Mors principium est 19

Anotace: Sbližování a dopis z Ministerstva.

Venku už se dávno setmělo, ale profesor Snape seděl stále v knihovně. Spisy, na které se stejně nedokázal soustředit, odložil na stolek vedle křesla a promnul si unavené oči. Musel si přiznat, že ten klid, který se dotýkal jeho srdce po té, co přerušil spojení mysli s Hermionou a poté, co ho neodsoudila, si užíval. Konečně za dlouhá léta mohl nechat odejít obavy o to, jestli ho někdo odmítne, nebo se mu přinejmenším vysměje. Klid se proměnil v hřejivou blízkost, která ho naplnila ve chvíli, kdy ho Hermiona objala. Začalo mu na ní záležet ještě více. Neznal ten pocit. Nevěděl, co si s ním počít, a jak ho ovládnout. Ale záhy si uvědomil, že ho ani ovládat nechce. Rozhodl se, že se ho bude držet, i kdyby to mělo být to poslední, co v životě bude mít, a co ho bude držet při životě.

Skutečnost, že se odhodlal jí ukázat všechno, co ho tížilo, znamenalo pro někoho, jako byl on hodně. Byla to právě důvěra, kterou v Hermionu vložil a tušení, že ona ho snad pochopí. Slyšel a cítil její myšlenky uvnitř své hlavy, když jí promítal své vzpomínky a utvrdil se v názoru, že opravdu prožívala přinejmenším ve škole něco podobného jako on sám. Zároveň si byl vědom i toho, že nejvíce na ni zapůsobily vzpomínky, které se týkaly jeho rodičů a především jeho otce. Třeba ještě přijde čas, kdy jí o vztahu k jeho rodičům řekne něco více.

Myšlenky mu běžely hlavou a čas ubíhal stejně splašeně. Uvnitř něj však byl zvláštní pokoj, který pomalu navozoval spánek. V tom však uslyšel z Hermioniny ložnice křik. Okamžitě vstal a rychlými kroky přešel až k jejím dveřím, které negalantně rozrazil. Seděla na posteli a zmateně kolem sebe rozhazovala ruce, jakoby něco hledala ve tmě. Anebo se něčeho pokoušela chytit.

„Ne! Prosím vás! Neubližujte mi.“ Po tvářích jí tekly slzy a mezi vzlyky mumlala nesrozumitelné prosby.

„Hermiono,“ zkusil ji pomalu oslavit a udělal dva kroky k její posteli.

„Nepřibližujte se!“ vykřikla vyděšeně a se zavřenýma očima šátrala po nočním stolku, kde tušila svou hůlku, kterou si tam vždy odkládala. Nenašla ji. „Stůjte! Nechoďte blíž!“ Přikázala mu znovu.

„Neboj se,“ pronesl znovu tiše a natáhl k ní ruku. Její rychlá dlaň ho plácla přes zápěstí. „To jsem já.“ Zkusil pomalu, ale nebylo mu to nic platné.

„Ne, prosím, prosím,“ vzlykala a máchala kolem sebe. Klečela na kolenou a peřinu měla skopnutou někde na druhé straně postele.

„Hermiono, to jsem já. Severus.“ Posadil se na postel a stále zachovával svůj stoicky klidný hlas. „Nikdo ti neublíží. Slyšíš? Nikdo.“ Nahnul se a pokusil se ji obejmout. Ona s ním však dále bojovala a v jeho náruči sebou zmítala. Objal ji trochu pevněji a zatnul čelist, když ho její nehty škrábaly do paží. „Neboj se,“ šeptal jí do ucha znovu. „Je to jen noční můra, miláčku. Nikdo ti neublíží.“

Postupně se v jeho objetí uklidňovala a pak otevřela oči. „Severusi?“ řekla překvapeně a pak si rychle přitáhla peřinu k tělu a zakryla vše, co by mohl zahlédnout. „Co tady děláš? Jdi pryč!“

Profesora bodlo u srdce a stáhl se. „Omlouvám se. Měla jsi zlé sny. Křičela jsi. Chtěl jsem tě jen uklidnit.“ Vysvětloval překotně a zvedal se rychlými pohyby z její postele.

„Dobře,“ odpověděla po chvíli.

„Měl bych jít, když už jsi vzhůru. Přinesu ti nějakou vodu, jestli chceš?“ pronesl a dal si pozor na to, aby jeho hlas nabyl neutrálního nezúčastněného tónu. Vzal za kliku.

„Počkej,“ ozvalo se tiše ze tmy. „Pamatuju si, co se mi zdálo. Bylo to o tom... o něm...“ Nemohla, nebo nechtěla to vyslovit. „Vrátíš se sem?“ zaprosila ostýchavě. Severus poslechl a posadil se opět vedle ní.

„Víš, že on už ti neublíží,“ řekl pevně, což v ní vzbudilo důvěru.

Pokývala hlavou a konečně se trochu uvolnila. „Promiň.“ Hlas se jí zlomil, a aby neviděl její slzy, schovala si obličej do dlaní.

„Nemáš, proč se omlouvat, Hermiono.“ Řekl o něco víc přísně, než vůbec chtěl. Zamračil se, ale ne na ni. Před očima se mu znovu objevil obličej jejich nyní již bývalého souseda. Nejradši by ho stáhl z kůže. Zaživa. Zatřásl hlavou, aby násilné představy zahnal.

Poposedl si blíž k ní a uchopil drobné ruce do svých a lehce je začal líbat. Byly velmi teplé. Dokonale kontrastovaly s jeho chladnou kůží. Položil si její malou ruku na tvář. Cítil, jak ji k jeho obličeji přitiskla těsněji. Snad jakoby chtěla zchladit horkost, která jí tepala tělem.

„Severusi?“ Pohledem se vpíjela do jeho tmavých očí, když jí utíral slzy z tváří. Potemnělý pokoj vibroval zvláštní energií, která vířila kolem dvou výjimečných kouzelníků. Každý měl svou vlastní, specifickou, ale jejich určité části se podobaly a dotýkaly. Poznávaly se. Zkoušely, jestli by mohlo dojít k jejich propojení, což by z obou dělalo mnohem silnější čaroděje, než jakými byli nyní.

„Ano?“ Věnoval jí krátký úsměv a snažil se zakrýt, co všechno v něm vyvolával její jemný tón hlasu.

„Děkuji, že jsi mě zachránil,“ řekla vděčně. „Nikdy na to nezapomenu.“

„Rádo se stalo. Udělal bych to kdykoliv znovu.“

Hermiona se také usmála a po chvíli, když z ní spadl smutek a děs ze zlého snu, pronesla: „Přijdeš blíž?“

„Mohu?“ zeptal se trochu udiveně a s jistým odstupem. Nechtěl, aby měla pocit, že k ní vtrhl, k něčemu ji nutí, anebo že ona něco musí. Pomalu přikývla. „Jsi si tím jistá?“

„Ano,“ přitakala tichým hlasem. Severus se posadil těsně vedle ní a nepřestával se dívat do doširoka otevřených oříškových očí. „Moc děkuju,“ řekla znovu a sklopila hlavu. Pak překotně zvedla bradu a netrvalo to ani vteřinu a vrhla se mu okolo krku. Profesor ji pevně objal a přitáhl si ji blíže do objetí. Pomalými pohyby jí hladil po zádech. Peřina mezi nimi, kterou měla předtím omotanou kolem těla, spadla někam vedle postele. To ale ani jednoho v tento okamžik nezajímalo. Hermionina noční košilka a Severusova košile a domácí kalhoty bylo to jediné oblečení, které je v podstatě dělilo od sebe. Přitulila se k jeho hrudníku a konečně si užívala blízkost, po které dlouho toužila. Cítila, že ten šílený strach, který měla po tom, co ji málem jejich soused znásilnil, opadl. A to hlavně díky Severusovi. Kdyby jí někdo před rokem řekl, že bude cítit bezpečí v náruči jejich profesora lektvarů, asi by se tomu přinejmenším vysmála.

„Mám tě ráda,“ vyslovila to, co jí v mysli přebíhalo už poměrně dlouhou dobu. Nikdy by se mu to ale neodvážila říct. Až nyní.

„I já tebe,“ řekl něžným sametovým hlasem, na který nikdo u Severuse Snapea nebyl zvyklý. Jenom Hermiona věděla, že i on dokáže být takový. Držel ji pevně, ale zároveň velmi opatrně, aby jí neublížil. Byla tak křehká... Vlastně mu připomínala vílu, na které si pamatoval ze svých nočních výprav do Zapovězeného lesa během studií. Ale ona nebyla vílou, ukázala se být i velmi tvrdou mladou ženou, soupeřkou a partnerkou, která vám nedá nic zadarmo, ale zároveň moudrou rádkyní v případě potřeby. To ho k ní přitahovalo asi nejvíce. Partnerství.

Pohrávala si s konečky černých vlasů a užívala si tu zvláštní bylinkovou vůni, kterou byl díky práci s rozličnými rostlinami prostoupen snad celý. Postupovala rukama po jeho ramenech, pažích a hrudi a byla znovu překvapená z jeho vypracované postavy, která pod volnými hábity nebyla nikdy zcela zřetelná. Co však přitahovalo ji, byla jeho mysl a precizní uvažování. Zároveň také fakt, že se rozhodl obětovat sám sebe a vše, kým byl, pro vyšší dobro. Pro záchranu druhých a pro život Harryho Pottera. Pro Hermionu byl Severus Snape hrdinou, přestože by mu nyní už pravděpodobně nedovolila, aby se jím pokusil být znovu. Znamenalo by to totiž, že by byl odsouzen zemřít.

Bylo pro ni důležité, že tu byl s ní a že to všechno přežil. Ano, s velkými šrámy na těle i na duši, ale stále s nezastřeným smyslem pro rozvažování dobra a zla a pro jasnou představou o tom, jaké chování je správné a hodnotné. Profesor Snape věděl, za co se v životě vyplatí bojovat, ale i za co se vyplatí zemřít. Hermiona ale odmítala přijmout, že by se to opět mohlo stát.

Když se od sebe konečně odtrhli, na chvíli je oba zaplavila určitá lítost, že se tak muselo stát, ale pak se na ni Severus usmál. „Existuje něco, co by sis přála?“

„Cože?“ zeptala se a překvapeně zamrkala, protože pocity, které právě prožívala, ji přece jen lehce vykolejily.

„Je něco, co si přeješ? Právě teď.“

„Abys mi už nikdy nezmizel ze života,“ vyhrkla okamžitě první myšlenku, která se jí prohnala hlavou.

„Neměla byste tam něco konkrétnějšího, slečno Grangerová?“

„Severusi!“ Zlobila se na něj hraně. „Řekl jsi právě teď.“

„Dobře.“ Zvedl ruce na svou obranu a smál se. „Zařízeno. Ale myslel jsem něco, co bych ti mohl splnit. Třeba v blízké době.“

Zamyslela se. „Ale nebude se ti to líbit,“ pronesla zamyšleně.

„Tak to zkus.“

„Chtěla bych, abys se mnou šel do Bradavic na tu zahradní slavnost k oslavě ukončení studia a přežití války.“ Severusovo obočí při jejích slovech vylétlo vysoko. „Říkala jsem, že se ti to nebude líbit.“ Pokrčila rameny, ale čekala na jeho další reakci.

„Tak dobře,“ odpověděl nakonec rezignovaně. „Jestli si to skutečně přeješ, tak půjdu moc rád.“ Věnoval jí úsměv. „A teď bys měla už opravdu spát. Uvidíme se ráno. Dobrou noc.“ Naklonil se a políbil ji na čelo. Pak poodešel ke dveřím.

„Dobrou.“ Popřála mu a pak usnula tentokrát již klidným spánkem. Severus si šel také lehnout a i on překvapivě usnul velmi rychle. Sice se mu nezdálo nic, ale věděl, že jeho život začíná být v pořádku. Dokonce víc než to. Aspoň v jednom směru. Mihotavý plamínek naděje někde v dálce nabýval na intenzitě a síle.

* * *

Ráno se probudila takzvaně do krásy. Venku bylo slunečno. Roztáhla závěsy, otevřela okno a vyklonila se. Do plic si nabrala čerstvý ranní vlažný vzduch. První myšlenka, která jí přeběhla hlavou, byla na něj. Rychle se oblékla a šla za vůní právě uvařené kávy do kuchyně. Už tam seděl. Po malých doušcích upíjel ze svého hrnečku a za rozloženými novinami ho nebylo vidět. Z listů na ní koukala Harryho hlava, dávající nějaký rozhovor.

„Dobré ráno,“ pronesla mile a posadila se ke stolu.

„Dobré.“ Odložil noviny a pohybem ruky jí přilevitoval snídani. „Tady se nám někdo vyspal do růžova.“ Usmál se. Všimla si, že je na něm něco zvláštního. Jiného. Působil uvolněně a jeho obvykle zamračené nebo zamyšlené obočí, chybělo. Jasný pohled, který jí věnoval, ji zahřál u srdce.

Ty malé rituály, které si společně vytvořili, si užívala. To, jak každé ráno četl noviny. Jak spolu snídali a povídali si. Jak pokládal hrnek na stále stejné místo ouškem k sobě. Anebo jak jí položil ruku na rameno, když procházel kolem ní, aby umyl nádobí. Dnes poprvé se k jeho ruce na chvíli přitulila tváří. A jeho dlaň tam poprvé spočinula déle než obvykle. Tiché gesto. Znamenalo: Děkuji, že jsi tu se mnou.

Když se otočil od dřezu, zvedl ze stolu noviny, pod kterými ležely tři obálky. Dvě rozlepené a jedna ještě zalepená. „Co to je?“ zeptala se nedůvěřivě.

„Tahle je pro tebe,“ odpověděl lehce vyhýbavě a podal jí obálku s jejím jménem a adresou Ministerstva kouzel. Nožem na dopisy ji otevřela a začetla se. Byla to upomínka a předvolání k vysvětlení ve věci použití kouzel v přítomnosti mudlů a změn v mysli jednoho z nich. Její oči rychle přeběhly přes řádky dopisu.

„Tak jsi měl pravdu. Přišlo to,“ zhodnotila nakonec, když odložila list papíru na stůl. „Můžu?“ Natáhla se pro Severusovu obálku. Ten přikývl a sám jí dopis podal. V jeho upomínce bylo též předvolání k vysvětlení a zatím pouze finanční sankce za použití omračovacího kouzla na mudlovského muže a nepřiměřeně hrubé chování k mudlorozené osobě.

„Takže ty máš sankce za kouzlení před mudlou a já nic?“ zeptala se se zamračeným obočím.

„Evidentně nad bývalým Smrtijedem musí být větší dohled než nad členkou Zlatého tria,“ řekl vážně, ale v jeho očích hrály veselé plamínky.

„Evidentně,“ pronesla Hermiona zamyšleně. „Sice nechápu, jakým způsobem na ministerstvu rozlišují závažnost mezi omračujícím kouzlem a úpravami mysli, ale budiž.“ Severus pokrčil rameny a bavil se nad společným utahováním si z Ministerstva kouzel. I když samozřejmě oba věděli, že by měli s Pastorkem spíše spolupracovat, než se jeho úřadu vysmívat. Některé byrokratické nesmysly však stále přetrvávaly.

„Co s tím budeme dělat?“ zeptala se a kývla ke dvěma otevřeným obálkám.

„V podstatě jsi to už řekla.“ Vstal, sebral bílá psaní ze stolu, přešel ke krbu a hodil je do uhlíků, pak mávnutím hůlky zapálil oheň a sledoval, jak plameny stravují papír. „Přesně tohle s tím uděláme. A ať si mě nepřejí, jestli nás obešlou znovu.“

Hermiona se rozesmála. Severus si tohle celé viditelně užíval a pravděpodobně měl s těmi dopisy přesně tenhle plán od chvíle, kdy je vzal z poštovní schránky. Od krbu přešel zpátky a posadil se zpátky ke stolu. „Jenom doufám, že neskončíme jako Dursleyovi. Harry mi vyprávěl, jak je doslova zaplavily dopisy z Bradavic po tom, co mu je strýc opakovaně ničil.“

„Tak ať. Přece mi nebude nějaký úředníček nařizovat, jestli smím chránit tvou čest a tvůj život,“ odpověděl bez sebemenších pochyb o pravdivosti výroku.

Usmála se na něj a položil svou dlaň na hřbet jeho ruky. „Ještě jednou děkuji. A Severusi?“

„Ano?

„Myslel jsi to vážně, že půjdeš se mnou na tu zahradní slavnost do Bradavic?“

„Samozřejmě, že myslel. Doufám jenom, že toho nebudeš litovat,“ odpověděl trochu ustaraně a jeho obličej se zachmuřil.

„Nebudu!“ Utvrdila ho rychle a stiskla jeho ruku pevněji, aby ho povzbudila. „Chtěla bych se zeptat, jestli chceš mluvit o tvých vzpomínkách, které jsi mi ukázal? Říkala jsem si, že je mi líto, že nemůžu poznat tvoji maminku.“

„Ani ne,“ řekl po chvíli přemýšlení. „Jindy, ano? Nevadí ti to? A děkuji. Měla by tě moc ráda.“ Odpověděl s úsměvem a pohledem zaměřeným někam za Hermionu, kam ona pro tuto chvíli nedosáhla.

„Nevadí. Až o tom budeš chtít mluvit, budu tu pro tebe.“ Ujistila ho znovu a také se usmála. Nechtěl bys jít na zahradu? Venku je krásně.“

„Opalování v Anglii?“ ušklíbl se hraně. „To mi zní jako oxymorón. Jako absolutní protiklad ke všemu, co by vůbec někdy mohlo existovat a co bych vůbec někdy dokázal provozovat.“

„Prosím, Severusi, udělej to pro mě. Čerstvý vzduch nám oběma prospěje.“

„Ale jen proto, že jsi to ty.“ Rozesmál se a nechal se zavést na zahradu, kde se oba usadili na Hermionou vykouzlená zahradní křesílka. „Spokojená?“ zadíval se na ni její bývalý profesor s lehce otráveným výrazem, který ale pouze předváděl, aby ji pobavil. Ve skutečnosti však nabýval pomalu ale jistě pocitu štěstí.

Radostně přikývla a nastavila slunci svou tvář. „Vitamín D je pro náš organismus důležitý,“ odpověděla s úsměvem a přivřela oči proti blahodárným paprskům.

„Když myslíš. To bych měl ostatně jako někdo, kdo se zabýval lékouzelnictvím vědět nejlíp.“

„Samozřejmě, pane profesore, všechna úcta a zkušenosti jdou za vámi,“ dobírala si ho. Pak už jen v tichosti odpočívali a nechali se unášet na vlnách pohody. Hermiona myslela na příští týden, kdy se bude konat bradavická slavnost. Jaké šaty si asi vezme? A kolik uvidí přátel, kteří přežili? Přijdou všichni?

Nervózní myšlenky vzadu v mysli nahlodávaly tuhle chvíli. Pak otočila zrak k Severusovi, který klidně ležel s obličejem nastaveným ke slunci a tím jeho křivým úsměvem na tváři. Dobře tedy. Zkusí to. Snad proběhne vše tak, jak by mělo. Pokusila se uklidnit, hlavně kvůli němu, ale doopravdy jí to moc nešlo.

Když se vrátili dovnitř, na stole stále ležela poslední rozlepená obálka s razítkem ministerstva a Severusovým jménem. Psaní smělo být předáno pouze do vlastních rukou adresáta. „Co je tohle?“ zeptala se. Mlčky jí podal dopis a vyčkával, až si ho celý přečte. „Zastavili tvou obžalobu!“ vykřikla údivem.

„Tolik se tomu divíš?“ zeptal se, ale jeho tón nebyl útočný.

„Je mi jasné, že tě museli osvobodit. Nerozumím tomu, proč bys měl být obžalovaný. Jinak to ani dopadnout nemohlo. Ale nechápu, že s tebou doopravdy mohl někdo chtít vést proces.“ Rozčilením se musela posadit a znovu si pročítala dopis.

„Každý v tomhle světě mě chtěl po porážce Voldemorta dostat přinejmenším k soudu. Ta horší varianta byla trest smrti.“ Vysvětlil s výrazem opět nečitelným a přísným.

„Severusi, já bych to nedovolila!“

„No, možná i díky tobě a tvým článkům se tak nestalo,“ odpověděl a zase se usmál.

Obešla stůl a objala ho. „Nikomu nedovolím, aby ti ublížil. Nikdy!“ Pronášela urputně a rozhodně, zatímco si položila hlavu na jeho klíční kost.

„Dobře, dobře. Ty moje hrdinko.“ Smál se do jejích vlasů, po kterých ji hladil. Když omotával ruce okolo jejího pasu a zvedl ji ještě o něco výš, aby měl její obličej blíž tomu svému, jemným dotekem se vzájemně otřeli tvářemi jeden o druhého.