Anotace: Baron Telgar z Želína doufá, že jeho syn jen zabloudil mezi nálevnami a bordely. Vysílá proto sira Leveka, aby ho našel a doprovodil zpět. Temná fantasy povídka o tom, že je lepší se držet vyšlapaných cest. Verze 2.0
Bylo šero. Joran se na posteli posadil a sledoval, jak se dívce zvedá nahá hruď. Nejraději by ji probudil polibky a zopakoval si noc. Místo toho se potichu oblékl a zkontroloval pečeť na kovovém tubusu. Byla neporušená. Neslyšně přešel ke dveřím – kdyby se Nira probudila, určitě by z téhle díry za úsvitu neodjel.
Potěšilo ho, že nebyl u snídaně poslední. Byla skromná. Těšil se domů na Zanku a Elenu, pořádné snídaně a dobré víno. Kaše na talíři chutnala jako bláto a víno tu měli kyselé jako ocet. Zaplatil hostinskému dva assy. S družinou se vyhoupli na koně a vypadli z téhle díry.
Kousek za rozcestím jim do cesty vlezl ramenatý chlap a divoce mával rukama. „Pane,“ hromotluk se nahrbil, „tudy nesmíte, je to nebezpečné.“ Po očku pokukoval po Joranově bičíku. „Uhni nám z cesty! Vezeme zprávu od krále.“ Pevněji stiskl bičík. Nechtěl se zdržovat s Nirou – nebo Nelou – a teď mu v cestě stojí tenhle. „Pro slunce nad námi...“ vzhlédl křupan k nebi a ruku si tiskl v posvátném gestu k srdci. „Nejezděte!“
„Zprávy od krále se musí doručit co nejdřív. To je zákon,“ citoval slova svého otce Joran. „Ano, pane, ale jistější byste to měl vzít okolo.“ Joran zvažoval, zda ho za troufalost nešvihnout bičíkem. „Děkujeme za starost, dobrý muži, ale cesta nepočká,“ vysvobodil Jorana z osidel nerozhodnosti Mranek. Joran pobídl koně do cvalu. A za ohybem dlážděné cesty vjela družina pod zelený baldachýn lesa.
Levek tušil, že se bude jednat o delikátní záležitost. Baron Telgar z Želína si ho zavolal do soukromé pracovny. Zaklepal na zdobené dveře, chvíli vyčkal a pak vešel. Telgar mu naznačil, ať se posadí na jednu ze zeleně polstrovaných židlí. „Joran měl s družinou přijet před pěti dny.“
„Třeba ho zastihlo špatné počasí a musel si zajet.“ Levek přejel prstem po mapě od brodu k mostu. „To by ho mohlo dva až tři dny zdržet.“
Baron pokrčil rameny. „Takt tě šlechtí, Levku, ale tady jsme za zavřenými dveřmi – nedělej ze mě hlupáka.“ Telgar se dlouze napil z číše. „Oba víme, že Joran rád tráví čas po bordelech a nálevnách.“ „Od toho byl v družině Mranek. Měl ho za úsvitu dostat na koně – a teď tě cituji – i kdyby ho na něj musel přivázat. A já věřím, že tě poslechl.“
Usmáli se na sebe.
„Chci, abys ho našel a přivedl mi ho. Pak se uvidí.“ Levek si na baronově čele všiml vrásek. „Bojí se o syna,“ uvědomil si. „Zítra vyrazím.“ Když viděl, jak baron stiskl čelist, chvatně se opravil: „V poledne budu v sedle, Telgare.“
„Dík, příteli.“ Vtiskl Levkovi listinu s baronskou pečetí. „Kdyby ti někdo chtěl stát v cestě...“
Baronovo jméno bylo jako klíč. Nikdo se nechtěl potýkat s jeho hněvem. Proto měl Levek připravené zásoby a koně nebývale rychle. Když zvony odbíjely poledne a lidé si přikládali ruce k srdci v posvátném gestu, Levek opouštěl brány Želína.
Podobný rozhovor vedl za posledních sedm dní často: „Byl tu asi před dvanácti dny, říkal, že je posel,“ dívce se do tváří hrnula červeň a klopila oči k podlaze. Levek ožil: „Kam odsud jeli?“ „Mířili do Želína, tak jeli do Přeseky.“ Pokrčila dívka rameny, jako by se jí ptal na barvu oblohy.
„Tam nedojeli.“ Dívce bezděčně vystřelila ruka ke rtům. „Poptám se po lokále.“ Odběhla k výčepu, popadla do náruče korbele a dala se do roznášení. U každého stolu se zdržela trochu déle. O chvíli později se k němu otočila a tvář ji protl úsměv. Něco mu říkala a ukázala směrem k Levkovi. Chlap se odpojil od svých přátel a přisedl si i s korbelem k Levkovi.
„Jsem Levek a hledám Jorana s družinou. Všichni jeli na koních.“ „Ti už bloudí po křižovatkách, pane Leveku.“ Hromotlukův tón napovídal, že to není první korbel. „Jak to myslíš, viděl jsi jejich těla?“ Nejraději by mu jednu vrazil za takové řeči. „Odbočili na starou cestu, do lesa. Odtamtud se lidé živí nevracejí.“
„A to jsi je nevaroval?“ Praštil Levek pěstí do stolu. Chlap odložil korbel a hlasitě si říhl. „Varoval, zastoupil jsem jim cestu, ale byli to páni a ti ví všechno nejlíp.“ Důvěrně se k Levkovi naklonil, až ucítil jeho dech. Neubránil se grimase a nakrčil nos. Docela ho přešla chuť k jídlu. „Doveď mě k rychtáři.“ Rozkázal mu Levek a prudce vstal ze židle.
„Dneska slavíme.“ Zamával na šenkýřku, aby mu donesla další pivo. Levek mu stáhl ruku dolů. „Doveď mě k rychtáři a dneska večer slavíš na můj účet.“ Muž do sebe obrátil poslední slzu piva a praštil korbelem o stůl. „Ten ti nepomůže.“ Křupanovi zvlnil ústa smích. „Tak kam mám jít?!“ štěkl na hromotluka Levek. „Ke knězi.“
„Dovedeš mě tam.“ „Ale slavím na tvůj účet.“ „Ano, platím za tebe dnešní útratu, tak vstávej.“ Přešli rozblácenou náves, kolem kapličky, ve které hořela lucerna. Hromotluk se zastavil u malého domku a zabušil klepadlem do popraskaného nátěru.
„Rózi, jsi doma, slyšíš mě? Otevři, potřebuju tě.“ V okně na protějším domě se zavlnila záclonka. Dveře se prudce otevřely. „Co tu řveš, Habrane? Jdi domů, jsi ožralej.“ „Tenhle pán s tebou chce mluvit, otče.“ Habran se usmál, zakymácel se, mrkl na Levka a vydal se do hospody. Levek nepochyboval, že ho ráno bude z účtu bolet hlava.
„Já jsem otec Rozimer. A vy?“ „Sir Levek, posílá mě baron Telgar z Želína.“ „Pojďte dál, probereme ty záležitosti uvnitř.“ Kněz mu ustoupil ze dveří. „Kde je Joran a jeho družina?“ Vypálil na kněze sotva se posadili ke stolu. „Ti spí pod bílou přikrývkou.“ Přiložil si ruku k srdci, jako by snad tohle souviselo s vírou. „Co tím...“ „Jsou mrtví.“
Levkovi připadalo, že si tu z něj tropí blázny. Rozimer však neztratil vážnost. Beze slova přešel k polici a podal Levkovi svazek svíček. „Život jim vrátit nedokážu, ani získat jejich těla. Ale poselství... snad mi vyhoví, když je požádám.“ Sám pobral sáčky s bylinkami.
„Co chcete dělat?“ „Jdi za rychtářem a požádej ho o býka.“ Nakázal mu kněz. „Ale...“ „Chceš své poselství? Tak dělej, co ti říkám,“ vyštěkl na něj a vytrhl mu svíčky. Společně došli až ke kapličce. Levek bezpečně odhadl, že ten největší dům s malovanými vraty patří rychtáři – drobnému chlapíčkovi s navoskovaným knírem. „Člověče, víte, kolik je hodin?“ „To je jedno, potřebuju tvého býka.“ „Kšeft snad počká do rána, ne?“ odsekl mu rychtář. Levek sáhl do záňadří a vytáhl pomuchlanou listinu s baronskou pečetí.
„Když to musí být,“ huhlal si pod vous rychtář. Zanedlouho na ohlávce vyvedl býka.
Zvíře bylo krotké. Vyšli za brány na mýtinu s oltářem. Býček byl klidný i ve chvíli, kdy ho Rozimer uvazoval. Levekovi to svíralo srdce.
Odvrátil se.
Kněz švihl nožem a podřízl býkovi hrdlo. Zvíře zařičelo. Začalo se zmítat na provaze a rozstřikovat krev kolem sebe.
„Pojď, vyspi se. Sejdeme se tu za svítání.“
„A co bude pak?“
„Nepředbíhej.“
Levek přikývl a zamířil do hostince. Habran stále ještě seděl u stolu.
Ráno na mýtině stoupala z podupané, rudé trávy pára. Býček byl pryč.
„Trpělivost, nerozkazuju jim.“ Levek se zabalil do pláště. Na mýtinu se snášela rosa a ranní chlad. Přestal přecházet jen nervózně poklepával nohou. Ve stínech mezi stromy se něco pohnulo. Sáhl po meči. „Ne, to je tvůj posel.“ Rozimer mu stiskl rameno.
Vysoký šlachovitý muž byl bledý, tmavé vlasy měl rozcuchané. Kůži mu pokrývaly bílé žilky. Přes rameno měl naditou brašnu a v pravé ruce držel zapečetěný tubus.
„Co se ti...“ Bezděčně ustoupil. „Je mrtvý, kněz to říkal.“
„Stalo? Jedna fakt pěkná blondýna s takovýma kozama.“ Rukama naznačil plný hrudník.
Jeho hlas změkl. Najednou vztahoval ruce ke knězi a hladil ho po tváři. „Rozi, jí Eny pořádně?“ „Ano, Mono, už studuje na univerzitě,“ odvětil kněz, jako by podobný hovor nevedl poprvé. Ustoupil z dosahu Joranových rukou.
Leveka ta změna zaskočila.
„Je maminka ještě smutná? Je?“ Dětské žvatlání, by za jiných okolností bylo směšné. Zalil ho pot.
„Co ten sviňák Bobi, snad konečně chcíp?“ Chraplal Joran a šlapal si při tom na jazyk.
Joran upustil naditou brašnu na rozblácenou trávu a vedle ní postavil tubus. „Než mě Mranek našel, měli jsme pro sebe krásné dva dny.“ Lehký tón se z jeho hlasu vytratil, jako by tlačil do kopce vůz naložený kamením. „Nechtěl jsem se vrátit pozdě.“ Zadíval se na les.
„Řeknu otci, že jsi se úkolu nezpronevěřil.“
Na nehybné tváři mu zacukaly koutky.
Levek se opřel o oltář. Po tváři se mu zkutálela slza. Joranovo tělo se otočilo a toporně zamířilo mezi stromy. Neodtrhl od něj pohled. Až do chvíle než zmizel ve stínech.
„Jeho... duše?“
„Je v pořádku. Už kráčí po křižovatkách.“
Zajímavé. Jinak všechno pověděl už Charlie, tak se do kritiky pouštět nebudu. Ten svět se mi ale dost líbí, hlavně ty křižovatky. Kdo ví, kam lidská duše po smrti odchází. Možná je celý svět, tento i onen, jen taková velká křižovatka...
05.08.2025 22:08:29 | Pavel D. F.
Podivuhodná povídka.
Máte smysl pro maličkosti, co dobře dobarvují děj (měna, chuť jídla, popraskaný nátěr atd.).
Díky bíle přikrývce hádám, že se povídka odehrává časoprostorově nedaleko té předchozí a možná také té první. Tvoříte vlastní ucelený svět?
Máte neortodoxní pohled na náboženství. Inspirace Lovecraftem Vás táhne na stranu okultismu, ale líbí se mi nutnost ceny za určitou službu.
Znovu mi trochu chybí větší dělění textu a třeba i úvod k časovému nebo prostorovému posunu. Stačilo by mi, myslím, třeba jen věta: „Na sídle barona Teglara... O dva dny později v osadě/ hostinci...“
Často nevím, kdo ke komu vlastně hovoří, obzvlášť v hostinci po dotazech směřovaných dívce. Ani na několikátý pokus netuším, kdo se jí vlastně ptá. Vím, že se opakuji, ale občas dáváte přímou řeč nové postavy na nový řádek a občas ne. Na jedno nebo druhé by se mi zvykalo snadněji než na kombinaci obojího.
Líbí se mi dopad Jordanovy pověsti proutníka. To máte pěkně zpracované. Tak pěkně až bych čekal, že to bude hlavní zápletka. Zní to jako mnohem významnější poklesek než jedna zkratka do lesa. Spěch se u posla, jemuž jde o čas, dá čekat.
Za mě máte nápaditá jména. Dokonce jste mě (v dobrém) dostala s oslovením: „Rózi“. Nejprve jsem myslel, že se jedná o ženu. Také slovní spojení „bloudit po křižovatkách“ mě zaujalo.
Díky za sdílení :)
05.08.2025 17:19:52 | Charlie
Děkuju, vzala jsem si to k srdci a povídku upravila.
Jde spíš o soužití, které občas skřípe, ale můžou z něj plynout výhody. Beru to tak, že náboženství se přirozeně smísilo s místním folklorem.
Je ze stejného světa. Na času a místu nezáleží.
Já to beru tak, že zkusil vytlouct klín klínem. Zašil se v bordelu, hospodě a chtěl to zdržení napravit tím, že se odchýlí od trasy. Riskl to a nevyšlo to. Lezl kam neměl.
Dík, velké mínus "nápaditých jmen" je, že pořád přemýšlím, jak se to sakra skloňuje. XD
05.08.2025 23:09:33 | Převážně neškodná