Společenství

Anotace: Damian vidí své okolí zcela jinak, než ostatní. Hledá na své otázky odpovědi, dokud nenarazí na toho správného člověka. Bude se ale muset rozhodnout, zdali bude chtít znát důvod svých schopností. Jedny dveře se tím otevřou, ale mnohé další zavřou.

Kněz dramaticky zavřel svatou knihu. Zaklapnutí se hlasitě rozléhalo přes celé křídlo chrámu. Pomalu roztáhl ruce a svým láskyplným pohledem si změřil první řady přísedících. Ti mu doslova viseli na rtech a hltali každé jeho slovo.

“Prozřeme. Rozhlédněme se kolem sebe a skutečně se dívejme. Co vidíte? Jaký svět kolem sebe spatříte, když se pořádně soustředíte?”

A dál s vlídným úsměvem začal vyprávět o lidských ctnostech, na kterých by měla stát moderní společnost. Bylo to běžné kázání o tom, že každý se může přičinit k tvorbě lepšího světa a hlavně ulehčit své duši od hříchu. Růženec na jeho zápěstí sebou při projevu zběsile škubal.

Damian už tenhle výklad znal téměř nazpaměť. Chodil pravidelně na bohoslužby každou neděli. Ne proto, že by neměl co na práci, nebo že by jeho víra byla natolik zanícená. Hledal odpovědi, kterých se mu nedostávalo. Když nemohl najít pomoc u odborníků, obrátil svoji prosbu na mnohem mystičtější zdroj informací. Bylo to zoufalstvím? Možná. Nevěděl kam se obrátit. Spousta lidí v dobách největší nouze hledí vzhůru k nebi a prosí o milost, odpuštění či odvahu. I přes zjevný dobrý úmysl pomoci, si stále od kněží držel odstup. Obzvláště na tomhle kazateli nebylo vše zcela v pořádku. Při pohledu na něj se mu v hlavě rozehráli všechny poplašné majáčky.

***

 

Nikdy se neodvážil otevřeně přiznat svůj problém, nebo alespoň ne jen tak někomu. Řada odborníku by jeho stav označila za patologický úkaz v nervové soustavě. Damian udělal jednou tu chybu, že si hledal svůj problém na internetu. Základní chyba. Údajně velmi věrohodná informace podpořená mnoha studiemi, že by mohl mít nádor na mozku, který svým růstem pomalu tlačí na všechna mozková centra okolo, mu na náladě moc nepřidala. Když už to nevydržel a svěřil se se svým problémem přímo v nemocnici, poslali ho spíše na psychiatrii. Bylo to jako prožívat klišé mamutích rozměrů z konvenčních béčkových filmů, ve kterých se lékař s lítostivým a zároveň rádoby chápajícím výrazem podívá na pacienta, poklepe si na svoji hlavu a spasitelským tónem pronese “Fyzicky jste v pořádku. Váš problém je tady”.

Odkázali ho na psychiatrii s podezřením na rozvíjející se známky psychické choroby. To Damianovi znělo snad ještě děsivěji, než nádor v mozku. Necítil se být nemocným, spíše zmateným. Už po pár sezeních v ústavu pro duševní zdraví pochopil, že mu nepomohou. Začal tedy hledat jinde a jinak. Často vídal transparenty s reklamou na různé služby psychotroniček, kouzelných kyvadel a čtení z ruky. Všichni na něj koukali se směsicí zmatení, lítosti, odporu a snad i bázně. Jak také reagovat na někoho, kdo vidí pokřivené obrazy lidí kolem sebe? Dokonce i těch, se kterými zrovna mluví.

Je těžké někomu vysvětlit, že když se trochu soustředíte, vidíte odlišné verze toho samého člověka hned vedle něj. Ty přízraky jsou vždycky jiné. Někdy děsivé a pokřivené, jindy však docela uklidňující, ale takových Damian příliš nevídal. Jednou si takhle vyšel na svoji pravidelnou procházku po náměstí. Neměl rád auta ani hromadnou dopravu, přišel si tam jako v zoo. Na svých osvěžujících výpravách hleděl lidem do očí, to byl většinou spouštěč pro zjevení jejich druhých siluet. Jedna starší paní zrovna venčila svého malého psíka, když vedle ní v těsném závěsu kráčela ta stejná osoba. Jakoby se odrážela v zrcadle s barevným filtrem. Její druhé Já bylo ztrhané a děsivým způsobem zkroucené. Svraštělá hlava s propadlými očními bulvami, které slepě hleděly na každého kolemjdoucího a otáčela se podezíravě na všechny strany. Záhadné stvoření bylo jako stín sápající se po každém, kdo by oslovil jeho majitelku. Propadlá ústa bez zubů neustále něco němě vykřikovala. Občas se dlouhé zubožené údy natahovaly k bezbrannému psíkovi a pevně ho objímaly. Těžko říct, zda-li to bylo dobře či špatně. Když procházel těsně kolem ní, cítil nepříjemný pocit husí kůže.

To však nebyl jediný duchařský případ záhadných siluet. Vídal lidi na zastávkách čekající na tramvaj, u kterých se krčili nebo poskakovaly podobné odrazy jich samotných. Pán ve středních letech stál se svým majitelem bok po boku, akorát že měl žhnoucí rudé oči pomalu se propalující hluboko do jeho lebky. Naopak mladá slečna o kousek dál stála také vedle svého obrazu, který vypadal téměř identicky, až na slabou záři jemné namodralé vibrující záře. Oči měla bílé jako sníh, ale úsměv na rtech napovídal, že by dokázal zahřát u srdce i toho největšího cynika. Když kolem ní procházel, příjemně hřejivý pocit její přítomnosti na okamžik prostoupil jeho tělo. Avšak to bývaly velmi ojedinělé případy. Často vídal spíše lidi s jejich éterickými dvojčaty, které byly šedé a nicneříkající. Jen se sklopenou hlavou následovaly své originály.

Pak se ale na chvilku zastavil, když viděl dvojici, jak se drží za ruce. Mladě vyhlížející pár pravděpodobně vyrážel někam na večeři. Ze zad jim vyrůstaly poloviny těl jich samých a zkoumavě jeden druhého okukovali. Ona měla kolem hlavy korunu z větví a drobných kvetoucích rostlinek, ze které zářily tlumené paprsky světla. Také měla na sobě pouze jednoduchý háv letmo zakrývající její křivky. Ačkoli majitelka se pyšnila obyčejnými džíny s větrovou bundou, záhadné duchovní dvojče se neslo jako člen řeckého panteonu. Za to on, navzdory svému upravenému zevnějšku, nevrhal tak klidný dojem. Jeho druhá silueta byla z velké části zahalená do černošedé mlhy, z níž svítili žluté oči jako dva reflektory. V těžko rozpoznatelném chomáči mraků občas probleskl proud světla. Jednou bílý, pak zase rudý. Z dálky to vypadalo, jako kdyby zažíval bouři bičující jeho tělo zahalené pod mraky.

Byly to zvláštní obrazy. Některé děsivé, jiné zase uklidňující. Když se však snažil zahlédnout svůj obraz, nic neviděl. Snažil se do zrcadla civět několik minut, ale žádné své dvojče neviděl. Byly doby, kdy obrazy prapodivných postav překypovaly barevností a intenzitou, jindy je zas neviděl téměř vůbec. Když si jednou myslel, že se jich zbavil nadobro, byl svědkem něčeho zvláštního. Viděl sousedy, jak se spolu baví, smějí se a jeden druhému předává balík s dárkovou mašlí. V tu chvíli opět uviděl siluety obou osob, jak si podávají ruce a obě září pulzujícím světlem. S každým impulzem bylo světlo o kousek intenzivnější. Energie jimi proudila a osvěžovala je. Po pár týdnech byl zase svědkem přepadení, kdy skupina kluků v přesile surově zbila školáka, vysypali mu obsah tašky na zem, vše si rozebrali a rychle utíkali pryč. Siluety všech značně potemněli. Školákem prostoupil jemný temný stín, zatímco utíkajícím agresorům se na nohy lepily masivní hroudy povidlově černého bahna, které se samo sápalo výš a výš, až, pokrývalo většinu éterického těla a pak se vsáklo do jeho nitra.

Damian si po mnoha různých zkušenostech dal dohromady, že to má nějaký systém. Přestal bojovat s představou, že je pravděpodobně blázen nebo psychotik na svobodě, a začal hledat význam v tom, co vidí. Největší smysl mu dávaly alternativně spirituální směry. Po pár návštěvách nemocnic a psychiatrických zařízeních totiž ztratil víru ve vědecké vysvětlení jeho stavu. Časem si všímal dalších zákonitostí svých zvláštních vizí. Vždy to souviselo s jejich činy. Záleželo, co zrovna ten člověk dělal a případně s kým. Éterický obraz se postupem času nepatrně měnil podle toho, jak daný člověk žil. Příčina a následek. Damian se nad tím musel pousmát, protože mu na mysl hned přišla myšlenka s karmou. A proč taky ne? Prozatím mu dával smysl tenhle budhistický karmický systém vědomého činu a odpovídajícího následku. Akorát, že následky prostoupili celou lidskou bytost až do duše. Ačkoli takovou těžce zavádějící myšlenku musel občas ztrávit u sklenky něčeho ostřejšího, pomáhala mu dát tomu halucinogennímu guláši alespoň nějaký smysl. Nepřestával se dál učit různým dalším konceptům, náboženským výkladům podstaty duše nebo spirituálním učením. Vždy se ale vrátil ke své první teorii, která mu dávala smysl nejvíce. Začal pravidelně chodit do kostela, protože alespoň tam nebyly některé vize tak bizarní a děsivé, nebo alespoň ne v takovém množství, jako na běžných rušných ulicích.

***

 

Kněz Dominik zrovna četl další úryvek ze svaté knihy, občas udělal pauzu, aby navázal ostatní kontakt s posluchači a zdůraznil tak důležitost toho, co právě řekl. Babičky v prvních řadách držely své růžence tak silně, div je nerozmačkaly na padrť. Damian však jeho slovům věnoval pramalou pozornost. Jak také se plně soustředit na bohoslužbu, když před vámi káže muž ve službách boha a zpoza ramen se mu míhají dvě hlavy, které na sebe v tichosti křičí a jedna do druhé naráží. Každá z nich byla odlišná, velký bílý chuchvalec mlhy s tváří kněze zběsile napadal inkoustově černý mrak, a naopak. Zdálo se, že Dominik byl pěkně rozpolcená osobnost, nebo aspoň Damian to tak viděl. Ukázkový příklad toho, kdy jeden káže vodu a druhý hojně připíjí vínem. Obě postavy rychle kmitaly na různé strany, jako kdyby se vzájemně nesnesly, ale opět je cosi vtáhlo zpět. Nedokázal si představit, co se skutečně děje v Dominikově mysli, nebo se samotným Dominikem. ČÍm si ten chlap prošel? Co mu tohle způsobilo? Jak tohle vůbec zapadá do celé té mojí karmické šaškárny? Z jeho rozjímání ho vytrhl nepříjemný pocit, že na něm visí odněkud nepříjemný pohled. Opatrně nahlédl do řad přísedících, až na samém okraji řady před sebou viděl dalšího kněze. Vypadal zcela normálně, žádné obrazy kolem něj neviděl, za to si však všiml, jak na něj hledí s přísným výrazem. Nedivil se mu, chodil k němu často ke zpovědi.

Bratr Richard věděl o jeho vizích. Byl to vysoký muž s pečlivě zastřiženým vousem a mnišskou kutnou. Měl kolem sebe zvláštní auru autority, proto se nezdál jako zas tak špatný nápad svěřit se mu se svým trápením. Když před rokem Damian přišel do kostela poprvé, prosil kněží o pomoc. Vize si vysvětloval jako potenciální prokletí či boží trest, mnohé podrobnosti si nechával pro sebe. Richardova slova ho však uklidňovala, ačkoli ani on nedokázal zachovat zcela klidnou tvář. Ve zpovědnici mu Damian často popisoval co všechno vidí. Skutečnost, že se mohl někomu svěřit a nekoukají na něj, jak na ukázkový příklad do léčebny, byla uvolňující. Dokázal trpělivě naslouchat Damianovým problémům. Často spolu klábosili i o věcech všedního života. Čím více se však Damian svěřoval s podrobnostmi o svých vizích, tím více se bratr Richard stahoval do role tichého posluchače, a snad i pozorovatele. Několikrát ho přistihl, jak na něj upírá svůj pohled, jako kdyby zkoumal, na koho se zrovna dívá.

Bohoslužba byla skoro u konce, ve shluku lidí odebírajících se z kostela uslyšel za sebou známý hlas.

“Viděl jsi ho.”

“Ano, viděl.”

“Pojď se mnou.” a vzal Damiana za rameno a odtáhl z davu do sakristie.

Těžké dveře za nimi klaply a všeobecný kostelní hluk ustál. Richard se podíval na Damiana s přísným výrazem v očích.

“Teď mi pověz, co jsi všechno viděl.”

“Já… nedokážu to úplně popsat. Bratře, já nechci aby sis o mě myslel, že jsem… nebo že mě posedlo něco…”

Richard se napřímil a rázně Damiana utnul. “Přestaň blekotat chlapče a vyklop to. Stejně jsi mi toho už řekl víc než dost. Prostě řekni pravdu.”

K Damianově velké nelibosti byl bratrův silný hlas podmanivější, než původně zamýšlel. Zhluboka se nadechl a vydechl. To bylo lepší. Pak se pustil do popisu bratra Dominika a jeho dvojníků.

“Jsi si jistý, že jsi viděl právě tohle?” ”Ano, jsem.”

Nastalo ticho a Richard si Damiana chvíli prohlížel. Atmosféra byla už natolik napjatá, že Damian před bratrem sklopil oči.

“Dobrá. Pojď se mnou.”

Sebral velký svazek klíčů visící na stropě, který z části vypadal jako dobová dekorace. Vyšli ven ze sakristie do velkého kostelního křídla, které už bylo zcela prázdné. Zvuk podpatků se až s obřadní ozvěnou šířil celým prostorem. Tlustý svazek masivních klíčů občas zařinčel jak vešli do postranní chodby k těžkým kovovým dveřím. Richard na chvíli lomozil se zámkem, dokud se neozvalo hlasité cvak. Dveře za sebou odhalily dlouhé točité schodiště do podzemí. Po prvních schodech se Damianovi sevřel žaludek. Kam to jdeme? O těhle dveřích jsem ani nevěděl a to se kolem občas procházím. Já idiot mu to neměl říkat, teď mě určitě zavře do nějaké kobky a bude ze mě vyhánět ďábly nebo co. Zpovědnice… takhle to s tebou dopadne, když se svěříš. Možná bych ještě mohl utéct… Jakmile se otočil, Richard dveře s těžkým zvukem zavřel s hrozivým cvakáním zámku.

A je to tady, udělals chybu. Teď tu chcípneš. Kdybych ho aspoň mohl viděl…

Bratr Richard si všiml jeho vyděšeného výrazu. “Co tak civíš? Jestli jsi mi říkal pravdu, nemáš se čeho bát. Jdeme.”

Postupovali dál po točitých schodem do sklepení nebo katakomb kostela. Bylo těžké určit, co je to za místnosti. Vzduch se s každým schodem ochlazoval a vlhnul. Jakmile sestoupili poslední schod, otevřela se před nimi dlouhá chodba s mnoha postranními dveřmi. Richard jedním cvičeným pohybem rozsvítil světla starým točivým spínačem. Procházeli kolem zavřených i otevřených starých dveří. V jedněch bylo vidět staré harampádí, rozbité dřevěné lavice, prázdné demižony a spousta otrhaných knih. Zatím nic, co by jakýmkoli způsobem naznačovalo, že by měl být Damian mučen za kacířství nebo démonická stigmata. I tak ho to ale zvlášť neuklidnilo. Došli až na konec hlavní chodby a odbočili do nenápadných menších dveří. Ocitli se v místnosti, která by dost dobře mohla sloužit jako další sklad mešního vína. Na zdech visely staré vybledlé obrazy s náboženskými motivy zdobené pavučinami kousky opadané stěny. Místnosti kralovalo velké zrcadlo zavěšené na stěně. Nebylo na něm nic zvláštního, krom jeho šířky a výšky, ve které by se mohly vzhlížet i malé skupinky lidí. Kovový rám zrcadla svými detaily připomínal mosaznou vinnou révu plazící se po okrajích zrcadla.

Přistoupili k němu a Damian viděl sebe i bratra Richarda. Ani tentokrát žádné, byť jen mlhavé, odrazy éterických dvojníků. Richard vytáhl cosi, co připomínalo fixu a začal na zrcadlo kreslit. Dlouhé obloukovité tvary se proplétaly a spojovaly, až výsledný symbol připomínal jakési oko mezi třemi lístky. Jakmile bratr Richard dokončil svoji kresbu, ozval se jasný cizí hlas.

“Faber suae quisque fortūnae”

Bratra Richarda to nějak nevyvedlo z míry. Rozhodně ne tak, jako Damiana, který se zběsile otáčel na všechny strany a snažil se najít zdroj záhadného hlasu.

“Bene ambula”

Náhle spuštěný mechanismus způsobil postupný propad zrcadla hlouběji do stěny. Za krátký okamžik před nimi zela jen další chodba vedoucí neznámo kam. Bratr Richard náhle na něj upřel zrak a s vážným výrazem v očích vzal Damiana za rameno. ”Chlapče, máš na výběr. Tady teď můžeš rozhodnout o tvém trápení, tvé žízni po otázkách, které jsi mi tehdy klad ve zpovědnici. Buď teď půjdeš se mnou, ale už nebude cesty zpět. Uvidíš věci, které navždy změní tvůj pohled na svět, a do značné míry i na naše společenství.”

Tomu poslednímu Damien moc nerozuměl a nervózně se zahleděl do chodby zahalené černou tmou. Richard dál pokračoval.

“Nebo tě teď odvedu zpátky nahoru, vrátíš zpět do městských ulic a možná celý život budeš přemítat o tom, kdo vlastně jsi. To je nabídka, že?” Navzdory celé vážnosti se teď bratr poprvé usmál, což celou situaci pomohlo trochu odlehčit. Damianovi všem do smíchu moc nebylo. V jeho hlavě to vřelo. Co tím myslí, změnit pohled na svět? Uvidím toho víc? A o jakém společenství mluví? Po chvíli ticha, ve kterém Richard trpělivě čekal na svoji odpověď se rozhodl. Nemohl už dále snášet ten nutkavý tlak na zvědavost. Navíc vídat prapodivné úkazy každý den také nebylo něco, s čím by chtěl zestárnout. Nikdo by mu nevěřil, nebo by mu opět doporučili léčebnu. Třeba mě vyléčí!

To však Damian nevěděl, před kým stojí a do jakého dobrodružství se to právě upsal.