Ať to má alespoň nějakou hloubku 6-7

Druhý den ráno seděl Aurin jako na trní. Pozoroval, jak se kousek dutého korálu nenápadně sune pískem do stínu nejbližšího vraku. Vůbec se mu ten nápad nezdál, ale neměl nic lepšího. Dostal za úkol hlídat Lovce a případně odvézt jeho pozornost. Nedokázal by takhle splynout s okolím, přeci jen sem nepatřil. Zároveň díky trojzubci mohl případně na Lovce zaútočit. Pochyboval, že by mu tím jakkoli vážně ublížil, tlustý krunýř to vylučoval.

Jak se nakonec dohodli, Lirael propátrá dno nejen kvůli zbroji, ale také zbraním. Měl by se tam někde nacházet Aurinův meč i dlouhé kopí. Na ně spoléhal nejvíc. Kdo ví, jaké poklady se tam ještě skrývají. Po hodinách zoufale pomalého plížení se Lirael konečně dostal do skrytu zbytků lodi a zmizel z dohledu úplně. Aurin změnil pozici. Tohle bude na dlouho.

Lirael neměl rád staré vraky. Nebyly to jen kusy starého obrostého dřeva a rezavého kovu. Obsahovaly vzpomínky, stopy po dřívějších majitelích a kdo ví, třeba i jejich duchy. Doposud se podobnému průzkumu vyhýbal, ale už dál nemohl. Potom, co slyšel Aurinovy zážitky a stal se svědkem jeho odvahy, musel něco udělat. Po kontaktu s trojzubcem se mu znovu vracely síly. Tohle byl úkol pro něj. „Jen kdyby tu nepanovala tak tíživá hydrosféra.“ Cedil mezi zuby, když prolézal spletí trámů, lan, polorozpadlého nářadí a útržky plachtoviny. 

Každou chvíli na něj vykoukly něčí ohlodané ostatky. Zdálo se mu, že vidí pohyblivé stíny a v nozdrách jej dráždil hnilobný zápach. Určitou dávku smradu si přinesl s sebou na šupinách. Musel nějak zamaskovat svůj lákavý odér, a tak na pastu rozmačkal rozkládající se chuchvalec řas. Ani koupel v písku jej nezbavila „zkažených vajec“, jak říkal mezi dávením Aurin. Doteď měl Lirael hlavně strach, ale náhle se k němu přidala nenávist i touha po pomstě. „Za tohle mi Lovec zaplatí.“ Přísahal si v duchu.

Čekal, že na něj za následujícím rohem nebo zpoza pootevřených dveří něco vyskočí. Zbrkle otáčel hlavou za každým pohybem nebo skřípěním. Hrdlo měl stažené a kolena se mu třásla. Hledal však dál. Několikrát se k smrti vylekal Lovcovým stínem. Už, už na sobě cítil jeho ostré zuby, ale zažíral se do něj jen strach. Nicméně kousal hluboko. Hlouběji než se kdy mohl dostat jakýkoli dravec s tělem z masa a kostí.

Lirael chtěl mít pátrání co nejdříve za sebou. Ani první ani druhý den nic nenašel. Měl hlad a nemohl spát. První noc strávil zalezlý v jednom rohu bez pohnutí až do rána. Nedokázal rozlišit své představy a skutečnost. Něco přeci jen musely být představy, jelikož se úsvitu dočkal. Hledání druhý den už nebylo tak děsivé. Druhou noc jej konečně přemohlo vyčerpání. Vzbudil se z noční můry a málem zakřičel o pomoc, ale na poslední chvíli se zarazil. 

Ráno třetího dne spatřil jejich záchranu, první kus zbroje trpasličí výroby. Kyrys jako jediný odolával všem vlivům prostředí. Jako by jej právě vyrobili a naolejovali mistři v kovárně. Při doteku cítil jemné svědění, obzvlášť když přejel přes ozdobné rytiny. 

„To lecos vysvětluje,“ usmál se pro sebe. Nyní chápal Aurinovu touhu i strádání. S podobným pokladem by se také dobrovolně nerozloučil. Možná ani v nejvyšší nouzi. Obával se manipulace s tak masivním plátováním, ale zbroj byla lehčí než čekal. „Ještě že nemá nějakou kouzelnou ochranu proti krádeži. Skoro jako by ji neplánoval nikdy sundat.“ Zavrtěl hlavou a připravoval brnění k otvoru v trupu. „V noci tě nenápadně odnesu, to bude Aurin koukat.“ 

Našel ještě meč, pravou botu a levou rukavici odpovídající popisu. Pak objevil tělo svého bývalého kapitána. Vzpomněl si na nemálo krutých trestů jaké musel snášet v jeho službách. Posměšně zasalutoval. „Ještě že jste ztratil jen hlavu, kapitáne. To se mi akorát hodí. Nevkusný klobouk byl jediný kus oděvu, pro něž bych nenašel využití. Nebojte, o všechno ostatní se Vám dobře postarám.“ Navlékl na sebe druhou vrstvu šupin, o poznání tvrdších než jeho vlastní. Padla mu jako ulitá. K boku si připásal pochvu s, jak jinak než,  zahnutou šavlí.

Otestoval zbroj ještě tu noc. Když se vydrápal za Aurinem do skrýše, dostal zásah trojzubcem. Vytrhl totiž přítele z polospánku mokrým ušákem. Zbroj vydržela, ale přišel o dech. Zapomněl, jakou má Aurin sílu.

„To jsou mi vtipy.“ Třásl suchozemec nabručeně hlavou. „Víš, jak jsem se o tebe bál?! Myslel jsem, že ses někde zaklínil. Zrovna jsem přemýšlel, jak tě půjdu hledat.“ Pak se nad ním ustrnul. „Jsi v pořádku, bratře?“

„Ehm, uh.. ano… doteď jsem byl.“ Kuckal Lirael. „Alespoň vím, že funguje. Od Lovce se ale žužlat nenechám.“ Prohmatával zasažené místo. „Přinesl jsem ti v síti dárek na usmířenou.“ Dostal ze sebe opřený o kolena.

„Tys jí našel!“ Rozzářily se Aurinovy oči. „Alespoň část. Nevadí. Díky, díky moc.“

„Ještě bych se tam chtěl vrátit. Zdaleka jsem se nepodíval všude. Přišel jsi zatím na něco?“ Chtěl ještě dodat, „nebo ses tu jen válel“, ale bolest v hrudníku jej od toho odradila. Říkejme tomu třeba bodnutí svědomí.

„Ano, něco mě napadlo. Musíme se dostat skrze ten jeho tlustý krunýř. Ideální by byla silná magie, ale mágové jsou drazí a skladové zásoby mocných kouzelníků nám zrovna došly.“ Začal roztržitě Aurin. Lirael po něm střelil podezřívavý pohled.

„Kolik jsi toho naspal, než jsem přišel, bratře?“

„Na tom teď nesejde. Tohle je důležité, nepřerušuj mě, prosím. Je třeba použít něco hodně ostrého a velikou sílu. Obojího máme také poskrovnu, ale co není, může být. Nepostřehl jsi třeba nádoby s velrybím olejem nebo hnojivem? Běžně se tudy převáží.“

„No postřehl, ale co to s tím má společného. Velrybí tuk je sice silně hořlavá látka, ale to nám pod vodou moc nepomůže. K čemu bys chtěl, prosím, používat hnojivo? Na vypěstování nějaké jedovaté byliny z písku a velrybího oleje nemáme dost času, i kdyby existovala.“ Zvýšil Lirael hlas. Teď se podezřívavě podíval Aurin.

„Koukám, že ani u tebe to nebyla žádná sláva. No nic, nebudu tě zatěžovat alchemystickými podrobnostmi. Prostě, z toho hnojiva je možné vyrobit kyselinu. Ta v kombinaci s ještě jednou, nápadně podobnou té v hlubinách, a velrybím olejem dá dohromady ještě zajímavější olejíček. Dej ho lžičku staříkovi pod jazyk a zachráníš mu život. Dej ho soudek do krbu ve sklepě a vyletí i s domem k obloze. To nám dodá potřebnou sílu. Pak už potřebujeme jen něco velkého a ostrého, abychom se tím Lovci smazatelně vryli do paměti. Co na to říkáš?“ Aurinovy oči se rozšířily. Kdyby kulaté oči rybookého doteď tak trochu nevyjadřovaly úlek samy o sobě, právě by se to naučily.

„Už dávno jsem se smířil s tím, že jsi víc než jen trochu blázen. Vlastně ani nevím, proč mě to nyní překvapuje.“ Pokrčil odevzdaně rameny. „Vůbec tomu nerozumím, ale řekni mi, co potřebuješ, a já se to pokusím zařídit.“

„Nějakou velkou prázdnou voděodolnou nádobu, hnojivo, velrybí tuk, kotlík a olověné závaží. Jo a ještě něco. Až si to předáme… raději se znovu tak den až dva zdržuj dole mezi vraky. Kdyby se něco nepovedlo… řekněme, že to poznáš. S trochou štěstí bych mohl vzít Lovce s sebou nebo ho alespoň zranit. Zbytek bude na tobě.“ Usmál se. Mělo po nejspíš působit povzbudivě, ale z nějakého záhadného důvodu to na Liraela neúčinkovalo.

„Jak myslíš. Nech mě se na to vyspat. Snad budu ráno moudřejší. Ty bys měl taky zalehnout, třeba tě to přejde.“ Prohlásil, i když o tom silně pochyboval. Ráno zaspali a tak využili k nabrání sil i zbytek dne. Klíčil v nich však nepříjemný pocit, že jim dochází čas.

 

Ať to byl zázrak či vůle Boží, jedno druhé nevylučuje, podařilo se oboum, co si předsevzali. Dokonce nedošlo ani k žádné katastrofické nehodě, jež by na chvíli znovu oživila podmořský vulkán. Aurin ještě jednou, ač velmi nerad sestoupil až k hlubinné zahradě. S trojzubcem mu nyní cesta ani zdaleka nepřipadala tak hrozná a už vůbec ne tak nekonečně dlouhá. S pár kusy zbroje a mocnou hybnou silou se obával finálního střetu s Lovcem čím dál méně. Našli i zbytek výbavy. Jakmile poslední chránič zapadl na místo, znaky na zbroji jedinkrát zaplály, drobné nerovnosti se vyrovnaly a dokonale přimkla ke svému majiteli. Když jej tak Lirael spatřil s nasazenou helmou, obličej zpola ukrytý, vzbudilo to v něm ještě větší respekt. Byl vděčný, že se k sobě na palubě nedostali dřív, než je oba smetla vlna do moře. Nahlas řekl něco jiného.

„Zbroj je to velice působivá, ale pod vodu se nehodí.“ Pohladil své lesklé kovové šupiny. Aurin se sotva znatelně pousmál. 

„Souhlasím. Nehodlám se tu zdržovat déle, než bude nutné.“ Jeho hlas zněl více kovově, jistěji, výhružněji. „Kopí ti věnuji. Nemůžu ho ovládat spolu s mečem a trojzubcem. Tobě by navíc chyběla dlouhá zbraň.“

„Mám nějaké harpuny.“ Snažil se protestoval Lirael, ale ne moc přesvědčivě. Šlo o skvostnou zbraň.

„Od těch bych si mnoho nesliboval. Stejně jako od mečů. I kdybychom prorazili pancíř, příliš hluboko se jimi nedostaneme. Doufejme, že na ně nedojde.“

„Nemělo by, pokud půjde vše podle plánu. Dobrá, přemluvil si mě. Kopí ti pohlídám, jako by bylo mé vlastní.“ Lirael je téměř obřadně převzal a zkusil pár výpadů. Zacházelo se s ním tak dobře, jak vypadalo. Raději se neptal na cenu.

„Je vše připraveno?“ Znejistěl trochu obrněný válečník.

„Podesáté… ano. Vše připraveno. Chceš to ještě jednou celé projít?“ Usmál se Lirael.

„Ne, díky. Už jsme si to říkali. Jen jsem to potřeboval ještě jednou slyšet.“ Odmlčel se než pokračoval. „Musí to vyjít. Musí to fungovat.“ Sklopil hlavu.

„Klid bratře, udělali jsme pro to maximum. Vyjde to.“ Chlácholil jej Lirael.

„Opravdu je to vážně, když ty uklidňuješ mě.“ Aurin znovu pohlédl zpříma.

„Malá splátka toho, co jsi mi sám nacpal do hlavy. Kdo ví, jestli se z toho někdy zberchám, až se rozloučíme.“ Pousmál se smutně rybooký.

„Trvalým následkům se pravděpodobně nevyhneš. Ať to zítra dopadne jakkoli, jsem vděčný, že jsme se setkali.“ Aurin si sundal přilbu i rukavici než natáhl pravačku před sebe.

„Já také, bratře.“ Opětoval gesto Lirael. Když si podali ruce, zaleskly se jizvy na předloktích. 

Ač nerad, stisk musel jednou pominout. Lirael zvedl blanitou ruku na rozloučenou.

„Tak zatím a nezaspi.“ Už sestupoval do tunelu.

„Nápodobně, bratře. I kdyby, s Lovcem tě probudíme.“ Rozloučili se. 

 

Aurin ještě dlouho nemohl usnout. Přemýšel nad následujícím dnem. Znovu a znovu procházel plán. Nebyl dokonalý, ale s tím, co měli k dispozici, byl na něj, na ně, hrdý. Poté se zahleděl dál, mnohem dál. Tohle vše byl jen jeden krok v mnohem větším sledu událostí. Přes mladistvý vzhled měl za sebou už víc než sto let. Aby dosáhl vytyčeného cíle, mohlo to také ještě několik staletí trvat. Nebo vše zítra skončí. „Kde se asi nachází mistr? Jak se k němu dostanu? Přesvědčím ho, i když mu přinesu Lovcovo srdce? Naučí mě své umění? Bude to stačit, abych porazil… Jeho? Nebo alespoň na to, abych zachránil matku? Co pro to ještě budu muset udělat? Žije vůbec ještě? Tolik otázek a žádná odpověď. Koho se také ptát. Kdo by to vše mohl obsáhnout, kdo by to vše mohl určit? Komu se s tím svěřit?“ V tu chvíli si připadal zoufale, přemožený starostmi. Cítil se ztracený, jako korková zátka zmítaná vlnami v širém bouřlivém oceánu. Potřeboval záchytný bod, jednu dokonalou nepohnutelnou skálu, bezpečný přístav.

„Nevím, jestli tam jsi. Už vůbec nevím, jestli mě slyšíš, ale pokud ano, pomoz prosím. Vím, že nemám právo o cokoli žádat, ale jestli jsi takový, jak mi tě popisovali, takový, jaký jsi, prosím pomoz.“ Pravil tiše.

Nic velkého se nestalo. Nešlehl blesk a neotevřela se skála vedle něj. Země se neotřásla, nezaburácel hrom. Nepřistoupila k němu postava zahalená do neproniknutelné záře a přesto… něco se změnilo. Jen tichá a jemná změna. Zdálo se to jen maličko, ale ovlivnila mnohé.

„Dobrá, jedno po druhém. Nejdřív dnešní spánek, pak se uvidí. Zítřek má dost svých vlastních starostí.“ Aurin uvažoval, jestli to vše má nějaký větší smysl. Jestli to, že zítra zemře nebo zvítězí bude něco znamenat. Jestli i případné další úspěchy ve finále k něčemu povedou, k něčemu alespoň přispějí. Rád by tomu věřil. Než se ale čehokoli dobral, přemohl jej spánek.

 

Spal velmi neklidně. Krátce. Budil se, aniž by úplně přestal spát a usínal, aniž by se plně probudil. Když se však ráno skutečně probral, připadal si odpočatý. Když zkontroloval výhled, i v této hloubce poznal, že Slunce právě vychází. Jak moc toužil jej spatřit.

Něco tu ale nehrálo. Pohledu na mělčinu plnou vraků cosi scházelo. Jeden z nich, dle dohody označený, skrýval překvapení. Pak mu to došlo. Ještě se neukázal Lovcův stín. To bylo zvláštní. Vždycky přeci kroužil okolo vrcholu skalního útvaru jako posedlý mrak. Aurinovi se to nelíbilo. Nezbývalo než se po něm poohlédnout.

Ve zbroji a se zbraněmi v rukou, odhodlal se Aurin k výjezdu na volné moře. S dostatečným odstupem od skály se rychle otočil. Lovec nikde. Nedělalo mu vůbec dobře, že tu plaval ve vodě úplně odkrytý aniž by měl ponětí o pozici svého nepřítele. Helma mu stěžovala rozhled. Sundal si jí.

Ani bez ní Lovce nikde neobjevil. Dostal hrozné tušení. Nevydržel to a zavolal.

„Liraeli! Jsi tu?! Vidíš někde Lovce?!“ Mučivou chvíli bylo ticho.

„Aurine?!“ Oslovenému spadl kámen ze srdce. „Nikde ho nevidím, co se děje?!“

„Chvála, že jsi v pořádku. Nemám tušení. Nikde ho nemůžu najít. Neschovává se v nějakém vraku?!“ Volal Aurin dál zatímco prohledával mělčinu křížem krážem. Rozhlížel se i do stran a nad sebe, ale nic nespatřil. Všude byl klid.

„Ne, neschovává. Není v nich dost místa! Co budeme dělat?!“ Chtěl vědět Lirael.

„Zůstaň, kde jsi! Obepluji horu. Třeba je na druhé straně. Ten neřád si šel zalovit zrovna v den. kdy jsme se na něj domluvili. Určitě se brzy objeví!“ S tím se jal Aurin obeplouvat skalní masiv. Šedou jehlanovitou skálu pokrývalo nějaké to zelení, ale jinak neviděl ani živáčka. I malé rybky beze stopy zmizely. Na druhé straně se dno příkře svažovalo do temných hlubin. Všude bylo ticho… mrtvo.

Aurin nevěděl proč, ale dostal strach. Pocit tak dlouho ustupující jej nečekaně napadl a sevřel mu srdce. Nevěřil na náhody. Už vůbec ne v případě Lovce.

„O co tady jde? Co tím sleduje?“  Běželo mu horečně hlavou. Odpověď v okolní vodě nenacházel. Zastavil se na vrcholu hory, odkud měl nejlepší výhled. Otáčel se pomalu kolem dokola, až se mu zamotala hlava. Možná to nebylo až tak pomalu. Cítil, jak mu srdce buší a třesou se mu ruce. Zdálo se mu, že se z okolní vody vytratila i ta trocha tepla, co poskytovala. Barvy bledly do odstínů šedi. Něco tu bylo cítit. Ten klid byl nepřirozený. Pohlédl zběžně k hladině. Náznaky paprsků vymizely. „Takže se mi to nezdá“ 

Jako by se vracel čas, světla ubývalo. Jako by se temnota okolo Aurina svírala. Obkličovala jej ze všech stran. Kroužila kolem něj jako smečka dravých vlků okolo uštvaného jelena. Ne… nebylo to ze všech stran, ale především z jedné. Ze strany temných vod se blížila stěna tmy. Aurin zatřásl hlavou, ale nemohl se toho dojmu zbavit. Zamrkal. Klam nezmizel. Naopak, jako by se ještě přiblížil. Pak to zaslechl. Zahřmění.

Po zádech mu přejel mráz. „Ne… to se mi snad zdá.“ Napadlo jej. Pak zahřmělo znovu. A po chvíli zas. Nebyly to silné hromy bouřky přímo nad hlavou, zatím. Od té chvíle už hromny nepřestávaly, naopak postupně sílily.

„Aurine vrať se! Je pozdě! Musíme se odtud nějak dostat, nějak zahrabat, cokoli! Slyšíš?!“ V Liraelově hlase zaznívala panika. Už chtěl odpovědět, ale zarazil se. Něco potřehl. Nad blížící se temnotou zatančil květ přízračně zeleného světla. I na tu vzdálenost však odhalil něco z obrysů pod sebou. Zahřmělo silněji. Do Aurina se opřel ledový proud vody. Temnota se nezastavitelně blížila.

„Aurine, co je s tebou?!“ Lirael volal ze všech sil, ale oslovený to sotva postřehl. Ve spáncích mu hučelo. Vybavovaly se mu hrůzné obrazy z rozloučení s hladinou. Pohlédl nad sebe. Před očima mu probleskovaly obrazy. Řinčení oceli, divoce se houpajcí paluba kluzká vodou a krví, hromy, blesky, rybooký pirát, vlna slané vody, pád do moře, nezadržitelné klesání a pak, osvícený blesky v kalící se vodě,.. řev.

Upřel zrak přímo před sebe a čekal. Věděl co přijde. Při dalším úderu blesku jej rozpoznal… Lovec. Už jen vzpomínka na jeho řev mu poslala záchvěv po celém těle. Znovu se ocitl v hlubinách. Prchal bortícími se tunely, jedovatou zahradou, hlouběji… Vybavil si jeho podobu, kterou neměl nikdy spatřit. Každý, kdo jej zahlédl, byl zatracený. Byla to jen otázka času. Věděl, že si nimi doteď Lovec jen hrál. Nechával je, aby si mysleli, že mu uniknou, že se mu dokonce dokážou postavit. Krmil je falešnou nadějí a pocitem bezpečí. Přitom od počátku věděl, jak to skončí. Všichni to věděli. Všichni, kdo zahlédli tvář smrti.

Znovu udeřil blesk a osvítil tu strašlivou mordu. Polovina světlá, zjizvená, s bílým okem jako obžalováním. Druhá temná, posetá nespočtem parazitů s jedním žlutým okem žhnoucím nenávistí a neukojitelným hladem. Hřbet pokrytý polámanými zbytky zbraní sežraných nepřátel. Obrněná tlama plná řad ostrých zubů pootevřená v očekávání. Nehnutě visel ve vodě jako rozsudek. Nezvratný osud. Proud Lovce pomalu unášel blíž. Za ním se dal rozpoznat zvířený kal. Díval se přímo na Aurina.

„Aurine, seber se!“ Hněv v přítelově hlase jej vytrhl z transu. „On ale nevidí, to co já. Nechápe to. Je konec. I kdybychom nějakým zázrakem unikli, dostanou nás tak jako tak žravuchy.“ Napadlo Aurina.

„Jestli si to nejdřív budu muset vyřídit s tebou a pak i s ním, tak to udělám! Přece mě v tom teď nenecháš, bratře! Po tom všem!“ Aurinovy se rozběhly vzpomínky dál. Řev, sevření čelistí, vyslečení zbroje, plavba za postavou ke skále, docházejcí vzduch, řev, nalezení tunelu, vykašlávání vody, obrana proti škrcení zezadu, bodnutí piráta do boku, řev, znehybnění piráta, smíření s Liraelem, vzájemná pomoc k přežití, cesta dolů, řev, uzavření pokrevního bratrství, řev, cesta dál, hlouběji, řev, tvář čiré hrůzy, Lovcův ůtěk, proplutí chřtánem, chrám, probodnutí srdce, pozvednutí postavou světla, žádný řev, získání trojzubce…

Pohlédl na zbraň ve své pravici pulzujcící mocí. „Pozvedni tuto zbraň za nás proti našim nepřátelům, abys zvítězil. Co tak stojíš a hledíš? Plav!“ Vybavil si ono Slovo. Prohlédl.

Lovec triumfálně zařval. Aurin zařval zpět. Prokoukl tu lež a vrhl jí lovci do jeho nechutné tváře. Ať se jí třeba udáví.

„Tak pojď ty přerostlá makrelo! Pojď jestli si troufáš! Nadělám z tebe sekanou a nakrmím jí žravuchy!“ Hulákal Aurin co mu síly stačily. V tu chvíli mu bylo vše ostatní jedno. I kdyby to měla být poslední věc, co na tomto světě udělá, dostane Lovce a zlomí jeho kletbu. Zničí jej a zahubí. Svět díky tomu bude o krok blíž k vytouženému útočišti.

Lovec znovu zařval a vyrazil do útoku. Ztuhlý Aurin se otočil a vyrazil obloukem k vrakům. Cestou z něj opadával strach, nahrazovala jej bojová ostražitost. Kontroloval, zda jej Lovec následuje. Přibližoval se. „Dobře.“ Pousmál se ošklivě. Vedl jej za sebou, pak přidal a vystřelil co nejrychleji do označeného vraku. Přesně věděl, po čem jde. Přeťal lano spouštěcího mechanismu a vyjel malým otvorem na druhé straně. Dva údery srdce uháněl mezi vraky co nejrychleji dál, než se otočil a zůstal stát. K jeho hrůze spatřil Lovce jak plave nad vraky a ne přímo mezi nimi. Byl mnohem dál než plánovali, když se ozval výbuch.

Rána byla mnohem silnější než si představoval. Písek a trosky se rozletěly všemi směry. Chytil se za uši a odvrátil. Kolem Aurina proletěl kus shnilého stěžně. Zachytil jej pruh plachty a popotáhl o kus dál. V uších mu hrozně pískalo. Nic neslyšel. Když se z ní vymotal, znovu se podíval na místo činu. Oblak písku vytvořil nepravidelnou kopuli nad mělčinou. Kusy dřeva se snášely ke dnu. „LIraeli!“ Zakřičel vnitřní hlas do jeho zmateného vědomí. Pokusil se jej napodobit, ale sám sebe přes pískání neslyšel. Zahlédl pohyb u vrcholu písečné polokoule. Vyjelo z ní ohyzdné rybí tělo. Kroutilo se do všech stran, čímž písek ještě víc rozptylovalo do už tak temné vody. K Aurinově hrůze na Lovci nenašel žádné vážné následky. Odvaha jej opustila, klesl na kolena. Vtom se něco pohnulo po jeho pravici. Plaval k němu Lirael. Vyrazil mu naproti. Padli si do náruče. Snažili se komunikovat, bezúspěšně. Zběžně si jeden druhého prohlédli. Ani na sobě žádná vážná zranění neobjevili. Jeden druhému ukazoval k Lovci, jež se pomalu vzpamatovával. Pohlédli si do očí a přikývli jako jeden muž.

Aurin vzal Liraela pod volnou paží a vyjeli k vrcholu hory pro poslední vzdor. Než se dostali na místo, Lovec už je pronásledoval. Otevřel tlamu, ale nic z ní nevycházelo. Vše se odehrávalo v přízračném pískajícím tichu. Bok po boku stáli pevně zapření do skály. Na poslední chvíli se rozestoupili a zaútočili. Aurin měl dojem, že zasáhl jednu ploutev než dostal drtivou ránu ocasem. 

Liraelovi sjelo kopí po pancíři, sotva Lovce škrábl. Odrazil se za ním, ale po směru plavby ani druhá rána neměla dostatečnou průraznost. Všiml si omámeného Aurina, jak se otáčí v prostoru kolem své osy. Lovec se vracel ke druhému výpadu. Na poslední chvíli se Liraelovi podařilo strhnout Aurina stranou, ale dostal ránu ploutví. Před očima mu zatančila celá noční obloha. Jak moc jí opět toužil spatřit. Vzpomněl si na moment, kdy na něj při první rvačce upadl jeho soupeř celou vahou. Stalo se mu to pokaždé, když dostal pořádnou ránu do hlavy. Oklepal se tak akorát, aby se před ním vynořil Lovec během dalším nájezdu. Tentokrát jej z dosahu drtivého stisku čelistí vytáhl Aurin. Ještě zapíchl kopí do hřbetní ploutve. Málem tím o něj přišel.

Tak bojovali, útok za útokem. Vyměňovali si s Lovcem zranění, unikali smrti jen o vlásek. Kolem se stahovala temnota a kal rozvířený proměnlivými proudy stoupal. Stoupali tedy s ním k hladině. Bylo jen otázkou času, kdy udělají osudnou chybu. Nedokázali Lovci vážně ublížit, přitom sami umdlévali. Skoro se zdálo, jako by si s nimi i teď Lovec pohrával, jistý si svou převahou. Při jednom úniku najednou prorazili hadinou. 

Kolem zuřilo peklo. Ohromné vlny, vítr ženoucí tříšť, blesky osvěcovali prostor mezi nebem a vodou jako ve dne. Vedle nich Lovec vyletěl z vody mocným skokem a padal přímo na ně. Museli se uhnout zpět pod vodu. Viděli čím dál méně. Větve zelených výbojů prorážely svrchní vrstvu rozbouřeného moře. Jeden obalil blížícího se dravce. Ani sebou necukl. Byl snad nesmrtelný přízrak?

Aurin už jen couval. Narazili do něčeho tvrdého. Nestihli se nad tím zamýšlet, protože Lovec byl opět u nich. Vyrazili podél této překážky co nejrychleji. Projela kolem nich shora vržená harpuna. Dojeli až na konec překážky, rychle za ní zabočili a málem narazili do kormidla. „Je tu loď!“ Lovec projel dál. Nemohl nebo nechtěl tak rychle zatočit. Ve vodě už nebylo téměř nic vidět. Objevil se z ničeho nic plnou rychlostí. Lirael stihl ještě před Aurina nastavit kopí, když všichni tři narazili na trup. Jediné štěstí, že kormidlo je trochu schovalo, ale jinak to ošklivě odnesli. Kopí bylo zlomené a hrot trčel Aurinovi z pravého boku. Ruka s trojzubcem mu na té straně visela, jako by se o magickou zbraň jen opíral a ne ji vládnul. Lirael ztratil helmu, Levou nohou nemohl pohnout a přišel i o šavli. Harpuny znovu začaly létat. Neklamná známka Lovcova finálního útoku.

Než se Aurin stihl vzpamatovat, vytrhl mu Lirael trojzubec z ruky a vjel přímo do Lovcovy rozevřené tlamy. Ten sklapl a škubl sebou. Aurin nepřemýšlel, vedený čirým hněvem se odrazil od lodi a s mečem napřaženým přímo před sebou zaútočil na zrůdnou bulvu. Trefil se do černého. Oko nekladlo prvotřídní trpasličí oceli prakticky žádný odpor. Zajel dovnitř až po rameno. Nehledě na zranění, chytil se skřele a páchal uvnitř netvorovy hlavy co největší škody. Nebodal a nesekal jedině směrem dolů. Obluda po chvíli ochabla. Už sebou jen poškubávala. Aurin vytáhl zaneřáděnou ruku s mečem a odrazil se k hladině. Nad ní vystřelil pár rudých jisker. To ještě svedl. Upoutal tím pozornost námořníků. Za cenu nemalého úsilí z obou stran se dostal až na palubu. Spatřil Mistra.

Gesty naznačil, že nic neslyší. Mistr mu jen sevřel hlavu v dlaních, trochu to zabrnělo,  luplo a vátil se mu sluch. Domluvit výlov nebylo tak těžké, jako jej provést, ale i s tím si Mistr poradil. S přivázaným lanem skočil do vody a našel Lovcovo tělo. Omotal lano kolem mocného ocasu. Zajistil je hákem. Následně po něm vyšplhal až zpátky na palubu, kde rozkázal potvoru vytáhnout jeřábem. Byli na to připraveni. Misrova magie pomohla.

Aurin zabránil jakémukoli bezmyšlenkovitému rozřezávání. Nakonec se jim po mnohém dohadování podařilo dostat do tlamy skřelemi a co tam nenašli. Jednoho rybookého, jak se jako klíště drží nejošklivějšího trojzubce, co svět spatřil, zabornutém svisle mezi patry čelistí. Co bylo ještě podivnější, zdál se být na živu. Jako zázrakem minul řady zubů a zarazil se až za nimi. Byl trochu potrhaný, požmoulaný a hodně oslintaný, ale nic vážného. Odtáhli jej s Mistrem do podpalubí, kde se o oba Lovcobijce postaraly zkušené ruce. Jakmile si mohli opět promluvit, přitiskl se k němu Aurin čelo na čelo a pravil:

„Ty máš ale nápady, bratře.“ Neubránil se úsměvu.

„Já ne,“ odporoval Lirael taktéž s úsměvem, „to jsou ty tvé příběhy.“