Anotace: Další dílo ze sbírky 'Vymítač' vyprávějící Edwinův příběh o setkaní s mocným démonem hluboko pod zemí.

Sbírka: Vymítač

Démon strachu

„Hej, psss, už se probůzá. Hůkni na Janka!“

„Janků! Zastavte to! Host jde k sobě.“

V uších mu pískalo, ležel neznámo kde a s námahou otevřel oči. Prudké světlo ho okamžitě oslepilo, nemohl se podívat, co se děje. Snažil se nadzvednout, ale tělo ho neposlouchalo, praštil sebou zpět do měkké podložky. Cítil, že je v pohybu, vezl se na povoze. Rukou si projel po obličeji a vlasech. Zjistil, že má celou hlavu obvázanou, vlasy slepené krví. „Co… kde… kdo jste, co… co se děje?“ vysoukal ze sebe s obtížemi.

„Lež v klidu, chlapáku. Janek se v tých bylinkařeních a tutom vyzná, dá ťa do kupy,“ uklidňoval ho drsný, rozhodný hlas.

„Co se stalo, kam mě vezete?“ naléhal s otázkami stále napůl omráčený pasažér.

„Nic si nepamatuješ, což? Tož ve fofru – byla tma, nějaká mela. Shodou náhod jsme měli výpravu tím směrem. Šli jsme to očíhnout a zízám, jak tam někdo dostává na frak od jakés bandy potvor. To jsme nemohli nechat, taků situaci. Vlítli jsme tam a začali ty potvory masit. Enomže blbec Copánek se s tou svojí haluzou tak rozvášnil, že pomlátil nejen ty potvory, ale po gebeni nechtě majznul i tebe. No a tak si tu. A žiješ, to se cení!“ zakončil vyprávění povzbudivým tónem.

Podobný přízvuk ještě nikdy neslyšel, ač za svůj život procestoval už mnohé exotické krajiny.

„Ha, už se konečně rozkůkal?“ přidal se druhý, neméně hluboký hlas. „Ukaž, pust mňa k němu, číhnu ho.“

Cítil, jak se vedle něj někdo ztěžka posadil.

„Tak co hochu, jak je? To bude pořádná boule, to ti poudám,“ uchechtl se. „Ukaž sa mi,“ začal raněného prohmatávat a tvářil se při tom, že ví, co dělá. „Ty rány od teho neřádu se zahojí, plácnul jsem tam všemožné bylinstvo. Co ta kebule, slyšíš mňa v rychtigu?“

„Slyším, ale bolí to jako čert,“ odvětil raněný mladík.

„Bodejť, to byla šlupa! Copánek sa s tím nesere, jak dojde na melu! Okaž, zíznu na tu gebeňu, jestli je to v rychtigu.“ Nahnul se nad raněného a odsunul kus obvazu. „Už to neteče, to bude na pohodu. Co zrak, však koukni na mě…“ nazvedl raněnému oční víčko, ten ho ale křečovitě ihned sevřel. „Kukadla dobrý, dej tomu chvíli a budeš vidět líp než krtek!“

Ztěžka se nadýchl: „A kam… kam…,“ zakuckal se, „kam jedeme?“

„Bez obav, brachu. Hodíš se s náma do města, dáme ťa do kupy a můžeš zpátky do světa po svých.“

Povoz byl už chvíli opět v pohybu, nyní začal silně drkotat. Raněnému se zdálo, jako by sjeli z trasy a vydali se po neudržované cestě. Oči ho stále pálily, raději je držel zavřené a nechal si na obličeji ležet zábal z bylinek. „Sjeli jsme?“ vysoukal ze sebe.

„Bystrý hošan, i když ti nad hlavou tančí andělíčci,“ pochválil někdo zpředu povozu.

„Čuj, Janku, dej mu čuchnout ještě několika těch kytek, ať se chlapák prospí. Za pár hodin jsme doma, tak ať má klidnů cestu.“

Někdo se vedle něj protáhl a sedl si. Chvíli něco přehraboval a potichu si pobrukoval. „Tady, dej si to pod rypec. Za chvíli budeš hajat jako neviňátko.“

Zábal na obličeji se nadzvedl a pod nosem ho zašimrala rostlina. Voněla moc příjemně, téměř okamžitě se celý uvolnil. Cesta přestala drncat. Proleželé tvrdé kožešiny změkly, byly jako hebká postel. Setmělo se. Usnul.

---

Zaslechl křik a rachot, probudil se. Ležel přikrčený v malé posteli, na které by se ani pořádně nenatáhl. Nízká místnost byla velmi temná, jen lucerna na přilehlém pevném stole vyzařovala slabé světlo. Několik skříní se svitky a sud s pochodněmi doplňovaly vybavení, jinak tu nebylo nic zajímavého. Tedy až na fakt, že neviděl žádné okno. Malé a temné, ale žalář to nebude, pomyslil si. Prohlédl se. Hlava už mu sloužila, obvaz si na ní nenahmatal. Zavázáno měl jen několik ran na těle. Tentokrát protivníka trochu podcenil. Tedy spíše jejich počet.

Pomalu vstal, tělo už ho poslouchalo. Netušil však, jak dlouho byl mimo a kde teď vlastně je. Své věci měl uložené vedle postele, nic v nich nechybělo. Letmo prohlédl spisky a svazky ve skříních, ale nic z toho mu nedávalo smysl. Byly popsány zvláštním písmem, takové ještě neviděl. Znovu se za dveřmi ozval hluk.

Potichu se přiblížil k mohutným, ač neobvykle malým  dveřím. Někdo za nimi nesrozumitelně vykřikl a několik těžkých kroků proběhlo okolo. Zařinčelo železo, jako by vojáci utíkali na nástup. Další dusající kroky. Vzal za kliku a na škvírku pootevřel. Byla tam velká tma, snad ještě větší než v místnosti. Jen slabé světlo zpovzdálí vrhalo odlesky světla. Něco se kolem prudce mihlo, až se úlekem odtrhl od pozorování. Další hlasité kroky prosvištěly. Odhodlal se otevřít.

Temná chodba vypadala, jako by ji někdo vyhloubil do skály. Hliněná podlaha, nízký strop a stěny z otesaného kamene. Na jednom i druhém konci byla chodba mírně zahnutá, nepřirozeně pro normální stavení. Kam dohlédl, viděl plápolající ohýnky, nejspíše pochodně. Ale zdály se být daleko. Všichni ti probíhající utíkali doleva. Rozhodl se to prozkoumat tím směrem. Krčil se, přidržoval se stěny a opatrně našlapoval.

Rychlé cupitání. Sakra! Někdo se s ním srazil a povalil ho na zem.

„Herdek, kdo to tu zavazá?“ zaklela zavalitá postava tvrdým mužským hlasem. „Dávej pozor, čís ty vlastně seš…? To je teď šumák, hore na nohy a letíme, bijů na poplach!“ Pomohl raněnému rychle na nohy. Byl mu sotva do výšky prsou.

Na co si tady ty děti hrají, pomyslel si. Na nic se však nestihl zeptat, malá postava rychle zmizela dál v chodbě. Vydal se za ní. Šlo se obtížně, světla bylo opravdu málo. Blížil se však k pochodni a čím dál tím více si byl jist, že se nachází někde pod zemí. Kousky stěn byly na dotek vlhké. Pevné trámy v pravidelných rozestupech podpíraly hrubě vytesanou chodbu, která zatím neodhalila žádné další dveře ani záhyby. Když míjel hořící louč zasazenou v kovovém držadle jednoho z trámů, začal zepředu rozeznávat nějaké zvuky. Znělo to jako cinkání železa. Snad byl opravdu vyvolán nějaký poplach, o kterém mluvil ten podsaditý klučina! Přidal do kroku. V mžiku ho však zabrzdila nedávná zranění.  Ihned se zadýchal a musel zpomalit. Poplach však stále sílil, už rozeznával i hrubé hlasy a výkřiky. Světlo na konci tunelu se před tím zvětšovalo. Dobelhal se až k ústí chodby. Výjev, který se před ním naskytl, mu vyrazil dech.

Tunel končil v obří jeskyni, po jejíchž stěnách a stropu byly rozesety statisíce modře zářivých kamenů, které jasně svítily. Plac, na který přišel, byl obrovský a končily na něm desítky malých tunýlků, jako ten, z kterého právě vylezl. Bez problémů by se sem vměstnalo náměstí nejednoho velkoměsta. Byl to obří půlkruh zakončený strmým srázem. Z prostoru vedla dál již jen úzká a dlouhá, nebezpečně vypadající kamenná lávka. Byla pravděpodobně dílem přírody a vedla až kamsi do dáli, výhled kryly četné stalagmity a stalagnáty. Všechno toto ještě doplňoval hluk ohně, syčení plamenů a zdola stoupající pára, která končila v ostrých výšinách stropu.

„Fofrem, forem, šiky!“ vytrhl mladíka z kochání se krásným pohledem pokřik. „Na místa chlapi, blíží sa, hybaj!“ Hemžení malých postaviček připomínalo mraveniště. Stovky štíty a sekyrami ozbrojených dětí pobíhaly z místa na místo a tvořily malé skupinky precizních formací. Kovové zbroje rachotily všude kolem. „Hej ty!“ ukázal na něj jeden z roje, „Co ty si za výrostka, klacku? Máti ti dala pořádně z cecku potahat, že si sa takhle vytáhl, co? Popadni tamhle vercajk a připrav sa, frajere!“. Rozhazoval při tom rukami a ukazoval na podivný stroj poblíž okraje půlkruhu.

„Kruci, co ty tady?!“ ozval se mu za zády povědomý hlas. Muselo to být Janek. Ten, který ho sem přivezl. Maličká zavalitá postava s dlouhým zrzavým plnovousem, oděna do plátového krunýře, helmu svíral v podpaží. Drsný zelený kukuč s hustým obočím ho káravě sledoval. „Chlape, jsem rád, že stojíš na nohách, ale měl bys odsaď fofrovat zpátky do pelechu. Za chvílu to tu bude hustý. Však sám vidíš tu melu.“

„Co se tady děje, kde to jsme? Co jste zač?“ snažil se konečně vyzvědět mladík.

„Na kecání dojde, neboj,“ odbyl ho malý válečník. „Jestli chceš vážně vidět, oč tu kráčí, vlez si hen do rohu a dávej bacha, abys zas nedostal nějakou po škebli,“ ukázal na okraj tunelu, kde byl vyhlodaný do skály malý výklenek, jakási malá rozhledna.

Opatrně se vtěsnal do malé pozorovatelny a usadil se. Měl krásný výhled na celé to představení. Malá armáda se mu formovala před očima. V semknutých řadách zaujímali vojáci půlkruh ve vzdálenosti několik desítek metrů od přístupové kamenné lávky. Známého Janka v nich ale nezpozoroval. Po okrajích útesu byly v rozestupech rozmístěny zvláštní otočné věže. Byly propleteny trubkami, stoupala z nich pára a vrchní část byla zakončena jakýmsi prodlouženým nástavcem. V každé z nich seděla jedna malá obrýlená postavička a tahala za četné páčky, díky kterým se podivné stroje otáčely sem a tam.

Poplach utichl. Křik postaviček se rozplynul. Nastalo hrobové ticho, přerušované jen syčením par ze spodku jeskyně. Brzo se něco velkého semele, říkala mu intuice.

Země se zachvěla. Ozval se pekelný řev drásající uši. Tisíce démonických zrůd řičelo z tmavých míst zpoza oparů mlhy. Skupina válečníků stála nehnutě dál, vysoké štíty v první linii zaražené v zemi. Kamenná lávka odhalila první útočníky.

Podobné stvoření ještě nikdy neviděl, a to že bojoval s mnoha podobami Zla. Humanoidní znetvořené postavy s rudou kůží a prodlouženými prsty zakončenými ostrými drápy. Zplozenci se sápali jeden přes druhého, chvíli v běhu po dvou, chvíli po všech čtyřech končetinách. Nebyli nijak oděni, nekrylo je ani žádné ochlupení a v místě, kdyby člověk čekal pohlavní orgány, nebylo nic. Nekonečný zástup potvor s vyceněnými zuby se hnal na obránce. Bylo jich tolik, až se mladík divil, že se pod nimi kamenný most nezbortí. Některé z příšer se dokonce sápaly po jeho stěnách i spodní straně, využívajíc drápy. Blížily se rychle.

Údivem málem poposkočil, když spatřil, jak se něco drápe na okraj ostré skály v místech, kde přístupová cesta rozhodně nebyla. Hlavní roj byl ještě poměrně daleko, ale naprosto z ničeho začaly další zplozenci vylézat na místech, kde stály otočné stroje. Tento druh zplozenců Zla vypadal trochu odlišně. Hruď jim pokrýval krunýř, připomínali tak obrovské červené želvy. Na hlavě a končetinách jim vyrůstaly ostny, místo dlaní měli jakési háky, pomocí kterých snadno překonali strmou skálu.

Brýlouni ve věžích na nic nečekali. Všechny točny se nasměrovaly přímo na nečekaně příchozí. Rychlé zatahání za páčky. Oheň. Z prodloužených konců věžiček začaly šlehat plameny. Snad deset metrů dlouhé provazy ohně začaly olizovat útočníky s krunýři. Podivné bestie chvíli žáru vzdorovaly, ale netrvalo dlouho a první vlna padla na kolena. Postupně se choulily zpět do svých krunýřů a naříkaly. Padlé druhy však okamžitě nahradili noví útočníci. Rychlým během a s rozevřenými tlamami se vrhli přímo proti točnám.

Přiblížili se na pár metrů. Rozmáchnuté paže s pařáty před sebou. Blížil se náraz. Oheň metající věžička přeci neměla šanci zastavit jednou tak vysoký, rozběhnutý, kolos.

Místo nárazu se zablesklo fialové světlo. Mezi napadenou věží a dvěma sousedními střílnami na několik vteřin problikl paprsek, který utvořil podivný štít ze světla. Nic takového mladý pozorovatel ještě nikdy nespatřil. Místo ničivého útoku se teď několik oblud válelo na zemi v křečích, před neviditelnou hradbou. Další vlna se však nenechala odradit ani plameny, ani záhadnou obranou a snažila se postoupit vpřed. Fialová hradba se však zdála být nepřekonatelná.

U kamenného mostu se mezi tím také schylovalo k potyčce. Nekonečný závoj rudých humanoidů byl už jen kousek od štítové hradby obránců. Zdálo se, že zde už žádná záhadná technika střetu nezabrání. První vlna rudých příšer tvrdě narazila do železné zábrany. Obránci se nepohnuli ani o centimetr zpět, zato zpoza štítů se začaly ježit ostré kopí a probodávat nenasytné nepřátele.

Horda útočníků se však brzo natolik nahromadila, že začali po svých druzích přelézat vrchem přes neprostupnou naježenou zábranu. Rudé bestie skákaly do davu obránců s pařáty vystrčenými vpřed. Jejich končetiny, hlavy a orgány létaly na všechny strany, hustá tmavá krev tekla proudem. Armáda obránců moc dobře věděla, s kým má tu čest a jak se bránit. Nabroušené sekery, kyje, kladiva a palcáty svištěly vzduchem a drtily rudé lebky a drápy. Raněné obránce okamžitě vynášeli z davu do bezpečí a přebíraly si je malé hbité postavičky s nosítky.

Vřava byla v plném proudu. Ohavné bestie se valily ze všech stran, lidská bašta však zkušeně odolávala. Grilovaná a rozsekaná rudá těla se hromadila po celém bojišti, ač přibývalo i zraněných obránců. Útok však nepolevoval. Další a další hordy rudokožců se nořily z dáli hlubin jeskyně. Situace vypadal bezvýchodná. Půlkruhová hradba štítů se uprostřed protrhla. Jazýček vah rozložení sil na bojišti se převážil v neprospěch obránců. Naštěstí se objevilo nové eso v jejich rukávu.

Země před štítovou hradbou se zbarvila do oranžova. Pod masou těl šlo sem tam rozeznat prapodivné ornamenty načmárané na skále. Zářily jasně, po dobu několika vteřin. Ozval se gong přehlušující bitevní vřavu. Celá armáda vyzbrojených mužů okamžitě, jako jeden, zalehla k zemi.

Výbuch. Oranžově zářící ornamenty explodovaly. Ohnivé peklo okamžitě pohltilo celý prostor přeplněný rudými démony. Tlaková vlna odmetla většinu útočníků zpět směrem, odkud proudili. Popadali do hlubin útesu. Začali zmatkovat, plameny bránily dalšímu náporu. Začali se otáčet a utíkat zpět po kamenném mostě, narážejíce přitom do sebe a shazujíce se do syčících plamenů. Lezci po stranách útesů rovněž vzdali marnou snahu prorazit věžovou ochranou.

Obránci se vzpamatovali okamžitě a hbitě se vypořádali se zbytkem oddělené hordy rudých sil. Přelézali přes vrstvy mrtvých těl, pomáhali raněným a dodělávali polomrtvé démony. Ani jeden z nich se teď neblýskal v naleštěné zbroji, jako před bitvou. Bez výjimky byli všichni pokryti hustou rudou krví, někteří ji vylévali z bot, jako by jim do nich napršelo. Ohně pohasly. Vyhranou bitvu oslavili bojovým pokřikem a pomalu se začali odebírat zpět do mnohačetných tunýlků.

„Hej, už móžeš dole, je po všeckom,“ zahalekala na něj z davu známá tvář. Janek vyvázl z bitvy bez úhony. „Pojď s náma, já ti to všecko povyprávím. Smyju ten sajrajt a jdeme do knajpy, bo mám žízeň jak pouštní prase!“

---

Spletité úzké chodby se zdály být nekonečné. Do cíle se dostali po dlouhé tiché chůzi. Větší místnost vyhloubená do skály, jejíž prostory sloužily jako místní nálevna. Desítka stolů byla již z poloviny obsazena, malé vousaté postavičky do sebe s chutí klopily jeden korbel za druhým. Hlasitě se u toho smály, klábosily a hrály v kostky. Mladík s Jankem se posadili do rohu, okamžitě jim na stole přistály dva korbely.

„Už hořím nedočkavostí, tak prosím příteli, spusť. Kde to jsme, co se to tu děje, co jste zač?“ dychtil mladík po odpovědích.

„Tož, kde začít,“ protáhl a uvelebil se vousáč. Dlouhé rudé vousy měl spletené do dvou copů, vlasy na krátko střižené. Byl velmi podsaditý, v obličeji skoro až zamračený, ač se nemračil. Malé zelené oči zapadávaly v mohutném vzezření.  „Čuju, že ty jsi dost zcestovalý, že?“

„Dalo by se říct, viděl jsem už různé kouty světa.“

„Tak to jsi dozajisté slyšel už trpaslíkoch?“

„Myslíš ty povídačky o pidilidech, co žijí výhradně pod zemí, živí se křečky a mochomůrkami a nikdo je vlastně nikdy pořádně neviděl?“

„Přesně tých mám na mysli,“ zachechtal se, „a prý že se množí dělením, páč jejich druh nemá žádné roby!“

„Tak o těch jsem zvěsti slyšel. Údajně jich v dávných časech žilo na světě hojně, ale do jednoho postupně vymřeli. Kdo ví proč, možná to bude tím dělením, jak říkáš,“ filozofoval mladík.

To už rudovous nevydržel a začal se smát na celé kolo. „Dělení! Chacha! Pustím na teba Pampelišku, ta ti vokáže takové dělení, cos ještě v životě nezažil!“ bouchal smíchy pěstí do stolu. „Ale teď s vážností,“ uklidnil se. „‘Známe‘ se už nějakou dobu a ještě neproběhlo představení. Tož, jak už víš, já su Janek, místní vůdce výprav, ale o tem později. A tys?“

Edwin z Longwicku, jméno mé,“ naznačil úklonek. „Ve službách cechu Vymítačů,“ ukázal na odznak připnutý k tmavé košili, „jsme tu, abychom…“

„Ha, o vás jsem slyšel!“ přerušil ho vousáč a nahnul si z korbele. „Vy bojujete s tím, no… tím vším potvorstvem, tak jest?“

„Ano, kdekoliv Zlo ohrožuje dobré lidi, snažíme se pomoci,“ přitakal.

„Jo, Zlo tomu říkáte. A poslyš, hochu, to cos tu před chvílou viděl – co si o tom myslíš?“ vyzvídal zkušený válečník.

„Vskutku úchvatná podívaná, ty vaše stroje plivající oheň a řízené výbuchy – takové hračky nesvedou postavit snad ani naši nejlepší inženýři! Ale ty pekelné bestie,“ zachmuřil a zamyslel se, „s tím jsem ještě tu čest nikdy neměl. Vskutku zvláštní druh tady žije.“

„Herdek, tos mi radost neudělal,“ rozčílil se a nalil do sebe zbytek piva. „Odborník na potvorstvo by se tu sakryš hodil. Rolfe, ještě dva kusy sem hoď!“ zavolal na obsluhu. „A ty pij,“ pobídl vymítače, „povím ti, oč tu kráčí.“

V tmavé místnosti se střídali hosté, pili a veselili se. Nechyběly slovní potyčky a hlasitý zpěv. Louče na stěnách plápolaly, několik obsluhujících se na place točilo sem tam. Z kuchyně voněly pečené pochoutky, rozlité pivo a kořalka se vsakovala do stolů. Nic nenasvědčovalo tomu, že jen pár hodin nazpět ohrožovalo Zlo existenci všech přítomných.

„Tož, kde jsme to byli prv,“ spustil Janek. „Jasně, trpaslíci. Věř, jakým báchorkám chceš, člověče, ale kul oči kolem sebe,“ rozhlížel se po ostatních za něj. „Přinde ti to normální? Banda macatých pidižvíků hrabajících se v hlíně. To mě na popis trpaslíka štymuje. Že jsme skoro vymřeli, pravda jest. Někdy za to mohly potvory, někdy pasti nachystala sama příroda, někdy tomu napomohli lidi. Však víš, jací jsou.“

„Připouštím, že takhle to zní důvěryhodně,“ uvažoval o této teorii Edwin, který si jen těžko připouštěl, že by jeho nový přítel mohl mít pravdu, aniž by o tom existovaly jakékoliv ověřené zkazky.

„Tož si na mě hmátni, jestli ti připadám málo důvěryhodný, třeba se rozplynu,“ zasmál se Janek. „Ryjeme si tu na tajnačku dost hluboko pod zemí, nikdo o nás nemá ani tucha. Teda vyjma těch rudých ohyzdů. Žel, nevím o žádném dalším klanu, který by do dneška přežil… dost možná jsme poslední banda svého druhu. A ví čert, jaks dlouho,“ smutně a hlasitě vydechl.

„Zkoušeli jste žádat o pomoc, o azyl? Pověz mi víc o těch pohůncích Zla,“ hořel zvědavostí vymítač, dopil mezi tím své první pivo.

„Bah,“ vyprskl trpaslík, „však jsem říkal, i ten váš druh tam hore,“ ukázal na strop, „může za to, že vymíráme. To rovnou zkusím nakráčat před ty hajzly rudé a poprosit je, ať nás nechají si v klidu kutat. Ale zpátky k témě!“

„Pověz mi o nich víc, třeba na něco přijdeme,“ povzbudil Edwin vypravěče.

„Začalo to dávno, kdy ještě můj foter, země mu lehká, byl malý usoplenec. Bylo nás tehdy mnohem víc, i sousední klan ještě vzkvétal. Jednoho dne – jak se říká, tady kulový poznáš žejo – kutala grupa nový tunel, nic nezvyčajného. Narazili ale na tu proklatou jaskyňu. Úchvatné čumendo, nic takého jsme v těch našich hnusných černých tunelech nikdy neměli. Všici byli nadšení, hned se rozjely klevety, kolik drahých šutráků a kdoví čeho tam musí čekat. Ztratili na pozornosti, hlupci!“

„Objevily se ty bestie, odkud se vzaly?“ hořel vymítač zvědavostí a srkal další pivo.

„Pravdu díš. Pár dní na to se začali ztrácet borci. Výprava, co šla po tem zpropadeném mostě,“ praštil pěstí do stolu, „se dlouhatánsko nevracela. Toho osudného večera, po šichtě, když všeci zalezli do hospod nebo chrápat, se začala zem chvět. Není to tu nic neobvyklého, neustále tu máme daké sesuvy zeminy, vybuchujůcí plyny nebo se jen hora hněvá. Ale tohle prý trvalo dlouho, půl hodinu, hodinu. Všeci čuli, co se robí, že to není normální. Nikdo šak nečekal ty podivné potvory.“

„Jak jste se s nimi vypořádali? To musel být masakr, když sem vtrhly nečekaně…“

„Taky že byl,“ zachmuřil se. „Kdyby to tehdy nebyl jen průzkum, dneska tu spolu neslopeme. Vlítlo jich sem do tunelů několik desítek a spustil se masakr. Kapali všici. Děcka, ženy, staří i mladí. Ve spánku, bezbranně i v obraně. Co taky zmůže, nepřipravený chlapisko, co má po ruce maximálně krompáč, proti takové pařátové bestii? Hovno zmůže, leda pustit střeva na zem a chcípnout. Naštěstí tu jsou mezi námi i moudré hlavy, ne jen tupé dubové palice. A určitě ti to není známo, ale trpaslík neryje jen krompáčem. Sem tam sa použije i nějaká třaskavka, když je skála moc fortelná. Děd mého fotra, velitel kopáčů, s jeho bratem popadli ze skladu bedýnku a šup s ní do toho tunelu, odkud sem ti čerti lezli. Jak tušíš, zůstali tam oba, ale strop sa sesul a spolu s ním i příval ruďochů. Těch pár, co sa dostalo dál, ostatní umordovali. A bylo po akci. Zostala nás ani ne třetina, ale přežili jsme.“

Vymítač zachmuřeně seděl a hleděl do stolu promáčeného pivem a vlhkem. Nevěděl, co ke smutnému osudu těchto podzemních kopáčů dodat.

Vousatý vypravěč pokračoval dál: „Dlouho jsme pak žili strachy, v malých tunelech. Báli sa kopat dál. A bez kopání není obživy. To je ti snad jasné. Není ruda, nejsou šutry zlaté a barevné, nejsou chechtáky. Jídla si moc nevypěstujeme, a když není za co kupovat… Zlé časy to boly. V tom nečase jsem i já vyjel na svět. Jako fracek jsem často podnikal loupeže na povrch. No nedívaj sa tak na mňa,“ ohradil se, když viděl Edwinův pokřivený obličej, “brali jsme jen žrádlo, pro naše přežití, jen co bylo nutné. No po čase jsme sa začli stavět na nohy. Rozjela sa v malém ražba nových děr. Pár dobrých nálezů zase rozjelo pece a přineslo nějaké zboží na šmelinu.“

„To by mě zajímalo, jak vlastně obchodujete, když o vás nikdo celou dlouhou dobu neví?“

„Však říkám, šmelina s podivnými týpky. Máme nějaké kontakty, domluvená místa. Borci dorazí, my přitáhneme tovar a vyfasujeme za něj něco dle potřeb. Nikdo sa neptá, nikdo po ničom nepátrá a všeci sú spokojeni. Mě je putna, jestli človíčci chechtáky a proviant někde naberou, nebo smění na rinku, hlavně že máme z čeho žit.“

„Dost o obchodech. Pokračuj prosím. Jak jste se dostali zpět do té záhadné jeskyně?“

„Roky jsme trénovali. Každý chalan sa tu učil válečnému umění, každodenní tvrdá dřina, aby nás ti neřádi už nepřekvapili. Mistři v kovárně dělali taky pokroky. Fortelné zbroje co neprorazíš, bijáky a sekyry ostré jak břitvy. Stejně tak ani borci v dílnách sa nenudili. Však si viděl ty mašiny u Propasti, co na ně povíš?“ hrdě se vyprsil a zazubil.

„Skvělá práce. Naši nejlepší inženýři by snad nedokázali dát podobné stroje dohromady. Určitě bych se o nich chtěl něco dozvědět, pokud je to možné. A ty nečekané výbuchy, to bylo ohromující!“

„Uvidíme, nepředbíhajme, mladíku,“ uklidnil jeho nadšení Jarek. „Kde jsme byli… Jo, výzbroj a mašiny. Byli jsme připraveni na válku s těmi hajzli, udělat odplatu.“ Na chvíli se odmlčel ve vyprávění a zahnal žízeň. Pak ztišil hlas a naklonil se blíž ke svému hostu: „Víš taky, legendy vypráví o podobně kouzelných jeskyňách. A hádaj, co by v nich mělo byť. Citroll. Obří hory citrollu. A moc dobře víš,“ ohlédl se přes rameno, „že i za malý košík těch šutrů jsou schopni králové sa navzájem hrnout do řeže.“ Ještě víc ztlumil hlas, Edwin ho v hospodském hluku téměř neslyšel. „Sami jich tu menší nalezisko máme. Čím myslíš, že krmí ty naše mašiny, co runáci používajů v dílnách, druidáci k tomu svému šamanění? Citroll.“

„Zpomal, zpomal,“ zůstal vymítač u tématu, „opravdu myslíš, že se tam nachází obří zásoby toho nerostu? Máš pravdu, že je opravdu vzácné na něj narazit a že možnosti jeho využití jsou až nemyslitelné. Sami ho v cechu využíváme. Už jen ten míchaný prach, co nám dávají, dokáže úplné divy. Jestli je ho tady opravdu velké naleziště… města ho potřebují, cech na boj se Zlem ho potřebuje…“

„Zadrž mlaďochu,“ utnul nakvašeně jeho rozvahy trpaslík. „Vůbec na nic nemysli, žádná rozdávačka pro lidi nebude! Že já si hubu otvíral…,“ zalitoval.

„Tak jsem to nemyslel,“ snažil se ho uklidnit Edwin, „měl jsem na mysli obchodní zájmy. Cech by byl více než štědrý při obchodování s citrollem. Ale pryč od mé myšlenky raději. Věz, že jsem neměl zlé úmysly.“

„To důfám. Abys odsaď třeba vůbec vylezl,“ zvedl výstražně mohutný prst.

„Zpět k tématu – ti druidové a runáci, jak jsi říkal. Předpokládám, že právě ti pracují s citrollem. Něco jako naši alchemisté a mágové.“

„Ba, pravdu díš. Chytří chalani. Všechny ty parádní efekty a ohně cos viděl, jejich práca. Jenom ten žlutý šutr nás drží pořád na živu. Ale zásoby sa tenčí a příval těch rudých kokotů ne a ne ustat. To nám dělá vrásky.“

„Jak tedy příběh pokračuje?“

„No vytrénovali jsme armádu. Po zuby ozbrojený, namakaní tvrdí hoši. A provrtali jsme tu starou ďůru skrz.“ Dramatická pauza. „A našli jsme hovno. Nikde nic, po bestiích ani stopy. Jen pár starých kostí tu po nich zbylo, po našich ani památky. Tak jsme opatrně postupovali až k té velké lochně, cos viděl. Jak ta krásně zářila! Většina z nás tak pěkné světlo jaktěživ neviděla. Neváhali jsme ani chvílu a okamžitě začali montovat obranu. Byli jsme asi v polovině, když se to semlelo.“

Světla v hospodě už potemněla, hosti se odebírali k odchodu, nejspíše už nastával čas na spánek, ač to nebylo možno rozeznat. Roznašeči piva se dali do úklidu stolů a vymývání korbelů. Jen pár malých mužíků, mladší ročníky dychtící znovu slyšet ten poutavý příběh, setrvávalo v hloučku okolo dvojice.

„Zem sa začla chvět,“ pokračoval tajuplně Janek. „Všici okamžitě začali kmitat jak čamrdy, to byly fofry, připravit se na čas. Obrana byla skorem hotová, armáda připravená. Pak se ti hajzli objevili. Nejeden by sa posral, když sa ta nekonečná vlna rudých ďáblů valila po mostě k nám. No bojovali jsme trdo a dlouho, hodně brachů padlo. Ti zmetci, co lozli po skaliskách zespod, nás nachytali na švestkách, skoro celů obranu rozmlátili na kousky! Ztráceli jsme pomalu síly, potvor moc neubývalo. Najednou ale hora zařvala. Divný dunivý zvuk z té temnoty za mostem. Nikdo netušil, co sa robí, ale ďábli se dali na ústup. Bylo po všem. Pro tentokrát.“

Posluchači se po napínavé pasáži konečně pořádně nadechli. Edwin rozjímal. V hlavě se mu honila spousta myšlenek o tom, co se tady může dít. Všechno ho ale vedlo k jedinému cíli. Bohužel bude muset vyřknout tu nejhorší obavu.

„A zbytek je už na jedno brdo,“ dokončoval zkušený trpaslík povídání. „Ďábli sa sem ženů pravidelně jednou za čas. Postupně jsme jim za ty léta přišli na kobylku. Jak jsi viděl, vyvázneme z té šarvátky jen s pár škrábanci. Na nás si ti hajzli nepřindů!“ zvolal a spolu s ním souhlasně vykřikl i celý hlouček. „Aby to bylo úplně celé,“ pokračoval ještě, „za tu jámu jsme sa nikdy nedostali. Most zničit nemůžeme, pořád důfáme, že tam na nás čeká nějaké to bájné bohatství. A ono to vlastně ani nejde. Při jednom útoku se nám nedopatřením výbuch moc nepovedl a už už to vypadalo, že ten chatrný kus šutru sletí dole. Z polovičky se rozpadl. Jenže na druhý den byl zase v perfektním stavu. Sú věci, co prostě nevymyslíš,“ podrbal se na hlavě. „Výpravy tam poslat nemožme. Jakmile se dostaneš za polovic mostu, přijde taká tma, že nevidíš ani hovno. Sám sem tam byl. Hošan za mnů se divil, co sa robí, proč nejdu dál. Ale já neviděl nic, jako kdyby ti pytel na hlavu hodil. Uděláš krok zpátky a zase máš jasný zrak. Však říkám, věci, co nevymyslíš.“ Na chvíli se odmlčel a rozmýšlel, jak vyprávění zakončit. „Takže si tu sedíme a důfáme, že jednou to celé skončí, ďábli zmiznů a my schrábneme to, co tam majů. A to je konec příběhu, už nemám co pit!“ obrátil korbel vzhůru nohami, praštil s ním o stůl a prohnul se dozadu.

Nastalo ticho rušené jen odkapáváním vody ze stropu a hospodským, který leštil poslední korbely. Trpaslíci pokyvovali hlavami a civěli při tom do země. Edwin po nich těkal očima. Pak se nadechl a odhodlaně prohlásil: „Musím se tam vydat.“

„Hovadina!“ uzemnil ho okamžitě Janek. „Však sa na seba podívej. Sotva sa ještě držíš na nohou. Dej si chvíli oraz, potvory teď taky dají nějakú dobu pokoj. Pak sa rozmyslíš, co a jak.“ Zvedl své malé svalnaté tělo od lavice: „Teď hoši, pojďme chrápat!“ zavelel se souhlasným mručením ostatních malých vousatých postaviček.

Nakonec souhlasil i vymítač. Pokud se tento příběh píše už desítky let, za dva dny, které si vezme na zotavenou, se zajisté nic zásadního nezmění. Pak ale musí jít prozkoumat své nepříjemné domněnky.

---

Trvalo mu to tři dny, než se dokázal bez bolesti plně pohybovat a rozhýbat se natolik, aby byl připraven zpět do ostré akce. Dost času trávil ve své přidělené místnůstce, kde sepisoval své poznatky o zdejších obyvatelích a Zlu, kterému čelí. Velmi pomalu si zvykal na život bez jediného paprsku světla. Všudypřítomná tma byla vlezlá a divil se, že z ní ještě nezačal ztrácet příčetnost.

Volné chvíle pak trávil seznamováním se se zdejšími obyvateli. Poznal mnoho příjemných vousáčů. Erika, Olafa, Baeloga, Knuta a spoustu dalších. Všechny možné kováře, kuchaře, pivaře, pěstitele podzemních hub, místního kronikáře a dokonce se zapovídal i s váženými druidy a mistry runového řemesla. Přiučil se mnoho o jejich kultuře a řemesle, dostal se i k partě kopáčů, kteří našli nové malé naleziště citrollu. Od válečníků pak vyzvěděl cenné rady, jak se nejlépe zbavit rudých ďáblů. Zatrénoval si s nimi na dobře vybaveném cvičišti plném různý zbraní, přes kopí a halapartny, po řemdihy, palcáty a cepíny, těžké kuše, nabroušené sekyry a meče ostré jak břitvy.

Při večerních sedáncích – ač těžko poznat, kdy byl večer a kdy poledne, soudil tak pouze podle ruchu v těsných chodbičkách a řídil se ostatními – v hospodě vyposlechl mnoho příběhů, ať už historky z bitev starých veteránů či o odvážných výpravách hbitých mladíků směrem na zemský povrch.

Po další noci byl však Edwin odhodlán vydat se na průzkum tam, kam se udatní bojovníci obávali vkročit. Se svým plánem se svěřil Jankovi, kterému se ani za mák nezamlouval a okomentoval ho slovy „Chceš sa zabít, ty hovado?“. Když mu však vymítač pověděl o své teorii, byl trpaslík víc než zvědavý zjistit pravdu, stejně jako Edwin.

Šel na to narovinu: „Domnívám se, že v blízkosti vašeho města se ukrývá jedno z legendárních Zřídel Moci. Jde o pradávná místa s obrovskou koncentrací Moci, které si podmanilo Zlo. Na světě, jak praví staré svitky, se jich nachází celkem sedm. Z nich bylo pouze jedno zaručeně zničeno, ostatní se nikdy nepodařilo najít. Píše se, že každého z nich se zmocnil jeden ze sedmi nejvyšších pobočníků Pána Zla. Tedy teď už ji je jen šest – v dálném, zámořském, pohoří Pernum se ukrýval chrám jednoho z nich. Windigor si říkal. Postarali se o něj dávní předkové našeho cechu. Dokázal prý vládnout bouřlivému počasí a obklopoval se armádou okřídlených příšer a obřích chlupatých bestií, co zvládly muže rozmáznout o skálu jednou ranou pěstí. Zřídlo bylo uzavřeno a zkoumáním zjištěno, že Windigor byl k němu poután. Jedině tahle skutečnost způsobuje to, že už dávno všichni nesloužíme Zlu. Vyšší démoni se jednoduše nemohou odpoutat příliš daleko od svých zřídel. Vysílají tak do útoku pouze své pohůnky, s kterými se prozatím dokážeme vypořádat. Celkem nedávno se však něco změnilo. Aktivita Zla nesmírně narostla. Zatím ale nikdo neví, co je příčinou. Denně se setkáváme se stále zákeřnějšími příznivci démonů a se stále odvážnějšími útoky na lidské obydlí. A pokud nalezení a likvidace zřídel dokáže toto zastavit, či alespoň zpomalit, musíme pro to udělat všechno. A právě proto se tam zítra vydám,“ ukončil mladý vymítač vyprávění historie, pln odhodlání.

---

Cítil, že se probudil dřív, než obvykle. Chvíli ještě rozjímal na posteli, za dveřmi ale zatím neslyšel žádný pohyb. To se mu zamlouvalo, chtěl se vydat na průzkum dřív, než začne být v jeskyních příliš rušno. Janek odhadoval, že do dalšího útoků Zla zbývá ještě tak týden, takže by průzkum neměly ohrozit ani zástupy rudých ďáblů.

Netušil, jak daleko se vlastně dostane, zásob si přibalil velmi poskrovnu. Důležitější byla užitečná výbava. Okulár pro lepší orientaci ve tmě – pomůcka připomínající klasické brýle, avšak s lepším uchycením a barevnými, důmyslně poskládanými sklíčky. To umožňovalo poměrně snadnou a rychlou výměnu skel, dle konkrétní situace. Doufal, že mu pomůže prohlédnout skrz závoj neproniknutelné temnoty, který mu popisovali místní trpaslíci.

Vyzbrojil se taktéž svým krátkým mečem a několika ručními bombami. Pokud by musel rychle ustoupit, hodila se zase dýmovnice. Arzenál doplňovaly nabité kuše na zápěstí. Na sebe navlékl svou tmavou lehkou zbroj umožňující dobrou akrobacii v případném boji. Přes ramena přehodil lehký plášť.

Potichu otevřel dveře a kradmo se vydal chodbou vlevo. Cestu už znal. Šel opatrně a snažil se nedělat hluk, aby na sebe nepřitáhl pozornost ranní směny kopáčů, kteří už zajisté kutají v některé z malých chodbiček po cestě. Cinkot krumpáčů ho v tom ujistil. Postupoval od pochodně k pochodni a krčil se u nízkých trámů, které zdejším obyvatelům potíže nedělaly. Za chvíli se ocitl na konci chodby, jasná záře byla vidět už z dálky.

Jeskyně byla stejně úchvatná, jako když ji spatřil poprvé. Tentokrát však krásnou scenérii plnou barev a záře nerušily bojové manévry a útok Zla. Přešel přes popraskaný a boji poznamenaný půlkruh půdy, na který navazoval onen záhadný most. Zastavil se nedaleko něj a rozhlédl se na obě strany – zda se za ním nevydal do nebezpečí někdo známý a zda mu naopak ze strany mostu nějaké nebezpečí nehrozí už teď. Žádný pohyb. Vzduchem pouze poletovaly podivné vážky s rudými křídly. Dříve si jich vůbec nevšiml. A to za letu vypadaly, jako by hořely.

Vkročil na most. Nestalo se vůbec nic. Žádný náznak probuzení Zla, žádné chvění, ani intuice ho nevarovala vůbec před ničím. Jako by stál v naprosto obyčejné jeskyni na obyčejném kusu kamenu. Opatrně postupoval vpřed, lávka byla poměrně úzká. Po obou stranách byla nekonečná propast dolů do syčících ohňů a žhavého magmatu. Odtud měl dobrý výhled na výběžek s tunely trpaslíků. Ostrá skála bez výklenků a děr končila rovnou v oparu lávy na dně. Vůbec nechápal, odkud se ti ďáblové vysápali vzhůru, až k obranným věžím.

Blížil se k polovině mostu. Konečně zahlédl i další část, která se vlnila do zatáčky a nebyla z obranné pozice trpaslíků vidět. Lávka ústila přímo do velké temné díry v protější skále. Stáhl si na oči okulár a vysunul sklíčka s lupou a rozjasněním noci. Maličký mechanismus zacvakal a vymítač najednou jasně viděl i tmavé zákoutí jeskyně. Neodhalil však nic. Ani přiblížený pohled na druhý konec mostu neprozradil nic o tom, co ho čeká. Pak si všiml, že má pod nohami nějaké značky. Drobné runy a rýha od jednoho kraje plošiny na druhý. Udělal krok dál.

Zářivá jeskyně plná ohně zmizela. Polétavý hmyz všude okolo se vypařil. Nastala naprostá tma, neviděl si ani na špičky prstů přímo před očima. Očekával, že alespoň okulár bude nápomocen. Ani ten však nedokázal skrze temnotu prohlédnout. Pár minut setrval na místě ve víře, že snad zrak temnotě přivykne nebo okouzlení opadne. Nic se však nezměnilo, stále byl ponořen do černočerné tmy doprovázené naprostým tichem.

Udělal krok zpět, což ho vrátilo zpět do reality osvětlené syčící jeskyně. Rýhu s runami měl opět před sebou. Neměl pro ten úkaz žádné vysvětlení. Ale jedinou možností, jak zjistit něco víc, bylo vydat se dál po mostě. Absolvovat cestu tou nepropustnou tmou. Neměl na co čekat, pustil se opatrně vpřed.

Temný závoj ho opět pohltil. Snažil se postupovat rovně vpřed, velmi opatrně. Šátral při tom nohou před sebou, aby náhodou nespadl z mostu. Udělat pár kroků mu připadalo jako věčnost, šance se orientovat byla nulová. Neslyšel dokonce ani své kroky. Popošel ale další metr a něco se změnilo. Uslyšel šepot. Tiché hlasy, jako by přicházely odevšud. Nerozuměl jim, nevěděl, zda jde o varování nebo výhružky. Spolu s dalšími kroky však hlasy sílily. Nabýval dojmu, že jde o nějaký prastarý jazyk, který vůbec nezná. Hlasy pomalu přecházely v křik, světlo se však stále žádné neobjevilo. Ušel další nekonečný metr. Začínal se ho zmocňovat pocit paniky a beznaděje. Náhle všechno opět utichlo.

„Hledáš zde smrt, člověče?“ zazněl odnikud táhlý, temný, dunivý a skřípavý hlas, z kterého mu přejel mráz po zádech, a ztuhla krev v žilách.

Zarazil se a snažil se udržet si balanc. „Kdo jsi?“ vykřikl do tmy. „Co tady chceš, komu sloužíš?“

Tíživý hlas se rozesmál. „Další nevědomý smrtelník? Budiž ti dopřáno odpovědí, před tvou krutou smrtí.“ Chvíli přicházel zvuk zprava, chvíli zleva. „Říkají mi Darkon, vítej v mém království. Pokud toužíš odhalit své nejhorší noční můry, směle pokračuj dál. Označují mne za pána temnoty a strachu, nejobávanější pobočník Ras'Zoqeez. Obojího si návštěvníci v mém království užijí dostatek.“

„Jak je možné, že se o tobě doslýchám až teď? A co je zač ten Ras'Zoqeez?“ pokračoval Edwin s otázkami, musel se toho dozvědět co nejvíc. Čím dál tím víc se ho však zmocňovala úzkost.

„Dlouhá tisíciletí jsem zde hibernoval, sbíral síly. Až nájezd těch otravných mužíků do mého království mne probral ze spánku. Nepotrvá však již příliš dlouho a padnou, můj vliv se konečně opět rozšíří. Ras'Zoqeez, Pán Zla, jak jste si ho vy, smrtelníci, přejmenovali, bude potěšen.“

„Zatím se zdá, že ti mužíci ale nájezdům odolávají,“ snažil se vymítač oponovat, ale hlas se mu začínal lámat a konečky prstů mu mrzly strachem.

„Ticho!“ rozkřikl se zuřivě Darkon, což zapůsobilo, jako by Edwina práskl bičem do zad.

Vymítač pocítil prudký závan větru a silnou bolest na pravé paži. Zavrávoral a okamžitě se za ni chytil, div nespadl do propasti. Pomalu začal couvat zpět ke světlé straně mostu. Srdce mu bušilo jako splašené. Takový svíjivý pocit ještě nikdy nezažil, ani v té nejhorší bitevní vřavě.

Náhle se pár metrů před ním objevily dva malé plamínky. Poletovaly ze strany na stranu, jako by si ho obhlížely. Pak v nich rozpoznal oči. Démonické oči samotného Darkona. Zvětšily se a roztáhly do šířky. Vyletěly několik metrů vzhůru, musely sahat snad až k vysokému stropu jeskyně. Vymítači začaly strachem tuhnout všechny svaly, chyběl nejspíše už jen kousek od pomyslné čáry vyznačující neproniknutelnou temnotu.

Planoucí rudé oči se snížily opět na úroveň výšky člověka. „Cítím, že jsi silný, ochránce smrtelníků. Rozšiř zvěsti o pánu temnot, přiveď mi sem další duše. Čím víc smrtelníků, tím rychlejší bude postup mé říše. Zřídlo pomalu nabírá na síle, pomoz mi to celé urychlit.“

Edwin měl tak sevřené hrdlo, že nebyl ani schopen odpovědět. Měl pocit, že místo krve mu v žilách koluje led, potil se. Dvě rudé koule před ním najednou zmizely. Opět byl sám v neproniknutelné temnotě, neschopný se strachy pohnout.

Rána. Tvrdý úder rovnou na hrudník. Bezvládné tělo letělo pozadu vzduchem. Prudce narazil hlavou do země. Světlo. Zrak se mu mlžil, ale všechny tíživé a děsivé pocity byly téměř pryč. Ležel na zemi, uprostřed mostu nad bublající propastí. Démon ho propustil ze svého království.

Pomalu se zvedl, až teď si všiml svých zranění. Z brnění na pravé ruce mu zbyly jen rozpárané cáry, jako po zásahu obřími pařáty. Rána nebyla hluboká, rýhy po pařátech však byly nezvykle zčernalé. Po zásahu do hrudi měl přesně uprostřed vypálenou díru skrze oblečení. Odhrnul zbytky brnění a uviděl černou popáleninu. Připomínala zvláštní kresbu, jako by si ho Darkon označil. Zamračené oko vepsané do trojúhelníku ohraničené ornamenty zdobeným kruhem. Rozhodně bude muset zjistit více o jeho významu.

Další snahy o průzkum okamžitě vzdal a vydal se směrem k podzemnímu městu. Ušel sotva pár kroků a v dáli si všiml postav běžících mu naproti. Rozpoznal v nich Janka a několik dalších trpaslíků, které od pohledu znal, ale jména si nevybavoval.

„Chlape tupá, já ti to říkal!“ spustil na něj hned Janek přísně. „Sám sis musel hubu namlít, což? A na hovno si přišel, vsadím krpále.“ Chytli mladého vymítače v podpaží a pomalu kráčeli zpět do tunelů.

„Je to ono,“ vypustil ze sebe konečně Edwin, kterého už strach a úzkost téměř opustily. „Je tam zřídlo, mocný démon, Darkon.“

„Ať je tam klidně moje bába, stejně s tou zasratou tmou nic nezrobíme.“

„Musím o tom okamžitě spravit Sněm,“ dožadoval se vymítač rychlejšího přesunu.

„Kulový, však jsem jasně řekl, že sem žádný cizák nevkročí. Vyřídíme si to tu s tím smradem sami, neměj obav. Ty sa dáš hezky zase do kupy a myslím, že bude nejvyšší čas ukončit návštěvu.“

„Nemáš ani tušení, s čím tu máte co dočinění,“ namítal Edwin. „Tohle není obyčejná smrtelná příšera, kterou kuchneš a vykrvácí. Tohle bude chtít opravdu speciální přístup.“

„Jasné, jasné,“ přikyvoval trpaslík. Už se stihli dobelhat k místnosti pro hosty. Uložili raněného do postele. Dostal rychlé ošetření, zábal z bylinek a čas na zotavenou. „V klidu lež, povíme si o tom víc večer u piva, souhlas?“

„Souhlas,“ přitakal Edwin a opojen vůní zábalů usnul.

---

Zdály se mu příšerné živé noční můry plné strachu, hrůzy a smrti. Probudil se celý zpocený. Neměl nejmenší chuť znovu usnout a snít. Zábaly zabraly, na ruce zůstaly po ráně jen tři černé vystouplé jizvy. Značka na hrudi již nepálila, ale rovněž zůstala vytetovaná v kůži. Najedl se houbové polévky a plísňového chleba, jak mu tady říkali – raději se neptal, podle čeho má ten název, chutnal ale výborně. Pak se vydal ven z pokoje, obhlédnout, jaká je vlastně denní doba.

Jak se blížil k hospodě, slyšel její typický mumraj, musel tedy být večer. Čas pobavit se a oddechnout po celodenní dřině v podzemním městě.

Když vkročil do místní nálevny, všichni se ztišili a sledovali ho. Bylo jasné, že povídačky o jeho výpravě se roznesly už všude. Pak spatřil svého rudovousého kamaráda a přisedl si ke stolu. Ostatní zvědavci se postupně začali přidávat, v očekávání zajímavých historek z návštěvy temné strany.

Edwin jim vylíčil vše, co se mu přihodilo. Napjatí posluchači se na sebe dívali, někteří nedůvěřivě, jiní ustaraně. Z reakcí však odtušil, že to nic nemění na jejich současném boji o přežití. Dál se budou bránit útočícím hordám Zla, dál budou žít svůj život v utajení. Tedy jen do té doby, než se odtud dostane a okamžitě zmobilizuje pomoc a ofenzívu proti Darkonovi. Zřídlo Moci je potřeba okamžitě převzít pod svou kontrolu nebo jej úplně uzavřít.

„Brachu, máš z řitě kliku, žes to přežil,“ poplácal ho Janek zvesela po zádech. „Takže sa ráno chystáš odejít, zpátky na cesty?“

„Rád jsem vás všechny poznal, ale není čas se zdržovat. Tahle záležitost, jak jistě chápeš, je nesmírně důležitá pro přežití, nejen vaše,“ odvětil důrazně vymítač.

„No nedá sa nic robit. Tož pojďme sa ještě raz řádně napít,“ podal Edwinovi druhý korbel plný piva. „Na teba, vymítači, a ať všeci ti rudí, a temní, a kdoví jací, hajzli zdechnout!“ Povstali, povznesli půllitry do vzduchu, přiťukli a zaklopili je do sebe.

Edwinovi trpasličí pivo chutnalo, mělo zvláštní příchuť. Po přípitku praštil korbelem do stolu a posadil se. Cítil se zvláštně. Jako by se mu točila hlava. Nával horka. Začal zhluboka dýchat, opřel si hlavu do dlaní. Civělo na něj několik malých postaviček. Obraz podzemní hospody se mu rozmazal. Sesunul se z lavice pod stůl a omdlel.

…

Probralo ho světlo. Ranní sluneční svit. Chladný vítr ho šlehal do tváře, rosa mu zvlhčila teplý cestovní plášť, kterým byl obalený. Netušil, kde se to nachází, co se s ním stalo. Zvedl se a rozhlížel se po skupině trpaslíků, kteří ho sem určitě zavedli poté, co se mu předešlého večera udělalo špatně. Pak si všiml zastrčeného papíru pod pláštěm. Rozvinul vzkaz a četl:

 

Edwine, příteli, promiň, že jsme ťa takhle vypakovali, ale jinak to nešlo. Však jsem říkal, že našu polohu nemůžeme jen tak někomu vyzradit, zle by to dopadlo. Jako odpustek som ti přibalil trochu toho žlutého ‚zlata‘, snad poslouží. Vysadili jsme ťa kousek od místa, kde ses oné noci, jak jsme se potkali, rval s tými potvorami. Tož můžeš vesele pokračovat v cestě, ať se boj s těmi démony daří, děláte záslužnou práci, chlapi! My sa o sebe postaráme, neměj obavy. Však nejsme jen tak nějaké máčky! Snad sa ještě někdy shledáme.

Hodně zdaru na tvé cestě, opatruj sa,

Janek

 

Setřepal ze sebe vodu a vytáhl z batohu, naplněného proviantem, kus čistého papíru. Okamžitě začal sestavovat zprávu pro Sněm.

Když stručně vylíčil vše podstatné, stočil kus papíru a vložil jej do dřevěné krabičky. Tu naplnil prachem Citrollu. Okamžitě rozevřela křídla a rozlétla se směrem k příjemci. Edwin následoval jejího konání. Hodil si batoh na záda a vydal se dál na svou cestu.