Sigibertova epopej - kapitola 21

Do pevnosti jsem nedošel. Dobro už mě čekal před vraty pevnosti i s koňmi, veškerou výzbrojí a výstrojí. Trošku mě to překvapilo, nezdálo se mi, že máme až tak naspěch.
„Nasedni, po cestě ti všechno vysvětlím,“ houknul na mě Dobro, a tak jsem se vyhoupl na svého koně Černoboga. Budu si muset načíst něco ze slovanské mytologie, sice jsem toho koně nepojmenoval já, ale stejně si nechci naštvat Ladu. Kdo ví, jaké jsou mezi nimi vztahy, celý ten panteon už pro mě není nepodstatná pohádka, ale velmi důležitá součást reálného života.
Pokud si dobře vzpomínám, tak slovanští bohové nemají tak jasný rodokmen jako řečtí nebo římští, ale určitě nějaké dokumenty najdu.
Ne, sice najdu spoustu dokumentů, ale určitě to bude celý špatně. Zeptám se Lady, ta to má přímo od zdroje, a ne od nějakýho kronikáře z 15. století, který sbíral pověsti po vesnicích a pak si je upravil dle potřeby.
Jeli jsme po levém břehu Vltavy a já pozoroval velké množství lodí na řece. To nebylo jako v mé době, kdy jen občas projela velká loď s uhlím nebo výletní „parník“. Tady se po vodě pohybovalo oběma směry velké množství lodí a loděk. Některé vypadaly jako vikingské drakary s mnoha veslaři a jely po proudu celkem rychle.
„Proč jsme nejeli na lodi?“
„To by jsme si moc nepomohli, vojvoda Dervan sídlí v Budyšíně a to není na řece, Vultava se vlévá do Labe a teče trochu víc na západ kolem Drežďan.“
Dobro mě zasypal místními dobovými názvy, ale všechno to dávalo celkem smysl a až tak moc se ta jména nezměnila. Budyšín byl sídlem lužických Srbů, Vultava je určitě Vltava a Drežďany budou Drážďany.
Sice nejsem žádnej velkej znalec zeměpisu, ale pár kilometrů za hranicemi Čech se ještě orientuju.
„Z hradiště jsme museli vypadnout co nejdřív, protože si to Sámo vyžádal. Dostal jsem vynadáno, jak to, že už nejsme dávno na cestě. Nevím proč, o pár hodin dřív nebo později, už nás nevytrhne.“
„Počítáš, že cestou mohou být nějaké problémy?“
„Neměly by být. V okolí je klid, Avaři jsou spíš jižněji a celou trasu do Lužice pevně ovládá Sámo.“
Dál jsme pokračovali mlčky a já pozoroval neznámou krajinu. Levý břeh Vltavy ze své doby celkem znám, ale tady to vypadalo úplně jinak, žádné velké lány polí. Pole byla mnohem menší a lesy podél cesty byly všude. Lidí bylo v krajině naopak mnohem víc. Po cestě jsme míjeli mnoho povozů, jezdců i pěších. Kolem polí se motalo dost lidí, přestože sklizeň ještě nebyla, zjevně nedostatek mechanizace nahrazovalo množství lidí.
Po pár hodinách jízdy jsem zahlédl známý kopeček akorát bez stromů.
„Dobro, co je to za kopec?“
„Říp, máme tam malou pevnost, ale tam nepojedem, zajeli bychom si. Dnes přespíme v Ctiněvsi.“
Do Ctiněvsi jsme dojeli k večeru, byla to ves ohrazená dřevěnou palisádou, ale u brány nikdo nehlídal, a tak jsme prostě vjeli dovnitř.
Po syté večeři jsme zalehli na slamník za hospodou. Nějak jsem se netěšil na spánek, určitě se buď probudím v nemocnici nebo mě čeká setkání s Ladou a ani na jednu možnost jsem se netěšil.