáhavě naznačil úsměv a napřímil se na trůnu, až mu obří pupek vylezl z poza košile.

„Koho nám to sem ďábel nese,“ spustil zvesela a sípavě, „sám velký Erolf, vyhlášený vymítač. Dlouho jsme se neviděli, co pravda jest? Posaď se tady. Ale na rovinu ti říkám – ty vraždy v obchodní čtvrti. Nic o tom nevím a nemám s tím nic společného. Jestli jsi tu ohledně téhle záležitosti, ušetři prosím čas nám oběma.“

Vymítač se v klidu posadil na malou nepohodlnou židli. „Neměj obavy, Tlouštíku, o téhle záležitosti nemám žádné povědomí. Ne že bych nevěřil, že o tom víš až moc podrobností, ale dnes jsem tu kvůli něčemu jinému.“

„Kruci, ty červe, dobře víš, že mi takhle nemáš říkat,“ nasupil se a shrbil se nad stůl. „Tak proč jsi tady? Vymáčkni se, čas jsou peníze.“

„Sháním informace.“

„Ha!“ vyprsknul na něj podivín zpoza stolu. „A já myslel, že jsi jen zabloudil cestou na hajzl. Normálně sem lidi chodí hledat výsernici. Nedělej mudrce a mluv! Moc dobře víš, jak to tu chodí…“

„Sněm mě pověřil novým úkolem…“ začal Erolf.

„Víme, ano… Sněm, Gipius, povídačky a Zlo,“ začal vyjmenovávat Tlouštík, jako by mu viděl do hlavy, „ale co přesně tě zajímá? Moc dobře víš, že si nepotrpím na zbytečné řeči a dávno známé skutečnosti.“

„Pak tedy určitě víš, na co se chci zeptat,“ popíchl ho vymítač.

„Nepokoušej mou trpělivost,“ začal klepat prsty rytmicky do stolu. „Kdybych nevěděl, že umíš informace náležitě odměnit, vykopal bych ten tvůj zadek dávno pryč. Takže pojďme k věci. Dámy, dejte nám na chvíli soukromí,“ vyzval své společnice k odchodu. „A Kopretinko,“ chytil odcházející polonahou blondýnku za ruku, „přines tady pánovi něco k pití. A mě vezmi ještě nějaké buchty, dneska se moc povedly,“ zachechtal se a hodil si zbytek žvance, z talíře na stole, do huby.

„Takže k věci,“ zvážněl konečně Erolf. „Prý tu máte problémy se Zlem…“

„Pche, a kdo kde nemá?“ přerušil ho Tlouštík. Vymítač však poznámku ignoroval a pokračoval dál.

„Před nějakou dobou se prý objevilo místo, v jehož okolí vymírá vše živé. A stupňují se útoky na místní obyvatelstvo. Co o tom víš?“

„Pravdu máš, nějaká zlovůle se tu před pár měsíci začala šířit…,“ zamyslel se a promnul si svou dvojitou bradu. „Nedlouho před tím se ve městě objevila skupinka dobrodruhů, vykradači hrobek, hledači pokladů. Taková hrubiánská sebranka. Vedl je jistý Ulrek, kdysi známý mořeplavec. Měl mezi jemu podobnými dobré jméno. Jak už jistě tušíš, nepřišel sem prodávat krávy na trh. Banda se tu zdržela pár dní a ten mořeplavec párkrát navštívil místní knihovnu. Jednoho rána se, i s knihovníkem, vypařili z města. Ten se pak po pár dnech vrátil zpátky. Sám. Co se doneslo ke mně, tak prý říkal, že se ta vykradačská banda zajímala o místní legendy o hrobkách v horách za městem. Údajně je tam odvedl a rozloučili se. Nejspíš se ti barbaři ztratili v lesích a něco je požralo. Nebo zjistili, že nenajdou ani kulový a táhli někam dál. No a pár dní na to, co se knihovník vrátil zpět ke své práci, se začaly množit ty případy… Ty co zajímají tebe.“

„To by mohlo být ono, takže knihovna,“ pokýval hlavou. „Nevybavíš si ještě něco ohledně toho? Zvláštní chování lidí, divné úkazy v té době… Kdy přesně se to stalo?“ Během dalšího vyprávění vstoupila do místnosti Kopretinka a přinesla džbán piva pro hosta a talíř plný koláčů pro svého pána. Rychle se zase vytratila.

„Jsou to tři měsíce zpátky. Vydrž, podívám se,“ s námahou se zhluboka nadechl, lépe se posadil a začal se přehrabovat v papírech na stole. Vypadalo to, že má v tom zdánlivém chaosu a nepořádku přehled. Netrvalo dlouho a zpod štosu svitků vytáhl větší knihu, zápisník. „Tady to je, tak se podívejme,“ začal listovat sem a tam. „Den osmý, knihovník se vrací do města,“ citoval zápisky. „Pak nic, nic, nic… Někdo zabil kurvu dole u řeky… Vymahači seřezali toho teplýho prodejce parfemů, dlužil prachy lichváři… Tady! Den dvanáctý – od hor přichází do města nějaký blázen. Neustále blábolí něco o Zlu a černé knize. Byl celý zbídačený, ale úplně mimo, šoupli ho do místního domu pro duševně chorý. Můžeš se zkusit na něco zeptat i jeho. Moc lidí se odtamtud nevrátilo, tak ti snad prozradí něco víc.“

„Díky, je na tebe spoleh, jako vždy,“ pochválil jeho dobrou práci špeha a pohoštění vymítač. Vydal se k odchodu.

„Rádo se stalo, zase se někdy stav. A nezapomeň zajít k výčepu, zaplatit útratu,“ uchechtl se Tloušťík a začal se opět ládovat buchtami.

 

 

„Je tu někdo?“ Ozvěna se rozléhala dlouhým vysokým stavením plným regálů přecpaných svitky a knihami. Slunečního svitu sem pronikalo poskrovnu, všude poletoval starý těžký prach. „Halo, sháním místního knihovníka,“ zvolal Erolf znovu.

„Buď zticha, musíš tu tak řvát?“ obořil se na něj shrbený bělovlasý stařík, který se odnikud zjevil kousek za ním. „Co tu chceš?“ nasadil si hrubé brýle, aby si ho lépe prohlédl. „Potřebuješ poradit s nějakými svazky? Něco přeložit? Hledáš nějaké čtení?“

„Nikoliv, sháním místního knihovníka. Myslím, že bys to mohl být zrovna ty.“

„Myslíš dobře. Čeho si žádáš? Vypadáš, jako nějaký dobrodruh. To tě, pane, budu muset zklamat. Honbu za poklady už jsem raději pověsil na hřebík a žádné staré ruiny prozkoumávat dál nebudu.“

„Taky celkem dobrý odhad,“ usmál se vymítač, „ale sháním jen informace.“

„Jaké přesně? Těch jsou tu plné regály,“ ukázal rozmáchle na všechny ty obří police.

„Rád bych slyšel tvůj příběh, který se stal celkem nedávno. O výpravě na sever.“

Bílý stařík zbledl ještě víc a zarazil se. „Už jsem všechno řekl, když se tu byli vyptávat. Nenuť mne si to znovu připomínat,“ zablekotal vyděšeně.

„Obávám se, že to bude nutné, chcete-li městu pomoci od Zla.“

Při posledním slově přejel staříkovi mráz po zádech. „Budiž, ptej se, cizinče. Škody bylo napácháno už dost. Kdo vlastně jsi?“

„Vymítač, který se naštěstí vyskytoval v okolí. Erolf, jméno mé. Takže, jak to bylo s tou výpravou? A k věci prosím, nemarněme čas.“

„Tak zkráceně,“ začal vzpomínat shrbený vousáč. „Jednoho dne sem přišel takový divný chlápek, nějaký Uman, Ulik, nebo tak něco. Cizák, rudovous, prý starý námořník a známý dobrodruh. Nikdy jsem o něm neslyšel. Důležité ale je, co tu pohledával. Přišel s tím, jestli tu nejsou nějaké staré mapy, nákresy a zkazky o horách na severu, že by je rád prozkoumal. Jistě, že máme spoustu záznamů, ale nic úplného, je to tak trochu neprobádaná oblast opředena tajemstvím. Proto si dovedeš představit, že jeho zájem vzbudil i můj zájem. Chtěl jsem doplnit místní podklady. Poskytl jsem jim vše, co jsem věděl a měl k dispozici, za příslib, že se vrátí a budou mi o výpravě povídat. To jim ale nestačilo. Nepohodli jsme se, takže mne nakonec odvedli proti mé vůli. Drželi mne a vlekli jsme se daleko na sever. Tam jsme po pár dnech pátrání objevili něco úžasného. Starou, nikým nedotčenou neznámou hrobku…“

„A jako největší pošetilci ji otevřeli…“ přerušil vyprávění Erolf dovtípeným tónem.

„Bohužel,“ zalitoval knihovník a odmlčel se. Po krátké pauze převyprávěl vymítači vše, co se uvnitř hrobky stalo. O tom, co našli a co probudili a co se pravděpodobně se všemi, kromě něj stalo.

 „Přežil jsem to jako jediný, díky své opatrnosti. Hlupáci zůstali ve spárech těch ďáblů. Dotrmácel jsem se zpět do města, vrátil se ke své práci a snažil na všechno zapomenout. Od té události mi dost často nedají noční můry spát. Už můžu jen doufat, že na mne nepadla nějaká kletba a má smrt bude rychlá a bezbolestná.“

„Kletby se obávat nemusíš, starče,“ uklidnil ho vymítač, který by byl na náznaky nějaké temné kletby upozorněn svými přístroji. „Až se toho zbavím, určitě se i v klidu vyspíš. Děkuji za informace. Jen mi prosím ještě ukaž, kde přibližně se ta hrobka mohla nacházet.“

„Cože?“ vyvalil nevěřícně oči. „Opravdu jsi tak bláhový a chceš se tam vydat? Po tom, co jsem ti vyprávěl?“

„Zajisté. Kdo jiný by se tam měl vydat? Chceš se jít toho pohůnka zbavit ty osobně?“

„Ani mne nehne! Pojď za mnou, ukážu ti to na mapě…“

„Výtečně. A nevzdaluj se nikam z města. Jak jsi zmínil tu černou knihu – pokud ji najdu, budu nejspíše potřebovat někoho, kdo by mi ji přeložil.“

Knihovník se zarazil a zůstal vyděšeně stát jako by byl jeden ze sloupů své knihovny.

 

 

Sanatorium vypadalo přesně tak, jak ho popisovali místní. Napůl rozpadlé sídlo v lesnatém údolí kousek od města, které už jen stěží odolávalo zubu času. Není divu, že v noci nejednomu z místních nahání hrůzu. Tichá okolní příroda a náhodné děsivé výkřiky pacientů zařízení dávaly za své. Vstupní branou s vylomenými vraty se podél rozpadlé zídky dostal dovnitř obydlí, jehož jedna část měla propadlou střechu.

Vstupní hala byla rozlehlá tmavá místnost s několika schodišti a zamřížovanými dveřmi. V malé kukani u vstupu seděla baculatá dáma s bílým čepcem a znuděně si nově příchozího prohlédla: „Co tady pohledáváš?“ pronesla otráveně. „Návštěva za příbuzným, nebo tě něco trápí a líbí se ti naše tiché místečko?“

„Zdravím, někoho tu hledám. Pacienta, kterého sem přivedli asi před třemi měsíci.“

„Takovejch tu bude,“ odsekla dáma s kulatými tvářemi. „Ale tebe jsem tu, panáčku, ještě neviděla. Další z těch, co chtějí na starým bláznovi vymámit, kam schoval dědictví?“

„Nikoliv, madam,“ pokračoval trpělivě a přešel její poznámky, „jsem tu v zájmu města a vlastně i vás, z pověření cechu Vymítačů.“

„No rozhodně. A já mám nahoře člověka, co tvrdí, že je král Libek. A druhýho, co každý ráno kokrhá jako kohout. V tomhle domě může být každý, kdo chce, panáčku.“

„Madam, na tohle opravdu nemám čas. Tady je důkaz,“ vytáhl zpod oděvu na řetízku přivázanou značku cechu.

„Hezká cetka, ale netuším, co to je,“ odbyla ho opět baculatá dáma. „Jožko, Kachňáku, tady pán je na odchodu, prosím,“ zavolala a z temného rohu místnosti se vynořily dvě svalnaté postavy.

Erolf pohotově sáhl do kapsy a hodil před dámu pět bronzových mincí.

„Tak si zase sedněte, chlapi. Pán si nakonec vzpomněl, proč je tady,“ ušklíbla se jako natěšená ropucha. Barák je velkej, tak si posluž, panáčku. Najdi si, koho hledáš.“ Vymítač mlčky přihodil další dvě mince, které dáma rychlostí blesku ztopila do kapsy. „Kachňáku – doveď tady hosta nahoru, číslo tři – čtyři – čtyři.“

Společně se svalnatým vyhazovačem, který páchnul potem, vystoupali dvě patra po rozvrzaném schodišti a prošli několika dveřmi. Poslední z nich byly zamčené. Vedly do pochodní osvětlené smrduté chodby. Po zemi proběhla obří krysa a protáhla se ven. Minuli několik dalších dveří a zastavili se u čísla 44, které bylo vyryto do dřevěných dveří upravených železnými pláty. „Tady,“ prohlásil přihlouplým tónem Kachňák a odemkl dveře. „Já počkám tady,“ ukázal k malému úzkému oknu na chodbě. Erolf vstoupil.

Malá místnost připomínala spíše vězeňskou celu. Slaměná postel na zemi, malé zamřížované okénko, stoleček s jednou židlí a odpadní roura v rohu smradlavé místnosti. Na posteli seděl plešatý chlapík s rezavým plnovousem. Měl vytřeštěné oči a nepřítomně zíral na zeď před sebou. Pohupoval se při tom dopředu a dozadu, příchozího vůbec nevnímal. Vymítač se posadil na židli před ním. Až na toto pacient konečně zareagoval: „Hehehe, nově příchozí,“ zasmál se přihlouple veselým hlasem, který vůbec neodpovídal jeho postavě. „Takových sem moc nechodí… hezké, hezké. Vítej v mém paláci, cizinče. Nabídnu něco k pití či snědku? Služebnictvo, přineste nám nějaké občerstvení!“ zvolal směrem ke dveřím.

„Děkuji za pohoštění,“ odvětil Erolf zdvořile. „Smím se zeptat, kdo jsi, pane?“

„Ooo, nevídané!“ zaúpěl holohlavý. „Ty jsi, poutníku, nikdy neslyšel o velkém mořeplavci, obávaném hledači pokladů a nyní vznešeném panovníku Ulrekovi? Odkud jsi to vylezl?“

„Udatný Ulrek, už si vzpomínám!“ navnadil ho na další řeč. „Pamatuji si matně ten příběh, co se vypráví. Ten o té výpravě na sever od města Kopřivice. Mohl by si mi ho trochu připomenout?“

„Jistě, jistě!“ rozzářil oči nadšením. „Poslední z mých velkých výprav. Vynesla mi největší slávu a bohatství! Nebudu tě nudit detaily, milý poutníku. Trvalo nám tehdy několik dní, než jsme tu prastarou hrobku našli. Byla dokonale ukrytá! A její nález stál rozhodně za to. Byli jsme první, kdo tam po staletích vkročil. Jistě, skrývala spousty nástrah, ale to bohatství uvnitř! To si ani nedokážeš představit…“

„Zlato, drahé kameny? Nebo tam bylo něco s větší, možná nevyčíslitelnou, hodnotou?“ přerušil dychtivé vyprávění.

„Ano! Byla tam ona. Ta, díky níž jsem tohle všechno získal. Palác, království, moc a slávu. To ona mi všechno přinesla!“

„Kdo je ona? Nějaká mocná žena?“

„Ale kdeže, hlupáku,“ uchechtl se a poslintal si při tom své špinavé a roztrhané kalhoty. „Ta černá kráska. Nejmocnější z mocných. Má kniha!“

„Mocná černá kniha? To slyším poprvé. Povíš mi o ní víc, prosím, šlechetný pane?“

Zvážněl a ztišil hlas, vyprávění více dramatizoval: „Hrobka nás zastihla nepřipravené. Poslední z nástrah jsme nečekali. Nebyl čas tahat se s vaky plnými zlata a drahokamů. Mnoho chrabrých členů mé výpravy padlo za oběť té kruté pohřební díře. Vyvázli jsme jen dva a má kniha.“

„Jen dva přeživší? Ty a váš průvodce?“

„Náš sečtělý průvodce se vypařil ještě dřív, než se to celé pokazilo, určitě o tom věděl a nevaroval nás! Přežil jsem jen já a můj synovec. Bohužel, nezvládl to. Několik dní jsem ho vlekl pustinami, žel bohu, nebylo žádné pomoci… Pohřbil jsem ho u cesty,“ vykulené oči mu náhle zvlhly a začal plakat. „Jako úplatu pro Lodena jsem mu nechal tu knihu, je pohřbena spolu s ním. Dala mi už všechno, víc nepotřebuji. Po několika dalších strastiplných dnech jsem se konečně dopotácel sem, zpět do města, do mého paláce. To je celý její příběh,“ domluvil a začal zírat skrz svého hosta, jako by tam nikdo nebyl.

 

 

Severní cesta do hor byla neudržovaná a téměř celá zastoupená křovím a vysokou travou. Touto trasou se už dlouho nikdo neodvážil. Erolf však postupoval dál, podle značek na mapě, které mu vyznačil starý knihovník. Bedlivě pozoroval okolí, jestli se mu nepoštěstí najít hrob, o kterém mu vyprávěl Ulrek. Neměl však podrobnější popis, takže jeho nalezení považoval spíš jen za dílo náhody. Rozhodně by mu nález zmiňované knihy pomohl, třeba by zjistil více o svém novém protivníku. Ale nemohl ztrácet čas marným hledáním místa posledního odpočinku, musel se vydat přímo do zřídla zdejšího Zla.

Sám, pouze se svým koněm, putoval již několik dní. Čím blíže byl velkému křížku na mapě, tím pochmurnější a více mrtvá krajina ho čekala. Lesní zvěř a ptactvo postupně mizelo, keře a stromy uvadaly, usychaly a na jejich místě se objevovaly nehostinné druhy rostlin plné trní a velkých bodáků. Cestu mu také začaly křížit různé běžné druhy pekelných pohůnků, jako černí goblini, toulaví pekelní a nemrtví psi, mrchojedi, krvavé vážky a podobná havěť, se kterou si hravě poradil. Postupoval však velmi obezřetně, protože jakákoliv jejich přítomnost nevěstila nic dobrého.

Čím víc na sever došel, tím horší byla cesta a terén. Menší kopce nahradily hory a soutěsky, obtížně zdolatelné stoupání a neprůchodné sesuvy půdy. Byl však velmi blízko. Sílu ztracené mohyly začínal cítit na vlastní kůži. Netrvalo dlouho a našel, co hledal.

Nenápadný vchod do jeskyně se odhalil díky odumření veškeré zeleně, která ho kdysi zakrývala. Trnité kořeny a šlahouny obklopovaly celé místo, musel si jimi klestit cestu. Pomalu kráčel ke vchodu a koně vedl opatrně za sebou. Panovalo zde naprosté ticho a tíživá atmosféra, obloha byla zahalena temnými oblaky.

Konečně se prodral až k tmavému oblouku ve skále. Prohlédl okolí. Zvenčí se momentálně žádné nebezpečí neblížilo, ale co ho může čekat uvnitř, neměl sebemenší tušení. Z vaku u sedla koně vytáhl pochodeň a křesadlem ji zažehl. S mečem, na němž ve světle pochodně hrály všechny barvy díky olejům proti nemrtvým a démonům, se vydal vstříc temnotě. Na silný hnilobný zápach, který se zespoda hrobky linul, si po chvíli zvykl. Stěny úzkých koridorů hrobky pokrývaly silné pavučiny a po zemi se válely kosti a zbytky těl lesní zvěře, možná i zvědavých cestovatelů a místních obyvatel. V rohu u stropu se něco hnulo.

Instinktivně padl na koleno a kryl se. Ostrý dráp obřího netopýra mu projel těsně kolem pravého ramene. Zvíře muselo být podobné velikosti jako on sám. Následovalo zasvištění křídly a druhý výpad, který skončil opět mimo díky Erolfově kotoulu stranou. Netopýr dosedl před něj. Světlo pochodně osvítilo jeho chlupatou krysí hlavu s obříma vyvalenýma černýma očima. Dlouhé uši slyšely sebemenší pohyb na stovky metrů daleko a huba plná špičatých zubů se na něj vražedně křenila. Vymítač vyskočil na nohy, mrštně se odrazil a seknul proti obřímu zvířeti. Krvelačný netopýr však reagoval rychleji, stočil se do klubíčka a uhnul. Jeho protiútok musel vymítač vykrýt mečem. Zvíře však pohotově seknulo druhým drápem a Erolf blokující první úder nestihl úplně uhnout. Na pravé paži mu odpadl kousek lehké zbroje a objevila se krvavá rána. Vymítač na nic nečekal, povolil dráp zaklestěný v meči, udělal kotoul a ťal zespod. Netopýr tentokrát nezareagoval včas, což skončilo rozpáraným břichem. S ohlušujícím kvílením uskočil stranou a v návalu vzteku zasypával narušitele hrobky bezhlavě rychlými údery drápy. Jelikož však útočil bez rozmyslu, neměl vymítač problém s jejich odrážením a následnými protiúdery, kterým postupně ohavné zvíře udolal.

S napjatými smysly pokračovat v průzkumu hrobky. Po chvíli mu postup mu zkomplikovala smečka pekelných psů, ale obratně se s nimi vypořádal. Usekané zubaté hlavy a rozpáraná břicha nechal v chodbách za sebou. Instinkt mu napovídal, že už je velmi blízko.

Netrvalo dlouho a ocitl se v místnosti, jejíž stěny byly popsány starodávnými písmy. Na jedné z nich hořel modrým plamenem nápis a pod ním byla díra protkaná a posetá hustými pavučinami. Bylo jasné, že jinudy cesta nevede. Opatrně se přiblížil k průrvě a naslouchal podivným zvukům, které z ní vycházely. Znělo to jako šplouchání vody a syčení. Náhle se před ním odnikud objevil obří průsvitný pavouk. Vymítač uskočil od otvoru, ale dřív, než stihl zaútočit, zmizel přízračný tvor v pavučinách.

Erolf neváhal a přiložil pochodeň k hustým tkáním. Plamen se okamžitě rozšířil a celý průchod se rozzářil ohněm. Sálající vedro ho donutilo ustoupit a zakrýt si obličej. Ohnivé inferno po chvíli skončilo, pavučiny shořely velmi rychle. Osmahlá lepkavá hmota byla všude kolem, ale průchod byl volný. Už spatřil i pochodně v nitru hrobky a mihotající se světlo, které měnilo barvy. Protáhl se ohořelým průlezem.

Uprostřed místnosti stál otevřený sarkofág a kolem dokola plápolaly ze země malé plamínky. To, co uviděl u protější stěny hrobky, ho znechutilo. Od vchodu se až ke stěně táhla cestička ze zaschlé krve a zbytků hnijících vnitřností, kterou zakončoval odporný trůn z kostí, na kterých ještě občas zbývaly kusy masa. Okupovala ho stará mumie. Kostlivec ověšený lesklými cetkami, které nejspíše získal ze zabitých kolemjdoucích a nájezdů svých pohůnků do místního okolí. Přes záda měl přehozený černý potrhaný plášť, holá vyleštěná lebka se mu leskla ve svitu ohně. Seděl zpříma a kostěnými prsty hladil dva velké psy hlídající trůn ze stran. Byli to zdatní pekelní psi – napůl rozpadlá zvířata, kterým chyběly kusy masa. Přesto však byli stále při životě a díky svému vzhledu vypadali obzvlášť nebezpečně. Velké planoucí oči neustále sledovaly svou kořist. Temná moc jim propůjčila neobyčejnou sílu a hbitost.

Erolf zůstal stát u vchodu a snažil se přijít na další postup. Neměl nejmenší tušení, co od záhadného obyvatele hrobky očekávat. Náhle se mu v hlavě rozezněl skřípající, pomalý a táhlý hlas: „Přistup blíííž, poutníííku. Zdá se, že mi přinášíííš užitečné informace.“ Kostlivec z trůnu napřáhl jednu ruku směrem k vymítači. Ten se však snažil hlas ignorovat a opatrně se podél stěny přibližoval ke kostlivci. „Pojď, oddej se temnééé moci,“ naléhal záhrobní hlas dál. Pekelní psi se vymrštili na nohy a začali krčit pysky, cenili své obří ostré tesáky. Stále však vyčkávali u svého pána. Erolf, oděný v lehké zbroji a s taseným mečem, který stále mírně světélkoval nátěry, byl už v půlce místnosti. Obcházel sarkofág, kolem kterého se v kruhu povalovaly ostré břity.

„Ušetři si marnou snnnahu, smrtelníku,“ dobýval se mu hlas stále do hlavy. „Stejně skončíííš, jako mnozí před tebou,“ ukázal nemrtvý na hromadu kostí a tlejících vnitřností na zemi. „Vííím, že jsi slyšel o černééé knize. Pověěěz mi o ní víc, pověz mi kde se nacházííí. Ušetřííím tě, odměna tě nemineee.“

„Přestaň žvanit, ty plesnivá nádhero,“ zvolal Erolf na kostlivce. „K čemu slouží ta tvá černá kniha? Proč je tak důležitá?“

Temný hlas se rozesmál: „Vidííím, že o ní nevíš mnoho. Ten svazek je staršííí než většina měssst toho vašeho bláááhového království. Ten temnýýý spis se sem dossstal z Druhé strany. Zaklííínadla z něj vyřčenááá mají moc ničit celá měsssta během okamžiku, obrrracet život ve smrt a naopakkk, lusknutím prssstu. Ssstovky let jsem tu ležel, uzamčččen, neschopen se pohnouuut, než mne ti lapkové osvobodiliii.“

Vymítači to docvaklo. Tím, že Ulrek a jeho banda sebrali onu knihu z hrobu, porušili pečeť, která držela knihu a jejího pána v bezpečném transu. Nikdy o podobné hrobce či události ani neslyšel, ale dobře věděl, že boj se Zlem se v různých podobách svádí už od pradávna. Že jeho cech není první, který dokázal podobné pohůnky zprovoznit ze světa nebo je alespoň neutralizovat a dobře ukrýt, pokud to jinak nešlo.

„Ješšště krok a přijdeššš o svou šanci přežííít,“ varoval mrazivým hlasem kostlivec. „Dááávno jsem shlééédl tvé myšlenky a vííím, kde hledat. Pokud odmííítneš mou velkorysou nabííídku, bude tvááá smrt dlouhá a bolestivá, vymííítači.“

Erolf udělal další krok směrem k trůnu. Dvojice psů, za doprovodu uši drásajícího štěkotu, okamžitě vystartovala proti němu. Kostlivec se vyhoupl na nohy, plameny v očích se mu rozzářily. V místnosti se začal vířit vítr a břity na podlaze začínaly v jeho rytmu tančit a zuřivě cinkat.

Vymítač se kryl útoku psů. První dlouhým skokem letěl přímo na něj, druhý ho mezi tím obcházel a snažil se zaútočit zezadu. Erolf uskočil stranou, jeho protiútok minul cíl. Jeden ze psů se mu zakousl do vysoké boty a strhl ho na zem. Na chvíli se přestal orientovat. A přesně ta chvíle stačila, aby mu ohavná bestie skočila na hrudník a přitiskla ho k zemi. Ležel v kaluži krve, která se zdála být úplně čerstvá. A záhadně lepivá. Jako hustý dehet mu držela paže přikuté k zemi, nemohl se bránit. Velká slina, spolu se zbytkem lidského masa, mu ukápla ze psí tlamy přímo do obličeje.

Naštěstí nešel do boje nepřipraven. Zvláštním pohybem chodidla vysunul ze špičky své boty ostrý bodec. Obratným švihnutím vzhůru zarazil bodec přímo do genitálií psa, kterého měl na sobě. Ač netušil, k čemu takovým stvořením pohlavní orgány jsou – dozajista se nemnožili klasickým způsobem – byl účinek nakopnutí osvobozující. Pekelné zvíře se s kvílením odkutálelo stranou. Smrtelník se okamžitě nohami odrazil od zdi a dostal se tak ze spárů zrádné krvavé skvrny.

Druhý ze psů se okamžitě vydal nahradit svého odpadlého druha. Obratným skokem se vrhl na vymítače, avšak setkal se pouze s jeho ostřím. To z půli oddělilo pekelnou hlavu a netvor dopadl až doprostřed místnosti do hromady ohlodaných kostí.

Vír v místnosti stále sílil, břity už létaly vzduchem. Kostlivec usměrňoval svou moc a naváděl nebezpečné tornádo přímo proti svému nezvanému hostu.

Vymítač se konečně vyšvihl na nohy, smrtící vír se rychle přibližoval. Pohotově sáhl do náprsní kapsy a vytáhl malou zelenou kuličku o velikosti švestky. Vší silou ji mrštil ke stropu do rohu místnosti, za nebezpečné tornádo. Okamžitě ulehl na břicho a zadržel dech.

Následoval jasný záblesk a imploze. Veškerý vzduch z místnosti se ve vteřině nasál do jádra výbuchu, následován vším, co nebylo pevně při zemi. Ohně pohasly. Erolf pocítil bodavé rány do zad, slyšel svistot břitů, kostí a ostatního odpadu, který se prohnal kolem něj do rohu místnosti. Po pár vteřinách dopadlo vše s randálem na zem a rozprostilo se hrobové ticho.

V rohu místnosti se rozsvítily dva malé rudé plamínky a pomalu stoupaly vzhůru. Začal se od nich ozývat skřípavý smích. Před nimi se z ničeho objevila modrá světélkující koule, která ozářila kostěnou ruku se zlatými náramky a stříbrnými prsteny. Pohybem zápěstí vystřelilo světlo vpřed. Vzduchem zasvištělo ostří a s jiskřícím efektem se modrá koule rozpůlila vedví. Oba pozůstatky odletěly do stran a na stěnách místnosti s hlasitým bouchnutím vytvořily ožehnutá místa. Kostlivec sebral ze země velký těžký meč a vydal se vstříc protivníkovi.

Erolf si po výbuchu narovnal brýle připevněné k jeho přilbě. Speciální povrch sklíček mu umožňoval téměř dokonale vidět ve tmě, ač přirozenému světlu se to rozhodně nevyrovnalo. Kostlivec se blížil, táhnul za sebou meč skřípající o podlahu. Potřeboval rychle vymyslet nějaký fígl.

Zbraně prořízly vzduch, meče se setkaly. Nadpřirozená síla prastaré mumie odhodila vymítače stranou, ale nebyl zasažen. Dopadl na víko sarkofágu uprostřed místnosti a svalil se na bok. Kostlivec, jako by se vedle něj okamžitě zjevil, na nic nečekal a ťal shora velkým nápřahem. Kamení se rozlétlo na všechny strany, mohutné víko bylo vedví. Vymítačův protiútok jako by se odrazil od pevného železa, ač zasáhl odhalená žebra.

Kostlivý kouzelník opět zažehl plamen ve své volné ruce. Země pod vymítačem se zachvěla a popraskala, pokryla ji hustá mlha. Z ní se vynořily ohnilé znetvořené paže a začaly se sápat po lidské oběti. Desítky, stovky paží zaplnily prostor okolo sarkofágu a pomalu udolaly svou kořist. Nemohl se ani pohnout. Kostlivec se opět rozmáchl a sekl.

Díky smrtelníkovo ochranným amuletům naštěstí sevření paží polevilo, odkutálel se do boku. Ostrá bolest. Z rukavice mu vytékala krev. Chyběly na ní dva prsty. Docházely mu síly. Zbývala poslední možnost. Netušil, jestli to vyjde.

Překonal bolest a zvedl se na nohy. Temná magie ho chtěla přikovat zpět k zemi. Z kapsy u kalhot vytáhl pevně zauzlený kožený váček a sevřel ho v pěst. Kostěný vládce hroby se na něj opět vyřítil.

Tentokrát však Erolf přešel rovněž do útoku, rozběhl se proti němu. Překvapený služebník Zla promáchl mečem naprázdno, vymítač se dostal až přímo k němu. Vší silou mu vrazil pěst mezi žebra a rychle odskočil stranou. Dopadl tvrdě na bok na zem. Kostlivci však mezi žebry zůstal levitovat kožený váček. Vymítač popadl jeden z břitů, o který se při dopadu pořezal, a s nesmírnou přesností jím vrhnul.

Pytlík se roztrhl. Fialově třpytící se obsah začal plnit průhlednou hruď nemrtvého. Kostlivec se zarazil a upustil meč. „To neníííí možnééé!“ zazněl zuřivý hlas Erolfovi v hlavě. Jemný prášek se rozšířil do celého hrudního koše. Kouzelník rozprostřel dlaně v pokusu aplikovat další magii, ale ani záblesk plamene se tentokrát v jeho rukách neobjevil.

Fialový prach se již plně nasytil Zlem a černou magií. Hrudní koš problikl jasným světlem a jeho nový obsah zčernal. Kosti začaly praskat. Bezvládná mumie se hroutila k zemi. Sesypala se na hromádku, v níž úplně chyběla prostřední část těla. Lebka v úšklebku pohlédla na vymítače. Plamínky v jejích očích konečně pohasly.

 

Autor Pabouk, 28.01.2021
Přečteno 208x
Tipy 1
Poslední tipující: umělec2
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí