Když začalo pršet.

Když začalo pršet.
Kapitola 1.

Z nebe padal drobný hustý déšť, přestože ještě před půlhodinou bylo nebe téměř bez mráčku, a já se proklínal za nápad jít domů pěšky. Mokré šaty mě studily, v lehkých sandálech čvachtala voda a já nenáviděl celý svět.
Nicméně jsem už prošel Pařížskou ulicí na Staroměstské náměstí a měl jsem to domů jen kousek. Uhnul jsem doleva a vidina vany plné teplé vody a suchých šatů mě poháněla vpřed.
Klapot jejích střevíčků se ozýval ulicí jako staccato. Štíhlá, téměř dívčí postava v tenkých šatech, které by se hodily spíše do tanečních, než na noční procházku v dešti. Možná byly původně lehce nadýchané a ona v nich vypadla jako princezna, jenže teď byly splihlé a spíše odhalovaly to, co měly zakrývat.
Utíkala tou úzkou uličkou, a ačkoliv do mě narazila plnou rychlostí, měl jsem pocit, že držím v náručí motýlka. Její vyděšený a prosebný pohled, mě odradil od pokusu říci něco vtipného.
„Schovejte mi to u sebe!“ vydechla a vstrčila mi do ruky jakési pouzdro. Její dech byl cítit lacinou kořalkou a cigaretami. Prosmýkla se kolem mě a zmizela do noci.
Teď, když to popisuji, máte možná pocit, že to trvalo dlouho, ale opak je pravdou. Ve skutečnosti to byl mžik.
Instinktivně jsem vzal to, co mi podávala, a ustoupil do tmy nejbližšího průjezdu. Lesknoucí se dlažba, osvětlená pouliční svítilnou, jakoby byla scénou připravenou pro další výstup. A opravdu! Vzápětí se ozvaly kroky a do světla vstoupili dva muži. Jeden byl vysoký plešatý svalovec a druhý, o něco menší s rezatými vlasy a špičatým nosem. Vypadal nejspíš jako liška.
Zrzavec se zarazil přesně na tom samém místě, kde jsem stál ještě před chvilkou já.
„Něco se mi tu nelíbí!“ jeho hlas byl nepříjemně skřehotavý a nakřáplý jako starý nočník.
„Ty porád něco máš. Kdyby ses tak neloudal, už jsme jí dávno drapsli. Pohni ať nám nezmizí.“
„Tenhle nos jí dokáže vyčmuchat kdekoli.“ namítal druhý a poklepal na svůj úctyhodný frňák. Ihned však dodal: „Jdem! Kdyby sme to nenašli tak…“ a udělal prstem jednoznačné gesto po krku.
Vypadali tak trochu jako Harlekýn a Capitano z italské komedie. V tom případě byla ona Colombina a na mě by zbyla role bázlivého Pierota.
Zmizeli stejně rychle, jako se objevili, ale já ještě chvíli stál ve tmě a cítil, jak mi srdce buší až v krku.
Chodím takhle často v noci a jsem zvyklý potkávat všelijaké týpky, ale z těhle dvou jakoby vyzařovalo nějaké neznámé nebezpečí.
Teprve, když jsem došel domů a převlékl se, dal jsem se do zkoumání toho, co mi záhadná dívka dala. Bylo to asi 10 cm dlouhý válec z mosazi po celé délce pokrytý hustou rytinou. Bližší zkoumání jsem odložil na ráno, protože teď jsem toužil jedině hupsnout do postele.

Druhý den byla sobota. Vstal jsem a po snídani se dal do podrobnější prohlídky pouzdra. Podle váhy jsem totiž usoudil, že válec musí být dutý. Zhruba uprostřed jsem objevil tenkou škvírku, ale tím to skončilo, protože jakýkoliv pokus o otevření ztroskotal, ale od čeho má člověk kamarády, no ne?
Jen o patro níž bydlí přece Jirka Moc, obrovský fanda na staré zbraně a starožitnosti vůbec. Seběhl jsem dolů a zazvonil.
Jirka je starý mládenec a na dotěrné dotazy s bohorovným klidem odpovídá, že jemu by se do bytu pro samé krámy nevešla ani myš, natož ženská.
Přišel otevřít ještě celý rozespalý, a co ho prý budím v tak nelidskou hodinu.
„Dytˇ už je deset pryč,“ namítnul jsem, „A vůbec! Mám tu jednu zajímavou věcičku.“
Nevrle zavrčel, ale když jsem mu ukázal svůj poklad, hned bylo všechno jinak. Tak jako každý odborník, i on, zaujat problémem zapomněl na rozespalost i na to, že chtěl být protivný.
Musím říct, že jeho výrok o přeplněnosti bytu přeháněl, i když jen málo. Když jsme prokličkovali do pokoje a Jirka přinesl dva šálky báječně vonící kávy, začal pouzdro zkoumat. Po chvíli se zeptal: „Jestlipak víš, co to je?“
Jen jsem pokrčil rameny: „Kovové pouzdro.“
Odpovědí mi bylo jen soustrastné pozvednutí očí k nebi.
„A kdepak jsi ti sebral?“
Vyprávěl jsem mu svůj noční zážitek.
„A to ti mám věřit?“
Je pravda, že teď ve dne, to znělo tak nevěrohodně, že bych tomu nevěřil ani já.
Asi jsem se tvářil hodně blbě, protože se Jirka smiloval a začal vysvětlovat: „Tak abys věděl, tak tohle se moc podobá pouzdru na dokumenty, jaké se používaly v Arábii tak ve dvanáctém nebo třináctém století. Na světě jich bude maximálně tak padesát.“
„ V Alžíru, Tunisu i jinde musí být takovejch cajků plný krámy, ne?“
„No možná ale pochybuji, “ připustil neochotně, „ i když laik to nedocení a odborník by hned tušil nějakou čertovinu. No podíváme se dovnitř.“
Něco zmáčkl, cvaklo to a obě části od sebe odskočily. Teď, když jsem mohl nakouknout dovnitř, viděl jsem, proč to nešlo otevřít.
Horní díl měl v sobě ukryté dvě pružiny se západkami. Zevnitř na nás vykoukl chomáč nepříliš čisté vaty. Jirka jí opatrně vytáhl a rozbalil.
Na stůl před nás vypadl malý pergamen, do kterého byly zabaleny dva rezaté klíče. Bylo na nich vidět, že je to stará poctivá kovářská práce. Když jsem se na ně podíval, automaticky jsem si představil velká dubová vrata.
V duchu jsem čekal, že na papíru bude něco napsáno, nebo tam bude nějaká mapa pokladu, když to ti dva měli získat za každou cenu. Jenže tam byla jen nějaká čmáranice.
„ Co je to za blbost?“ vyjelo mi.
„To vypadá jako pantakl nebo sigilum,“ a vida jak zírám, pokračoval, „pantakl je zjednodušeně řečeno geometrické znázornění dané věci a singilium je značka, nebo podpis. Obojí se hojně používalo v alchymii nebo magii, kde se autoři přímo vyžívali v jinotajích, šifrách a nejasnostech. Ale ať už to znamená cokoliv, musí to být něco extra důležitého, když po tom byla taková sháňka, ne? Jenže pokud nevíme, ke kterým dveřím tyhle klíče patří, tak je to všechno k ničemu. Další otázkou je, proč ti to dala. Mohla to přece strčit někam do popelnice a pak se pro to vrátit.“
„No třeba tušila, že se pro to už nebude moci vrátit, ale co teď já s tím?“
„Být tebou, tak si to nejdřív obkreslím, originál i klíče dobře, ale hodně dobře někam schovám a pak bych počkal, jestli se mě ta dívčina nepokusí najít. Taky to můžeš odevzdat do ztrát a nálezů nebo na policii a přestat si s tím lámat hlavu, jak chceš.“
„Jak by mě prosím tě mohla najít?“
„No, já bych předpokládal, že v noci v dešti člověk zrovna necourá jen tak sem a tam, ale jde co nejkratší cestou domů, ne? A tak bych doufal, že tamtudy půjde znova.“
Ještě dobře hodinu jsme to probírali, ale na nic dalšího podnětného jsme nepřišli a tak jsem šel domů.
Jirkovi se to řekne, nelam si s tím hlavu, ale ono to dost dobře nešlo.
Doma jsem obrázek pečlivě obkreslil, originál jsem vrátil do pouzdra, které jsem schoval pod vanu. Napadlo mě, jestli měl Jirka pravdu a opravdu mě tam ta dívka bude hledat, stálo by za pokus, vyjít náhodě vstříc a jít se tam projít.
Ačkoliv jsem si namlouval, že to dělám proto, abych mohl pouzdro vrátit, ve skutečnosti jsem doufal, že se mi podaří ho vyměnit za odpovědi na spousty otázek.
Netušil jsem, jaký bláznivý kolotoč událostí se právě teď roztáčí, aby mi můj poklidný život změnil naruby.

Kapitola 2.
Ve dne je staroměstské náměstí plné turistů, kterými se proplétají lidé spěchající sem a tam. Abych nebyl nápadný, přidal jsem se k jedné skupince a předstíral zájem o anglický výklad průvodce. Málem jsem vyletěl z kůže, když jsem za sebou uslyšel známý chraplák: „Tady někde to bylo. Tady jsem cítil tu změnu. Jestli to někde schovala, dám krk za to, že je to někde tady.“
„Jen abys o ten krk brzy nepřišel! A kde a jak máme hledat, ty chytrej?“
Tenhle hlas jsem ještě neznal. Pomalu, jakoby mě zajímala architektura domů, jsem se podíval za sebe. Jeho majitel vypadal ze všeho nejvíc na motorkáře: samá kůže, samé řetězy. Ale byl s nimi ještě jeden. Krátké šedivé vlasy, dokonale střižený knír, ostře řezané rysy a na ruce držící cigaretu, zlatý prsten, o jehož pravosti by si nikdo ani netroufl pochybovat. Výsledek: dokonalý gentleman a na první pohled šéf tohohle podivného spolku.
Lišák hartusil: „Prohledejte popelnice, odpadkové koše, okapové roury, každej kousek. Když to nedostaneme tak nás šéf….“
„Sssssss!“ zarazil ho šéf, „Zavři klapačku. Mám pocit, jakoby nás někdo poslouchal. Támhle.“
Ztuhl jsem, ale jeho prst naštěstí ukazoval kamsi za mě do davu.
Jeho oči byly tak světlé, že téměř splývaly s bělmem, jen černé zorničky v nich byly jak rozžhavené špendlíky. Zoufale jsem potlačil šílenou touhu utéct a tak zatímco jsem v duchu pádil pryč, ve skutečnosti jsem tam stál, jak sněhulák. Kdybych se tehdy dal do běhu, nevím, jak by to dopadlo.
Průvodce dokončil své povídání a houfec turistů se dal na pochod.
Zvolil jsem taktický ústup a přidal se k nim. Tihle čtyři byli hodně divnej a nesourodej spolek a já rozhodně nejsem žádnej kulturista nebo akční hrdina, abych se s nimi pustil do boje.
Coural jsem se domů a snažil se složit si v hlavě souvislosti. Moc se mi to nedařilo.
Zase začalo pršet a tak jsem v té chvíli nemyslel na nic jiného, než na to, dostat se co nejrychleji pod střechu. Rázoval jsem si to deštěm a láteřil na to mizerné a deštivé léto. Pořád jen prší, jakoby měl být konec světa!
Rád se v televizi dívám na horory a už mockrát jsem si říkal: „Hele proč tam ten blbec leze, vždyť musí vědět, že ho tam nic dobrého nečeká! To já bych se na všechno vykašlal a zdrhnul bych.“
Jenže teď bylo všechno jinak. I mě posedla ta neodbytná zvědavost a touha po poznání a dobrání se pravdy, takže když namítnete, že jsem mohl hezky zůstat sedět doma na zadku, nemáte pravdu.

Kapitola 3.
A tak ještě večer, když se počasí umoudřilo, vyrazil jsem opět ven.
Netrvalo mi to ani deset minut a už jsem začal korzovat sem a tam.
Coural jsem se tam tak hodinku, ale nic se nedělo. Už jsem chtěl odejít, když jsem proti sobě uviděl jít lehkou děvu té nejhorší kategorie.
Přehnaně našminkovaný obličej a křiklavě červené minišaty s výstřihem, který by mohl být odvážný, kdyby měl co odhalovat, ale ona byla beznadějně hubená a plochá.
„Hej mládenče! Nepozval bys mě na šampáňo?“
Nejdřív jsem se jí chtěl vyhnout, ale pak jsem se zarazil. Ten hlas!
Ten známý hlas! Kdyby nepromluvila, nikdy bych jí nepoznal.
„To jste vy?“ vydechl jsem užasle. To už byla u mě a v setině vteřiny se mi její dlouhé nehty zasekly do ruky. Jestliže jsem si vysnil idylku, šeredně jsem se zmýlil.
„Kde je pouzdro?“ zasyčela téměř nenávistně.
„V bezpečí,“ opověděl jsem neutrálně.
„Hned mi to vrať!“ hlas jí rozčílením přeskakoval. A jako spodní proudy v něm probleskovalo šílenství. Takhle jsem si to tedy opravdu nepředstavoval Řekl jsem: „NE!“ a snažil se, aby to znělo co nejrozhodněji.
„Vrať mi to, nebo ti vyškrábu oči.“
Byla v takovém stavu, že by to byla schopná i udělat.
„Nemám to tu samozřejmě sebou, ale co kdybych vás teď pozval na to šampáňo a vy byste mi výměnou za to pouzdro odpověděla na pár otázek?“
„Nepleť se do toho hošánku. To není tvůj problém. Nejlepší, co můžeš udělat je vrátit mi to a zapomenout.“ Naléhala a snažila se semnou lomcovat, což se jí při mé postavě a váze 110 kg mohlo podařit jen těžko.
„Chci vědět, co vy s tím máte společného a taky co s tím hodláte udělat vy drahá dámo.“
„Co všechno o tom víš?“ řekla polekaně i vztekle zároveň, ale pak jako když splaskne balónek . V okamžiku z ní agresivita vyprchala. „Dlouhé povídání,“ řekla sklesle.
„Nevadí, já mám času dost.“
Sklonila hlavu a povídá tiše: „Tak jo. Jsi asi dost velkej blázen, kterej se rozhod, že si spálí prsty“ zavěsila se do mě a chvíli jsme šli tiše.
„Tak ty nevěříš na magii?“ zeptala se najednou.
„ Ne! Ani náhodou. Šarlatáni, podvodníci a pouťové triky. A poslyšte, dnes se nebojíte, že by vás zase naháněli?“
Zachichotala se jako malá holčička: „ Myslím, že to dneska nehrozí. Připravila jsem falešnou stopu a tak teď asi lítají po Žižkově.“
„Jó? Já jen, že jsem tu byl v poledne a viděl jsem tu dvojku, co vás honila a s nimi další dva. Myslím, že tu prohlídli každou dlažební kostku mikroskopem.“
„Proč jsi to neřek hned!“ vyjela, „ Musíme být opatrní. Byl s nimi takovej šedivej elegán?“
„Jo, vypadal jako náramenej fešák.“
Chovala se naprosto nevypočitatelně. Zatímco před chvílí šla téměř tanečním krokem, nyní se pátravě rozhlížela, jako špatná karikatura indiánského zvěda. Pokusil jsem se navázat hovor, ale nereagovala a jen mě pobízela k většímu spěchu. Teprve v domě se trochu uklidnila, ale v momentě, kdy jsme se zastavili u Jirkova bytu a já řekl: „Moment, přibereme přítele.“ vybuchla jak sopka: „ Já to trojky nejdu. O tom nebyla řeč. Netahejte do toho další lidi!“
„Je to přítel,“, zdůvodnil jsem, „a patři do spolku. Nechci žádný sex, Buďto s ním a nebo nic.“
Zavrčela jako podrážděná šelma, ale to už byl Jirka ve dveřích a přejel jí znaleckým pohledem. Pak se nahnul ke mně a sykl: „Poslyš, nic horšího už jsi na ulici zbalit neuměl?“
„Ale ne,! To je ta dáma, co jí patří to pouzdro.“
„Dáma jo?“ řekl jízlivě, „No a co?“
„Pojď s náma a nevyptávej se tak blbě.“
„To vám mám jako dělat garde?“ špičkoval, ale šel. Jakmile se za náma zavřely dveře bytu, už byla zase suverénní a převzala velení. „To pouzdro!“
Odešel jsem do koupelny a smetákem ho vylovil. Zručným pohybem pouzdro otevřela a vyklepala klíče. Spokojeně pokývala hlavou a pak se na nás podívala přezíravým pohledem a zeptala se: „Tak vy si mermomocí chcete přidělat problémy?“
Souhlasně jsme odkývali, že ano.
Povzdychla a řekla: „Nakonec vypadáte jako docela fajn chlapi, takže proč ne. Tak tedy pojďte, něco vám ukážu a po cestě vám to povím.“ Vyšli jsme ven, ale po chvíli prudce zabočila do průchodu, skrz dvorek dlážděný žulou do dalšího průjezdu a ven na ulici. Znova jsme šli jen chvilku a pak uhnula do dveří jednoho z domů. Do té doby jsem si myslel, že znám Prahu nazpaměť, ale už po pěti minutách jsem vůbec netušil, kde jsem. Po cestě nám se spoustou pomlk a vsuvek typu: „Tudy pánové!“ nebo „Tady doleva!“začala vyprávět svůj příběh, který v té chvíli ještě zněl jako nějaká špatná detektivka.
Samozřejmě si ho nepamatuji doslova, ale pokusím se zachovat i její původní výrazivo.


Kapitola 4.

„Ten bělovlasej chlápek, jmenuje se Eduard Jelek - kápo toho spolku, mě sebral na ulici. Myslela jsem, že mu jde o normální potěšeníčko, ale když mě dotáh do svýho kvartýru a já viděla bandu chlapů, řekla jsem si, že asi chtěj pořádat grupáč, jenže všechno bylo jinak. Začal do mě hučet, že prej jsem úžasné medium a jestli prý by mě mohl hypnotizovat. Nabídl mi čtyři tácy a tak jsem kývla, že jó. Nevěděla jsem sice, co to je, ale už jsem s chlapama za menší peníz dělala všelicos. Jenže on mě posadil do křesla, rozhoupal mi před obličejem řetízek se skleněnkou a já usnula jak mimino. Potom mě vzbudil a doopravdy mi ty čtyři tácy dal! To víte, že mi vrtalo hlavou, proč mi jen tak pro nic za nic dává tolik škváry, ale říkala jsem si, že dokád platí, tak proč né.
Tak to šlo tak třikrát. Pak ke mně přišel jeden z nich, nějakej Hájek a prý abych šla s ním. Už jsem si říkala, že konečně dojde na sex, ale on do mě začal hučet, abych prý už tam nechodila, že ten Jelek je zlej chlap a že mě využívá k vyhledání nějaké strašně nebezpečné knihy kouzel. Jmenuje se to prý Metronomikon, nebo tak nějak. On, že prý ví, kde ta kniha je, protože mu to řek nějakej jeho kamarád, když u něj kdysi bydlel. On prý s tou bandou peče jen tak naoko, aby jim záškodničil a oni tu knihu nenašli.
Poslouchala jsem to sotva jedním uchem. Já šlapu chodník a čtyři tisícovky za hodinku tohodlec hypnotizování je pro mě královskej plat a tak jsem přišla znova.
Všechno šlo jako předtím. Jelek mě uspal. Probrala jsem se s hlavou jak po fetu a v pokoji nikdo. Nevím, co se tam tenkrát stalo.
Pak se odněkud objevil ten Hájek a začal do mě hučet, že prej proč jsem znova přišla, a že jsem se už málem v transu prořekla. Já umíněně trvala na tom, že chci svý prachy a jinak mě nic jinýho nezajímá. On na to: „Ty náno hloupá, tady nejde o peníze, tady ti jde o život! Copak to nechápeš? Jakmile z tebe vytáhnou, kde to je, tak tě odkrouhnou!“
Odněkud třeskla rána a on byl najednou plnej krve. Zhroutil se jak domeček z karet. Natáh ke mně ruku a já se nad ním nahnula: „Vem to k sobě. Nikdy to nesmí dostat. Rozumíš!? Nikdy!“ Instinktivně jsem popadla to, co mi podával. Bylo to tohle pouzdro s klíči. Prásknul další výstřel a kousek nad hlavou se mi rozprskla váza. Už jsem toho zažila v životě dost, ale ještě nikdy jsem neměla takový strach. Po čtyřech jsem dolezla do předsíně a pak ven. Řítila jsem se po točitých schodech tak rychle, že jsem si div nezlomila vaz. Ven a pryč, daleko pryč!“
Mezitím jsme došli na malé náměstíčko, do kterého ústily tři uličky. Mezi dvěma vysokými domy byla vysoká branka, která vedla do úzké proluky. Naše průvodkyně na ní ukázala a vyprávěla dál: „Já na magii taky moc nevěřila, ale tu noc jsem doběhla do nějakého parku. Uštvaná a vyděšená jsem si tam na chvilku sedla na lavičku a v tu ránu jsem usnula a zdál se mi sen. Přišel ke mně ON, vzal mě za ruku a zavedl mě sem k těmhle dvířkům a řekl: „Teď víš, kde je nejvzácnější kniha světa. Teď jsi ty strážcem tajemství, i když jsem si popravdě na svém místě představoval někoho jiného, nakonec jsem neměl na výběr. Snad je to osud!“
Od té chvíle nemám klid. Objevují se jakoby odnikud a pořád mě pronásledují. Jsem v průšvihu, tak mi pomozte, pánové!“
Znělo to trochu melodramaticky. Vrhla na mě pohled, který měl být svůdný. Jenže já nereagoval. Už v momentě, kdy jsme se tu zastavili, tak jsem těkal pohledem po okolních domech, snažíc se zachytit nějaký známý obrys, abych se zorientoval, kde to jsme. Bylo to marné!
Když viděla, že nereaguji, vrhla se mi do náruče a rozplakala se. Vůně jejího laciného parfému mě udeřila do nosu silou beranidla. Zatajil jsem dech a snažil se jí od sebe odtrhnout. Dělat zachránce lehkým děvám- to není moje parketa. Moje snažení bylo marné. Byla ke mně přisátá jak pijavice.
Nakonec se mi to přeci jen povedlo a já zdrcujícím pohledem sjel Jirku, který na mě za jejími zády dělal zamilované obličeje. Vyndala klíče z pouzdra a zkusila otevřít branku. Nešlo to.
S pocitem mužské nadřazenosti jsem jí vzal klíče, vybral ten správný, vsunul ho do zámku a zapáčil. Zámek byl pěkně zrezlý –asi ho nikdo neotevíral celá léta. Trochu se sice pohnul, ale na odemčení to nestačilo. Při dalším pokusu jsem zatlačil víc, ale zase ne moc, bál jsem se, abych klíč nezlomil.
Byli jsme všichni tak zaujati prací, že jsme nic jiného nevnímali. Jen tak si mohu vysvětlit, že nás překvapili naprosto nečekaně.
Dívka zaječela a vrazila nehty ostré jak nože Lišákovi do obličeje. Motorkář se pustil do Jirky a na mě zbyl holohlavec. Chňapnul po klíčích a chtěl mi je vyrvat z ruky, ale přitom se vůbec nekryl. Nejsem žádnej rváč, ale nějaké zkušenosti přeci jen mám, a tak jsem ho kopnul… no do rozkroku.
Zkroutil se s bolestnou grimasou. Jirka, který v mládí boxoval, už byl se svým soupeřem hotov a zdálo se, že i Lišák toho má dost. Získali jsme překvapivě na chvilku převahu, ale radši jsme se dali na ústup. Ačkoliv jsem si umínil, že si musím zapamatovat cestu, vím jen, že jsme křižovali temnými uličkami a pak, náhle, jakby někdo mávl kouzelným proutkem, jsme opět stáli na Staroměstském náměstí. S pocitem většího bezpečí na prostorném a osvětleném náměstí, ve mně převládl vztek na sebe za to, že jsem si zase nedokázal zapamatovat cestu. Dívka nám bez rozloučení zmizela v davu. Teprve tehdy jsem si uvědomil, že ve zpocené dlani stále ještě držím klíče, zatímco ona si odnáší pouzdro. Ukázal jsem je Jirkovi a odpovědí mi byl tázavý pohled a pokrčení ramen. A tak jsme tam ještě hodnou chvíli stáli a zkoušeli vstřebat to, co jsme zažili…

Kapitola 5.

Začalo pršet a tak se šlo domů. Dali jsme si kafe, a protože jsme nemohli usnout, tak jsme to probírali pořád dokola.
Přišel na to Jirka. Povídá: „Poslyš, to jméno Jelek, no nepřipadá ti nějak divný a přitom povědomý? S tou knihou je to to samé. Mikromikon! To taky odněkud znám, jen si vzpomenout! Vždyť já o něčem takovém zrovinka nedávno četl!“
Sáhl po štosu časopisů, které se povalovaly na stolku vedle gauče a začal zuřivě hledat. Po chvíli vydal vítězný ryk, za který by se nemusel stydět ani náčelník Utahů. Zabodl ukazováček do stránky a řekl: „Tady je to! Poslouchej! Dyk já musel bejt padlej na hlavu, že mi to nedošlo dřív! Jelek to je Kelley. To je ten…“
„Já vím přerušil jsem ho, viděl jsem film Císařův pekař.“ A pokusil se zarazit proud jeho vysvětlování. Jirka totiž, když se do toho dá, tak ze sebe dokáže chrlit informace, jak z encyklopedie. Obzvlášť rudolfínská doba je jeho koníčkem.
„… a Hájek, to je zas Tadeáš Hájek z Hájku. John Dee a Edvard Kelley se u něj ubytovali po svém příjezdu do Prahy.“
„Zní to hezky, ale to bylo, pokud vím, sedmnácté století. To jako myslíš, že se po Praze flákájí už tři sta let?“
„No oba to byli mimo jiné i alchymisté, takže co když se jim opravdu podařilo objevit kámen mudrců, který prodlužuje život? Zrovinka nedávno jsem četl knížku o jednom alchymistovi z patnáctého století jménem Flammel. Tak ten prý na začátku dvacátého století psal pod jménem Fullcaneli. Měl se dokonce setkat s Bergierem a tak dále a tak dále. Nebo si mohli vytvořit tehleten časovej tunel a…“
„Poslyš,“ přerušil jsem ho, „ já připouštím, že to zní dobře a docela hezky se to poslouchá, ale stejně mám pocit, že sis uhnal horečku a blouzníš. To už bychom podle tebe mohli klidně někde narazit na golema.“
„No vidíš to, to je zrovna taková věc. Spousta lidí si myslí, že to byl robot, který se oživoval nějakou kartou. Kdepak se vzal v té době robot? Třeba omylem přes ten časový tunel. Oni sem, golem tam…“
„Tedy kdyby nebylo tak hnusné počasí, tak bych řekl, že jsi byl dlouho na sluníčku. To čtení scifáren už ti opravdu leze na mozek.“
„No jó!“ zařval Jirka, „ já věděl, že to odněkud znám. Ta paměť! Necronomicon to je!“
„A to je zase co?“
Podíval se na mě, jako bych byl neandrtálec, který právě vylezl z jeskyně. „ Ježíš!“ zalkal, „ tys nečetl Lovecrafta? No jo, ty čteš akorát tak Blesk, co?“
Byla to pravda, mě čtení nikdy moc nebavilo, ale naoko jsem dělal uraženého a namítal: „ Zrovinka nedávno jsem četl to… no… já už nevím jak se to jmenovalo, ale byla to fakt pěkná knížka. Jenže ty to zamlouváš. Co je s tím Necronomiconem?“
„Má to být kniha, pomocí které je možno přivolat nejstarší, nejmocnější, ale i nejnebezpečnější bohy z dimenze Eziach. Zmínky o Necronomiconu se objevují v mnoha Lovecraftových povídkách. Podle něj to sepsal arabský mág Abdul Alhazred, který z toho hrůzou zešílel. Až donedávna se myslelo, že je to všechno jen výmysl, ale jen do té doby, než si záhadolog Colin Wilson dal tu práci a vypátral zajímavé věci.
Ten Alhazred se moc podobá Abdulu Albunatzazovi, který skutečně
žil v r. 805-85 a prý také zešílel při psaní nějaké knihy. Ta se snad přes Španělsko dostala do sbírek Rudolfa II. Dokonce o tom existuje i možný důkaz v podobě inventurního záznamu. Jak víš, a nebo spíš nevíš, sbírka Rudolfa II nebyla nikdy úplně sepsána, ale alespoň část ano a tak existuje záznam o rukopisu v černých deskách ozdobených stříbrnými hvězdami. Po císařově smrti ji už nikdo nikdy neviděl, což ovšem popravdě platí o spoustě věcí, které vlastnil.
Doktor Dee dostal možnost knihu přeložit, ale pak se na něj císař rozzlobil a byl konec.
Později ji prý vlastnila pražská egyptská zednářská lóže, ke které shodou okolností patřil i Lovecraftův otec. V době II. světové války, kdy nacisti sháněli kdejaký magický předmět, protože Hitler byl posedlý magií, jí pro Němce hledal konfident gestapa a mág Arvéd Smíchovský. Později v sedmdesátých letech po ní pátral dr. Ludvík Souček, což možná bylo důvodem jeho dodnes záhadné smrti.“
„Hele, jak to, že to ze sebe tak sypeš Jirko?“ přerušil jsem ho.
„No já o tom četl. Tady… někde… to… musí…,“ a kutal v hromadě knih a časopisů : „ Ještě včera nebo předevčírem jsem to měl v ruce.“
To už se rozednívalo. Kalné a deštivé ráno ohlašovalo další den toho podivného a uplakaného léta.

Kapitola 7.

Probudil jsem se až pozdě odpoledne a říkal si, že jsem měl pěkně divoký sen, jenže pak jsem sešel dolů na dvorek, kde má Jirka svou malou restaurátorskou dílnu.
Stál u ponku a zrovinka čistil nějakou bambitku. Pozdravil jsem a sesul se do starého křesílka v koutě. Bylo to moje oblíbené místo. Rád jsem tam sedával, nasával vůni fermeže, terpentýnu, šelaku a pozoroval ten binec kolem sebe. Bylo mi záhadou, jak to, že Jirka vždycky přesně ví, kde co je.
„ To jsme jim to včera nandali, co?“ prohodil jen tak mimochodem, čímž mi vzal poslední naději, že to byla jen moje noční můra. Jen jsem si povzdychl a bezmyšlenkovitě vzal do ruky takovou divnou zakřivenou kudlu, která ležela vedle.
„Máš náladu probrat to znova?“ zahájil jsem další kolo debaty.
„Jó, jasně, ale prosím tě nehraj si s tím, to je assasinská dýka z devátého století.“
Protože jsem si právě se zmíněným předmětem vylepšoval manikúru, lekl jsem se tak, že jsem se málem probodl.
„Vidím, že je stále funkční,“ zabasoval Jirka.
„Hele nech si to, jo.“ Ohradil jsem se, ale hned jsem přehodil vyhybku hovoru.
„Co teď budeme dělat? Máme dva klíče od branky, co je bůhvíkde a děvuchu od které jsme si poslechli povídání, které si mohla klidně vymyslet za dlouhých nocí, když jí nešly kšefty a že jich při své vizáži asi moc nemá, o tom vůbec nepochybuji. Pak jsou tu ty články v záhadologickém časopise. Já vím, že ty jsi pro tyhle věci nadšenec, ale musíš uznat, že je to samé: asi- možná-snad, takže je to v podstatě snůška dohadů. Víš, já jsem obyčejný pojišťovací agent na volné noze a řádný Rambo, abych se pral s bandou chlapů, kteří notabene šmahem patří spíš do muzea.“
„Ještě jsou tu ty klíče a sigilium. Je to značka Johna Dee, ještě včera jsem se koukl. A co ta naše noční výprava , to taky nic není?“
„Je to všechno na draka!“
„Takže ty myslíš, že by bylo nejlepší nechat věci, tak jak jsou?“ ozval se Jirka.
„Jasně! Vykašlem se na to!“ Měl jsem náladu pod psa.
„Jenže oni teď asi vědí, kde ta branka je. A tam kde je branka, je i kniha. A ty chceš jako pštros strčit hlavu do písku a čekat, co se stane, až ten Kelley začne s knihou manipulovat? Víš, žijeme v přetechnizovaném světě a už jsme si zvykli ignorovat všechno, co se do něj nějak nehodí. Jsi si tak jistý, že je to opravdu všechno nesmysl a že to nebude fungovat?“
Vážnost jeho hlasu mě odradila od toho, abych zkoušel žertovat.
„Co bys navrhoval ty?“
„Když už jsme se do toho zamotali, tak bychom měli pokračovat, ne? Ty by jsi nechtěl vědět, jak je to doopravdy? Nežene tě zvědavost?“
„No dobře, tak už mi tady přestaň kázat a něco navrhni. Mě tedy nic nenapadá.“
„To já si tady než jsi přišel v duchu přehrával tu cestu a něco mě napadlo.. Tak hele, ta cesta byla dost složitá, že jo? Kolikrát bys jí musel projít, aby jsis jí zapamatoval?“
Nečekal, až odpovím a pokračoval: „Vždyť ona ani jednou nezaváhala, šla úplně automaticky, jakoby byla naprogramovaná. Pamatuješ si, jak vyprávěla, že jí duch řekl: „Teď jsi strážcem tajemství ty?“
„Myslím, že jen ona ví, kudy se tam jde. Víš spousta scifistů, ale i vážených vědců se zabývá úvahami o možnosti existence paralelních světů, které existují teď a tady někde vedle našeho a my je nevnímáme. Brány do něj jsou někde stálé, jinde se otvírají jen občas. Tahle na první pohled divoká teorie docela dobře vysvětluje, kde se tu berou UFO, yetty, Loch Ness, o dalších záhadách nemluvě. Jo a jen tak mimochodem: Gustav Mayrnik psal o tom, že Praha je jedno z míst, kde brána existuje pořád. On sice psal, že je to ve Zlaté uličce, ale ve skutečnosti? A taky je o něm známo, že patřil k egyptské lóži zednářů. Náhodička, co? Zkrátka myslím, že se tam bez ní se nikdy nedostanem.“
A jak se tam dostali oni?, chtěl jsem se zeptat, ale vzápětí se mi vybavila Lišákova slova: „Tenhle nos jí najde všude.“
„Aha, tak podle tebe mám začít běhat po Praze a hledat nějakou vycmrndlou š….“
Kapitola 8.

Nedopověděl jsem, protože nás v té chvíli události předběhly. Chtěl jsem říct štětka, ale postava, která se objevila ve dveřích mě přinutila, abych místo toho napodobil lokomotivu. Vypadala hůř, než předtím. Výrazné nalíčení ještě víc zdůrazňovalo sinavou bledost její tváře a z očí jí bylo možno číst strašnou únavu. Vypadala spíš jako duch. Místo pozdravu na nás spustila: „Zloději! Ukradli jste mi klíče. Koukejte je vrátit!“
Naštvala mě: „Tak hele, my nejsme žádný zloději. Ráčila jste se zdejchnut a ty klíče jste mi klíďo nechala, takže teď tu neječte. A vůbec, myslel jsem, že jsme společníci, tak proč ta nedůvěra? Zrovinka jsme se radili o tom, že vás půjdeme hledat.“
„Společníci? Tak proč tady tak klidně sedíte? Každé minuty je škoda. Jdeme!“
A tak jsme šli. Jirka se ještě doma zastavil pro starodávné černé paraple, protože se už zase nad Prahou stahovaly temné mraky. Nemusíte mi to nikdo věřit, ale ani tentokrát jsem se nedokázal zorientovat a zjistit, kam jdeme. Pokoušel jsem se s naší průvodkyní povídat, ale byla vrcholně nenaladěná a tak na moje otázky odpovídala jen jednoslabičně, nebo vůbec ne.
„Připadám si jako Rychlý šípy, když chodily do Stínadel. Taky po deseti minutách nevěděly, kde jsou.“
„Tedy ty máš ale přirovnání,“ smál jsem se, „my s touhle personou a Rychlý šípy? A tahle
( ukázal jsem na dívku v minišatech, která rázovala před námi) je asi Jan Tleskač a oni jsou Mažnákovci, co?“
„Pouzdro s tajemstvím tu je, něco o rezatých klíčích tam taky bylo…“
„Zaraz prosím tě,“ přerušil jsem ho, „ ty opravdu fantazíruješ. Jseš schopnej semlít páté přes deváté.“
„No já si jen myslím, že by z nás měl pan Foglar radost.“
„Hlavně z ní. To by přímo šílel blahem.“
Dívka se na mě otočila a její pohled krájel a čtvrtil. „Kdy se vy dva přestanete hádat a začnete to konečně brát vážně?“
Nevěděla, že podobným špičkováním se my dva bavíme pořád. Tyhle srandičky nám pomohly uvolnit napětí a nervozitu, které v nás narůstaly.
Aniž jsme to postřehli, stáli jsme před známou brankou. Vyndal jsem klíč a vstrčil ho do dírky. Tentokrát šel zámek otevřít mnohem snáz. Pečlivě za sebou zase zamkl a vyšli jsme. Ulička to byla tak úzká, že jsme museli pochodovat za sebou jako husy a já měl pocit, že vysoké stěny domů se nad námi kdesi nahoře uzavírají v gotickém oblouku.
Nevím, jestli to znáte, ten neurčitý pocit mravenčení v týle, kdy se sice nic neděje, ale vy víte, že něco není v pořádku. Pak jsem si to uvědomil. Vždyť ty domy by neměly být širší než 20-30 metrů a my už šli hezkou chvilku a šedivé ústí uličky se zdálo být stále stejně daleko. Zažíval jsem to, co asi mravenec, který putuje dělovou hlavní.
No, nebudu vás napínat, nakonec jsme došli na dvorek s malou, zanedbanou zahrádkou. Kolem dokola zeď a jedny fortelné dubové dveře. Nepřekvapilo nás, když druhý klíč zapadl do zámku a odemkl ho, jakoby byl nový. Vešli jsme do místnosti. Shora, velkým proskleným stropem, sem procházelo dostatek světla a tak jsme mohli obdivovat kresby Setha, Osirise a dalších egyptských bohů. Dlouhý stůl, těžká zdobená křesla a v záhlaví jedno na vyvýšeném stupínku. Vedle pak v malém výklenku jsem jí uviděl. Černým sametem potažené desky ozdobené stříbrnými hvězdami byly ale celé potaženy zelenavou plísní. Pohled nahoru potvrdil moje obavy. Nad ní bylo sklo prasklé a voda crčela přímo na skřínku. To už Jirka otevíral dvířka. Stříbrné panty cvakly a nám se naskytl pohled na zkázu. Jednotlivé listy byly k sobě slepeny a písmena se slila v nečitelné vybledlé kaluže.
„Tak tohle je konec,“ řekl Jirka a když to řekl on, který už dokázal zachránit spoustu věcí, které jiní pokládali za ztracené, znamenalo to, že už opravdu není naděje. Přesto jsem se na něj podíval tázavě: „Jirko, ty máš přece zlatý ruce, třeba by se přeci jen něco dalo…..“ zmlknul jsem, protože mi došly argumenty. Mezitím se dívka vtěsnala mezi nás a když viděla, to co my, začala se smát a tleskat rukama. Začala tančit a klapot jejích střevíčků vyťukával do podlahy radostnou melodii. Nakonec sebou sekla na zem a protože už nestačila s dechem jen chroptěla.
„Moment“, řekl Jirka, zaklapl knihu, podal mi jí, přistoupil k dívce, postavil ji a vlepil jí mlaskavou facku. „Promiňte,“ řekla už normálním hlasem, ale ještě se trochu motala. Jirka jí podepřel a povídá: „Vem knihu, doma se na ní podívám.“
Naše zklamání bylo tak velké, že jsme ani nevnímali zpáteční cestu uličkou, které trvala snad jen minutku. Pak jsme prošli ulicí a ejhle! Stáli jsme na liduprázdném nábřeží. Poprchávalo a těžká olověná mračna dávala tušit, že skrývají další pořádnou sprchu. Melancholická nálada nás úplně ovládla a tak jsme zapomněli na svoje nepřátele. Právě jsem se chtěl otočit, abych něco Jirkovi řekl a to mě asi zachránilo. Rána obuškem, která mířila na mou hlavu, teď zasáhla moje rameno. Ruka mi bolestí zdřevěněla, ale knihu jsem svíral pevně. Dal jsem se do běhu. No, při mé postavě, spíš do rychlejší chůze. Lišák mě snadno doběhl a jeho ruce se kolem knihy sevřely jako kleště. A pak se to stalo! Panty praskly a listy slepené v jeden celek letěly do vody. Pustil mě a v prvním impulsu se vrhnul k zábradlí. Snad by i skočil, ale pohled do hlubiny ho přivedl k rozumu. Rudý vzteky se na mě chtěl vrhnout: „Ty…!“
Musím se přiznat, že policisty moc v lásce nemám, ale tentokrát jsem je přivítal jako spásnou Sedmou kavalerii. Auto přibrzdilo u chodníku a jeden ze strážníků stočil okénko a houknul:
„Copak se to tu děje?“ Prohlédl si Lišáka a ohodnotil ho jako santusáka a tak další otázka patřila mě: „ Máte nějaké problémy?“
No řekněte, co jsem mu měl vykládat? I blbá odpověď, je- li rychlá, je dobrá: „ Asi to nemá v hlavě v pořádku. Z nějakého důvodu se mu líbí moje desky.“
Policista nedůvěřivě pohlédl na nazelenalý a nevábně vyhlížející obal a chápavě pokýval hlavou. Ten, kdo se rve o něco takového, je určitě pomatenec. Kdyby tušil, co ty desky ještě před chvíli ukrývaly! Na Lišákovi bylo vidět, že má chuť zmizet co nejrychleji. Vibroval jak proutkařova virgule nad studnou. Pak už to nervově nevydržel, otočil se a pelášil pryč. Policista chvilku viditelně váhal, jestli má vystoupit a pronásledovat ho, ale jeho kolega mu řekl: „ Hele Jendo vybodni se na něj!“ Otočil ke mně a zeptal se: „ Zranil vás? Ukradl vám něco?“
Jen jsem záporně pokýval hlavou.
„ Jedem!“ zavelel sám sobě a auto vyrazilo na další objížďku. Teprve teď jsem měl čas se rozhlédnout. Jirka stál opodál u kandelábru a jeho zdevastovaný deštník svědčil o tom, že ho použil jako obraný prostředek. Přiloudal jsem se k němu a ukázal prázdné desky: vykulil oči a já na nevyřčenou otázku ukázal na špinavou hladinu Vltavy a s gestem vysvětlil: „ Žbluňk!“
„Deme domů než zmoknem.“ prohlásil nakvašeně. Měl pravdu. Z oblak už na zem dopadaly první kapky deště. Než jsme prošli Pařížskou ulicí už lilo zase jak z konve. Domů jsme dorazili pěkně promočení. Sotva jsem se převlékl, šel jsem za Jirkou, protože jsem si s ním o tom všem, co jsme prožili, potřeboval popovídat. Doma nebyl, seděl v dílničce a znalecky prohlížel deštník. Chudák, vypadal jako troska. Na několika místech protržené plátno a zohýbané dráty. Nedíval se na mě a mluvil k deštníku: „ Neboj se kamaráde, však já tě dám do pořádku. Bude z tebe zase fešák. To jsme se nechali namočit do pěknýho maléru, co? A ten konec! A aby nám tak někdo poděkoval, to ne.“
Nechal jsem ho, díval jsem se, jak ty jeho šikovné ruce jen kmitají a přemýšlel. Proč zrovna já, proč se TOHLE muselo stát zrovinka mě? Vždyť já jsem jen obyčejnej člověk. Žiju si obyčený normální život: pojistím auto, barák a večer si dám dvě tři pivka a pak tohle!
Jirku mezitím deštníková samomluva přestala bavit a obrátil se ke mně: „ Nad čímpak přemýšlíš?“
„ Hezky jsme to zkaňhali, co?“ Měl jsem….“ Nenapadalo mě, co jsem měl udělat. „ Když ono se to seběhlo tak rychle..“ zakončil jsem značně nelogicky, místo toho, abych teď po bitvě dělal chytrého.
„Víš, tak si myslím, že je vlastně dobře, že to takhle dopadlo.“ řekl Jirka a zamyšleně točil pacientem.
Až jsem překvapením zamžikal. Co to slyším? Jen se usmál, když viděl můj překvapený výraz. Ale to už skoro polohlasem pokračoval:
„ Představ si, že bychom tu knihu získali. Co by jsme s ní dělali? Předali nějakému muzeu? Knihovně? Bůh ví, komu se to dostalo do rukou, a co by s tím zkoušel provádět a taky: dokud by byla na světě, tak by se Kelley nepřestával zkoušet jí získat. Ba ne, já myslím, že to je to nejlepší místo, kde taková věc může být.“

Kapitola 9.
A při tom už zůstalo. Kelleyho, jeho pomocníky ani dívku jsem už neviděl. Zůstaly mi jen ty desky potažené černým sametem, ozdobené stříbrnými hvězdami a pak vzpomínky. A taky nejistota. Dřív jsem žil v přesvědčení, že je vše vcelku uspořádáno přehledně a jasně. Teď jsem najednou na vlastní kůži poznal, že svět kolem nás je mnohem podivnější místo, než si představuje leckterý spisovatel sci- fi. Poznal jsem i to, že je možné prožít dobrodružství, a člověk nemusí jezdit do pralesů Amazonky, ale čeká ho kdekoliv. Žijeme obyčejné životy, ale kolem nás se dějí podivné věci a třebas dnes, nebo zítra se staneme jejich součástí. Někdy dobrovolně, ale většinou jsme jen ve vleku událostí. Počítejte s tím! Proto vám to tu vyprávím….