Mors principium est 14

Mors principium est 14

Anotace: Slavnostní večeře a rozhovor

Hermiona si už předtím nachystala tmavě modré šaty těsně pod kolena, které byly natolik jednoduché, aby se v nich cítila pohodlně, ale vypadaly natolik slavnostně, aby si je mohla vzít na večeři. Na nohy si obula nízké lodičky. Neměla úplně ráda tento druh oblečení, ale při důležitých příležitostech si ho dokázala užít. Jemně se nalíčila a své vlnité vlasy si stáhla do lehce roztřepeného drdolu pod levé ucho. Zavřela za sebou dveře od pokoje a sestupovala ze schodů. Její podpatky vytvářely drobné údery na starém dřevě. Slyšela v jídelně, jak Severus cinká příbory a chystá stůl. Prošla do kuchyně a na chvíli se zastavila. Profesor měl na sobě bílou košili, které se hodila k jeho štíhlé vysoké postavě a černé kalhoty, které by byly vhodné k obleku. Nenucené, přiměřeně slavnostní a pěkné.

„Chtěl bys, abych ti pomohla?“ pronesla ode dveří nervózním tišším hlasem, než jaký používala obvykle.

Severus se na ni otočil a jeho oči se rozšířily. Na okamžik jeho ruce ustaly v pohybu a jakoby zamrzl. Nezmohl se na slovo. „Moc ti to sluší,“ vydechl poté, co ručičky hodin visících na zdi několikrát tikly. Nepřestával se na ni dívat. Jeho hlas zhrubl. Pak si odkašlal a odložil nůž a vidličku na své místo. „Začal jsem připravovat stůl. Potom můžeme nandat jídlo.“ Odsunul pro ni židli a těsně než dosedla, ji přisunul.

„Děkuji,“ pronesla a usmála se. Sledovala jeho ruce, jak pečlivě chystají vše, co budou při večeři potřebovat. Vše bylo přesně na svém místě. Ani o milimetr vedle. Jeho perfekcionismus ji nepřestával udivovat, i přestože trpěla podobnou diagnózou. Počkala pár minut a pak se zvedla, aby vypla troubu. Pastýřský koláč zatím nevyndávala, aby byl teplý, než sní polévku.

„Tak je to hotové. Pomůžeš mi, prosím?“ Hermiona nachystala talíře na stůl a Severus položil na podložku doprostřed hrnec s polévkou a naběračkou, aby si každý mohl dát, kolik bude chtít. Konečně se usadili, Severus jí zase přistrčil židli a počkal, až se pohodlně usadí. Až poté si sedl sám. Gentleman. Večeře k oslavě úspěšného složení Hermioniných zkoušek mohla začít.

„Můžu ti nalít?“ zeptal se, a když přikývla, vzal její talíř a nabral dvě naběračky. Stejné množství polévky pak dal i sobě. „Tak dobrou chuť. Doufám, že ti bude chutnat.“

„Dobrou chuť.“ Věnovala mu milý úsměv a nabrala si na lžičku. „Je výborná, Severusi! Vážně, moc mi chutná.“

„To jsem rád. A posilní. Někdy uvařím ještě kuřecí vývar,“ odpověděl zamyšleně. „Těším se na tvůj pastýřský koláč.“

„Jsem zvědavá, co na něj budeš říkat. Je to recept od mojí mamky.“ Severus si všiml smutného stínu, který přeběhl přes její obličej, ale okamžitě ho zahnala zatřesením hlavy.

„Nechtěla bys vyhledat svoje rodiče?“ upřel na ni zrak.

„Jak tě to napadlo?“ vzhlédla k němu od polévky překvapeně.

„Chybí ti. Nejsem úplný citový ignorant, abych to nepoznal, Hermiono.“

„Nejde to. Není to pro ně bezpečné, abych za nimi jela. Někdo by mě mohl sledovat.“ Zakroutila hlavou. „Ne, to nejde. Navíc jsem jim vymazala paměť. Neví, že mají dceru.“

„Paměťová kouzla se dají zvrátit. Je to vzácné a složitě proveditelné kouzlo, ale uměl bych jim jejich vzpomínky znovu vrátit.“

„Děkuji. Ale takhle je to pro ně i pro mě zatím lepší. Ale nebráním se tomu do budoucna.“ Dál jí nepřemlouval, věděl, že toto rozhodnutí musí udělat sama. Vděčně se na něj usmála, ale pak si vzpomněla, co mu chtěla říct. Nabrala si další lžíci chutné polévky do úst, než pokračovala: „K té bezpečnosti... Než vyhlásili výsledky zkoušek, byla jsem s Ginny, Lenkou a Nevillem v hospodě v Prasinkách. Povídali jsme si. Lenka mi řekla, že na Ministerstvu existuje seznam Smrtijedů, kteří jsou ještě na svobodě.“

Severovy oči ztvrdly a jeho výraz se zatemnil. „Odkud má slečna Láskorádová takovou informaci?“

„Někdo ji přinesl do redakce Jinotaje. Lenka se zapřísáhla, že je to spolehlivý člověk. Myslíš, že to mohl vynést někdo z Ministerstva?“

Z jeho obličeje se nedalo nic vyčíst. „Ani zdaleka si nemyslím, že je to důvěryhodný zdroj. Ochranné a bezpečnostní systémy Ministerstva jsou natolik kvalitní, že opravdu zpochybňuji, že by k takovému úniku vůbec mohlo dojít.“

„Takže si nemyslíš, že by seznam skutečně mohl existovat?“

„Nemám absolutně ponětí, Hermiono,“ odpověděl soustředěně. „Ty slečně Láskorádové skutečně věříš? Není to zase jen jeden z jejích bláznivých výmyslů?“

„Severusi!“ zvýšila hlas a zamračila se. „Lenka není blázen. Je jen... svá. A někdy možná trošku zvláštní. Ale mám ji moc ráda. Navíc, problém není existence nějakého seznamu. Problémem a otázkou zůstává, kolik Smrtijedů přežilo, kdo jmenovitě to je, jestli by se dokázali znovu organizovat a zaútočit. Lenka si byla dost jistá zprávami, které má.“

„Nevím, jaké informace má nebo nemá, ale určitě to není nic, čím by ses měla znepokojovat.“ Usmál se na ni blahosklonně, ale to ji ještě více rozčílilo.

„Já nejsem hloupá, Severusi. Věřím Lence a věřím Harrymu, který nebyl příliš spokojený s vývojem na Ministerstvu. Ani s Ginny o tom nechce mluvit. Nedaří se jim ty parchanty chytit. Něco se děje a my o tom nevíme. Musíme něco dělat! Musíme pomoci bystrozorům, aby všechny Smrtijedy pochytali, ti byli postaveni před soud a odsouzeni na doživotí!“ Rozzlobeně odložila lžíci vedle prázdného talíře.

„My už jsme toho udělali hodně, Hermiono. Ty už jsi toho udělala víc než dost.“ Díval se na ni přísnýma očima, ale jeho celkový výraz byl zatím klidný. „Nech teď jiné, ať se starají. Není to už tvůj boj.“

„Že to říkáš zrovna ty, který jsi vzdoroval Voldemortovi tolik let? Ty, který jsi vedl svou tichou bitvu a málem jsi zemřel, aniž by ti někdo vůbec stihl poděkovat?! Je mi líto, Severusi, ale teď tě nepoznávám.“ Překotně se zvedla k odchodu, ale zachytil její zápěstí a zadržel ji.

„Nepotřebuji ničí vděk! Jsem přepracovaný. Unavený. Prosím, zůstaň tady.“ Stále působil klidně, ale jeho stisk nepovoloval.

Ona se mu však vytrhla a odcházela pryč. „Nech mě být, ty hrdino!“

„Hermiono, vrať se ke stolu. Prosím tě! Ještě máme hlavní chod, který jsi uvařila.“

„A proč bych to měla dělat? Nechápu, proč to vzdáváš! Mohl jsi se svými zkušenostmi pomoct bystrozorům pochytat Smrtijedy! Myslela jsem, že boj skončil, ale ještě není konec. Zkusím udělat vše pro to, abych jim pomohla. Taky jsem byla unavená a chtěla svůj klid, ale oni potřebují pomoc. Když ty odmítáš, ještě jsem tu já.“

Profesor vstal a narovnal se do své celé výšky. „To ti nemůžu dovolit, Hermiono,“ řekl autoritativním tónem, který na ni v jeho domě ještě nikdy nepoužil, ale velmi živě si ho pamatovala z hodin lektvarů. „Vrať se ke stolu a pokračujeme ve večeři!“

Její obličej začal rudnout vztekem. „To nemyslíš vážně, že ne?!“

„Smrtelně. Vrať se sem. Jdu nandávat druhé jídlo.“ Pečlivě odděloval jednotlivá slova od sebe, aby jim dal dostatečný důraz. Pak se zvedl a dvěma kroky přešel k troubě a hrnec polévky, která zbyla, vyměnil za pastýřský koláč. Mávnutím zápěstí poslal špinavé nádobí do dřezu. Pod hlubokými polévkovými talíři ležely krásné porcelánové na druhý chod.

„Večeře je u konce!“ Otočila se na podpatku a zamířila si to ke dveřím, které se jí ale s úderem zavřely před nosem. „Takže jsi zbabělec a ještě mě tu budeš držet násilím?!“

Nevybouchl. Vydržel to. Což Hermionu překvapilo. Choval se tak nějak nesnapeovsky. Rozčileně zatnul prsty do opěradla židle, až mu zbělely klouby. „Ty urážky snáším jen kvůli tomu, že mám o tebe strach,“ cedil mezi zuby přísně. „Pochop to, prosím tě. Nemůžu ti dovolit, aby ses hnala do nebezpečí. Záleží mi na tobě. Nechci, aby se ti něco stalo.“ Povolil stisk rukou a svěsil je podél těla. Pak se postavil ke stolu a mlčky začal nandávat jídlo.

Pomalá gesta ještě ne zcela zdravého muže, který odevzdaně chystá stůl pro dva. Byl to pocit lítosti, který ji přivedl zpátky k němu. Tiše se posadila a vyčkala na něj.

„Tak dobrou chuť,“ pronesl nevýrazně a po ochutnání několika prvních soust jí koláč pochválil.

„Děkuji a nezlob se. Nechtěla jsem na tebe křičet. Promiň,“ odpověděla už nyní zcela mírným hlasem.

„Omlouvám se, že jsem ti zkazil oslavu.“

„Neměj strach. Nezkazil,“ usmála se na něj povzbudivě. „Chápu, že se o mě bojíš. A dobře tedy, souhlasím. Zkusím se držet zpátky. Kvůli tobě. Stejně je tu hrozně práce a napadlo mě, co bych mohla dělat.“

Podíval se na ni a s vděčností se dotkl prstů na její pravé ruce. „Není tvou povinností tady pracovat. Na to je tu Krátura a nechtěl bych, abys to brala jako povinnost. Jsi rovnocenný obyvatel domu. Ne služka nebo uklízečka.“

„Ale například ty záhony na zahradě. Mohly by se trošku zkultivovat. Nasadila bych tam nějaké bylinky a třeba i rostliny do lektvarů, léčivých mastí a podobně. Nevadilo by ti to?“ vzhlédla k němu s otázkou v očích.

„Dělej, co budeš chtít, a co tě bude bavit. Když se neprokopáš na druhý konec zeměkoule.“

„Budu ti moc vděčná. Musím si najít nějakou práci, než si najdu něco jiného. Placeného.“

„Co by sis tak představovala?“ zvedl k ní pohled zamyšleně.

„Bystrozorské oddělení mi dalo nějaké nabídky, ale to bys ty asi neuvítal. Říkala jsem si, že bych se zeptala McGonagallové, jestli někoho nepotřebuje ve škole. Případně bych zkusila učit? Anebo žurnalistiku? Nevím. Ještě jsem o tom takto do hloubky nepřemýšlela.“

„Ve všem tě podpořím. Kdybys byla u bystrozorů, měl bych strach, ale nechci ti nic zakazovat. Navíc, mám na různých místech známé, mohl bych tě doporučit.“

Hermiona se zasmála: „Zase protekce, profesore? Ještě vás to nepřešlo?“

Severus se konečně usmál a pak už se každý věnoval své porci koláče na talíři. Všimla si, že jí čas od času věnuje krátký pohled. „Co se děje?“ Začala si prohlížet šaty, jestli nemá někde smítko, nebo skvrnu od polévky, či cokoliv, co by upoutalo jeho pozornost.

„Jste krásná, slečno Grangerová.“ Hermiona sklopila oči a tváře jí zrůžověly. Ani v nejzvláštnějším snu by ji nenapadlo, že bude někdy tak šťastná, když uslyší takové vyjádření pronesené jeho sametovým hlasem.

„Děkuji,“ usmála se. „Měla bych pro tebe jednu nabídku. Ředitelka vyhlásila na srpen bradavickou letní slavnost, kam si můžeme pozvat svou rodinu a přátele. Bude to oslava našich zkoušek. Přišel bys? Udělalo by mi to velkou radost.“

„Nevím, jestli je to dobrý nápad. Nemůžu se ukázat po tvé boku, Hermiono. To nepřichází v úvahu. Omlouvám se, ale nejspíš to nepůjde,“ pronesl rozhodně, ale s drobným zaškobrtnutím v hlase, protože cítil, že jeho touha udělat pro ni cokoliv začínala být každým dnem stále silnější.

„Prosím, Severusi. Když nepůjdeš, nebudu tam mít nikoho jiného.“

„Je mi líto, ale nejde to. Můžeš se přidat k Weasleyovým. A většina tvých přátel mě nenávidí. Oprávněně.“ Dal důraz na poslední slovo a věnoval jí výmluvný pohled.

„Ale hloupost. Proč jsi to hned tak kategoricky odmítl?“

„Bude tam plno lidí, kteří by mě raději viděli mrtvého,“ odpověděl klidně.

„Jako kdyby tě někdy zajímalo, co si o tobě lidé myslí.“ Znala ho. Tohle byly jen jeho zastírací manévry, které už čas od času dokázala rozklíčovat.

„Tebe nejde jen tak lehce odbýt, viď? Samozřejmě, že nezajímalo, ale nechci, aby můj temný stín padl také na tebe. Nechci ti zkazit zábavu a nechci, aby tě lidé soudili stejně jako mě. Nebo kvůli mně.“

„Z těchhle obav už jsem vyrostla, Severusi. Prosím! I ty máš přece ještě stále přátele, kteří tě rádi uvidí.“ Dívala se na něj s nadějí v očích, což mu způsobovalo bolest. Už dlouho se na něj nikdo nedíval s takovým nadšením, radostí a důvěrou. Bodlo ho z toho u srdce.

„Obávám se, že to je moje poslední slovo.“ Obrátil pohled zpátky ke své porci koláče a považoval to za ukončenou debatu.

„Dobře, nevadí,“ řekl Hermiona smutně a koukala do talíře, odkud pomalu mizela poslední sousta. „Zapomněla jsem na moučník,“ pronesla pak nepřítomně.

„Já ne,“ usmál se a odněkud přiletěl dezert. Nepečený ovocný s piškoty, pudinkem a mascarpone. „Kráturova zásluha,“ doplnil rychle, když viděl Hermionu, jak na něj uznale kouká. Špinavé nádobí odlevitovalo na linku a přiletěly hrníčky s čajem. Pochutnali si na dezertu a přesunuli se na sedačku. Hermiona byla naprosto unešená z dezertu.

„Mám tady pro slavností příležitosti jedno velmi staré červené víno. Nedala by sis?“

„Při normální situaci bych nejspíš řekla ne, ale když je to oslava...“ Hermiona pokrčila rameny. Nepila a nebyla zvyklá na večery s vínem, ale jedna sklenička snad neuškodí. „Bylo to moc hezké. Díky. I za dárek. Tak krásnou oslavu jsem nezažila už dlouho,“ pronesla potěšeně a byla to pravda. Válečná léta a cesta za viteály nepřinesla moc skutečně šťastných chvil. Neustálý strach svazoval jejich duše.

Sledovala, jak pomalými pohyby nalévá alkohol a otáčí se k ní se zkoumavým kajícným výrazem. „Až na tu hádku, za kterou se ještě jednou omlouvám,“ řekl upřímně a podal jí její dvě deci.

Hermiona nad jeho slovy mávla rukou. „To je zapomenuto.“

„A jaké mají tvoji přátele ještě novinky?“ zeptal se po chvíli převalování sklenky mezi prsty. Se zájmem ji pozoroval a napil se rudé tekutiny.

„Lenka je těhotná. Prý tak ve druhém měsíci.“ Hermiona zatočila vínem ve sklence a pak si přivoněla. Pomalu víno převalovala v ústech. Bylo výborné. Na ni však docela silné.

„Ale, ale, tak to se tedy pan Longbottom pochlapil. Jestli bude to dítě po rodičích, tak to se máme v Bradavicích na co těšit.“

„Jak to víš, že je to Nevillovo?“ Zvedla k němu překvapeně oči.

„Nejsem hluchý a slepý. Poznám, když někdo k někomu chová city. Pedagogové jsou lidé z masa a kostí. Docela chytré bytosti.“ Věnoval jí sebeironicky zvednuté obočí, které znamenalo, že i velevážený Severus Snape si ze sebe umí udělat legraci.

„A vnímavé. Někdy,“ mrkla na něj a rozesmála ho. Pak se stáhla. Tušila, že dávno poznal, že k němu cítí něco víc, než jen úctu ke svému učiteli. Po chvíli zírání do země a potlačování pocitů, ze kterých jí růžověly tváře, se na něj znovu podívala. „Nemohli bychom zase zapálit oheň?“ Severus si došel ke stolu pro hůlku a několika mávnutími způsobil, že se obývacím pokojem rozlilo příjemné světlo a za pár okamžiků i teplo. Cítila to teplo, dokonce si přála, aby ho tu bylo mnohem víc, ale líně se do jejího srdce začal plížit chlad.

„Co se děje, Hermiono?“ posadil se vedle ní a nedopité víno odložil na stolek před gauč. Všiml si, jak nepřítomně kouká do plamenů a její výraz je čím dál tím více zachmuřenější. Také už ji za tu dobu, co tu s ním bydlela, znal.

„Mám strach. Oni tam venku pořád jsou, Severusi. Možná mě hledají a až mě najdou, tak...“

„Tak jsem tu já, abych tě ochránil,“ doplnil ji nekompromisně. „Nikdo nevejde násilím do tohoto domu, dokud tu budu já.“

„Jak si můžeš být tak jistý?“ zeptala se nevrlým tónem.

„Ne. Tímto směrem nepůjdeme,“ zakroutil hlavou. „Tímhle přemýšlením člověk ničeho nedosáhne. Dávám ti své slovo, že ti nikdo neublíží.“

„Stejně jako sis tehdy předsevzal, že ochráníš Harryho matku?“ Severus jí věnoval krátký bolestivý pohled, ale okamžitě překryla jeho obličej neprostupná maska.

„Tak dost, Hermiono,“ řekl přísněji, než původně zamýšlel. „Ničemu nepomůžeš, když se budeš takhle trápit. Nic se nikdy neopakuje znovu.“

„Fajn. Jak myslíš,“ pronesla tiše a uzavřela se do sebe. Skopla na zem lodičky a kolena si přitáhla pod bradu. V jejím nitru se rozléval neklid. Severus ji chvíli pozoroval s neutrálním výrazem, když najednou začala hrát hudba. „Co je to?“ zvedla oči Hermiona.

Profesor vstal a postavil se před ní. „Smím prosit?“ Nabídl jí ruku a čekal.

Autor Kate3, 09.10.2021
Přečteno 20x
Tipy 3
Poslední tipující: Imaginant, mkinka
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter