Krev písku

Aréna, to byl můj domov po několika let. Kdysi mě sem přivezli z mé rodné vesnice. Vzali mě s sebou, prý jakožto platba za přežití a ochranu mého domova. Nebyla jsem jediná, to zdaleka ne. Kam přišli fungovalo to stejně. Přišli, obsadili, vzali si někoho do arény. Slyšela jsem, že jejich král si zápasy užívá. Prý je to jediný důvod, proč vůbec obsadil další území. Pro bojovníky do arény. Ale tomu se mi nechce věřit. Nejspíš to bere jen jako výhodu nového území. Noví bojovníci. Noví otroci. V aréně platilo jen pár pravidel. Vyhraj a dostaneš odměnu. Prohraj a trp ve své porážce. Bojovat jsme mezi sebou mohli jen na písku v aréně. Pravděpodobně abychom ze sebe nedostali tu agresi před samotným bojem. Nebo se jim jen nechtělo uklízet mrtvoly v ubytovnách.
Když jsem začínala, každý souboj byla prohra. Po každém prohraném boji nepřišel žádný doktor. Nikdo kdo by mě ošetřil. Mělo to důvod, lépe si zapamatují své chyby. K jídlu? No po prohraném zápase to byli zbytky. Chceš jíst lépe? Vyhraj. Tak jsem to udělala. Každá rána, každá jizva byla lekce na kterou jsem nezapomněla. Každá kapka krve v písku byla připomínka abych byla rychlejší, lepší, agresivnější. Pamatuju si první vítězství. Bylo to proti mladému válečníkovi z jihu kontinentu. Říkali mu Bouře. Samotný zápas si nevybavuji. Jen útržky, meč v mojí ruce, která se prořezává jeho kůží na zádech. Úhyb před jeho kopím. Pak jen jak jsem mu meč zabodla do ramene když leží na zádech. Sledovala jsem krev jak proudí z jeho rány a cítila jsem se fenomenálně. Konečně se najím pořádně. Konečně trocha respektu. Dav jásal a řval extází vyvolanou naší bolestí. Poprvé jsem slyšela dav jásat mou přezdívku. Jitřenka. Ten večer jsem měla maso, nejen to. Přišel i ranhojič, byť jsem žádnou vážnou ránu neměla. Tu noc, jsem z bolesti nenaříkala já, ale Bouře. A byl to skvělej pocit.
Ta noc byla přelomová. Něco jsem v sobě objevila. Objevila jsem v sobě bojovníka a chuť po krvi. Bohové. Jak jsem tu chuť podporovala a dopřávala si jí. Každý zápas mě posouval v potravním řetězu nahoru. Výhra za výhrou jsem se posouvala výš a výš. Jen každou noc po zápasu byl nářek mých poražených soupeřů horší a horší. V průběhu bojů jsem se stala agresivnější. Více jsem ubližovala, bez důvodu, byli to jen sem tam rány, které nebyli nutné k vítězství. Byli to jen mé ukázky. Ukázky, že mám navrch. Ukázky, že jsem daleko lepší. A každou noc po boji jsem slyšela jejich dopady. Kvůli těmto ranám navíc většina z nich další zápas prohrála taky. Jelikož byli unavení. A jak to šlo dál byli slabší a slabší. Méně jídla, žádný ranhojič. Většina z nich pošla na zanícené rány, nebo hlad. Pár jich dokonce umřelo na písku v aréně. To byla moje vina. Já ty lidi odsoudila k smrti. Byli to mé činy co je zabili. Oni zemřeli, já postupovala dál a dál.
Sledovala jsem poslední boj Bouře. Teď byl hluboko pode mnou na potravním řetězu. Byl slabý, pomalu ani nezvedl meč. Ale přesto stál na písku proti svému nepříteli. Boj začal. Bouře do toho dal všechno, ale všechno nestačilo. Asi po pěti minutách byl konec. Skončilo to jeho smrtí na písku. Jeho tělo to prostě vzdalo a jeho protivník slavil nad jeho mrtvolou. Stejně jako jsem své vítězství nad ním slavila kdysi já. Bouře zemřel. Ale ten druhý dnes bude jíst. Jediné kde byl mezi námi rozdíl je, že on neuslyší následky svého vítězství. Závidím mu, nemusí se potýkat s těmi sny. Sny kde vidí všechny, které zabil. Nemusí se potýkat s pocitem, že si to nezaslouží. V čem je můj život důležitější než jejich? V tom, že v pár momentech z mého života bohové přáli? To je nesmysl. Naše životy mají stejnou váhu. Tak proč jen já mám být ten důvod, že někdo jiný přestane dýchat? Tělo Bouře odnáší z arény a vítěz je u vytržení když jde okolo mě. Mladý kluk, sotva 15 let. Meč mám v ruce. Připravená. Dnes bojuji se šampionem arény. Poslední protivník a budu na vrcholu. Slyším dav jásat moje jméno. Poslední nádech a jde se na to. Osud čeká.
Slunce září jako vždy na rozpálený písek v aréně. Dav jásá. Těší se na hřeb turnaje. Šampion a vyzyvatel. Bohové, chtějí pořádný boj. No, ten nedostanou. Vidím šampiona jak vstupuje do arény, je sebejistý, taky proč by nebyl? Jsem jen další překážka v jeho životě. Překážka, kterou brzo překoná. Můj meč padá na zem když povoluji sevření mé ruky. Pravidla. Zápas se šampionem je vždy beze zbraně. Pravá ukázka bojového umění bez pomůcek. On svůj trojzubec zabodává do písku. Jde se na to. Přichází ke mě a hned mi chce dát pěstí do pravé části mého obličeje. S lehkostí se uhnu a dám mu facku. Než se stačí vzpamatovat dostane druhou. Dýchá více nahlas, jako by se z těla snažil dostat svou frustraci. "Co to sakra děláš?" Nechápe to, ale to je c pořádku. Postavím se do správného bojového postoje a připravím se na ránu. Chce znova udeřit můj obličej. Uhnu, opravdu jak tenhle může být šampion? Tvrdá rána do boku mi připomene proč. Věděl, že uhnu, věděl co udělám. Než se vzpamatuji dostanu další ránu do kyčle. "No tak, udeř mě pořádně, od šampiona bych čekala víc." Slyší to. Dýchá více nahlas a se řevem se napřahuje. Jdu přesně ve směru rány a tentokrát již trefí můj obličej. Na moment vidím tmu. Slyším jen tlukot mého srdce a krev proudící mou hlavou. Bolest na rtu mě vrátí do reality. Znovu se připravuje mě udeřit, ale já se uhnu na stranu a zkopnu ho k zemi. Jak leží na zemi skočím na něj a napřahuji pěstí. Mířím mu na břicho, ale než se moje pěst setká s jeho břichem zastavím. Rukou uhnu stejně jako kdyby ránu skutečně dostal. "No tak, lidi chtějí vidět svého šampiona a tohle je všechno co jim dáš?" S tím mě shodí ze sebe a vstane. Oba zase stojíme na písku. Zuří. Rozběhne se ke mě a narazí se mnou do stěny. Tupá bolest v zádech a rána za ránou procházející mým tělem. Konečně. Konečně splácím smrt všech, které jsem v aréně zabila. Rány ustanou. Přes krev na obličeji ho už moc nevidím. Nevidím nohu, která se blíží k mé čelisti. Co už ale cítím je prasknutí kosti a pád na zem. Písek je horký od slunce. Konečně. Ležím na písku a vzpomínám na první souboj s Bouří. Kéž by mě tehdy porazil. Ale brzo se s ním uvidím a snad mi odpustí. S touhle myšlenkou ležím na písku v aréně, s úsměvem na tváři. Za zvuku davu, jenž oslavuje svého neporaženého šampiona. Který v záři slunce a zájmu oslavuje své vítězství. Ve stínu u zdi arény se moje krev line po písku a já začínám vidět větší a větší tmu. Vnímám jen to, jak písek pode mnou chladne a chladne.