Ať to má alespoň nějakou hloubku 2

Aurin se vyřítil z chrámu mezi opět tančícími strážci. Nezdržela jej ani opona z vodní stěny ani zubatá tlama dutého strašáka. Trojzubec jej táhl neúprosně dál. Po Lovci nebylo v dómu strachu ani památky, ale neodvažoval se jej pronásledovat do tmy. Byť úžas a povznesenost nad nově nabytou mocí Aurina neopouštěly, nebyl blázen. Jen nový trojzubec nestačil. Zastavil se na mžik oka… uvědomil si, že ani tolik mrkat nepotřebuje. Viděl pod vodou mnohem lépe než doposud. Rozmazanost pohledu se beze stopy vytratila. Nechala jej v doprovodu čistého zraku. Jako by mu z očí spadly šupiny nebo jako by se konečně probral ze zlého snu. Dostal chuť vrátit se do chrámu, aby si jej nyní lépe prohlédl, ale vzpomněl na Liraela.

S těžkým srdcem vyrazil skrze otvor v podlaze proti proudu, ktrým byl přivlečen. Už jím přírodní živel nemohl vláčet, kam se mu zachtělo. Trojzubec vedený Aurinovou vůlí jej táhl mnohem silněji za umírajícím bratrem. „Snad není pozdě.“ Připadalo mu, že cesta dolů zabrala celou věčnost. Jako by jej stála jeden život. Nemohl se toho dojmu zbavit. Projel až ke hlavnímu svislému kanálu v němž se horká voda vyměňovala se studenou.

Zajat ve vlastních úvahách vjel rovnou do vzestupného proudu. Zastavil se, až když projel ústím do širých otevřených vod nad smrtonosnou zahradou. Sotva si mohl vychutnat celou její krásu, nyní ještě mnohem pestřejší a zářivější. Vyrazil nad podmořskou řekou kyseliny směrem, kde tušil vstup do hory. Sice Aurina už netrápila únava, dech ani vodní proudy, ale nechtěl měřit své síly s krakeny. Možná by se mu podařilo proklouznout, ale proč riskovat? Navíc se nezbavil nepříjemného pocitu ohledně Lovce. Vadilo mu, že netuší, kde se nachází. Téměř by uvítal i jeho do morku ryjící řev, jen aby měl přehled. Třeba by jej nyní lépe snesl. Konečně nebyl proti Lovci úplně bezmocný.

Přejel místo, kudy do zahrady vstoupil. Rychlost jeho plavby Aurina naprosto zarážela. Vrátil se nahněvaný na svou nepozornost a zajel do těsných tunelů. Po třech nárazech do stěn ještě nahněvanější zpomalil. Motala se mu hlava. Přestože nebo možná také kvůli tomu, že mu hlavou běhaly myšlenky jedna za druhou mnohem snáz, se nedokázal soustředit na cestu. Na jeden úder srdce se vylekal, že ztratil cestu horským labyrintem, ale brzy si všiml další sasanky. „Ještě že tu ‚někdo jiný‘ cestu označil.“ Napadlo ho, žel bez úsměvu. Plul dál, vzhůru, za světlem na konci tunelu. Až teď mu došlo, že necítí žádné nepříjemné následky rychlého stoupání. Skutečně se stal jedním z rybookých. 

Proletěl zatáčkou nad žahavou jeskyní až k přerušení tunelu. Chvíli zaváhal, ale pak co nejrychleji vystřelil přes volný prostor do protějšího otvoru. Žádný pohyb nezaznamenal. Dlouho se nad tím nepozastavil, jen se dral za bratrem do jejich domova. Netrpělivost a nezvyklá rychlost jej stála ještě několik odřenin, až cítil v ranách súl, ale nezastavil. „Ta trocha unikající krve mu chybět nebude.“ Řekl si v duchu. Při průjezdu slizounem to jen mlasklo než vypadl na vzduch do tmavého tunelu. Kámen zazvonil o kámen. Aurin se otočil ve strachu, že tlustou membránu tvorova žaludku protrhl, ale nestalo se tak. Jen trocha slané vody skropila podlahu.

Zarazilo jej, že nic nevidí ani neslyší. Žádné světlo, žádný dech. Vzduch ho trochu pálil do očí. Mrkal a plazil se k místu, kde si Liraela pamatoval. „Snad jej nic mezitím nesežralo,“ obával se. Přerývaně se nadechl a opatrně se tázal:

„Liraeli, jsí tu? Slyšíš mě?“ Žádná odpověď. Nepříjemný pocit v něm narůstal. Šmátral dál, když v tom narazil na něco slizkého a studeného. Vylekaně stáhl ruku zpět. Pak tělo lépe osahal. Byla to sasanka. Odhodil jí stranou a pátral dál. „Nemohl ležet daleko.“ Do nosu mu vnikl pach zatuchliny. „Ne, jen to ne…“ Nahmatal ruku. Byla studená, ale ne ztuhlá. Jemně s ní zatřásl.

„Liraeli?“ Zašeptal. Stále nic. Jemně ohmatal ležícího bratra. Ležel bez hnutí, nijak nereagoval. Přiložil mu ucho na hruď, ale vlastní krev tepající ve spáncích Aurinovi znemožňovala být si čímkoli jistý. Zaklonil mu hlavu, zkontroloval jazyk, jestli nezapadl a přiložil ucho k Liraelovým ústům. Nic necítil. Dva prsty zatlačil pod čelist tam, kde končil oblouk skřele. Nic nenahmatal. Aurin natáhl obě ruce, naklonil se nad nehybný hrudník a začal pumpovat. Pravidelně se také pokoušel vdechnout bratru život. Bez úspěchu. Žehral, žadonil, klel, lapal po dechu a ronil slzy. Nic nepomohlo. Po nekonečné době padl vyčerpáním na zem. Třásl se po celém těle a zíral do tmy. Oči si konečně trochu přivykly na tísnivou atmosféru. Postřehl pulzující žilky na nedaleko ležícím trojzubci. Bezmyšlenkovitě jej popadl a přiložil příteli na hruď. 

„Prosím, vzbuď se. Prosím!“ Zachraptěl. Nebyl si jistý, ke komu vlastně mluví. Lirael jej neposlouchal. Aurin sklopil hlavu. Otočil se a lehl si tváří od nehybného nepřítele, druha, bratra, přítele, vlastního těla. Těžce oddechoval. Trpce litoval, že věnoval tolik času, aby se naučil zabíjet. Stal se z něj dobrý bojovník, lepší než většina. Uměl i základy magie, ale na rozproudění krve v žilách příslušníka jednoho z podmořských národů to zdaleka nestačilo. Zapřísáhl se, že to změní. „Tohle se už nesmí opakovat.“ Vštěpoval si. Nyní před ním leželo rozhodnutí. Zíralo na něj ze tmy. 

„Co teď?“ Šeptal do ticha. Lirael jej prosil, aby utekl, aby se slepě nemstil. Vzedmula se v něm příbojová vlna hněvu. „Odpusť mi to, bratře. Tohle nemůžu nechat Lovci projít. Jestli umím lépe zabíjet než zachraňovat, tak ať zemře ten, kdo nese vinu na tvé smrti.“ Nechal viset větu ve vzduchu jako rozsudek. Čí rozsudek? Bez lovce by se nikdy nemuseli tak dlouho schovávat a už dávno by vyhledal Liraelovi pomoc. Zároveň však Aurina pálilo vědomí, že to byl on, kdo zranil Liraela smrtelným bodnutím. Bylo to v sebeobraně. Dělal vše proto, aby zvrátil svůj čin, ale v tu chvíli mu to skýtalo pramalou útěchu. Usnul vyčerpáním.