Šereda

Šereda

Prý jsem šeredná. V mé vesnici pro to našli více slov. Možná proto, aby to bolelo. Bavilo je to. Babička mě však vzala do pralesa a řekla mi:
- Zabrání to, abys viděla to krásné?
Prales pro mě vždy žil něčím nekonečně barevným, zpěvavým a krásným.

Ale z pralesa nás brzy vyhnal jiný kmen. Unikli jsme do skalnatých pustin. Jedly jsme hlízy a kukly mravenců. Byl to bědný čas. Náš šaman říkal, že prý ti cizinci mají silnější kouzlo, a my jen máme šerednou tvář. Myslel tím mě. Možná bych ty vetřelce svou tváří mohla zahnat. Myslela jsem to jako vtip, ale kmen se toho chytil a kromě babičky mě chtěli vyhnat. Babička řekla:
- Zbývá ti jediné, odejít. Vezmi si svou sílu s sebou, budeš ji potřebovat.
- Jak to mám udělat?
- Zavři oči.
Potom mi obličej pomazala hlínou, vetřela mi ji i do vlasů a přikázala mi vyhýbat se křovinám. Sevřela mi naposledy rameno a odešla jsem zpátky na východ, odkud jsme utekli.

Jak se zahánějí nepřátelé? Bez oštěpů a kamenů? Mám si snad nějaké udělat? Ale hyena, kterou jsem první den zahlédla, řekla, že ne. I termiti se mi vyhnuli, když jsem první večer padla a usnula na jejich kmenu. Možná jsem opravdu prašivá. Ale babička uvnitř mě řekla: ne.

Třetí den jsem potkala stádo slonů. Stará sloní vůdkyně se proti mě rozeběla, aby mě rozdupala. Počkala jsem na ni, ale když se země pod dupotem jejích nohou otřásla, někdo mě uchopil. Vznesla jsem se v chobotím úchopu k obloze a plula jsem až k vodě. U napajedla mě ta stará slonice umyla od bahna. Poděkovala jsem jí a chtěla jít dál, ale nepustila mě. Kývala se, a já nevěděla, co mám dělat. Stádo za ní ji napodobilo a mručelo. Možná chtějí, abych jim zpívala? Udělala jsem to a potom jsem mohla odejít. Ta píseň mě povzbudila.

O dva dny později jsem došla do naší staré vesnice. Lidé odsud utíkali. Křičeli a chytali se za hlavu. Asi tam vypukla nějaká nemoc. Jejich náčelník ležel uprostřed osady. Už byl mrtvý. Zpívala jsem u něj a lidé se vraceli. Kývala jsem se jako sloní matka. Možná to stádo od napajedla přišlo se mnou.

Když jsem otevřela oči, lidé plakali. Z těla se jim odlupovaly boláky a já jich měla plné vlasy. Na kůži žádný, ale všichni z vesnice si na mě ukazovali. Byl v tom údiv. Nikdo však neříkal slovo šeredná. Hnusota. Nikdo nedělal posunky ošklivosti. Dotýkali se mých ramen a kývali se kolem mě. Nerozuměla jsem tomu. Asi to byl projev vděčnosti. Na okraji tábora štěkla hyena, kterou jsem potkala pár dnů zpátky. Pochopila jsem, co mi říká:
- Uctívají tě. Říkají ti Hluboké oko.
Tomu jsem porozuměla, až při pohledu do vody. V dutině stromu vyhloubili díru. Tu naplnili vodou a ukázali mi, abych se do ní nahnula. Spatřila jsem vlasy plné zářivých boláků, ale oči tak průzračné, že jsem se rozbrečela radostí. Kdo se to na mě dívá? Znovu jsem měla jejich ruce na sobě. Vody v dutině se nikdo nesměl dotknout. Šeptali mi a prosili mě o píseň. Jinou jsem neuměla, než tu sloní. Ta jim stačila. Můj život plynul jako oblaka na nebi. I uvnitř mě jich bylo plno. Ale netížily. Nesly vodu, která dává život.

Za čas jsem s novým kmenem narazila na můj starý kmen, který mě chtěl kdysi vyhnat. Prošli jsme kolem nich a zpívali jsme jim sloní píseň. Slova té písně zněla takhle:
- Já jsem to nové kouzlo, dobře se dívejte. Jsem silná, jako voda v deltě.

Můj starý kmen se zahanbeně díval a moje babička v jejich středu plakala. Byly to slzy radosti a srdce plného vděčnosti. Už nikdy jsem nebyla pro nikoho ošklivá. Mé oči rozpouštěly bolest a trápení.

Ten den babička zemřela. Její duch ke mně v noci přišel a už se mnou zůstal. Přidala se tak k mé sloní písni. A můj lid byl za to vděčný. Za všecko.

...