Princezna a čarovný sen: 6. část

Anotace: 6. část krátké fantasy povídky

Otevřela oči, sedla si a rozhlédla se okolo. Už ji to vlastně ani nepřipadalo divné, že se probudila ve starém mlýně. Naproti od ní spal Martin. Pozorovala ho a čekala, až se probudí. Ne, nakonec nečekala. Začala s ním třást, aby ho vzbudila.
„Vstávej, ospalče. Potřebujeme se někam posunout a něco zjistit.“
„Co? Nech mě ještě spát, alespoň chvilku,“ vymlouval se.
„No to ne, jen vstávej,“ hrubě přitlačila v hlase a vší silou s ním zalomcovala. Nepohnul se, ale otevřel rozespalé oči.
„Zdál se mi krásný sen, ale překazila jsi mi ho.“
„Ach chudáčku, co mám říkat já? Mně se žádné sny nezdají, nebo zdají? Tohle má být pro mě sen, ale když se štípnu, bolí to.“
„Tak dobře, už jsem vzhůru, tak co potřebujeme zjistit?“
„Jsem tady, protože jsem kdysi rozbila zrcadlo, které asi bylo magické. Rozdvojilo mě to. Má rodina je asi v nebezpečí. A nejspíš i váš král s královnou budou potřebovat pomoc.“
„Aha, tak to bychom tedy měli něco udělat. Jsem jedno velké ucho.“
„Potřebujeme zjistit, kdy se má královská rodina vrátit. Nebo i něco o ní vědět. Dala by se od někoho tato informace vyzvědět? A něco i o čarodějnictví?“
„Magie je v našem království zakázaná. To víš, to proroctví, lidé se bojí. Ale věděl bych, jak se dostat k blízkosti paláce a možná i do něj. Znám někoho, kdo by nám mohl něco říct.“
„Tak to by bylo skvělé, půjdeme?“
„To jen tak nepůjde, koukni na sebe.“ Bětka se podívala na sebe, na své špinavé šaty, které na některých místech spíše připomínaly roztrhané cáry papíru.
„Nevypadám jako princezna.“
„A navíc smrdíš jako tchoř,“ rozesmál se Martin, který však na tom nebyl o nic lépe.
„Co navrhuješ?“
„Potřebujeme se umýt a ošatit. Pak bych tě mohl provést městem. Ukážu ti, kam chodím a kde se zdržuji. Je potřeba si dávat pozor na lidi. Jednou jsou to tví přátelé a už druhý den tě někdo může zradit. Na ty je potřeba si dát pozor. A snad se už situace ohledně hledání tebe uklidnila. Když se poštěstí, možná se dostaneme do paláce.“
Vyrazili. Prošli celkem dlouhý kus cesty a zastavili se u velké budovy.
„Tady se předpírá prádlo,“ řekl potěšeně Martin. Bětka ani nešpitla, ale myslela si své.
Stála trochu dál od ostatních budov. Zvláštně to u ní vonělo. Směs bylin, vonných olejů a ještě ledasčeho se mísila s vůní horké vody.
„Tady si za úplatu můžeš nechat vyčistit své špinavé a smradlavé oblečení. A dá se tady i vykoupat. Je to pořád lepší než chodit do veřejných lázní a handrkovat se tam o místo. Na starosti to tu má jedna hodná teta. Pokud by si sem šla sama, tak jen za ní.“
Vešli dovnitř postranním vchodem. Martin seznámil Bětku s prvním člověkem ve městě, a to hlavní pradlenou Ludmilou. Postavou byla malá a široká, nicméně se chovala velice přívětivě. Pozdravila Bětku, jako kdyby ji snad znala odmalička.
Prádelna byla velice rozlehlá a dle počtu pracovnic vypadala, že se jí velice daří. Každý měl práci a nikdo se nezastavil. Ve venkovní části se nacházelo několik přístřešků, pod kterými se schovávalo několik bazénků propojených mezi sebou. Přitékala sem voda z horkého pramene, který byl stahován odkudsi ze skalnatého masivu, který se za budovou nacházel. Všude okolo, kde bylo místo, se sušilo vyprané prádlo.
Galina vedla Bětku do spodní části prádelny, která byla tvořena rovnou hladkou plochou s řadou propojených bazénků, které byly až po okraj naplněny vodou, ze které stoupala pára. Úplně v zadní části v rohu se nacházel jeden nižší a oddělený bazének, do kterého se voda přelévala z ostatních.
„Tamhle se můžeš vykoupat, přinesu ti nějaké věci na převlečení. Mýdlo najdeš v rohu. To, co máš na sobě, ti nechám vyprat a vyspravit. Snad to ještě bude k nošení,“ řekla Galina, chytla Martina za límec a táhla ho pryč.
„Snad si nemyslíš, že budeš dámu sledovat a otravovat při koupání,“ činila mu a stále ji bylo slyšet, když ho táhla pryč, „ty se vykoupeš jinde. Smrdíš jako týden nemytý kůň.“
Bětka sundala ze sebe veškeré oblečení a naložila se do vlažné vody. Cítila velkou úlevu. Voda se jí dostávala pod kůži a její pocity se nyní nedaly vyjádřit slovy. Zavřela oči a trochu se zasnila. Ani snad nezažila nic podobného. Kdo by jí věřil, že se koupe v prádelně. Nečekala, že může být koupání takto odlišné.
„Koukám, že si užíváš každý doušek koupele,“ řekla Galina, která ji nejspíše už nějakou chvíli pozorovala.
„Trochu,“ odpověděla Bětka.
„Přinesla jsem ti nějaké oblečení. Je po mé dceři. Byla asi taky v takovém věku jako ty, když onemocněla. I svou drobnou postavou mi ji připomínáš.“
„A už není nemocná?“
Galina se chvíli odmlčela, ale pak se nadechla: „Zemřela. Zemřela na postranní nemoc. Jednoho dne jí začalo bolet břicho a pak to šlo už rychle. Není na to lék. Je to asi už rok.“
„To je mi moc líto.“
„To mě taky. Ale už to trochu přebolelo. Hodně mi jí připomínáš. Martin říkal, že tě našel na ulici. Nepřijdeš mi ale jako tulačka.“
„Já ale vlastně jsem taková tulačka odjinud. Utíkám, ale vlastně ani nevím, kam utíkám. Jsem ale teď tady.“
„A mluvíš celkem i vytříbenou mluvou, což u tuláků, pobudů nebo chudiny není zvykem. Odkud pocházíš?“
„Z království za devatero horami a devatero řekami. Tak se o té zemi říká.“
„Neznám to místo. Nikdy jsem ani o tom neslyšela. To víš, tady z jihu nevytáhneme paty. A co to je za království?“
„Je to krásná země plná plání, potůčků a řek, plná malých vesniček a měst.“
„A kde je ta tvá země?“
Bětka se na chvíli zamyslela: „Já vlastně ani nevím. Asi na severu.“
Galina se usmála: „Pěkně se to tvé vyprávění poslouchá. Ale budeš se už muset dokoupat. Za chvíli se to tady bude hemžit pradlenami a voda se pak zpění.“
Galina odešla a Bětka se začala se mydlit od hlavy až k patě. Jakmile byla hotová, usušila se do připravené látky a natáhla na sebe připravené nové oblečení. Jednalo se o spodní prádlo a pěkné modrobílé šaty z pevné tkaniny u pasu stažené páskem. Šaty sahaly až k zemi a schovávali tak boty. Připomínali ji takové, co nosí poddaní u nich v království.
Nyní se cítila dobře, spokojeně a dokonale odpočatě.
„Nemám slov. Vypadáš dobře,“ řekl Martin, když spatřil Bětku. Ta se jen usmála, až ji byly vidět i zuby. Ještě přišlo velké poděkování pro Galinu a jejich cesta tak mohla pokračovat dále.

pokračování příště...