Sigibertova epopej - kapitola 20

Probral jsem se na matraci vycpané slámou, trošku mi to píchalo do zad, ale to vůbec nevadilo. Jsem zpět v těle Sigiberta a to znamená, že jsem zdravý jako býk a nejsem žádný nemocniční ležák.
Škoda, že jsem neměl čas něco nastudovat o Sámově době, i když ono není co studovat, písemné záznamy z území dnešních Čech nejsou prakticky žádné a o Sámovi se toho moc neví, většinou jen dohady.
Příště, tedy pokud nějaké příště bude, bych mohl zkusit nastudovat alespoň něco o vojenství a zlepšit svoje bojové schopnosti. Doufám, že až se znovu ocitnu ve své době, tak si skočím na BJJ k Tlustému Bobovi do Karlína a tam probereme nějaké zakázané techniky, které tady můžu normálně používat. To samozřejmě předpokládá mé plné uzdravení – bez nohou dojedu někam leda na invalidním vozíku. To znamená, že se musím co nejvíce snažit a přinášet Ladě pravidelné oběti, spojím tím příjemné s užitečným.

Z myšlenek mě vytrhlo zaklepání na dveře, které se následně otevřely a vstoupil můj starý známý Dobro – Avar/Kotrigur.
„Dobré ráno, Sigi, jak ses vyspal?“
„Dobře, a co ty, Dobro?“
„Fajn, tak se oblékej, musíme hned k Sámovi. Nevím, co má pro nás za úkol, ale velmi nerad čeká.“

Na to nebylo co říct, a tak jsem se konečně zvedl z postele a naházel na sebe těch pár věcí. Se zbraněmi jsem se neobtěžoval, stejně by mi je před vstupem k Sámovi sebrali.

Za chvilku jsme došli do Sámovy síně a on nás přijal bez jakýchkoliv ceremonií.
„Dobro, pojedeš k Srbům, odvezeš zprávu knížeti Dervanovi a vyčkáš na jeho odpověď.“
Dobro se jen uklonil a Sámo se obrátil na mě.
„Sigifrede, chceš vstoupit do mých služeb?“

Moc jsem o tom nepřemýšlel, ale stejně nevím, co tady mám dělat – kromě shromažďování co nejvíce obětí pro Ladu. Služba Sámovi bude asi to nejlepší, čím se můžu zabývat, a peníze se hodí, z něčeho tady přeci žít musím.
„Bude mi ctí, veliký Sámo.“
„Dobře, umíš číst?“

Tak číst samozřejmě umím, ale tady jsem to ještě nezkoušel. Asi bych něco přečetl ve frančtině, když je to nyní můj „rodný“ jazyk, ale chvilku by mi to trvalo.
„Ne, Sámo, neumím psát ani číst,“ odpověděl jsem s mírným zaváháním.

Sámo se na mě podezřívavě zadíval a podal mi pergamen – ne, byla to srolovaná zvířecí kůže. Rozbalil jsem ji a zadíval se na dopis. Vůbec jsem se nechytal, starobylá písmena jsem rozeznával, ale bylo to celé v mně neznámém jazyce – typoval bych to na latinu. Pokud mě paměť neklame, tak latinsky v té době mluvili jen kněží a pochybuji, že by tady Sámo nějakého měl.
„Neumím číst, Sámo, sice už jsem něco takového viděl, ale stejně to asi bude latina.“
„Překvapuješ mě, Sigi, ty znáš latinu? Ano, je to latina, kdysi jsem se učil u kněze a tam mě naučili latinsky. Tohle je dopis Dervanovi. Ty ani Dobro nemusíte vědět, co se tam píše. Odpověď dostanete také v latině.“

Sakra, Sámo se měl stát knězem, tak to je bomba. Použití latiny je tady asi jako tajná abeceda, ale dává to smysl. V Byzancii se v té době používala spíš řečtina, ale tady je to blíž k Frankům.
„V případě problémů dopis zničíte, ručíte mi za to hlavami, oba. Vyražte ještě dnes, zpátky ať jste za sedm dní,“ tentokrát s výhružným hlasem pronesl Sámo.

Oba jsme se lehce poklonili a vycouvali ze síně.

Dobro mě nasměroval do místní krčmy, kde mi nalili místní pivo – bylo to podobné kvasu, který jsem kdysi ochutnal v Bělorusku. Seděli jsme sami u jedné lavice a pomalu jsme cucali pivo.
„Podívej, Sigi, nejsem úplně nadšený, že pojedeš se mnou, raději jezdím sám, ale přání vládce se neodmítá. Takže, aby bylo jasno – velet budu já a ty budeš poslouchat, jasný?“

Úplně se mi to nelíbilo, ale jsem tu nový a tak si nemůžu moc vyskakovat. Demokracie nemá na cestách co dělat, takže mu to radši odsouhlasím a pak se uvidí.
„Jistě, Dobro, jsem tu nový a ty jsi zkušený posel, budu se řídit tvými rozkazy,“ odpověděl jsem poslušně.
„To jsem rád, že to máme vyjasněné už na začátku. Teď půjdeš k vědmě Ladavě a vyzvedneš u ní léky, které potřebujeme na cestu. Řekni, že tě posílám, a ať ti dá zásoby pro dva, platbu vyřeším později. Já mezitím zajistím jídlo a můžeme vyrazit. Je to zhruba tři dny perné jízdy na koni, když nebudou problémy. Vědma je čtvrtý dům vlevo, když vyjdeš z brány. Počítat umíš?“
„Jasně, vědmy mám rád, jdu to zařídit,“ zvedl jsem se a vyrazil.
„Jo a nic si s ní nezačínej,“ zaslechl jsem Dobra.

Tak to se ještě uvidí, podle toho, jak bude vypadat, pomyslel jsem si. O nějakou starou rašpli nestojím, ale možná bych dostal od Lady víc bodů?

Ladavin domek jsem poznal snadno, ani bych nemusel počítat – před domkem bylo na lavicích vystaveno velké množství sušených bylin, některé drcené, některé vcelku. Nejsem žádný odborník, ale rulík a durman jsem rozpoznal. Za lavicí seděla nevýrazná ženská okolo čtyřicítky v zelených šatech.
„Ty jsi Ladava? Posílá mě Dobro, že mám vyzvednout léky pro dva na cestu. Jedeme s poselstvím Sáma,“ vyhrkl jsem na ni přímo.
„A ty jsi kdo, chlapče?“
„Můžeš mi říkat Sigi, děvče,“ ušklíbl jsem se. Tohle tělo vypadá na dvacet, ale jako chlapeček se zrovna necítím, když už jsem prožil skoro padesát let a jsem pravděpodobně starší než tahle ženská.

Chvilku se na mě zkoumavě podívala, natáhla ruku a přikázala mi lehnout si na zem. Nereagoval jsem, jen jsem cítil nutkání opravdu si poslušně lehnout. Zajímavé, nějaká kouzla?
„Co to na mě zkoušíš?“ odfrkl jsem si.
„Sloužíš Ladě? To přeci není možné,“ vyhrkla Ladava.
„Proč si to myslíš?“
„Mému rozkazu nemůže nikdo odolat, jen služebníci bohyně Lady – a té slouží jen ženy!“
„Jo, to mi taky říkala, prý jsem její první mužský služebník po stovkách let.“
„Neuvěřitelné,“ vrtěla hlavou a najednou vypadala úplně jinak – její tvář zářila krásou a zdravím. Byla velmi žádoucí a vypadala jako sedmnáctka.

Teď jsem zas v úžasu zíral já a protože jsem poslušný služebník naší bohyně, hned jsem to na ni zkusil.
„Pojď se mnou do domu, budeme vzývat naši bohyni,“ do té věty jsem se zároveň pokusil dát i příkaz, který už jsem dřív použil.
Ladava se rozesmála.
„Děkuji za potvrzení, ale stejně jako mé příkazy nefungují na tebe, tak i tvé nefungují na mě. Ladini služebníci se nemohou ovlivňovat, a stejně by to bylo nanic. Životní sílu ze mě nezískáš – mezi služebníky navzájem to nefunguje. Ale možná se někdy můžeme pobavit. Pojď, dám ti léky na cestu.“

Pak mě vzala do domu a tam vyndala z truhlice dva sáčky se známou vůní.
„Ty prodáváš marjánku?“
„Myslíš konopí? Ano, mám i makovou šťávu, mandragoru, božské houby a avarský chvojník.“

Úplná drogová dealerka, ale tady je vše zřejmě legální. Opium a mandragoru znám, houby byly asi lysohlávky a chvojník mi nic neříkal.

Ladava znovu sáhla do truhly a podala mi malou dýmku a ještě přidala hnědý čtvereček – asi opium.
„Šťastnou cestu a stav se, až se vrátíš, pohovoříme si,“ mrkla na mě Ladava a vystrčila mě ven z domku.

Pomalu jsem kráčel zpět k bráně a přemýšlel o místních drogách. Sám mám s nimi minimální zkušenosti – trávu jsem zkoušel jen několikrát a ani mi moc nechutnala. No, po cestě to proberu s Dobrem.