Ať to má alespoň nějakou hloubku 3

„Na přátele se zbraně nezahazují.“ Aurin sebou trhl. Rozhlédl se kolem sebe, nic neviděl. Zmateně se otáčel sem a tam.

„Nedělej, že nevíš, kde jsem. Copak mi někdo jiný rozmačkal hrudník, než sis o mě opřel novou hračku?“ Uslyšel šepot u podlahy.

Aurin se k němu okamžitě vrhl, až se ozvalo tiché zaúpění.

„Promiň, bratře. Já už myslel…“ 

„Nemysli, prosím, a sundej ze mě tu ošklivou vidličku. Mám celý hrudník jako v plameni.“ Aurin poslechl. Nemohl tomu uvěřit. Opatrně sejmul trojzubec z Liraela.

„Neměl si mě tak napínat. Ušetřil by sis hodně bolesti.“ Řekl po oklepání.

„Díky za radu. Příště, až ztratím vědomí, zkusím si na ní vzpomenout.“ Následovalo zakašlání. „Uspěl jsi.“ Zašeptal Lirael najednou vážně.

„Ty také.“ Dodal s úlevou Aurin. Ležící s ním tak úplně nesouhlasil.

„Zapomínáš, že mým prvním cílem bylo tě zabít. Neuspěl jsem, ale ještě lépe jsem prohrál. Jak se ti to podařilo?“

„Sotva… Měl bys to dole vidět…“ Nato Aurin Liraelovi vyložil svou cestu do hlubin k Srdci moře a zpět. Vylíčil mu počáteční nezdary, boj o čas i útěk před Lovcem. Jak mohl, popsal zahradu i chrám, kde obdržel moc vládnout trojzubci jako součást nového lidu.

„Myslel jsem, že Chřtán je vstup do propasti, ale bylo to něco jiného.“ Nadechl se než ho Lirael zarazil.

„Neříkej mi to. Také chci tou cestou projít, až si vyrobím vlastní. Třeba bych se pak mohl vrátit ke svým…“

„Byl jsi celou tu dobu se mnou. Bez tebe bych se nikdy tak hluboko nedostal. Bez tebe bych nebyl ochotný něčím podobným projít. Tvá krev, tvůj život ve mě koloval celou cestu. Už jsi byl v zahradě i v chrámu. Trojzubec ti patří stejně jako mě.“

„To je od tebe moc milé, pokrevní bratře, ale stejně se tam chci ponořit na vlastní kůži.“

„Jak myslíš, ale nejdřív tě musíme dát dohromady. Jak se cítíš?“

„Vnějšek mám celý zničený, ale uvnitř je to jaksi lepší. Po dlouhé době mám dokonce hlad. Stále si připadám slabý jako kryl, ale třeba se také konečně odrazím ode dna.“

„Už je na čase. Připravím něco k snědku a přinesu pár čerstvých sasanek, ať nehledáme jídlo po zemi. Srůstej.“

Když se posilnili a znovu po posilování odpočinuli, pokračovali v hovoru.

„Vypadáš jinak, starší. Dokonce se mi zdá, že jsem zahlédl pramen bílých vlasů mezi světlými. V tomto světle těžko říct.“ Mínil Lirael.

„Ty vypadáš stejně, ale máš jiné starosti.“ Odpověděl s úsměvem Aurin.

„Dej mi chvilku a můžeme začít stoupat.“ Lirael se také zakřenil.

„Ohó, odvážná slova. Těšíš se do tunelů?“ Ušklíbl se Aurin.

„Ani omylem. Do těch zakroucených škvír mě už nikdo nedostane. Polovina z nich je slepá a ta druhá vede do hladové tlamy. Ne děkuji, raději popluji venku.“ Aurin zvážněl.

„To bych rozhodně nedělal.“

„Proč ne? Vždyť už je takovou dobu klid. Nezmiňoval ses o něm při cestě zpátky. Kvůli němu jsou pojmenovány místní Mrtvé vody. Pojďme toho využít, než se někdo nastěhuje se místo něj,“ naléhal Lirael.

„Nechce se mi věřit, že-“ V tom ucítili náraz, až se skála zachvěla. V matném osvětlení se po sobě oba beze slov podívali. 

„Ne…“ Další náraz. Po něm znovu. A ještě jeden. Stěnami se rozeběhly jemné prasklinky.

 

„Do tunelů.“ Zavelel Aurin.

„Ano, honem. Pomoz mi, prosím.“ Horlivě souhlasil Lirael. Z nějakého důvodu přesně věděli, kdo drtí jejich tak pracně nalezenou skrýš. Divili se jen absenci řevu. Dříve jej slýchali neustéle. Nyní Lovec zaútočil bez sebemenšího varování. Hra skončila.

Když se potáceli k výplavu, z rozšiřujících se mezer tekla voda. Dva bratři prošli naposledy s láskou slizounovým žaludkem, už teď se jim po jeho trávení stýskalo, a vpluli do tunelů. 

Směrem dolů se chodby rozšiřovaly a narovnávaly. Při cestě vzhůru se chovaly přesně opačně. Mnohé průrvy ústily nečekaně ven, kde klapaly citlivým čichem vedené čelisti. Skála se třásla a bortila pod náporem útočící bestie. Drolící se stěny zhoršovaly už tak prakticky nulovou viditelnost. Lirael křečovitě svíral jedinou sasanku projasňující sotva vzdálenost nataženého trojzubce. Spíše hmatali než volně pluli vpřed. Aurin táhl bledého Liraela tunely. Kličkovali, vraceli se ze slepých uliček a východů na otevřené moře. Někdy se dokonce museli bránit před hladovým obyvatelem vytrženým z hibernace. Když už si mysleli, že to dál nevydrží, podařilo se jim dostat do neobydlené prostornější jeskyně hlouběji ve skále.

Vděčně odpadli na písčité dno. Nyní zaslechli nenávistný ryk Lovce slibující pokračování, jakmile se pohnou z místa.

„Teď už mě do těch tunelů nikdo nedostane.“ Sípal Lirael.

„Vážně vtipné. Zkus to říct ještě jednou, třeba tě neslyšel.“ Ozvalo se otráveně vedle něj. Pak se tomu ale oba zasmáli. „Co kdybychom si prohodili role? Příště táhneš ty mě, bratře. Já se postarám o osvětlení.“

„Klidně. Hned jak budu mít tvůj trojzubec a zbroj. Když už jsme u osvětlení, zdá se mi to nebo ta sasanka svítí nějak silněji?“ Aurin na ta slova s námahou prozkoumal okolí.

Jeskyně zaujímala prostor malého domku. Tmavé stěny nevydávaly samy o sobě žádnou zář, ale rozeznal více podrobností než v minulé skrýši. Z jeskyně vedly tři úzké tunely. Jedním připluli, druhé dva se zvedaly šikmo vzhůru v podobném směru. Narozdíl od spodního vedly přímo.

„Nejsem si jistý, jestli si mé oči stále přivykají, ale také vidím kolem sebe více než v našem hloubkovém táboře. Zdá se mi to nebo je na konci těchto dvou tunelů velmi tmavě modrá?“ Tázal se Aurin svého druha.

„I mě to tak připadá, bratře. Myslíš, že jsme dost vysoko na soumrak?“

„Nemám ponětí, ale kdybychom hnaní Lovcem vystoupali tak vysoko, přiblížili bychom se místu našeho setkání. Chvíli si odpočineme, pak zjistíme, co dál.“

„Souhlasím, písek mi nikdy nepřipadal měkčí a pohodlnější než právě teď. Ať je doba jakákoli, dobrou noc.“ S tím se Lirael odmlčel. Aurin ještě označil vchody varovnými runami, aby je nebylo tak snadné zaskočit, načež následoval Liraelův příklad.

 

„Ještě chvilku.“ Smlouval rybooký.

„Ne, vstávej, už je čas.“ Stál si Aurin na svém.

„Čas na to si ještě poležet. Měj soucit s raněným. Vážně se mi nikdy neleželo pohodlněji. Tobě to možná nedocházi, ale pod vodou to už něco znamená. Tak měkoukný píseček jinde nenajdeš.“

„Protože to písek není.“ To Liraela probralo.

„Jak není? Co by to mělo být?“ Pohlédl zmateně na Aurina.

„To mi řekni ty. Já jsem tu jen na návštěvě.“ Natáhl k Liraelovu rozespalému obličeji ruce. V jedné dlani držel hlubinnou sasanku ve druhé hrst jejich matrace. Lirael ještě chvíli mrkal, než ustaraně pravil:

„Máš pravdu, není to písek. Uběhlo mnohem víc času, než jsem doufal. Jsou to jikry takových maličkatých mřenek. Samotnou bys sotva postřehl, ale tvoří ohromná hejna tak živých tvarů, že na dálku připomínají mořské titány. Nejzranitelnější jsou právě takto před vyklubáním a v prvních dnech života, než uspořádají dostatečně početné hejno. Vaříme z nich vyhlášenou pochoutku. To není jídlo, ale poezie. O něčem podobném se vám na suchu ani nesnilo. Jenže tento rejnok není bez trnů.“

„V čem spočívá háček?

„Ty malé potvůrky považují za vyhlášenou delikatesu všechno, na co přijdou, a rodí se s ostrými zoubky. Říkáme jim žravuchy. Prokousnou všechno bez krunýře nebo zvlášť pevných šupin. Když je lovíme, musíme sebe i naše keporkaky chránit zvlášť hustým a pevným opletem. Jednou jsem viděl, co se stane, když vyjede tritón v poškozeném oděvu. Od té doby používáme vrstvy dvě.“ Vysvětloval odevzdaně Lirael. Aurin se při té představě otřásl.

„Kolik máme času, než se začnou klubat?“

„Podle vyvinutí to odhaduji zhruba na dva až tři týdny. Brzy přijde bouřkové období. Jakmile uhodí první blesky a vlny rozvíří kal, nějak to vycítí a derou se na povrch. Využívají špatné viditelnosti jako krytí. Za další den až dva se potká dostatečné množství malých hejn, aby se jim běžné velryby vyhýbaly. Pohybují se pomalu, ale kudy projdou, nic nezůstane.“

„Dá se před nimi nějak ukrýt?“ Aurinovým hlasem prosákl potlačovaný neklid.

„Stačí se potopit do tmy. Líhnou se na hranici zbytků dopadajícího světla. Skutečně se nacházíme v soumračné výšce. Stoupají pomalu až nahoru k hladině, kde je čeká nejvíce potravy. Je to docela vtipné. Teď bych tunely dolů i uvítal, kdyby nebyly poškozeny a zvenku hlídány,“ pousmál se Lirael nevesele.