Ať to má alespoň nějakou hloubku 5

Ještě jednou za pomocí stejného úskoku a později jeskynními systémy nebo úzkými průrvami ve stěnách stoupali spirálovitě podmořskou horou až vyplavali k jejímu vrcholu. Stále jim zbývalo až sto sáhů k hladině, ale už si představovali vítr ve vlasech, kapky tříště na tváři, čerstvý vzduch a třpyt Slunce na vodách, až z toho bolí oči. Vize to pro ně byla takřka neuvěřitelná, jak z jiného světa. Po dnech a týdnech strávených v hlubinách jim už teď přecházel zrak z náznaku paprsků u hladiny. Už nyní si připadali jako za bílého dne na pláži, přičemž do této hloubky pronikla sotva polovina dopadající záře. Mnoho nenamluvili, jen si vychutnávali vyvolané dojmy. Nikdy by je ani nenapadlo, jak moc jim tyto dříve samozřejmé věci budou scházet. Dokud znovu nezakusili, jaké to je, vidět dál než na dosah ruky, neuvědomovali si, jak moc po tom toužili. Během boje o holé přežití v sobě potlačili i tyto základní vjemy. Vlastně ani moc nechápali, jak se beze skutečného světla dokázali tak dlouho obejít …nemyslitelné.

Jak rádi by vystoupali těch posledních pár metrů, jenže by to pro ně znamenalo jistou smrt. Aurinovi by se to možná i podařilo, ale stačila chvilka zaváhání, aby jej stále blízký Lovec dostal. Neustále zvolna kroužil kolem vrcholu hory jako lev číhající na svou kořist. Hledal způsob, jak by je pohltil. U vrcholku skály se nacházela dutina se vzduchovou kapsou do níž se ukryli v den setkání. Ani jednomu z nich se nechtělo vzpomínat na bouřku ani souboj na palubě přepadené lodi. Už vůbec se nechtěli vracet na prchání před Lovcem, když je z paluby smetla ohromná vlna. Nejraději by úplně zapomněli na hrůzné obrazy vyvolané údery blesků v jinak téměř hmatatelné chaotické temnotě.

Zde, v útulné jeskyni skutečně stáli na písku. Suchý jemný povrch se mírně vyvyšoval  nad hladinu vstupních tunelů. I skromné osvětlení stačilo na pokrytí stěn zelenými lišejníky, místy dokonce mechem. Přímo z písku vyrůstalo pár tuhých rostlinek. Ticho okamžiku prolomil Aurin.

„Minulou schovku jsem nepoznal, ale tuhle nezapomenu. Hotový potápěcí zvon. Mohli bychom tu být v bezpečí?“

„Rád bych tě uklidnil, bratře, ale nechci ti lhát. Když žravuchy doplavou až sem, pouhá masa těl je vytlačí klidně i do poloviny této jeskyně. Vidíš ty malé lístky? Jsou to jednoletky, všechno co roste v této oblasti. Název Mrtvé vody je nejzaslouženější právě po bouřkovém období.“ Odpověděl Lirael.

„Doufejme, že k tomu co nejdéle nedojde. Alespoň, že skalní stěny jsou zde silnější než dole v hlubině. Stejně, proč nemůže existovat nějaká dokonalá skrýš před veškerým nebezpečím? Jeden se musí vždy proti něčemu bránit, někam pospíchat, něco shánět. Začínám toho mít plné zuby. Proč není nějaké útočiště před veškerým zlem a trápením?“ Z Aurinova hlasu zaznívala únava.

„To se zeptej někoho jiného. Já si tak docela připadal doma. Náš titán se řadí k největším, co znám. V jeho středu… máš dojem, že ti nic nechybí. Působí klid a jistotu v těch, kdo jsou jeho součástí. Můžeš v něm prožít celý život aniž by ses kdy ocitl vně a nepřestaneš žasnout nad jeho… neznám dostatečně výstižné slovo. Nejblíž mi připadá  prostě krása, ale je to mnohem víc. Vždy je co objevovat. Čím víc toho o něm poznáváš, tím víc zjišťuješ, kolik ti ještě poznat chybí. Je svým vlastním královstvím, svým vlastním světem. Samozřejmě jeho společenství není dokonalé, jsem toho důkazem, ale hodně se blíží tomu, co naznačuješ.“ Lirael jako by se ocitl zpět ve svém rodišti.

„Jak ses od něj odloučil?“ Tázal se Aurin.

„Svou hloupostí,“ zavrtěl hlavou Lirael jako by se právě probudil z krásného snu. „Toužil jsem po něčem jiném, něčem víc zrušujícím a nevážil si toho co mám. Přidal jsem se k jedněm obchodníkům s nimiž jsme vyměňovali zboží. Až později jsem se dozvěděl, jak ke zboží přicházejí. Možná bys čekal, že se nad tím zhrozím, ale byl jsem tak mimo, že mi to ani tolik nevadilo. Jak začneš porušovat zažitý řád v jednom směru, jde to v těch dalších o to snáz. Díky tomu byly zážitky ještě… intenzivnější. Kdo ví, kolik dalších lodí bychom přepadli nenarazit na tu s Mistrem. Kdybych to tak mohl vrátit zpátky,“ zadíval se na zem.

„Hlavu vzhůru, bratře. Vypořádáme se s Lovcem, pak se budeš moct vrátit.“ Poplácal jej Aurin povzbudivě po rameni. „Když jsme se dostali takhle daleko, určitě je nějaká cesta, jak to dotáhnout. Vždy cesta existuje. Napadá tě, jak najít a dostat zpátky zbroj? Měla by být poblíž mělčiny na této straně hory, pokud si to dobře pamatuji.“ Ukázal do stěny napravo ze svého pohledu.

„Dle mého názoru bude spíš na opačné. Nevadí. Mělčinu najdeme snadno. horší bude hledat všechny části zbroje mezi starými vraky navíc s Lovcem nad hlavou.“

„Myslel jsem na to, ale zatím nemám tušení, jak to provést. Na něco přijdeme.“

„To bychom raději měli. Pokud by ti to nevadilo, Zamyslím se nad tím se zavřenýma očima. Pohlídáš našeho NNN?“ Zívl Lirael.

„NNN?“ Zvedl Aurin obě obočí.

„Nemilého nemalého nepřítele…doufal jsem, že zkráceně nebude tak strašidelný. Ne? No dobře, nech to uletět. Dobrou.“

Aurin jen zakroutil hlavou. „Kam na ty nápady chodíš. Nu což, stejně bych teď neusnul,“ brumlal si tiše pro sebe. Přesunul se k výplavu ze skály. Chvíli nic nespatřil, až pak si všiml povědomého stínu plujícího po dně mělčiny v pravidelných kruzích. „Už se mi tak snadno neschováš,“ pomyslel s úsměvem. Hned na to zvadl: „My tobě také ne.“

Vystřídali se takhle den a noc, ale ani jeden s ničím nepřišel. Přes jejich předchozí pobyt se jim podařilo sehnat trochu zásob v zakrytých místech. Lirael zrovna žvýkal proužky řas, když si při pozorování nemilého nemalého nepřátelského stínu všiml ještě něčeho jiného. Z písečného dna zaplněného vraky lodí se z ničeho nic zvedl malý obláček.

„Co to mělo být?“ uvažoval. Zaměřil se na to místo. Plavalo poblíž hejno barevných rybek. Jedna se zatoulala dál než ostatní. V tom se písek znovu rozvířil až zakryl na rybku výhled. I po usazení zmizela jako při lžimagickém triku. Ještě chvíli na to Lirael bez mrknutí zíral. Proužek řasy mu visel nečině z úst. Pak se narovnal tak rychle, až se praštil hlavou do stropu nízkého tunelu. Ještě než se překousnutý kousek řasy snesl na podlahu, Lirael už pádil do jeskyně. „To bude boule.“ Třel si místo blanitou rukou.

„Au-rine, Au-rine, mám to!“ Hlásil nadšeně, když se vynořil do jeskyně.

„Co máš?“ Mžoural na něj rozespale přítel.

„Už vím, jak se schovat ve dne před Lovcem.“