Sigibertova epopej

Disclaimer
Jakákoliv podobnost dějů a postav s realitou, v tomto textu, je čistě náhodná. Historické události mohou být interpretovány dle uvážení autora.

1. Kapitola - Bouračka

Vylezl jsem z rokycanského bazénu a naházel jsem si věci do služebního Superba. Nijak zvlášť jsem se dnes neunavil, v bazénu nebylo moc plavců a v plavecké dráze jsem byl prakticky sám. Plavu si svoje, pohodovej kraul, a nemám rád, když mi do dráhy lezou želvy plavající stylem paní radové.
Jmenuji se Pepa Kučera a jsem produkťák v jedné telko firmě, kancelářská krysa. Poslední rok se snažím trochu plavat, abych se udržoval ve formě a kompenzoval tak pokročilou artózu kyčlí. Přestože mi není ještě padesát, tak už jsem musel podstoupit operaci jednoho kyčle a druhý mě čeká co nevidět. Dříve jsem dělal spíše bojové sporty, ale o těch si teď mohu nechat tak akorát zdát.
Nasedl jsem do auta a zapnul vyhřívání sedačky, volantu a rozmrazování skel. Teď v prosinci byla pěkná zima, ikdyž bylo jen pár stupňů pod nulou. Cestou do Prahy se ještě musím stavit u rodičů v malé vesničce u Rokycan. Neplánuji se tam zdržet dlouho, jen vypiju kafe, sním máminu buchtu a hurá k domovu.
Na kraji Rokycan jsem se zatavil na pumpě, abych natankoval plnou. Přes Borek jsem jel hezky předpisově padesát, ale hned za cedulí konce obce jsem šlápnul na plyn a vytočil na tachometru stodvacet.
Přes přehrávač jsem spustil svůj oblíbený Kabát a pobrukoval si při “Holky ty to znaj”. Zjevně jsem se zaposlouchal moc, protože u svojkovického hřbitova jsem vletěl lehce do protisměru a ze zatáčky na mě zamrkal nějaký náklaďák. Taky nejel moc u kraje, spíš prostředkem. Vlevo byl svah, přes celou silnici náklaďák, a teď babo raď. Strhnul jsem to doprava, sice tam je pěknej příkop, ale zároveň je tam spád zhruba dva metry do pole, to bych moh přežít, ikdyž auto bude asi na odpis. No což, je to pojištěnej služebák a můj zaměstnavatel to nějak přežije, hlavně jestli to přežiju já. Brzdit jsem vůbec nestihl, jen jsem to strhnul.
Letěl jsem opravdu krásně, odhaduju, že jsem plachtil dobrejch třicet metrů, než se Supík převrátil na těžkej, naftovej čumák a zabořil se do nezvoranýho pole. Doufal jsem v dopad na kola, ale to bych toho chtěl asi moc. Airbagy mi vystřelily do obličeje a v tu ránu jsem neviděl nic. Auto šlo přes střechu a já zcela oslepen dělal své první nepovedené salto mortale. Následovalo žuchnutí na střechu a pak už jen tma.

2. Kapitola - Probuzení

Probudil jsem se v nějaké temné místnosti a strašně mi třeštila hlava. Hned jsem si vzpomněl na havárii, kdy jsem se málem střetl s náklaďákem. Pokud mě jen bolí hlava a neležím na JIPce, tak to bude asi dobrý. Malá tmavá komora bez okna mi přišla dost podivná, postel byla taky zvláštní, zdálo se mi, že matrace je měkká a místo pořádného polštáře a peřiny jsem byl přikryt kožešinou a pod hlavou jsem měl válec z ovčí kůže. Vedle postele stál dřevěný špalek a na něm hliněný džbán s pohárem. V ústech jsem měl vyprahlo, a tak jsem se k džbánu natáhl a nalil si plný pohár. Z poháru jsem obvykle nepil, proto jsem si dával pozor, abych ten jistě starožitný kousek nerozbil. Stejně se mi to málem povedlo, tekutina byla podivně nasládlá a smrděla. Odhadoval jsem to na zkvašený med, asi nějaká forma medoviny. Předpokládám, že mě nechtějí otrávit, a tak jsem se donutil vypít víc, abych doplnil tekutiny.
Vzápětí někdo zaklepal na dveře, rustikální výtvor z prken s petlicí, a bez výzvy vstoupil. “Dobré ráno, můj pane,” řekla dívka v jednoduchých šedých šatech, asi kroj. “Ahoj,” vyhrkl jsem. Dívčina se na mě s udivením zadívala a přistoupila k posteli. “Jak se cítíte můj pane?”
“Bolí mě palice, kde to jsem a jak se jmenuješ?” ztěžka jsem vyslovoval. “Musíte, mi prominout můj pane, ale váš přízvuk je velmi nezvyklý, jmenuji se Ctěna,” odpověděla dívenka, kolik jí asi může být let? “Jaký přízvuk, mluvím normálně česky,” žádnou vadou řeči netrpím, možná mám silnější sykavky a občas huhlám.
“Česky? To je kde můj pane, jste od Velebů?” Ctěna nechápavě vrtěla hlavou. “Ne, jsem místní, a proč ty používáš tak zastaralý jazyk a říkáš mi můj pane?” pořád jsem nevycházel z údivu.
“Já jsem Srbka od Lužice a jsem otrokyně, proto vás nazývám mým panem, neboť jste mi nadřazen jakožto člověk svobodný,” sklopila hlavu Ctěna.
Sakra, co to ta holka plácá, někdo si ze mě vystřelil, nahrávají mě na kameru a smějí se při pohledu na mě? No, je to divný, ale chvilku můžu hrát tu hru s nima.
“Dobře Ctěno, skoč mi pro čistou vodu a něco k jídlu, pak mi řekneš, jak jsem se tady ocitl,” a máchnutím ruky jsem jí poslal pryč.
Než se holka vrátí, tak si můžu rozmyslet, co všechno potřebuji vědět. Mezitím jsem si začal osahávat hlavu, měl jsem tam obvaz, který jsem si hned strhnul. Na temeni hlavy jsem si nahmatal ránu dobrých deset centimetrů, ještě trochu mokvala, ale jinak byla napůl zaschlá. Na obličeji jsem měl téměř plnovous, což je divný, protože mě vousy skoro nerostou. Trochu jsem se protáhnul a kromě hlavy, mě nic nebolelo. Tak se zkusim postavit a uvidim. Postavil jsem se vedle postele a hlavou jsem vrazil do stropu. Měřím sto devadesát centimetrů, a tak jsem zvyklý ohýbat se do dveří, ale abych narážel do stropu, to se mi snad nikdy nestalo. Zadíval jsem se na své ruce a nohy, a zhrozil jsem se silnému ochlupení. Já, jsme přeci holátko a moc chlupů nemám.
Natáhnul jsem ruce před sebe, abych si je lépe prohlédl a zaujalo mě vypracované šlachovité svalstvo. Ruce měli hrubou, světlou pokožku s množstvím jizev. Že bych během ležení v posteli ztratil veškerý tuk? Zkusil jsem udělat dřep, abych se protáhl, a kupodivu jsem zjistil, že mám ohromnou flexibilitu v kyčlích a zadkem dosáhnu až na zem, kam se poděla moje artroza?
Sedl jsem si na postel a pokračoval jsem v “self checku”. Tohle tělo bylo někoho jiného. Velikost sice přibližně seděla, ale jinak šlo o tělo mnohem mladšího muže, odhadem kolem dvaceti let. Na břiše jsem měl ukázkovej sixpack, ruce i nohy silný, ale šlachovitý bez špetky zbytečnýho tuku. Asi bych moh jít s přehledem na nějakou fitness soutěž, stačí jen namazat se a možná oholit.

3. Kapitola - Tělo
Pokračoval jsem v obhlídce svýho novýho těla. Ty chlupy se mi trošku hnusili, ale třeba budou fungovat jako izolace a aspoň mi nebude zima. Bohužel jsem nikde neviděl zrcadlo, abych se mohl prohlédnout. Na krku jsem ucítil přívěšek, stáhnul jsem si ho přes hlavu a v ruce jsem držel kožený šňůrku s dřevěným křížem. Vypadal jako keltský kříž, jestli si to dobře pamatuji, kříž s takovým kolečkem. Nikdy jsem nebyl pobožnej a žádné kříže jsem nenosil. Ve škole jsem ještě zažil marxismus-leninismus a dobře vím, že náboženství je opium lidstva. Vždyť to tvrdil i Josip Stalin a ten to musel vědět, když ho vychovávali na církevní škole. Křížek jsem položil na postel a hledal jsem dál. Na prsou jsem objevil tetování, svastika zhruba deset centimetrů velká. Výborně, ještě mě tu zavřou za propagaci nacismu. Ikdyž, pokud se nepletu, tak nacisti točili ten kříž doprava a tenhle je zatočenej doleva. Takže zřejmě symbol slunce, snad nebyl původní majitel těla nějakej extrémista?
Docela se mi chtělo na záchod, ale nahatý jsem ho hledat nechtěl, pod postelí jsem zahlédl hliněný hrnec s poklicí a podle zápachu jsem usoudil, že jde o nočník, tak jsem ho hned pokřtil.
Hned jak jsem skončil a přikryl se pokrývkou, vešla do místnosti Ctěna se džbánem, miskou a balíkem oblečení. Jídlo položila na špalek a oblečení na postel. Vrhnul jsem se na misku s jídlem, bylo to nějaké vařené zrní s masem. Hlad sem měl jak vlk, takže mi bylo celkem jedno, co to je, rychle jsem to do sebe naházel a zapil vše čerstvou vodou.
Ctěna mě pozorovala a začala se vyptávat, až když jsem skončil. Rozhodl jsem se mlčet a poslouchat, před tím, než začnu mluvit.
“Můj pane, pamatujete si, jak vás zranili?” řekla dívka. “Ne, nepamatuji se nic, kdo jsem, kde jsem, jak sem se zde ocitl a jak se jmenuji?” předstíral jsem naprostou ztrátu paměti. Ctěna vykulila oči, byli nádherně modré a smíchy vyprskla. “Náš léčitel Milobrat říkal, že si možná nebudete něco pamatovat, ale že byste si nepamatoval nic, to nezmiňoval.”
“Opravdu si na nic nevzpomínám a strašně mi bolí hlava,” kroutil jsem se před jejím pohledem.
“Pověz mi všechno, co víš.”
“Dobře můj pane, vím jen co jsem se dozvěděla od ostatních. Vaše výprava odjela už před dvěma týdny a vy zde ležíte celkem měsíc. Jmenujete se Sigibert a doprovázel jste franckou výpravu ke kaganovi Bayanovi. Nedaleko odsud vaši výpravu přepadli Langobardi a ukradli vám dary pro kagana. Při přepadení zabili pět vojáků a vy jste byl zraněn. Vedoucí vaší výpravy vás zde zanechal, s tím že nebylo jisté, jestli přežijete a pokračoval dál ke kaganovi.”
“A já jsem kupec nebo diplomat?”
“Ne, jste voják. Vaše zbraně a brnění jsou zde, stejně tak i váš kůň.”
“Jak to, že si rozumíme, když jsem Frank a ty Srbka?”
“Vedoucí vaší výpravy, urozený Chlodomer říkal, že vaše matka byla Vendka, a proto byste nám měl rozumět.”
“A kde to jsem, kdo jsou Frankové, kagan a Langobardi?”
“Jste na hradišti Žďár v Sámově říši, Frankové jsou národ na západ od nás, z něhož pocházíte, kagan je vládce Avarů na východ od nás a Langobardi mají zemi na jihu.”
Trochu se mi z toho kroužila hlava.

4. Kapitola - Místo a čas
Vždy jsem rád četl sci-fi nebo fantasy. Teď jsem se já sám propadl v čase, a ještě jsem v jiném těle. Výborně, tak proč ne, místo těla padesátníka, mám tělo dvacetiletého, nejsem fyzicky postiženej, ani nejsem otrok, vězeň nebo nemocnej.
Dobu Sámovi říše si lehce pamatuju. Sámo byl francký kupec, který pomohl Slovanům v bojích s Avary, následně porazil Franky u Wogatisburgu, pak vládl zhruba třicet let, a po jeho smrti se říše rozpadla. Není toho moc, z té doby jsou písemné záznamy jen z Byzancie a Francké říše, které zmiňují barbary na území dnešních Čech okrajově. Avaři byli tuším mongolský kmen, který ovládal střední a východní Evropu v té době.
Další informace musím zjistit. Pomohli by mi víc znalosti místních událostí, jako obyčejnému vojákovi? Asi ne, letopočty ani jména jednotlivých osob mi budou k ničemu, i když se s nimi setkám. Mnohem víc by se hodilo nějaké řemeslo nebo pozdější vynálezy. Střelný prach asi vyrobit zvládnu.
“Ctěno, jaký je teď rok?”
“Podle křesťanů je červen roku 630 od narození toho jejich židovského proroka, ale podle nás je den letního slunovratu roku 7520 od stvoření světa Svarogem.”
Taky dobře, není prosinec, ale červen, nebude mi zima. Slunovrat je nějaký magický den, možná proto jsem se ocitl v tomhle těle.
“Otoč se, obléknu se a ukážeš mi kde jsem se to ocitl,” vyhrkl jsem a začal jsem se zvedat z postele.
“Jistě můj pane, ale léčitel Milobrat říkal, že se musíte šetřit.”
Rychle jsem na sebe hodil plátěné kalhoty a košili podivného střihu, připomínalo mi to montérky bez kapes a rubáchu ruskýho mužika. Ctěna mě vedla z místnosti ven na nádvoří. Kolem dokola byly dřevěné stavby, palisády opevnění a hlídkové věže. Na nádvoří se pohybovalo dost lidí a na hradbách hlídkovali vojáci.
Z okolí nebylo vidět nic, musím vylézt na ochoz, abych se mohl rozhlédnout. Hned jsem se vydal k dřevěným schodům na ochoz a lezl jsem společně se Ctěnou nahoru.
Nahoře mě očekával nádherný výhled do krajiny, kterému nebránili vůbec žádné stromy jako v mém čase. Tak aspoň místo jsem poznával, vrch Žďár u Rokycan.
Směrem na Rokycany jsem viděl pole a vesnice. Cesta od Rokycan na Prahu tam byla, ale jen jako polňačka mezi lány polí, a lesů tu bylo mnohem víc.

5. Kapitola - Zbraně
Takže jsem se ocitl někde v sedmém století, přibližně tam kde jsem měl bouračku, mám nové tělo a můžu začít znovu. No úplně znovu ne, jsem zřejmě voják, takže se tomu budu muset přizpůsobit. Mysl předchozího vlastníka mě nijak neotravuje, žádné jeho vzpomínky zatím nemám, i když by se mohly hodit. Snad mi zůstali alespoň nějaké návyky těla, svalová paměť nebo tak něco. V téhle době potřebuji umět ovládat zbraně a jízda na koni by taky nebyla na škodu, tyhle věci se nenaučíš ani za rok tréninku. Ještě by tu mohla být magie, ale to asi těžko.
“Ctěno, kde jsou moje věci a kůň?”
“Věci jsou uloženy v komoře a kůň je ve stáji samozřejmě, pojďte se podívat.”
Ctěna mě dovedla do komory, kde se v bedně válely moje věci. Viděl jsem je prvně, a tak jsem se v nich začal přehrabovat, abych se trochu zorientoval. Hned jsem vytáhl boty, středně vysoké kožené kozačky se šněrováním a nazul si je. Kožený pasek se zbraněmi jsem si chvíli prohlížel, než jsem si ho nasadil, pak jsem sundal meč a nechal na něm pouze dýku. Zbytek asi nebudu hned potřebovat, ale musím si ty věci aspoň prohlídnout. Dýka měla čepel dlouhou zhruba patnáct centimetrů a na šířku tři, masivní záštitu, rukojeť obmotaná kůží, zdobení žádné, pochva kožená. Meč dlouhý asi metr mi silně připomínal římský gladius, pochva byla dřevěná. Kroužková košile se zdála celkem dlouhá, zkusmo jsem si jí hodil přes hlavu, šahala mi do půlky stehen, neměla rukávy, ale váha to byla stejně velká. Kroužkovou košili jsem hned sundal. Koženou košili a kalhoty se mi zkoušet nechtělo. Kapkovitý štít s namalovaným kolovratem, helmu a sedlo jsem nechal bez povšimnutí a vrhnul jsem se na masivní kuši. Zajímavý kousek bez pažby, takový ten “středověký” typ, ale spoušť jako u pušky. Svazek šipek nechyběl. Zkusmo jsem kuši natáhnul, ta musí mít aspoň stopadesát liber, budu muset přidělat kladku, abych si nezničil záda. Vypouštět tětivu naprázdno se nemá, tak jí musím hned otestovat.
“Ctěno, kde si tady můžu vystřelit? Jo a říkej mi Sigi.”
“Dobře pane Sigi, ale střílet můžete až za hradbami.”
“Nevadí, projdeme se, a já se trochu protáhnu. Sigi, úplně stačí, pane mi říkat nemusíš.”
Vzal jsem si kuši, šipky, meč a vyšli jsme z komory na nádvoří. Lidé se po nás zvědavě ohlíželi, ale nikdo nás nezastavil.
U brány stáli dva strážci, kteří si nás prohlíželi, ale nic neříkali, takže jsme vyšli před bránu a po pár stech metrech ze svahu jsme se zastavili na cvičišti.
Na jeden strom byl přidělán slaměný terč, další strom byl omlácený, zjevně od cvičení s mečem nebo sekerou.
Vyndal jsem jednu šipku, byla dřevěná zhruba pětadvacet centimetrů dlouhá, poměrně masivní s hrotem zřejmě z bronzu a bez letek. Trochu jsem kdysi střílel z reflexního luku, kladky a něco málo i z kuše. Namířil jsem na terč a po chvilce míření jsem zmáčknul spoušť. Šipka se zaryla přímo do středu terče, naštěstí jím neproletěla. Vypálil jsem ještě pár šipek, zvykaje si na specifickou spoušť a váhu zbraně. Chyběla mi pažba a pažbička z moderních kuší. To půjde napravit i s místní technologickou úrovní, stačí trochu dřeva.
Co se týče střelby, tak se mi zdálo, že tělo funguje poměrně automaticky, míření, natahování a obecně ovládání kuše mi šlo samo od sebe.
Pro začátek mi to stačilo, musím ještě vyzkoušet meč. Ostří meče bylo krásně nabroušené, oboustranná čepel se na slunci hezky leskla. Napřáhl jsme hrot směrem ke stromu a udělal několik úderů z obou stran, plus pár bodnutí. S mečem jsem dřív nikdy necvičil, nepočítám-li nějaké to mávnutí, někde na trzích. Pohyb se však zdál plynulý, jednotlivé seky a body na sebe pěkně navazovali. Něco ze svých dovedností mi můj předchůdce přeci jen přenechal.

6. Kapitola – Kůň
Pomalu jsme se vraceli se Ctěnou do hradiště a já dumal co podniknu dál. Bylo okolo poledne a trochu mi kručelo v žaludku. U brány na mě zamával jeden z hlídačů.
“Pane Sigifrede, vladyka Vsevolod vás zve k obědu, máte přijít do síně,” ukláněl se hlídač. Kývnul jsem mu, že rozumím a děkuji. Napřed skočím prohlídnout koně, abych nezapomněl.
“Kde jsou stáje Ctěno? Zaveď mě k nim. ”
Ve stájích bylo asi jen deset koní, svého bych samozřejmě nepoznal, ale Ctěna mě k němu bez ptaní zavedla. Bylo to mohutný černý kůň, který mi připomínal obrovské válečné fríské koně. Vida, všude jsem četl, že v téhle době jezdili pomalu na ponících a tohle obrovské zvíře velikostí nijak nezaostává za koňmi z mé doby.
“Netušíš, jak se jmenuje?”
“Ty si to opravdu nepomatuješ Sigi?” udiveně kroutila hlavou Ctěna.
“Řekli mi, že se jmenuje Černobog. Vyznáváš naši víru? Viděla jsem u tebe kolovrat, Perunův kříž a kůň se jmenuje podle jednoho z našich bohů.”
“Je to složitější,” nevěděl jsem, co rychle vymyslet, a tak jsem zkusil mlžit. “Bohové se mnou občas hovoří,” plácnul jsem jen tak do větru.
Ctěna sebou obratem plácla o zem k mým nohám a skučela, “ó Můj pane.”
Tak to sem asi trochu přehnal, “nech těch blbostí! Nesmíš o tom nikomu říct, je ti to jasný?”
“Ano můj pane, jak přikážeš, budu ti sloužit,” vzhlížela ke mně holčina s uhranutým pohledem.
“Poctíš mě pane svou mocí, také bych chtěla hovořit s bohy.”
“Jak to myslíš?” nechápavě jsem na ní koukal, jak přede mnou klečí na kolenou a zírá nahoru na mě, jako na svatý obrázek.
“Pokud vy, políbení bohy, obcujete s obyčejnými lidmi, může se váš dar předat i na ně,” začala mi Ctěna rozvazovat kalhoty.
“Prosím, pane Sigi, dejte mi vypít vaše semeno.”
Než jsem se nadál, už mi ho Ctěna cumlala v puse a já rychle rostl. Taková příležitost se nedá odítnout!
“Dobře, napij se, ale rychle, spěchám na oběd s vladykou.”
Ctěna byla zjevně zkušená nebo jsem to asi dlouho neměl. Během chviličky mě vypila a já si spokojeně zavázal kalhoty.
“Děkuji ti Ctěno, bohové budou jistě potěšeni, stejně jako jsem byl já,” pohladil jsem jí po hlavě a zvednul jí ze země. Hezky voněla, tohle si s ní určitě musím zopakovat.
Víra se dá hezky použít a bohům, pokud nějací jsou, to určitě nevadí.


7. Kapitola – Posel

Božskou silou poctěná Ctěna mě odvedla do hodovní síně, kde už na mě čekal vladyka Vsevolod a jeho družina. Postupně jsem byl představen vladykovi, léčiteli Milobratovi a několika dalším mužům, jejichž jména jsem obratem zapomněl, žádné ženy se neúčastnily. Uvítací velká ceremonie se nekonala, usadili mě na volnou židli za masivní dubový stůl a do dřevěného talíře mi nalili polévku se spoustou masa a zeleniny. Na stole bylo volně rozloženo pečené maso, chléb, ovoce a zelenina. V klidu jsem si vychutnával syté jídlo a okolo se začal postupně rozléhat šum rozhovorů mužů, kteří již dojedli.
K vladykovi přistoupil jeden z vojáků hradiště a oznámil mu hlasitě příjezd posla. Vladyka dal příkaz k jeho uvedení na hostinu, ale posel se na hostině objevil, až když už většina účastníků začala popíjet pivo a medovinu. Já zvolil pivo, medovina mi vůbec nechutnala, a ani pivo nebylo zrovna plzeňský.
“Vážený vladyko Vsevolode, jmenuji se Dobrovoj a jsem poslem knížete Sáma, který mě posílá pro pana Sigifreda, abych jej přivedl před knížete na Levý Hradec,” uvedl se posel s poklonou vladykovi.
Posel vypadal jako mongolský válečník v plné zbroji, ale nad jeho vzhledem se nikdo nepozastavoval. Zřejmě se zde volně mísí Avaři, Frankové, Slovani a nikdo s tím nemá problém.
“Vítej Dobrovoji, pan Sigifred je zde s námi a můžeš s ním hned pohovořit. Přijmi ode mě malé pohoštění a pojez s námi. Přespíš u nás nebo vyrazíte ještě dnes na cestu?” odpověděl s úklonou vladyka, aniž by vstal.
“Mám příkaz být zítra na Levém Hradci i s panem Sigifredem, proto musíme vyrazit ještě dnes,” můj pane vladyko.
“Pan Sigifred ležel téměř měsíc v posteli a nejsem si jist, bude-li schopen rychlé jízdy,” pokračoval vladyka.
Nebyl jsem si jist, jak mi to vůbec půjde na koni. Tělo mělo své návyky, a tak jsem doufal, že si neudělám ostudu.
“Budete schopen jízdy pane Sigifrede?” obrátil se na mě přímo Dobrovoj.
“Ano, myslím, že to zvládnu,” odvětil jsem, i když moje sebejistota byla jen hraná.
Oběd brzo skončil a já se vypravil připravit se na cestu. Vzhledem k tomu, že se nemusím s nikým loučit a mám jen pár věcí, tak byla příprava velmi rychlá. Usoudil jsem, že nasazovat železnou košili na rychlou cestu by bylo zbytečné, akorát by mě tížila. Připnul jsem si na opasek meč, na záda si hodil štít a většinu věcí naházel do cestovních vaků, které přinesla Ctěna.
Sešli jsme se s Dobrovojem u studny. Ctěna mi přivedla koně a přinesla jídlo na cestu. Chvíli jsem bojoval s osedláním Černoboha, ale za asistence Ctěny a Dobrovoje jsem to zvládnul.
Loučit se nikdo nepřišel, jen Ctěna smutně koukala a před odjezdem mě vroucně políbila.
“Vrať se někdy Sigi,” zašeptala.

8. Kapitola – Kutrigur
Nasedl jsem na koně a zamával Ctěně na rozloučenou. Dobrovoj se vyhoupl do sedla zároveň se mnou a vyrazili jsme dolů z kopce směrem na západ. V sedle jsem se cítil jako doma, přestože jsem byl ve svém životě na koni asi dvakrát, tak teď jsem byl zkušeným jezdcem se zjevně mnohaletými návyky.
Pomalu jsme sjížděli ze svahu a já si prohlížel Dobrovoje. Za mě to bylo stoprocentní Mongol, veliký mohutný, zhruba třicetiletý muž se vzhledem zápasníka, žádný malý Číňan. Jeho kůň byl o poznání menší než můj obrovitý frísák, byl šlachovitější a vypadal odolně. Dobrovoj měl na sobě koženou zbroj s kovovými plíšky, podobnou mongolským z dob Čingischána, které jsem viděl někde v muzeu. Avaři také pocházeli odněkud z Mongolska, ale byli to Čingischánovi předci. U sedla se Dobrovojovi houpal “mongolský” luk a toulec s šípy, a na opasku měl připevněnou šavli. Na hlavě měl nasazenou přilbu s chocholem z koňských žíní a nechyběl mu ani menší kulatý štít.
Připadal jsem si neoblečený. Má zbroj byla v cestovních vacích a s helmou jsem se také neobtěžoval. Sice jsem měl u pasu meč a na zádech kuši, ale stejně jsem si asi měl vzít brnění.
“Dobrovoji, ty jsi Avar a jak to že hovoříš česky?” zeptal jsem se po chvíli cesty.
“Říkej mi Dobro, nejsem Avar, ale Kotrigur a moje matka byla Srbka,” zašklebil se Dobro.
“Mě můžeš říkat Sigi, jsem Frank a moje matka byla Vendka, aspoň co vím z vyprávění. Po tom, co jsem se probudil z toho přepadení si prakticky nic nepamatuji.”
“Tak to budeš knížeti Samovi nanic, chce tě vyslechnout a zjistit co se vlastně stalo.”
“Snad si do té doby na něco vzpomenu, ztráta paměti po takových zraněních, prý bývá jen dočasná. Jak jsi se ocitl v Samových službách Dobro? Slyšel jsem, že se s Avary nepřátelí.”
“Je to poněkud složitější Sigi, ale času máme spoustu, takže ti můžu říct co vím, pokud máš zájem?”
Dobro se pohupoval pohodlně v sedle a začal vyprávět svůj příběh.
“Sloužil jsem ve vojsku kagana Alcikula a bojoval jsem za něj v mnoha válkách. Byl jsem i u dobývání Konstantinopole, tam bylo mimochodem spousta Slovanů, i Sámo, Dětmar nebo Valuk. Jenže dobýt Konstantinopol se nám nepodařilo a kagan Bayan dal zmasakrovat pár set Slovanů za to, že prý ustoupili z boje. Já si myslím, že si na nich jen vylil vztek, musel někoho obvinit, nevezme přeci vinu na sebe.
Následně Slovani odtáhli do svých domovů, ale přísahali Bayanovi pomstu. K Avarům se počítají Kotrigurové, Bulhaři a další kmeny. Když ostatní kmeny viděli rozkol mezi Avary a Slovany, začali žádat více moci pro sebe, a tak se rozpoutala válka mezi avarským kaganem Bayanem, bulharským Kubratem a naším kotrigurským Alcikulem.

9. Kapitola – Bohové
Byl teplý letní den a my jsme jeli v klidu směrem na Levý Hradec. Cesta podle všeho kopírovala dálnici D5. Naši rychlost jsem odhadoval na patnáct kilometrů za hodinu, takže teď jsme byli asi u Mýta, ale to byl jen odhad. Projížděli jsme vesnicí o několika domech, lidé na nás koukali, ale nikdo se nad naším vzhledem nepodivoval. Dva muži na koních je nijak nemohli ohrozit. Všichni muži měli u sebe nějakou zbraň, většinou sekerky zavěšené za opaskem, někteří měli oštěpy, meč neměl nikdo. Vesničani si nás prakticky nevšímali, dělali svou práci okolo domů, starali se o krávy a koně. Pár dětí nám mávalo.
Dobro pokračoval: “My Kotrigurové jsme nejmenší z kmenů a v boji se nám moc nedařilo, proto se náš kagan Alcikul rozhodl odejít z Avarského kaganátu směrem na západ do zemí Franků do Bavor. Král Dagobert nám přislíbil zemi, když se staneme jeho poddanými, ale pak nás zákeřně napadl a mnoho nás pobyl.
Alcikul unikl i s polovinou našeho kmene směrem na jih k Valukovi a část se nás vydala k Sámovi, který nám přislíbil svobodu, když mu budeme sloužit. Většina z nás se usadila v Praze. Já sloužím přímo Sámovi, jako posel.”
Zajímavé, takže v Sámově říši žijí pospolu Slovani, Avaři, Frankové a zřejmě i další národy.
“Jakého jsi náboženství?” zeptal jsem se zvědavě.
“Vidím, že ty vyznáváš slovanské bohy,” odvětil Dobro.
“Já mezi Avary uctívám velkého Tengriho, ale matka mě naučila ctít i slovanské bohy, takže u vás uctívám vládce hromů a blesků Peruna.”
Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Víra asi nehraje v životě těchto lidí až tak velkou roli a je jim jedno, kdo jaké bohy uctívá.
“Proč se ptáš?” zadíval se na mě Dobro.
Chvíli jsem uvažoval co odpovědět, přeci jen jsem ho nechtěl zblbnout jako Ctěnu. Nejsem žádný guru Jára a vytvářet si zde zástupy uctívačů nehodlám. Na druhou stranu už jsem poznal, že víra nebo alespoň zdání víry, může být výhodné, ale Dobro se mi nezdál jako lehce zmanipulovatelný jedinec.
“Já si po tom zranění nic nepamatuji. Mám sice u sebe odznaky slovanské víry, ale ani nevím co znamenají.”
“Nevadí, bohové stejně k většině lidí nepromlouvají a víra pak není moc užitečná,” prohlásil Dobro.
Takový pragmatismus jsem od něj nečekal, ale v těchto dobách zřejmě nebyla kontrola církve nad lidmi tak velká, jako později a tady na sever od Byzancie se o žádné církvi ani mluvit nedalo.

10. Kapitola – Lada
K večeru jsme dojeli do Berouna. Dobro nazýval osadu Slavošínem a řeku Msou. Na přespání jsme si pronajali místo ve stodole na seně. Místní sedlák nám prodal chléb, pečené maso a pivo. Kupodivu mě vůbec nevadilo usínat na zaprášeném seně. Ve své době jsem trpěl alergií a určitě bych takové dobrodružství odskákal, ale nové tělo něco takového zjevně neznalo.
Velmi rychle jsem usnul a obratem se ocitl v živém snu. Seděl jsem na zelené trávě uprostřed lesního palouku a naproti mně seděla černovlasá válečnice neskutečné krásy. Byla oblečená asi jako Xena bojovnice, ale její obličej byl mnohem ženštější a velmi smyslný. Svaly na ní jen hrály, zároveň měla ženské křivky, zadek brazilské modelky a prsa jako Dolly Buster po třetím zvětšení. Okamžitě jsem se vzrušil a zíral jsem na ní, jak na svatý obrázek, přičemž mi z úst začali kanout sliny, jako mému starému rottweilerovi.
Žena si mě s úsměškem prohlížela, asi jako chovného koně. Oslovila mě, až když se dostatečně vynadívala.
“Jsem bohyně Lada, žena Peruna, a ty budeš mým bojovníkem Sigifrede, tvoje matka byla mojí kněžkou a tobě se dostalo té cti být mým prvním mužským knězem za stovky let,” pronesla Lada a olízla si neuvěřitelně dlouhým růžovým jazykem své levé ucho. Málem jsem se při tom udělal.
V hlavě se mi trochu projasnilo a já si vzpomínal na svoji zdejší minulost. Moje matka Jaryla opravdu byla vyhledávanou bylinkářkou a léčitelkou, tvrdila však, že bohyni Ladě slouží jen ženy a mužům je nebezpečná, protože z nich vysává mužskou sílu.
“Má bohyně, myslel jsem, že ti slouží jen ženy.”
“To se mýlíš Sigi, tebe jsem si vyvolila a díky dnešnímu Slunovratu budeš povýšen mezi mé služebníky.”
Dívala se na mě spíš jako na otroka než sobě rovného a já se vedle ní cítil opravdu malinkým. Něco se mi na tom nelíbilo, co to vlastně znamená být služebníkem bohyně, má to nějaké výhody nebo budu jen jejím knězem, budu hlásat její slávu a vzývat uctívání ženské bohyně, kterou muži neuctívají? Mohu ji odmítnout?
Zjevně mi četla myšlenky.
“Odmítnout mě nemůžeš, ale neboj se obdaruji tě neobyčejnou silou, rychlostí, mocí nad ženami a tvá mužská síla bude nevyčerpatelná, zároveň se budeš lépe hojit ze zranění a nemoci se ti budou vyhýbat. Za to od tebe očekávám poslušnost a samozřejmě mi odevzdáš část energie získané obcováním se ženami nebo muži,” ušklíbla se na mě bohyně.
“Na obcování s muži mě moc neužije milá Lado, ale to ostatní ti mohu slíbit,” trochu už jsem se otřepal z ochromujícího pohledu bohyně a pohlédl jí do očí. To jsem asi dělat neměl, zakroužila se mi hlava a málem jsem omdlel.
“Dobrá tedy, přistup ke mně ať ti mohu přijmout mezi své služebníky.”
Přilezl jsem k ní po kolenou a když jsem se dostal na dosah, tak mě chytila oběma rukama za hlavu a přitáhla si mě na sebe. Nohama mě stiskla kolem pasu a hlavu si vložila mezi svá ohromná prsa. Poté mě přetočila na záda a seděla na mě jako na koni. Znovu se ke mně přitiskla a vnikla mi svým dlouhým jazykem do úst.

11. Kapitola – Vzpomínky
Její jazyk mi pronikl snad až do žaludku a já prožíval neskutečnou extázi. Celý jsem žhnul a žár neustále sílil, myslel jsem, že shořím. Žádnou bolest jsem necítil, jen neustálý příval rozkoše a síly.
Najednou to vše skončilo a já se probudil na seně s ohromnou erekcí a neméně grandiózní polucí. Úplně jsem si zasvinil kalhoty. Vyběhl jsem proto rychle na dvůr ke studni, abych svoji hanbu nějak smyl. Mytí kalhot nedávalo smysl, stejně bych měl v rozkroku mokro, a tak jsem zvolil radikální věc, ke které bych se jinak nikdy neodhodlal. Chytil jsem dřevěné vědro plné vody, které stálo u studny a vylil jsem si jej celé na hlavu. Bylo to sakra studené, ale teď jsem byl aspoň mokrý celý a božská poluce na mě nebyla vidět.
Ze stodoly se rozespale přibližoval Dobro a s úžasem zíral na mojí ranní očistu. Vůbec jsem se mu nedivil, který blázen si po ránu leje na hlavu studenou vodu?
“Dobré ráno Dobro.”
“Dobré, zbláznil si se? Takhle se myješ každé ráno?”
“Obvykle ano,” zalhal jsem mu a přitrouble se usmíval.
Dobro kroutil hlavou a nabral si trochu vody k napití.
Po ranní snídani jsme se vydali na cestu a já si začal najednou vzpomínat na svou minulost franckého bojovníka, zároveň jsem pociťoval mnohem větší sílu, než kterou jsem vládl včera. Vzpomínky nebyly úplně jasné, ale většinu momentů života tohoto těla, jsem si dokázal vybavit, bylo to jako bych listoval v počítačovém adresáři a otvírat jednotlivé soubory. Sigibert byl bastardem franckého bojovníka Adalberta a jeho otrokyně Jaryly. Od dětství byl vychováván k dráze bojovníka a od patnácti let sloužil s otcem jako doprovod obchodních karavan. Otec i matka zemřeli, když bylo Sigibertovi kolem dvaceti a od té doby se protloukal životem sám. Nyní mě bylo kolem pětadvaceti let. Sigibert byl průměrný bojovník, který však vynikal silou a byl nepřekonatelným střelcem z kuše.
Zároveň s dary bohyně Lady bych měl být velmi silným bojovníkem. Škoda, že nepřidala ještě nějakou bojovou magii nebo něco podobného, jak asi bude fungovat “moc nad ženami”, kterou slibovala?
Přebrodili jsme Msu – Berounku a pokračovali cestou mezi poli a lesy na Prahu.
“Sigi, nevybavilo se ti něco o přepadení vaší karavany, kde jsi byl zraněn?”
“Opravdu si něco málo začínám vzpomínat Dobro,” odpověděl jsem a po notné chvíli, kdy jsem si prohlédl zasunuté vzpomínky, jsem začal vyprávět.
“Putoval jsem jako ozbrojený doprovod s obchodní karavanou kupce Chlodomera ke kaganovi Bayanovi do Avarské říše. Vezli jsme spoustu zboží a diplomatickou depeši od krále Dagoberta. Naše karavana čítala sotva padesát lidí, z toho jen deset vojáků. Přepadli nás podle všeho tvoji lidé, nevím, jestli Kutrigurové nebo Avaři, nevidím mezi vámi rozdíl. Také tam byli Langobardi, jejichž jazyk trochu znám.
Bránili jsme se, ale útočníků bylo mnohem víc než nás. Já dostal šípem do helmy a následně mě jeden z útočníků sekl do helmy šavlí. Pak už si nic nepamatuji, probudil jsem se až na Žďárském hradišti.”

12. Kapitola – Hněvka
Sakra, taky na mě mohl Chlodomer počkat. Místo toho mě tu nechal a teď abych se protloukal, jak můžu.
Nevadí, uvidím, jak pochodím u Sáma, k Avarům se mohu vypravit následně, i když kromě práce ochranky karavany mě k Chlodomerovi nic neváže. Z historie si dobře pamatuji, že na Sáma zanedlouho napadnou Frankové a záminkou jim bude právě přepadení kupecké karavany, zřejmě té mé. Možná bych mohl udělat kariéru v Sámově říši, anebo je můj pobyt zde pouze dočasný a já se zase vrátím do svého původního těla? Těžko říct, co bude následovat a jaká mě zde čeká budoucnost. Chvíli popluji po proudu a uvidím kam mě osud zanese.
“Výborně Sigi, to že sis vzpomněl na přepadení a svoji minulost, určitě knížete Sáma potěší. Je možné, že vaši karavanu přepadli Kudrigurové, máme důvod proč se mstít Dagobertovi a jeho Frankům. Dagobert nás určitě zmasakroval právě kvůli spojenectví s kaganem Bayanem a pokud vaše výprava směřovala k Avarům, tak pro nás byla jasným cílem. Jenom nechápu, proč moji bratři nepobili celou vaši karavanu, když měli tu možnost,” s jiskrou v oku na mě pohlédl Dobro.
Blížilo se poledne a my neúnavně směřovali k Praze, odhadoval jsem, že jsme u Rudné, ale vůbec jsem si nebyl jist. Rudnou poznám, tak akorát podle McDonalds a ten jsem tady teď neviděl, jen pole, lesy a trochu větší vesnice obehnaná dřevěnou palisádou. Dobro ukázal strážným znak posla knížete Sáma a ti nás vpustili do vesnice.
Uprostřed vsi jsme neomylně zamířili k hostinci, kde vysedávali místní a objednali si pivo a chléb s masovým vývarem. Přinesla nám ho zhruba šestnáctiletá, velmi obdařená děvečka, které si Dobra ani nevšimla, ale na mě koukala mlsným pohledem. Pochutnával jsem si na výborném vývaru a zakusoval ho čerstvým chlebem, byl výborný, jen mi mezi zuby občas dřel jemný písek, technologie mletí obilí zjevně nebyla dokonalá.
Asi bych měl vyzkoušet, jak funguje ta moc nad ženami, kterou mě obdařila bohyně Lada. Trochu zašpásovat si můžu, to nikomu neuškodí.
Po dobrém obědě jsem si musel odskočit na latrínu za hospodou. Jen co jsem si otřel zadek mechem a umyl si ruce v sudu s vodou, už se ke mně přitočila děvečka z hospody.
“Nechceš mě doprovodit do stodoly? Potřebovala bych s něčím pomoci.”
“Moc rád ti pomohu, jakpak se jmenuješ?”
“Hněvka, a ty?”
“Sigi, a pojď spěcháme, do večera musíme být u Sáma na Levém Hradci.”
Chytila mě za ruku a táhla do stodoly. Ve stodole naštěstí nikdo nebyl a když jsem přivřel vrata, tak se na mě okamžitě vrhla, objala mě rukama kolem krku a nohama kolem pasu.
“Udělej mi to Sigi, prosím,” toužebně mi pohlédla do očí a přisála se mi na ústa.
No, pokud si to slečinka přeje, tak by bylo přeci nezdvořilé odmítnout. Položil jsem ji na slámu a sundal jednoduché šaty. Spokojeně roztáhla nohy a zvedla je do vzduchu. Stáhl jsem si kalhoty, košili a stoupl si nad ní.
“Oh Sigi, ty ho máš ohromnýho, nevím, jak ho zvládnu.”
“Neboj, budu něžný,” usmál jsem se a vrazil jí ho do její roztoužené, mokré jeskyňky.
Zařvala jako prokopnutá, zakryl jsem jí ústa svojí tlapou a začal přirážet. Do pusy jsem bral její velký dudy a cítil jsem se úžasně.
Netrvalo to dlouho, byl jsem hotovej za chvíli, chtěl jsem to vycáknout na seno, ale Hněvka mě stihla zadržet, vzala si mou chloubu do úst a všechno s úsměvem spolkla.
Hodili jsme na sebe oblečení a Hněvka se ke mně ještě jednou přitiskla a vrazila mi pusu.
“Kdybys jel znovu kolem, tak se rozhodně zastav.”
Tak to bylo super, žádnou zvláštní sílu jsem nepociťoval, ale pokud budu pro ženy neodolatelný, tak to je vlastně taky “moc nad ženami”.







13. Kapitola – Dvorec
Dobro na mě po návratu ze stodoly jen přátelsky mrknul svýma asijatskýma očima a nijak moji nepřítomnost nekomentoval. Stejně bych mu nic neřekl, jsem přeci gentleman.
Posbírali jsme své věci, vyskočili na koně a vydali se k Levému Hradci. Kupodivu jsem nepociťoval žádné problémy při cestování na koni, tohle tělo bylo zjevně zvyklé.
“Dobro, mohl bys mi prosím povědět, jak to nyní vypadá na dvoře knížete Sáma? Moc jsem se o něj nezajímal a nevím, jak to tam chodí. Měli jsme jet k Avarům, a tak o Sámovi mnoho netuším,” zeptal jsem se, abych si trochu ujasnil místní situaci.
“Nejsem moc velký znalec Sámova dvora. Přibyl jsem tam nedávno, před dvěma měsíci. Do té doby jsem sloužil na hradišti Wogatisburg nebo taky Ugošť, stolová hora u Kaganě.”
Tak a teď už vím, kde je ten slavnej Wogatisburg, Unhošt u Kadaně.
“Nevadí Dobro, mě se bude hodit všechno,” řekl jsem.
“Samotné hradiště Levý Hradec není moc velké, sídlí tam sám Sámo, jeho harém a vojenská posádka, asi sto nejlepších bojovníků. Okolo hradiště je město Žalov, které má zhruba dva tisíce obyvatel a na jih od Levého Hradce je velké město Praha.”
“A to jsou všechno Slované?”
“Co tě nemá, tam jsou snad všechny národy. Sám Sámo je prý také Frank, jako ty, ženy v jeho harému jsou ze všech okolních kmenů, bojovníci jsou také odevšad, obyvatelé měst jsou převážně Slované, ale mnoho obchodníků jsou Němci, Avaři, Byzantinci a najdeš tam i pár Arabů. Otroci jsou převážně z Pobaltí.
Sámo nemá takovou moc, jako avarští kaganové, ale na svém hradišti je neomezeným vládcem a všichni jej uznávají a ctí. Bez něho by byli všichni poddanými Avarů. Ostatní slovanští velmoži, jako je Dětmar na severu nebo Valuk na jihu nemají takovou moc, a proto s ním rádi spolupracují, sami by byli nuceni odvádět tribut Avarům nebo Frankům.
Teď Sámo neplatí tribut nikomu, po bitvě u Konstantinopole před čtyřmi lety a následné válce mezi Avary, Kudrigury a Bulhary se někteří Slované vzepřeli a přestali platit tribut. Kagan Bayan poslal válečnou výpravu na Prahu minulý rok, ale Sámo je společně s Valukem a Dětmarem porazil u Brna. Bayan nemá na Slovany moc času, bojuje s onogurským kaganem Kavratem.
Na Hradci teď staví křesťanský kostel, prý to platí ten váš Dagobert. Slovanským kněžím se to moc nelíbí, ale nemůžou nic dělat, Sámo si nechce Franky rozhněvat, i když sám prý křesťan není, jen se tak tváří. Víru si může každý vybrat jakou chce, slyšel jsem, že k nám dorazili i vyznavači proroka Mohameda, to je nová víra odněkud z východu za Byzantskou říší.
Vedle toho kostela je svatyně slovanských bohů, ale hlavní centrum slovanských kněží je na Pravém Hradci, což je přes řeku od Levého Hradce.”
Dobro přerušil svůj monolog, vytáhl čutoru a napil se vody.
I tyhle povrchní informace byly pro mě nové, žádné písemné zprávy ze Sámovi doby se nedochovali a zmínky ve Fredegarově kronice nejsou zrovna obsáhlé.
Takže tady je pořádný kotel národů, ale nikomu nezáleží na tom, jaké je kdo národnosti nebo víry.


14. Kapitola
Žádnou legendu si pro Sáma naštěstí vymýšlet nemusím, když jsem si vzpomněl na minulost tohoto těla. Budu prostě prostým bojovníkem, moje znalosti z budoucnosti mi tu moc nepomohou.
K večeru jsme opravdu dorazili k Levému Hradci. Byl jsem příjemně překvapen, tohle bylo opravdu velké hradiště, ne jako Žďár u Rokycan. Palisády a domy sice byly dřevěné, ale nic primitivního, vše kvalitně opracováno a postaveno. Hradiště obklopovala osada Žalov, odhadoval jsem, že velikostí se mohla klidně rovnat Roztokům v mé době. Všude bylo velké množství lidí, kteří někam spěchali. Zaujali mě však lidé s oholenými hlavami, kteří měli na čele vytetovaný kroužek. Když jsme přijeli blíž, tak jsem zjistil, že to není tetování, ale vypálený cejch.
“Dobro, co je to za lidi s kroužky na čele?”
“Vy otroky v říši neznačkujete?”
Teď jsem si vzpomněl. Otroci se samozřejmě značkovali i ve Francké říši, ale většinou na předloktí. Já jsem žádné otroky nevlastnil a obvykle jsem jich ani moc nepotkával.
“Značkujeme, ale ne na čelo a proč mají oholenou hlavu?”
“To jsou uprchlíci nebo váleční zajatci, kteří jsou nebezpeční, většinou dlouho nevydrží, prodáváme je Avarům,” mávnul rukou Dobro, aniž by se pozastavil nad tím, že on sám je vlastně Avar.
“Taky máš nějaké otroky Dobro?”
“Ne, teď žádné nepotřebuji, ale časem bych si chtěl pořídit vlastní dvorec a pak se mi budou otroci hodit pro práci na poli,” odvětil s úsměvem Dobro.
To není špatná myšlenka, časem, až se tu trochu porozhlédnu, bych si taky mohl pořídit vlastní hospodářství a otroky, kteří by na mě pracovali. Tedy pokud tady zůstanu napořád a nevrátím se do své vlastní doby. Tohle musím víc promyslet, ale zatím mi na takové věci chybí peníze.
“Kolik tady stojí otrok, spíše tedy pěkná otrokyně?”
“Tak pěkná otrokyně bude zhruba za pět franckých denárů, ale může stát taky mnohem víc, můžeme se zajít podívat na tržiště, pokud máš zájem.”
Pět denárů si Sigibert vydělal za měsíc služby při provázení karavan. V kapse mi sice nějaké denáry cinkali, ale o otroky je potřeba se starat, živit je a krmit.
“Není potřeba, jen mě zajímali místní ceny. Nějakou holku pro zábavu si vždycky najdu a nemusím si proto kupovat otrokyni.”
“Ty jsi mi ale uličník Sigi, v poledne jsi špásoval s tou holkou v hostinci, a teď už máš zase chutě?”
“Dobrého by sis neměl nikdy odříkat,” zasmál jsem se a poplácal Dobra po zádech až málem spadnul z koně.
Zastavili jsme před vraty hradiště a strážní nás vpustili dovnitř, jakmile poznali Dobra.

15. Kapitola
Po vstupu do hradiště jme byli odvedeni k majordomovi, byl to malý zavalitý dědek, který na mě francky křikl, “ty jsi jistě Sigibert?”
“Ano, můj pane,” odpověděl jsem s lehkou úklonou.
“Já jsem Pipin, majordomus Levého Hradce, běžte se trochu upravit, Sámo vás očekává,” rukou nám ukázal ke kašně uprostřed nádvoří.
Vydali jsme se s Dobrem tím směrem a Pipin nás následoval. U kašny jsme se jen lehce opláchli a očistili si navzájem zaprášený oděv.
Pipin usoudil, že to bude stačit a vedl nás do hlavní, největší budovy hradiště, nad jehož vstupem se pyšně vypínal symbol kolovratu sestavený z kostí.
Vstup do budovy hlídala dvojice strážných, kteří nám odebrali zbraně a následně nás vpustili dovnitř. Přízemí tvořil jeden velký sál s podpůrnými sloupy, dlouhý hodovní stůl, a vyvýšené pódium s dřevěným trůnem vystlaným medvědími kůžemi.
Na trůně se rozvaloval mohutný zhruba čtyřicetiletý muž s hustým plnovousem a oholenou hlavou. Vedle trůnu postávali dva osobní strážci.
Pipin se lehce uklonil a uvedl nás.
“Veliký Sámo vedu ti Sigiberta, vojáka francké karavany, která byla přepadena Avary u Ždáru. Tento voják, byl při přepadení zraněn, a proto zůstal na Žďáru, než se uzdraví.”
“Zdravím tě Sigiberte, už jsi se plně uzdravil a tušíš proč jste byli přepadeni?” zeptal se Sámo bez okolků.
“Cítím se plně zdráv veliký Sámo, netuším, proč nás přepadli, jeli jsme přeci s dary k Avarům.”
“U Avarů teď probíhá boj o moc a zřejmě vás tedy přepadla nějaká skupina, která bojuje proti chánu Bayanovi nebo prostě chtěl někdo získat bohatství, které jste vezli.”
Celá konverzace probíhala fancky, ale vypadalo to, že všichni, kromě Dobra jí plně rozumí.
“Jaké máš plány Sigiberte, pojedeš za svojí karavanou?”
“Zatím jsem se nerozhodl pane, chtěl jsem se zde rozhlédnout.”
“Dobrá, rozhlédni se, zítra tě očekávám na večeři, můžeme se pobavit o tvé budoucnosti, Pipin tě ubytuje, Dobro ty zde ještě počkej.”
S lehkou poklonou jsem se otočil a společně s Pipinem jsme odešli ze sálu.
Pipin mě zavedl do další budovy připomínající dlouhou stodolu, byla to však kasárna s řadou malých místností, většinou pro čtyři bojovníky, každá místnost měla dvě palandy.
Pipin mě strčil do jedné z místností s tím, že zde budu sám a že za chvíli mi služebná přinese něco k jídlu.
Uvelebil jsem se na jedné z horních postelí a přivřel oči. Zřejmě jsem usnul, protože jsem se ocitl na lesním palouku a přede mnou stála bohyně Lada.
“Ahoj Sigiberte, jak se cítíš můj knězi?”
“Cítím se době, má paní.”
“Na to se neptám troubo. Cítíš nějaké změny ohledně síly, rychlosti a žen?”
“Zatím jsem nic necítil paní Lado.”
“Musíš se víc snažit, sílu a rychlost snad zvládneš otestovat sám, a co se týče moci nad ženami, tak stačí usilovně myslet na to co chceš, aby vybraná žena dělala. Tvoje síla má zatím značné ohraničení, takže to zkoušej jen na krátkou vzdálenost. Žena si bude myslet, že vše, co dělá je její vlastní přání, takže se neboj experimentovat. Čím více žen obšťastníš, tím více sil obdržíš ty i já.”
Zajímavá sexuální magie, já budu něco jako sukubus, který bude čerpat sílu z oběti pro sebe a svou bohyni, pomyslel jsem si.
“To rád vyzkouším Lado, děkuji za tvůj dar.”
“Neděkuj a čiň se.”
Pak ke mně přistoupila, chytila mě za hlavu a přisála se k mým ústům, její jazyk pronikal do mě a já se propadl zpět na palandu.

16. Kapitola
Probral jsem se nadržený, jak stepní koza a v tom okamžiku někdo zaklepal na dveře a dovnitř vstoupilo děvče s korbelem vody a košíkem jídla.
“Dobrý den pane, přinesla jsem vám jídlo.”
Neodpověděl jsem a jen jsem na ní upřeně zíral. Byla to mladá holka, stěží dvacetiletá, malinká, ale dobře stavěná s mohutnými boky, malými prsy. Vzhledově připomínala malou Japonku z nějakého hentai komiksu. Asi někdo od Avarů, ale to mě teď nezajímalo.
Pomyslel jsem na to, že chci, aby vylezla ke mně nahoru a svlékla se. Trvalo to snad jen půl minuty a už lezla. Svlékla se a já začichal, s tou hygienou to nebyl ve starověku tak zlé, vůbec nesmrděla, naopak voněla senem.
Mlčky jsem pomyslel na to, aby mě svlékla a myšlenka se stala obratem skutkem.
Dobrá tedy, když tu mám asiatku, tak jsem si myšlenkou poručil happy ending s polykáním. Japonečka se velmi snažila a během chvilky mě vyprázdnila.
Oproti obvyklému usnutí po sexu jsem se cítil plný sil, a tak jsem jí ještě vnuknul myšlenku na to, aby mě osedlala. Postel se houpala, japonečka vzdychala a já se bál, že se buď rozpadne postel nebo že nás někdo vyruší, ty vzdechy se museli roznášet všude.
Teď už jsem měl dost a začali se mi klížit oči. V duchu jsem japonečku vypustil ze své moci a pozoroval ji, jak odchází.
Zavřel jsem oči a spokojeně jsem usínal.
Probral jsem se do znepokojivého pípání. Tohle snad NÉ. Otevřel jsem oči a hned mi bylo jasné, kde jsem. Bělostný pokoj, nemocniční postel, v rukou zapíchnutá kanyla, vedle postele kapačka.
To snad není možné, zdálo se mi to všechno nebo to byla jiná realita?

KONEC PRVNÍ ČÁSTI SIGIBERTOVÝCH DOBRODRUŽSTVÍ