Námořník a černá královna

Poslední co spatřil, než definitivně ztratil vědomí, byla bílá hora na obzoru. Chvíli se mu zdálo že je skleněná, nebo ledová, nebo to byl prostě jen sníh…Už nedokázal myslet…Vnímal jen monotónní houpání loďky na vlnách, slanou chuť na rozpraskaných rtech a tu zářivou bělost hory. Vždycky si myslel, že smrt je spíš temná…

„Probral se paní.“ Někdo mu urovnal polštář. Tělo ho bolelo a tmavá rozmlžená skvrna u jeho lůžka se postupně zaostřila. Tehdy jí poprvé uviděl. Přesněji její masku. Neboť černá královna měla svoji pravou tvář zakrytou škraboškou. Její šaty připomínaly gotický kostým. Škrobené a tvrdé. Krajky barvy noci na ní trčely jako trny. A drápy. Černé špičaté nehty. Když mluvila, jakoby trochu syčela, ale její hlas nebyl nepříjemný. Bylo v něm něco měkkého a poddajného. Ten hlas neseděl k té masce.  „Málem jsi zemřel, ale zotavíš se. Modlila jsem se a bouře mě vyslyšela a darovala mi tě. Odteď jsi vězněm bílé hory. Mým vězněm. Říkej mi královno. Má královno.“

Konečně nebyla sama. Její vězení již nebylo jen jejím, ale i jeho. Ta strašlivá, bolavá osamělost. Kdyby se to nestalo, kdyby jí bůh nevyslyšel, musela by vyjít ven z hory a to by nepřežila. Nebo si to alespoň myslela. V každém případě ta co žila tam dole, v propasti pod horou, by jí to stejně nedovolila.

Když poprvé otevřel oči, hned poznala, že on je ten pravý. V těch očích se zrcadlilo odhodlání přežít. Odvaha a síla. Přesně to co jí scházelo. A ještě něco v nich zářilo. Svoboda. Byly jasně modré a nespoutané jako oceán, který kolem dokola obklopoval horu. Viděla v nich ale i bouře, které ho dokázaly ovládnout. Proto ho musí uvěznit, proto mu musí nasadit okovy, jinak ho nedokáže zkrotit. Bála se té síly, té svobody, ale zároveň jí zoufale potřebovala. Ale nejvíc se bála toho, že odejde, že ji opustí, ne, to se nesmí stát. „Nasaďte mu okovy.“ Byl ještě příliš zesláblý na to, aby se dokázal bránit dvěma strážným, kteří mu kolem zápěstí připevnily ocelové náramky spojené těžkým řetězem. „A bedlivě ho střežte, nesmí utéct!“

Krmili ho a ošetřovali, za pár dní už se dokázal postavit na nohy. Královna za ním přicházela každý den. „Přes den můžeš chodit kam se ti jen zachce, ale nesmíš odejít ven z bílé hory. Pokud bys to udělal, zemřeš.“

Procházel se tedy labyrintem chodeb a komnat , kterými byla hora protkaná, vše bylo nádherně zdobené a zařízené, ale chladné. Chyběly tu stromy  a barvy, na které byl zvyklý tam venku.  Scházelo mu šumění oceánu a vítr ve vlasech. Nebyla tu ani okna. A okovy ho tížily. Musel je vláčet všude sebou. Stejně jako stráže, které se za ním táhly jako stín. Nedokázal si na ně zvyknout. A pak tu byla královna. Obědvali spolu, večeřeli, každý na opačné straně stolu. Nikdy nesejmula svoji masku. Vše se zdálo být jednotvárné a ubíjející, až na ni. Ona ho totiž doopravdy zajímala. Její tajemství ho přitahovalo natolik, že zatím odložil svůj plán na útěk. Snad to byl její měkký hlas plný smutku, snad zvědavost, jaká je doopravdy její tvář. Odložil vidličku a podíval se na ní dlouze pohledem, jakým se uměl podívat na ženu, když ji chtěl odzbrojit. „Ukaž mi svoji tvář, má královno.“ Její hlas se zachvěl.  „To ne, to nemůžu.“

„Dobře, tak mě alespoň nech podívat se na nebe, nech mě nadechnout se slaného větru.“                                                                                                           

Jejich oči se spojily. Ty její byly plné strachu, ty jeho zůstaly klidné.                           

„Odveďte vězně.“

Řekla po chvíli tvrdě, ale on by přísahal, že se jí zpod škrabošky  skutálela slza. Ta žena ho začala zajímat čím dál víc.

V noci ho probudilo něco zlověstného. Něco, co nebylo slyšet ani vidět, bylo to plíživé, jako stín v duši, vycházelo to zezdola z hloubi hory. Prohlíželo si ho to. Nemohl se ani hnout. Pak ho to dráplo do tváře. Vykřikl a chytil se za tvář. Na prstech ucítil krev. Chtěl to spatřit, chtěl se tomu bránit, ale nešlo to. Zcela ho to omotalo. A potom to odtáhlo, jak to přišlo, tak odešlo. Cítil jak je zpocený, ale na druhou stranu konečně pochopil, koho se královna tak bojí. To byl dobrý začátek.

Dveře se tiše otevřely a vešla královna. Pátravě se zadívala na ránu na jeho tváři. „Byla tu, cítil jsi ji,“ celá se rozklepala, najednou jí doopravdy spatřil. Tu křehkost obrněnou v černé masce.                                                                                 

Ji?,“ zeptal se.                                                                                                       

„Ano je to ona.“                                                                                                     

„Kdo ona?“                                                                                                             

„Pojď se mnou, něco ti ukážu.“

Sestupovali dlouho dolů, prošli mnoho úzkých chodeb a schodů až se nakonec zastavili před hrubými dřevěnými dveřmi, opatřenými rezavou petlicí. Vstoupili dovnitř a ocitli se v malé temné místnosti. Nebylo v ní nic, jen plesnivý slamník v rohu a ještě něco. Špinavá a otrhaná hadrová panenka. Královna hlesla. „Zavírala mě sem, hrozně jsem se bála.“ Zpod masky se jí skutálela slza, teď už jí uviděl zcela jasně. Jakoby se před ním celá zmenšila, jakoby tu nestála dospělá žena, ale malá holčička. Malá  ubrečená holčička s černými drápy. Chytil jí pod drobnou bradou a přinutil jí tak, aby se mu podívala do očí. Musela hodně zaklonit hlavu, neboť byl nejméně o hlavu vyšší než ona.                                                                                                                       

„Chtěl bych tě obejmout, má královno,“ zašeptal. „Ale nemůžu, když mám spoutané ruce.“                                                                                                           

„Bojím se, bojím se, že utečeš, že mě tu necháš,“ vzlykla ta malá.                             

„Kdybych chtěl utéct, udělal bych to už dávno, řetězy  ani stráže mě nezastaví. Jsem tu kvůli tobě.“                                                                                                 

„Kvůli mně??“ Zírala na něj.                                                                                   

„Ano záleží mi na tobě."                                                                                         

„Tobě na mě záleží?“ Jakoby sama nevěřila tomu co říká. „A proč? Kdo vlastně jsi? Kdo doopravdy jsi?“                                                                                                 

„Kdo doopravdy jsem? Možná námořník, co se ztratil v bouři, možná tvůj anděl, co tě přišel zachránit,“ usmál se na ni a v jeho pohledu byla něha a teplo, pochopení, něco co spatřila poprvé v životě. Napřáhl k ní ruce a zadíval se na klíč, který pořád nosila na krku. Klíč od jeho pout. Váhavě, jako by to ani nebylo doopravdy, klíč sevřela v dlani.

„Pokusím se ti věřit.“                       

V tu chvíli se hora zatřásla a z jejích útrob se ozvalo děsivé kvílení.

„Probouzí se, zlobí se na mě.“ Strach jí zcela ovládl. Roztřásla se. „Ne nemůžu, promiň, příliš se bojím.“   

„Dobře tedy, pokud to tak cítíš, počkám, jsem trpělivý. Záleží mi na tobě, Trochu toho nepohodlí vydržím, ale jestli tě budu moci sevřít v náručí a ochránit tě před ní, to záleží jen na tobě. Na tvém krku visí klíč. Kdybych chtěl, už dávno jsem ti ho mohl ukrást, ale já chci, aby ses rozhodla sama.“

Tu noc s ním šla do jeho cely a lehla si vedle něj. Přitiskli se k sobě. Položila si hlavu na jeho hruď.    

„To ty jsi vězeň. Vězeň svého strachu. Ne já. I když mám na rukou okovy, uvnitř jsem svobodný. Má mysl je svobodná. Můžu se kdykoliv rozhodnout jakou cestou se vydám, jaké budou mé myšlenky. Nebojím se jí, té tam dole, když se rozhodnu, nemůže mě zranit. Tohle je to poslední, co mi udělala, ukázal na jizvu na své tváři. I ty to dokážeš, uvidíš, stačí se jen rozhodnout, uvěřit v sebe, ve svojí sílu. Tehdy se osvobodíš, tehdy skončí tvé vězení a ona nad tebou přestane mít moc.“         

„Ale jak? Jak to mám udělat?"                                                                                 

„Prostě se rozhodni.“                                                                                               

Ucítil jak její strnulé tělo změklo. Naklonil se nad ní a jemně jí stáhnul škrabošku z obličeje. Spatřil jemný obličej a velké smutné oči. Přes bledou tvář se klikatila ošklivá jizva. „I tak jsi krásná.“ Políbil ji. A potom z ní svlékl i zbytek té temné masky. Hladil jí a pronikal do ní a pod rukama cítil ještě další jizvy, ale nevadilo mu to, protože on viděl skrze ní, přímo do jejího srdce.

Probudili se vedle sebe a ona ho vzala za ruku a vedla ho tentokrát vzhůru. Neměla masku a všiml si, že stráže s nimi nejdou. Stoupali spolu po úzkých slonovinově bílých točitých schodech vzhůru, nitrem hory. Šli dlouho, až se zastavili před malými dvířky.   

„Jdi první.“ Poprosila ho.                                                                                         

Vzal za kliku a otevřel. Ucítil na tváři závan čerstvého mořského vzduchu. Konečně, po tolika dnech v temnotě, spatřil slunce a mohl se volně nadechnout. Potom  spatřil ten výhled.

Stáli na samotném vrcholu hory. Otočil se směrem ke slunci a k nebi a k oceánu. Zatočila se mu z toho hlava. Královna stála ve dvířkách. Maličká, ztracená černá figurka, na nekonečné šachovnici života. „Mám strach, připadám si tak malá a křehká, proti tomu všemu..“ Zašeptala.                                                                       

„Celou dobu jsi mohla vyjít ven, mohla jsi spatřit krásu světa a života. Užívat ten dar plnými doušky.“                                                                                               

„Bála jsem se, strašně moc jsem se bála, že to nezvládnu, že mě druzí uvidí takovou jaká jsem doopravdy, takovou jakou jsi mě poprvé uviděl ty. Zraněnou a slabou. Pošramocenou. Že mě odsoudí a potrestají za to jaká jsem, za to co cítím. A možná jsem se také bála toho, že mě vůbec neuvidí. Že pro ně budu neviditelná, jako jsem byla pro svoji matku. Že mě opustí jako to mnohokrát udělala ona.“ 

Vzal jí za ruku. „Pojď rozpusť si vlasy a rozhlédni se kolem sebe. Pořádně se nadechni. Podívej se na to jak se oceán vlní. Ty jsi vlna i já, i tvoje matka, všichni jsme jeden oceán, který nikde nezačíná a nikde nekončí, jen pořád tančí a my s ním. Pojď zatančíme si s větrem!“

Váhavě se zadívala na klíč, houpající se na jejím krku a přetáhla si přes hlavu řetízek na kterém visel.

Hora se zachvěla. Z podzemí se ozvalo pisklavé kvílení, stíny se probudily.                                     

„Nemám strach, raději zemřu svobodný, než být dál jejím vězněm.“ Řekl klidně a napřáhl ruce směrem ke královně. A ta vsunula klíč do zámku a odemkla jeho, ale především svoje pouta.                                                                                 

„Raději zemřu svobodná, než být dál svým vlastním vězněm!,“ zakřičela do nitra hory.  A ta praskla a z temné propasti pod ní, vytryskl proud jasného světla. Konečně jí mohl sevřít ve svém náručí. „Vždy tu budu pro tebe, vždy tě budu chránit, moje královno. To já jsem tvoje síla, kterou ti přinesla bouře.“

Stále ji držel a objímal, když jí na svých křídlech nesl pryč vstříc novému životu.

 

 

Ilustrace autorka